Kapitola třináctá – Nevítaná návštěva

Something has been taken from deep inside of me
The secret I’ve kept locked away no one can ever see
Wounds so deep they never show they never go away
Like moving pictures in my head for years and years they’ve played

If I could change I would take back the pain I would
Retrace every wrong move that I made I would
If I could stand up and take the blame I would
If I could take all the shame to the grave I –

 

Hudba deroucí se z repro beden rozmístěných po zdech a připojených k hi-fi věži, která stála na staré židli a byla nastavená na dost vysoký stupeň hlasitosti, zmlkla uprostřed věty.

Angela zvedla hlavu od obtloustlé knihy, kterou pročítala už takovou dobu, že ani nevěděla jak dlouho vlastně. Kromě bichle s názvem „Experimenty s kletbami“ ležel na stole napravo od ní notebook, jehož klávesy cvakaly samy od sebe a něco zuřivě sepisovaly do textového editoru. Nalevo se pak ve vzduchu roloval dlouhý pergamen a nad ním brk, který právě přestal sepisovat jakýsi seznam.

Nad stolem a nad ní samotnou stál Draco v černé mikině s kapucí, na které se ještě bělaly neroztopené vločky sněhu, a upřeně se jí díval do očí.

Trávili v tiché studené knihovně, kterou si samozřejmě vyhřívali krbem, svůj téměř veškerý čas už šestnáct dní. Draco byl pryč pouze třikrát, pokaždé večer a pokaždé někam s Prewettem. Angela se vytrácela pravidelně každý den hodinu po setmění.

Chodila do nejbližšího velkého města – Obanu, které leželo pod Granpiany na pobřeží. Musela se krmit a také odtamtud nosila spousty jídla a pití.

„Proč jsi to vypnul?“ pozvedla nechápavě obočí.

„Měla bys toho na chvíli nechat,“ prohlásil Draco studeně.

„Co?“ nechápala jeho přímý pohled.

„Poslyš, Angelo,“ ještě víc se nad ní naklonil. „Jsme tady už přes dva týdny skoro v kuse a ty jsi spala sotva čtyřikrát na nějaké zaprášené pohovce.“

Nadechla se k odporu, ale nepustil ji ke slovu.

„Jsi unavená,“ prohlásil pevně. „Dneska se vracíme k tobě a ty si půjdeš pořádně odpočinout. Je to jasné?“

Chvíli bez hlesu zírala do jeho tmavých očí. Zapřela se o opěradlo pohodlné židle a stočila pohled na nekonečně dlouhý soubor v počítači.

„Dobře,“ přikývla nakonec. „Máš pravdu. Kolem osmi…“

„Kolem sedmi,“ přerušil ji nesmlouvavě.

„No, jo, tak v sedm končím, stačí?“ ucedila neochotně.

Znovu se narovnal, což vzala jako souhlas a naklonila se k notebooku, aby zkontrolovala, jestli stále přepisuje správnou pasáž.

„Chceš s něčím pomoct?“ zeptal se. „Nebo mám pokračovat s další řadou?“

„Vlastně jo,“ přikývla. „Mohl bys mi najít něco o…“ začala rychle otáčet stránky v knize, až skoro na začátek. „Tady to je. O Marcusi Bretovi?“

„Marcus Bret?“ ujistil se.

„Jo. Myslím, že jsem jeho jméno zahlédla ve třetí nebo čtvrté polici v řadě, kterou jsem prohlížela včera. Od shora. Žebřík tam pořád je.“

Draco přikývl a vydal se doleva.

Začetla se znovu do soupisů o experimentech na takzvaných Prokletých. Po takové době, kdy prohledala každý práchnivějící antikvariát, utratila majlant za různé zakázané spisy a dokonce se vloupala do Londýnské knihovny, konečně narazila na něco, co už vypadalo velmi slibně.

Marcus Bret byl kouzelník, Angličan, který se těmto experimentům věnoval v sedmnáctém a osmnáctém století. Dožil se v celku vysokého věku. Už v téhle knihovně narazila na jedno jeho dílo, kde byla popsána všechna možná využití jednorožčí krve, což bylo striktně zakázáno už v patnáctém století.

V té, kterou měla právě před sebou, nejprve rozepisoval pokusy, které byly prováděny ještě pět století před tím, než on sám žil. Zjistila, že většina z nich byla neúspěšná.

Už odpradávna se vždycky našel někdo, kdo byl ochoten zabít jednorožce, aby se zachránil před smrtí, ale Prokletí se říkalo těm, kterým byla podána pouze jejich krev, ať už to bylo násilím nebo ji polkli dobrovolně. Ale pokusy vrátit je do původního stavu vždy selhaly. Buď přitom zemřeli, nebo zůstali stejní, v horším případě se jejich stav zhoršil natolik, že odmítali jíst a pít.

Během dlouhých let se postupně rozvíjel rituál, který upravil do konečné podoby právě Bret. Jak celou tu dobu čekala, byla to čistokrevná černá magie. Aby taky ne, když krev jednorožců byla něco neuvěřitelně čistého. Vždyť dokázala odvrátit smrt.

Pečlivě pročítala další stranu, na které už byly autorovy vlastní postřehy. Asi uprostřed zůstala vytřeštěně zírat na jeden odstavec…

„Na provádění experimentů s Rituálem u jednotlivců bohužel není dostatek času. Jak je známo již z děl čarodějů, jež se tomuto problému věnovali přede mnou, ti kdož trpí tímto stavem, tedy Prokletím jednorožců krve, nedožijí se déle než jednoho roku od podání tohoto prostředku, neb se sami o život připraví…“

Zalapala po dechu. Ale Draco přece…

Pomalu zvedla hlavu a zahleděla se za sebe k polici, kterou Draco prohlížel. Vždyť už je to skoro tři roky, co… Co se mu to stalo. Jak to může vydržet?

Pracně polkla a odvrátila pohled, aby si nevšiml, že ho pozoruje. Došlo jí, že musí mít neuvěřitelně silnou osobnost.

Vrátila se ke knize, i když se jí do toho chtělo čím dál míň.

„Je zřejmé, že stav tento je duševně sužuje a jejich povahy nevydrží tlak polovičního života. Sepsav jsem všechny případy, téměř všichni postižení se do jednoho roku různými způsoby zabijí. Pouhý jeden z desíti, vydržel déle jak rok a půl.

Byl jsem proto nucen sám vybírat objekty a těm pak krev podávat, abych měl dostatek osob na provádění experimentů.“

 Angele začínalo být špatně od žaludku. Jenže tahle kniha byla očividně to nejlepší, co zatím našla. Najednou jí připadalo, že je v knihovně strašné ticho, které ji tlačilo do uší.

Natáhla se pro hůlku a znovu pustila skupinu Linkin Park…

…retrace every wrong move that I made I would
If I could stand up and take the blame I would
I would take all my shame to the grave

It’s easier to run
Replacing this pain with something numb
It’s so much easier to go
Than face all this pain here all alone
Sometimes I remember the darkness of my past
Bringing back these memories I wish I didn’t have…

***

 

Kancelář ministra kouzel byla vybavena drahým mahagonovým nábytkem, huňatými perskými koberci, okna, za kterými uměle poprchávalo, měla po stranách tmavé závěsy, zdi byly vymalovány do světle hnědé barvy.

Hubený muž s mírně šedivějícími vlasy byl usazený ve své vysoké polstrované židli s opěradly a pečlivě pročítal poslední hlášení z Ústředí bystrozorů.

Na dveře se ozvalo zaklepání. Diberius Merogh povolil příchozímu vstup, aniž zvedl hlavu od pergamenu. Teprve když se dveře zase zavřely, vzhlédl.

„Dobré odpoledne, pane ministře,“ pozdravil uctivě jeho tajemník, vysoký čaroděj z čistokrevné rodiny se světlými vlasy.

„Dobré, Bromiusi,“ odpověděl Merogh a měřil si příchozího ostrým pohledem. Na tajemníkově tváři pohrával spokojený úsměv. „Takže zařízeno?“ protáhl ministr.

„Ano, pane ministře. Vyšlo to v odpoledním Věštci,“ přikývl tajemník a podal ministrovi přes stůl pondělní noviny.

Ten si je vzal a rozložil před sebou první stranu.

Mudlovská rodina nemilosrdně zavražděna! Nemrtvé stvůry znovu zaútočily!

 „Výborně,“ pokývl hlavou ministr. „Proběhlo vše v pořádku?“

„Ano. Náš spojenec nahlásil hladký průběh,“ přitakal Bromius.

„Koho do toho domu poslali?“ tázal se Merogh.

„Odbor Lovců jména tají. Z důvodu bezpečnosti,“ odvětil tajemník rozmrzele.

„Skutečně? No, prozatím je nechám být,“ odtušil ministr blahosklonně. „Přece jen dělají svou práci…“

Znovu se zahleděl na noviny.

„Však ty stvůry ještě poznají, zač je toho loket…“ zamumlal si spíš pro sebe. „Tohle je teprve začátek.“

Přelétával článek očima. Na jednom místě se zastavil.

„Oni jednoho z nich zlikvidovali?“

„Ano, pane,“ přitakal tajemník.

„Výborně,“ zahučel ministr. „Příště ať to ještě více zdůrazní.“

„Vyřídím, pane.“

„Můžete jít, Bromiusi,“ propustil ho Merogh.

„Děkuji, pane ministře,“ rozloučil se s úklonou tajemník a opustil ministrovu pracovnu.

***

 

Vyšel z vysoké, tmavě prosklené budovy, v jejíchž nejvyšších dvou patrech se nacházelo už půl roku Ústředí bystrozorů. Vzhlédl k matnému slunci, které se schovávalo za dost nechutným městským oparem. Bylo chladno.

Přešel přes ulici, která byla uzavřena pro vozidla a byla tedy pouze pro pěší, vydal se vpravo, pak dvakrát zahnul doleva, prošel kolem cukrárny a jednoho průjezdu a vešel do omšelého domu. V temné chodbě se pak vydal dolů do sklepa, prošel kolem několika prázdných kójí a starého kola. Vešel až do posledního sklípku, kde zůstal stát přesně uprostřed. Vytáhl z kabátu hůlku, na chvíli ji rozsvítil a zase zhasl. Ve zdi se objevil malý otvor a v něm mužský obličej.

„Heslo?“ otázal se někdo hrubě.

„Mors strixs,“ vyslovil Harry pevně latinská slova, která znamenala „Smrt upírům“.

Otvor zmizel a s Harrym se začala podlaha malého sklípku svážet někam dolů. Objevila se před ním dlouhá jasně osvětlená chodba. Opustil pohybující se plošinu a přešel k recepci, která se nacházela hned u ní.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil tiše.

Vysoká žena s tmavými vlasy, která seděla za sklem, pokývla hlavou. Pak jí podal před otvor svou hůlku. Zkontrolovala ji v přístroji, počkala, až jí vyjede krátký lístek, pečlivě ho prostudovala, znovu pokývla a hůlku mu vrátila. Pak se natáhla pod stůl, kam neviděl a mříž, která chránila osvětlenou chodbu, se před ním zvedla.

Vydal se po ní svižným krokem až dozadu, kde bylo schodiště, které vedlo nahoru do dalších pater Odboru lovců. Mířil do archivu, stejně jako předešlého dne.

Něco mu totiž už dva dny vrtalo hlavou. Jak tehdy v sobotu zabili toho upíra, tak nějak počítal s tím, že by se tam měla objevit Angela.

Neměla by přece mít vidiny o nemrtvých, kteří mají zemřít? Kvůli tomu ho přece opustila…

Nebylo po ní ale ani vidu ani slechu. Napadlo ho, že to třeba neplatí pro všechny upíry, ale to se mu zdálo divné. A v záznamech pak zjistil, že za minulé dva týdny se podařilo zlikvidovat další dva nemrtvé. Šel ke staršímu datu a šokovaně zjistil, že do té doby se jich úspěšně podařilo zabít pouze několik za poslední dva roky.

A to byly jen oficiální záznamy. O úspěších Lovců, kteří nebyli evidováni, nic nevěděli.

Nemohl si pomoci, ale začínalo mu to připadat divné.

***

 

Alex vysedával v jednom nechvalně proslulém baru v Sheffieldu a hleděl na prázdné dno své sklenice od piva. Odstrčil ji od sebe a poručil si u barmana ještě jednou to samé. Zkoumavým pohledem přejížděl od pultu celý zakouřený bar.

Poslední dobou neměli s Dracem štěstí. Jako by si uvědomili hrozící nebezpečí, začali si hledaní Smrtijedi dávat mnohem většího majzla a už se mezi mudly nejspíše necítili tak bezpečně. Přitom ještě nedávno se na ně dalo narazit celkem snadno.

Barman před něj postavil orosené pivo. Poděkoval pokývnutím.

Pátrání teď už v pohodě zvládal sám.

Před týdnem si mysleli, že našli dalšího, ale včas přišli na to, že to byl omyl. Kdo ví, jak by ten chudák bezdomovec reagoval, kdyby na něho vlítli. Mohl by dostat infarkt.

Ale i když se jim moc nedařilo, Alex ve svém úsilí nepolevoval. Slíbil to sám sobě a hodlal to dotáhnout celé dokonce. I kdyby na to měl zůstat sám, když měl teď Malfoy tolik jiných zájmů.

Trochu se ušklíbl na tím, co tu sochu z ledu může tak zajímat a dopřál si dlouhý lok piva.

Pak už raději myšlenky na svého kolegu odehnal a zaměřil se na jemu daleko milejší osobu – na Dariu. Za dva dny měli domluvenou další schůzku. A strašně moc se na ni těšil.

***

 

Ačkoliv na Granpiany už přišla zima a hrad v horách byl pokrytý sněhovou přikrývkou, tady dolů na jih ještě sněhová královna nedorazila a zahrada za domem na Golden Street 33 působila opravdu neutěšeným dojmem.

Stromy a keře s holými větvemi, ještě mokrými od nedávného deště, na unavené zplihlé trávě tlející listí a do zatažené oblohy se opíral silný studený vítr. To všechno bylo ale ukryté za závojem tmy, která se dnes snesla velmi brzy.

Přemístili se jako obvykle do kouta zahrady. Angela se hned vymanila z Dracova sevření. Nedal si říct a cestou ji držel, i když protestovala.  A to jen proto, že jí na nádvoří prudce podjely nohy, až sebou málem sekla a on usoudil, že jí bude raději asistovat. Jako by jí přemístění někdy dělalo problém. I když musela uznat, že se cítila opravdu unavená.

Vydali se k domu a Angela zamyšleně upírala pohled pod nohy.

„Takže jsi opravdu našla něco užitečného?“ zeptal se Draco.

Vzhlédla a přikývla.

„Mohla bych tě vlastně už informovat, ale raději nejprve projdu, co se dá a pak ti to shrnu. Souhlasíš?“

„Proč by ne,“ zareagoval s pokrčením ramen.

Vešli na verandu. Angela vytáhla hůlku, aby odemkla, ale zjistila, že to není třeba. Zadní dveře na zaklínadlo nereagovaly. Stiskla kliku. Bylo otevřeno. Zarazila se.

„Co je?“ všiml si toho Draco.

„Že bych nezamykala?“ poznamenala spíš pro sebe.

Střetli se pohledem.

„Nevím o tom, že bys byla zapomnětlivá,“ řekl tiše.

Hůlku si nechala v ruce a vešla dovnitř. Hlavní hala byla tmavá a hrobově tichá. Za sebou spíš cítila, než slyšela, opatrně našlapujícího Draca. Byla si jistá, že tu někdo je. Ani Sofie ji nešla přivítat.

Postoupila až ke schodišti a bedlivě se rozhlížela, každý sval napjatý. Vteřinu poté, co vycítila, že někdo stojí u otevřených dveří do obývacího pokoje, se na ni neznámý obrovskou rychlostí vrhl. Nestačila ani pozvednout hůlku.

Někdo jí ji okamžitě vyškubl a hůlka se odkutálela po zemi. Chtěla vyjet proti útočníkovi prudkým kopancem, ale byl odražený. Ucítila silný stisk na pažích. Za ní se ozvala rána, jak někdo další srazil k zemi Draca. Ozývaly se zvuky úporné bitky.

Vzepřela se svému vězniteli, ale nebylo to nic platné. Útočník ji prudce přirazil ke zdi s jednou rukou sevřenou na jejím krku. Věděla, kdo to je ještě předtím, než se mu zadívala do tváře. V hale se rozsvítilo světlo.

„Tak přece jen měla pravdu,“ zasykl tmavovlasý upír stále Angelu pevně svírajíc. „Nakonec jsi dorazila domů.“

Angele nejprve utekl pohled na stranu. Další upír se světlými vlasy, tento původně kouzelník, i když si Angela nepamatovala jeho jméno, měl Draca přiraženého ke zdi a kroutil mu jednu ruku za záda. V druhé měl hůlku, kterou právě rozsvítil.

„Rád tě zase vidím, Feles,“ zasyčel jí upír přímo do tváře. „Už jsem začínal věřit, že se neobjevíš.“

Vrátila se pohledem k němu. Cenil na ni ostré zuby a upřeně ji pozoroval.

„Nepamatuju si, že bych vás zvala, Lynxi!“ zachrčela vztekle.

Oslovený zesílil stisk na jejím hrdle. Ztěžka zalapala po dechu.

„Tohle zrovna není chvíle, kdy bys mohla být drzá,“ poznamenal tiše.

Kousek od nich se Draco vzpíral druhému upírovi, ale na ten železný stisk jeho síly nestačily.

„Ať ho nechá být,“ zasípěla Angela. „Hned!“

Lynx pokývl na svého kolegu a ten Dracovu ruku pustil. Přinutil ho ale zůstat stát u zdi a přitiskl mu hůlku ke krku. Lynx pak trochu polevil ve svém stisku, ale stále ji držel.

„Neslíbili jste mi náhodou, že bez mého výslovného povolení sem už nepolezete!?“ zavrčela Angela okamžitě.

„Pořád ti to tak sluší, když se vztekáš,“ odtušil Lynx, vztáhl ruku k její tváři a přejel jí nehtem po rtech.

Zuřivě ucukla. Samolibě se ušklíbl.

„Tohle jsou závažné okolnosti,“ ucedil pak. „Díky nim jsme se na ten slib vykašlali. Budeš nám muset něco vysvětlit…“

Pak se obrátil ke dvojici nalevo od nich.

„Ale nejdřív… Kdopak je tohle?“ otázal se s pohledem upřeným na Draca. „Králíček na hraní?“ protáhl jízlivě.

Angela zaskřípala zuby a znovu se Lynxovi vzepřela. Ten jí ale pevně držel obě paže přitisknuté na zdi. Druhý upír se nahnul k Dracovi a potáhl zhluboka vzduch, až se mu chřípí chvělo. Draco nehnul ani brvou.

„Na krmení ho tu nemá,“ zachrčel s ohavným úsměškem.

Lynx se zase zahleděl na Angelu: „Že by byl dobrý v posteli?“

Probodávala ho nenávistným pohledem a neřekla ani slovo.

„Myslím, že vím, kdo to je,“ ozval se druhý upír.

Lynx se k němu zaujatě otočil.

„Malfoy,“ zasykl nemrtvý.

„Ten Draco Malfoy?“ pozvedl Lynx obočí.

„Jo, určitě,“ přikývl druhý. „Když jsme se tehdy dozvěděli o jejích kamarádech od toho šmejda, popisoval je. A on na jeden z těch popisů docela přesně sedí. I věkově.“

„Ale copak dělá tady?“ zabodl Lynx pohled do Angely. „Tvrdila jsi, že se svými starými přáteli už se nestýkáš…“

„Po tom ti je hovno!“ odsekla zprudka.

Lynxovu tvář protáhl zlověstný úsměv.

„Už jednou jsem tě varoval, Feles. Nenuť mě, abych se začal chovat hrubě.“

Mlčela a mermomocí se snažila uklidnit.

„Kde jsi byla uplynulé dva týdny?“ otázal se studeně. „Hledali jsme tě tu několikrát!“

„Proč?“ zeptala se Angela okamžitě. „Vysvětlíš mi konečně, co se vlastně děje? A pusť mě, sakra!“ dodala rozkazovačně.

Lynx ji ještě upřeně a zvysoka pozoroval. Angele se v očích mihl rudý záblesk.

„Dej ze mě ty pracky pryč!“ zasykla tónem, který by leckomu zježil chlupy po těle. Až pak ji konečně pustil.

„A on?“ zasykla povýšeně směrem k druhému upírovi.

„Lando,“ pokynul Lynx smířlivě.

Upír sklonil hůlku a o krok od Draca ustoupil. Ten se k nim natočil a zahleděl se na Angelu. Chvíli mu pohled opětovala, než se začala věnovat opět Lynxovi.

„Tak co se stalo tak naléhavého, že jste na mě museli číhat v mém vlastním domě?“ otázala se a násilím krotila svůj hlas.

Lynx si založil ruce na hrudi a ze své výšky přes dva metry jí hleděl do očí, když začal mluvit.

„Zhruba před dvěma týdny se jeden z našich ve Fawley vydal na schůzku se svou přítelkyní. Už na ni nedorazil, protože ho cestou zahnali do kouta Lovci. Byli dva, to víme od poloupírky, co šla náhodou okolo. Už mu nemohla pomoct. Zabili ho.“

Angela zbledla jako stěna.

„Jeho jméno ti určitě něco řekne,“ pokračoval Lynx zlověstným tónem. „Byl to Leo.“

„Leo z Fawley?“ zašeptala Angela nevěřícně. „Ale ten je přece první, koho jsem…“

„Přesně tak!“ přerušil ji Lynx. „Byl to první nemrtvý, kterého jsi zachránila. Ale to není všechno. O týden později dostali mladou upírku tady v Londýně. Možná byla neopatrná, možná taky ne.  Hlavní je, že jsme si zjistili, že taky vděčila za život tobě. A nakonec… V sobotu dostali jednoho ve Sloughu. Byl to jen špinavý proměněnec, měl už svoje roky a byl to tak trochu cvok, ale byl to upír. Tak…“ nadechl se. „Jak mi to hodláš vysvětlit?!“ uhodil na Angelu.

Ta zatínala nehty do dlaní a upřeně zírala někam za upírovo rameno.

„Nejsi mezi námi tak náhodou z nějakého důvodu?“ zasyčel Lynx. „Jak je možné, že jsou ti tři mrtví?“

„Já nevím,“ odvětila Angela tiše.

„Cože?!“ vyštěkl nevěřícně. „A to je všechno, co mi na to řekneš?“

„A co ti na to mám říct?!“ vyjela nervózním hlasem. „Za poslední dva týdny jsem měla jen jednu vidinu. Ten kluk to přežil. Jmenoval se Cistugo a je taky ze Sloughu. Můžete si to ověřit.“

„To rozhodně uděláme, ale co ti ostatní?“ zvyšoval Lynx dál hlas.

„Nic jiného jsem neviděla! Nevěděla jsem o jejich smrti, až dokud jsi mi to neřekl!“

„To nečteš ty debilní kouzelnické noviny?! Rozmázli to tam na dvě strany!“

„Poslední dobou jsem se k nim moc nedostala…“ zahučela nevrle.

„Vážně?“ protáhl nevěřícně.

„Proč bych ti lhala?!“

„Třeba se těm vidinám vědomě bráníš!“

„To je nesmysl!“ vyprskla Angela.

„A to ti mám věřit? Moc dobře oba víme, že ze svého postavení nejsi dvakrát nadšená.“

„A jak bych si zapíráním pomohla, co?“ odpálkovala ho.

„Jak mám vědět, jak ty uvažuješ? Ale nějaké tvojí drobné pomstě bych se moc nedivil,“ zasyčel Lynx ledově.

Draco a Lando mlčky sledovali stále rychlejší přestřelku slov.

„Tohle není žádná pomsta!“ zavrčela Angela. „Nebudu tady poslouchat, jak mě bezdůvodně z něčeho obviňuješ!“

„Nemyslím si, že je to až tak bezdůvodně! Až do teď nebyly žádné problémy!“

„To vím taky!“

„Tak s tím něco udělej!“

„Ale já netuším co! Žádnou změnu jsem nevycítila!“

„Mě je jedno, co s tím uděláš, ale prostě budeš muset. To tvé postavení u nás je dost vratké, to přece víš!“

„Samozřejmě, že vím! Nemusíš mi to pořád připomínat!“ ohradila se.

„Asi musím, protože mi nepřipadá, že by sis toho byla vědoma!“

„Kdo si myslíš, že jsi, že mě můžeš vždycky soudit?!“ vyhrkla Feles zuřivě.

Lynx k ní přiskočil a bolestivě ji popadl za levou paži.

Zahrčel chraplavě něco v upírštině. Angela se ošklivě ušklíbla a odsekla mu stejnou řečí. O chvíli později už po sobě vyloženě řvali. A když Dracovi utekl pohled na druhého upíra, viděl na jeho tváři téměř pobavený úšklebek.

Pak to ale Angela nejspíše přehnala. Lynx ztuhl jako solný sloup a ani ne o vteřinu později jí vrazil prudkou facku. Tu vzápětí následovala druhá, která poslala Angelu na podlahu.

Draco neuvažoval. Prostě se vrhl po vyšším upírovi bez přemýšlení a svým nečekaným útokem ho donutil odpotácet se ke zdi. Vší silou se rozmáchl a praštil ho zespodu do brady, ale pak už ho smetla od upíra Landova kletba.

Vyškrábal se z podlahy na kolena, ale víc už nedokázal. Svírala ho v žaludku neúprosná bolest. Zvedl pohled, když kolem něj prošel Lynx, který si ho vůbec nevšímal. Dřepl si k Angele, která napůl vleže napůl vsedě hleděla do podlahy a nevšímala si vlasů, které se jí uvolnily z copu a spadly přes tvář.

„Víš, že jsi to tentokrát přehnala,“ zasyčel Lynx. Nijak nezareagovala.

„Podívej, Rada dost naléhala na to, abych tenhle problém vyřešil, takže jsi schopná mi zaručit, že už se to nebude opakovat?“

„Ne, to nemůžu,“ odvětila tiše. „Nechápu, jak se to mohlo stát, tak jak tomu můžu zabránit?“

Lynx chvíli mlčel.

„Radím ti, aby ses pořádně snažila. Nesmí se to opakovat, rozumíš?“

Neodpovídala.

„Tak slyšela jsi mě?!“ zavrčel netrpělivě.

„Ano,“ zahučela.

„Skvěle,“ Lynx vstal. Hodil opovržlivý pohledem po klečícím Dracovi. „A to štěně si drž příště víc zkrátka. Ať ti nepřijde k úhoně.“

Odpovědí mu bylo jen ticho. Pokynul Landovi a ten se vydal k hlavnímu vchodu.

„Bylo mi potěšením se s tebou zase vidět, Feles,“ pronesl upír na rozloučenou.

Angela teprve teď zvedla hlavu.

„Bohužel nemůžu říct to samé, Lynxi,“ řekla chladně.

Odvrátil od ní upřený pohled, neslyšně vyšel z domu a zabouchl za sebou dveře. Hala zaduněla ozvěnou a znovu ztichla.

Angela se namáhavě posadila a opřela se o zeď za sebou. Draco už se také narovnal, bolest polevila.

„Omlouvám se,“ zašeptala Angela. „Moc mě mrzí, že tě do toho zatáhli.“

Draco se na ni zahleděl a vstal. Nedívala se na něj.

„To je v pořádku,“ odtušil klidně a opatrně si protahoval pravou ruku.

Když toho šmejda praštil, měl pocit, jako by stejně tak mlátil do zdi.

„Udělali ti něco?“ zeptala se.

„Nic mi není,“ odvětil klidně.

„To je dobře,“ řekla potichu.

Pomalu vstala a zapotácela se. Draco k ní přiskočil, aby ji podepřel. Začala ho odstrkovat.

„To nic,“ zamumlala.

„Opravdu jsi v pořádku, Angelo?“ zeptal se přesto.

Zvedla k němu zamlžený pohled. Tváře měla narudlé a z jednoho rtu jí tekla krev.

„Jo… Já jen…“ zadívala se na svou ruku, kterou měla na jeho rameni.

Hned ji stáhla a odvrátila se od něj.

„Musím jít ven,“ dostala ze sebe a vydala se ke schodišti, aby se mohla trochu upravit.

Draco se za ní díval beze slova.

 

O deset minut později se v hale přezula z pohodlných botasek do vysokých bot s podpatky, upravila si sukni a vytratila se do noci. Draco sledoval kuchyňským oknem, jak mizí temnou ulicí.

 

Pochodovala sychravou nocí, ruce pevně sevřené v kapsách kabátu a úporně ovládala vzmáhající se hlad. Spolu s tím se navíc nemohla zbavit zlověstného pocitu z Lynxova proslovu. Něco bylo špatně. Moc špatně. Řekla mu pravdu. Neměla ani tušení, jak je možné, že o těch upírech neměla žádnou vidinu.

Spíš popaměti zahnula doleva, pak dvakrát doprava a dorazila ke slepé ulici. Na jejím konci blikal nápis velmi početně navštěvovaného nočního baru. Cílevědomě k němu vyrazila. Otevřela si, prošla kolem svalnatého chlápka v černém, aniž se na něj jen podívala, rozrazila dvoukřídlé dveře a vešla do zakouřené místnosti, kterou se rozléhala hudba.

Prošla kolem zaplněných kulatých stolů a zamířila k dlouhému baru. Rozepnula si kabát a usadila se na jednu ze dvou volných židlí na levém konci.

Pohledů, které na ni házeli někteří z osazenstva baru, si nevšímala a u mladého barmana si objednala kolu s ledem. S výrazem, že by od ní čekal něco víc, jí o chvíli později předal objednávku.

Nemusela čekat dlouho. Po jistém povzbuzování od dvou kamarádů, kterého si prostě nešlo nevšimnout, jelikož hulákali na půl hospody, se k baru přiloudal asi třicetiletý týpek s hustými tmavými vlasy a strništěm na bradě. Nasadil podle jeho názoru nejspíš svůdný úsměv a posadil se vedle ní. Naklonila hlavu a natočila se k němu.

„Nazdar, kotě,“ pronesl hlasem, který prozrazoval mírnou opilost a trochu nervozity a sjel ji shora dolů hodnotícím pohledem. „Co tak sama?“

„To se stává,“ odtušila klidně.

„U tak hezkých holek ne,“ prohlásil razantně a dopil své pivo, které si přinesl. „Já jsem Johnny,“ představil se.

„Mary,“ vydechla pomalu a pousmála se.

Sjel pohledem na její sklenici s kolou.

„Nedala by sis něco ostřejšího?“ navrhl šelmovsky.

„Já na alkohol moc nejsem,“ odvětila tiše a upřeně mu hleděla do očí.

Jeho úsměv se ještě víc rozšířil. Víc se k ní naklonil a položil jí ruku na koleno, které odhalovala její krátká sukně.

„Co máš tedy raději, kočko?“ otázal se.

„To záleží,“ pokrčila rameny.

„Záleží na čem?“ ptal se dál zvědavě a posunul svou ruku o něco výš.

Nahnula se k němu a přiblížila rty k jeho uchu.

„Na tom, kdo mi co nabídne,“ zašeptala.

Spokojeně se uchechtl. Jeho nervozita byla ta tam.

„Tak to jsi narazila na toho pravého,“ prohlásil sebevědomě.

„Opravdu?“ protáhla a držela stále svou tvář blízko jeho. „Tak to mi budeš muset dokázat, Johnny.“

Upila ještě trochu své koly a vstala.

„S radostí,“ zareagoval potěšeně, položil na stůl pár bankovek a pozoroval, jak si zapíná kabát.

Pak ji vzal za ruku, vítězoslavně hodil pohledem po svých povedených kamarádech, kteří mu hodili jeho bundu a vyvedl ji z baru.

„Je docela chladno, klidně se přitul,“ zahučel chraplavě.

Nechala se k němu přitáhnout a vlídně se usmívala.

„Mám tu o pár ulic dál byteček, určitě se ti tam bude líbit,“ mumlal dál.

„Tím jsem si celkem jistá,“ odpověděla tlumeně a pak ho vzala pevně za paži.

Celou tu dobu ovládala svůj vzrůstající hlad a věděla, že už to dlouho nevydrží. A dodržovala přece to, aby se vždycky naprosto ovládala. Snažila se neopakovat svoje chyby.

„Pojď,“ zašeptala a táhla ho k baráku nalevo, o kterém věděla, že je opuštěný.

„Ale, kočko, můj byt je ještě o kus dál,“ namítal Johnny.

„Jenže já už to nevydržím,“ odvětila chraplavě.

„To seš do toho tak žhavá?“ skoro se zasmál a sjel jí rukou po zadku. Vůbec nepochopil, co tím vlastně chtěla říct. Jak by taky mohl.

Zatáhla ho do chodby a dolů do přízemí. Rozhlédla se kolem. Johnny rozhodl dřív a zatáhl ji do staré prádelny. Kopancem přivřel rozvrzané dveře a přitáhl si ji k sobě.

„Ty budeš skvělá, kočko, že jo?“ zamumlal, vjel jí oběma rukama pod kabát a chtěl ji políbit na ústa, ale ona uhnula a dala mu ruce kolem krku. Kousnul jí do ucha.

„Tobě by každej chlap kývl na cokoliv,“ zachrčel, když mu mírně sevřela vlasy nad zátylkem.

„Možná,“ odvětila tajemně a mírně ho tlačila ke stolu v rohu.

Oplzle se pousmál, když si pomyslel, že pochopil její úmysl. To už měl ruce pod tričkem a dobýval se pod podprsenku. Přitom jí mumlal do ucha nesrozumitelné lichotky.

Pak ji prudce vysadil na stůl. Neusmívala se, pozorovala každý jeho pohyb a dovolila mu, aby jí roztáhl nohy od sebe. Strhl z ní kabát a pak strnul s rukama na jejích holých zádech. Zdálo se mu, že její oči ve tmě září. Přitáhla si ho však ještě blíž k sobě, shodila z něj bundu, roztrhla košili a přejela mu rukama po krku. Zalapal po dechu z jejího doteku, který mu už najednou nepřipadal tak příjemný.

Jenže už bylo pozdě. Sklonila hlavu k jeho hrdlu, pevně ho sevřela a pak ucítil ostrou pronikavou bolest. Nevydal však ze sebe ani hlásku, jen šokovaně upíral pohled do stropu.

V ústech jí vybuchla ta úžasná sladce kovová horká příchuť. Slastně zaryla své špičáky ještě hlouběji a nechala se zalévat pocitem upokojení a slasti.

Pak přivřenýma očima zahlédla na opačném konci místnosti tmavou postavu. Ztuhla děsem a vytřeštila oči, se zuby ještě zarytými do Johnnyho krku.

Jenže nebezpečí nevycítila z postavy, na kterou viděla, ale ze strany. Ozvalo se cvaknutí, tmavá postava zmizela, Angela prudce zvedla hlavu a i přes tmu v místnosti uviděla vysokého muže v klobouku, který právě zasyčel bolestí, jak mu někdo zkroutil ruku se zbraní, kterou na ni před okamžikem mířil. Hlasitě bouchla o zem. Na mužově krku se objevila ostrá čepel.

„Ani hnout,“ promluvil chladný hlas a ze stínu za Lovcem se vynořila Dracova tvář.

Angela šokovaně seděla na stole bez jediného pohnutí. Lovec sebou nečekaně trhl a za cenu škrábance na krku a ztraceného klobouku odskočil od Draca. Chtěl popadnout zbraň, která ležela na zemi, ale Draco mu ruku odkopl. Pak vytáhl Lovec hůlku.

Angela se konečně vzpamatovala a odstrčila od sebe Johnnyho. Jenže Lovec už útočil. Draco se vyhnul jasně zelené kletbě jen o vlas, když se přemístil k jeho boku. Angela se spěšně snažila z kabátu vyhrabat hůlku. Lovec znovu zaútočil, ale Draco mu hůlku vyškubl a odhodil ji někam do tmy prádelny. Chlap se vrhl po zbrani, kterou předtím upustil, kolébavě se narovnal a namířil ji na Draca. Ten už byl ale u něj a začali se o ni přetahovat.

Angela konečně našla svou hůlku a vztáhla ji k nim. Ozval se výstřel a ohlušujícím způsobem zaduněl místností. Úplně ztuhla uprostřed pohybu a zírala na nehybnou dvojici. Lovec se pohnul a o krok od Draca ustoupil. Až teď uviděla zbraň mezi nimi.

Neznámý muž se zapotácel, rozevřel si bundu a nechápavě se zahleděl na svou hruď, kde se mu na košili objevila rudá skvrna. Podlomila se mu kolena a pak padl obličejem k zemi. Stará prádelna ztichla.

Pistoli se stříbrnou pažbou třímal v ruce Draco. Angela sklonila hůlku a až teď se svezla ze stolu. Draco k ní vzhlédl od nehybného těla, ale ona se na něj nedívala.

Otočila se k Johnnymu, zahojila mu kouzlem stále ještě krvácející ránu na hrdle a pak mu přejela rukou kolem očí. Vytřeštěně zíral do prázdna. Namířila mu hůlku na čelo a začala tiše zaříkávat.

Draco si všiml, že se jí ruka citelně chvěje. Sklopil pohled ke zbrani v pravé ruce a opatrně zacvakl zpět pojistku. Doufal, že to udělal správně. Přece jen – zacházet se zbraní, když člověk viděl sotva pár mudlovských akčních filmů, není zrovna bezpečná záležitost. Chvíli hledal na pažbě a podařilo se mu vysunout zásobník. Přesně jak si myslel, byly v něm kulky z čistého stříbra.

Zasunul ho zpět, pak zbraň schoval do kapsy svého kabátu a podřepl k Lovci. Přiložil mu prsty ke krku. Nebylo pochyb. Byl mrtvý.

Zvedl se ve chvíli, kdy se ten chlap z baru od Angely odvrátil a vypochodoval z místnosti. Když jeho kroky na chodbě odezněly, otočila se Angela k Dracovi.

Překvapeně zjistil, že se jí v matném světle zvenčí lesknou oči.

„Proč ses díval?!“ vyrazila ze sebe namáhavě, jak se zalykala slovy, které se jí hrnuly hrdlem. „Proč jsi mě sledoval?!“

Draco mlčel a pozoroval výraz na její tváři, který byl náhle plný hořkosti, bolesti a znechucení. Ale ne nad ním.

„Měl jsem špatné tušení. Nelíbilo se mi, že jdeš ven v takovém stavu. Tak jsem šel raději za tebou,“ vysvětlil pomalu. „A udělal jsem dobře,“ dodal s pohledem na tělo mezi nimi.

„Hnusím se ti, že?!“ vykřikla chraplavě. „Zrůda, co se krmí lidskou krví! To ti běží hlavou, že ano!?“

Draco poznal, že se jen tak tak přemáhá, aby nezačala brečet a někde v podvědomí ho napadlo, proč se tak hnusí sama sobě.

Angela se opřela o zeď za sebou a namáhavě se nadechovala.

„Existují mnohem horší věci, které může mít někdo na svědomí,“ pronesl tiše.

„Vážně?“ ušklíbla se Angela, ještě se pořád neovládaje. „A jaké třeba?!“

„Například když zabiješ nevinnou těhotnou ženu,“ odpověděl Draco.

Angelu zamrazilo. Stála a upírala mu pohled přímo do očí. V místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Ani jeden z nich se nehýbal. Dracovi se ve tváři nezračilo nic, Angele bolestné pochopení.

V tu chvíli se jí vybavila jedna vzpomínka. Vzpomínka na zvláštní podtón v Dracově hlase, když za ní přišel do domu na Golden Street po svém zasvěcení. Na to, jak jí říkal, že už je příliš pozdě něco měnit a že je z něj Smrtijed. Ta poslední zkouška…

Nebyla schopná pohnout se z místa. Dívala se do jeho tváře a docházelo jí, že toho o něm neví ani zdaleka tolik, kolik si myslela.

Pohnul se vpřed a zůstal stát kousek od ní.

„Tu zbraň jsem vzal,“ řekl stejně studeně jako vždycky, zamířil ke dveřím ven a zmizel jí z očí.

Angela ještě hodnou chvíli stála jako zmrzlá na místě, než si dokázala obléci kabát a pomalu se vydala za ním.

488 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí