Kapitola čtyřicátá – Na konci školního roku

Když už bylo po všem, Angela, Harry, Draco ani Daria nedokázali pochopit, jak mohli závěrečné zkoušky zvládnout tak v pohodě. Dalo by se usoudit, že vypětí kolem nich pro ně bylo jakýmsi únikem z neustálého přemýšlení o jistých osobách, pro Angelu zvlášť.

Všichni studenti si se začátkem posledního školního měsíce mohli konečně vydechnout a začít si užívat skoro letního počasí. Nikoho z nich nenapadlo, že zkoušky byly letos o něco dřív a že za tím může něco stát…

V kouzelnickém světě všeobecně panoval vzácný a o to podezřelejší klid. Rita Holoubková už pomalu nevěděla, o čem psát děsivé články. V Bradavicích se po zkouškách diskutovalo nejen o této anomálii. Byla tu ještě jedna. Shiernové se totiž nestalo zatím nic, co by mohlo ohrozit její další působení na škole. Studenti ale ještě stále čekali na něco, co by ji ze školy vypudilo.

I když už se vlastně neměli proč učit a většina hodin jim odpadala, Snape byl pořád stejně protivný a náročný jako vždycky. Jeho hodiny byly tak vyčerpávající, jako by měli týden před sebou přinejmenším OVCE a byl ještě o něco víc slizký než obvykle. V hovorech studentů se objevilo jisté označení, které mu zůstalo nadobro. Na jeho adresu už nebylo slyšet nic jiného než hanlivá narážka Školní netopýr. Poté, co se to Snape nějakým záhadným způsobem dozvěděl, začal vzteky bez sebe ubírat body i vlastní koleji, což Zmijozelské dodatečně také popudilo proti němu.

Takhle nějak probíhaly první dny po zkouškách a nebýt očekáváného rozhovoru u ředitele Angelu by takové prostředí taky ukolébalo do sladkého nicnedělání. Místo toho začínala mít obavy z Harryho reakce…

***

 

„Pero fénixe!“ nahlásil hlasitě Harry a počkal, až před ním chrlič ustoupí. Poté se bezstarostně postavil na schody, které ho vyvezly nahoru, a zaklepal svižně na dveře.

Počkal, až ho Brumbál vyzve a rázně otevřel. První, co zaregistroval hned po pozdravu, byla dvě křesla s vysokým opěradlem naproti Brumbálovi.

„Chtěl jste se mnou mluvit, pane profesore?“

„Ano, Harry. Posaď se,“ pokynul Brumbál k jednomu z křesel.

Harry k němu zamířil, ale ve chvíli, kdy k němu dorazil a rozprostřel se mu výhled i na to druhé, se zarazil. Více než známé nazelenalé oči k němu vzhlédly s nezvyklou nejistotou.

„Co…“ začal na ni Harry překvapeně mluvit, než sám sebe zastavil. Zaraženě pohlédl na Brumbála, který ho znovu vyzval, aby se posadil.

„Všechno ti vysvětlím, Harry.“

Posadil se tedy, ale stále mu utíkal pohled k Angele, která upřeně hleděla před sebe.

„Tak co se děje?“ otázal se napjatě.

Brumbál se nadechl a pohodlněji se opřel.

„Řeknu ti to na rovinu, Harry,“ pronesl klidně. „Tady Angela Rosierová je dcerou Siriuse Blacka.“

Harry na Brumbála vytřeštil oči, jako by se zbláznil.

„Prosím?“ zeptal se chraplavě. „To myslíte vážně, pane?“

„Naprosto,“ přikývl Brumbál.

Harry vyletěl z křesla do stoje tak rychle a nečekaně, až sebou Angela ve vedlejším křesle trhla.

„To je blbost!“ vyštěkl rázně.

„Uklidni se, Harry. Remus reagoval úplně stejně jako ty, ale teď už tomu věří.“

„Vždyť Sirius nebyl ani ženatý, jak mohl mít děti? A i kdyby, tak by mi přece o tom něco řekl!“

Angela pevněji sevřela opěrky křesla a Brumbál hleděl Harrymu pevně do očí.

„Harry, sedni si. Vyslechni si to celé.“

„Ale…“

„Posaď se!“ nakázal Brumbál nesmlouvavě a Harry zaťal zuby. Pomalu se znovu posadil a šlehl po Angele pohledem.

