Upír k ní sklonil hlavu, ale přesně v tu chvíli z ní odletěl v záblesku jasně stříbrného světla. Angela se se zaskučením převalila na bok a Harry už jí pomáhal vstát.
Je ti něco?
Ne, zalhala Angela, i když cítila, že jí po pažích stéká pod tričkem krev. Harry si roztrhnuté mikiny nevšiml.
Merline, pomyslela si Angela, když obhlédla stále se zužující kruh nejméně tří tuctů temných postav.
Hrábla po hůlce a bleskově dokončila poslední tah. V tu chvíli se na všech místech, kde nakreslila záhadné znaky, rozzářilo modré světlo a stále sílilo. Angela spěšně recitovala slova zaklínadla a z oněch míst vytryskly modré paprsky, které se střetly ve vzduchu nad shlukem jednorožců a rozprskly se do všech stran. Vytvořily kolem nich jakousi ochrannou síť. Jednorožci však byli stále nervózní.
Angela napjatě sledovala upíry, kteří se zastavili před modře zářící stěnou. Jeden z nich se jí dotkl na pokyn největšího upíra, nejspíše vůdce. V ten moment jej to odhodilo vzad nejméně deset metrů. Angela sebou škubla a Harry na ni starostlivě pohlédl.
Upíři se vztekle rozeřvali. Odhozený upír se vrátil se sežehnutou paží.
Zkusili to ještě tři další a Angela sebou pokaždé trhla, když se někdo z nich dotkl ochrany. Harrymu začínalo svítat. Angele to kouzlo bralo energii.
Upíři se shlukli na jedno místo, aby si vyslechli, co dělat. Na to Angela čekala. Obrátila se na vedoucího jednorožce.
Teď se nikdo nesmí hnout.
Jednorožec pokýval hlavou.
Harry, běž ode mě raději dál.
Proč?
Běž!
Harry už se na nic neptal a poodstoupil o několik metrů. Angela jednala rychle. Zdvihla vysoko hůlku a začala do ní stahovat ochrannou síť. V pěti sekundách byla pryč a upíři to zaregistrovali.
Naštěstí ještě dřív, než se stačili vůbec pohnout, se Angela co nejvíc soustředila a vyslala pole o co nejmenším obsahu přímo na ně.
Vytvořila se kolem nich úzká kupole a upíři velice brzy vzteky bez sebe poznali, že je to ta samá ochrana co předtím. A spalovala je.
Harry sledoval, jak Angela sklonila pomalu hůlku a celá se chvěje.
Běžte, utíkejte co nejdál do lesů, řekla jednorožci.
Ale co ty následnice Elessandry. Jsou tu stále naši nepřátelé.
Postarám se o ně. Ale teď už raději běžte, kdyby se mi to nepovedlo.
Dobrá.
Jednorožci začali klusat do lesů a po chvíli se všichni ztratili až na jednoho, který se k Angele ještě jednou obrátil.
Až budeš moci, zavolej mne a já ti prozradím tajemství tvé minulosti.
Ale jak tě mám zavolat? stačila se ještě Angela zeptat.
To přece víš… odvětil jednorožec a zmizel ve tmě.
Odehnala od sebe myšlenky na jednorožce, zhluboka se nadechla a váhavě vykročila směrem ke kruhu upírů, kteří na ni vztekle zahlíželi a chrčeli bolestí i zuřivostí.
Harry postřehl, jak se Angela zakymácela, rychle k ní přiskočil a podepřel ji.
Nic mi není.
Nesmlouvavě ji držel kolem pasu, takže už neodporovala.
Angela znovu pozvedla hůlku a namířila na kupoli. Ta se po chvíli ke zděšení upírů začala stahovat. Pořád se neúprosně zmenšovala. Upíři začali znovu podnikat zoufalé pokusy proniknout modrou stěnou, ale bylo to k ničemu.
Záře začala spalovat krajní upíry na uhel. Shlukli se těsně vedle sebe, ale Angela nepolevila. Jeden po druhém upíři s řevem hořeli a mizeli v kupičkách popela, až zůstal pouze poslední.
Ten na Angelu pohlédl s nenávistí v rudých očích a těsně předtím než vybuchl v oslnivé záři modrého světla, chraplavě zachrčel:
„Zemřeš, dcero Elessandry, již brzy.“
Světlo zmizelo a kdyby ji Harry nedržel, Angela by se v tu chvíli poroučela k zemi.
„Angelo!“ vykřikl vyděšeně, když viděl její pobledlý obličej.
„Budu v pořádku,“ šeptala tak, že ji přes bouři skoro vůbec neslyšel.
Pokusila se postavit na vlastní nohy, ale znovu se musela celou svou vahou opřít o Harryho.
Jen teď nejspíš nebudu moct chodit, zamumlala k němu v duchu.
Ponesu tě, prohlásil Harry odhodlaně. Musíme se dostat zpátky do školy.
To nejde. Jsem moc těžká…
Angela nedořekla. Omdlela. Harry si ji okamžitě vyzdvihl do náruče. Neváhal ani vteřinu. Nechal svítit hůlku, strčil ji Angele do kapsy od mikiny tak, aby osvětlovala cestu před ním a odhodlaně se vydal zpět do boje se sněhovou bouří…
*
O hodinu později mu připadalo, že se skoro nehnul z místa. Angela v jeho náručí těžkla každým krokem, špatně se mu dýchalo a skoro vůbec před sebe neviděl. Jediné, čeho se mohl držet, byly jejich vlastní rychle mizející stopy. Když však na chvíli zastavil a starostlivě shrnul Angele z obličeje zasněžené vlasy, narostlo v něm nové odhodlání. Byla tak chladná a bledá. Musel ji dostat do školy za každou cenu.
*
Nechápal, jak to dokázal, ale náhle se před ním vynořily obrysy bradavického hradu. V tu chvíli sebou Angela trhla a mírně pootevřela oči.
Angie, oslovil ji Harry v duchu něžně. Už jsme skoro ve škole, vydrž.
Postav mě.
Ale…
Zkusím tam dojít sama.
Harry ji tedy opatrně postavil. Angela se o něj opřela a klopýtavě se vydali k hlavní bráně. Angela jim zase pomocí hůlky odemkla a konečně vpadli do teplého přítmí bradavického hradu. Harrymu se neskutečně ulevilo, že to dokázal. Že se dostali až sem.
„A teď půjdeš okamžitě na ošetřovnu,“ shlédl k Angele.
Ta k němu zvedla pohled zpod pramenů namrzlých vlasů a skrz bledé rty se jí prodralo jediné pevné slovo: „Ne.“
„Ale Angelo, madame tě musí ošetřit. Ty si vůbec neuvědomuješ, jak vypadáš.“
„Ale uvědomuju. Do Komnaty, Harry, prosím tě.“
Harry ji nesouhlasně pozoroval.
„Mám tam všechno, co bych mohla potřebovat.“
„Tak dobře. Ty jsi tvrdohlavější než beran,“ povzdychl si Harry a opatrně se vydali do schodů.
Po cestě Harry hodil pohled na hodinky. Bylo půl jedné ráno: „No, páni…“
Angela viděla směr jeho pohledu: „Kolik je?“
„Hodně. Chvěješ se,“ dodal zamračeně.
„Ty taky,“ pokusila se Angela o úsměv.
Po nekonečně dlouhých minutách se doploužili před skryté dveře, Angela zavřela oči a za chvíli už se ocitli ve vyhřáté prostorné místnosti s nekonečnými zásobami lektvarů, obvazů a lahviček.
Harry však Angelu odvedl do vedlejší místnosti, která se tu také objevila a posadil ji na prostornou postel.
„Ty nic dělat nebudeš. Sundej si to mokré oblečení a zabal se do deky. Jen mi řekni, kde mám hledat.“
Angela už trochu živěji přikývla. Z vlasů jí začínala kapat voda, stejně jako Harrymu.
„Police nalevo od okna, úplně nahoře, sytě fialová lahvička. Nalij trochu mě i sobě, to nás hned zahřeje. Potom ve skříni u dveří je mísa na vodu. Dones mi horkou a taky tu mast, co jsem ti posledně dávala.“
Harry přikývl a podezřívavě se zadíval na roztržené rukávy její mikiny, jejíž okraje byly červeně zabarvené.
Angela se mátožně vyzula z bot obalených sněhem, vysvlékla se z džínů, mikiny i trička a jen ve spodním prádle se zabalila do teplé deky. Harry přispěchal s pohárem naplněným fialovou tekutinou a třel si hrdlo. Byl naboso jen v košili a promoklých džínách.
„Pěkně to pálí,“ poznamenal s úšklebkem.
„Já vím,“ pousmála se Angela a vzala si od něj opatrně pohár. „Je v tom taky dost alkoholu.“
Harry vytřeštil oči na její paže. Měla na nich těsně pod rameny dlouhé krvavé drápance, napůl zaschlé.
„Angelo, ty jsi nic neřekla…“
„Potřebuju tu vodu, Harry,“ přerušila ho Angela a hodila do sebe obsah poháru na jeden zátah.
Harry jej od ní vzal a se starostlivým výrazem odešel vedle. Angela se unaveně opřela o čelo postele a nechala tekutinu rozlévat v jejím těle příjemné teplo. Harry byl za chvíli zpátky a Angela se přesunula na okraj postele. Harry položil vodu na noční stolek a vzal čistý obvaz, aby jej do něj namočil.
„Můžu?“
Angela ho chvíli pozorovala, pak přikývla a natočila se k němu. Přisedl si k ní s mokrým obvazem a opatrně jí začal čistit rány. Angela zasykla.
„Promiň.“
„To nic,“ odvětila a zahleděla se mu do očí.
Harry se raději odvrátil, zakrvavený obvaz hodil do vody a natáhl se pro mast, kterou našel celkem snadno. Jemně jí začal natírat očištěné drápance.
„Kdybys zašla za madame, nezůstaly by ti tam jizvy.“
„Ty mi tam nezůstanou ani tak…“
„Tak to je dobře,“ odtušil Harry a odložil mast.
„Harry, já nechci, aby někdo věděl, že jsme byli pryč a už vůbec ne to, co se stalo,“ obrátila se na něj naléhavě hnědovláska.
Povzdechl si: „Dobře, jen… mám o tebe strach. Tam v lese jsem si uvědomil…“
„Co?“ zašeptala Angela s tváří těsně u jeho.
Harry se jí podíval do očí: „Jak moc tě miluju.“
Angela na něj chvíli beze slova hleděla a Harry cítil srdce až někde v krku. Pak ho jemně políbila na rty a on ji pohladil po tváři. Angela se zachvěla a přivřela oči. Vypadala v tu chvíli tak něžně a bezbranně, že se Harry neudržel a vášnivě ji políbil.
Angela mu polibek po nejisté chvíli opětovala a přitiskla se k němu. Harry ji políbil na krk a šíji, deka se Angele svezla až k pasu. Třaslavě vydechla a začala Harrymu stahovat košili z ramen.
„Angie, jestli ne…“ začal Harry, ale Angela mu položila prst na rty.
„Mlč, Harry. Jen mě líbej,“ zašeptala rozněžněle.
Harry jí pomohl stáhnout svou košili, jemně ji položil do lůžka a rukama rozechvěle začal zkoumat všechny části její hebké kůže.
Každičká část v nich se rozpalovala na nejvyšší míru, chvěli se a s radostí přitom zapomněli na všechno kolem sebe. Když se hladili a líbali, jejich mysl se začala vznášet do závratných výšin. Jejich těla nakonec splynula ve společném vášnivém objetí a v tu chvíli pro ně neexistovalo nic. Jen oni dva.
*
V Komnatě Nejvyšší Potřeby panoval klid a příjemné teplo. Za okny začínalo pomalu svítat, a díky tomu se začala ukazovat nekončící chumelenice v celé své kráse.
Harry, klidně oddechujíc, objímal Angelu pravou rukou, která měla položenou hlavu na jeho hrudi a tvrdě spala. Právě přešlá noc ji opravdu zmohla.
Harry se začal probouzet jako první. Ucítil na svém hrudníku nějakou váhu, shlédl a spatřil už suché hnědé vlasy. Mírně se usmál a volnou rukou se natáhl na malý stolek vedle postele pro hodinky. Bylo něco před půl sedmou.
Když si to přebral kolem dokola, uvědomil si, že už budou muset vrátit na své koleje, než si někdo všimne, že jsou pryč. S lítostí začal Angelu jemně hladit po tváři. Neklidně se zavrtěla a skulila se z něj na druhý bok. Na pažích se jí drápance přes noc skoro zahojily. Harry ji neodbytně šimral ve vlasech i po krku, až konečně pootevřela oči.
„Dobré ráno,“ uvítal ji tiše a mírně se přitom usmíval.
Angela se unaveně usmála: „Kolik je?“ zašeptala.
„Půl sedmé.“
„Ale néé,“ zahučela sklesle. „To už budeme muset jít.“
„Asi jo,“ přitakal Harry a přitáhl si Angelu k sobě. „Ale až za chvilku.“
„Dobře,“ souhlasila spokojeně a schoulila se mu znovu v náručí.
„Pořád jsi ještě bledá,“ poznamenal Harry starostlivě.
„Budu v pořádku,“ odporovala.
„Ale slib mi, že jestli ti bude třeba špatně, zajdeš za madame.“
„Dobře, slibuju,“ hlesla a zavřela oči.
„Angie? Nelituješ toho, co se mezi námi stalo?“ zeptal se Harry najednou.
Angela se prudce posadila a otočila se k němu s podivným leskem v očích: „Ne,“ řekla pevně. „Ty snad ano?“
„Vůbec ne, tak jsem to nemyslel, já jen…“
„Poslyš, Harry,“ přerušila ho Angela. „I přesto, co jsme prožili v lese, to byla nejkrásnější noc v mém životě.“
Harry k ní s úsměvem vztáhl ruce.
„Omlouvám se za to, že jsem se vůbec ptal,“ řekl tiše. „Vždyť mě přece znáš, ne?“
„Právě že znám,“ povzdychla si Angela a znovu si k němu lehla.
***
Draco se probudil brzy ráno s nepříjemným pocitem. Bylo mu všelijak. V noci se mu zdála spousta snů a ani jeden nedával žádný smysl. Vstal, vzal si zpod nočního stolku cigarety a letmo přitom pohlédl na dopis, který mu poslala matka. Angela měla zase pravdu – v noci se měli dostavit k Pánu zla.
Sešel do zmijozelské společenky a sedl na své oblíbené místo u okna. Když však viděl stále zuřící sněhovou bouři a uvědomil si, že nemůže otevřít okno, zklamaně zastrčil krabičku zpátky. Opřel se čelem o chladné sklo a bezmyšlenkovitě zahleděl ven. Zrovna ve chvíli, kdy si říkal, že než někdo vstane, bude mít alespoň klid, se otevřel vchod do společenské místnosti.
Draco se nevrle otočil ke vcházející postavě a vytřeštil oči.
„Angelo?!“
Angela zůstala zaraženě stát a chvíli na Draca nehybně zírala. Dracovi došlo, že určitě nebyla jen na ranní procházce.
„Kde jsi prosím tě byla?“
Angela se trochu vzpamatovala a pohodila hlavou.
„Nikde,“ odsekla tiše a dala se znovu směrem k dívčím ložnicím.
„Tys byla pryč celou noc?!“ zamračil se.
Angela se prudce otočila: „Dej mi pokoj, Draco, nemám na tebe náladu!“
Draco se ušklíbl a pak se zarazil.
„Počkat… Ty jsi byla s ním?“ zeptal se nebezpečným tónem.
„I kdyby, nic ti do toho není!“ naježila se.
Draco se sesunul z parapetu a klidně přešel až přímo před ni. Chvíli na ni nehybně civěl.
„Komu není rady, tomu není pomoci,“ ucedil po chvíli, obešel ji a odkráčel chodbou k chlapeckým ložnicím.
Pobledlá Angela se chvíli dívala za jeho zády, pak přivřela oči a třaslavě se nadechla. Když oči znovu otevřela, stály v nich slzy.
Rychle se přesunula do své postele a i když se blížila sedmá hodina, znovu tvrdě usnula. Ještě stále byla příliš unavená. Neviděla tedy jednu ze svých spolubydlících, Claire Nottovou, která zakrátko poté, co začala Angela klidně oddechovat, vyskočila tiše z postele, nahodila na sebe župan a vytratila se z ložnice.
596 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...