Skip to content

Kapitola šestnáctá – Shiernová a Snape

[Celkem: 4    Průměr: 5/5]

Ještě toho večera jej Hermiona a Ron podrobili křížovému výslechu ohledně jeho výstupu s hadem a upozornili ho, že po škole už zase začaly putovat všelijaké škaredé drby, ale to bylo Harrymu jedno.

Následujícího rána rozdávala rozvrhy všem nebelvírským Hermiona, jelikož ji tím pověřila McGonagallová. Dalším primusem pro tento rok byl někdo z Havraspáru. Harry přeletěl pohledem svůj rozvrh a předem věděl, že potěšený nebude. Se znechucením ho začal komentovat.

„Takže celkem čtyři hodiny lektvarů… No, to bude mít Snape ze mě radost. Dvouhodinovka Dějin vývoje černé magie až do dnešní doby… Merline, to asi nepřežiju… Čtyři hodiny Obrany, to se dá, dvě hodiny Formulí, v pohodě, tři hodiny Přeměňování a dvě hodiny Bylinkářství, to zas není taková hrůza. Poslyš, Rone, máš nějakou volnou hodinu?“

„Hjo, hvě,“ zahuhlal Ron s pusou plnou míchaných vajíček.

„Hmm, já žádnou,“ poznamenal Harry zachmuřeně.

„To máš z toho, že chceš být bystrozor,“ odvětil Ron poté, co polkl.

*

Angela si míchala pořád dokola svou bílou kávu a zírala do prázdna. Včera večer s Dracem usoudili, že toho hada musel poslat jedině Voldemort, jinak by se s ním Harry asi tak dlouho nevybavoval a nezmizel by pak s Brumbálem.

Přemýšlela, kdy by si mohla dát s Harry schůzku, aby se dozvěděla, o co šlo, když někdo před ni na stůl pohodil hromadu rozvrhů pro všechny ročníky Zmijozelu, které se setrvačností rozjely po délce jednoho metru.

Angela přestala míchat, překvapeně zvedla hlavu a nezabodly se do ní ničí jiné oči než Snapeovy.

„Rozdejte to, Rosierová,“ ucedil „Školní netopýr“ ledovým rozkazovačným tónem.

„Prosím? Ale to je přece povinnost buď vaše nebo pri-“

Snape jí tvrdě skočil do řeči: „Neříkejte mi, co je má povinnost, slečno. Řekl jsem, abyste je rozdala.“

Angela zaťala zuby a neuhýbala před jeho pichlavým pohledem.

„Tak rozuměla jste?“ vyštěkl Snape.

Pomalu se postavila. Nebylo jí příjemné, jak se nad ní tyčí.

„Ano, pane,“ odsekla.

Snape odplachtil s jízlivým úsměškem. Angela začala sbírat rozvrhy ze stolu, přičemž na toho idiota sesílala všechny kletby, na které si vzpomněla a nevšimla si přicházejícího Draca. Rázně si je naložila do náruče a až pak si všimla, že ji udiveně pozoruje.

„Co to prosím tě děláš s těma rozvrhama?“ zeptal se s povytaženým obočím.

„Rozdávám je, co jiného,“ vyštěkla uštěpačně a hned vyškubla jeden úplně zespoda. „Tady máš svůj.“

Draco si jej automaticky vzal, Angela se otočila na podpatku a odkráčela do čela stolu k prvákům, kteří si od ní začali přebírat své rozvrhy skoro vyděšeně.

Nějakou dobu trvalo, než je rozdala celému stolu, přičemž si ještě musela vyslechnout řadu uštěpačných poznámek a vydržet nezměrné množství nevlídných pohledů, ale když se konečně vrátila na své místo, kde už jí bílá káva dávno vystydla, Draco tam pořád seděl.

Angela bezvýrazně hrnek odsunula a nalila si nový. Pak si naložila na talíř pár topinek a uzenek, ale prozatím se do jídla nepouštěla. Draco ji sledoval nečitelným pohledem. Ozval se až po tiché chvíli, kdy ona usrkávala svou kávu a on čerstvý džus.

„Tak už sis rozmyslela tu svou odpověď?“

Angela po něm šlehla pohledem: „Míníš mi ještě víc zhoršit už tak zkaženou náladu?“ otázala se nevrle.

