„Rodina je chobotnice, z jejíchž chapadel se nám nikdy nepodaří úplně uniknout. A v hloubi srdce si to vlastně ani nepřejeme.“
Dodie Smith
Bezvládné tělo Maileen naložili na nosítka, jeden z léčitelů na ně klepl hůlkou a v doprovodu dvou Lovců i ustaraně se tvářícího Franka s ní zmizeli na lesní pěšině směrem k hranici. Harry ten malý průvod zamračeně vyprovodil pohledem a otočil se k mlčenlivé dvojici.
„Co se stalo?“
Angela se na něj zadívala: „Byla vyčerpaná, dehydrovaná a ztratila spoustu krve. Bylo jen otázkou času, kdy se zhroutí. Dávno už tu neměla být.“
Připadalo mu, jako by se jí snad tou otázkou dotknul.
„Nic ti nevyčítám, Angelo.“
„Ale znělo to tak,“ konstatoval Malfoy.
Unaveně si promnul prsty čelo v místech, kde kdysi míval jizvu. Uvědomoval si, že je podrážděný a nutil se ke klidu. Tohle byl dlouhý den.
„V tom případě se omlouvám… Doufám, že nespěcháte, potřebuju s tebou ještě o něčem mluvit.“
„O co jde?“
V duchu se snažil poskládat, jak jí to má ve zkratce vysvětlit.
„Už vím, o co nejspíš jde Bratrstvu krve.“
Oba na něj zůstali překvapeně hledět.
„Frankovi se od nich podařilo utéct, to už jsem ti psal a řekl nám v podstatě všechno, co věděl. Někde v lese se celou tu dobu snažili cosi vykopat.“
„A co to bylo?“ pobídla ho zamračeně.
„Další Oblouk smrti,“ pronesl tiše. Ačkoli byli další čarodějové několik metrů daleko, rozhodně nechtěl, aby tohle někdo zaslechl.
„Jak to myslíš ´další´?“ upírala na něj Angela udivený pohled.
„Skoro úplně stejný jako ten, který je na Odboru záhad. O tom už jste určitě oba slyšeli.“
Angela zvolna kývla hlavou, Malfoy jen nehybně naslouchal.
„Schválně jsem tam Franka zavedl, aby mi to potvrdil. Narazili jsme na jednoho chlápka, který ho studuje už několik let a ten nás seznámil s jistou legendou, podle které jsou Oblouky skutečně dva – jeden z nich je vstup do jiného světa a druhý východ. Měl by to být svět démonů.“
Oba jeho posluchači po těch slovech ztuhli, ale neřekli nic a jen ho napjatě poslouchali.
„Podle všeho je na Odboru vchod a Bratrstvu se podařilo vykopat ten, který vede zpátky k nám. Nemám ale tušení kde. Franka a ostatní tam prý vždycky dostali nějakým přenášedlem. Navíc je chráněný zaklínačským štítem a proto se podle mě snažili dostat Billa. Je to nejlepší odeklínač v Evropě a nejspíš věřili, že on může ten štít překonat. Nevím a nechápu, proč by to dělali, ale nejspíš chtějí tu bránu otevřít. A vypustit tím démony do našeho světa.“
I kdyby jim v tu chvíli řekl, že se stal Ministrem kouzel, tak je nejspíš nemohl překvapit a vyděsit víc. V obličejích Malfoye a Angely se zračila čirá hrůza. Bylo to po dlouhé době poprvé, co u nich viděl tak výrazný projev emocí.
To ho velmi rychle dovedlo k domněnce, že ti dva mají s démony mnohem víc zkušeností, než by jeden mohl tušit… A znovu, jako už tolikrát, si vzpomněl na výraz Angely poté, co se s ní setkal v Chroptící chýši, po jejich útěku z Albaranu. Navíc se taky nikdy nedozvěděl, jak dokázala z Malfoye strhnout to prokletí jednorožčí krve. Co když…
Angela se zapotácela a Harry se už natahoval, aby ji zachytil, ale Malfoy byl samozřejmě rychlejší a podepřel ji.
„Všechno, co jsi teď řekl, myslíš vážně, Harry?“ zachraptěla.
„Naprosto,“ přikývl vážně.
Rozhostilo se krátké ticho. Harryho by v tu chvíli docela zajímalo, co se jim oběma asi honí hlavou.
„Musíme zajít za Radou. Ještě dnes,“ vyrazila ze sebe nakonec Angela, když se trochu vzpamatovala.
„Nechce se mi věřit, že by ti nafoukaní panáci nic netušili,“ zahučel Malfoy.
„To se uvidí. Děkuju, že jsi nám to řekl, Harry,“ obrátila se ještě krátce na něj. „Dám vědět, jakmile zjistíme něco nového.“
***
Nechtělo se jim spát, tak si otevřeli dva máslové ležáky a Helen, která ho měla přirozeně bez alkoholu, nadšeně rozebírala různé možnosti jmen pro jejich malé.
Rozhodli se to konečně zabalit něco po půlnoci a Helen vstala, aby uklidila, zatímco Bill si ještě před sebou rozevřel Večerního Věštce.
„Bille?“
Její tón ho okamžitě přiměl zvednout hlavu. Upřeně se dívala ven z okna kuchyně na ulici. Pomalu se postavil a zadíval se stejným směrem. Pod pouliční lampou tam stál nějaký týpek s rukama v kapsách kalhot a civěl přímo na ně. A byl mu zatraceně povědomý…
Neznámému se zaleskly zuby v úsměvu a Billovi spadl do žaludku kámen.
„Je to jeden z těch tří, že?“ hlesla Helen.
„Taky myslím,“ reagoval dutě.
Upír na ulici náhle vytáhl jednu ruku z kapsy a zvedl ji na úroveň svého obličeje. Něco přitom svíral v prstech.
„O co mu sakra jde?“ zavrčel nevrle a aniž z něj spustil zrak, vytáhl z kapsy hůlku. „Zůstaň tady, Helen.“
„Tak to ne, samotného tě ven nepustím,“ ohradila se rozhořčeně.
Podíval se na ni: „Už jsem řekl! Tady o tebe nebudu mít strach.“
Kousla se nespokojeně do rtu a pak uvolnila sevření na jeho ruce.
„Buď opatrný…“
Mírně se ušklíbl: „Alespoň si ověřím účinnost toho štítu od Blackové,“ prohlásil a zamířil ven.
Cítil na sobě pohled Helen, když kráčel přes přední dvorek k tomu hajzlovi, který tam pořád stál a hnusně se usmíval. Byl od něj už jen tři metry, když rozpoznal tu drobnou věc, kterou držel v ruce a zůstal zděšeně stát.
V nažloutlém osvětlení se měkce třpytil krátký zlatý řetízek se dvěma přívěsky – maličkou sovou a sluncem. I když tyhle detaily nešly v mizerném světle rozpoznat, Bill přesně věděl, jak ten řetízek vypadá, protože ho sám vybíral. Daroval ho Ginny ke dvacátým prvním narozeninám.
„Zjevně tuhle věcičku poznáváš, Weasley,“ protáhl škodolibě upír. „Ale raději si to zkontroluj, aby sis nemyslel, že je to třeba kopie.“
S tím mu hodil řetízek přes plot. Bill ho zachytil levou rukou a se staženým hrdlem si ho zvedl k očím. Na slunci byly z jedné strany vyryté iniciály GW. Sevřel ruku v pěst a vrátil se pohledem k příchozímu.
„Hohó! Proč ten děsivý výraz?“ poškleboval se upír. „Zatím jsme jí nezkřivili ani vlas.“
„Co po mě chceš?“
„Byl jsem slušně vychován, tudíž se nejprve představím… Jmenuji se Ratus. Omluv tu latinu, ale vymýšlení lidských jmen mi leze na nervy. Už jsme spolu měli tu čest.“
„Byl jsi jedním z těch tří, kteří nás přepadli,“ konstatoval dutě.
„Správně,“ přikývl upír. „Trochu mě mrzelo, že jste dostali Crocuttu, ale to byla její blbost.“
Bill na něj jen zíral a zachmuřeně čekal, co z něj vypadne. Za sebou zaslechl jemné skřípnutí předních dveří – Helen to už nevydržela. Ale neotočil se.
„Rád bych, abys šel se mnou, Williame Weasley.“
„Proč?“ zeptal se tiše.
„Něco od tebe potřebujeme a to co nejdřív. Což znamená, jak jistě chápeš, že se mnou odejdeš hned.“
Bill mlčel. Úšklebek z Ratusovy tváře zmizel.
„Nemusím ti tady připomínat, že máme tvoji malou sestru, že ne?“
„Jak můžu vědět, že je v pořádku?“ musel se přinutit, aby vyslovil i druhou větu. „Třeba jste ji už zabili…“
„Pche!“ vyprskl návštěvník. „K ničemu bychom si tím nepomohli. Můžeš mi věřit – tvoje sestra je naživu. Když půjdeš se mnou a uděláš, co se ti řekne, nic se jí nestane. Ovšem v opačném případě…“
Ratus větu nedokončil. Ani nemusel.
Bill se pomalu otočil k domu. Helen stála ve dveřích a ustaraně ho pozorovala.
„Ani nemysli na to, že bys chtěl shánět nějakou pomoc,“ ozvalo se jízlivě z ulice. „Jediný pohyb, který se mi nebude zamlouvat a ta rusovlasá děvenka vydechne naposled.“
Bill se stále díval na svou ženu, rozpolcený mezi strachem o ni i o Ginny a rozumem, který mu říkal, že je stejně zabijí, až udělá, co po něm budou chtít.
„Celkem zdárně se blížíš k obětování vlastní sestry, Weasley. Zbývá už jenom pět minut k tomu, abych se i s tebou vrátil…“
Zkroutily se v něm snad všechny vnitřnosti. Ani si nevšiml, že mu její řetízek vyklouzl z prstů. Ne, nemůže jim Ginny nechat napospas. Musí to alespoň zkusit, a pokusit se ji zachránit. I kdyby to mělo stát život jeho a Helen by zůstala sama. S jejich dítětem. Křečovitě polknul.
Helen musela i v té tmě v jeho obličeji vidět něco, co se jí nelíbilo. Sešla ze schodů a vykročila k němu. Vztáhl proti ní hůlku a zastavil ji. Šokovaně na něj zůstala zírat, když se nedokázala pohnout z místa.
„Jen ji odnesu dovnitř,“ prohodil přes rameno.
„Varuju tě, Weasley. Nic nezkoušej…“
Přešel pomalu k Helen a vzal ji znehybněnou do náruče.
„Bille,“ hlesla otřeseně. „Co to děláš?“
Nic neřekl, dokud nevešel do domu a neposadil ji na pohovku v obývacím pokoji.
„Bille…“
„Mají Ginny,“ zašeptal. „Musím jít s ním.“
Oči se jí zalily slzami.
„Pro dobrotivého Merlina… Prosím tě, miláčku, nedělej to. Vždyť vás oba zabijí… Můžeme z něj přece dostat, kde Ginny je…“
„To nejde,“ vzal její tvář do dlaní. „Miluju tě,“ pronesl vážně a krátce ji políbil. „To znehybnění za hodinu poleví. Promiň.“
„Bille…“
Se zaťatými pěstmi se odvrátil a nechal ji tam.
„Bille! Taky tě miluju! Bille!“ volala za ním zoufale.
Nezastavoval se a prošel brankou až na ulici, kde zůstal stát vedle toho bastarda.
„Chyť se mě,“ vyzval ho násoska a natáhl k němu ruku.
Podíval se naposledy na svůj dům, ze kterého k němu doléhalo volání.
„Bille! BILLE! NE!“
Zavřel oči a chytil se upíra za loket.
***
Harry raději osobně dohlédl na to, že všichni čtyři upíři odkráčeli z provizorního tábora bez úhony a další starosti nechal na Lawrencovi. Táhlo už na půl druhou, takže se chtěl přemístit rovnou domů, vzhledem k tomu, že v Doupěti už určitě všichni spali, ale nakonec mu to nedalo a místo na Soví vrch se přemístil k Weasleyovým.
Chladnou vlhkost lesa po přestálém dešti nahradil jemný večerní vánek.
Harry se stačil sotva jednou nadechnout, když koutkem oka zahlédl ve tmě záblesk a na poslední chvíli se skulil na stranu do vysoké trávy, když místo, na které se přemístil, zasáhla výhrůžně rudá kletba.
V duchu poděkoval Veberskemu za tvrdé tréninky, díky kterým dokázal i přes únavu rychle zareagovat a ještě na zemi před sebou vyčaroval štít, od kterého se vzápětí odrazila další dvě kouzla. Všiml si, odkud z pole útoky přišly, a řízen instinktem se bez přemýšlení chtěl stáhnout do lepší pozice, když se nad ním rozsvítila bílá koule a vzduchem se rozlehl silný hlas.
„Přestaňte! Dost!“
Snadno rozpoznal hlas Arthura Weasleyho, přesto zůstal v pohotovosti se štítem nad sebou. Mhouřil oči a viděl tak jen obrys postavy, která k němu spěchala.
„V pořádku, Harry?“
„Mohli byste zhasnout to světlo?“ nadhodil tiše.
Koule jako na povel pohasla a Harry nechal zmizet štít. V náhlé tmě se objevila dvě Lumos. Arthur k němu přistoupil a podal mu ruku, aby mu pomohl zpátky na nohy.
„Pottere! Co tu sakra děláš?!“ vyprskl na něj další známý hlas.
„Je tady můj syn, Vebersky,“ odvětil stručně a zahleděl se na Arthura. „Co měl znamenat ten přepad?“
„Omlouvám se, Harry, nevěděli jsme, jestli přijdeš nebo ne.“
Tón hlasu, který hlava rodiny Weasleyů používala, byl Harrymu zatraceně povědomý a hruď se mu sevřela obavami.
„Co se stalo?“
„Pojď se mnou, prosím,“ požádal ho místo odpovědi a hned vzápětí už kráčel k domu. Harry rychle za ním. „Chtěli jsme ti dát vědět, ale na Ústředí mi jen řekli, že prý jsi na misi a nedostupný.“
„Pane Weasley!“ skočil mu do vysvětlování Harry naléhavě.
„Už několik hodin hledáme Ginny,“ pronesl velmi ztěžka a Harryho hrůzné představy začínaly dostávat ostré obrysy. „James je v pořádku. Ron ho našel jen dva metry od ochranné hranice a pořád jen plakal. Nepodařilo se nám z něj dostat ani slovo. Nevíme, co se stalo.“
Harryho svět, který teprve začal tak pracně slepovat, se povážlivě otřásl.
Došli až k domu, když se rozletěly dveře a objevila se v nich velice bledá Molly Weasleyová.
„Arthure?“ pronesla hlasem, který se chvěl.
Její muž jen zavrtěl hlavou. Křečovitě napjatá ramena Molly povolila a ona se celá nahrbila.
„Harry, drahoušku, tak jsi přišel… Pojď rychle dovnitř,“ a už ho táhla k sobě. „James je v obývačce s Cathy. Nechtěl jít ani spát. Třeba tobě něco řekne.“
Harry už ji skoro neposlouchal, vešel do matně osvětleného pokoje a hledal pohledem svého syna. James byl schoulený do klubíčka v rohu pohovky u zdi a rozšířenýma očima zíral někam do země. Přinutil se přistoupit k němu pomalu a klekl si na zem.
Ruka se mu chvěla, když se k němu natahoval.
„Jamesi,“ oslovil ho tiše.
Klučina zvedl zrak a skočil mu kolem krku. Způsob, jakým se ho syn chytil, mu živě připomněl onu krvavou deštivou noc. Pevně ho objal a přiložil rty k jeho uchu.
„Co se stalo, Jamesi? Kde je teta Ginny?“
Chlapec se zachvěl a zavrtal se ještě hlouběji do jeho náruče.
„Neboj se…“ hladil ho Harry jemně po vlasech. „Kde je teta?“
James něco nesrozumitelně zamumlal. Harry se k němu sklonil.
„Ti zlí…“ hlesl chlapec. „Vzali tetu… Ti zlí…“
Harry skoro cítil, jak mu tuhne krev v žilách. To snad ne… Hrůza z toho, co by se mohlo stát, mu na okamžik zatemnila mysl a chvíli trvalo, než se mu vrátilo logické uvažování.
„Harry?“ ozvalo se za ním. „Pověděl ti něco?“
Celý zkoprnělý obrátil tvář k Arthurovi.
„Je tady i Bill?“ zachraptěl.
Manželé Weasleyovi se zarazili.
„Ne, není. Poslali jsme mu někdy před půlnocí sovu, ale ještě se neukázal…“ řekl Arthur. „Proč se ptáš?“
Nejraději by sám sebe v tu chvíli na místě proklel. Když se dozvěděl, proč šli ti týpci z Bratrstva po Billovi, měl celou rodinu okamžitě varovat. Oni nic netušili, jinak by si Ginny dávala určitě mnohem větší pozor. Z nějakého důvodu zašla za hranici a oni ji dostali. A James to viděl. Třeba ještě není pozdě…
„Je jejich dům napojený na Letaxovou síť?“ vyhrkl tak hlasitě, až sebou všichni přítomní škubli.
„Měli by je připojovat zítra,“ ozvala se rozechvěle Molly. „Harry, co…?“ couvla před ním, když vyskočil na nohy.
„Někdo za ním musí zajít! Okamžitě!“
James se ho pořád držel jako klíště, ale s sebou ho brát nechtěl.
„Do hajzlu…“ ozvalo se ode dveří, ve kterých se už před chvíli objevil Ron.
Než se jeho rodiče stačili otočit, byl pryč.
„Rone!“ zvolala zděšeně jeho matka.
„Jamesi, zůstaneš ještě chvíli tady, ano?“
Chtěl posadit chlapce zpátky na pohovku, sevření drobných ruček ale ještě zesílilo.
„Tati… Ne, pryč,“ vyrazil ze sebe. „Ne pryč,“ opakoval plačtivě a Harrymu se sevřelo hrdlo.
„Molly, jdu s Ronem,“ začal rázně jednat Arthur. „Pak mi budeš muset něco vysvětlit, Harry. Zůstaň tady se synem.“
Nato rychle odešel z místnosti. Catherine, dosud jen napjatě sledující celou scénu, vstala a pomohla Molly se posadit místo ní. Harry zavřel oči a svezl se vedle pohovky na prochozený koberec. Stále pomalu hladil Jamese a čekal.
Ticho a napětí v místnosti se skoro dalo nahmatat. Molly se na nic neptala, jen seděla s rukama v klíně a se strachem v očích zírala do prázdna.
Byli zpátky mnohem rychleji, než mu bylo milé. Netrvalo to ani deset minut a v předsíni se ozvaly kroky. Arthur přivedl do pokoje Helen s uplakanýma očima.
„Pozdě,“ vyrazil ze sebe ztěžka Ron, který je následoval. „Přišli jsme pozdě.“
James se ho stále držel jako klíště, takže Harry musel dost pracně ovládat touhu něco ve svém nejbližším okolí rozbít napadrť. Ron takové zábrany neměl a jeho vzteklé nakopnutí odnesly dveře.
Chlapec v jeho náruči sebou škubl. Molly ani nezvedla hlavu, aby Rona pokárala. Seděla úplně bílá vedle už rovněž sedící Helen, která se celá chvěla.
„Ginny… Teď i Bill… Proč se nám tohle děje, Arthure?“
Její muž se postavil za pohovku a položil jí dlaně na obě ramena.
