Kapitola třetí – Mnohá shledání

„Přátelství je jako zlatá nit, která když se přetrhne, jde sice ještě spojit, ale uzel už navždy zůstane.“

Autor neznámý

 

James pobíhal po trávníku za domem a pronásledoval malé koště, které před ním opisovalo pomalé smyčky. Felix s nadšeným štěkotem poskakoval kolem a nešikovnými výskoky se snažil chytit tu samou věc do zubů.

Roztomilou dvojici pozoroval zachmuřený muž s neoholenými tvářemi, ruce založené na hrudi. Po chvíli se znovu otočil k Harrymu, který seděl na schodu u otevřených zadních dveří a nespouštěl ze syna oči.

„Nechci na tebe naléhat, ale rozmysli si to, Pottere. Bez jediné stopy mizí čím dál víc lidí, ať už mudlové nebo naši a Lovců je málo, nestačí na to. Tvou pomoc by na Ústředí všichni uvítali.“

Oslovený na moment sklonil hlavu a pak se postavil.

„Už jsem ti to přece vysvětlil, Vebersky. Já se teď do práce vrátit nemůžu. Ne hned. Musím si rozmyslet, co bude s Jamesem, když budu skoro pořád pryč.“

„V pořádku,“ přikývl neochotně bystrozor. „Co mám vyřídit na vedení?“

Harryho pohled se zase stočil na Jamese, který zakopl o vyčnívající kořen a žuchl do trávy. Hned ale vyskočil a pokračoval v pronásledování košťátka.

„Ještě týden volna, dobře?“ vydechl pak ztěžka. „Dvanáctého budu zpátky.“

Vebersky znovu kývl a napřáhl k němu přátelsky pravici. Harry ji přijal.

„Mrzí mě to s tvou manželkou…“ pronesl vážně.

Pohled mladého bystrozora po těch slovech ještě více potemněl.

„Jen si vezmu tu zprávu a východ najdu. Drž se, Pottere,“ rozloučil se Vebersky, rázným krokem vešel do domu a zmizel v chodbě.

Harry se otočil po zvuku přibližujícího se štěkotu. Mini koště teď letělo směrem k němu a James s rudými tvářičkami za ním. Nohy už se mu pletly jedna přes druhou, takže Harrymu byl závěr jeho cesty jasný ještě dřív, než k tomu došlo.

Chlapec se rozplácl na zemi a se zkřiveným obličejem vzhlédl k otci. A začal natahovat. Harry si k němu dřepl.

„Musíš se naučit i opatrnosti, Jamesi,“ oznámil synovi a zvedl ho na nohy. „Bolí tě něco?“

James zaťal pěstičky a zavrtěl urputně hlavou. Harry ho stejně zkontroloval pohledem a zjistil, že si škaredě poškrábal koleno.

„Tak pojď,“ vyzdvihl si ho do náruče. „Raději ti to vyčistíme.“

Posadil si ho v kuchyni na stůl, vyčistil koleno desinfekcí a pak na ni použil hůlku. James okouzleně sledoval, jak jeho drobné zranění mizí beze stopy. Vzhlédl k svému tatínkovi, ale ten bez jediného pohybu zíral někam ven z okna…

*

Ten den se proti němu všichni spikli. Začalo to naléháním Veberskyho, pokračovalo Lupinem, který ho přes krb zase zval na oběd, následně musel vypakovat z okraje ochranného pole domu pět novinářů a v duchu sliboval krvavou pomstu tomu, kdo vyzradil místo jeho bydliště, sova mu přinesla dopis od Hagrida s pozvánkou na griliášové hrudky a poslední kapkou byla návštěva Molly Weasleyové, která ho s pohledem plným soucitu chtěla vzít na večeři do Doupěte. Kdyby bylo pár věcí jinak, s radostí by nabídku přijal. Místo toho ji odmítl s tím, že se necítí dobře.

Než aby se dohadoval s dalšími přáteli a kolegy, kteří se na něj určitě chystali, úderem třetí odpoledne zabezpečil dům, vzal Jamese i Felixe a vyrazil s nimi ven. Hůlku si schoval do kapsy tak, aby ji mohl okamžitě vytáhnout a zamířili k blízkému městečku, u kterého se jejich dům nacházel.

Harry byl sice ve střehu, ale přesto si nevšiml vysoké postavy, která jejich odchod pozorovala z hlubokého stínu stromů na začátku lesa…

*

Owlville byl z větší části mudlovské město. Kouzelníci tu nežili skoro žádní a jen občas se v okolí vyskytly případy, kdy mudlové s vytřeštěnýma očima zahlédli něco, co neměli. Odborníci na úpravu paměti z Ministerstva kouzel se o to vždy postarali a nic vážnějšího se tu nikdy nepřihodilo. Rádi se tudy se Samanthou procházeli. Na ulicích se většinou motali pouze mudlové, takže se jim nestávalo, že by se k nim vrhnul nějaký chlápek v nesourodém oblečení a chtěl Harrymu přinejmenším potřást rukou.

Držel Jamese pevně za ručku, Felix ťapkal za nimi, někdy je předběhl a pak na rohu netrpělivě štěkal. Došli na náměstí, kde prodávali výbornou točenou zmrzlinu. Koupil jednu malou pro syna a šli si sednout do parku. Pozoroval Jamese, jak bojuje se studeným vanilkovým kopečkem a vzpomínal na to, jak překvapeně se tvářil, když mu ji jeho matka dala zkusit poprvé. Nepřítomným pohledem sledoval, jak větší polovinu zmrzliny zbaštilo štěně a frkalo přitom na všechny strany. A James se tomu smál…

V tu chvíli mu připadalo, že se stačí jen podívat na stranu, natáhnout ruku a ona tam bude sedět – vedle něj. Otočil hlavu, ale místo bylo prázdné. Temná díra v hrudi se na něj škodolibě zašklebila.

Netušil, jak dlouho civěl na ošoupané desky lavičky, ale když se obrátil zpět a očima vyhledal syna, ztuhl v první chvíli leknutím.

James stál u jednoho z dubů několik metrů od chodníku a opíral se ručkou o jeho kmen. Jen kousek od něj dřepěla nějaká ženská v džínech a tričku s dlouhým rukávem, na očích sluneční brýle a povídala si s ním. James zaujatě nakláněl hlavičku na stranu a pro jednou si nevšímal Felixe, který se za ním schovával.

Harrymu ruka ucukla k hůlce, ale něco ho zastavilo. Ona neznámá se na jeho syna upřímně usmívala. Jen tam nehybně dřepěla, ruce volně na kolenou. Byl jasný den a nevypadalo to, že by z ní měl James strach. Ale proč to štěně kňučí a pořád od ní opatrně couvá dozadu?

Harry se pomalu postavil. Než však na něj stačil zavolat, James se odtrhl od stromu a rozběhl se k němu. Felix sklopil uši a vypálil za ním.

„Tatíí! Tatíí!“ volal James, klopýtl o obrubník, a Harry ho pohotově zachytil. „Tam!“ ukázal dychtivě. „Ta paní tě znát!“

Harry už syna ze sevření nepustil a znovu se podezřívavě zahleděl k té divné osobě. Ta se mezitím narovnala a pomalými kroky k nim mířila. Ten pohyb mu někoho připomínal…

Podíval se pořádně do jejího obličeje, který v tu chvíli mírně sklonila a sundala si brýle. Harry zalapal překvapeně po dechu. Dva kroky od něj zůstala stát a zadívala se mu do očí. Ty její byly nepřirozeně světlé, zorničky stažené do malinkých teček.

„Ahoj, Harry,“ pozdravila ho tiše.

Zíral na ni naprosto vyvedený z míry tím, jak nečekaně se tu objevila. James tahal otce za rukáv a dožadoval se jeho pozornosti, ale on se díval do té známé tváře, na které byly znát jen drobné změny od chvíle, kdy ji viděl naposledy.

„Angelo…“ podařilo se mu ze sebe nakonec vydolovat.

Po tváři jí přeletěl omluvný výraz: „Promiň, tak trochu jsem tě přepadla.“

Konečně si vzpomněl na základy slušného chování.

„Ne, to je v pořádku. Já jen… Nečekal jsem tě,“ hlesl. „Už je to dlouho.“

Přikývla: „Já vím.“

James už začínal nespokojeně bručet, tak se k němu sehnul a zdvihl ho. Klučina se okamžitě natočil v jeho pažích tak, aby na novou paní viděl.

 

Angela se na ty dva zahleděla a žaludek jí stáhla podivná vlna smutku. Zahnala ji a podívala se dolů na psa. Ustrašeně na ni civěl zpoza Harryho nohou. Už si na to zvykla, věděla, že nemá smysl zvíře nějak přesvědčovat o tom, že pro něj není hrozbou.

Vrátila se pohledem k Harrymu, který ji zkoumavě pozoroval. Otec i syn na ni upírali téměř totožné pohledy. Podařilo se jí dostat ze sebe úsměv.

„Máš moc chytrého syna, Harry.“

„Jo… Po mně naštěstí zdědil jen podobu.“

Jeho oči se při těch slovech naplnily žalem, ramena mu poklesla.

Angela semkla rty. Vypadal ještě unavenější a starší než před chvílí. Z dálky u jejich domu na Sovím vrchu nemohla poznat, jak na tom ve skutečnosti je. Ale teď zblízka…

Rysy ztrhané, pohled plný bolesti a zármutku, na obličeji mu rašilo neholené strniště. Ani vlasy se mu neježily na všechny strany jako obvykle. Zestárnul mnohem víc, než čekala. I když mu táhlo sotva na dvacet čtyři let, ztráta milované ženy mu přidala dalších pět.

„Půjdeme se na chvíli projít?“ navrhla potichu.

Bez zájmu pokrčil rameny. Syna zase postavil na nohy a pomalu vykročili po chodníku. Mlčeli a pozorovali Jamese, který poskakoval před nimi a Felixe, který se plížil po straně. Přemýšlela, co by mohla říct, aniž by ještě víc rozdrásala tu čerstvou ránu, kterou v sobě Harry nosil. K jejímu překvapení začal on.

„Kdy jste přijeli?“

Automaticky počítal s tím, že se vrátili oba.

„Před dvěma dny,“ odpověděla klidně. „Měli jsme v plánu zajet se sem podívat o něco později, ale…“ zmlkla a zadívala se na jeho profil. Usoudila, že nemá smysl chodit kolem toho po špičkách. „Dočetla jsem se, co se stalo,“ dokončila tiše.

Harry mlčel, ale všimla si, že pevně zaťal obě ruce v pěst.

„Byla jsem včera za Margaret a ta mi pověděla, co se tu dělo, když jsme byli pryč. Takže to vypadá, že se nějakou dobu zdržíme.“

Po její pravé ruce bylo stále stejné ticho.

„Je to zvláštní být zase zpátky…“ zašeptala spíš pro sebe.

Harry najednou zůstal stát. Obezřetně se na něj otočila.

„Proč jsi přišla, Angelo?“ otázal se najednou hrozně chladně.

Nestačila mu ani odpovědět a hned pokračoval.

„Abys mi vyjádřila svou soustrast? Abys mi řekla, jak moc je ti to líto?!“ tvář se mu zkřivila hněvem a nečekaně zvýšil hlas tak, že skoro řval. „To jsem slyšel v posledních dnech už nejméně stokrát! Ale vůbec ničemu to nepomohlo!“

James sebou trhl a vyděšeně se na otce zadíval. Angela zůstala i přes šokující změnu jeho chování klidná. Teprve teď se začalo doopravdy projevovat, jak moc ho to zasáhlo.

„Opravdu mě to mrzí, Harry,“ pronesla pomalu.

„Ale ona je pořád mrtvá!“ vyštěkl hrubě. „A už nic, ani ta tvoje zatracená lítost to nezmění!!“

Nahnul se k ní tak těsně, až musela odolat nutkání couvnout.

„Nepřijela ses spíš omluvit, co?!“ zavrčel vyzývavě.

Zamračila se: „Co tím chceš říct?“

„Co asi?! Máš přece ještě ty svoje vidiny, ne?! Třeba jsi věděla, že Sam umře, ale nic si neudělala!“ osopil se na ni.

Ztuhla jako solný sloup: „To nemyslíš vážně…“

„Ale myslím!“

Přinutila se zůstat alespoň pět vteřin zticha. Na rty se jí drala slova, která vyslovit nechtěla. Chápala, že se Harry musí cítit hrozně. Stačilo si představit sebe na jeho místě. Jinak by jí nikdy nic takového neřekl.

„Kdybych o její smrti věděla předem a mohla tomu zabránit, Harry, neváhala bych a okamžitě přijela,“ pronesla pak pomalu.

V nastalém tichu se dívali jeden druhému do očí. V těch Harryho probleskla přes hněv lítost.

„Myslím, že se raději stavím jindy,“ usoudila tiše a odvrátila se od něj.

Přistoupila ještě k Jamesovi, který krabatil obličej a ty zářivě modré oči se mu leskly slzami. Nesmírně jemně ho pohladila po vlasech.

„To bude dobrý, neboj, Jamesi,“ zašeptala tak, aby to slyšel jen chlapec.

Stačila udělat sotva dva kroky stranou…

„Angelo, počkej.“

V tom hlase bylo tolik bolesti, že prostě musela zůstat stát.

 

Harry byl nehybný, jen zaťaté pěsti se mu třásly. Lomcovaly s ním vlny bezmocného vzteku. Zachytil letmý pohyb, kterým Angela vyděšeného Jamese pohladila a něco mu zašeptala. Černé svědomí předběhlo jeho myšlenky a ona se zarazila na odchodu zády k němu.

„Omlouvám se,“ vyrazil ze sebe. „Nemyslel jsem to tak.“

Ticho. S povzdechem povolil sevřené ruce.

„Jsem rád, že jsi přijela,“ dodal téměř neslyšitelně.

Až teď se otočila zpátky a jejich pohledy se znovu střetly.

„Musela jsem,“ skoro zašeptala v odpověď. „Neměla jsem žaludek na to ti jen poslat sovu.“

„Opravdu se omlouvám,“ opakoval.

„Nemusíš. To je v pořádku. Chápu tě…“

„Nechceš jít na chvíli k nám?“ navrhl zvolna.

Zavrtěla pomalu hlavou: „Ne, děkuju, Harry. Dneska ne. Ale mohla bych se stavit jindy?“

„Samozřejmě,“ přisvědčil.

„Dobře,“ letmo se pousmála. „Myslím, že si rozhodně budeme mít o čem povídat. Zatím se opatruj.“

„Ty taky.“

Kývla, nasadila si zpátky brýle a ve chvilce zmizela mezi stromy.

***

 

Angela stála se založenýma rukama ve stínu na prostorné terase západního křídla sídla Malfoyů a zamyšleně hleděla do naoranžovělým sluncem zalité neupravené zahrady. Ta kdysi bývala pýchou paní domu. Většinou se o ni starali domácí skřítkové, ale vzpomínala si, že i Narcissa se občas květinám s oblibou věnovala. Teď to kolem domu vypadalo spíš jako džungle.

Otevřenými prosklenými dveřmi zaslechla zevnitř domu pomalé kroky. Draco už byl vzhůru. Zůstala stát na místě a do půl minuty měla kolem pasu obtočené jeho paže. Se spokojeným povzdychem se o něj opřela. Políbil ji jemně do vlasů a naklonil se k jejímu uchu.

„Tak jak to dopadlo?“

Hodnou chvíli si rozmýšlela svou odpověď.

„Lépe než jsem čekala,“ pronesla nakonec. „Byl sice trochu naštvaný, ale…“

Dracovo sevření zesílilo: „Jestli měl nějaké blbé kecy, tak…“

„Ne, neměl,“ popřela to rychle. „Je v něm spousta bolesti a… hněvu. Nikdy jsem ho tak neviděla.“

Blondýn mlčel.

„Domluvili jsme se, že se sejdeme později.“

Draco čekal. Cítil, že Angela chce říct ještě něco dalšího.

„Viděla jsem i Jamese,“ hlesla konečně. „Je to moc chytrý kluk.“

„Tak to určitě není po Potterovi,“ reagoval uštěpačně.

Angela se krátce zasmála: „Ne, to asi ne.“

„Blacková, ty mě šokuješ… Od kdy se mnou souhlasíš, co se týká výše Potterovy inteligence?“

Otočila se čelem k němu: „Nech toho, prosím tě.“

„Čeho?“

„Toho popichování. Hodně ho to vzalo,“ dodala o dost tišeji.

Úšklebek mu z tváře zmizel jako mávnutím hůlkou.

„To si umím docela dobře představit,“ reagoval dutě.

Zadívala se mu do obličeje, ale Draco jako by ji najednou neviděl. Výraz, který se mu v tu chvíli usadil v očích, neměla vůbec ráda. Vztáhla jednu ruku k jeho tváři.

„Draco… Já jsem tady,“ zašeptala.

Pomalu k ní stočil pohled, který mu pevně opětovala. Něžným pohybem jí shrnul vlasy z levé strany tváře za ucho.

„Já vím,“ hlesl.

Krátce ho políbila na rty a obtočila mu ruce okolo krku.

„Chci ještě dneska zajít i za Dariou. Půjdeš se mnou?“

Zamračil se: „Myslíš, že je to dobrý nápad?“

„Myslím, že tě určitě ráda uvidí,“ prohlásila pevně.

„Jen aby. A co když tam bude i Prewett?“

Povzdechla si: „Pokud u ní bude Alex, tak tam půjdu raději sama, dobře?“

***

 

V práci se domluvily na sraz v sedm hodin. Jenže už táhlo na půl osmé a její nejlepší kamarádka Maileen nikde. Daria začínala být netrpělivá. Kde se jen mohla zdržet?

Dopila vystydlé cappuccino a závistivě se zahleděla k vedlejšímu stolu. Seděl tam mladý pár a drželi se za ruce. Před každým z nich ležela na stole úzká podélná věc, které mudlové říkali mobilní telefon. Asi si bude muset jeden taky pořídit a druhý Maileen. Na rychlou domluvu to prý bylo perfektní.

Počkala ještě patnáct minut, pak zaplatila a v nakvašené náladě hledala místo, odkud by se mohla přemístit před její bytovku.

Jenže Maileen nebyla ani doma. To už trochu znervózněla. Co když se jí něco stalo?

Zamířila domů a přemýšlela, jestli se nezeptat přes krb jejích rodičů. Když odemykala hlavní vchod, ucítila v zádech něčí pohled. Pomalu se obrátila a přeletěla pohledem obě strany tmavé ulice, ale nikoho neviděla.

S divným tušením vešla dovnitř a pečlivě za sebou zase zamkla. Teta Elena se měla vracet se strýcem i neteří pozítří, takže byla zatím v domě ještě pořád sama.

Nakonec jí to nedalo. Zamířila do obývacího pokoje a strčila hlavu do krbu.

*

Prošli brankou a zvolna zamířili k domu. Přede dveřmi zůstali stát.

„Tak zazvoníš nebo tady budeš stát jako sloup?“ popíchl ji Draco.

Jeho partnerka však byla najednou nějak zaražená a neschopná jednat. Zakroutil hlavou, zabořil prst do tlačítka místo ní a ustoupil na stranu.

*

Otec Maileen od novin vzhlédl klidně, zato její matka sebou poděšeně škubla. Ještě si na kouzelnické manýry očividně nezvykla. Kde je Maileen nevěděli, nebyla u nich už týden a musela se na něco vymluvit, když začali vyzvídat, proč ji shání. Nechtěla je zbytečně děsit.

Sotva se narovnala od krbu, někdo zazvonil u dveří.

„Tak jestli to je Maileen, něco si vyslechne,“ bručela si po cestě pod nosem.

Ťukla hůlkou na kliku, rozrazila dveře dokořán a ztuhla. Chvíli nevěřícně zírala na osobu před sebou a v hlavě měla prázdno. Hned na to ji zalila radost a vrhla se příchozí kolem krku. A ona jí objetí uvolněně opětovala.

„Angelo!“ vydechla Daria s širokým úsměvem. „Kde se tu bereš?“

„Přijeli jsme zpátky před pár dny,“ oplatila jí stejně její dlouholetá kamarádka. „A chtěla jsem tě vidět.“

„Přijeli?“ došlo Darie a podívala se stranou. V polostínu verandy stála vysoká postava se světlými vlasy.

„Draco?“ vyrazila ze sebe tázavě.

Oslovený vystoupil na světlo linoucí se z předsíně. Byl to on. Ve tváři jako obvykle studený a nic neříkající výraz, ale jeho oči se na ni dívaly pozorně, jako by ji hodnotily. Moc se nezměnil, ačkoli… Něco bylo jinak.

Vykašlala se v tu chvíli na předsudky i na minulost a přivítala ho stejně srdečně jako Angelu. Očividně ho to překvapilo, protože zůstal zaraženě stát. To jí ovšem vůbec nevadilo.

„Ráda tě vidím,“ usmála se na něj upřímně a vzápětí ztuhla.

Uvědomila si totiž, kdo jí to vlastně stojí na prahu a doslova se zhrozila.

„Dělejte, rychle dovnitř!“ zasyčela a dost nevybíravě do obou strkala.

Ještě než zavřela dveře, rozhlédla se obezřetně na obě strany ulice. Pak se otočila čelem k nečekané návštěvě a vrazila si ruce v bok.

„Co vás to napadlo, takhle se tady promenovat? Co kdyby vás někdo viděl?!“ sjela je nakvašeně.

Draco jen pozvedl obočí a Angela se nadechla, že něco řekne, ale Daria ji nepustila ke slovu.

„To si neuvědomujete, že jste pořád hledaní zločinci?! Co když ještě pořád sledují tenhle dům? Jeden pobyt ve vězení vám byl málo?“ rozčilovala se černovláska.

„Byl víc než bohatě dostačující,“ odtušil Draco v krátké pauze, kterou potřebovala na nadechnutí.

Zamračila se ještě víc: „Tak proč se podle toho nechováte?“

Zdálo se jí to, nebo na ni blonďák shlížel pobaveně?

„Uklidni se, Dario,“ vložila se do toho konečně Angela. „Nikdo váš dům nesleduje. Zkontrolovali jsme okolí, než jsme ti přišli zvonit na dveře. Nerada bych, abys měla kvůli nám problémy, jen co jsme přijeli.“

Tahle slova ji přiměla trochu zchladnout.

„Tak jo, dobře,“ zabručela. „Pojďte si sednout,“ pozvala je gestem do obývacího pokoje.

Vykročili za ní a Draco se přitom nahnul k Angele.

Zpucovala nás jak malé haranty, toho bych se nenadál… promluvil k ní myšlenkou.

Koutky úst jí zacukaly, ale jinak na to nereagovala.

„Dáte si něco?“ nabídla jim černovláska ochotně. „Kávu, víno, džus?“

„Ne, to je v pohodě, Dario,“ zavrtěla hlavou Angela. „Nic nechceme. Přišli jsme kvůli tobě a ne kvůli občerstvení.“

„Tak fajn,“ pokrčila dívka rameny.

Usadili se na pohovce, zatímco Daria sebou hodila do jednoho z křesel naproti.

„Tak šup, šup, povídejte, zmírám zvědavostí! Jak jste se celou tu dobu měli?“

Vyměnili si mezi sebou krátký pohled.

„Docela dobře,“ odpověděla váhavě Angela. „Hodně jsme cestovali, nezůstávali jsme dlouho na jednom místě.“

„Rozumné opatření,“ usoudila Daria. „Jste docela známé tváře,“ neodpustila si dloubnutí.

Angela ji chvíli zkoumavě pozorovala.

„Dario, chtěla bych se ti nejprve omluvit…“

„Za co?“ podivila se.

„Však ty víš… Že už jsem se pak neozvala.“

„Hmm, no jo… Dostalas alespoň moji odpověď?“

„Jo, dostala,“ přitakala rychle upírka.

„Je fakt, že jste o sobě dát vědět mohli,“ zabručela Daria.

„Mrzí mě to.“

„Alespoň že tak,“ zašklebila se na ni.

„Jsem ráda, že to tak bereš.“

„Co mám s tebou asi dělat, po těch letech?“ povzdechla si Daria teatrálně, ale hned vzápětí zvážněla. „Nebudu tvrdit, že jste mě svým příchodem nepřekvapili. Proč jste se vrátili?“

„Dočetla jsem se, co se stalo Samanthě,“ odpověděla jí zase Angela.

Draco se do jejich dialogu zatím nezapojoval a upíral pohled někam za Dariu na krbovou římsu, kde byly vystavené fotografie.

„Ach tak…“ vydechla. „Harry už o vás taky ví?“

Angela přikývla: „Mluvila jsem s ním. Je na tom dost zle…“

„Všechny nás to vzalo,“ zahučela Daria a založila si ruce na hrudi.

Draco vstal a přistoupil neslyšně ke krbu. Angela po něm jen hodila pohledem, než se zase věnovala Darie.

„Jak to že jsi tu sama?“ zeptala se zvědavě.

„Ále – teta a strýc jsou i s Reginou na dovolené, tak si tu lebedím, i když už ne dlouho.“

„A co Alex?“ ptala se dál opatrně. „Jak ten se má?“

Dracovy ruce se po těch slovech sevřely v pěst, ale jinak nedal najevo nic. Daria nejprve střelila pohledem po něm, než se vrátila znovu k Angele.

„V pohodě,“ usoudila krátce.

„Jak jste daleko? Koukám, že prstýnek ještě žádný nemáš.“

Daria si odfrkla: „Jestli narážíš na svatbu, tak zpomal, drahá přítelkyně. Je nám takhle spolu dobře a žádný papír k našemu vztahu nepotřebujeme. A zrovna ty máš co mluvit,“ zašklebila se na závěr.

Angela zamrkala, pak se na sebe s Dracem podívali.

„Co tak koukáte?“ nechápala Daria. „Netvrďte mi, že jste o tom ani neuvažovali.“

Její přítelkyně se otočila znovu na ni. Vykulila oči.

„Vážně ne? Proč? Zrovna vy dva…“

„No právě. Zrovna my dva a svatba,“ Angela potřásla hlavou. „Umíš si to snad představit?“

Daria s úsměvem přikývla: „A víš, že umím? Vždyť už jste dokonce byli zasnoubení, milí zlatí.“

Jejich pohledy se do ní po tomhle prohlášení zabodly dost nevraživě, až se trochu odtáhla dozadu.

„Dobře, dobře, už mlčím,“ zamyšleně se zadívala na Draca, který jí pohled opětoval.

„Poslyš, Draco… Přijdeš mi nějaký jiný,“ zamumlala zaraženě.

Angela se napjatě narovnala a čekala. Draco se jednou rukou zapřel o krbovou římsu.

„Připomínáš mi někoho…“ uvažovala černovláska a vrátila se pohledem k Angele.

Pak se prudce nadechla. Angela si nejprve vyžádala u Draca souhlas. Krátce kývl.

„Asi bys měla něco vědět, Dario.“

„Ano?“ pobídla ji kamarádka napjatě, i když už tušila.

„Lynx tehdy na nádraží Draca skoro zabil,“ pronesla velice tiše Angela. „A já… Prostě…“

Draco na ni upíral povzbudivý pohled.

„Ty jsi ho proměnila,“ vydechla Daria a škubla hlavou zpátky k Dracovi. „Ty jsi teď taky upír.“

„Ano,“ potvrdil jí klidně.

Chvíli bylo ticho.

„No, ty vole,“ vyrazila ze sebe černovláska. „Asi budu potřebovat panáka.“

Angela se na ni zaraženě zadívala. Ona její zmatený pohled zachytila a uchechtla se.

„Co sis myslela? Že ti snad začnu něco vyčítat? Přece jsi tím Draca zachránila, ne? A teď k sobě alespoň konečně perfektně pasujete,“ prohlásila rozhodně.

Oba na ni zůstali pěkně zírat.

„Fakt si nic nedáte? Chvíli posedíme, ne? Já něco přinesu.“

Vyskočila na nohy, vyklusala z obýváku a v momentě na něčem šramotila v kuchyni. Draco se vrátil k Angele na pohovku.

„No, vidíš,“ naklonil se k její tváři. „A to bylo strachu, jak to vezme.“

S úsměvem ho nechala, aby ji políbil.

***

 

Les kolem byl tmavý a podezřele tichý. Za žádným stromem se nepásla vysoká, žádná liška nelovila poblíž. Nebyl slyšet ani jediný náznak zpěvu nočních ptáků. Ani jedno zvíře se k tomu místu už několik nocí neodvážilo přiblížit. Ticho ležící na krajině jako deka narušovalo jen skřípění lopat a zvuk hrnoucí se hlíny.

Na malé mýtině pod skálou se tyčila nehybná postava v černém plášti s kápí, bledou tvář vytočenou k obloze poseté miliardami hvězd. Za jeho zády se činilo několik dalších stěží rozeznatelných stínů a právě ony vydávaly zvuky tak nezvyklé v hlubokém lese. Při pozornějším pohledu se dalo rozeznat, že se snaží něco vykopat ze země a další postavy je přitom hlídají.

„Ykle Ynemeren…“ ozvalo se váhavě zpoza zad vysokého pozorovatele hvězd. „Ještě stále jsme nic neobjevili.“

„Kopejte dál,“ rozkázal chladným hlasem oslovený a nespouštěl oči z oblohy.

„Ano, Velký Vznešený,“ uklonil se upír a vrátil se ke svým společníkům.

„Vím, že tady je,“ zamumlal si nesmrtelný už jen pro sebe. „A já to najdu.“

Z rozjímání ho vyrušil plačtivý vzlykot, který následovaly upírské nadávky. Nespokojeně se obrátil a způsobem, který připomínal obyčejnou chůzi jen velmi vzdáleně, zamířil k pracovišti podél rozkopaného úseku. Jeho podřízení mu ustoupili uctivě z cesty. V nejnovější jámě o rozměrech pětkrát dva metry se krčili s lopatami v rukou tři lidé. Čtvrtý byl svinutý v koutě do klubíčka, třásl se a něco si pro sebe nesrozumitelně blekotal.

„Vytáhněte ho,“ rozkázal Vznešený, který se honosil jménem Temná zmije.

Dva upíři se sehnuli dolů a hrubě vytáhli človíčka z díry. Sledovaly je přitom další tři vyděšené pohledy. Hubený muž se držel na nohou jen díky pevnému upířímu sevření a chvěl se děsem i slabostí.

Vznešený si ho přeměřil krátkým tvrdým pohledem.

„Ten už k ničemu nebude,“ prohlásil suše. „Ukončete to s ním a mrtvolu spalte.“

Dva upíři ho beze slova odtáhli jen o pár metrů dál stranou a sklonili se k jeho hrdlu. Smrtelné chroptění utichlo během pár okamžiků.

Jeden ze strážných se obořil na lidi dole.

„Zpátky do práce!“ vyštěkl a skopl jim na hlavy hlínu z vrcholu hromady, zatímco Vznešený se poklidně odvrátil a pokračoval ve svém rozjímání pod hvězdami.

***

 

Otřásala s ní zima a hlava ji brněla, jako by ji někdo praštil mimořádně těžkou pánví.

Maileen s námahou rozlepila víčka a několikrát zamrkala. Kolem ní panovalo podivné šero, ve kterém se míhaly temné stíny. Ležela na zádech na něčem tvrdém. Opatrně vztáhla ruce a ohmatala si místo na temeni, ze kterého proudilo to zatraceně nepříjemné brnění. Zabolelo to. Měla tam parádní bouli.

Opatrně se zkusila posadit a v tu chvíli si uvědomila hnusný puch, který ji obklopoval. Znovu zaostřila před sebe a uviděla mříže. Mříže… Jaké do háje mříže?

Seděla, dýchala tak mělce, jak to jen šlo, a uvažovala. Šla přece na schůzku s Dariou… Jo, vyšla z bytovky a vykročila ke svému oblíbenému místu na přemisťování. Byla tma, ale to jí nevadilo, znala to tam nazpaměť a pak… Zaslechla podezřelý zvuk, a pak už nic.

Někdo ji uhodil tak silně, že omdlela a někam odvlekl. Namáhavě polkla.

U Merlinových gatí, co když si ji vyhlédl nějaký psychopat?

Hůlku, kde mám hůlku?

Samozřejmě, že byla pryč.

Pomalu ale velmi neodbytně ji začínal zalévat strach. Rozhlédla se kolem sebe, její oči už si zvykaly na tu divnou polotmu. Vlevo i vpravo další mříže. A za nimi… Do prdele, to snad ne. Za nimi zahlédla obrysy postav. Nalevo někdo seděl zády ke zdi, napravo ležel schoulený do klubíčka. Za Maileen byla pevná zeď.

Rozklepaně se po kolenou přiblížila k mříži před sebou, za kterou poblikávalo žluté světlo. Sevřela dvě z ledově studených příčlí a přitiskla tvář mezi ně. Mezera byla úzká, hlavu by mezi nimi neprotáhla.

Zjistila, že se nachází v jedné z mnoha malých klecí na dlouhé studené chodbě, osvětlené jen několika prskajícími pochodněmi. Všude kam jen dohlédla, byly další a další mříže. Kromě zápachu výkalů, potu a zkaženého jídla se vzduchem vznášel strach. Kde se to u všech všudy ocitla?

Někde vpravo se ozval táhlý skřípot. Trvalo nějakou dobu, než uslyšela i lehké kročeje. Napjatě zírala směrem, odkud někdo přicházel. Zanedlouho mezi mřížemi spatřila dvojici vysokých mužů v tmavém oblečení.

Když procházeli kolem její klece, zahlédla u jednoho zvláštní odlesk v očích. Byl červený. Rozklepala se jako osika a stáhla se co nejvíc dozadu do tmy.

Upíři… Do hajzlu, to byli určitě upíři! Dostala se do děsné kaše…

***

 

Byla neděle, skoro deset dopoledne. James se vrtěl ve své jídelní stoličce a netrpělivě klepal lžící o okraj stolu. Štěně zlatého retrívra už v rohu baštilo z misky svou vlastní porci jídla.

Harry postavil před syna kelímek bílého jogurtu smíchaný s kukuřičnými lupínky a znaveně se posadil vedle něj.

„Tatíí, tohle ne!“ zkrabatil James obličej.

„Proč ne?“ otázal se nechápavě.

„Tohle nechci!“

„Je to tvoje dnešní svačina,“ oznámil mu Harry a už nabíral na lžíci první dávku.

„Ne!“ opakoval James vzpurně.

Přistrčil mu lžíci k puse, ale syn pevně semkl rty a vrtěl hlavičkou.

„Jamesi,“ zamračil se. „Nezlob mě.“

„Nebudu!“ vyrazil ze sebe James a praštil druhou lžící, kterou stále svíral v ručce, o stůl tak šikovně, že trefil jogurt, který se převrátil a veškerý jeho obsah splácal Jamese od krku až po nohy.

Harry se pomalu nadechl a udusil ten stín hněvu, který se v něm objevil. Odložil lžíci, prohrábl si prsty obou rukou nakrátko ostříhané vlasy a zapřel se dozadu do židle. Klučina byl provinile zticha.

Zítra se musí vrátit do práce a pořád ještě neměl pro Jamese hlídání. Nechtěl obtěžovat Lupinovy ani Weasleyovy a u cizích lidí ho taky nehodlal nechávat. Ne po tom, co se stalo.

Podíval se na syna, který na něj hleděl neuvěřitelně modrýma očima, na bradě prskanec od jogurtu.

Někdo zazvonil. Harry se ani nepohnul. James se neklidně ošil. Zvonek se ozval znovu. Otráveně se zvedl a zamířil do vstupní haly.

Kdo to sem hned po ránu zase leze?

Nasupeně rozevřel dveře. Stála za nimi drobná rusovláska.

„Dobré…“ Ginny se na krátkou chvíli zarazila, když spatřila jeho výraz. „Ráno, Harry,“ dokončila o dost tišeji, než měla nejspíš původně v úmyslu.

Chvíli na ni nechápavě hleděl, než se trochu vzpamatoval.

„Dobré,“ zahučel v odpověď.

„Celý týden ses u nás neukázal,“ pronesla smutně, ale bez nejmenšího náznaku výčitky. „Přišla jsem se za vámi podívat, jestli něco nepotřebujete.“

„Pojď dál,“ vzpomněl si konečně, co by měl říct.

„Děkuju.“

Z kuchyně se ozývalo spokojené brumlání, takže zamířila tam. Harry pomalu zavřel dveře. Vzápětí poté, co zámek cvakl, se k jeho uším donesl pobavený smích. Trhl sebou a na chvíli zavřel oči. S velkým úsilím zahnal zpátky vzpomínku, která se drala na povrch a až pak se vydal za hlasem.

Ginny už stála nad Jamesem s hůlkou v ruce a napravovala jejich svačinový nepořádek. Malému se povedlo rozpatlat si jogurt po celém obličeji.

„Ty jsi ale špindíra, Andy,“ kárala ho jemně, posílajíc kelímek do koše a lžíci do umyvadla.

Harry se svalil do své židle. Ginny dvakrát mávla hůlkou a zbavila se veškeré bílé směsi.

„Předpokládám, že ses z toho moc nenajedl, co?“

James se na ni zazubil.

„To jsem si mohla myslet.“

Odložila hůlku na stůl, daleko z Jamesova dosahu a zamířila k lednici: „Takže ti uděláme novou dávku.“

V momentě připravila další jogurt a po krátkém prostudování Harryho výrazu, dala vařit vodu. Stačilo pár na oko zamračených pohledů a James poslušně spolykal všechno, čím ho Ginny nakrmila.

Hned na to postavila před Harryho hrnek plný lákavě vonící kávy. Chvíli na tu věc udiveně zíral, pak zvedl pohled. Ginny otírala Jamesovi pusu.

„Díky,“ hlesl.

„Nemáš za co,“ reagovala tiše a postavila jeho syna na zem. „Tak co, spokojený?“ zeptala se ho a cvrnkla ho do nosu.

„Ne!“ zaškaredil se James.

„Jak to?“ podivila se.

Harry opatrně usrkl horké tekutiny. Káva byla silná a dobrá.

„Bonbon!“

„Teď jsi jedl,“ zavrtěla hlavou Ginny. „Bonbon dostaneš později, dobře?“

„Tak jo,“ vzdal konečně dopolední vzpouru James a odpochodoval k Felixovi, který se oblizoval v rohu.

Ginny se narovnala a zadívala na Harryho: „Hádám, že jsi ještě ani nesnídal.“

„Nemám hlad,“ odtušil dutě.

Nesouhlasně ho chvíli studovala, než se znovu vydala k lednici.

„Už máš pro Andyho to hlídání?“ zeptala se, zatímco vytahovala máslo, šunku a poslední dvě vajíčka.

„Ne.“

„A kdy se vracíš do práce?“

„Zítra.“

Otočila se k němu.

„Tak fajn. To už by stačilo,“ zapřela se oběma rukama o desku stolu. „Jako asistentka ve Výzkumném středisku nastupuju až v říjnu. Do té doby ti budu Jamese hlídat a hotovo.“

Nadechl se, ale ona ho nenechala promluvit.

„Žádné námitky. Rozhodně mě to nebude obtěžovat ani otravovat ani ubírat čas. Udělám to pro tebe moc ráda a opovaž se mi za to nabízet nějaké peníze. Vyjádřila jsem se dostatečně jasně, Harry Pottere?“

Několik vteřin na očividně rozzlobenou Ginny zíral. Byla vůbec první, kdo s ním od pohřbu mluvil jiným než lítostivým tónem a k jeho vlastnímu údivu ho to vyvedlo z konceptu.

Myslela to naprosto vážně, dokonce použila Jamesovo jméno a ne přezdívku, což nedělala téměř nikdy. Navíc věděl, že ji má James rád a bude ji poslouchat.

„Ehm…“ odkašlal si. „Já… Budu moc rád, Ginny.“

Usmála se, zloba z její tváře zmizela: „Vidíš, že to jde,“ konstatovala a vrátila se k přípravě jídla.

„Ale domluvíme se na pár věcech,“ navázal rychle.

„Na jakých?“ protáhla podezřívavě a rozklepla vejce na rozpálenou pánev.

„Chtěl bych, abys ho hlídala tady. Nemusí dělat binec u vás v Doupěti.“

„Dobře,“ přikývla.

„Pokud budeš cokoli potřebovat, řekneš mi, jasné? Nechám ti tu peníze…“

„Říkala jsem žádné-“ nadechla se.

„Na nákupy,“ skočil jí do toho. „Víš, že jak je to s mojí pracovní dobou. Nebudeš nic kupovat ze svého, to bych se musel propadnout.“

„Tak s tím souhlasím,“ přikývla znovu. „Ještě něco?“

„Ano,“ přitakal. „Děkuju, Ginny.“

„To je v pořádku. Alespoň v tomhle ti můžu pomoct, Harry.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Kuchyň začínala kromě vůně kávy naplňovat i smažená vajíčka. Připadalo mu, že v momentě měla hotovo.

„Pak ti třeba i můžu pomoct najít někoho na stálé hlídání. Jestli budeš chtít,“ dodala Ginny k předchozímu tématu a položila před něj neskutečně lákavě vonící talíř se snídaní.

V první chvíli chtěl zase začít něco namítat, ale jeho žaludek mu to dost důrazně vymluvil. Raději tedy jen poděkoval a pustil se zvolna do jídla. Rusovláska už se mezitím začala točit kolem linky a rázně se pustila do vyklízení množství špinavého nádobí, které se tu za poslední dny nahromadilo. Chvíli zamračeně pozoroval, jak jí to jde od ruky.

„Domluvili jsme se přece, že budeš hlídat Jamese a ne že mi tu budeš dělat uklízečku, Ginny,“ zabručel nesouhlasně.

Očividně pobavená se na něj podívala přes rameno.

„Prosím tě, Harry. Co si myslíš, že tady budu celý den dělat? Háčkovat snad? To mi nikdy nešlo. Navíc – v takovém nepořádku se nedá nic uvařit.“

„Uvařit? Nemusíš přece…“

„Dobře víš, že vykouzlené jídlo nemá ani zdaleka takovou hodnotu jako skutečné,“ skočila mu do řeči. „A Andy potřebuje pořádnou výživu a žádné náhražky.“

K tomu neměl co dodat. Pomalu dojedl, zatímco Ginny cinkala nádobím.

„Proč na ten úklid nepoužíváš kouzla?“ zeptal se.

„Víc mě to baví takhle,“ odvětila zády k němu. „Potřebuju se vždycky něčím zaměstnat.“

Vstal a podal jí špinavý talíř i hrnek od kávy. Krátce jí stiskl útlé rameno.

„Děkuju, Ginny, jsi moc hodná,“ hlesl a odvrátil se.

Stočily se po něm hnědé oči plné smutku, ale to už Harry neviděl. Dřepl si k Felixovi, se kterým si hrál James a začal hladit psíka po hlavě. Felix mu pak nadšeně oblízal ruku.

„Jestli ti to nebude vadit, zůstala bych tu už dneska,“ ozvalo se nad ním váhavě.

Ještě krátce podrbal Felixe a narovnal se. Ginny se mu ustaraně zadívala do tváře.

„Mohl by sis třeba na chvíli odpočinout, když se zítra vracíš do práce,“ pokračovala tiše. „Je mi jasné, že jsi toho za poslední noci asi moc nenaspal.“

„To je to tak vidět?“ povzdechl si unaveně.

„Dost,“ přisvědčila Ginny.

„Zůstaň, jestli opravdu chceš,“ přikývl už bez známky odporu.

„Fajn,“ rozzářila se upřímně. „Tak si běž klidně lehnout a my už se tu s Andym zabavíme, že jo?“

„Jo!“ přitakal poslušně klučina.

Harry po synovi ještě hodil pohledem a se skloněnou hlavou vyšel z kuchyně. Se semknutými rty se za ním dívala.

Pořád vypadal naprosto příšerně. Svíralo se jí hrdlo, když ho takhle viděla. Nešťastného, zlomeného. Alespoň že s ní začal trochu komunikovat. I za tenhle malý krůček vpřed byla vděčná.

*

Angela se přemístila přibližně na stejné místo v lese jako poprvé. Vyšla z něj, ale zůstala stát ve stínu jednoho z krajních stromů. Po nebi se líně pronásledovalo několik obláčků, které neměly šanci zmírnit záři odpoledního slunce.

Pomalu si sundala z očí sluneční brýle a zadívala se na dům tyčící se před ní. Málokdo by v na bílo omítnutém třípatrovém domě se zelenými okenicemi a tmavě hnědou střechou rozpoznal kdysi tak pochmurné sídlo rodu Blacků.

Samantha s Harrym skutečně využili všech kladů, které velký dům nabízel, a vytvořili z něj mírumilovně působící domov. Zamyšleně přejížděla pohledem záhony narcisů pod okny, záclony za okenními tabulkami, kryté dřevěné posezení, které na ni vykukovalo ze zadní části zahrady. Bylo tu ticho.

Jak je možné, že na světě existuje taková nespravedlnost?

Povzdychla si a vykročila. Když překračovala hranici ochranných zaklínadel, jemně ji zamrazilo, ale jinak je bez problémů dokázala překonat stejně, jako když šli s Dracem Harrymu na svatbu. Taky je sama pomáhala vytvářet.

Vydala se přes měkkou trávu k domu. U krásných dubových dveří měli nový zvonek, který krátce stiskla a s trochou nervozity, jež se v ní usadila, čekala.

Nejprve zaslechla drobné krůčky spěchající ke dveřím a po tváři jí přeletěl letmý úsměv. To byl určitě James. Za ním následovaly u o něco pomalejší, lehké kročeje. Zarazila se. Nebyly Harryho.

Dveře se otevřely a v nich se objevila štíhlá, drobná postava dívky se zářivě rudými vlasy staženými do nedbalého drdolu. Angela překvapeně ztuhla. Zpoza rudovlásky, které zmrzl úsměv na rtech, vykukoval James, ale toho v tu chvíli vůbec nevnímala.

Čas jako by se najednou zpomalil, vzduch kolem zhoustl. Dívala se do čokoládově hnědých, šokem rozšířených očí Ginny Weasleyové.

592 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí