Skip to content

BtCh. IV. – 7. Detaily

[Celkem: 8    Průměr: 4.6/5]

Město je horký, srpnový,
že v srdci taje to takový
nejvíc a nejhůř studený místo.
Spící sopky se probudí,
byl dlouho pryč, kolem a v okolí.
Teď toužil a chtěl cítit blízkost.

Čau, mami! Tak jsem tady zas.
Jsem agent Cooper – dám si koláč.
Hážu kříž na zem – hlavu mám nízko.

Mezi ním mezi ní byly detaily
a kusy rodiny, který se rozpadly.
Byl to šílenej horor – řev a taky vřískot.
Mezi ním mezi ní byly detaily
a kusy koláče, který dopadly
na ubrus a na zem.
Ale na stole bylo čisto.

Noci jsou vlahý a takový,
že srdce buší hladový,
cítíš to v sobě a víš to.
Hrdinové nekecaj a jdou
tam, kam nechce vůbec nikdo –
na nejvíc a nejhůř studený místo.

Čau, lidi! Tak jsem tady zas.
Jsem agent Cooper a jdu po vás.
Prostě to najdu – už jsem blízko.

Mezi ním mezi ní byly detaily
a kusy líčidel, který dopadly
na ubrus a na zem.
Ale po pláči bylo čisto.

Bolí to dlouho,
bolí to dál.
Bolí to dlouho.
Vzal za tu zataženou roletu
a vstal.

Hrdinové nekecaj a jdou do tmy.
Hrdinové nekecaj a jdou
tam, kam nechce nikdo.

Vypsaná fixa

V kořenech českého vlastenectví není fanatismus, nýbrž kriticismus, a to je to, co mi imponuje na mém národě a za co ho miluji.“

Milan Kundera.

