Prvního září ráno panoval na Grimmauldově náměstí naprostý chaos. Ve včerejším odpoledni přišli manželé Weasleyovi, aby zkontrolovali připravenost svých dvou ratolestí na další školní rok a už zde zůstali. Pozdě večer se k nim však přidal také Bill Weasley, který přijel na dovolenou, takže plány paní Weasleyové, že zažene všechny brzy do postele vzal za své, jelikož se rozběhl menší večírek na zakončení prázdnin.
Spát šli pozdě a ráno aby je z postelí tahal párem volů. Snídani do sebe házeli za pochodu a lítali po schodech nahoru a dolů jeden přes druhého. Čtyřem studentům se všichni dospělí spíš motali pod nohama. Harry překvapeně zjistil, že mu schází boty a zimní hábit, Ron zase nemohl najít Papušíka, který si lebedil u Klofana na půdě, Hermiona šílela, protože jí Křivonožka někam zašantročil odznak primusky a Ginny do toho narychlo uklízela svoje šminky, které si zapomněla v koupelně.
Paní Weasleyová je hubovala, že to měli mít dávno nachystané a ne se balit na poslední chvíli, pan Weasley u dveří neustále pokukoval po hodinách, Bill si z nich ještě utahoval a Remusovi s Tonksovou… to bylo nejspíš jedno. Postávali totiž u vychladlého krbu a něco si mezi sebou špitali.
Harryho to příliš nepřekvapovalo. Dávno si všiml, jak se po sobě dívají. Nakonec se i s kufry a klecemi shromáždili všichni v hale a paní Weasleyová se jich neustále vyptávala, jestli mají všechno. Pak zůstala s Billem u jejich zavazadel, které měli jakýmsi záhadným způsobem přesunout přímo na nástupiště 9 a ¾ a ostatní se konečně vyštrachali z domu.
S panem Weasleym v čele a Tonksovou s Lupinem jako zadní voj zamířili o dvě ulice dál, kde pro ně měla přijet auta z ministerstva. Brousek, který se teď snažil za každou cenu udržet dobré vztahy s Brumbálem, jim je doslova vnutil.
Už tam na ně čekala. Naskládali se dovnitř, přičemž v prvním jel Harry s Ginny, která vypadala, že bude celou cestu civět z okna a s panem Weasleym, a v druhém Hermiona s Ronem a Remus s Tonksovou.
***
„Jsi domluvená s Dracem? Víš, že byste měli přijít společně,“ nabádala Mary svou dceru.
„Samozřejmě,“ odvětila klidně Angela a zahákla si za výstřih tmavé brýle.
„Psát ti nebudu, jak už jsem říkala. Určitě vám oběma budou kontrolovat poštu,“ pokračovala Mary. „Stejně víte, kam a kdy máte přijít, že ano?“
„Ano, mami,“ odpověděla s těžko potlačovaným povzdechem. „Už raději půjdu,“ zamířila ke dveřím, kde stál její kufr a klec s černým puštíkem.
„Angelo?“
„Co ještě?“ obrátila se nevrle k matce.
Mary chvíli podivně mlčela, jakoby se rozmýšlela.
„Nechceš mi něco říct, než odejdeš? Pak už nebudeš mít příležitost,“ nadhodila nakonec s dost zvláštním výrazem.
Angela se na jedinou dlouhou sekundu překvapeně zarazila a pomyslela si, že matka určitě něco tuší. Pak se ale rychle vzpamatovala a riskla to.
„Ne, mami. Nic,“ odvětila klidně.
V matčině tváři nebylo poznat, co si myslí. Jen se na Angelu dívala. Pak k ní pomalu přistoupila.
„No, dobře, jak chceš,“ řekla tiše a znovu se odmlčela. Poté vzala překvapenou Angelu za ramena. Už byla skoro stejně vysoká jako ona.
„Jsi má dcera, Angelo. Moje vlastní krev a i když ti to nedávám najevo tak, jak bys asi chtěla, záleží mi na tobě a chci pro tebe jen to nejlepší, rozumíš?“
Angela vůbec nevěděla, co na to má říct a zaraženě na matku civěla.
„Tak už běž,“ povzdychla si Mary a pustila ji. „Dávej na sebe pozor.“
„Jasně, mami,“ dostala ze sebe Angela. „Tak ahoj.“
Popadla svůj kufr na kolečkách i s klecí, která na něm byla připevněná a bez ohlédnutí vyšla hlavními dveřmi ven na ulici.
Mary Rosierová ještě dlouho nepřítomně hleděla na zavřené dveře.
***
Na nádraží se celá společnost z domu na Grimmauldově náměstí poklusem vydala ke známé přepážce, za kterou se však nečekaně ocitli ve frontě. Každého, kdo přepážkou prošel, kontrolovali na druhé straně dva bystrozorové a opodál postávalo několik lidí z ministerstva, kteří si pečlivě prohlíželi každý obličej. Po celém nástupišti se rovněž potulovalo několik bystrozorů a bedlivě zahlíželi všude možně tak, že člověk nikdy nevěděl, na koho se to dívají. Bezpečnostní opatření se opravdu zpřísnila. Dokonce už prohrabali i jejich kufry, u kterých postávali nedaleko ministerských Bill a Molly.
Když se konečně dostali přes kontrolu, rozloučili se jen s Weasleyovými a Lupinem, jelikož Tonksová provázela jako jedna z mnoha bradavický expres a nastoupili do jednoho z posledních vagonů, už bylo pět minut po jedenácté. Úplně poprvé, za tu dobu co jím Harry dojížděl do školy, měl vlak zpoždění, které mělo ostatně ještě chvíli trvat. Jisté studenty si totiž vyhlédla ona skupina v ministerských hábitech a prohledávali je důkladněji než ostatní.
Trio s Ginny jednu takovou scénu dokonce viděli z chodbičky vlaku.
Nedaleko přepážky obklopili dva studenty ze sedmého ročníku fialové hábity a nemínili je jen tak pustit. I na dálku Harry poznal Angelu a Draca Malfoye. Bylo vidět, že se s nimi o něčem dost rozhořčeně dohadují. Jejich kufry už byly otevřené a proházené a jeden z kontrolujících dokonce vlezl i jejich sovám do klecí.
Ginny, která je rovněž poznala, šla raději hledat volné kupé, ale ostatní zůstali. Malfoy vypadal jako vždy povýšeně, zato Angela mimořádně naštvaně a něco na bystrozory navztekaně prskala, přičemž oni jí hlasitě odporovali.
Nakonec ji Malfoy chytil za paži a vypadalo to, že ji uklidňuje. Angela unaveně kývla hlavou a stejně jako Draco sáhla do kapsy, odkud vytáhla svoji hůlku. S hrozivým výrazem ji předala jednomu z bystrozorů a vztekle zacvakla svůj kufr. Malfoy vedle ní, jehož hůlka rovněž změnila umístění, to udělal o poznání klidněji.
Bystrozorové jim uvolnili cestu a už si vyhlíželi další oběť. Triu zmizela dvojice obraná o hůlky z očí, tak se mlčky vydali za Ginny, která už na ně mávala z jednoho kupé. Zachmuřený Harry do něj vešel jako poslední a uviděl, že už v něm někdo předtím seděl. Byla to Daria Prescottová, která se na ně mírně usmívala.
Trochu rozpačitě se posadil naproti ní. Naštěstí to však nevypadalo, že by mu chtěla něco vyčítat. Po chvíli se kolem jejich kupé bez rozhlížení prohnala Angela a v závěsu za ní Draco Malfoy, který po nich vrhl jen letmý naprosto nečitelný pohled. Bylo jasně slyšet, že se usadili v kupé vedle toho jejich, protože házení s těžkým kufrem vydávalo poněkud hlasité rány.
„Vymazaní kreténi!“ zaslechli rozezlený Angelin hlas, a pak už se dveře jejich kupé zavřely. Ginny zarytě civěla z okna, což už vypadalo jako její obvyklá činnost.
Obloha se začínala pomalu zatahovat temnými mraky, když se vlak konečně rozjel. Dokonce to vypadalo, že je čeká parádní liják i s bouřkou. Hermiona se vzdálila za zábavnými povinnostmi primusky, jak s úšklebkem prohlásila a Ron jí šel dělat doprovod. Harry osaměl v kupé s Ginny a Dariou. Holky se konečně pustily do hovoru, i když ze začátku to vypadalo, že si Ginny raději ukousne jazyk a Harry zamyšleně pozoroval ubíhající krajinu za oknem, která pomalu temněla. Někde v dáli zahřmělo.
Dveře kupé se otevřely. Na Hermionu bylo ještě brzo, a tak první Harryho myšlenka patřila Dracovi Malfoyovi, i když loni si tradiční opruz-hlášky odpustil, ale byla to Angela.
„Ahoj, promiňte, že otravuju, ale nemohl by mi někdo z vás půjčit hůlku?“ zeptala se s mírným úsměvem, ale značně otráveným obličejem. V pravé ruce svírala mudlovského discmana. „Oblepili vlak tolika kouzly, že už nehraje ani tady,“ vysvětlila, proč ji potřebuje, přičemž ho pozvedla do výše.
„Jo, jasně,“ zvedl se hned Harry a vytáhl tu svou ze zadní kapsy kalhot.
Ginny už se zase tvářila naštvaně a vypadala, že se chce zvednout a odejít.
„Jen klidně seď. Dlouho se nezdržím,“ ucedila směrem k ní Angela, když si od Harryho brala hůlku. Vděčně se na něj usmála. Ginny si založila ruce na znamení odporu a Angela měla co dělat, aby se jízlivě neuchechtla.
Chová se jak malé děcko, pomyslela si a dvakrát klepla na discman.
„Waxirate magic,“ zahuhlala rychle a vrátila hůlku zase Harrymu.
„Proč vám je vůbec vzali?“ zeptala se Daria zvědavě a nedbala přitom nevraživého pohledu od Ginny.
„Jak to víš?“ podivila se Angela.
„Viděli jsme to,“ odpověděl místo ní Harry. „S Ronem a Hermionou z vlaku a pak jsme jí o tom řekli.“
„Aha,“ pokývla Angela hlavou. „No… Draco je Malfoy. Oba jeho rodiče jsou aktuálně hledaní Smrtijedi. Já jsem Rosierová a rovněž má matka je nedávno zmrtvýchvstalá Smrtijedka. Žádný jiný důvod nepotřebují, i když nás nemůžou z ničeho obvinit. Představujeme potencionální hrozbu,“ dodala s cynickým úšklebkem.
„Přesně to jsem si myslela,“ ozvala se za jejími zády Hermiona, která už se vracela spolu s Ronem.
Angela se k nim otočila: „Ahoj, Hermiono,“ pozdravila vševědoucí Nebelvířanku. „Nic jiného bych od tebe ani nečekala.“
Hermiona se na ni zazubila.
„Hůlky vám vrátí až v Bradavicích?“ zeptal se Ron.
„Jo,“ přikývla Angela. „No, raději už půjdu.“
„Ale kam bys chodila?“ ozval se Harry. „Zůstaň tu s námi.“
„Ehm, eh, raději ne,“ odkašlala si Angela a omluvně se na něj zadívala. „Jenom… Dario, mohla bych s tebou chvíli mluvit?“
„Jasně,“ Daria se hned zvedla ze svého místa.
„Tak zatím se mějte,“ rozloučila se Angela a s Dariou zmizela v chodbičce. Ron s Hermionou se usadili, přičemž Hermiona neopomněla přejet pohledem nabroušeně se tvářící Ginny.
*
Angela Dariu odtáhla kousek dál k oknu, na které už dopadaly první kapky deště.
„Tak co? Jaký byl tvůj závěr prázdnin?“ vyhrkla hned zvědavě, jakmile byly z doslechu otevřeného kupé.
„Noo, já ani nevím, jak bych to mohla popsat,“ tvářila se Daria strašně zamyšleně.
„Nech toho,“ rozesmála se tiše hnědovláska a dloubla ji pod žebra.
„Jedním slovem to bylo nezapomenutelné,“ vydechla Daria šťastně.
„Fakt? Nekecáš?“ provokovala ji Angela.
„Nekecám, ty dotěrko,“ odsekla naoko naštvaně Daria.
„Vždyť já ti věřím. Draco je nějaký zasněný,“ usmívala se její kamarádka. „A podezřele vstřícný.“
„A co ty?“ přehodila Daria výhybku na její stranu. „Tak se taky pochlub.“
„Nemělo to chybu,“ prohlásila Angela a skoro stejně šťastným tónem jako Daria.
„To si umím docela dobře představit,“ reagovala černovláska.
Angela se k ní naklonila co nejblíže.
„Takže jste se spolu vyspali,“ zašeptala s vědoucím úsměvem.
„To se pleteš, drahá Angelo. My se spolu milovali,“ odvětila Daria rovněž šeptem. „A ne jen jednou,“ dodala znovu tím zasněným tónem.
Čtyři metry za spokojeně se bavícími dívkami se otevřely dveře dalšího kupé a na chodbu vykoukl Draco. Zmerčil chichotající se Angelu a Dariu, jak si něco špitají a mírně se zachmuřil. Docela dobře si uměl představit, o čem se tak asi ty dvě baví. Opřel se o otevřené dveře zády a polohlasně si odkašlal. Dívky se k němu otočily.
„To vaše hihňání se rozléhá po celém vlaku. Nechtěly byste toho už nechat?“ prohlásil povýšenecky.
Angela si pod nosem odfrkla něco nesrozumitelného na jeho adresu a znovu se obrátila k Darie. Ještě něco probraly, ale pak už se s ní rozloučila.
„Určitě si ještě později popovídáme, jo?“ vyprovázela Angela Dariu k jejímu kupé, kde se nacházel i jiný předmět jejího zájmu. Samozřejmě toho využila a skrz sklo mrkla nenápadně na Harryho.
„Určitě,“ přikývla Daria, ale dívala se přitom na Draca, který stále postával ve dveřích.
Angela se kolem Malfoye protáhla do kupé. Draco ještě vyslal směrem k Darie úsměv, což mu oplatila stejně a dveře obou kupé se zase zavřely.
*
O několik minut později už na střechu vlaku s bubnováním útočily prudké proudy deště. Angela si pečlivě vybírala ze slušné hromádky cédéček to nejvhodnější a Draca okázale přehlížela. Někdy ji těmi svými poznámkami dokázal opravdu naštvat.
Kolem jejich kupé už mezitím stačili projít dva bystrozorové, přičemž dovnitř každého podezřívavě zahlíželi a dvakrát hlasitě zahřmělo. Jelikož Draco se k tomu zjevně neměl, Angela se postavila a zavřela dosud otevřené okno. Pak se znovu posadila a nasadila si malé sluchátka pevně do uší. Cítila, že ji Draco pozoruje, ale nezvedla oči. Po chvíli jí v hlavě začaly dunět první tóny písničky její oblíbené skupiny Rasmus. Spokojeně se uvelebila na sedadle a zahleděla se z okna na potemnělou krajinu.
Spěšný vlak už nějakou dobu mířil ke svému cíli, když ticho v jejich kupé, do té doby přerušované pouze deštěm a smíchem z vedlejšího, porušil Draco.
„Angelo?“
Nic. Ani nemrkla.
„Angelo, slyšíš mě?“
Opět žádná reakce. Angela dál nepřítomně civěla z okna.
Tyhle mudlovské krámy, pomyslel si. Se divím, že z toho ještě neohluchla.
Po chvíli si pro sebe pokrčil rameny.
„Někdy mi připadáš úplně cizí,“ začal tiše, i když moc dobře věděl, že z toho, co teď řekne, neuslyší jediné slovo. „Myslel jsem si, že tě znám, ale teď…“
Odmlčel se. Angela stále upřeně zírala z okna. Jejího ukazováku, který pomalinku ubíral na discmanovi hlasitost, si nevšiml.
„Co asi uděláš, až na to opravdu dojde?“ pokračoval Draco ve svých pochmurných úvahách. „Poslední dobou se chováš divně. Nevím, co si o tobě mám vlastně myslet. Jestli mám být k sobě upřímný… Myslím si, že zradíš,“ na chvíli se zarazil, skoro překvapený vlastními slovy. „Co chce tvoje matka, je ti u zadku. Stejně uděláš, co budeš chtít ty. Na to už tě znám dost dlouho. Jen to naše zasnoubení ti nejspíš udělalo škrt přes rozpočet… Stejně i tak vezmeš nohy na ramena, že jo?“
Draco se podruhé zaraženě odmlčel. Komu to tu vlastně vykládá?
„Já ale nechci, abys to udělala,“ zašeptal nakonec sklesle. Angela zamrkala. „Zůstanu v tom pak sám. Nikdo jiný než ty mi nikdy neporozumí. Ani Daria ne. A kdo ví, jestli mi budou věřit, že jsem si ničeho nevšiml. Spíš ne,“ uchechtl se nevesele.
Pak konečně postřehl, že už k němu nedoléhá to tlumené dunění z jejích sluchátek, ale nedal nic najevo. Když už začal, dotáhne to do konce.
„Kdysi jsi do mě byla zamilovaná… Zbylo něco z tvých citů na mě i teď, když máš svého miláčka Pottera? Pro mě jsi víc než kamarádka. Jsi má přítelkyně. Víš o tom vůbec?“
Angeliny ruce sevřely discman pevněji. Draco ji upřeně pozoroval.
„Čeho se tak bojíš?“ zeptal se naplno, když už si byl jistý, že ho Angela celou dobu poslouchá. Ta jen ztěžka polkla.
„Odpovíš mi konečně nebo budeš dál dělat, žes nic neslyšela?“ vypálil hlasitě.
Nešťastně se na něj podívala. Z jejích očí se dala vyčíst bezmoc a lítost. Neřekla však nic.
„I mlčení se dá pokládat za odpověď,“ odtušil Draco.
Dlouho se mu dívala do očí, ale pak se jejich výraz zatvrdil. Znovu přidala pořádně na hlasitosti a odvrátila se od něj. Draco se ji prozatím rozhodl nechat být. Alespoň už Angela ví, co si o ní myslí…
*
Poté, co se začalo stmívat při neustálém prudkém dešti, se Harry poněkud odmlčel a nechal ostatní, ať se baví sami. Čím blíže byli k Bradavicím, tím více na něj doléhaly pocity, které se mu dařilo v poslední dny prázdnin, hlavně díky Angele, potlačit.
Tu tíhu zodpovědnosti, zasmušilost ze zbytečné smrti tolika lidí, vztek nad stupňující se krutostí Voldemortových činů a nad vlastní nemohoucností. Vlastně nebyl o nic moudřejší než minulý rok, co se postavení proti Pánu zla týče. Jediným pokrokem byl vstup do Řádu, který mu neustále připomínal pozlacený náramek na ruce, který stejně jako Hermiona a Ron vůbec nesundával.
V hlavě mu jako neodbytný komár stále vězely myšlenky na onu proklatou věštbu, která jej stavěla do nezáviděníhodné situace. Teď byl opravdu rád, že se o tohle tajemství konečně podělil se svými nejlepšími přáteli. Chovali se k němu stejně jako dřív, i když si o něj určitě dělali mnohem větší starosti.
Odehnal trudné vzpomínky na mlžný obrys profesorky Trelawneyové a zahleděl se na Ginny, která mlčky seděla naproti němu. Přemýšlel, kdy se tak změnila. Vždycky to byla veselá a příjemná holka, i když střídala kluky jako ponožky, ale od jisté doby se chovala divně. Byla protivná, zamyšlená a na Angelu neuvěřitelně sprostá.
Že by žárlila? ozval se po delší době neodbytný hlásek v hlavě.
Jak jsi na to prosím tě přišel? odsekl v duchu Harry.
Přece moc dobře víš, že do tebe byla zamilovaná. Třeba ji to ještě nepřešlo, odvětil hlásek.
Tak dlouho? To je blbost.
Divně se přece chová od té doby co se objevila Angela, které věnuješ v podstatě veškerou pozornost.
To není pravda.
Ale je, jen si to přiznej. Máš svoji velkou lásku a na kámošku Ginny hezky zapomínáš.
Radši sklapni.
Jak chceš.
Ginny postřehla, že ji Harry pozoruje a tázavě na něj pohlédla. Omluvně se na ni pousmál a odvrátil pohled do okna.
*
Když vystupovali na nádraží v Prasinkách loni, byl jen silný vítr. Teď do toho ještě lilo a přímo nad hlavami jim hřmělo, jako by bouřka neúprosně postupovala s nimi na sever a její síla rostla.
Harry se s Ginny a Ronem s Hermionou, kterou držel pevně za ruku, prodírali davem studentů ke kočárům. Přitom si stačil všimnout, že kolem Hagrida zimomřivě postává o hodně méně budoucích prváků než bylo obvyklé.
Vyhledal nejbližší volný kočár a pomohl do něj i Ginny, která se na něj zato vděčně usmála. Pak za nimi nastoupil i zamilovaný páreček a po nějaké době se kočáry rozjely směrem k hradu, jehož okna matně zářila skrz provazy deště do večerní temnoty.
Než se konečně v houfu dalších černých hábitů propracovali do Vstupní síně, byli promočení na kůži. Harrymu to momentálně ale nevadilo. Spokojeně se rozhlédl po známé síni a vzhlédl nahoru po schodišti. Úplně cítil, jak se mu do nitra vkrádá onen starý známý pocit bezpečí. Tady byl ze všeho nejraději. Jako by byly Bradavice jeho domov.
Protřepal si rukou mokré vlasy, které se mu v odpověď naježily víc než obvykle a zamířil za rudovlasou Ronovou hlavou. S mnohohlasným mumláním se studenti hrnuli do vyhřáté a jasně osvětlené Velké síně. Jako sedmáci měli letos právo na místa nejdál od profesorů na kraji stolu jejich koleje u vstupních dveří.
Ron se tam usadil s nesmírným uspokojením a pohledem zkušeného mazáka přejel ostatní mladší studenty. Hermiona si sedla těsně vedle něj a naproti nim Harry. Ginny se šla s Dariou posadit jen o kousek dál.
„Už se nedivím, že všichni bráchové vychvalovali sedmý ročník. Tyhle místa jsou bezvadný,“ prohlásil Ron.
„Nějak zapomínáš, co nás čeká na konci tohohle roku, Rone,“ zchladila ho Hermiona.
„Ale prosím tě, to je ještě daleko,“ odmávl Hermioninu narážku na OVCE Ron rukou.
„Jo, a tohle si budeš říkat až do května. Jako bych tě neznala,“ povzdychla si Hermiona.
Ruch při usazování kolem nich pomalu utichal. Do Síně mířili už poslední studenti. Harry, který měl výhled na dveře, konečně zbystřil Angelu. Za ní kráčel Draco, který si se znechuceným výrazem projížděl prsty pramínky mokrých vlasů. Nebyl však jediný, kdo si všiml jejího příchodu.
Několik studentů Zmijozelu ji rovněž zaregistrovalo a za chvíli už se něco šeptem neslo po celém jejich stole. Dívali se po ní i příslušníci ostatních kolejí. Skoro všichni po ní nebo po Dracovi pokukovali a sledovali, jak si sedají proti sobě.
Harrymu došlo, proč vzbuzují takovou pozornost. Novinové články holt udělají svoje. To moc dobře znal z vlastní zkušenosti.
Angela si toho samozřejmě povšimla, ale raději dělala, že nic nevidí, i když jí to nedělalo právě nejlíp. A Draco už byl na to zvyklý.
„Vypadá to, že nejen prváků je letos méně,“ poznamenala Hermiona, když se otočila, aby sledovala Harryho pohled.
Měla pravdu. U zmijozelského stolu zela prázdná místa a nejen u nich. Nebylo příliš těžké uhádnout, kam se poděli.
Ron už netrpělivě poklepával do dřevěné desky stolu a rozesmál Hermionu, když mu hlasitě zakručelo v žaludku, až se k němu otočilo několik pobavených pohledů.
„Tak kde jsou ti prváci?“ zahučel nevrle. „Letos jim to nějak trvá.“
„To tvůj žaludek je rok od roku netrpělivější, Rone,“ odvětil Harry.
Pak už profesorka McGonagallová nakráčela do Síně v čele hloučku promočených studentíků, kteří se postavili do řady před profesorský stůl. Ředitelka nebelvírské koleje poté přinesla třínohou židli a Moudrý klobouk jako obyčejně a studenti ztichli v očekávání nové písně.
*
Když bylo sotva šestnáct studentů rozřazeno do svých kolejí a usadili se ke svým novým spolužákům, povstal ze svého místa profesor Brumbál, na kterého se teď soustředily všechny pohledy. Harry sice seděl dost daleko, ale přesto si nemohl nevšimnout, že ředitel působí unaveně a mnohem starší než obyčejně. Hábit na něm visel a v obličeji byl velice bledý. Hluboko v duši ho bodla starost o toho starého pána, který byl v podstatě něco jako jeho opatrovník i něco víc.
Po menší pauze, kdy Brumbál obletěl pohledem obličeje před sebou, se nadechl k obvyklému proslovu, který však pronášel slabším hlasem než obvykle.
„Všichni vítejte v novém školním roce, který bude pro některé z vás posledním a pro jiné teprve prvním. Kouzelnický svět zažívá v poslední době těžké časy, což většina z vás určitě pocítila i na vlastní kůži. Proto je o to důležitější držet pohromadě, vzájemně si pomáhat a snažit se naučit co nejvíce pro to, abyste byli schopni přežít.“
Většina mladších studentů se po sobě poděšeně podívala. Harry je docela chápal. Brumbálova řeč nebyla příliš povzbudivá.
„My, vaši profesoři, se vám v tom budeme snažit všemožně pomoci a kdybyste cokoliv potřebovali, vždycky můžete zajít za kterýmkoli z nás.“
Harry se ušklíbl. Za kterýmkoli asi sotva.
„Potěšující zprávou pro nový školní rok je, že obsazení místa profesora pro obranu proti černé magii zůstalo stejné. Doufám, že vás zcela nečekaná přítomnost profesorky Shiernové těší a konečně vyvrátí pověry o tom, že je toto místo prokleté,“ dodal Brumbál spiklenecky.
Několik studentů se krátce zasmálo.
„Jako každý rok opakuji, že seznam zakázaných předmětů visí u kanceláře našeho školníka pana Filche a rovněž všem zdůrazňuji, že vstup do Zapovězeného lesa je přísně zakázán. Všichni víte, že v něm končí ochranná hranice hradu proti přemisťování, která bude letos rovněž hlídána, ale i přesto se vám může vstup do lesa ošklivě vymstít. Toto upozornění samozřejmě platí pro všechny studenty,“ znovu zdůraznil Brumbál. „A nakonec ještě jedna dobrá zpráva. Jak všichni víte, rozhodli jsme se pro vás uspořádat tento školní rok Maškarní ples na Předvečer Všech Svatých, na němž jsou masky povinné. Doufám, že se vám tento nápad zalíbil. Pro ty, kteří si nesehnali kostým přes prázdniny, jsou šancí dva nově otevřené obchody v Prasinkách, tudíž si je můžete zakoupit tam. Ale teď už vás nebudu zdržovat, protože už jistě máte všichni hlad. Pusťte se do toho!“
Na stolech se jako vždy objevila nehorázná spousta jídla, ale ještě nějakou chvíli po tom, co Brumbál skončil bylo v Síni hrobové ticho, než se studenti poněkud zaraženě pustili do jídla.
*
Angela neustále nervózně těkala pohledem ke vzdálenému profesorskému stolu a moc toho doposud nesnědla.
„Co je s tebou?“ nevydržel to Draco, který si toho všiml.
„Ale nic… Já jen…“ Angela odložila vidličku. „Pořád na mě zírá,“ ucedila nevrle.
„Kdo? Dneska na nás civí každý druhý.“
„Netopýr,“ odvětila zaraženě.
Draco nenápadně vyhledal Snapea mezi učiteli, a pak se otočil zpět na Angelu.
„Jo, máš pravdu, civí na tebe,“ souhlasil škodolibě.
„Dík za povzbuzení,“ ušklíbla se.
Raději se co nejvíc odvrátila na druhou stranu a nepřítomně se dloubala v jídle. Pak si všimla, že vstupní dveře jsou pootevřené a udiveně pozvedla obočí. Ty se přece vždycky na slavnostní večeři zavírají. Pokrčila rameny a už to chtěla pustit z hlavy, když se za ní ozval vyděšený jekot nějaké studentky a hned po ní dva další.
Všichni se postupně otočili směrem za křikem a další holky začaly vřískat. Angela se postavila stejně jako většina dalších, aby lépe viděla a spatřila dlouhé štíhlé tělo, které klouzavým pohybem směřovalo středovou uličkou mezi dvěma stoly směrem k profesorům. Překvapeně zalapala po dechu. Byl to nejméně tří metrový zelenavý had.
Studenti, kteří seděli jemu nejblíže se úprkem vydali na druhou stranu stolu a profesoři vyskočili ze svých křesel. Na hada v mžiku dopadlo několik zaklínadel, ale to ho v žádném případě nezastavilo a vesele se svíjel dál.
To už Angela postřehla, že nebelvírský stůl přeskočil na druhou stranu Harry. Hermiona mu v tom sice chtěla zabránit, ale Ron ji chytil za paži a zavrtěl hlavou. Harry cílevědomě hada předběhl a postavil se mu přímo do cesty. Už chtěla vykřiknout, ale na poslední chvíli se zarazila a jen zatínala nehty do dlaní. Draco jej také upřeně pozoroval.
Profesorka McGonagallová s hůlkou v ruce se nadechovala, aby ho zarazila v tom nesmyslu, ale Snape ji zastavil, když jí položil ruku na paži a něco jí naléhavě zašeptal.
Harry otevřel ústa, ale místo normální řeči se z nich ozvalo jen neurčité zasyčení. Přestože většina přítomných věděla o jeho schopnosti mluvit hadí řečí, upřelo se na něj mnoho zděšených pohledů. Hadova hlava se vyzdvihla nad podlahu až do výše Harryho očí a několik dívek znovu zděšeně vyjeklo.
Harry upřeně zíral do hadových očí s úzkými černými zornicemi a napjatě čekal.
„Takže ty mussíšš být Harry Potter,“ zasyčel had a ještě víc svou hlavu přiblížil k Harryho.
„Ano, jak to víš?“ zeptal se Harry překvapeně. Toho, jak na něj všichni civěli, si nevšímal.
„Bylo mi řečeno, že ty jssi tu jediný, kdo má hadí jazyk.“
„To se ani nemusím ptát, kdo ti to řekl,“ došlo velice rychle Harrymu, kdo další mohl vyslat hada s pokyny.
„Mášš vyřídit vzkaz,“ pokračoval had.
„A od kohopak?“ otázal se Harry jízlivě.
„Ssamosřejmě od Pána zla, ty hloupé lidsské mládě,“ zasyčel had urážlivě. „Patří řediteli této šškoly.“
„A jak ten vzkaz zní?“
„Někdy sse nepřítel jeví jako přítel, ale jen pro ty, kdo k jeho zradě sslepí jssou. Vy vššak prohlédnete pozdě na to, abyste jej mohl zasstavit.“
Harry se zamračil. Proč by Voldemort vzkazoval nějakou pitomou hádanku?
„To je všechno?“ zeptal se.
„Ano,“ odvětil had.
„Tak už vypadni,“ vyprskl Harry.
„Ano, vidím, že sse mě vššichni bojí,“ zasyčel had spokojeně.
„Pokud vím, tak musíš poslechnout každý hadí jazyk,“ ucedil Harry. „Zmiz.“
„Už odcházím,“ sklonil had hlavu, pomalu se otočil a zamířil ven ke dveřím.
Harry se za ním díval tak dlouho, dokud mu nezmizel z očí. Pak se obrátil na podpatku a rázně dokráčel až k profesorskému stolu.
„Co měl znamenat ten nekonečný dialog, Pottere?!“ vyštěkl na něj Snape ze své židle, jakmile se zastavil, ale Harry si jej nevšímal.
„Musím s vám mluvit, pane profesore,“ oslovil nijak překvapeného Brumbála s úlevou, že už normálně mluví.
„Samozřejmě, Harry. Půjdeme ke mně do kabinetu,“ pokýval hlavou Brumbál.
„Neměl bych jít s vámi, pane řediteli?“ otázal se Snape úlisně.
„Ne, Severusi, děkuji. Předpokládám, že Harry se mnou chce mluvit o samotě,“ odmítl jej Brumbál.
„Přesně tak,“ souhlasil Harry s jízlivým podtónem.
Snape se za nimi díval s nečitelným výrazem, zatímco ostatní profesoři uklidňovali vyjukané studenty. Angela je rovněž pozorovala a netroufala si odhadnout, co tu ten had chtěl.
*
„Co myslíte, že to znamená, pane profesore,“ zeptal se Harry poté, co řediteli vypověděl celý svůj rozhovor s oním zelenavým hadem.
„Znamená to, že náš lord se rád dobře baví,“ odvětil Brumbál zamyšleně. „Nejspíš nás chtěl jen poděsit.“
„Já si to nemyslím,“ odporoval Harry. „Dá se to brát jako jasná výhrůžka.“
„A koho myslíš, že by se týkala, Harry?“ upřel na něj Brumbál pohled zpoza svých půlměsícových brýlí.
„Vy moc dobře víte, na koho myslím,“ řekl Harry skoro upjatě. „Jenže vy si pořád nechcete nechat domluvit.“
Ředitel školy mlčel a Phineas Nigellus na obraze si pohoršeně odfrkl nad Harryho drzostí.
„Raději už půjdu, pane řediteli,“ oznámil Harry a vstal. Brumbál mu neodporoval. „Dobrou noc.“
Poprvé za tu dobu, co byl Harry už tolikrát v Brumbálově pracovně, mu ředitel neodpověděl a nechal jej mlčky odejít.
564 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...