„Neztrácej naději, Molly.“
„Já nechci přijít o další dítě!“ vykřikla a zakryla si obličej rukama.
Její pláč rval Harrymu srdce.
Cathy se opatrně posadila vedle ní s krabicí kapesníků, Helen se na druhé straně se celá zhroutila do sebe a ani v nejmenším nepřipomínala tu rozzářenou ženu z nedávné večeře.
Několik vteřin si Harry připadal tak bezmocný, až si myslel, že se nedokáže ani sám postavit. Nakonec se pomalu zvedl na nohy a přistoupil ke shrbenému Arthurovi, který hladil svou ženu po zádech.
„Vím o někom, kdo by nám mohl pomoct,“ pronesl velmi tiše, tak aby to slyšel jen pan Weasley. „Zkusím všechno. Všechno, abychom je našli.“
Arthur vděčně přikývl: „Pokud budeme moct jakkoli pomoct…“
„Samozřejmě,“ přitakal. „Jamese tady nechám, jestli dovolíte. Nemám kam…“
„To je bez debat, Harry,“ narovnal se už pan Weasley trochu razantněji.
„Děkuju. Rone, chceš jít se mnou? Půjdu s Veberskym na Ústředí a uvidíme, co se dá dělat.“
Jeho zrzavý přítel se na něj podíval, ale stejně Harrymu připadalo, že ho nevidí. V očích měl vepsané obavy i vzteklou zuřivost, kterou plně chápal.
„Jasně, počítej se mnou,“ kývl zachmuřeně.
„Jamesi.“
„Tati…“
„Zůstaneš tu s Cathy, ano?“
„Ne… Já bojím.“
„Tady jsi v bezpečí…“ přesvědčoval ho tiše.
„Ne! Ne! Ne!“
Jamesův křik byl čím dál hlasitější, Harry věděl, že by ho měl utišit, ale nedokázal to. Jen syna svíral v náručí a hlodaly v něm strašlivé obavy, jak hluboké následky to v něm mohlo zanechat. Jak moc mu asi únos Ginny připomněl tu noc, kdy zemřela jeho matka?
Klučina najednou zmlkl a hlavička mu klesla. Harry si až teď uvědomil, že mu v očích stojí slzy. James klidně oddechoval. S nesmírným vděkem se podíval na Cathy, která jako jediná vstala a Jamese uspala.
„Děkuju,“ hlesl.
Jen pokývla hlavou a natáhla ruce. Harry jí syna předal a vyprovodil je z pokoje upřeným pohledem.
„Harry, jak jsi to věděl? Jak jsi věděl, že půjdou i po mém synovi?“ zadíval se na něj upřeně Arthur.
Zhluboka se nadechl: „Omlouvám se, ale na tohle vysvětlování teď není čas. Vypadá to, že od něj něco potřebují a dokud to nedostanou, nic se jim nestane.“
To, že Ginny určitě využijí k tomu, aby přiměli Billa poslechnout, už nedodal. Už tak stačilo, že se z té představy všechno vzpíralo v něm.
„Rone, můžeme?“
„Jo.“
Utekl z toho pokoje strachu jako zbabělec.
„Pottere! Budeš mi muset hezky rychle něco vysvětlit!“ vypálil na něj Vebersky před Doupětem.
„Až na Ústředí,“ odbyl ho Harry unaveně.
***
V sídle nebyl Marcus k nalezení a Rada nedostupná. Angela tiše zuřila. Nebylo to na ní vidět, ale on to cítil více než zřetelně. Hnali se jako blázni po lese a vraždili a ti náfukové se ani neobtěžovali zajímat o výsledek. Museli počkat do dalšího večera.
Blížilo se svítání a oni byli oba utahaní. Nedokázal se na ni dlouho dívat, jak sedí na posteli, kolena přimáčknutá k hrudi a záda křečovitě napnutá. Uměl si dobře představit chaos, který teď měla v myšlenkách. Nejdřív ta krvavá droga, bitva, Maileen, Oblouky smrti, démoni. Zatraceně, sám měl potíž se s tím srovnat.
Natáhl se k ní zezadu a jemně ji políbil na krk, na místo, o kterém dobře věděl, jak na něj reaguje. Zachvěla se, jejich duševní propojení zesílilo a Draco plně ucítil její zmatek, strach i rozechvění.
„Nemysli na to,“ zašeptal. „Musíš si odpočinout.“
„Odpočinek potřebujeme oba,“ hlesla a opřela se o něj.
Nechal svou ruku putovat dolů po její holé paži a přesunul se na vnitřní stranu stehna.
„Draco…“ vydechla zhluboka. „Vážně bychom se měli prospat.“
„Já vím… Ale neuškodí, když tě ještě předtím trochu unavím, ne?“
Jeho touha snadno překonala těžkou únavu.
Angela se sice nejprve tvářila, že ještě bude něco namítat, ale nedalo mu moc práce přesvědčit ji, aby se poddala jeho polibkům. Položil ji na pelest, a zatímco ji nenasytně líbal, jeho ruka už si našla cestu pod tílkem až k ňadrům.
Odezva na jeho laskání na sebe nedala dlouho čekat. Angela natáhla nohu a přitáhla si ho za bedra blíže k sobě. Už mu skoro stahovala spodky, když se pokojem rozlehlo ostré zaťukání.
Otráveně zvedl hlavu. Za oknem v ranním pološeru svítilo bílé peří.
„To snad není pravda…“ zavrčel.
Angela se od něj začala odtahovat, aby vstala, ale on ji nemínil jen tak pustit.
„Máme snad taky právo na chvíli klidu, ne?“ sklonil se k jejímu hrdlu a prsty hledal lem kalhotek.
„Draco, nejspíš je to důležité,“ protestovala a odstrkovala jeho pátravé ruce.
Prudce vydechla, když se mu i tak podařilo proklouznout mezi její stehna. Pak jí zamknul ústa dalším polibkem.
A od okna stále znělo protivné ťukání. Zanedlouho jim ta sova rozbije okno.
Angela sebrala zbytky sebeovládání a prudce ho od sebe odstrčila. Tentokrát se Draco nechal a žuchl po zádech do pokrývek. Se zavřenýma očima poslouchal, jak Angela vyskočila na nohy a spěšně přešla k oknu, které otevřela dokořán. Prudké zamávání křídel, podrážděný skřek a šustění pergamenu.
Pak bylo dlouho ticho.
Zatraceně…
Poraženecky se posadil. Už mu bylo jasné, že ranní hrátky pro tuto chvíli skončily.
„Tak co se děje tentokrát?“ zeptal se vážně při pohledu na pobledlou Angelu.
***
Harry civěl skrz mezeru mezi napůl shnilými deskami, jež vyplňovaly čtvercový otvor po oknu, úmyslně pomalu se nadechoval nepříjemného dusna v místnosti a snažil se uklidnit sebe i myšlenky, které mu poletovaly v hlavě jako zběsilé.
Venku se právě slunce vyhouplo nad obzor a zalilo vysokou trávu kolem Chroptící chýše hřejivým teplem. Doléhal k němu zpěv několika ptáků a celá atmosféra vůbec vzbuzovala dojem, že Prasinky jsou to nejkrásnější místo na světě. Jenže někteří už nemají příležitost tuhle krásu vidět. Nebo už ji nikdy nedostanou. Celý se otřásl, když si uvědomil, co všechno se mohlo stát za těch několik nočních hodin.
On sám fungoval bez přestávky či odpočinku už téměř dvacet šest hodin, ale únavu si nepřipouštěl. Stejně ho sžíral takový neklid, že by prostě nedokázal chvíli ležet nebo dokonce spát.
Na Ústředí panoval řádný blázinec a nikoho už se mu nepodařilo nasadit na pátrání po Ginny a Billovi. Všichni ještě měli co dělat, aby se vypořádali s následky střetu na základně Bratrstva a kromě Veberskyho a ještě jednoho kolegy neměl nikdo čas.
Rona poslal raději domů, ale musel mu slíbit, že za ním přijde, jakmile se něco dozví.
„Čekáš dlouho?“ ozval se za ním tichý hlas.
Ani sebou netrhl. Dobře věděl, jak tiše se umí objevit a vůbec se nedivil, že její příchod v zamyšlení nepostřehl. Pomalu se obrátil čelem k Angele, která si nechala i v šeru uvnitř prázdné místnosti na nose černočerné sluneční brýle.
Musel napočítat do tří, než vůbec otevřel ústa, jelikož by na ni nejspíš vyštěkl, že mu to připadalo jako věky.
„Jen pár minut,“ pronesl zvolna.
Opřela se o zárubeň dveří a založila si ruce na hrudi.
„Tak mi pověz, co se vlastně stalo, Harry. Z toho dopisu jsem to moc nepochopila.“
Zaťal ruce v pěst, když viděl, jak je klidná, ale nekomentoval to a zběžně jí vykreslil situaci podle toho, co se mu podařilo dostat z Jamese a co říkala Helen.
„Vypadá to, že Ginny dostali za ochrannou hranicí. Nikdo neví, jak se to přesně stalo, viděl to jen James a ten je v šoku. Nějak ji tam museli vylákat. Ale upíři to byli určitě, což se ostatně hned vzápětí potvrdilo. Ron a Arthur zašli k Billovi, ale našli tam jen znehybněnou Helen. Někdy kolem půlnoci se u nich objevil jeden z těch hajzlů, co je přepadli. Něco Billovi ukázal – myslím si, že to byl nějaký důkaz toho, že mají jeho sestru – a následně se s ním přemístil. Helen se tomu snažila zabránit, ale nemohla nic dělat. Bill šel dobrovolně.“
„Nic jiného bych od něj ani nečekala,“ konstatovala Angela. „Ale co sakra dělala Weasleyová za hranicí? To si nedávala ani trochu pozor? To je tak pitomá nebo co?“
„Není to její vina!“ vyštěkl na ni. „Ale jenom moje!“
„Cože? O čem to mluvíš? Jak to může být tvá-“
„Protože jsem je nevaroval!“ vztekle uhodil pěstí do zdi, jen dřevo zapraštělo. „I když mi došlo, k čemu Billa potřebují, a bylo jasné, že si nedají pokoj, tak jsem jim nic neřekl! Nemohli vědět, že půjdou po ostatních členech rodiny, aby se tak dostali k Billovi! Ale já ano! Kdybych jim jen naznačil, že by se měli držet doma a dávat si pozor, tak by se tohle vůbec nestalo!“
Až ve chvíli, kdy zmlkl, aby nabral dech, si uvědomil, že neustále zvyšoval hlas, až řval na celou Chýši. Angela ani nezměnila pozici, jen se na něj dívala zpoza těch tmavých brýlí.
„Už jsi skončil s tím sebeobviňováním? Není to zrovna něco, co by v tuhle chvíli bylo nějak užitečné,“ protáhla uštěpačně.
Raději zaťal zuby a odvrátil pohled. Pořád to v něm všechno hlodalo jako armáda červů.
„Našli jste po nich nějaké stopy?“ zeptala se po chvíli, když mlčel.
„Ne,“ procedil nasupeně.
„Dobře. Zajdu se k Billovi i do Vydrníku podívat sama. Jsou tam ještě nějací bystrozorové?“
„Jeden je v Doupěti, u Billa už není nikdo. Helen zůstala s Molly, pokud vím.“
„Zkusím zachytit jejich pachovou stopu, jestli ji nepoznám. Večer po setmění se můžeme sejít-“ zarazila se, když na ni upřel pohled. „Co je?“
„Jak to myslíš ´večer po setmění´?“ vyrazil ze sebe pracně. „Vždyť jsou pryč už sedm hodin! To budeme čekat až do večera, než se něco podnikne?!“
Angela si sundala z nosu brýle a zadívala se mu do očí. Vypadala ztrhaně a bledší než normálně, ale to ho momentálně vůbec nezajímalo.
„Ty snad víš, kde je hledat?“ vyprskla na něj.
„Ne, a právě proto jsem věřil, že mi pomůžeš ty!“
„Copak jsem nějaká věštkyně?! Jak to mám zatraceně vědět?“
„Měla ses přece zeptat té vaší posrané Rady, co vědí o Obloucích, ne?!“
„To jsem se snažila, ale nedostala jsem se k nim! Takže musíme počkat do večera, až se zase vrátí do Sídla! Přes den se k žádným Vznešeným nedostanu!“
„To ses nejspíš snažila málo,“ zavrčel.
„Tak to už snad trochu přeháníš, ne?!“
Přikročil k ní blíž: „Co třeba ty tvoje vidiny? K čemu je sakra máš?!“
„Víš dobře, že je nemůžu ovlivnit!“
„Protože jsi to nikdy nezkusila!“
Angela ztuhla.
„Co ty o tom můžeš vědět?“ zasyčela a v očích se jí blýskalo.
„Ještě řekni, že nemám pravdu!“
„Ne, to tedy nemáš!“
Harry se v náhlém popudu natáhl a chňapl po ní. Neuhnula, když ji popadl za paži a přitáhl si k sobě blíž.
„Viděla jsi někoho z nich? Viděla jsi někoho z nich umřít?!“
„Harry…“
„Tak viděla?!“
Nestačil se už ani nadechnout, když ho něčí studená ruka chytila pod krkem, odtrhla od Angely a přirazila ke zdi na opačné straně místnosti. Náraz mu vyrazil dech.
„To už by stačilo,“ zavrčel mu přímo do obličeje známý hlas bývalého prince Zmijozelu. „Mám těch tvých keců právě tak dost, Pottere.“
Hrdlo mu svíral pořádně, až se mu tmělo před očima, ale jeho pokusy o obranu byly proti Malfoyově síle bezvýznamné.
„Draco, pusť ho,“ uslyšel promluvit Angelu, ale tlak nepolevoval.
Už si vážně začínal myslet, že se udusí.
„Prosím tě…“
Ruka zmizela a Harry se s kašláním svezl na kolena. Zůstala nad ním stát jen Angela, která si pomalu dřepla.
„Já sice chápu, že jsi rozčilený, Harry, ale měl by sis uvědomit, že dělám, co můžu, abych pomohla,“ oslovila ho už klidně, ale nesmírně unaveně.
Namáhavě se nadechujíc, k ní zvedl zrak.
„Tak mi pomoz!“ vyrazil ze sebe chraptivě. „Já nechci zase někoho ztratit! Tak jako Siriuse! Jako Hermionu! Jako Sam… Jako skoro tebe…“
Křečovitě se je snažil zadržet, ale slzy si stejně našly svou cestu. Byl za tu slabost znovu sám na sebe naštvaný, ale už to prostě nešlo. Strach, kterému se pořád bránil, ho teď obklopil jako mlha a hrozil ho zadusit stejně účinně, jako předtím Malfoy.
Dívala se na něj se smutkem a snad i dojetím v očích. Pak pomalu vztáhla ruku a stiskla mu rameno.
„Hodně pro tebe znamenají, že? Weasleyovi.“
„Je to moje druhá rodina, Angelo,“ hlesl rozechvěle.
Ještě chvíli se mu hleděla do očí, než se narovnala a natáhla k němu ruce, aby mu pomohla na nohy. Až když se postavil, všiml si, že Malfoy s nimi není v místnosti, ale sedí na nějaké bedně v tmavé vstupní hale a nedívá se na ně.
„Poslouchej mě, Harry…“ oslovila ho vážně Angela. „Udělám všechno pro to, abych zjistila, kde mohli vykopat ten druhý Oblouk a ty by ses měl soustředit na to samé.“
Zmateně se na ni zadíval: „Ale jak?“
Téměř neznatelně si povzdechla. Došlo mu, že si vůbec neuvědomuje něco, co je jí samotné jasné.
„Vyptej se Franka na jakékoli podrobnosti, které si pamatuje o okolí, kde je nutili kopat. Na cokoliv, co by nám mohlo pomoct určit polohu.“
Pomalu přikývl.
„Měl by být na vyšetření u Munga, najdu ho. Neměl by pak jít raději s námi?“
„Nebylo by to úplně bez významu,“ přitakala. „Ale do ničeho ho nenuť, zjevně už si s Bratrstvem užil dost. Pak jsi ještě zmiňoval toho chlapa na Odboru – Lestern, ne?“
„Jo.“
„Zkus vyzpovídat taky jeho. Jestli třeba nemá nějaké bližší informace k té legendě, nějakou nápovědu nebo tak něco.“
„Máš pravdu,“ vydechl Harry. „Většinou vždycky něco takového existuje, ač se některé věci snaží schovat sebevíc.“
„Ater – hlava Bratrstva – to své hledání taky musel na něčem založit. Vsadila bych se, že buď něco ví Rada, nebo jsou nějaké informace v naší knihovně.“
„Vy máte nějakou knihovnu?“ podivil se upřímně.
„Představ si,“ ušklíbla se. „Ústní předávání informací už se hezkých pár století u nás nevede. Jenže Archiv je přístupný pouze vybraným jedincům a já se tam nedostanu.“
„Nemůžeš někoho požádat?“
„To můžu,“ přikývla skoro pobaveně. „Otázka je, kdo mi vyhoví… Uvidíme.“
„Dobře,“ vydechl Harry už o dost klidnější.
Uvědomil si, že mu její věcný přístup hodně pomohl. Nasadila si zase brýle na nos. Těsně předtím, než si zakryla oči, si stačil ještě všimnout, jak je má podlité krví. Vůbec působila strašně vyčerpaně. Teď nechápal, proč to neviděl dřív.
„Jak si dáme vědět, když něco zjistíme? Sovy jsou na to trochu pomalé.“
„Velmi mě těší, že ti to začíná myslet, Pottere,“ ozval se od dveří Malfoy, rovněž oči zakryté brýlemi. „Už jsem měl obavy, že sis mozek cestou sem vytřásl z uší.“
Harry se podíval na něj a pak zpátky na Angelu.
„Omlouvám se za ten výstup,“ pronesl vážně.
„To je v pořádku, Harry,“ pousmála se Angela chabě. „Chápu to…“
„Mně jsou ale tvoje emocionální výstupy u zadku, Pottere, takže ještě jednou se Angely takhle dotkni a zpřerážím ti ruce,“ oznámil mu Malfoy studeně.
Harry probodl ten chladný výraz pohledem: „Omluvil jsem se jí.“
„Chceš snad za to pochvalu?“
„Teď by se hodilo, kdyby ses omluvil ty mě,“ navázal Harry vyzývavě.
„Za co jako?“ pozvedl Malfoy obočí.
Harry si promnul krk: „Například za to, že jsi mě málem přizabil.“
Blonďák se uchechtl: „Snad jsem tě moc nepocuchal, Potříku. Navíc sis to zasloužil.“
„Takže omluva je podle tebe bezpředmětná?“
„Samozřejmě. Sám vidíš, jak ti to prospělo,“ protáhl ironicky.
Angela si jejich dohadování nevšímala. Z malé kabelky, kterou měla přes rameno, vytáhla dva nenápadné našedlé náramky, položila si je na dlaň a hůlkou nad nimi vykreslila pár znaků, přičemž si něco mumlala pod nosem. Pak rázně vzala Harryho za levou ruku a zacvakla mu náramek na zápěstí právě ve chvíli, kdy se chystal Malfoyovi něco šťavnatého odseknout.
„S jeho pomocí spolu můžeme komunikovat. Funguje to na stejném principu, jako ty vaše bystrozorské odznaky,“ osvětlila mu stručně. „Dám ti vědět co nejdřív.“
„Dobře,“ přikývl. „Děkuju.“
„Máš za co,“ odtušil Malfoy.
„Tolik tě to baví?!“ štěkl na něj nakvašeně.
„Co tím myslíš?“ zatvářil se blonďák velmi nechápavě.
„Tohle popichování!“
„Počkej… Nech mě si to promyslet,“ zahleděl se Malfoy na dvě vteřiny do stropu. „Jo,“ zašklebil se na něj vzápětí.
Harry vztekle zaťal zuby. Upír neupír, pořád to byl po mnoha stránkách stejný arogantní synek z bohaté rodiny jako kdysi. Měl ale ještě dost sebeovládání k tomu, aby to neřekl nahlas.
„Tak zatím, Pottere,“ rozloučil se studeným úsměvem Malfoy.
Harry si až v tu chvíli uvědomil, že Angela už odešla.
Vyprovodil Malfoye pohledem a slíbil si, že si půjde alespoň na pár hodin odpočinout. V tomhle roztěkaném stavu těžko může někoho zachraňovat.
***
Okolo Billova domu Angela nevycítila nic užitečného. Ulicí už od té doby prošlo příliš mnoho lidí na to, aby se jí po přítomnosti upíra podařilo něco vypátrat. Všimla si, že sousedka naproti si ji prohlíží za záclonou a rozhodla se bezvýsledné obcházení zahrady a chodníku raději ukončit, když koutkem oka postřehla nějaký třpyt v trávě. Sehnula se k tomu a chytila do prstů tenký řetízek. Došlo jí, že tohle nejspíš ukazoval ten z Bratrstva Billovi, aby uvěřil, že mají Ginevru.
Chvíli si zamyšleně prohlížela přívěsky, pak si ho zastrčila do kapsy a odkráčela za dům, aby se mohla přemístit z dohledu zvědavých očí.
Přesně věděla, na jakém místě za Doupětem se potřebuje objevit, už ho měli s Dracem ozkoušené z minula. Proto ji dost překvapilo, když se objevila jednou nohou na větvi nějakého stromu a jen blesková reakce ji zachránila od nepříjemného pádu ze tří metrů, když se zachytila oběma rukama, zhoupla se a seskočila měkce do trávy.
Zamračeně vzhlédla ke koruně stromu, kterému se správně měla dalece vyhnout. Do toho ji začínala bolet hlava. Opravdu už by se měla jít taky vyspat.
„To jsem netušil, že máš v oblibě při přemisťování předvádět akrobatické kousky.“
Jakmile se ten hlas ozval, trhla sebou a v obranné pozici se k němu otočila čelem. Ovšem ve chvíli, kdy větu dokončil, už se zase uklidnila. Byl to Ron, sedící v trávě pod dubem asi pět metrů od ní. Rozcuchané vlasy mu padaly do očí a udiveně si ji prohlížel. Zjevně někdo další, kdo v noci posteli zrovna moc pozornosti nevěnoval.
„Co sebou tak cukáš?“ divil se upřímně. „Normálně se tváříš, jako bys slyšela i mravence.“
No, tohle už se jí tedy pěkně dlouho nestalo. Normálně by o něm věděla v okamžiku přemístění.
Zatraceně, holka měla bys se sebou něco dělat… pomyslela si v duchu kysele, ale navenek se tvářila neutrálně.
„Harry říkal, že tu máte ještě jednoho bystrozora,“ reagovala na jeho poznámku.
„Ten už je dávno v tahu,“ oznámil jí dutě Weasley.
„A co ty tady tak vysedáváš?“
„Pozoruju ptáky,“ odsekl.
„Fajn, takže se tu alespoň můžu porozhlédnout v klidu,“ zamručela.
„Po čem?“ zajímal se.
Zabořila do něj pohled: „Jestli nezachytím nějaké stopy po těch, co unesli tvou sestru.“
Rozhostilo se ticho. Ron pomalu vstal a přešel až k ní. V jeho očích viděla nedůvěru.
„Řekl bych, že Ginny je ti ukradená,“ pronesl tiše.
Ta pitomá hlava ji bolela pořád víc. Napočítala raději v duchu japonsky do pěti, než mu odpověděla.
„Harry mě požádal o pomoc.“
„A jen kvůli tomu jsi ochotná riskovat?“
„Rozhodně se ji a Billa pokusím najít, Weasley. Nikdo tady nemluvil o nějakém riskování. A teď, když mě omluvíš…“
„Myslíš, že jsou ještě naživu?“
Zůstala stát. Obavy v jeho hlase byly více než znatelné, ač to zakrýval.
„Ano, myslím, že jsou,“ odvětila zvolna. „A mimochodem, jestli se budeš chtít večer přidat k záchranné výpravě, měl by ses jít vyspat,“ a vykročila lesíkem podél ochranné hranice.
***
Její probuzení do reality teda za moc nestálo. Z té uklidňující tmy, kde nemusela na nic myslet a nic dělat, se jí vůbec nechtělo. Jenže náruč hlubokého spánku vystřídaly nepříjemné obrazy ledově chladných očí, které se do ní zarývaly s neúprosností dravé šelmy a neustávající bodavá bolest na hrdle.
Nevěděla ani, jestli je to opravdu jenom sen nebo skutečnost, dokud se konečně neprobudila a neotevřela oči.
Zamrkala před jasným denním světlem a až poté dokázala zaostřit. Ležela a nad sebou měla čistě bílý strop. Kam se poděla rudá nebesa její postele?
„Maileen!“ vydechl někdo s obrovskou úlevou po její pravé ruce.
Pomalu otočila hlavu. Sklonila se k ní bledá tvář orámovaná dlouhými vlasy, které měly kdysi stejnou barvu jako ona, ale teď byly protkané šedinami.
„Mami?“ pronesla skrz suché rty udiveně.
„Zlatíčko moje,“ hladila ji zjevně unavená, ale šťastná matka po vlasech. „Konečně ses probrala.“
Mírně se zamračila, jak se snažila vzpomenout, co se vlastně stalo.
„Kde to jsem?“
„U Munga, přinesli tě sem někdy v noci,“ vysvětlila jí matka. „Jak se cítíš?“
Konečně se jí začaly vybavovat události minulého večera.
„Jde to,“ zamumlala tiše.
„Vydrž chviličku, dojdu pro tátu, měl by být na chodbě.“
Mamka odběhla.
Maileen se zapřela rukama a posadila se. Připadala si slabá jak moucha a i tak jednoduchý úkon jí dal docela zabrat. Rozhlédla se po malém pokoji s jedinou postelí. Skutečně to vypadalo jako nemocnice. Vztáhla ruku, která se jí trochu třásla k hrdlu, na kterém i teď cítila jemné pulsování. Dotkla se však jenom obvazu.
Roztřeseně nechala ruku klesnout. Co se stalo těsně předtím, než sebou sekla?
Jo, vlastně… Ptala se té upírky na význam toho, co jí řekl při posledním setkání Vznešený.
Dveře pokoje se znovu otevřely a tentokrát uviděla oba rodiče najednou. Každý k ní přistoupil z jedné strany a otec jí pevně sevřel dlaň.
„Díky Merlinovi,“ hlesl s lesknoucíma se očima.
Maileen ztěžka polkla. Přejela pohledem z jednoho na druhého. Cítila teplo tátovy ruky a postel se zahýbala, když se její mamka posadila na okraj. Tohle bylo skutečné… Opravdu je znovu vidí.
Oči se jí zalily slzami. Dostala se odtamtud. Matka ji objala a pevně k sobě přitiskla.
„Maileen, zlato, teď už jsi v bezpečí. Teď už se nemusíš bát,“ utěšovala ji, ale přitom sama plakala.
Nechala se objímat teplou náručí a pevně zavřela oči. Před čím je však zavřít nemohla, byl ten divný pocit. Ano, byla v bezpečí, nic jí v tuhle chvíli nehrozilo, ale proč se nedostavila úleva, kterou čekala?
Proč pořád myslí na ty oči, na ta ústa a mrazivé doteky a co hůř… Proč si v hloubi duše přeje, aby se ty obrazy znovu staly skutečností?
***
Probudilo ho protivné ječení té babizny z přízemí. Řvala nejspíš zase po bandě výrostků, kteří měli v oblibě hrát na trávníku před jejich domem kopanou.
Rozlepil od sebe víčka a uvědomil si, že usnul vsedě za stolem. Paráda… Nebylo to poprvé, takže už věděl co čekat. Bolest za krkem a v zádech byla i tak zatraceně nepříjemná.
Andreas se opatrně protahoval a přejížděl pohledem po chaosu na svém pracovním stole u okna. Celou noc se přehraboval v různých starých knihách a spisech a pátral po jakýchkoli dalších zmínkách k té zatracené legendě, které by ho posunuly i o sebemenší kousek vpřed.
Na něco, co vyhlíželo docela slibně, narazil až někdy k ránu. Jenže útlá a notně let stará knížka s detailně vyvedenými kresbami obou Oblouků, které měl ještě nedávno pouze za jeden, byla v jazyce, kterému ani za mák nerozuměl. Něco mu ta slova připomínala, ale nevybavoval si, co to může být.
S kyselým výrazem zavřel pootevřené okno, utlumil tak nesnesitelný ječák zdola a zamířil do koupelny, kde si hodlal dát řádně dlouhou studenou sprchu.
Po snídani skládající se z velké sklenice studeného džusu a dvou oschlých rohlíků, ke kterým si vyškrabal zbytky džemu ze sklenice, se vrátil ke stolu. Domovnice byla zřejmě úspěšná, za oknem panovalo až na pár aut projíždějících po vedlejší silnici ticho.
Pohled mu padl na tlustý v kůži vázaný notes, ze kterého trčela spousta různě ohnutých a barevných záložek. Zápisník jeho bratra. Včera mu nevěnoval moc pozornosti, měl ho pročtený od začátku do konce několikrát a nepamatoval si, že by se někde zmiňoval o dvou Obloucích. I když… Tu legendu taky našel založenou v něm. Mohl se přehlédnout…
Došel si pro další džus a usadil se s notesem do křesla. Zkontroluje ho a vrátí se zase na Odbor záhad. Třeba něco Potter s tím bývalým Lovcem zjistili a budou ho tam hledat.
***
Angela za sebou zavřela hlavní vchod a nechala za ním protivné horko poloviny srpna, cvrlikání drobných ptáčků, které jako by jí vráželo do čela hřebíky i jakékoli další zvuky. Sundala si z nosu brýle a promnula štípající oči.
Zjevně se blížila ke svojí hranici, kdy už nebude schopna se udržet při vědomí. To léčení v kobkách základny Bratrstva ji příliš vyčerpalo a projevilo se na jejím stavu mnohem víc, než čekala. I když její učitel zmiňoval vedlejší následky a možná rizika, tak nějak počítala, že jako upírku ji to nebude tolik ovlivňovat. Zjevně naivní úvaha…
Už jsem tě chtěl jít hledat…
Zvedla hlavu a pohlédla ke schodišti, ale to bylo prázdné. Draco k ní promluvil jen v myšlenkách, byl nahoře v ložnici.
Řekla jsem přece, že do devíti jsem zpátky.
Je půl jedenácté, Angie.
Zmateně zamrkala. Už tolik?
Trochu jsem se zdržela.
Hlavně si pojď konečně lehnout…
Už jdu.
Nejprve zamířila do koupelny, kde si ze skříňky vedle zrcadla vzala dva prášky proti bolesti.
Co ti je? ozval se zase Draco.
Jsem jen unavená.
Mám si pro tebe raději dojít?
Jen lež, hned jsem u tebe.
Zapila prášky vodou a podívala se na svůj odraz. S těmi tmavými kruhy a popraskanými žilkami v očích vypadala spíš jako nějaká zombie než upír. Rozpustila a rozčesala si vlasy a s hlavou sklopenou zamířila ke schodišti. U každého dalšího stupně jí připadalo, že její nohy jsou těžší a těžší, zarytě ale stoupala vzhůru.
Ne, že by už něco podobného párkrát nezažila, několikrát se jim stalo, že kvůli pronásledování museli s Dracem trhat rekordy v tom, jak dlouho vydrží bez odpočinku, ale tohle bylo jiné.
Náhle se jí zatmělo před očima a všechno se kolem ní začalo motat. Vidina? Sílící tlak v lebce její domněnku potvrdil. Natáhla se k zábradlí, aby se mohla zachytit, ale ke svému údivu na něj nedosáhla.
Obrazy plné křiku a krve na ni udeřily jako kladivo.
Angela ztratila rovnováhu, zapotácela se, tvrdě dopadla a začala se kutálet zpátky dolů ze schodů.
Draco vytřeštil oči a vyskočil na nohy v okamžiku, kdy vycítil, že se jeho spojení s Angelou náhle kdesi vytratilo. Nedostatek spánku mu taky zrovna neprospěl a musel přemoct hnusnou nevolnost, než dokázal vyběhnout z pokoje na chodbu.
Srdce mu vynechalo jeden úder, když ji uviděl ležet u paty schodiště. V mžiku byl u ní.
Oběma rukama si svírala hlavu, ústa rozevřená v bezhlesném křiku.
Bylo mu jasné, co se děje. Tahle zeď na jejich spojení spadla pouze v případě, že měla nějakou vidinu. Ale tahle byla zjevně mnohem horší než obvykle. A delší. A on už ze zkušeností věděl, že nemůže dělat nic, než čekat až to přestane.
Připadalo mu to jako věčnost, jak pozoroval její bolestí stažený obličej, i když ve skutečnosti to nejspíš netrvalo déle než dvacet vteřin, když Angela roztřeseně vydechla a schoulila se do klubíčka.
Natáhl se a jemně se jí dotkl na rameni.
„Angie…?“
Otevřela ty své zelené oči a byly plné slz, úděsu a strachu. U Merlina, co to jen zase viděla… Na kratičkou chvíli pocítil, jak byla otřesená a zamrazilo ho z toho v zádech.
„Draco…“ zachraptěla skoro neslyšně.
V první chvíli se mu na rty drala otázka, jestli je v pořádku, jenže to rozhodně nebyla.
Prudce se posadila, objala ho a zabořila tvář do jeho ramene. Svírala ho vší silou a jeho špatné tušení jen vzrostlo. Hladil ji po zádech a zachmuřeně přemítal, jestli jim ten návrat stál za všechny tyhle potíže. Nejraději ze všeho by teď Angelu vzal do náruče a nejkratší cestou by se s ní vrátil do Japonska, do jejich domku pod horou Kója. Rok strávený poblíž Ósaky byl tím neklidnějším obdobím v jejich životech. V hloubi duše mu klíčily obavy, že taky jediným, kterého se kdy mohli dočkat.
Chvěla se a tiskla se k němu jako tonoucí. Beze slova ji nadzdvihl, vzal si ji do náruče a odnesl nahoru. Pustila se ho, až když ji ukládal na postel. Sundal jí boty a lehl si za ni tak, aby ji mohl jednou rukou objímat a druhou si podepřel hlavu, aby na ni viděl. Dívala se přímo před sebe.
„Jinak se ti nic nestalo? Slyšel jsem ten tvůj pád ze schodů,“ promluvil tiše.
„Ne… Jen pár modřin, to se zahojí.“
Její reakce ho uklidnila, už se začala vzpamatovávat.
„Co jsi viděla, Angie?“
Chvíli mlčela. Pak pohnula rukou a položila dlaň na tu jeho, která ji objímala kolem pasu a zaklesla do ní prsty. Pevně je sevřel a napjatě čekal.
„Myslím…“ pomalu se nadechla. „Myslím, že jsem viděla to, co se stane, když nezabráníme Bratrstvu otevřít tu bránu.“
„Démoni?“ hlesl.
„Nejen to… Bylo to… Bylo to, jako by bylo všechno špatně. Bojovali jsme ze všech sil, ale stejně to bylo k ničemu.“
„Vidělas nějaký boj? Viděla jsi nás?“
„Já…“ zachvěla se. „Viděla jsem hodně. Až příliš. A všichni vypadali starší než teď. Dokonce i my…“
„I my?“ podivil se upřímně. „Ale v tom případě jsi musela vidět hodně daleko. Jak je to možné?“
„Já nevím… Bylo to jiné, než normálně. A byla tam krev… Tolik krve…“ zavřela oči.
Díval se na její profil a mlčel.
„Neptej se mě na to, Draco.“
„Nic jsem neřekl…“
„Ty víš, co myslím. Neptej se.“
***
Harry ani nedoufal, že by mu Lestern mohl nějak pomoct. Ovšem ve chvíli, kdy vytáhl na světlo tu útlou knížku, svitla v něm naděje. Ten jazyk poznával. Byla to ta hnusná chrčivá hatmatilka upírů. Problém byl v tom, že si nedokázal přeložit ani jedno procento z toho, co svazek obsahoval.
Půjčil si knížku od Lesterna se slibem, že ji vrátí nepoškozenou zpět a obletěl s ní Ministerstvo, Ústředí i Odbor Lovců. Nikomu ji neukazoval, jen se ptal na kohokoli, kdo by mu pomohl s překladem. Jako naschvál byla jediná Lovkyně z Odboru, která mu mohla pomoct, na dovolené neznámo kde. Věděl, že někteří z Lovců by textu částečně rozuměli, ale čím méně lidí o těch Obloucích zatím vědělo, tím lépe. Nemohl přece poletovat od jednoho k druhému a tahat z nich rozumy, aniž by jim vysvětlil proč. Rozneslo by se to.
Nezbývalo mu, než počkat do večera, s čím přijde Angela, a ukázat to jí.
***
Pan Weasley byl na Ministerstvu a Ron se pořád nevracel, což už jí začínalo dělat starosti. Catherine přiměla paní Weasleyovou i Helen, aby si vypily uklidňující čaj a nějakým zázrakem se jí podařilo dostat je obě do postelí. Něco po poledni dorazil bledý Harry, vyptal se, co je nového a odešel do horního pokoje k Jamesovi s tím, ať ho nejpozději v pět večer probudí, pokud usne.
Cathy ručně uklízela nádobí, které zbylo v kuchyni ještě od večeře předešlého dne. George seděl mlčky za stolem a otáčel v prstech svou hůlkou. Nabídla se, že udělá něco k jídlu, ale nic nechtěl. Celý dům byl tak děsivě tichý, až jí z toho bylo nevolno.
Otevřeným oknem dovnitř vletěla teprve dva roky stará rodinná sova, kterou poslala se vzkazem za Dariou. George ani nezvedl hlavu. Osušila si ruce a převzala lístek. Zjevně zděšená Daria ji prosila, aby jí dala vědět hned, jak bude něco nového.
„Od koho to je?“ ozvalo se za ní tiše.
Obrátila se a ve dveřích uviděla stát Rona. Konečně se vrátil…
„Od Darie. Psala jsem jí, co se stalo…“
„Aha. Vrátil se už Harry?“
„Je nahoře u Jamese.“
„Říkal něco?“
„Musíme prý čekat,“ odpověděl mu dutým hlasem jeho bratr.
„Čekat?“ protáhl Ron nevěřícně. „Na co?! Až Ginny a Billa zabijí?!“
„Rone…“ podívala se po něm prosebně. „Nemluv tak…“
„Na tmu,“ odvětil George. „Máme nečinně čekat až do večera, až ti hajzlové začnou vylézat z děr a doufat, že nám někdo z nich milostivě poví, kde je máme hledat.“
Ron zaťal pěsti: „Ve kterém pokoji je?“
„U Ginny,“ hlesla Cathy opatrně. „Ale Rone…“
Neposlouchal ji. Otočil se na podpatku a zamířil nahoru po schodech. Vydupal k určenému pokoji během několika vteřin a rázně otevřel dveře dokořán.
Harry nejspíš seděl a hlídal u Jamese, ale usnul u toho. Celý skrčený tvrdě spal na jedné polovině postele, chlapec se neklidně převaloval na druhé. Chvíli je pozoroval a jeho sveřepý naštvaný výraz polevil.
Tiše jim pootevřel okno, aby jim pustil do přehřátého pokoje alespoň trochu vzduchu a zase za sebou zavřel.
***
V místnosti poblíž přijímací haly Rady Vznešených nebylo zrovna veselo.
Serpens stál se založenýma rukama a opíral se o zeď, pohled upřený na úplně bílou Feles, která se krčila v křesle, oči pevně zavřené. Falco seděl shrbený hned vedle, lokty zapřené o kolena a jejich boty se vzájemně dotýkaly. Lupus pochodoval z jednoho konce ´čekárny´ na druhý a příšerně se u toho mračil.
„Mám toho akorát!“ vyprskl po další otočce. „Jdu tam!“
„Nikam nepůjdeš,“ usadil ho ledově. „Sedni si na zadek a čekej! Když tam vlítneš, jenom je naštveš.“
„Jak dlouho nás zase chtějí nechat čekat?“ rozčiloval se dál Lupus, ale přinejmenším neopustil místnost.
„Trpělivost zjevně není jednou z tvých vlastností, Lupusku.“
„Za to ty jí máš na rozdávání!“ štěkl po něm a nakopl nejbližší prázdné křeslo.
„Copak jim je úplně jedno, co se děje?“ vložil se do toho zachmuřeně i Falco.
„Neptej se mě na vrtochy Rady,“ pokrčil rameny v odpověď.
„Myslel jsem, že jsi jejich oblíbenec.“
„Bejvávalo, sokolíku. Co začalo otravovat Bratrstvo, tak jsou čím dál nepřístupnější ke všem.“
„O to víc důvodů z nich vytáhnout všechno, co vědí,“ usoudil ten blonďatý chytrolín.
„Můžeš to klidně zkusit jako první, milerád ti dám přednost.“
„Když se jich bojíš, tak klidně,“ odtušil s úšklebkem.
„Já budu ten, kdo se bude smát, až tě ponesou ven nohama napřed.“
„Tak to doufám, že přijdeš zvedat morálku i na můj pohřeb.“
„Bude mi potěšením.“
V příštím okamžiku mu přímo na hlavu letěl těžký svícen z malého stolku, stačil se mu vyhnout jen na poslední chvíli. Odrazil se tak od opracované skály, kde zanechal pár škrábanců a celý pokřivený spadl procházejícímu Lupusovi na nohu.
„Do prdele, to jste se pomátli nebo co?!“ vyjel vztekle.
„Co se koukáš na mě?“ ohradil se Serpens. „Obrať se támhle na hnědovlasou slečnu, která dnes podle všeho nemá náladu na vtipy.“
„Jestli ti to jako znamení toho, že máš sklapnout, nestačilo, Serpensi, moje hůlka ti to ráda vysvětlí,“ pronesla tiše Feles, pozorujíc ho zpod přimhouřených víček.
Zašklebil se na ni: „Myslím, že je mi to jasný.“
„To jsi mě potěšil.“
„Zapíšu si to na svůj seznam.“
„Ty si nějaký vedeš?“
„Právě jsem začal,“ odtušil.
Feles jen převrátila oči.
„To jsem rád, že jste se během toho čekání nezačali nudit,“ vmísil se do jejich zábavné konverzace další hlas, po kterém všichni sekli ostrým pohledem.
Ve dveřích stál Marcus a přezíravě si je prohlížel. Ovšem na zaryté výrazy přítomných to protentokrát nemělo vliv.
„Co se děje, že pro nás jdeš osobně, Marcusi?“ protáhl Serpens.
„Před Radu nepůjdete.“
„Co prosím?! Asi jsem se přeslechl, ne?“ vytočil se okamžitě Lupus.
„Laskavě zkroť svůj hněv, Lupusi a uvědom si, s kým mluvíš,“ setřel ho studeně Vznešený a upír se skřípěním zubů ztichl.
„Můžete cokoli prodiskutovat přímo se mnou,“ pokračoval a přejížděl po nich pohledem.
„A čím máme začít?“ neodpustil si rýpnout Serpens. „Reportem ze včerejšího střetu, následky toho svinstva, o kterých jsi nám nic neřekl nebo jistými Oblouky? To skoro vypadá, že to tady nikoho nezajímá.“
„Od tebe bych drzosti nečekal, Serpensi.“
„Tohle nemá s drzostí absolutně nic společného. Já bych pro změnu od Rady očekával lepší komunikaci,“ oponoval mu suše.
Marcus několik vteřin mlčel.
„Falco, zajisti tuto místnost proti odposlechu,“ obrátil se pak nečekaně k Malfoyovi.
Ten se zatvářil tak kysele, až ho to skoro rozesmálo. Sokolíkovi zjevně nevoněly rozkazy. Ovšem Feles mu pohotově šlápla na nohu, takže s okatou neochotou vytáhl hůlku a vykonal, co se po něm chtělo.
„Co to má znamenat, Vznešený?“ nevydržel to Lupus. „Proč ty tajnosti?“
„Musíme být opatrní, všechno to zašlo příliš daleko.“
„To bych řekla,“ reagovala pochmurně Feles.
„Třináctý mne výslovně požádal, abych tuto záležitost s vámi projednal neoficiálně. Pokud by se to rozneslo, v našem společenství by to mohlo způsobit paniku a rozvrat.“
„A co, zatraceně?!“ prskl Lupus.
„Kolik jste toho už zjistili?“ otázal se nejprve Marcus.
„Jak to myslíte?“
„Víte už o dvou Bránách?“
„Ano,“ přikývla Feles s velmi temným výrazem. „Takže vy jste věděli, co to Ater hledá…“
„Po nějaké době jsme na to přišli, ano,“ připustil Marcus.
Feles se postavila tak prudce, až se za ní zakymácelo křeslo: „Tak proč jste nic neřekli a nechali nás plácat se ve tmě?!“
„Muselo to tak být. A vy o těch Bránách taky nikde nic neřeknete.“
„Mohl by mi někdo vysvětlit, o co tady jde?“ ozval se Lupus nechápavě.
„Já ti řeknu, o co jde!“ vyletěla vztekle upírka. „O to, že Rada si s oblibou zahrává se životy všech okolo jako nějací zatracení loutkáři!“
„Feles!“ zasyčel po ní varovně, ale ona pořád stála a bobtnala vztekem.
To už vstal i sokolík a položil jí ruku na rameno, což v tuhle chvíli Serpens neskonale ocenil. Kdyby se neudržela a skutečně by po Marcusovi vyjela, měli by další velký problém. Marcus se mračil, ale nevypadalo to, že by ji chtěl za to chování peskovat.
„Všichni se uklidněte, sedněte si a poslouchejte,“ vyzval je chladně.
„Na vykecávání není čas! Copak si to vůbec neuvědomujete?!“
Marcusovy oči se proměnily na dvě planoucí výhně a Serpens usoudil, že by do toho měl raději konečně zasáhnout. Opustil své místo u zdi a pevně sevřel Feles druhé rameno, takže ji teď drželi oba.
„Měla by ses uklidnit, poklade. Vztekáním a osočováním se daleko nedostaneme.“
„Vy to nechápete!“ zvolala nešťastně, setřásla ze sebe obě ruce a ztěžka si zase sedla.
Serpens se zadíval na Falca, který mu pohled vážně opětoval. V chvíli v něm nebylo po pošklebování nebo vyzývavosti ani památky. Něco se přihodilo a jemu došlo, že tady nejspíš skutečně plýtvají drahocenným časem.
„Tak už mě konečně necháte mluvit, vážení?“
Malfoy se na Vznešeného ani nepodíval a zase se posadil vedle Feles. Serpens se k Marcusovi otočil čelem.
„Pokud dovolíte, Ynemeren,“ přešel k chladnému vykání. „Dám vám jedno doporučení. Zkraťte to.“
Za ten záchvěv dotčeného vzteku na jeho obličeji ta poznámka stála. Vznešený se však rychle ovládl, napřímil se a začal ze sebe sypat monolog v jejich rodném jazyce.
Draco se nespokojeně zašklebil, když se místností začaly rozléhat ta chrčivá slova, ale Angela mu je vzápětí začala v myšlenkách překládat do angličtiny.
„Když zkrátka, tak budiž… Třináctý má podezření, že je v Radě další Vznešený, který spolupracuje s Aterem. Rozhodl se prozatím důvěřovat pouze mně, takže o tom, co vám teď povím, nemluvte s nikým jiným – ať už z Rady nebo dalšími z nás.
Přibližně dva měsíce poté, co Ater zradil, zmizel a začal podnikat ty své krvezrádcovské akce, jsme přišli na to, že v naší knihovně něco hledal. Byly to starobylé záznamy o dvou Bránách, které kdysi vytvořila první generace kouzelníků. Brány, jež vedou do světa démonů. Ti pošetilci si mysleli, že dokážou démony přinutit poslechnout a využívat je. Jednou z Bran však tehdy uniklo něco tak prastarého a mocného, že proti tomu neměli ani tu nejmenší šanci. Oni jsou přesvědčeni, že to byl Pán démonů, kterého se jim podařilo zapečetit zpátky tam, odkud přišel, ovšem pravdou je, že to byl Lamideus.“
Šokovaný úděs, který zahlédl na tvářích Hada a Vlčka, nechápal. A Angela mu to rychle začala vysvětlovat.
Říká se, že Lamideus je úplně první nemrtvý, který kdy chodil po Zemi. Za tu dobu se z něj stal něco jako upírský bůh. Existuje o něm několik legend, ale ty se vypráví upírčatům na dobrou noc, nevěřila jsem, že je na tom něco pravdy. Taky jsem slyšela, že někteří věří, že je ztělesněním samotného zla – Ďábel.
To zní strašně sympaticky… odtušil v odpověď.
Marcus hned pokračoval.
„Lamideus kolem sebe začal shromažďovat upíry a lidi posedlé démony a peklo, které tehdy rozpoutal, pamatuje pouze Třináctý, který jako jediný přežil odboj proti jeho vedení. I když se tehdy soustředil na zničení lidského světa, posléze by došlo i na nás. Začali bychom se zabíjet navzájem, jenom abychom přežili, ale málokdo tohle předvídal.
Trvalo přes tři sta let, než se ho podařilo zapovědět zpátky do temnoty, ze které vzešel a zapečetit obě Brány. Čarodějové tehdy upírům nevěřili a Brány chtěli uschovat sami, ale nakonec došlo k dohodě.
Vchod, který teď mají na Ministerstvu kouzel, není sám o sobě tolik nebezpečný. Ze světa démonů jím nic nemůže projít k nám. Podle všeho ji jedna kouzelnická vláda dokonce používala k popravám. Ale východ měl navždy zůstat pohřben v zemi a záznam o jeho umístění měl být zničen. Jenže se tak nestalo. V knihovně zůstaly uschovány nápovědy, které vedly k místu, kde byla Brána zakopána. A Ater ji našel.
Podle nás chce vyvolat zpátky Lamidea – nejspíš věří v jeho ideologii, pokud se to tak dá říct a chce očistit svět od všech lidí i upírů, kteří půjdou proti němu. Vždycky měl poněkud radikální názory na vládce planety, ale nevěřili jsme, že by byl schopen zajít až tak daleko.“
„Proč jste sakra neudělali nic, abyste ho zastavili?“ zasyčela Feles v angličtině. „Když už jste věděli, o co mu jde?“
Marcus náhle vypadal unaveně: „Nevěřili jsme, že ji dokáže opravdu najít…“
„Každý má právo na špatný předpoklad, že?“ zašklebil se nepříjemně Lupus.
„Kolem Oblouku je ještě jeden z nejsilnějších zaklínačských štítů vůbec. Nedostane se přes něj, je to závěrečná pojistka.“
„Takže teď poslouchejte vy mě,“ pronesla Feles rázně. „Jestli máte i jen sebemenší ponětí o tom, kde Ater tu zatracenou druhou Bránu vykopal, tak mi to okamžitě řekněte. Času jsme vyplýtvali dost vzhledem k tomu, že už včera v noci Bratrstvo dostalo do pracek nejlepšího odeklínače v Evropě a ani ho přimějí, aby se přes ten váš slavný štít dostal. A jestli jim v tom nezabráníme, tak jsme všichni v hajzlu! Řekla jsem to dostatečně srozumitelně?“
Vznešený zamrkal a protáhl obličej: „Proč jsi to neřekla hned, Feles?“
„Nechal jste mě snad?!“
Upír se zamračil a pak asi pět vteřin zřejmě dost usilovně přemýšlel.
„Počkejte všichni tady. Nikdo jiný o tom nesmí vědět. Přinesu vám tu knížku, ve které je popsáno, kde by to místo mělo být. Já sám to pouze tuším, třeba přijdete na něco dalšího.“
A aniž čekal, co oni na to, byl pryč.
Serpens si pro něj dost netypickým gestem prohrábl vlasy.
„Ty oprsklosti si od něj ještě oba vyžerete i s úroky,“ oznámil Feles a Lupusovi.
„To mi v tuhle chvíli dělá ty nejmenší starosti, Serpensi,“ odsekla mu nevraživě.
Zamyšleně se na ni zadíval. Nějakou dobu už ji přece jenom znal…
„Tys něco viděla, že ano?“ pronesl zvolna.
Uhnula pohledem: „Dej mi laskavě pokoj.“
To bylo ovšem to poslední, na co měl chuť.
„Nejspíš jsi měla vidinu, která s tou bránou nějak souvisí… Koho jsi viděla zemřít, že jsi z toho tak vytřepaná?“
Zaťala zuby a neodpověděla.
„Radši zavři klapačku, Serpensi,“ ozval se místo ní Falco.
„Nemyslíš si snad, že máme právo to taky vědět, sokolíku?“
Šlehl po něm tím svým ocelovým pohledem. Jak se jednalo o Feles, tak neznal bratra.
„Až bude třeba, tak vám řekne, co uzná za vhodné. Ale v tuhle chvíli by určitě ocenila, kdyby sis dal pohov.“
„Koukám, že jste všichni nějací napružení,“ konstatoval kysele. „Fajn, ale tuhle konverzaci pouze odkládáme, jasný?“
***
Vedli ho kolem velké mýtiny. Podle toho, co v té tmě viděl, byla celá rozkopaná, jako by na ní řádilo stádo buvolů a hromady hlíny na ní vytvářely pokřivené stíny. Přibližovali se k nějakým světlům a v Billovi vzrůstal podivný pocit vzrušení. Ve vzduchu byla magie a to zatraceně silná.
Jeden upír šel před ním, další tři za ním. Hůlku mu sebrali hned, jak se s ním Ratus přemístil někam do lesa. Jeho žádosti, že chce vidět sestru, nedbali, odtáhli ho do nějaké chaty, kde ho zavřeli do místnosti bez oken. Nechali ho tam celý zbytek noci i den a až večer se mu uráčili přinést něco k pití a jídlu a hned na to ho odvedli.
Teď postupovali jehličnatým lesem, ve kterém bylo dost chladno, takže soudil, že jsou někde na severu a nikdo z nich mu neřekl ani slovo. Zatínal zuby a snažil se neztratit sebeovládání.
Vyšli zpod stromů na okraj mýtiny zalité několika koulemi nažloutlého světla. Ještě pořád ho udivovalo, jak dobře někteří upíři umějí čarovat. Někdo je to musel přece naučit, do žádné školy by je nevzali. I když Kruval si servítky nikdy moc nebral… Že by si předávali kouzelnické vědomosti z generace na generaci?
Ratus jdoucí před ním zpomalil a jemu došlo, že jsou u cíle. Upír zůstal stát, ale on postoupil ještě o něco blíže. Na to zůstal fascinovaně zírat do obřího kráteru, který se tu vytvořil zjevně po předešlých pokusech prolomit zaklínačský štít kolem vysokého kamenného Oblouku přímo uprostřed.
Štít tu kamennou věc obklopoval jako jemně zářící kupole, po jejímž povrchu přebíhala v pravidelných intervalech sada složitých znaků. Čistá a neskutečně stará magie, která mu přivodila husí kůži a mrazení v zádech. Nikdy za celý svůj dosavadní život na tak silný štít nenarazil; nepotřeboval nic zkoušet na to, aby to poznal.
„Směle do toho, Weasley.“
Obrátil se k upírovi, který se mu představil jako Ratus.
„Chci vidět svou sestru,“ oznámil neústupně.
Upír se ušklíbl: „Ale, jistě. Chce to nějakou motivaci, že?“
Billovi se z jeho úšklebku obrátil žaludek. Ratus mu zmizel z očí. Netrvalo to ani minutu, když ze tmy, kam nedosahovalo světlo, zaslechl ke své velké úlevě známý hlas.
„Dejte ze mě ty pracky pryč!“
Ginny byla zjevně v bojovné náladě.
„Co po mně sakra chcete?!“
O hodně tišší odpovědi nerozuměl. Napjatě upíral zrak do míst, odkud zněly hlasy.
„Když mě nechcete zabít, tak proč jste mě unesli? To mě tu chcete nechat umřít hlady nebo…“
Dívka najednou zmlkla a Billovi došlo, že uviděla jeho. V příští vteřině už se na světle objevila dvojice upírů, která mezi sebou vedla jeho sestru. Byla bledá, rozcuchaná a halenku měla roztrženou, ale jinak byla na první pohled v pořádku. V tuto chvíli však vyděšeně upírala pohled na něj.
„Bille…“ vydechla šokovaně.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se zvolna.
Neodpověděla, jen na něj upírala pohled, ve kterém se pomalu začínalo objevovat pochopení. Trojice se zastavila pár metrů od něj a zpoza nich se vynořil Ratus.
„Spokojený?“ nadhodil kysele.
Bill zachmuřeně v duchu počítal, kolik zatím viděl upírů s hůlkami a kolik normálních. Aby mohl vůbec začít s tím štítem něco dělat, musí mu vrátit hůlku. Pak by se mohl o něco pokusit, ale jen v případě, že se mu podaří zbavit se upírů-čarodějů a hlavně Ratuse, který ho probodával pohledem.
„Nechte ji jít a já udělám, cokoli budete chtít.“
Ratus se upřímně rozesmál.
„Dobrý vtip, Weasley. Pusť se do toho, nebo si to tvoje malá sestra škaredě odnese, to ti garantuju.“
„Aspoň jsem to zkusil,“ zamručel si Bill pod nosem. „Je vám snad jasné, že k tomu potřebuju hůlku?“
„Ale jistě,“ přitakal Ratus a přistoupil k němu už s žádaným předmětem v dlani.
Bill se po ní natáhl, ale upír ještě uhnul z jeho dosahu, když se mýtinou zničehonic rozlehl bolestný výkřik, až sebou poděšeně trhl. Vyhledal pohledem znovu Ginny. Ti dva už ji nedrželi. S bolestí zkřiveným obličejem před sebou držela chvějící se ruku.
„To bylo jen varování, Weasley,“ ozval se škodolibě Ratus a Bill byl v tu chvíli přesvědčený, že mu četl myšlenky, když se snažil naplánovat pokus o útěk. „Zatím to je jen zlomený prst, ale měl by sis dávat majzla, aby z toho nebyl zlomený krk. Jediný pohyb, který se mi nebude zamlouvat, a žádné ohledy brát nebudeme. Je to doufám dost jasné?“
511 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...