Praha; 10. srpna 2012

Tomáš Brauner šel po horké karlínské ulici. Tiché ulici. A to ticho spolu se srpnovým dusným horkem jej tížilo, leželo na něm jako příkrov. A to ticho studilo, protože tady být ticho jednoduše nemělo. Jenže teď bylo všechno jinak. Praha se změnila. Od jeho odletu do Ameriky uplynulo teprve půl roku, ale zpět se vrátil do jiné země. Do jiného světa.
Přátelé ho od návratu do Evropy zrazovali, rodiče se mu to pokusili zakázat. Marně. Musel zpět. Komunikace byla zoufale nepružná, potřeboval s Adamem vymyslet něco lepšího. To by určitě zvládli i z Ameriky, jistě, tohle nebyl skutečný důvod. Potřeboval vědět, co se děje. Zatčení řady jeho přátel, atentáty připisované muslimským teroristům, čím dál častější útoky na Rómy, které vyvrcholily minulou sobotu otevřenými boji, při nichž přišly o život minimálně desítky lidí, a to za mlčenlivého přihlížení slušných občanů a blahosklonné nepozornosti policie… to vše spolu zdánlivě nesouviselo. Přitom se domníval, ne – byl si jist – že to spolu souvisí. A že je za tím člověk, kvůli kterému zemřel jeho bratr.
Chtěl také najít nějaké stopy k švagrové, kontaktovat její rodiče a najít Petrova syna. Musel vědět, jestli je v pořádku Markéta, která se mu od toho dne neozvala. Pro tohle všechno by za normálních okolností nemusel letět přes oceán. Ale okolnosti nebyly ani zdaleka normální.
Musel si konečně promluvit s kouzelnickými přáteli Petra, kteří mu po jeho smrti připadali zoufale neakceschopní. Bylo mu jasné, že kouzelníky potřebují – samotní mudlové neměli proti tomu černokněžníkovi nejmenší šanci. Snad se mu podaří přes ně navázat spojení i s dalšími rozumnými čaroději, kteří s myšlenkami toho šílence nesouhlasí. Pokud neměla být Petrova smrt zbytečná, musel v jeho činnosti pokračovat. Kdo jiný by měl?
Ale hlavně – musel zjistit, jak jeho bratr zemřel. Kdo konkrétně za jeho smrt mohl. To, co se dozvěděl na dálku od Ondřeje Nováka, mu nestačilo. Petr nebyl hlupák, pokud jej našli, musel jej někdo zradit. A on zjistí kdo, byl si jistý, že Ondřej ví víc, než prozradil. Pomstí jej.
Vešel do dvora, v němž se nacházela kancelář Adama Slavíka. Netušil, zda jej bude někdo čekat, raději nikomu nesdělil přesný čas příletu.
Dveře byly zavřené. Zaťukal na ně, nikdo se však neozýval. Zaťukal znovu, hlasitěji, a konečně se dveře otevřely. Vyšel z nich vysoký, hubený muž s dlouhými, tmavými, vlnitými vlasy a zastřiženými vousy. Jeho bledé, vpadlé tváře a výrazné kruhy pod očima prozrazovaly, že netráví příliš času venku. „Adame?“
„Co se –“ překvapeně se na něj díval. „Tomáši?“
„Jo. V celé své kráse. Můžu dál?“
Adam se na něj díval, dveře však neuvolňoval. „Co Markéta schovává zvláštního pod podprsenkou?“
Tomáš zakroutil hlavou. „To tě nenapadlo nic lepšího, než mi dávat najevo, že jsi s ní chodil přede mnou? Aspoň doufám, že teda už…“ ušklíbl se.
„Nenapadlo,“ odpověděl prostě Adam. „Odpovíš?“
„Adame… dobře. Markéta má tři mateřský znamínka, který tvoří trojúhelník. Stačí?“
„Pojď dál. Skoro bych tě v těch vousech nepoznal. Neměl jsi žádný problémy?“
„Nápodobně,“ zamručel Tomáš. „Problémy? Jak bych mohl,“ ušklíbl se. „To co se tam dělo, jsem nezažil ani v Tel Avivu. Ale ne, neměl jsem nějaké zvláštní problémy, chovali se ke mně stejně jako k ostatním. Doklady ani povolení k cestě žádný podezření nevzbudily.“
„Stejně raději hned zmizíme. Přeneseme se.“
„Cože?“
„Mám tu přenášedlo,“ řekl Adam, jako by mluvil o lístkách na tramvaj.
„Fakt?“ Tomáš se na Adama nevěřícně podíval. „To seš dál, než jsem si myslel. Mně ho Petr nikdy nedal. Prý se to nesmí.“
„Těch věcí, co se nesměj, je víc. Už to fakt neřešej. Ono se toho dost změnilo, Tome.“
„To jo,“ přikývl Tomáš. „Ale není to nebezpečný? Mě Petr vždycky strašil… že bych se mohl rozštěpit… a že je to hrozně nepříjemný,“ usmál se nervózně.
„Starší brácha, co? Bavil jsem se o tom s Ondrou, za normálních okolností to fakt nedoporučujou. Ale teď nejsou normální okolnosti. Riziko je takhle menší, než cestovat normálně. Jo, a je to fakt nepříjemný, to měl Petr pravdu.“
„Už víš, co se stalo s těma, co chytli na tý demonstraci před Hradem?“
„Nic,“ zavrtěl hlavou Adam. „Najali jsme advokáta, ale ten už taky zmizel. Víš, on nebyl zatčenej, jen se ztratil. Nikdo o něm neví. A táta Kuby, který nejvíc vykřikoval, ten taky. Zmizelo už víc lidí, Tome,“ řekl vážně.
Tomášovi přeběhl po zádech mráz. Připadal si jako v jiné době, na jiném místě, snad dokonce v jiné realitě… tohle přece nemohla být skutečnost! Přes všechno, co věděl, co tušil, na co jej bratr připravoval, přes to všechno bylo těžké uvěřit, že se jeho obyčejný a důvěrně známý svět tolik změnil.
„Pojď. Čím dřív odtud zmizíš, tím líp. Už teď je malý zázrak, že tě nesledovali. Nemíním pokoušet osud,“ řekl Adam rázně a vytáhnul ze zásuvky psacího stolu obyčejnou šedivou kancelářskou sešívačku.
„Neznervózňuje tě trochu, že je to proti zákonům? Teda fyzikálním,“ pokusil se ušklíbnout Tomáš, aby zahnal svou nervozitu. Sám byl překvapený, jak dokonale se Petrovi podařilo vštípit mu, že on jako mudla se má od všech kouzelnických vymyšleností držet raději dál. Nejspíš to bylo hodně užitečné, když byli děti. Ale to přesvědčení se mu jen obtížně překonávalo.
„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny Adam. „Jestli myslíš newtonskou fyziku, tak samozřejmě jo. Ale slyšel jsi třeba ty teorie o přetržitém prostoru… Hele na to teď fakt není čas,“ mávl rukou. „Chyť se,“ přikázal a Tomáš jej poslechl.
Adam sešívačku, tedy přenášedlo, zmáčkl a s Tomášem se zatočil celý svět. Měl pocit, že je v obrovské pračce, která se ho snaží vypustit obzvlášť úzkou hadicí do nějakého jiného prostoru. Po krátké době, o které by nedokázal říct, zda šlo o sekundy nebo minuty, ucítil konečně pod nohama pevnou zem. Svět se ale točit nepřestával, a on se sklonil k zemi a zbavil se obsahu svého žaludku.
„Jsi v pořádku?“ uslyšel dívčí hlas a snažil se zaostřit na své rozmazané okolí.
„Teda, horší než booster,“ snažil se žertovat, aby zamaskoval svou chvíli slabosti.
Pulírexo,“ řekla klidně dívka. „To je v pohodě. Adam taky po prvním přenesení zvracel. Zvykneš si. Co je booster?“
„Pouťová atrakce. To je…“ začal vysvětlovat, když viděl její nechápavý výraz. „To je jedno,“ mávl rukou. „Nejsem si jistý, jestli si chci zvykat,“ podíval se na čím dál, tím zřetelnější rysy dívky. „Já si tě pamatuju. Ty jsi Kazimíra.“
„Kazi,“ opravila jej.
„Mně se ale jméno Kazimíra líbí. Zní vznešeně.“
„A absolutně se ke mně nehodí.“ Zkusmo se zatvářila vznešeně a Tomáš vyprskl smíchy. „Vidím, že ti je už dobře,“ usmála se. „Takže Kazi, jo?“
„Jistě, Kazimíro.“
„Čau Tome,“ od dveří zazněl další hlas.
„Hynku?!“ překvapeně se otočil na nevysokého chlapce ostříhaného na krátko. Jeho kulaté, dětsky působící tváře zakrývalo strniště. „Co ty tady děláš?“
„Adam mě sem včera vzal. A Jarek pak usoudil, že bych mohl být užitečný.“ Hynek Prokop se snažil znít dospěle a sebevědomě. Nedařilo se mu to.
„Co se stalo?“ nedal se Tomáš oklamat.
„Mamku odvedli. Táta nepřišel z práce. Pak nám volal a říkal, že má nějakej úkol, že ho nepustěj domů. Snažím se ho sehnat a říct mu, co se stalo, ale… nezvedá telefon, neodepisuje…“ V hlase sotva osmnáctiletého chlapce byla znát úzkost.
„Ty tu používáš telefon?“ řekl přísně hnědovlasý mladík, který právě vešel do dveří. Tomáš se na něj podíval, ale nepoznal ho – až na Kazi neznal osobně nikoho z party svého bratra, které už několik měsíců pomáhal. Příchozí vypadal na první pohled mladě. Ale to, co poslední dobou prožil, v něm zanechalo stopy – díky nepatrným vráskám kolem očí působil starší, než zřejmě ve skutečnosti byl. Ostře řezané rysy s poněkud vystouplou bradou budily dojem rozhodnosti. Tenhle kluk mu byl sympatický.
„Ne. Tady ne,“ pohodil Hynek vzdorně hlavou. „To bylo předtím, než mě sem Adam vzal.“
Mladík pomalu přikývl, ale nepřestával se na chlapce dívat podezíravě. Pak se otočil k nově příchozímu: „Ahoj Tomáši, já jsem Jarek Žito. Díky za pomoc. A že jsi přišel.“
„Rád tě konečně poznávám, Jarku,“ odpověděl Tomáš. „Jsou tu všichni z party?“
„Ne. Už jen Šimona. Šimona Vršanská. Připravuje nějaký lektvary, takže ti ji představím později. Ostatní se ale vrátí ještě dneska. Teda doufám,“ dodal.
„Dobře,“ přikývl Tomáš a otočil se zpět k Hynkovi, protože to, co mu říkal chlapec, kterému kdysi v primě dělal jako student kvarty patrona a kterého později přivedl mezi bezejmenné, ho znepokojilo. „Co vlastně dělá tvůj táta, Hynku?“
„U Outúčka. Vývoj. Prý pracuje na něčem tajným. Takže proto je ani nepustěj ven.“
„Co je outúčko?“ zeptal se Jarek.
„Mobilní operátor,“ odpověděl Hynek, a když uviděl, že nechápavý výraz Jarka Žita nemizí, pokračoval: „Telefony, internetový aplikace, sledování osob přes mobily… Táta dokázal najít jednou třeba dědu, když nám nebral telefon… to se samozřejmě jen takhle nesmí, ale on to uměl…“
„To se mi nelíbí,“ mračil se Jarek. „Určitě to má něco společného s ním.“
„Vypadá to tak,“ přikývl Tomáš. „Sledování lidí… to jsem ostatně čekal. A přes mobilní operátory se připojuje i k internetu, ale to asi víte. Nemůžou si dovolit nechat svobodný internet, pokud chtějí zavíst diktaturu. Zatím funguje, otázka ale je, jak dlouho bude a nakolik je svobodný. Co jsi to povídal o svý mámě? A kde je tvoje sestra?“