„Ne. Jen mě zajímá, jak se vyjádříš k tomu, co jsem ti včera říkal,“ odvětil Draco klidně.

Angela chvíli mlčela a jen ho pozorovala: „Chceš upřímnou odpověď, Draco?“ zeptala se tiše.

„Samozřejmě,“ odtušil s pokrčením ramen.

Naklonila se k němu přes stůl blíž: „Popravdě nemám tušení, co ti na to všechno mám říct, aniž bych ohrozila sebe nebo tebe. Opravdu nevím,“ pronesla pomalu a s důrazem. Pak nechala kávu kávou stejně jako nachystanou snídani, zvedla se a odešla.

Draco nehybně civěl na místo, kde ještě před chvílí seděla a zmocňovalo se ho špatné tušení.

***

 

„Nastal váš poslední školní rok tady v Bradavicích, a v některých případech jsem za to nesmírně vděčný, na jehož konci vás čekají zkoušky OVCE. Letos budou hodiny trochu rozdělené vzhledem k vaší volbě povolání. Vždy v úterý zde budete všichni stejně jako loni, ale v průběhu další dvouhodinovky ve čtvrtek zde zůstanou pouze budoucí bystrozorové a odrážeči,“ prohlásil Snape s neskrývaným opovržením v hlase na počátku jejich první dvouhodinovky lektvarů a zahleděl se jako obvykle na Harryho. „To ale neznamená, že na ostatní nebudu klást stejné nároky,“ zasyčel dodatečně a jeho pohled se pro změnu přemístil na Angelu, která si ho však vůbec nevšímala.

Snape pokračoval v pochodu mezi tichými lavicemi stejně jako ve svém proslovu.

„Poslední roční učivo v lektvarech zahrnuje všechny možné jedovaté lektvary, z nichž na některé existují protijedy, na jiné však ne. Bez rozdílu však při nich budeme používat přísady, které nemůžete brát holou rukou, tudíž budou nutné rukavice. Rovněž budou mezi dlouhodobé práce patřit Mnoholičný lektvar, Lektvar čistého štěstí – Felix Felicis, Veritasérum a Doušek čisté smrti,“ Snape se odmlčel a přeletěl pohledem zmlklou třídu.

Pak si vzal z katedry černý notes a v ovzduší se začalo vznášet napětí.

„První hodinu budeme věnovat menšímu opakování, které nám ukáže, zda jste si dokázali za těch šest let vůbec něco natlouct do hlavy,“ ucedil spokojeně a všichni ze sebe snažili udělat co nejmenší, div se neschovávali pod lavicemi.

„Takže, co musíme přidat do Zmenšovacího lektvaru, aby neměl přehnaný účinek… Pottere?“ zeptal se Snape s úšklebkem.

Tak tohle Harry věděl naprosto přesně. Taky měl k tomu pádný důvod.

„Sedm pavoučích nožiček,“ odvětil kysele.

Snape ani nehnul brvou.

„Která látka z živých tvorů patří při zhotovování legálních lektvarů mezi přísně zakázané… Weasley?“

Ron zatínal pod stolem nehty do dlaní a urputně se snažil si vzpomenout.

„Ehm… Krev jednorožce?“ zkusil to pak.

„To se mě ptáte nebo odpovídáte, Weasley?“ ucedil profesor.

Ron se trochu napružil, když se jako ohlas na Snapeovu poznámku ozval smích zmijozelských.

„Odpovídám, pane,“ odsekl.

„Hmm, tak to máte pro jednou štěstí. Které dvě základní přísady patří do Koktavého dryáku… Rosierová?“

Odpovědí mu bylo ticho. Snape se nepěkně zašklebil a pomalu zamířil k její lavici.

„Vidím, že Rosierová má stále ten zlozvyk neposlouchat, když se jí někdo na něco důležitého ptá!“ vyštěkl a zároveň uhodil notesem o její stůl.

Angela zvedla překvapeně hlavu, ale byla tak rozumná, že nic neřekla.

„Jak zní odpověď na mou otázku, Rosierová?“ zeptal se Snape s nebezpečným úsměvem.

Harry usoudil, že je načase, aby jí oplatil pomoc z šestého ročníku.

Ptal se tě, jaké dvě základní přísady patří do Koktavého dryáku, ozval se v duchu.

„Ta odpověď zní: vývar z plodů jírovce maďala a listy trnovníku,“ odpověděla Angela pomalu.

Snape, který si byl jistý, že jeho otázku vůbec neslyšela, poněkud ztuhl.

„Ale nějak vám to trvalo, Rosierová,“ ucedil a odvrátil se od ní.

V tu chvíli se Angela ohlédla na Harryho a odměnila jej vděčným úsměvem.

Na druhou hodinu jim Snape každému uložil zhotovení jednoho lektvaru, které měli odevzdat do konce hodiny, takže už na nějaké úsměvy bohužel nezbyl čas.

*

Další společnou hodinu měl Harry s Angelou až na další den. Byla to samozřejmě Obrana. Jakmile vešla do učebny Shiernová, oblečená jako obvykle v kombinaci černé a rudé a s hromadou složek v náručí, hlučící třída okamžitě ztichla.

„Dobré ráno,“ pozdravila je profesorka a usadila se stejně jako při první hodině minulý rok na katedru. Na Harryho však působila nějak unaveně.

„Jsem ráda, že jsme se tu letos opět všichni shledali a doufám, že mé potěšení sdílíte,“ začala úvodem a mírně se usmála. „I když někteří měli namále,“ dodala nesmírně tiše a Harry postřehl, že se zadívala na Angelu, která jí nechápavě pohled opětovala. Pak sáhla za sebe a vzala do ruky dlouhý pergamen.

„Čím dřív začneme, tím líp, jelikož nám v plánu učiva přibyla jedna obtížná a nezanedbatelná položka. Jelikož vás to určitě zajímá, takže letos se soustředíme na nejsložitější obranná kouzla, dost odporná, ale nezakázaná zaklínadla a souboje mezi sebou, samozřejmě pokud možno neverbálně. A co se týče té novinky…“ Shiernová se rozhlédla po třídě. „Ředitel Brumbál se shodl s odborem školství na Ministerstvu, že by se vám v dnešní nebezpečné době, mohlo určitě hodit, umět použít jednu z Kleteb, které se nepromíjejí – Imperius.“

Studenti na profesorku vytřeštili oči.

„Ohrožen může být každý a profesor Brumbál chce, abyste měli alespoň nějakou možnost obrany, takže mám letos za úkol vás ji naučit,“ pokračovala Shiernová.

Třída začala mírně šumět, jak se mezi sebou studenti začali vzrušeně bavit.

„No, takže se pustíme do opakování, ne?“ přerušila je profesorka a třída zasténala.

*

Konečně po náročné dvouhodinovce zazvonilo a všichni se začali s úlevou balit. Když už byli skoro všichni na chodbě, Shiernová ještě zdržela Angelu. Harry ji slyšel a zastavil se za dveřmi.

„Rosierová!“

Angela se k ní otočila s divným tušením: „Ano, paní profesorko?“

„Stavte se dnes po vyučování za mnou do kabinetu, prosím.“

„Ale proč? Provedla jsem snad něco?“

„Ne, prostě za mnou přijďte, ano?“ odvětila Shiernová chladně.

„Ano, dobře,“ přikývla Angela a vyšla za ostatními ven.

Harry na ni čekal a hned se jí v duchu zeptal:

Co ti chce?

Nevím.

Uvidíme se dnes večer?

Možná, pousmála se Angela.

*

Poté, co se ozvalo zaklepání, Margaret chvíli počkala, a až pak vyzvala Angelu, ať vejde.

„Posaďte se, Rosierová,“ ukázala na židli naproti sobě.

Angela se tedy zdráhavě posadila.

„O čem se mnou chcete mluvit, paní profesorko?“ otázala se odtažitě.

Shiernová mezi její otázkou a svou odpovědí nechala vytvořit propast ticha a upřeně se jí dívala do očí.

„Víte, co jste udělala, Angelo?“ zeptala se zpříma.

„Prosím? Nevím, o co vám jde.“

„Nedělejte, že nevíte, o čem mluvím. Vy jste poznala, co jsem zač, že? Vidím vám to v očích.“

Angela se ušklíbla: „Ano.“

„A pan Malfoy to rovněž ví, i když nevím, jak na to přišel zrovna on.“

„Řekla jsem mu to,“ pokrčila Angela rameny.

„Aha. A proč jste to nenahlásila?“

„Předpokládám, že profesor Brumbál ví, koho zaměstnává.“

„Ach tak… Abychom se dostaly k jádru věci. Jsem v kontaktu s ostatními svého druhu, takže vím, k čemu jste se zavázala a od té doby přemýšlím o vašem zdravém rozumu.“

„Co je vám do toho, k čemu já jsem se zavázala?“

„Poslyšte, Angelo. Podle mého názoru jste inteligentní a schopná dívka, která je sice arogantní, ale bude z ní určitě vynikající čarodějka. A vy svoje šance chcete takhle zahodit? Máte vůbec tušení, co vás čeká?“

„Vím. Učila jste nás to loni,“ odvětila Angela klidně.

„A přesto…“

„Ano, i přesto,“ odsekla. „Pro své přátele jsem ochotna udělat cokoliv.“

„Ale zničíte si vlastní život a budoucnost!“ rozohnila se Shiernová.

„Neměla jsem zrovna moc na výběr. Takhle jsem alespoň získala čas a životy mých blízkých! Co vy o tom můžete vědět?“

Shiernová mlčela a Angela se zvedla: „Raději už půjdu. Mám jen ještě jednu otázku.“

„Jakou?“ zvedla Shiernová hlavu.

„Ví o tom také Snape?“

„Ne, ten ne. Profesor Snape patří mezi…. řekněme vyděděnce,“ odvětila poloupírka.

„Tak mu to ani neříkejte, prosím vás,“ řekla Angela tiše a otočila se ke dveřím.

„Angelo, počkejte ještě,“ zarazila ji profesorka. „Pokud budete cokoliv potřebovat, můžete za mnou přijít, ano?“

„Dobře. Děkuju, paní profesorko. Na shledanou.“

*

Angela zamyšleně mířila chodbou pryč od učebny Obrany a u schodiště se před ní náhle neobjevil nikdo jiný než Snape. Zaťala zuby, když jí neustoupil z cesty a chystala se ho obejít, když ji nečekaně chytil za paži.

Podívala se na jeho ruku, pak jemu do výsměšných očí a cítila, jak v ní bublá vztek. Harryho, stoupajícího po schodech k nim, si nepovšimla.

„Chcete něco, pane?“ procedila mezi zuby tázavě.

„Nevíte, že máte slušně zdravit své profesory, Rosierová?“ otázal se Snape s jízlivým úsměvem.

„Ach, tak to se velice omlouvám, že jsem vás tak opomněla. A teď mě laskavě pusťte!“

Snape ji však stále držel: „Copak vás matka neučila, jak se máte chovat ke starším?“

„Ne, pane. Mě totiž vychovávala teta,“ odsekla Angela a snažila se vymanit z jeho sevření.

„Tím spíš byste se měla umět chovat a to obzvlášť ke mně,“ zasyčel Snape a svíral jí ruku dál.

„Co tím chcete naznačit!?“ vyštěkla Angela.

Snape se chystal k odpovědi, ale předběhl ho chladný hlas.

„Dobré odpoledne, pane!“ pozdravil Harry hlasitě a civěl na Snapea vražedným pohledem.

Školní netopýr konečně Angelu pustil.

„Jděte si po svých, Pottere!“ ucedil profesor. Angela si třela bolavé místo na ruce.

„Já si po nich jdu, pane. Jen mi stojíte v cestě,“ odvětil Harry klidně a Angela skryla pobavený úsměv za závojem vlasů.

Snape se nebezpečně usmál: „Ubírám Nebelvíru deset bodů za vaši nebetyčnou drzost, Pottere,“ ucedil z patra a vydal se dolů po schodech, jen za ním černý plášť povlával.

„Jen si posluž,“ zasyčel za ním Harry.

„Idiot,“ ulevila si Angela hlasitěji, jakmile byl z doslechu.

„Co proti tobě má, prosím tě?“ otázal se Harry nechápavě.

„To bych taky ráda věděla…“ zamyslela se Angela.

„No, na Netopýra se raději vykašleme, ne?“ navrhl Harry a vzal ji kolem pasu. „Co bys řekla malé večerní procházce?“ zamrkal spiklenecky. „Už není takové horko po té bouřce a mě se po tobě stýská.“

„Vždyť mě taky. Ale raději mně pusť. Někdo nás může uvidět,“ vzpouzela se Angela v jeho sevření.“

„Takže o půl deváté ve Vstupní síni?“ domáhal se Harry souhlasu. „Vezmu sebou neviditelný plášť.“

„Tak dobře,“ souhlasila se smíchem Angela.

*

Už se smrákalo, když to Snape nevydržel a svižně zamířil do kabinetu profesorky Obrany proti černé magii. Chtěl se jí zeptat už při večeři, ale tam mohl neustále někdo poslouchat, takže od toho raději upustil. Vrazil do jejího kabinetu a zaregistroval ji stát zády k němu, jak se dívá z okna na Zapovězený les.

„Pořád ses nenaučil slušnému chování, Severusi!“ oslovila ho Margaret chladně, dřív než stačil otevřít pusu. Snape se ušklíbl. Margaret se k němu teprve teď otočila. „Ještě jednou mi sem vpadneš bez zaklepání a utrhnu ti hlavu,“ varovala ho beze špetky humoru v hlase.

Snape si jen založil ruce a pořád mlčel. Shiernová se elegantně posadila, přehodila si nohu přes nohu a vyzývavě se na něj zadívala.

„Tak co zase chceš?!“ zasyčela nevrle. „Jen ušklíbat ses sem zřejmě nepřišel.“

„Co u tebe dělala Rosierová?“ vypálil Snape.

Shiernová jen udiveně pozvedla obočí: „Je to má studentka, to snad víš. Není zas až tak neobvyklé, že byla u mě v kabinetu.“

Snape se oběma rukama opřel o její stůl: „A jaký měla důvod pro to, aby u tebe pobývala tak dlouho?“

Margaret se pomalu postavila.

„Severusi, ty potřebuješ psychiatra,“ pronesla chladně. „To ji snad špehuješ nebo co?!“

„Do toho ti nic není!“ odtušil Snape.

„A tobě není nic do toho, co tu dělala!“ odpálila Shiernová. „A teď laskavě vypadni z mého kabinetu!“

„Ty mě odtud vyhazuješ?“ zeptal se Snape nebezpečným hlasem.

„Přesně tak!“ vyprskla Margaret.

Snape se prkenně narovnal, obrátil se na podpatku a práskl za sebou dveřmi.

„Idiot!“ ulevila si Shiernová úplně stejně jako před chvílí Angela.

*

Angela postávala ve stínu jednoho ze sloupů ve Vstupní síni a trpělivě čekala. Před chvílí viděla Brumbála, který stejně jako každý večer osobně zamykal bránu vedoucí ven na školní pozemky. Překvapeně postřehla, že používá obtížnější zaklínadlo, které neznala, takže předpokládala, že ven se jen tak nedostanou. Kdo ví, co na to řekne Harry…

Její myšlenky přerušily známé ruce, které jí zezadu zakryly oči. Tlumeně se zasmála a nechala se vtáhnout k Harrymu pod plášť.

„Bohužel se asi nedostaneme ven branou,“ informovala jej hned tiše.

„Jak to?“

„Viděla jsem ředitele. Používá na ni kouzlo, které jsem v životě neviděla. Přes to se nedostanem.“

„Tak to bude menší problém,“ souhlasil Harry.

Přesto to šli zkusit. Přesně podle očekávání jejich pokusy s branou ani nehnuly.

„Co okna?“ napadlo Harryho.

K jejich překvapení byla okna rovněž bezpečně zajištěna.

„No, tak to vypadá, že s procházkou je konec,“ prohlásila Angela zklamaně.

„Počkej, teď mě něco napadlo…“

„Co?“

„Okna ve vyšších patrech, takhle zajištěná asi nebudou, ne?“

„Možná, ale…“

„Pojď se mnou,“ přerušil ji Harry a kryti pláštěm zamířili k nebelvírské společenské místnosti.

„Harry, co chceš…“

„Neptej se, uvidíš,“ zarazil Harry její otázky a nechal ji čekat pod pláštěm na začátku chodby, která vedla k obrazu Buclaté dámy. Za pár minut už se vracel a s koštětem v ruce. Angela na něj vytřeštila oči.

„To chceš…“

„Jo,“ přikývl Harry dřív než stačila dopovědět a zamířil hůlkou na nejbližší okno. „Alahomora!“ zamumlal rozhodně a poté otočil klikou u okna. Bez problémů se otevřelo. Angela stále nevěřícně sledovala jeho počínání.

„Bezva! Plášť ale raději dám do kapsy. Aby nám neulítl,“ řekl Harry a na doklad svých slov ho stáhl z Angely a nacpal do kapsy u mikiny.

„A teď tě vezmu na něco lepšího než procházku!“ prohlásil s úsměvem a nasedl na svůj Kulový blesk. „Tak nasedáme, madame! Nemáme na to celou noc!“ vyzval Angelu a ta se s povzdechem uvelebila za něj. Pevně se ho chytila kolem pasu, položila mu hlavu na záda a to už vylétli oknem ven a svištivě zamířili vzhůru k obloze.

*

O hodinu bezstarostného létání později leželi na měkké trávě, drželi se za ruce, pozorovali zářící hvězdy a naslouchali jemnému šumění vlnek na jezeře, které vytvářel vítr.

Harry tyhle chvíle miloval, stejně jako Angelu samotnou. Když byli spolu sami a beze slov vychutnávali svou vzájemnou přítomnost. Pak ho však začalo pobodávat jeho druhé já, aby ten vzácný klid zase porušil. Neměl moc příležitostí k tomu, aby se pokusil z Angely vytáhnout, co ji tak trápí.

Chvíli proti tomu bojoval, ale nakonec to v sobě neudržel. Pustil její ruku a nadzvedl se na lokti, aby na ni dobře viděl. V očích se jí odrážely hvězdy.

„Angelo?“

Zasněný výraz z jejích očí zmizel a zaměřil se na něj.

„Co to přede mnou pořád tajíš?“ zeptal se tiše.

Skoro sedmnáctiletá brunetka se zamračila.

„Co tím myslíš?“

„Nedělej, že nechápeš, Angie. Od jisté doby tě něco hodně trápí a nechceš mi o tom nic říct.“

Angela mlčela a upřeně ho pozorovala.

„Když se svěříš se svým trápením, tak se ti možná uleví,“ dodal Harry.

Vzdychla a posadila se: „Dobře. Máš pravdu, Harry. Je tu něco, co ti nemůžu říct, ale…“

„Nemůžeš nebo nechceš?“ přerušil ji Harry.

Zvláštně se na něj zahleděla.

„Obojí,“ odvětila tiše. „Ale netvrď mi, že ty jsi mi řekl o sobě všechno. Určitě je ještě spousta věcí, které o tobě nevím a nezkoušej mi to vymluvit.“

Harry to chtě nechtě musel uznat: „No, dobrá, ale to neznamená, že…“

„Že já před tebou taky musím něco tajit?“ skočila mu Angela do řeči. „Harry, já ti samozřejmě věřím, ale uvědom si, že každý má své tajemství, o kterém se nechce rozšiřovat. Jednou… jednou se to stejně dozvíš,“ dodala sklesle.

„A kdybych ti já prozradil to svoje tajemství, řekla bys mi o tom svém?“

„Klidně mi to můžeš říct, ale já ti to svoje zatím vyzradit nechci. Pochop mě, prosím.“

„Tak dobře. Už se tím nebudeme zabývat. Prozatím,“ zdůraznil Harry.

„Naprosto souhlasím,“ přikývla Angela. „Stejně budeme muset za chvíli zpátky, tak se přece nebudeme po zbytek toho času, který máme, dohadovat.“

„Když můžeme dělat něco mnohem lepšího,“ řekl Harry už s úsměvem a přitáhl si její tvář, aby ji mohl políbit.

549 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Harry Potter a Soumrak lásky

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář