„Minulost máme za sebou, budoucnost před sebou. Nevidíme budoucnost, vidíme minulost. Je to podivné, na zádech totiž nemáme oči.“
Eugéne Ionesco
V Bradavické škole čar a kouzel skončil další školní rok a hrad ztichl. Společenské místnosti a ložnice studentů osiřely, obrazy si oddechly, že budou mít konečně chvíli pokoj, Protiva zklamaně poletoval po chodbách a vyhlížel alespoň školníkovu kočku. Téměř nikdo z učitelského sboru přes léto ve škole nezůstával; všichni odjížděli do svých domovů. Stejně jako poloupírka Margaret Shiernová.
Profesorka Obrany proti černé magii, která se přes veškeré fámy o tom, že je toto místo prokleté, na něm držela již několik let, až na krátkou pauzu v době války zuřící mezi kouzelníky a upíry. Nelitovala toho, že se nechala ředitelkou Bradavic přemluvit k návratu. Měla svou práci ráda a se studentstvem téměř nikdy neměla problémy. Z větší části za to samozřejmě vděčila tomu, že z ní měli strach. Někdy mělo své výhody nechat určité informace vyplout na povrch.
Hůlkou zavřela obří kufr, zlikvidovala poslední pergameny se svými už neužitečnými poznámkami v krbu a rozhlédla se po vyklizeném kabinetu. Zasmála se nad vlastní nostalgií. Vždyť se sem po dvou měsících zase vrátí.
Přes rameno si přehodila kabelku a vyšla ven. Napěchovaný kufr poslušně letěl za ní. Prošla podivně tichou učebnou a dostala se na chodbu. Zamířila nejkratší cestou k hlavní bráně a přemítala, zda by neměla Serpensovi doma připravit menší speciální přivítání.
Ve vstupní síni se potkala s vysokým, tmavovlasým a podle jejího názoru velmi mladým profesorem lektvarů. I za ním se vznášel ve vzduchu velký černý kufr.
„Dobré odpoledne, Andreasi,“ pozdravila ho s úsměvem. „Taky míříte domů?“
Lestern se zastavil a zabodl do ní svůj pověstný temný pohled.
„I tak se to dá říct, paní kolegyně.“
Její úsměv trochu povadl.
Zase má tu svou nakyslou náladu… pomyslela si.
Bylo nutno konstatovat, že Lestern ji měl skoro neustále. Téměř nikdy se neusmíval, mluvil jen, když opravdu musel a své soukromí si pečlivě chránil. Ale v lidech se trochu vyznala a připadalo jí, že vždycky takový nebyl. Něco se mu v minulosti stalo a to ho změnilo.
Raději se rozhodla jeho odpověď nekomentovat a pokračovala k východu, Lestern za ní. Mlčky a rychlým krokem přecházeli přes školní pozemek ke kované bráně. Až za ní se Margaret k mladému muži ještě jednou otočila.
„Mějte se hezky. Uvidíme se po prázdninách,“ rozloučila se a klepla hůlkou na kufr, který zmizel.
Pokývl hlavou: „Vy také, Margaret. Na shledanou.“
No, alespoň něco… ocenila v duchu jeho snahu.
Kývla na něj a přemístila se pryč.
Andreas Lestern chvíli bez pohybu zíral na prázdný prostor před sebou, než stejným pohybem jako před chvíli Shiernová nechal zmizet své zavazadlo a pak zamířil klidným krokem k Prasinkám. Potřeboval ještě nakoupit něco k jídlu a chtěl se stavit i u Tří košťat. Stejně ho čekal jen opuštěný byt v Oxfordu, tak kam spěchat…
***
Lupus pochodoval po matně osvětlené chodbě se zachmuřeným výrazem a s každou další uplynulou minutou byl netrpělivější. Oproti tomu Serpens se opíral se založenýma rukama o kamennou zeď, oči zavřené, očividně naprosto klidný.
„Proč nás nechává tak dlouho čekat?!“ vyprskl nakonec Lupus v hrubém jazyce nemrtvých.
„Přestaň se zbytečně nervovat,“ odpověděl mu suše upír se špinavě blond vlasy.
Zabořil do něj spalující pohled.
„Za to ty jsi nějak moc klidný!“ obvinil ho vyčítavě. „To jsem tu jediný, kdo si dělá starosti?“
„Nejspíš,“ dostalo se mu klidné reakce.
„U všech Temných Vznešených, to snad není pravda!“ naježil se. „Tak nejdřív nám úplně zruší audienci u Rady, pak nás pošlou k nějaké zapadlé komnatě a bez vysvětlení nás nechají tvrdnout na chodbě! To ti jako přijde normální vzhledem k tomu, co s nimi potřebujeme řešit?!“
„Je ti snad zima?“ nadhodil Serpens uštěpačně a konečně otevřel oči.
Pohled na obvykle klidnou Lupusovu tvář si v tuhle chvíli nechtěl nechat ujít. Sto tříletý upír soptil vzteky a ani se mu moc nedivil. Už od úplného začátku byla celá tahle historie s Erkindars prapodivná.
Když se objevily první zohavené mrtvoly, Rada se tvářila, jakože něco takového jako Bratrstvo krve vůbec neexistuje. Jenže problémů stále přibývalo a velký počet různých upírů byl nečekaně pověřen, aby o nich získali co nejvíce informací. Zároveň se však kouzelníkům nemělo pokud možno prozrazovat nic, přestože se jich to přímo týkalo.
Do toho se potvrdily drby, že jeden člen Rady Vznešených zmizel beze stopy. Sám se mohl ujistit, že jsou založené na pravdě. A to nebyla ani zdaleka ta nejhorší informace…
K tomu všemu byla Rada poslední dobou velmi skoupá na slyšení. Líbilo se mu to čím dál méně, stejně jako spoustě dalších upírů a Lupus z toho měl hromadu otravných úkolů a starostí. Nejspíš ani neměl čas na tu svoji Vulpes a proto byl tak nevrlý.
Lupus k němu přiskočil a bodl ho dlouhým prstem do hrudi: „Někdy jsi téměř nesnesitelný, Serpensi,“ zasyčel.
„Jenom někdy?“ protáhl naoko udiveně.
Upír prudce vydechl.
„Vůbec se nedivím, že z tebe měla Feles vždycky nervy na pochodu,“ prohlásil Lupus skrz zaťaté zuby a odvrátil se.
Serpensovi se ve tváři rozlilo pochopení.
„Tak to i kvůli ní jsi tak nervózní… Máš strach, že se dozví, co se stalo a přijde si to s tebou vyřídit?“
Lupus na něj zuřivě vycenil zuby, takže jeho domněnku potvrdil.
„Nikdo tě nenutil, abys skládal tu přísahu. Neporušitelný slib, co jí předtím složili naši upíro-kouzelníci, na to bohatě stačil.“
„Jenže Feles si jaksi nedala říct,“ odsekl Lupus kousavě.
„Buď rád, že to schytala jen Potterova žena. Přece jen patřila k Lovcům a pochybuju, že ji Feles měla nějak extra v lásce, i když měla být imunita vztažena i na další případné členy rodiny. Představ si, kdyby to byl někdo z Weasleyů nebo…“
„Drž už raději klapačku, ano?“ vyjel na něj Lupus.
Pokrčil rameny: „Podle mě si nemusíš dělat tak těžkou hlavu. Sice jí ta informace nejspíš pobídne k návratu do rodné země a bude dost nasraná, ale hlavu ti neutrhne. Nemá na to ani právo.“
„Jen aby …“
„To z ní máš takové bobky?“ otázal se pobaveně.
„Viděl jsi ji už někdy opravdu v ráži?“
Zamračil se a zamyslel: „Myslím, že ne…“
„Výborně. Takže vůbec nevíš, o čem mluvíš.“
Dubové dveře nalevo od nich se v tu chvíli otevřely, oba se ohlédli.
Na chodbu vyšla postava v hnědém plášti s kápí a pokynula jim, že mohou dovnitř. Lupus tam docela rázně napochodoval jako první, Serpens už umírněněji až za ním.
***
Nymfadora Tonks-Lupinová ráda poslouchala zvuk dětského smíchu. Byl tak upřímný, nezkažený, plný radosti.
Jejím životním snem nikdy nebylo založit si rodinu s kopou dětí. Vždycky byla tak trochu do větru, což se její matce ani trochu nelíbilo a pořád se ji snažila nějakým způsobem usměrňovat, až to po téměř dvaceti letech vzdala. Ale poté, co blíže poznala Remuse – svého manžela, začala o teple a bezpečí domova snít.
Za druhé války s Voldemortem trpěla a umírala spousta lidí. Některé znala jen zběžně, jiní jí byli blízcí. Roztržená rodinná pouta a osiřelé děti potkávala téměř na každém kroku. Změnilo ji to, stejně jako další čarodějky a kouzelníky.
Pán zla po tvrdém boji a mnoha obětech padl. Remus ji navštěvoval v nemocnici u Munga každý den, a když ji konečně pustili, požádal ji o ruku. Okamžitě souhlasila. Neviděla důvod, proč váhat. Milovala ho takového, jaký byl, i s tím jeho chlupatým úplňkovým problémem. Navíc sama ještě tehdy netušila, jak se na ní projeví její zranění, které si odnesla ze souboje s neúplně proměněnými vlkodlaky. A i když si nakonec odnesla jen jizvy a občasné podivné chutě a sny, chápala, čím si Remus musí každý měsíc procházet, a proto ho taky plně podporovala ve výzkumu lektvaru, který měl vlkodlakům pomoci.
Tobias byl obrovskou změnou v jejich životě, ale nevyměnila by ho za nic na světě. I přes ten strach, který prožívala v těhotenství, i přes všechna vyšetření a nejisté experimenty s lektvary jim oběma přinesl do života radost. I kdyby se měl v pubertě začít proměňovat jako jeho otec, na což byli oba upozorněni, pořád by ho milovala, nejspíš ještě víc.
Remus se tím ze začátku trápil, vyčítal si, co bude mít jeho syn za život, ale jako rodina se s tím nakonec vyrovnali.
Její muž Tobiase zbožňoval. Věděla, že už kdysi přestal věřit, že pro něj existuje taky nějaké štěstí a stále se tomu ze začátku bránil, ale nedalo jí moc námahy změnit jeho názor.
Dory se pro sebe zasněně usmála. Vzpomněla si na Remusův výraz v obličeji, když ho poprvé políbila.
Položila na nachystaný tác tři vysoké sklenice, dvě menší a džbán s vychlazeným džusem. Svižným pohybem hůlkou, ke kterému dospěla po dvouleté praxi, se podnos vznesl a zamířila ven z kuchyně. Kráčela za ním přes chodbu a pak zadními dveřmi ven na zahradu.
Tobias a James si hráli na obrovském pískovišti a očividně si tam vymysleli nějakou výbornou zábavu, protože měli hlavy u sebe a něco vykládali. Tedy mluvil hlavně její syn; James, ač byl na svůj věk velmi chytrý a učenlivý, ještě tolik srozumitelných vět nepochytal.
Jejich otcové seděli jen o pár metrů dál ve stínu dvou jabloní. Zamířila k nim po trávě, tác stále před sebou a bedlivě při tom zkontrolovala obě děti.
Remus se na ni vděčně usmál, když se na bytelný dubový stůl snesl džus se sklenicemi. Harry se ani nepohnul a dál upíral pohled k pískovišti.
Starostlivě se zamračila a pak hodila tázavým očkem po manželovi. Remus jen mírně zavrtěl hlavou. Pomalu se posadila vedle Harryho a začala rozlévat džus.
Rozvažovala přitom, co by mohla říct, aby mu alespoň trochu zvedla náladu. Mohli být rádi, že vůbec přišel. Na vzkaz, který poslali po sově, neodpověděl, tak pro něj Remus zašel osobně i s Tobiasem.
Samozřejmě že na oběd přijít nechtěl. Jenže se do toho vložil malý Lupin, stáhl k sobě Jamese a dvěma psím dětským pohledům už Harry odporovat nemohl. V jídle se i tak jenom porýpal a řekl sotva dvě slova včetně pozdravu. Remus se ho snažil různými způsoby přimět k rozhovoru, ale bezúspěšně.
Nymfadora k němu přisunula jednu sklenici džusu. Poděkoval pokývnutím. Byl bledý, očividně nevyspaný, vlasy měl podivně zplihlé. Bylo jí tak líto, co se mu stalo, a přesto mu nedokázala nijak pomoct.
„Tobiasi! Pojď se napít!“ zavolala na syna.
„Za chvíli!“ dostalo se jí odpovědi.
„Ne, hned!“
Klučina okamžitě vyskočil, přeskočil dřevěné hrazení a rozběhl se k dospělým, jen se z něj sypal cestou písek. Malý James staršího kamaráda samozřejmě okamžitě napodobil, i když ne tak obratně.
„Nemusíš být na něj tak přísná, drahá,“ ozval se Remus.
„Pitný režim se musí dodržovat,“ odpálkovala manžela klidně a podala synovi sklenici.
Tobias ji chytil oběma rukama a polykal džus jedna radost. Matka ho přitom sledovala pohledem. James k ní přicupital z druhé strany a zahleděl se na Tobyho.
„Neboj se, Jamesi, taky se na tebe dostane,“ usmála se na něj Dory a začala nalévat další dávku.
Mladšímu chlapci sklenici přidržela, když pil. Hned na to si oba zase odběhli hrát.
„Harry… Pokud budeš potřebovat, můžeš u nás Jamese kdykoli nechat,“ ozval se Remus.
Mladík se na něj zahleděl nepřítomným pohledem.
„Děkuju, ale… Nejspíš si budu muset zařídit pravidelné hlídání. Nechci vás s tím obtěžovat,“ reagoval potichu.
„Ale nás to vůbec neobtěžuje, Harry,“ Dory se natáhla a stiskla mu paži. „Rádi pomůžeme. Jsme přece Jamesovi kmotři.“
Harry kývl, ale nijak neodpověděl. Nadechla se, že na něj bude naléhat dál, ale zachytila Remusův nesouhlasný pohled a s povzdychem se stáhla.
***
Angela se zavřenýma očima naslouchala monotónnímu hučení a blízkému tlukotu srdce. Objímaly ji pevné šlachovité paže a na uchu šimral teplý dech. Jeho prsty ji jemně hladily po odhalené kůži nad loktem.
Těch klidných chvil strávených tak blízko v jeho přítomnosti se nikdy nemohla nabažit. V podstatě si poslední dva roky užívali všeho, čeho měli předtím poskrovnu. Klidu a blízkosti jeden druhého. Nikdo je nepronásledoval, téměř nikdo si jich nevšímal, nikdo je nechtěl zabít.
Výjimky se sice našly, jako příliš aktivističtí Lovci v Česku, ale jinak se jim dařilo cestovat i se svými děsivými stravovacími návyky nepovšimnuti. Ani vidiny ji příliš neobtěžovaly, staly se spíš výjimečnou událostí.
Nakonec vyrazili směr Anglie vlakem. Letenky byly na začátku prázdnin beznadějně vyprodané, takže jim nic jiného nezbylo.
Hukot se mírně změnil, nejspíše vjeli do tunelu, který trasu vlaku vedl pod kanálem La Manche. Nebude to trvat dlouho a dostanou se na anglickou půdu. Po třech letech…
Nedokázala se ubránit jistému napětí, které v ní neustále rostlo. I když se rozhodla k návratu téměř okamžitě, teď pochybovala, zda to opravdu bylo správné rozhodnutí.
„Nejsi na mě naštvaný?“ zeptala se vážně a porušila tím ticho v kupé.
Dracovy prsty se zastavily v pohybu: „Proč bych měl?“
„Však víš… Že se vracíme.“
„Stejně jsme to měli v plánu, ne?“
„To je sice pravda, jenže až za půl roku.“
Chvíli se nehýbal, pak z ní sjely jeho paže dolů. Narovnala se a otočila k němu. Zabodával do ní svůj ocelový pohled.
„Kdybys za Potterem nechtěla po přečtení toho článku zajet, tak bys to ani nebyla ty, lásko,“ oznámil jí suše.
Jen zamrkala a pak se pousmála. Draco se postavil, přistoupil k oknu a pořádně se narovnal.
„Mohli jsme se přemístit a ušetřit si tohle nudné cestování…“ zavrčel pak trochu otráveně.
„Víš dobře, že přesné zaměření na takovou dálku by bylo hodně obtížné i pro nás. Nemůžeme se tam jen tak zjevit někde na náměstí,“ reagovala na to poučným tónem.
„Kdo říká, že na náměstí? V lese za naším sídlem je místa spousta. A viděl by nás tam maximálně nějaký mudlovský houbař.“
Angela mlčela. Obrátil se k ní. Nos měla zabořený v nějaké knize, skoro ani nepostřehl, kdy ji vytáhla.
„Proč jsi chtěla jen vlakem?“ naléhal dál.
„Je to bezpečnější,“ zamumlala.
„Tím chceš říct, že se na to necítíš…“
Šlehla po něm pohledem a zase se hned vrátila ke čtení. S povzdychem se vrátil na sedadlo.
„Do Londýna nepojedeme. Přemístíme se z Folkestone,“ ozvala se dutým hlasem. „Beztak bychom tam působili jako pěst na oko.“
„Pořád po nás pátrají?“ protáhl otráveně.
„Jsme na seznamu nejhledanějších osob Británie, miláčku,“ odpověděla mu trochu jízlivě.
„Do háje, to si zase budeme muset měnit podobu, když půjdeme ven…“
„Přesně tak.“
Na chvíli se odmlčeli. Draco zvážněl a zadíval se do podlahy. Hlavou mu přebíhala spousta temných myšlenek, které se těžko zaháněly.
„Nemáš strach?“ nadhodil pak.
Udiveně se po něm podívala: „Z čeho?“
„Ze vzpomínek, z minulosti…“ zašeptal.
Odložila knihu na klín.
„Trochu,“ připustila tiše. „Jenže před minulostí nikdy neutečeš, ať se budeš snažit sebevíc. To přece víme oba, Draco.“
„To ovšem neznamená, že jí musíme vycházet naproti,“ reagoval pochmurně.
Hodnou chvíli si rozmýšlela svou reakci. Nakonec mu položila ruku na paži.
„Já vím, že to zvládnu, když budeš ty se mnou,“ pronesla pevně.
Zahleděl se na ni, pak si ji k sobě přitáhl a mlčky políbil něžně do vlasů.
*
Zatraceně, tohle je ještě horší, než jsem čekal… pomyslel si Draco, když vešli do potemnělé vstupní haly sídla rodu Malfoyů.
Dům byl samozřejmě nepoškozený, stejně jako tajný vstupní tunel končící ve sklepě. Vlastně všechno vypadalo přesně tak, jako když tu byli naposledy. Až na ten téměř nedýchatelný nevětraný vzduch a šedou vrstvu na nábytku, který se na něm usazoval od chvíle, kdy přestala účinkovat prach odpuzující zaklínadla. Jenže v tom nebyl problém.
Sotva udělal tři kroky a přeletěl pohledem po schodišti, zavalily ho vzpomínky.
Bylo to až směšné. Skoro celou cestu úmyslně a s úspěchem na nic z minulosti nemyslel. Jenže ty obrazy plné krve, křiku a děsu se nedaly jen tak odbýt a vplížily se mu na mysl nenápadně a o to neodbytněji.
Ohlédl se na Angelu. Ve tváři měla strnulý výraz a lesk v očích prozrazoval, že je na tom nejspíš stejně, možná i hůř než on.
Až příliš živě se jim oběma připomněl jeden z důležitých důvodů, který je vedl k opuštění domoviny. Tady nebylo možné vyhnout se špatným vzpomínkám…
Angela přistoupila ke schodišti, chytila se ozdobného sloupku a zavřela oči. Pomalu se postavil vedle ní a sevřel v dlani její štíhlou ruku. Pevně se zaklesla prsty o ty jeho.
„Čekala jsem, že časem ty zážitky vyblednou. Alespoň trochu…“ hlesla.
„Jenže je to pořád stejné…“ navázal Draco dutě.
Pohlédli na sebe v dokonalém porozumění. Pak začali odhodlaně společně stoupat po schodišti nahoru.
***
Krátká melodická zvonkohra se prohnala všemi pokoji a utichla. Catherine Prewettová naposledy urovnala jednu ze dvou vysokých sklenic na stole a spěchala do předsíně. Úkrokem se vrátila k zrcadlu, kolem kterého předtím proběhla, shrnula si natočené světlé vlasy z obličeje a narovnala sukni. Až poté otevřela dveře.
Ovanul ji příjemný večerní vánek a vůně růží. Tvář jí rozzářil potěšený úsměv. Za nádhernou kyticí vykukovalo temeno ohnivě zrzavých vlasů a pod nimi se na ni upíraly hřejivé oči.
Natáhla ruce a převzala podávané růže. Zavřela oči a zabořila do nich nos.
Když zvedla hlavu, chtěla poděkovat, jenže než ze sebe stačila vydat i jen jedinou hlásku, ústa jí zamkl dlouhým polibkem.
„Krásné výročí, miláčku,“ zašeptal.
Zacouvala od dveří a Ron Weasley je poslepu zabouchl. Naklonil se k ní znovu, ale Cathy ho rázně odstrkovala.
„Pozor na ty růže!“ peskovala ho naoko naštvaně.
Jen přetočil oči v sloup. Zamířila do kuchyně, vzala ze stolu hůlku a přivolala si z police nad sebou vázu. Zatímco do ní nalévala vodu, Ron se objevil ve dveřích. Přeletěl pohledem nazdobený stůl, hrnce na plotně a zastavil se na ní.
Naaranžovala kytici doprostřed stolu.
„Strašně moc ti to sluší, Catherine,“ ozval se zasněně Ron.
Otočila se na něj s úsměvem: „Tak se posaď, večeři mám hotovou,“ vyzvala ho a už se točila kolem linky.
„Kde máš bratříčka?“ otázal se opatrně.
„Dotlačila jsem ho k Darie,“ pokrčila bezstarostně rameny. „Její teta a strýc jsou i s Reginou na dovolené, takže tam určitě zůstanou celou noc. Otevřel bys ten sekt, prosím?“ požádala ho a naposledy promíchala omáčku s kuřecími nudličkami.
„Pro tebe cokoliv,“ prohlásil teatrálně a natáhl se po vychlazené lahvi.
Zachichotala se a přenesla mísu s opečenými brambory na stůl. Pozorovala ho, když naléval do sklenek.
Dali se s Ronem dohromady přesně před třemi roky. Jen pár dní po svatbě Harryho a Samanthy. Za tu dobu ho poznala více než dobře. Snažil se tvářit uvolněně, ale pokleslé koutky úst stále prozrazovaly jeho skutečné rozpoložení.
Podal jí jednu sklenici a ona zachytila jeho pohled. Dívali se na sebe a on se po chvíli usmál. Rozzářilo mu to celý obličej, který byl obvykle tak melancholický. Milovala, když se usmíval.
„Na nás…“ pronesl tiše.
„Na nás,“ opakovala.
Oběma jim naložila brambory i směs se zeleninou a pustili se do jídla.
„Je to výborné,“ pochvaloval si Ron.
Vzhledem k tomu, že věděla, jak dobře vaří paní Weasleyová, to brala jako velkou poklonu.
„Co Harry?“ nadhodila potichu.
Pokrčil rameny: „Pořád stejné. Včera byl na obědě u Lupinových. Mluvil jsem s Remusem a nezněl moc optimisticky.“
Catherine zamyšleně mlčela.
„Víš, zdá se mi tak nějak… Moc klidný,“ pronesl pak váhavě a odložil nůž, aby se mohl napít.
Zahleděla se na něj: „Jak to myslíš?“
„No, jak ho znám, čekal bych od něj vztek, touhu po pomstě, zuřivé pátrání po těch, co to udělali a on zatím…“ věta dozněla do ztracena.
„Nejspíš je v šoku,“ nadhodila Cathy. „Potřebuje čas, aby se s tím srovnal. Neumím si představit, jak těžké to pro něj je…“
Ronův pohled se zakryl závojem smutku. Najednou byl někde daleko. Zase v tu chvíli patřily jeho myšlenky jí. Té druhé. Nebo by měla spíš říct té první? Inteligentní dívce se střapatými vlasy. Zpočátku se s tím těžko smiřovala. S tím, že na ni Ron nikdy nezapomene a připadala si směšná, když ji při tom jeho pohledu bodl osten žárlivosti. Na mrtvou…
Někdy nechápala sama sebe. Ale časem se její přístup změnil.
„Ale ty mu rozumíš, viď?“ pronesla klidně.
Bezhlesně pokýval hlavou. Zbytek jejich slavnostní večeře proběhl v tichu.
Začala uklízet nádobí do dřezu, když k ní Ron zezadu přistoupil a chytil ji kolem pasu. Zachvěla se, když ucítila jeho rty na krku.
„Nedala by sis zbytek toho vína nahoře ve tvém pokoji?“ navrhl jí šeptem do ucha.
Otočila se k němu čelem a odpověděla mu polibkem.
***
Nechtělo se jí na to zvonění reagovat. Vůbec ne. Byla otrávená a rozespalá. Se Serpensem si naplánovali hezký večer i noc. Měl tu zůstat celý další den. Místo toho se v reakci na jeden blbý telefonní hovor v devět sebral a odkvačil. Uběhlo už půl hodiny a rozmrzelost ji neopouštěla. A teď se někdo vytrvale dobýval do jejího bytu.
Vstala, shrábla z pelesti poněkud pomuchlanou halenku a hodila ji na sebe.
„Jestli je to zas ta otravná domovnice, tak ji uvítám takovým způsobem, že do tohohle patra nepáchne nejméně deset let,“ mumlala si pro sebe, zatímco mířila ke dveřím.
Stiskla kliku, odhodlaná zkopat ze schodů třeba i vybírače příspěvků na chudé a otevřela dokořán. Přejela na chodbě stojící dívku odshora dolů a zase zpátky a v příštím okamžiku jí došlo, proč osoba za dveřmi připadala jejím smyslům známá.
„Angelo!“ vyrazila ze sebe překvapeně.
Upírka s hnědočervenými vlasy spletenými do copu se na ni pousmála.
„Dobrý večer, Margaret.“
Rychle se vzpamatovala z prvního překvapení, vtáhla ji dovnitř a zavřela. Krátce dívku objala.
„Ráda tě vidím,“ vypadlo z ní s nehranou radostí.
Mladá upírka jí objetí dojatě opětovala a vzápětí ji Margaret vedla do obýváku.
„Posaď se,“ její pochmurná nálada byla v mžiku pryč a vzmáhala se v ní zvědavost.
„Děkuju,“ kývla Angela. „Jsi sama?“
„Ano, Serpens před chvíli zase zmizel něco vyřizovat…“ zabručela a rychle změnila téma. „Tebe jsem tedy za dveřmi opravdu nečekala. Kdy ses vrátila?“
„Teprve včera,“ dostalo se jí odpovědi.
„A jak se vám dvěma daří?“ zeptala se spiklenecky.
Dívka si přehodila nohu přes nohu a zamyšleně naklonila hlavu na stranu.
„Dobře,“ usoudila s jemným úsměvem.
Margaret se k ní naklonila blíž: „Jak zvládl přeměnu?“
Angela překvapeně zamrkala: „Jak můžeš vědět, že…“
„Tak zaprvé – už z tebe není cítit, tedy jako člověk. A za druhé – na těch záchodcích na nádraží bylo tolik krve, že to nemohl přežít. Takže jsi udělala to jediné, cos mohla a pokusila se ho proměnit. A vzhledem k tomu, že jsi v dopise Darie psala, že jste oba v pořádku, tak je mi výsledek celkem jasný.“
Angela na ni po tomto proslovu zůstala nehybně hledět.
Margaret k ní pronesla jen několik vět a svůj logický závěr. Nic víc. A před očima se jí okamžitě objevil výjev, ze kterého se celá otřásla…
Draco svíjející se v křečích na špinavé podlaze. Supící a téměř nesrozumitelně nadávající. S nehty zarývajícími se do tmavě zeleného linolea, kde dělaly hluboké rýhy…
Držela se od něj v bezpečné vzdálenosti, za rozvrzanou postelí v jednom tmavém pokoji zavřeného motelu a tiše k němu promlouvala, zakrývajíc vlastní strach a obavy…
Rychle sklopila zrak, aby poloupírka sedící naproti ní nezahlédla v jejích očích pravdu.
Až teď Margaret došlo, že v Angele nejspíše vyvolala ne zrovna příjemné vzpomínky. Ale už bylo pozdě brát nějaká slova navíc zpět.
„Zvládl to,“ hlesla dívka. „Z počátku měl… problémy. Těžko se s tím srovnával. I když o dost lépe než kdysi já.“
„Na tebe používali dost kruté metody,“ podotkla nesouhlasně.
„Nakonec jsme to nějak zvládli,“ dodala Angela, aniž si všímala její poznámky.
Na chvíli se rozhostilo ticho. Margaret přemýšlela, jak napravit neomalenou chybu.
„Je to ale úžasné, že?“ nadhodila potichu. „Mít po boku toho, koho miluješ. Ve všech ohledech.“
Tvář Angely se při těch slovech o něco rozjasnila. Pomalu přikývla.
„Zvlášť vy dva si to zasloužíte,“ usoudila rozvážně poloupírka.
„Děkuju.“
„Prosím tě… A raději otočme list. Mám z tebe dojem, že jen tak jste se nevraceli, že?“
Mladá upírka mlčela.
„To kvůli Potterovi?“
„Ano, kvůli Samanthě,“ přiznala Angela. „Když jsem se o tom dočetla v novinách… Nemohla jsem to prostě jen tak přejít a hledět si dál svého. Hned v první chvíli jsem věděla, že to nedokážu. A že přijedu, i kdyby byl Draco proti.“
„A byl?“ zajímala se Margaret.
Pomalu zavrtěla hlavou: „Ne. Zná mě dost dobře. Bylo mu to jasné dřív, než jsem vůbec něco řekla.“
„Už jsi za Potterem byla?“
„Ne, to ne… Jsi první osoba, která ví o našem návratu. Chtěla bych nejprve zjistit, co se tady ty tři roky dělo. A zvlášť – co se tu děje poslední dobou,“ zvážněla Angela.
„Narážíš na Bratrstvo krve,“ pochopila rychle. „To je na delší povídání.“
„Máš čas?“
„Samozřejmě. Povím ti všechno, co vím, ale myslím, že by bylo lepší, kdyby sis o tom promluvila se Serpensem. Má větší přehled.“
Angela se ušklíbla: „Myslím, že prozatím mi budeš bohatě stačit ty, Margaret.“
„Tak dobře,“ přikývla a vstala. „Pojď do kuchyně, uvařím nám kafe.“
O deset minut později seděly obě u kuchyňského stolu, před sebou bílé hrnky s kouřící tekutinou a Margaret si Angelu zaujatě prohlížela.
„Ty vlasy sis přebarvila natrvalo nebo to máš jen jako kamufláž?“
Pokrčila rameny: „Nechala jsem je tak, co jsme dorazili, je příliš otravné pořád myslet na změnu podoby. Proč se ptáš?“
„Docela ti to sedí,“ usoudila poloupírka.
„Díky. Tak jen do toho, nesmírně mě zajímá, co se vám podařilo vyvést, když jsme tu nebyli.“
Margaret chvíli mlčela a přemýšlela jak začít: „Daria tě tehdy v dopise o něčem informovala?“
„Jen stručně.“
„Docela ji mrzelo, když už od tebe žádná odpověď nepřišla,“ neubránila se výčitce v hlase. „Už jste o sobě vůbec nedali vědět.“
„Bylo to tak lepší.“
„Když myslíš…“
Nastala další dusná chvíle ticha.
„Dozvím se už od tebe něco?“ popíchla ji Angela.
„Jistě,“ Margaret usrkla ze svého hrnku. „Příměří se stále drží. Ač na vratkých základech a vztahy mezi námi a kouzelníky jsou poslední dobou dost napjaté. Důvod je zřejmý – Bratrstvo krve – my jim říkáme ´Erkindars´.“
„Krvezrádci?“ přeložila si její přítelkyně.
Přikývla: „Určitě je ti jasné, že ne úplně všichni členové našeho společenství byli spokojeni s vývojem, ke kterému jsi přispěla. Místo příměří jim víc vyhovovala válka. Ze začátku se to neprojevovalo, vlastně nikdo nic netušil. Až po roce a půl zničehonic zmizel jeden ze Vznešených. Prostě se vypařil. Rada to odmítala přiznat, mezi námi se o tom jen šuškalo, ale opustil bez jediného slova vysvětlení Radu. Až o hodně později jsme se dozvěděli, že stojí v čele Bratrstva. Jejich aktivity se začaly naplno projevovat měsíc po jeho odchodu. Nejprve brutálním způsobem zavraždili několik mudlů, přešli na malé děti, později na kouzelníky. Exemplární případy dělají z Lovců, ať už současných nebo bývalých. Vrcholem všeho bylo, když zaútočili na vlastní, na nás. To si umíš představit ten poprask.“
Zamračená Angela přikývla: „To umím… Ví se, co je to za grázly?“
„Vypadá to na nepočetnou skupinu čistokrevných upírů, kteří sdílejí s jistým Vznešeným jeho názor.“
„A ten je?“
„Žádné oficiální prohlášení sice nevydali, ale dávají to dost jasně najevo. Lidi jsou jen potrava, čarodějové jakbysmet, Lovci si zaslouží trpět a upíři s jinými názory by neměli ani existovat. Chtějí vyvolat strach mezi lidmi, rozepře mezi námi a čaroději a kdokoliv se jim postaví do cesty, bude toho litovat.“
„To všechno jsou jen podřadné věci pro upíry. Proč to všechno dělají? O co jim přesně jde?“
„To právě nikdo neví. Rada je poslední dobou jako na jehlách. Nedávají to najevo, ale jsou nervózní a hlavně naštvaní na toho zrádce. Spousta našich ho hledá, ale zatím nic.“
„Kdo to vůbec je? Ten jejich Vznešený vůdce.“
„Toho asi osobně neznáš – Causus Ater.“
„Temná zmije?“ pozvedla obočí Angela. „Něco už jsem o něm slyšela. A nic moc dobrého to nebylo.“
„Neměl dobrou pověst ani mezi námi, ale zrada…“ Shiernová zavrtěla hlavou.
„Co se podniká pro to, abychom je našli?“
„To je otázka pro Serpense, já o tom moc nevím. Doneslo se ke mně, že se některé z nich podařilo zlikvidovat, ale… Není to pro nás jednoduché. Každému z nás se příčí zabíjet vlastní rod.“
„Kdo byli ti, co se je podařilo zabít a kde?“
„To taky netuším… Mně se skoro nic neřekne, Angelo. Nejvíc jsou do toho zapojeni Serpens a Lupus a mají k ruce několik čistokrevných. Ale informace se tají, Rada má obavy z nějakého dalšího zrádce.“
Angela se na chvíli zarazila a mlčela. Margaret ji chvíli pozorovala, než jí to došlo. Zmínila se přece o Lupusovi…
„Tak proto jsi přišla raději za mnou a ne do sídla…“
Její přítelkyně se na ni zahleděla.
„Máš obavy z reakce na Lynxovu smrt.“
„A dalších dvou upírů…“ dodala Angela hluše. „Jsou oprávněné?“
Shiernová pomalu zavrtěla hlavou: „Všem bylo po tvém a Malfoyově zmizení jasné, co se stalo. Navíc jsi to pak potvrdila tím dopisem. Lynx přepadl Draca a tys jednala v sebeobraně. Hlavně právě Lupus se zasadil o to, abys nebyla obviněna z Lynxovy vraždy a vypovězena. Nechová vůči tobě zášť. Dobře ví, jaký byl jeho bratr.“
„Právě… Byl to jeho bratr,“ zabručela Angela nevěřícně.
„Nedělej si z toho zbytečně starosti. Uvidíš sama, až s ním budeš mluvit.“
„Hmm… Pokusím se. Četla jsem v novinách, že Bratrstvo má prsty i ve smrti Harryho ženy. Je to pravda?“
Shiernová pomalu přikývla.
„Ano. Pokud vím, Potter o tom s nikým pořádně nemluvil, ale naši zkoumali místo, kde se to stalo, a byli to určitě oni. Angelo, až za ním půjdeš…“
„Nemysli si, že se ho na to budu hned vyptávat,“ skočila jí do řeči nevrle.
„To jsem nemyslela,“ bránila se Margaret. „Pokus se nepřivolávat zbytečnou pozornost. Pořád patříte mezi hledané uprchlíky, i když aktivní pátrání po vás už dávno odvolali.“
„Bez obav,“ mávla Angela rukou. „Nenašli nás tehdy, nenajdou nás ani teď.“
„Kde jste se vůbec zašili?“
Dívka do ní zabořila pohled a chvíli se rozmýšlela.
„Do sídla Malfoyů.“
„Ach ano, jistě. Zaslechla jsem, že asi půl roku po vašem útěku z Albaranu padl návrh nechat si zavolat dva nejlepší odeklínače na světě, ale Ministerstvo by to přišlo příliš draho a tak to raději nechali plavat.“
„Celý dům i pozemek je chráněný kromě dalších i Zaklínadlem rodné krve. Stejně by se tam nedostali.“
Shiernová se zamračila: „Takže by vás to mělo chránit, dokud je jeden z Malfoyů naživu, že?“
„Ano… Co se ti nezdá?“ nechápala Angela.
„Na to pozor, tyhle zaklínadla někdy po proměně někoho z daného rodu v upíra mají sklon se vyrušit. Draco byl přece několik vteřin mrtvý.“
Angela se zatvářila dost vyjeveně. Nejspíš ji to ani nenapadlo.
„Někdy mě pěkně štve, že jsem nemohla normálně vystudovat…“ zamrmlala si pro sebe. „Dá se to zaklínadlo obnovit?“
„Samozřejmě, ale dělat celý rituál nanovo je dost náročné a měli by u toho být minimálně dva zaklínači. Raději ty ochrany kolem domu pořádně zkontrolujte.“
„To uděláme, hned jak se vrátím,“ zahučela Angela zamyšleně. „Děkuju za radu, Margaret.“
„Nemáš vůbec za co.“
*
Po podrobnější obhlídce domu si museli přiznat, že dát ho celý do obyvatelného stavu je bude stát ještě dost hodin kouzlení. Draco to moc neřešil, ale Angele ta nečistota vadila a pustila se do toho s vervou.
Když večer odešla za Shiernovou zjistit nějaké informace, rovněž opustil rodný dům a vydal se do londýnských ulic, aby se mohl najíst… Nikdy by neřekl, že jen z toho slova mu bude zle. Když se vrátil, zamířil hned na své oblíbené místo na půdě k otevřenému vikýři a zapálil si cigaretu. Stejně jako kdysi.
Zíral do tmy kolem a postupně likvidoval jednu za druhou. Nerad zůstával sám se svými myšlenkami. A tady to bylo o dost těžší…
V hlubokém zamyšlení to nejprve přehlédl, ale pak si všiml, že se dole kolem hranic jejich pozemku pohybuje nějaké modré světlo. Rozsvítilo se a zase zhaslo. Zaměřil tam pohled, ale nerozeznal víc než štíhlou postavu. Típl cigáro a bez zaváhání seskočil dolů do trávy.
V okamžiku už stál u Angely, která postupovala kolem živého plotu, máchala hůlkou a pořád si něco mumlala.
„Říkal jsem si, kde ses zdržela… Co to tu vyvádíš?“
„Kontroluju ochranná zaklínadla,“ odpověděla mu trochu nevrle. „Margaret mě upozornila na to, že mohla přestat fungovat.“
„Tahle jsou přece trvalá…“ nechápal.
Podívala se po něm úkosem: „Jenže ty už nejsi člověk, Draco…“ pronesla tichounce.
Ztuhl a ona pokračovala v tom svém mumlání.
„Tím chceš říct…“ nadechl se.
Zastavila se a otočila k němu.
„Na chvíli jsi umřel,“ zašeptala bolestně. „Zaklínadlo rodné krve mohlo přestat fungovat.“
Následovalo dlouhé ticho. V trávě zacvrlikal nějaký cvrček, ale hned zase ztichl.
„Rozumím,“ hlesl dutě. „Můžu ti nějak pomoct?“
„Zatím ne,“ zavrtěla hlavou. „Děkuju.“
„Dobře. Budu čekat uvnitř.“
Obrátil se a zmizel. Zhluboka se nadechla a pokračovala ve své únavné činnosti.
Když se vrátila, seděl v křesle v obývacím pokoji. Po tmě. Zamířila pomalu k němu a položila mu ruku na rameno.
„Vypadá to, že zatím je všechno v pořádku. Pro jistotu bych ale raději požádala Shiernovou, aby to zkontrolovala se mnou znovu. Vadilo by ti to?“ zeptala se tiše.
„Pokud jí věříš, tak ne.“
„Dobře, zkusím se s ní domluvit, aby přišla co nejdřív.“
Stáhla se, ale on její ruku zachytil a přitáhl si ji na klín. Bez odporu se uvelebila v jeho náruči.
„Kdy za ním půjdeš?“ zeptal se.
Mohl se ptát jen na jedinou osobu.
„Zítra.“
„Mám jít s tebou?“
„Raději ne, Draco…“
„Dobře. Ale buď opatrná.“
Narovnala se a zahleděla se mu do obličeje: „Co tím chceš říct?“
„Myslím, že Potter může být… naštvaný.“
S povzdechem pomalu přikývla: „A já myslím, že máš asi bohužel pravdu.“
***
Jeden z desíti krbů ve velké hale Ministerstva kouzel se rozzářil zelenými plameny a o vteřinu později z něj naučeným pohybem vypadl Andreas Lestern. Tak brzy ráno se tu ochomýtalo jen několik čarodějů a většinou byli tak rozespalí, že se po něm nikdo ani nepodíval. Sebejistým krokem zamířil ke kontrolnímu stanovišti, kde předložil svou hůlku. Strážný ji ledabyle zkontroloval a předal mu jeho průkazku. Už si tu na něj zvykli.
Lestern poděkoval a o chvíli později už sjížděl výtahem úplně dolů. Vystoupil, zahnul na schodiště a sešel ještě dvě patra.
Ocitl se v dlouhé chodbě, přímo proti sobě místnost s otevřenými dveřmi. Vyspával tam hlídač z noční směny, nohy na stole, hlavu zakloněnou přes opěradlo a hlasitě chrápal. Lestern ho přejel pohledem, přitáhl si k sobě samo-rozvíjející pergamen a zapsal se po krátký seznam jmen. Hned poté se vrátil na chodbu a pokračoval dál.
Zastavil se před bytelnými dveřmi a třikrát na ně poklepal hůlkou. Otevřely se před ním do modře ozářené kruhové místnosti s černými zdmi. Postavil se doprostřed a vztáhl ruku.
„Alahom Desu Nar!“
Jeho dlouhá hůlka se zachvěla, špička se rozsvítila zářivě červenou barvou a pak, jako by přitahována neviditelnou gravitací, se natočila k jedněm dveřím táhnouc za sebou i jeho ruku. Vešel do určené místnosti a zavřel. Sklonil svůj pohled o něco níž a měl ho zase před sebou. Svého nepřítele, svůj cíl, svou posedlost. Záhadu, které věnoval svůj téměř veškerý volný čas už pět let. Pět let od chvíle, kdy ho připravil o bratra. Oblouk smrti.
565 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...