„Mámu odvedli. Nevím proč. Asi před měsícem. Skoro hned po Černým pátku. Nic o ní nevím. Ptal jsem se na policii, na státním zastupitelství… Jako by se po ní slehla zem. Žádné informace. Ani mi nepotvrdili, že ji zatkli, natož proč. Majdě se nemůžu dovolat. Došly mi všechny peníze a v outúčku mi nic nechtěli dát, i když pro ně táta dělá, že prej mám jít pracovat a že je nezajímá, že jsem student. Tak jsem šel k Adamovi a ten mě vzal sem,“ shrnul Hynek.
„Hynkova sestra žije s čarodějem,“ dodal Adam.
„Proto jsi ho sem vzal?“
„Ale ne, to jsem vůbec netušil,“ zavrtěl hlavou Adam. „Řekl to až tady Jarkovi, když zjistil, co je zač. Proto si ho tu Jarek byl ochotný nechat.“
„Před tebou jsem musel dodržovat utajení. Ségra říkala, že to musíme,“ řekl obranným tónem Hynek Prokop.
„Nechal bych tě tu i tak,“ zabručel Jarek. „Ale tohle spojení se nám skutečně hodí. Ta holka žije v Anglii. Potřebujeme navázat kontakty s anglickými čaroději, teď když se Ala neozývá… Třeba zjistíme, co s ní je.“
„Měla by mít bráchovo dítě,“ řekl tiše Tomáš. Petrovo dítě… Snažil se ji najít, jenže jako mudla neměl nejmenší šanci proniknout mezi britské kouzelníky. Netušil ani, jestli se narodilo, jestli je to kluk nebo holka… Nikdy by ho nenapadlo, že právě Hynek by mu mohl pomoci. Svět je skutečně menší, než se na první pohled zdá.
„Musíme Hynka dostat za ní,“ vrátil ho zpět Jarkův hlas.
„Jenže já se jí nemůžu dovolat. Jakoby přestaly fungovat telefony do Británie. Přitom kámošovi do Německa jsem se dovolal. Napsal jsem jí normální dopis. A za hranice jsem se už zkoušel dostat. Pěšky. Jenže… nechápu, jak to… ale nešlo to. Vždycky jsem došel jinam. Přitom německý hranice jsou jen pět kiláků od chalupy, znám to tam.“
„A co čekáš za hranicema? Tam je taky výjmečný stav. Musíš se dostat na falešný papíry přímo do Británie. To zařídíme, letenku taky,“ řekl sebevědomě Jarek.
„Jak? A jak ji tam najdu?“ zeptal se nedůvěřivě Hynek.
„Co víš o tom, kde je?“
„Znám její adresu v Edinburghu. Číslo mobilu, který nebere. Jméno jejího přítele. Ale jeho adresu ne.“
„Ta by ti taky k ničemu nebyla, jestli je kouzelník,“ zasmála se Kazi. „Neboj, to půjde. Víme, jak se v Londýně dostat do čistě kouzelnické části města. Půjde s tebou moje sestra, Radka.“
„Je to taky čarodějka? A kolik jí je?“ zeptal se Hynek.
„Je, letos skončila školu. Je teda čerstvě plnoletá.“
„Takže osmnáct. Není to pro ni moc nebezpečný?“
„Je jí sedmnáct. Nebezpečnější je to pro ni tady.“
„Jak seženete tu letenku a povolenku? A falešný doklady?“ vyptával se dál Hynek.
„Čím míň budeš vědět, tím líp,“ usmál se Jarek. „Ale zvládneme to. Jako se sem dokázal dostat Tomáš. Nejsme sami. Už je nás víc než třicet kouzelníků a mu- teda nekouzelníků… kolik lidí to vlastně je, Adame?“
„To nikdo přesně neví,“ zavrtěl hlavou Adam. „Myslím, že ani Tomáš ne.“
„Opravdu ne,“ přikývl Tomáš Brauner. „Naše síť je pohyblivá a nikdo nezná všechny. Neznáme se kolikrát ani osobně, jen pod přezdívkama. Takže i kdyby mě dostali… Kde máte počítač? Musím dát vědět, že jsem v pořádku dorazil.“
„Nejsme připojení k netu, Tomáši,“ řekla Kazi. „Ondra vždycky říkal -“
„Ondra tomu nerozumí. Tohle musíme dořešit, Jarku. Předávání informací na fleškách fakt nestačí.“
„Taky jsem o tom už přemýšlel, Tome,“ přidal se Adam. „Třeba program Tor –“
„My jsme začali používat FREEBSD, z hlediska bezpečnosti je fakt lepší než Linoux, do něj se prakticky nedá nabourat,“ odpověděl Tomáš.
„Co přesně myslíš tím prakticky?“ zeptal se skepticky Jarek.
„No, když ti třeba vezmou ten notebook, řekneš jim heslo, tak se tam samozřejmě pak nabourat půjde.“
„Takže jedině blbostí nebo přes zrádce,“ prohlížel si jej zaujatě Jarek. „Nebo Impériem,“ dodal tišeji.
„To je co?“ zeptal se zvědavé Hynek.
„Zakázaná kletba,“ odpověděla Kazi. „Donutí tě udělat cokoli. Jen málokdo jí dokáže odolat. A když je kouzelník opravdu magicky silný, tak mu neodolá nikdo.“
„Ale ani pak to není tak jednoduchý,“ pokračoval Tomáš. „Má to šifrovaný hardisk. Když se to někdo snaží rozšifrovat, smaže se mu celý. Samozřejmě to nesmíš používat pro nic jinýho než posílání zpráv. Žádný hry, filmy, hudba, porno…“ zakřenil se.
„Takže jen emaily,“ přikývl Jarek.
„Emaily?“ zvedl obočí Tomáš. „Tak to fakt ne. Emaily se předávají prostřednictvím serverů. Ty jdou monitorovat. Emaily se dají vystopovat vždycky. Seznam je pod kontrolou český policie. G-mail je pod kontrolou americký. Je samozřejmě otázka, jak komunikujou, Amerika s ním snad nespolupracuje. Ale že tam někoho má, fakt nemůžeš vyloučit. Facebook za bezpečný taky nepovažuju, ani nic na týhle bázi.“
„Co je tedy bezpečný?“
„Třeba zašifrovaný obrázky na Mega, který dělá Kim. Má server na Novým Zélandu. Rozchodit Mega kryptovací algoritmus na bíesdýčku byla soda. Ale dal sem to. Je to fakt dobře zakryptovaný. V jednom obrázku můžou být různý zprávy. Každý si přečte jen to, pro co má klíč. A pro ostatní jsou to třeba hrající si koťata.“
„A mimo náš okruh?“
„To jde samozřejmě taky. Přes anonymizér nebo přes ten Tor, co zmiňoval Adam.“
„Takže tu můžeme mít připojení přes telefon?“ zeptal se stále nedůvěřivý Jarek.
„Hele… z toho, co říkal Hynek, je jasný, že operátory mají pod kontrolou. A vymýšlej, jak to ovládnout ještě víc. Snad kdybyste měnili simkarty každý den… to by ale nemuselo vydržet dlouho. Takže to moc nedoporučuju. Lepší by bylo se připojovat vždycky z jinýho místa.“
„Takže bylo zbytečný vůbec internet nepoužívat?“ zeptala se Kazi.
„Ale ne, nebylo to ve vašem případě zbytečný. Než ho používat nezabezpečenej… vcelku chápu Adama, že radši doporučil, abyste neměli nic… I když to možná bylo zbytečně přísný. Hele, počítač se dá identifikovat podle IP adresy. To je to nejjednodušší, a zabráníš tomu anonymizérem nebo třeba Torem. Druhou možností jsou údaje z browseru.“
„Nechceš mluvit raději česky?“ povzdychla si Kazi.
„To je přece prohlížeč,” usmál se na ni. „Každý browser hlásí, co má za operační systém, pak se dá najít shoda. Google tě ale poznává podle cookiny.“
„Cookiny,” zopakoval Jarek. „Jasně. Teď nám to je naprosto jasný, že Kazi? Google teda raději nepoužívat.”
„To jsem myslel, že je už jasný. Ono jde sice nastavit anonymní kód, jenže pokud jsi moc anonymní, tak jsi pak vidět, chápeš, ne?”
„Ne. Ale to nevadí. Google ne. To mi stačí. Hlavně musím zjistit, co to je ten Google,“ řekl s hranou vážností Jarek.
„Nikdo, kdo nic neskrývá, nemusí být anonymní. Jestli to kontrolujou – a pokud ne, tak brzy budou – tak jim právě tyhle počítače budou podezřelý. Musíte se taky vyhýbat všem serverům typu Novinky, Aktuálně… nepřispívat do žádných diskusí… nic. A hlavně žádný porno.“
„Proč?“ zúžila oči Kazi. „To první sice nevím, co je, ale to poslední… jak se bez toho obejdu?“ dívala se na něj upřeně.
„Třeba bych ti s tím mohl pomoct,“ zkusil to a neuhnul pohledem.
Adam si odkašlal. „Jde o to, že spousta stránek má cookies. Kukačky, víš? Najdou tě přes ně.“
„Vůbec tomu nerozumím…“ zavrtěl hlavou Jarek. „Jak je vlastně možný, že se vám přes to všechno podařilo dostat do jeho počítače?“
„Nabubřelost. Neschopnost. Nebo obojí. Stahoval si, co neměl. On, nebo někdo jinej od něj. Takže přes ty kukačky,“ pousmál se. „No, jak bych to ještě vysvětlil… Vždycky, když se tvůj počítač zapojí, používá svou IP adresu, to je jako otisk palce –”
„Něco jako magický otisk hůlky?” zeptala se Kazi.
„To sice nevím, co je, ale asi jo,“ přikývl Tomáš. „Jenže ten prohlížeč, o kterým jsem mluvil, to dělá jinak. Nepřipojí se přímo na tu stránku, kterou chceš, ale do sítě dobrovolníků, kterých počítače si tvůj požadavek chvíli posílají mezi sebou, a po každým přeposlání ho znovu zašifrují. Docela to všechno zpomalí, to je fakt, ale zase nikdo nezjistí, kdo ten požadavek poslal.“
„To je nějaký tajný pirátský program?” zeptal se Hynek.
„Vlastně ne. Dá se naprosto normálně a legálně stáhnout.”
„Jestli je to oficiálně legální, tak mi to nějak smrdí,“ zavrtěl hlavou Jarek. „Opravdu je to stoprocentně bezpečný?“
„Ne,“ odpověděl stručně Adam.
„Je to opravdu hodně bezpečný,“ doplnil jej Tomáš. „Nesmíš mít samozřejmě zároveň spuštěný jiný programy nebo když ti vezmou noťas, ale o tom jsme už mluvili. Ale i na dálku… Adam má vlastně pravdu. Nic není stoprocentně bezpečný. Specialisti vyvinuli software podobný viru, už tak chytili jednu zločineckou skupinu. Taky by bylo možný přemluvit nebo jinak přesvědčit ty, co tuhle síť postavili. Třeba tím Imperem.“
„Impériem,” zamumlal Jarek. „Jenže to by je museli nejdřív najít. To asi nebude úplně jednoduchý.”
„To bych neřek. Ono se ví, kdo je šéf projektu. Říká se, že to celý vzniklo s vědomím, možná i na přání americký tajný služby.“
„Takže jsou pod jejich kontrolou.“
„To bych taky neřek,“ zavrtěl hlavou Tomáš. „Andy patří mezi nás. Kdyby souhlasil s jakoukoli kontrolou, i minimální, ztratí důvěru všech. Tady neplatí žádný kompromisy. Ale to nevylučuje to tvý… Imperius.“
„Nejsem si jistej,“ řekl zamyšleně Jarek. „Ještě to probereme s ostatními. A budeš mi to muset ještě jednou vysvětlit, nejlíp s kusem pergamenu v ruce. A hlavně… ne že bych tomu tvýmu Andymu nevěřil, ale… jeho jméno znají i lidi zvenku, ne?“
Tomáš přikývl. „Jo, tohle je riziko. Snažíme se už na stejných principech vyvinout něco novýho.“
„To bych byl raději. Jde o hodně.“
„Jenže bez komunikace nezvládneme nic. A teď nic jinýho nemáme. Určitý riziko –“
„Já vím,“ vzdychl Jarek. „Neřekl jsem ne. Jen si to chci ještě rozmyslet.“

………………

Doupě, 11. srpna 2012

Když se Joshua v sobotu ráno, přesněji téměř v poledne vzbudil, uviděl před sebou tvář svého otce. Rychle oči zavřel, věděl však, že zbytečně. Nyní už mu neunikne, jak se mu snažil vyhýbat téměř celé prázdniny.
„Dobré ráno, Joshuo,“ ujistil jej hlas jeho otce, že si jej skutečně všiml.
Neochotně otevřel znovu oči a podíval se na něj. „Dobré ráno. Musím do koupelny.“
„Jistě,“ neodporoval Snape. „Máš tu nepořádek,“ prohlásil, když se rozhlížel po pokoji a Joshua si uvědomil, že je to poprvé, kdy sem jeho otec vstoupil.
„U Jamese je to horší,“ zamumlal.
„To přece není argument,“ zvedl obočí Snape. „Měli bychom pokračovat ve výuce.“
„Teď hned?“ ušklíbl se Joshua. „Opravdu se mi chce na záchod.“
„To je pochopitelné, když vstáváš tak pozdě,“ souhlasil, k odchodu se však neměl.
„Dovolíte, pane profesore?“ snažil se Joshua odkrýt peřinu, na které jeho otec seděl.
Ten odvrátil pohled a tiše si prohlížel Joshuovy dětské obrázky, které kdovíproč zarámované stále zdobily jeho pokoj. Joshuovi připadalo, že chce něco říct, jen neví jak začít. Ale otcova otázka jej překvapila.
„Maluješ ještě, Joshuo?“
„Ne,“ odpověděl Joshua stroze. „Já opravdu musím jít –“
„Sluch mi ještě slouží,“ odpověděl bez úsměvu Snape a změnil tón do svého obvyklého. „Za půl hodiny se přemístíme na Grimmauldovo náměstí. Všichni. I Potterovi. A Weasleyovi. Budeš ochotný se postarat o Rose s Davidem?“
„Babička s dědečkem Grangerovi tu zůstanou?“
„Ano.“
„Je to kvůli Řádu?“
„Řádu?“ zvedl Snape obočí.
„Fénixovu řádu,“ řekl Joshua pomalu, jako by něco vysvětloval malému dítěti. „Budete tam všichni a nás se tu bojíte nechat samotné. Je tedy jasné, že je to kvůli setkání Řádu. Myslel jsem ale, že ochrany jsou dokonalé, když jste je dělal sám.“
„Nedělal jsem je jen já. Jsou nejlepší možné, jaké můžou být. Bezpečněji už je jen v Bradavicích.“
„Proč nesvoláte Fénixův řád do Bradavic?“
„Proč si vlastně myslíš, že jde o Fénixův řád?“
„Nepotvrdil jste to snad?“
„Ne.“
„Ale jde o něj,“ řekl s jistotou Joshua.
Snape si jej chvíli měřil, pak téměř neznatelně přikývl. „Ochranná opatření Bradavic nyní znemožňují použití přenášedel. Nemohli bychom zaručit naprosté utajení příchozích,“ odpověděl konečně na předchozí synovu otázku.
„Podezíráte někoho konkrétního z učitelů?“
Snape zavrtěl hlavou. „Nepochybuji o jejich slušnosti. Zrádci se však stávají i slušní lidé. A ne vždy jim to můžeme vyčítat.“
„Jenže to na výsledku nic nezmění,“ řekl Joshua. „Všichni ve svých tvářích nenesou zrovna pečeť statečnosti.“
Snapeova ústa se zavlnila v náznaku úsměvu. „A pak ty hloupé, užvaněné portréty…“
„Řád se od toho dne ještě nesešel?“
„Nikdy ne celý.“
„Dnes se sejde celý? Chci u toho být.“
„Ne,“ odpověděl nekompromisně Snape.
„Týká se mě to. Více než kohokoli jiného, vzpomínáte?“ usmál se Joshua ironicky.
„Je ti teprve třináct, Joshuo. Ani Harry –“
„Nejsem Harry,” namítl chlapec klidně. „Navíc si nejsem jistý, že jste měli před Harrym tehdy všechno tajit.“
„To nebylo moje rozhodnutí,“ zamračil se Snape.
„Teď máte příležitost to napravit, ne?“ měřil si jej upřeně Joshua.
„Nepotřeboval jsi jít na toaletu?“
„Ještě to pár minut vydržím,“ ušklíbl se. „To byl laciný pokus.“
„Nemůžeš tam být. Vzbudilo by to otázky. A všem by došlo, že to jsi ty.“
„Oni to členové Řádu nevědí?” podivil se Joshua. „Ale…“  nakrčil čelo. „Jsou to přece členové Řádu.“
„Tohle nech na mně, Joshuo. A nedovozuj z toho, že těm lidem nevěřím. Věřím.“
„Jen jste opatrný.“
„Samozřejmě.“
„Brání něco tomu, abych se dozvěděl, co se tam řekne?“
„K ničemu to nepotřebuješ.“
„To zas nechte vy na mně.“
Snape zavřel oči a několik minut mlčel. Joshua ho nerušil. „Nechám tě pak nahlédnout do své vzpomínky, pokud o to budeš stát.“
Joshua se na něj překvapeně podíval. „Opravdu?“ Tak snadné vítězství nečekal. Pak se opět zachmuřil. „Ale jak budu mít jistotu, že je to neupravená vzpomínka?“
„Začínáš chápat, že jistotu nemůžeš mít nikdy v ničem,“ zvlnil ústa Snape. „Nepříjemná stránka magie. Ale teď bys už opravdu měl vstávat. Až se přemístíme do Londýna, budeme se věnovat výuce, než začne schůzka. Předpokládám, že sis už stihl prostudovat ty knížky, které jsem ti na konci školního roku dal.“

……………..

Grimmauldovo náměstí; téhož dne

„Ahoj Lenko,“ přivítala Hermiona překvapeně svou kamarádku, kterou neviděla už téměř rok. „Nečekala jsem tě tu. Doma všechno v pořádku?“
„V tom nejlepším,“ rozzářila se Lenka. „Neville už to se Sunny zvládne. Minule byl on, tak jsem teď dorazila já. Chtěla jsem tě vidět.“
„To nemusíš čekat na schůzku Řádu. U nás jsi kdykoli vítaná.“
„Já vím. Ale nechci Sunny přemísťovat, pokud to nebude opravdu nutné a Neville… necítí se v Severusově přítomnosti příliš dobře. Překvapila jsi ho.“
„Určitě nejen jeho. Ale tebe ne.“
„Ne,“ odpověděla Lenka se samozřejmostí, která pro ni byla typická. „Vzala jsi Rose sebou?“
„Vzala. I Davida.“
„Kdo je David?“
„Syn mrtvé přítelkyně. Stejně starý jako Rosie. Staráme se o něj. Ty jsi vlastně Aliteu Braunerovou neviděla, říkal ti o ní něco Neville?“
„Ano,“ přikývla Lenka. „Takže máš teď tři děti. Půjdeme se na ně podívat?“
„Teď už není čas,“ ukázala Hermiona kolem sebe na téměř zaplněnou místnost. „Ale pokud budeš mít chvilku potom… Byla bych ráda, kdybys tu zůstala aspoň do rána.“
„To nepůjde, Hermiono,“ zavrtěla hlavou Lenka. „Sungifu v noci trápily škrkny. Plakala celou noc. Neville si s nimi beze mě neporadí. Tvoje děti netrápí? Vlastně ne, teď ještě ne, určitě je ještě kojíš… Ale chvíli zůstanu, pokud nebude jednání moc dlouhé. Půjdu teď pozdravit ostatní, Hermiono,“ řekla vážně, a aniž čekala na odpověď, od Hermiony odešla. Zamířila k Harrymu, který ji s úsměvem chtěl přivítat, ale Lenka se beze slova otočila a vrátila se zpět k Hermioně.
„Málem jsem zapomněla. Donesla jsem ti proti škrknám amulet pro Rosie. Věčně ji kojit nebudeš, a ty si s nimi určitě také neporadíš, když na ně nevěříš,“ vložila Hermioně do ruky pecku navléknutou na šňůrce spletené snad ze všech barev. „Pro Davida ti ještě pošlu, ale až za měsíc, ta zaklínadla nějakou dobu trvají.“
„To je pecka z řiditelných švestek?“ vzpomněla si Hermiona na zvláštní strom, který viděla pouze u domu Lenčina otce.
„Ne, z duhových meruněk.“
„Z duhových meruněk,“ zopakovala Hermiona bez překvapení, přestože ani o takovém stromě nikdy neslyšela. U Lenky ji ale nemohlo nic překvapit. Oč byl ostatně její svět zvláštnější než obvyklý svět kouzelníků pro mudly? Třeba je za jejich realitou ještě jiná a oni jsou k ní stejně tak slepí, jako jsou mudlové ke kouzlům. Protože lidé vidí jen ty věci, jejichž existence zapadá do jejich představy reality. „Díky.“ Sevřela amulet v dlani a měla pocit, že hřeje a že rozpouští starosti, které se jí usadily na šíji jako těžký náklad.
„A teď už půjdu pozdravit ostatní,  Hermiono,“ usmála se Lenka.

Přišli téměř všichni. Kromě Nevilla chyběli jen Charlie s Vulpe, ale ti zde bývali jen velmi málo. Horší bylo, že od Černého pátku poslali jen jednu zprávu. V Rumunsku, kde žili, byla přitom vyhlášena jedna z nejrozsáhlejších mimořádných opatření, a to i pro kouzelníky, jak věděli z jejich posledního dopisu. Z Portugalska dorazila i Yara Pereirová, která se teď o něčem živě bavila s Burtonem Battleym. Fleur přivedla svého bratrance Léona Delacoura, s jehož přijetím souhlasil štáb Řádu, a nyní jej, společně s Yarou Pereirovou, měli představit ostatním členům.
„Četla jsi dnešní vydání Denního věštce, Hermiono?“ položila vedle ní Katie Henessyová noviny s obrázkem Cormaca McLaggena na titulní stránce.
„Kampaň Cormaca začala v den, kdy mu Evandrus řekl o tom, co se stalo v Portugalsku.“ Mimoděk se podívala po Evandrusovi. Seděl vzpřímený mezi Yarou a Elphiasem. Na první pohled vypadal jako vždy, jeho tvář byla klidná a vyrovnaná. S nikým nehovořil, ale i to bylo u něj obvyklé. A přesto Hermioně připadal jiný. Jako by za poslední měsíc zestárl o dvacet let.
„Píšou i o tom Calmanovi, že je to příklad naprosté neschopnosti, ty mudlovský holky prý zneužíval víc než deset let.“
„A jak jsme na to asi měli přijít, když jsme o tom vůbec nevěděli?“ řekl Harry hlasitěji, než bylo třeba, a přitáhl tím pozornost přítomných k sobě.
„Jistě, Harry,“ protáhl Snape. „Tohle musíš říct těm pisálkům. To jistě všichni pochopí. Nepřišli jste na to, protože jste o tom nevěděli.“ Jeho slova nebyla hlasitá, snad byla skutečně určená pouze Harrymu, ale v ztichlé místnosti je uslyšeli všichni.
„Tak jsem to –“ rozhořčeně se na něj podíval Harry.
„Nikdo tě přece neobviňuje, Harry,“ položila mu ruku na rameno Molly Weasleyová.
Tady tě nikdo neobviňuje,“ upřesnila Hermiona. „Věštec ale samozřejmě ano. Jenže i to je kampaň.“
„Nikdy jsem nestál o to být ministrem. Stáhnu svou kandidaturu,“ prohlásil rezolutně Harry.
„A podpoříš McLaggena, nebo Blishwicka?“ zeptal se posměšně Snape. „Předpokládám, že McLaggena, jako Nebelvír ti bude nepochybně blízký.“
„Víš dobře, že není, Severusi,“ poznamenala tiše Hermiona ke svému muži.
„Ehm,“ odkašlal si Burton Battley. „Když jsme začali projednávat první bod programu, tak bychom mohli i zahájit. Harry? Minervo?“
„Ujmu se toho já, Burtone, díky,“ sevřela rty Minerva a vstala. „Harryho se to příliš osobně dotýká.“
Minerva McGonagallová přivítala všechny přítomné a představila Fleuřina bratrance a Yaru. Nikdo proti jejich přijetí neměl námitek, naopak, všichni se shodli, že potřebují více zahraničních spolupracovníků. Hermiona pozorovala svou bývalou kolejní ředitelku, jak krátkými větami, téměř úsečně, shrnula pro všechny to, co se dělo poslední měsíc, a hlavně, co všechno se podařilo udělat Evandrusovi a Harrymu ve spolupráci s mudlovskými bezpečnostními složkami. Přestože ani na území Británie nebyl ještě zdaleka klid, bylo zde skutečně mnohem méně útoků než na kontinentu, zejména poslední dva týdny. Život pokračoval normálně. Žádné zákazy vycházení. Žádné pracovní povinnosti či sběrné tábory pro muslimy, o jejichž existenci měli od Evandrusových lidí zprávy z řady evropských zemí. Žádné nepokoje způsobené těmito ohroženými skupinami. Dokonce už i Francie omezovala pohyb svých obyvatel, a Léon Delacour upozornil, že se příště už nemusí ze země už dostat.
Mnohem víc však bylo toho, co nevěděli. Evandrus oznámil, že jeho lidé v Maďarsku a Rakousku byli odhaleni, o lidech nasazených v Čechách neměl od Černého pátku žádné zprávy. Nevypadalo to dobře. Británie se velmi rychle stávala posledním ostrůvkem normálního světa. Bylo to jako tehdy, když se k moci dostal poprvé, a přitom úplně jiné. Neuskutečnily se žádné oficiální převraty. Nikdo žádnou zemi nedobýval vojsky. Nebyla válka, tedy nebyla válka v tom smyslu, na který lidé byli zvyklí. A přeci to nebylo o nic méně skutečné jen proto, že na první pohled vše vypadalo téměř normálně.
Hermiona pozorovala přítomné. Evandrus se choval naprosto racionálně, profesionálně. Musel dělat svou práci, přes bolest, kterou nepochybně cítil, a dělal ji. Harry jí připadal mnohem nervóznější než kdokoli z přítomných a vzhledem k nejen mediálnímu tlaku, který se na něj už měsíc soustředil, to vcelku chápala. Cormac byl teď koneckonců jeho nadřízeným, když sám sebe postavil do role zastupujícího ministra. A Edmunda Dohertyová, která řídila sekci pro vnitřní záležitosti, a tedy to měla být ona, kdo se měl dočasně ujmout ministerstva, proti tomu neprotestovala. Přesně jak Evandrus předpověděl. Na ministerstvu to teď muselo být složité. Cormac samozřejmě nic oficiálně proti Harrymu neudělal. Jen jej kontroloval. Tedy, důkladně kontroloval. Všechno bylo o tolik složitější, když tu nebyl Kingsley. Jeho ochrana jim chyběla. Jeho nadhled jim chyběl. Hermioně chvíli připadalo, že přes vnější klid jsou na tom i ostatní, nebo jejich většina, ve skutečnosti stejně jako ona – plní úzkosti z událostí, které se na ně řítily. Tohle všechno přece mohli čekat. A čekali, jistě. Neměli by být překvapení – a přesto byli. Jak tomu všemu mají čelit? A mají vůbec šanci? Podle proroctví mohl nového temného pána porazit jen Joshua. Jejich rolí je udělat vše pro to, aby jej ochránili tak dlouho, jak bude potřeba, než bude připraven. A pak? Srdce jí sevřela ledová ruka. Rychle se podívala na Harryho. On byl přece ve stejné situaci. A dokázal to. A co víc – přežil. Má rodinu a je v rámci možností šťastný. Joshua je navíc podle všeho magicky silnější, než byl Harry. Dokáže to, s nimi, se svým otcem v zádech to dokáže. Otočila hlavu doprava a zadívala se na přísný profil svého muže. Byl klidný jako vždy. Ne, on nebyl nejistý, dokonce ani teď ne. Pod stolem vyhledala jeho ruku. Aniž se na ni podíval, stiskl ji a jí tělem projela energie, která z něj vyzařovala. Nebo to byla síla jejich svazku? Téměř zapomněla na to, že manželství osudu mělo vést k větším magickým schopnostem obou manželů. Nikdy o tom nehovořili – všemu, co se týkalo jejich zvláštního svazku, se vyhýbali. Jenže pokud mohou posílit svou magickou moc, mají povinnost to udělat. Protože pokud není nic v životě náhoda, není náhoda ani to, že jim tato síla byla dána.
„Severusi, co víš o Artanovi Blishwickovi?“ vytrhl ji z úvah ostrý hlas Minervy. Ani si neuvědomila, kdy vlastně přešli k druhému bodu, k volbě ministra.
„Neznám jej příliš dobře. Nikdy nebyl mezi příznivci Pána zla,“ řekl Snape věcně a Hermionu zamrazilo, s jakou lehkostí o tom hovoří. Nezná jej, protože nebyl Smrtijed. „Jako člena Starostolce jej spíše budeš znát ty, Minervo. Nebo Elphias.“
„Já ho znám, Severusi. Ale zároveň o něm vůbec nic nevím. Je zdvořilý, inteligentní, vlastně proti němu nemůžu říct nic špatného.“
„Artan Blishwick hodně často soudil. Byl vždy perfektně připravený. Nepatřil k nejhorším,“ poznamenala Hermiona.
„Ty vlastně znáš taky všechny členy Starostolce, Hermiono,“ otočil se k ní překvapeně Harry.
„Všechny ne. V malých senátech z nich soudilo pravidelně ani ne třicet. Ostatní chodili jen na plénum. O těch nejsem schopná říct skoro nic. To spíš Minerva. Nebo Elphias, ten je tam ještě déle.“
Elphias si odkašlal a vstal. „Připravili jsme s Minervou ten seznam, jak bylo zadáno. Pokud to nechce říct Minerva –“
„Je to zejména tvé dílo, Elphiasi. Prosím,“ pokynula mu Minerva. „Ale abyste se lépe orientovali…“ mávla hůlkou a před každým se ocitnul duplikát seznamu členů Starostolce, s vyznačením jejich kolejní příslušnosti.
„Takže,“ odkašlal si znovu Elphias Dóže. „Nejvyšší divotvůrce Tiberius Ogden je skvělý a vážený kouzelník. Byl jeden z mála, kdo tehdy odstoupili na protest proti krokům Popletala. Jenže jeho názory jsou velmi konzervativní. Téměř bych ho nazval úzkoprsým.“
„Mluvil jsi s ním už o Harrym?“ zeptala se Minerva.
„Ne. Tedy ano, ale nepřímo. Nejsem si jist, ale… je velmi dobrý přítel svého zástupce Tiberia McLaggena.“
„To je Cormacův otec nebo strýc?“ zeptal se Dennis Creevy.
„Strýc. Ne že by to na věci něco měnilo,“ poznamenal Arthur Weasley. „A to není všechno.“
„Jistěže není,“ souhlasil Elphias. „Cormac McLaggen se oženil s pravnučkou Archibalda Newtona Berengarií. Archibald je třetí vysoký divotvůrce Starostolce. Jeho prateta, Oona McLaggenová, byla za svobodna Greengrassová. Theophilus Greengrass je její bratr.“
„Manželka Malfoye je taky Greengrassová, ne?“ zeptal se Ron.
„Ano. Ale je tam dost vzdálené pouto. Dále: Ctihodná členka Starostolce Godelva MacDougalová se jmenovala za svobodna McLaggenová. Je to sestra jeho dědečka. Jeho matka se jmenovala za svobodna Diggoryová. Bývalý ministr Eldritch Diggory je její otec. A –“
„Zadrž,“ zvedl ruku Harry. „Kolik členů Starostolce je s Cormacem příbuzných?“
„Blízkými příbuznými, tedy sourozenci rodičů a prarodičů jeho a jeho manželky je jen osm členů Starostolce. Ale dost vlivných členů.“
Chvíli se rozhostilo ticho.
„Kolik tedy myslíš, že má jistých hlasů?“
„To není tak jednoduché říci –“ začal Elphias Dóže rozvážně, ale Snape ho přerušil.
„Kolik?“
„Jsem si prakticky jistý třinácti hlasy, včetně samotného Cormaca. Kromě těch, o kterých jsem mluvil, je to nepochybně Kornelius –“
„A kolik má jistých Harry?“ vyštěkl Snape.
Elphias Dóže nahlédnul do svých poznámek. „Tak, snad Persival Weasley –“
„Percym si ale třeba já vůbec nejsem jistý,“ poznamenal George.
„Georgi,“ zavrtěla hlavou Molly a nešťastně se podívala na svého muže.
„Já jo,“ nesouhlasila Georgeova žena Angelina. „Mluvila jsem s ním. I s Audrey.“
„Takže Percy,“ přikývla Minerva.
„Snad,“ utrousil Ron.
„Já a Elphias samozřejmě také,“ pokračovala Minerva.
„Podporu Harryho mi slíbil Rupert Figg a taky Nobby Leach,“ přidal se Burton Battley.
„Co Patrick Finnigan?“ zeptal se s napětím Harry. Hermiona chápala proč. Finniganův syn Seamus zahynul při hlídání Doupěte. Je to důvod pro podpoření Harryho, nebo proti?
„S ním jsem hovořila já, Harry. Slíbil to,“ řekla Minerva.
„Gawain to slíbil přímo mně, ale jestli opravdu… Vztahy jsem s ním ale měl vždycky dobrý,“ zamumlal Harry.
„Gawain je jistý,“ prohlásil Burton Battley.
„Tedy to máme pět jistých hlasů, pokud si to nikdo z nich nerozmyslí,“ poznamenal suše Snape. „Co Artan Blishwick? Podpoří ho někdo mimo Zmijozel?“
„Myslíš, že ho podpoří všichni zmijozelští? Theophiluse Greengrasse a Oonu McLaggenovou počítám pro Cormaca. A možná se s některými dá pracovat, vždyť to nejsou příznivci…“ Elphiasův hlas vyzněl do ztracena.
„U některých si tím nejsem zcela jist. Ale i ti, co nejsou… Artan Blishwick má dobrou pověst. A Zmijozel už příliš dlouho neměl ministra. Cítí pocit nerovnováhy a nespravedlnosti. Do značné míry oprávněný,“ ušklíbl se. „A dovolím si tě opravit, Elphiasi. Theophilus Greengrass bude, myslím, ctít spíše kolejí příslušnost. Snad jen madam McLaggenová bude váhat.“
„Myslíš, že podpoří spíše Blishwicka než svou krev?“ zeptala Minerva.
„Těžko říct. V žádném případě to ale nebude Harry.“
„Takže to vypadá na patnáct nebo šestnáct hlasů pro Blishwicka,“ řekla tiše Ginny.
Chvíli bylo ticho.
„A Horacio Křiklan?“ zeptala se Hermiona.
„Horacio se už měsíc nikde neukázal, Hermiono. Nikdo neví, kde je,“ zavrtěla hlavou Minerva.
„Severusi…“ otočila se Hermiona ke svému muži.
„Já také nevím, kde je.“
„Ale dokázal bys ho přesvědčit.“
„Nevím.“
„Minule se taky schovával,“ řekl zamyšleně Harry. „Ale Brumbál ho našel. A přesvědčil.“
„Nejsem Brumbál, Harry,“ odsekl ostře Snape.
„Ale pokusíš se,“ podívala se na něj s prosbou v očích Hermiona.
„Samozřejmě. Měla jsi mě informovat dříve, Minervo. Teď už na to budu mít opravdu jen velmi málo času. Ne že by to ten jeden hlas mohl změnit,“ sevřel rty.
„Důležité je, kolik je nerozhodnutých. Snažíte se s nimi přece hovořit, ne?“ Hermiona těkala pohledem z Elphiase na Minervu.
„Samozřejmě,“ ohradil se téměř dotčeně Elphias Dóže. „Damocles Belby je už opravdu hodně starý. Sešel jsem se s ním už dvakrát, dokonce mi to i slíbil –“
„Tak proč jsi ho nezapočítal?“
„Damocles hlasuje většinou podle toho, vedle koho sedí. A to je Tiberius McLaggen.“
„Mluvila jsem s Edmundou Dohertyovou. Je to moje bývalá studentka,“ řekla Minerva.
„Takže –“ zvedla s nadějí hlavu Hermiona.
„Nelíbí se jí ta záležitost. Možná kdybych –“ podívala se na Snapea.
Ten jen zavrtěl hlavou.
„Kdo se zná nejlépe s Edmundem MacDonaldem?“ zeptala se Hermiona. „Hovořili jste s ním už?“
„Zajdu za ním,“ nabídl se Arthur.
„A já zajdu ještě pro jistotu za Percym,“ dodala Molly. „Měl by si promluvit i se svým tchánem. Bones je vlivný, a dokázal by přesvědčit váhající. Alder Brown je tvůj bratranec, Basile?“
„Vzdálený. My se bohužel s bratránkem Alderem vůbec nestýkáme,“ prohlásil omluvně Basil Brown. „Ale pokusím se… Levandule, půjdeš se mnou?“
„Určitě,“ slíbila.
„Lenko, co Nevillova babička?“ pokračovala Hermiona s nosem zabořeným do pergamenu.
„S Augustou jsem hovořila. Je trochu konzervativní ve svých názorech, ale společně ji určitě přesvědčíme. Sice jí také vadí, že –“ Minerva si vzdychla a podívala se na Severuse. „Určitě by ale nezaškodilo, kdyby ji navštívil i Neville, Lenko.“
„Vyřídím mu to. Trochu se na něj zlobí, ale když uvidí Sungifu, určitě se zlobit přestane,“ řekla Lenka s lehkostí, jež ji neopouštěla v žádné situaci.
„Ona ji ještě neviděla?“ podívala se na ni překvapeně Hermiona.
„Neodpovídá nám na dopisy,“ pokrčila rameny Lenka. „A když jsme tam jeli, neotevřela nám. Neville se pak urazil. Ale to bude určitě v pořádku,“ prohlásila s jistotou, kterou Hermiona zdaleka necítila.
Zavrtěla hlavou a písmeno H u jména Augusty Longbottomové škrtla a nahradila jej otazníkem.
„Mami, s tetičkou Melissou jsi nemluvila?“ zeptala se Ginny.
„Ne. Od svatby… Promluvím s ní. Ale zrovna u ní si nemyslím, že…“
„Melissa je úzkoprsá slepice,“ prohlásil Ron.
„Pamatuju si ji,“ přikývla tiše Hermiona. Setkání s paní Prewettovou skutečně nepatřilo k nejpříjemnějším vzpomínkám na dvojitou svatbu Rona a Nevilla. „Ona je rozená Selwynová, že? Ale není Zmijozelka a její muž byl zavražděn za první války s Voldemortem…“
„Máš dobrou paměť, Hermiono,“ přikývla Molly.
„Jestli počítám dobře,“ řekla Hermiona, když za otazník u jména Melissy Prewettové dopsala do závorky písmeno B, které po chvíli přemýšlení škrtla a nahradila velkým céčkem a posléze doplnila malým otazníkem, „tak pokud by všichni nerozhodnutí hlasovali pro Harryho, tak máme právě dvacet devět hlasů, tedy nadpoloviční většinu. Včetně Křiklana, Severusi. A včetně Melissy Prewettové, Molly,“ skousla zamyšleně ret. „Jenže my nepotřebujeme absolutní většinu, stačí nám i obyčejná, což u tří kandidátů může být i o dost méně. Problém by tedy byl, až kdyby došlo k druhému kolu, protože Cormac získá určitě i Blishwickovy hlasy, jenže to, že získají úplně stejně, je nepravděpodobné. Máme dost slušnou šanci,“ dodala, jako by chtěla přesvědčit samu sebe. Dívala se po pochybovačných tvářích ostatních. Jistě, ta pravděpodobnost byla malá, což tušila už dlouho. Jenže bylo to důležité. A nejen kvůli Harrymu. Nejen kvůli Řádu. Nebyla si hlavně vůbec jistá, jak se bude Cormac McLaggen dívat na Severuse jako zástupce ředitele v Bradavicích. A to se jako ministr možná dozví i o jeho skutečné roli. Ne. Musí udělat všechno pro to, aby to byl Harry. Musí to dokázat. A není důvod, aby to nedokázali.
„Možná… aby to nakonec nebyl ten Blishwick… snad bych měl fakt raději odstoupit,“ zamumlal Harry.
„To ať tě ani nenapadne, Harry,“ zavrtěla rázně hlavou Hermiona. „Blishwick to nebude. Sice vypadá momentálně nejsilnější, ale nezíská nerozhodnuté hlasy mimo svou kolej.“
„Tím si přece nemůžeš být jistá,“ zaprotestoval Harry.
„Myslíš, Harry?“ protáhl Snape. „Zmijozel už nebyl ministrem tři sta let. Nemyslím, že teď je doba, kdy by se tuto nedůvěru podařilo překonat. Dokonce ani všemi oprávněně váženému  Artanovi Blishwickovi ne.“
„Což je dobře,“ prohlásil s uspokojením Ron a Hermiona si všimla tichého souhlasu ostatních členů Řádu. A stisknutých rtů svého muže.
„Je to tchán Kenleyho Selwyna,“ řekla se zúženýma očima Ginny.
„To je ovšem těžký zločin,“ neodpustil si Snape podle Hermiony vcelku zbytečnou poznámku. Vždyť to byl přece on, kdo na to první upozornil. Tak proč mu to teď vadí?
„Pojďte, probereme znovu, kdo za kým zajde,“ zabořila nos zpět do pergamenu. „Každý hlas může rozhodnout a ministr bude ministrem, ať zvítězí o jeden nebo o dvacet hlasů. Máme na to ještě téměř tři týdny. Takže, Damocles Belby – Minervo, promluvíš s ním ještě i ty? Arthure, na tebe by také mohl dát. A Elphiasi, mohl by ses pokusit při hlasování posadit vedle něj?“

Další kapitola

553 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha čtvrtá - Bílý jezdec

15 Komentářů

  1. Ajvanka Ajvanka

    Milá Richenza,

    vzťah medzi Joshom a Severusom sa mi páči čoraz viac!

    Som rada, že som sem opäť nakukla, túto kapitolu som čítala asi len raz, potrebovala som sa v obsahu zorientovať a presne na kapitole, akou je táto, sa to robí najlepšie, keďže sme nahliadli na rôzne miesta a postavy. Linka o Joshovi mi prirástla k srdcu najviac, ale som rada, že sa toho v tejto poviedke deje toľko naraz a vždy prinesie niečo nové.

    Priznám sa, že keď som prvýkrát čítala BtCh, tak som veľmi veľa pozornosti „pražákom na strane dobra“ nevenovala, ale pre dej je to dôležité a čím som staršia, tým mi to celé do seba viac zapadá.

    Perfektná kapitola ako vždy, vďaka!

    Ajvanka

  2. Richenza Richenza

    Ahoj Ajvanko, moc děkuji, potěšilo.
    Tohle je skutečně kapitola, která se věnuje spíše trochu nudné faktografii, ale považovala jsem za důležité některé věci vysvětlit, aby tento svět dával lepší smysl. Je normální, že každý fanoušek HP čte (i píše) HP fanfiction kvůli známým postavám – a ti liberálnější jsou ochotni snášet i jejich děti. Ovšem další linky činí svět komplexnější a autorovi dávají možnost rozvinout své postavy, což je fajn.
    Musím se polepšit – vrátila jsem se teď z Budapešti, kde jsem čerpala inspiraci v Gellertových lázních, tak snad to zúročím…

  3. George Villiers George Villiers

    Milá Richenzo,
    skvělá kapitola, ostatně jako vždycky. Moc už se těším na další. Hlavně se těším, až už začneš přidávat nové kapitoly, ač ty „staré“ si vždycky rád znovu přečtu. Tvoje dílo se totiž čte opravdu skvěle. Jen tak dál. 🙂

Napsat komentář