Co to má znamenat? vyslal k ní otázku.

Angela se na něj podívala a pak přišla opatrná odpověď: Donedávna jsem o tom nevěděla, přísahám.

Pak se obrátila na Brumbála. „Co kdybyste to vysvětlení nechal na mě, pane řediteli?“ navrhla vážně. „Harry má právo vědět o všem a můžu mu říct i o vašem pátrání.“

Brumbál pomalu pokýval hlavou: „Nemám námitek.“

„Děkuji, pane profesore… Ale jen pokud bude Harry souhlasit…“ její oči se znovu zaměřily na něj.

Vypadalo to, že se dost bojí, že by mohl říct ne. Harry si povzdechl a rázně  zastavil sám sebe před unáhlenými závěry.

„Fajn,“ odpověděl nakonec.

„Výborně,“ Brumbál se na ně dost zvláštním způsobem usmál. „Přesto, když už jste tady, bych vás chtěl hned informovat o pár věcech. Angela – jako nový částečný vlastník podle dodatku Siriovy závěti – souhlasila s tím, že dům na Grimmauldově náměstí bude nadále fungovat jako hlavní štáb Fénixova řádu.“

Harry chvíli zíral na Brumbála, pak na Angelu.

„Ano, řekl jsem jí o tom,“ promluvil znovu ředitel. „Bylo nutné ji seznámit se vším, co souvisí s domem Blacků.“

Ani jeden ze dvou studentů to nekomentoval, takže Brumbál pokračoval.

„Harry, protože je úplně zbytečné, abys po skončení tohoto školního roku jel na malou část prázdnin k tetě domů…“

„Nikdy to můj domov nebyl,“ přerušil ho Harry tiše.

Brumbál se na něj podíval a pak pokračoval, jako by nic neslyšel.

„Doporučuji přesunout tě přímo na Grimmauldovo náměstí. Budeš tam relativně v bezpečí. Dům má nyní tři majitele – Remuse, tebe a Angelu. Podle Siriusovy poslední vůle byl majetek v bance převeden na Angelu, ale předpokládám, že ti to nebude vadit…?“ Brumbál se na Harryho tázavě podíval.

Jen pokrčil rameny. Bylo to všechno příliš náhlé, co měl jako říct?

„Pokud si to chceš nechat, nemám s tím problém,“ promluvila Angela tiše.

Překvapeně se na ni podíval a pak si to konečně uvědomil. Opravdu se bála, že se na ni kvůli tomuhle všemu naštve. Ach, Merline, nebyla to její chyba…

„To je v pořádku,“ ujistil ji vážně.

„Výborně,“ přikývl Brumbál téměř vesele. „Pokud jde o pana Weasleyho a slečnu Grangerovou, ti by měli dorazit na Grimmauldovo náměstí až dva týdny před koncem prázdnin. Jsem si jist, že by ti chtěli dělat společnost dříve, ale jejich rodiče to tak chtějí… No a vy, Angelo…“

„Já zatím zůstanu u Malfoyových,“ prohlásila dívka s poněkud znechuceným výrazem. „Jak už jsem řekla, nemůžu jen tak zmizet někam jinam. Ještě nejsem plnoletá, bylo by to podezřelé. I když bych raději bydlela v domě svého otce,“ dodala tiše a vyhýbala se přitom Harryho pohledu.

„Dobrá. To bude asi nejrozumnější,“ souhlasil Brumbál.

Možná rozumné, ale utrpení. Doufám, že to do svých narozenin ještě vydržím, pomyslela si Angela sklesle.

Umřu tam nudou, nesly se Harryho myšlenky v podobně skleslém duchu. Ale samozřejmě pod dohledem armády bodyguardů.

„No,“ zadíval se na ně Brumbál. „To je asi všechno z těch nejdůležitějších věcí. Harry je určitě zvědavý, takže…“

Náhle ho vyrušilo ostré zaklepání následované otevřením dveří a dovnitř vešel profesor Snape.

„Musím s vámi naléhavě mluvit, pane řediteli…“

Pak si všiml dvou studentů a ztuhl, jeho černé oči je překvapeně, ale ostře probodly.

Harry i Angela se nenápadně zašklebili. Jak jinak než že do ředitelny napochodovala osoba, která by je tu vůbec neměla vidět spolu.

„Omlouvám se, pane řediteli,“ Snapeův výraz nebyl o nic méně kyselý než jejich. „Vrátím se později…“

„To je v pořádku, Severusi,“ řekl Brumbál. „Naši studenti jsou už na odchodu… Nezměnila jste názor ohledně toho vysvětlení, Angelo, že?“ zeptal se ředitel stále s úsměvem.

„Samozřejmě že ne,“ Angela rychle vstala. „Sbohem, profesore,“ řekla a otočila se.

Harry následoval jejího příkladu a rozloučil se s ředitelem. Nehodlal věnovat Snapeovi byť jen špetku pozornosti, i když na svých zádech cítil profesorův pohled.

*

V chodbě před chrličem se Angela otočila k Harrymu, ale stále se vyhýbala jeho pohledu.

„Je mi líto, že jsi se to dozvěděl takhle, Harry. Brumbál trval na tom, že chce s námi oběma mluvit osobně.“

Harry si povzdechl: „Vím, jaký Brumbál je… Jak dlouho o tom víš?“ zeptal se tiše.

„Týden…“ odpověděla a pokývla směrem k oknu. „Máme ještě něco přes hodinu, než bude večeře, tak jestli chceš, můžeme se posadit venku.“

Harry byl z její náhlé těsné blízkosti trochu napjatý, ale jinak neviděl důvod, proč nesouhlasit. Venku bylo stále příjemně teplo a on byl zatraceně zvědavý. Nějak mu pořád nedošlo, že jde vedle Siriusovy dcery, ale konečně pochopil, koho mu některými svými gesty neustále připomínala. Angela zase doufala, že jí Harry řekne něco víc o jejím otci, kterého neměla možnost poznat.

Mlčky se vydali k východu na školní pozemky.

*

Těsně poté, co za nimi zaklapla brána, vyšel z podzemní chodby Draco Malfoy se značně zachmuřeným výrazem. Naneštěstí viděl, kdo vychází ven a teď mu to začínalo parádně vrtat hlavou.

Z přemýšlení jej vyrušil něčí upřený pohled. Vzhlédl nahoru po hlavním schodišti a ještě stačil zahlédnout povlávající dlouhé černé vlasy, než mu štíhlá postava zmizela za ohybem schodů. Bylo mu naprosto jasné, kdo to byl – Daria Prescottová.

Od jejich posledního střetu na schodech kolem sebe chodili jako nic a nevědomky se jeden druhému snažili vyhýbat. Oba byli zamilovaní až po uši, ani jeden v lásku toho druhého nevěřil a i třeba jen náhodné setkání jim drásalo srdce. Oba také tušili, že kdyby se ke svým citům tomu druhému přiznali, nejspíš by jejich vztah nedopadl dobře a jeden i druhý byli rádi, že školní rok končí. Doufali, že se jim uleví, když se nebudou mít neustále na očích, ale zároveň by se nejradši učili i o prázdninách, jen aby toho druhého mohli každý den vidět.

V jejich duších vládlo dilema, které jim opravdu nikdo nemohl závidět.

*

Na osamělém místě na břehu jezera Angela řekla Harrymu vše, co věděla o Brumbálově pátrání po jejím otci a o své návštěvě na Grimmauldově náměstí. Nic nezatajila, včetně přesných slov z poslední vůle Siriuse Blacka.

Na oplátku ho požádala, aby jí řekl něco víc o jejím otci a jeho kmotrovi. Harry jí ochotně vyhověl a zaměřil se na všechny dobré vzpomínky, které měl se Siriusem. Proto se trochu lekl, když skončil a uvědomil si, že Angela sedí vedle něj ve stejné pozici s rukama kolem kolen, ale má slzy na krajíčku.

Jeho ruka se pohnula sama od sebe a stiskla její štíhlé rameno.

„Hej… Řekl jsem něco špatně?“

„Ne… já jen…“ prudce se k němu otočila. „Pokud se mohl dostat dovnitř školy, proč se ani nepokusil najít mě? Musel vědět, že tu studuju taky… Nebo pak později… Věděl přece, kde bydlím… Tak proč se mi neozval?“ téměř se posledními slovy udusila a už nemohla pokračovat. Jen se znovu otočila k výhledu na jezero.

Harry váhal, co má říct, aby ji nerozrušil ještě víc. „Angelo, já myslím, že… Byl to koneckonců hledaný uprchlík… Nejspíš ti jen nechtěl působit potíže.“

„Jo, možná máš pravdu…“ popotáhla.

Vypadala tak zatraceně smutně, že si nemohl pomoct a stiskl její rameno pevněji.

„Jsem si jistý, že kdyby mohl, přišel by za tebou. Sirius se vždy staral o své blízké, ale podceňoval se… Dokonce mě k smrti vyděsil, když jsem se s ním poprvé setkal, protože se přede mnou bál ukázat jako uprchlý vězeň. Tehdy jsem myslel, že vidím Smrtonoše.“

Angela náhle ztuhla a Harry nechal svou ruku spadnout dolů.

„Počkej chvíli… Říkal jsi, že můj otec byl zvěromág, že?“

Harry se na ni opatrně zahleděl, než souhlasně pokývl: „Ano…“

„A jeho zvíře byl obrovský pes?“

„Přesně tak.“

„Můžeš mi říct něco konkrétnějšího?“

„No, byl černý, chlupatý…“

„Co jeho rasa?“ přerušila ho stále napjatě.

Harry se trochu rozpačitě uchechtl: „Upřímně řečeno, bylo těžké mu něco přiřadit. Byl podobný novofunlanďanovi.“

Dívčiny oči byly rozšířené a vzdálené.

„Angelo? Co je?“ zeptal se trochu znepokojeně.

„Já… jsem si na něco vzpomněla. Stalo se to v létě před třemi lety… Četla jsem si venku na naší zahradě, když se objevil nějaký zvláštní černý pes. Obrovský, špinavý, hrozně intenzivní oči… Jen tam seděl a díval se na mě, ale já se hrozně lekla. Myslela jsem, že je to nějaký toulavý, nebezpečný pes, tak jsem zavolala tetu a ona ho odehnala. Harry, myslíš, že… mohl to být on? Můj otec?“

Zvolna přikývl: „Řekl bych, že ano… Něco takového by se mu rozhodně podobalo.“

Angela ztěžka vydechla: „Ale… Proč se mnou potom nemluvil? Byla jsem tam sama, jeho dcera… Tak proč…?“

Harry zavrtěl hlavou: „Na to ti nemůžu odpovědět, promiň… Možná se bál, že mu nebudeš věřit.“

Uslzeně se na něj podívala: „Jo, možná…“

***

 

I když už teď bylo jasné, že školní pohár v celkovém počtu bodů Nebelvíru ujde, nebyli z toho nijak zvlášť skleslí. Famfrpálový pohár vyhráli, takže se letos výhry rozdělily mezi ně a Zmijozelské. Poslední školní den proběhl v poklidu.

Na poslední snídani ve Velké síni to hučelo jako v úle. Snad každý (až na pár jedinců) už se těšili domů. Při neustále visící hrozbě možného útoku ze strany Pána zla, raději všichni chtěli být u svých milovaných, než nevědět, co se u nich děje.

Ve Vstupní síni, která se rychle vylidňovala, si Angelu překvapivě odchytila Hermiona. Nenápadně ji zatáhla do jednoho rohu a zvláštně se na ni zadívala. Angela zvědavě čekala. Ani jedna si nevšimla Harryho, který je zmerčil a nenápadně se přiblížil.

„Chtěla jsem ti jen říct, že ať už se mezi tebou a Harrym v lednu stalo cokoliv, jsem ráda, že jsi to alespoň trochu napravila. Ty tři měsíce, až do dne, kdy jsem mu předala tvůj vzkaz, s ním bylo k nevydržení.“

Angela se hořce pousmála: „To věřím. Vím, že jsi jeho nejlepší kamarádka. Má tě rád a… záleží mi na tvém názoru. Proto chci, abys věděla, že jsem mu nikdy ve skutečnosti nechtěla ublížit. V té době jsem myslela, že nemám jinou možnost. Musela jsem mu ublížit, abych ho ochránila a nebylo to pro mě právě jednoduché. Byla jsem pěkně pitomá…“

„Už spolu nechodíte, že?“ zeptala se Hermiona tiše.

Angela smutně zavrtěla hlavou: „Ne.“

„Ale ty ho pořád miluješ,“ řekla Hermy tiše.

Překvapeně zamrkala a pak si povzdechla: „Na tom už nesejde.“

„To si nemyslím. On tě má rád, Angelo.“

„Tak to pochybuju…“

„Nepochybuj. Před chvílí jsi řekla, že jsem jeho nejlepší kamarádka, to je pravda. Takže tohle na něm určitě poznám. Proč se nedáte zase dohromady?“

„Nejde to, Hermiono,“ zdůraznila Angela nešťastně. „Ztratila jsem jeho důvěru.“

„A kdo říká, že ji nemůžeš získat zpátky?“ ozvala se nečekaně tichá otázka z chlapeckých úst.

Holky sebou trhly a otočily se k Harrymu, který vyšel zpoza sloupu metr od nich.

„Nechám vás raději o samotě,“ zamumlala moudře Hermiona a vykročila k otevřené bráně.

Celá rozechvělá, Angela sklopila oči. Harryho pohled v ní probouzel naději; kterou se bála cítit.

„Ráda bych…“ zašeptala v odpověď na jeho předchozí otázku. „Ale nevím jak.“

Harry se natáhl a jemně zvedl její tvář, takže se na něj musela podívat.

„Zkusila jsi to vůbec?“ zeptal se tiše.

V tu chvíli si Angela uvědomila, že ten Chlapec, který přežil nemůže být vzdálenější obecnému mínění veřejnosti o slavném Harrym Potterovi. Její bývalý přítel byl úžasná osobnost, čestný, milý a s velkým srdcem. Nezasloužila si ho. S palčivými slzami v očích se pomalu pohnula rukou a sevřela ji kolem Harryho zápěstí.

„Ráda bych u tebe měla další šanci, Harry,“ řekla chraptivě a stáhla jeho ruku dolů. „Ale přece víš, že nemůžeme být spolu.“

„A to říká kdo?“ přistoupil k ní ještě blíž, ignorujíc její pokus odstrčit ho a pohladil ji po krku.

Harryho dotek způsobil, že se zachvěla. Angela na okamžik zavřela oči a povzdechla si: „Už jsme o tom mluvili… Bylo by to příliš nebezpečné. Proč se k tomu chceš vracet?“

„To je jednoduché. Protože mi na tobě pořád záleží, Angie,“ přiznal zpříma.

Její oči se jí zalily slzami: „Proč mi to děláš?“ zašeptala.

Harry k ní bez odpovědi naklonil tvář a přiblížil se k jejím ústům. Angela se však prudce odtáhla.

„Ne,“ pronesla pevně. „To ne, Harry, prosím. Kdybys to udělal… moje ovládání by vzalo za své, rozumíš? Nedokázal bych se od tebe držet dál.“

Harry si uvědomil, že byla opravdu odhodlaná nenechat se přemluvit, a tentokrát zůstal zticha. Netušil, že láska může tak bolet. I když věděl, že Angela má pravdu, že by bylo riskantní, kdyby se znovu dali dohromady, jeho srdce přesto chtělo být s ní.

„Omlouvám se…“ rychle si otřela slzy z tváří a otočila se k odchodu.

„Angie, přijdeš za mnou alespoň někdy o prázdninách?“ vyhrkl Harry, ve snaze upnout se alespoň na něco pozitivního.

Angela se k němu naposledy otočila, vážná a smutná: „Ráda bych, ale nemyslím, že je to dobrý nápad, Harry.“

Harry zklamaně sklopil hlavu.

„Dávej na sebe pozor,“ řekla tiše a co nejrychleji zamířila ven. Ve Vstupní síni už skoro nikdo nebyl.

Harry se za ní sklesle díval: „Ty taky,“ zašeptal do prázdna.

 

 

*** *** ***

KONEC PRVNÍHO DÍLU  

*** *** ***

A/N 20/7/2023:

Pokud by měl někdo zájem, na fanfiction.net můžete najít anglický (a lehce i příběhově vylepšený) překlad tohoto příběhu pod názvem „The Last of the House“:

witchann2 | FanFiction

Witch

771 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí