Skip to content

GENERACE Z: Alter ego: Tohle je teprve začátek!

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Bylo půl sedmé ráno. Ta díra se jmenovala Leverburgh. Vlastně celé Skotsko byla taková velká ospalá díra s nejnádhernější přírodou, jakou kdy Serena viděla. Seděla na železné kleci, která sloužila k lovu mořských potvor. Asi. Nebyla si úplně jistá a raději to nechtěla vědět. Za necelou hodinu jim odjíždí loď na Saint Kildu. Včera se museli přemístit pomocí přenášedla, a pak začala komedie. Ubytovali se v malém rodinném penzionu blízko moderního kostela. S Carterem se vydávali za milence. Ten se do té role natolik vžil, že ji radostně mačkal, kdykoliv se někdo přiblížil.

„Ještě jednou mi sáhneš na zadek a prokleju tě do třetího kolena,“ zavrčela.

„Ale notak, Sereno. Máme být milenci. Klidně se obětuju a dám ti takovou pusu, jakou jsi ještě nezažila,“ Carter na ni mrkl zpoza sklenice skvělé místní whiskey, „a pokud by ti to bylo málo, tak ti v posteli ukážu pořádnou lochneskou příšeru. Ať to máme trochu tématické, když už se nacházíme v téhle ospalé vesnici, kde lišky dávají dobrou noc. Možná by mi slušel i kilt.“ Serena vyprskla a začala se smát. Muž na ni mrkl a divoce zahýbal obočím.

„Myslím, že by ti kilt slušel, ale na dudy hrát opravdu nebudeš. Na to nejsem připravená.“

„Na skotské dudy určitě ne, ale na tvoje bych si zahrál rád.“ Serena se zakuckala. Thomas na ni rošťácky mrkl a obrátil do sebe pálenku.

„Tak to se nikdy nestane,“ zamumlala. Zašklebila se, když polkla hlt pálenky. Tahle pálenka byla vážně silná.

„Tvoje škoda, myslím, že by se ti to líbilo, ale přemlouvat tě nebudu. Slečno,“ zavolal na servírku a ukázal dva prsty. Jasný signál pro další kolo.

„Už bychom neměli pít. Máme před sebou důležitý úkol,“ napomenula ho.

„Dovol, abych to uvedl na pravou míru, sebevražedný úkol.“ Jeho výraz se během mžiku změnil. Teď se na ni díval se strachem v očích. Ty dva dny, co strávili nad chabými informacemi, které našli v archivech, opravdu nestačily. Saint Kilda pro něj bylo synonymum pro smrtelné nebezpečí.

„Měli bychom si znovu projít kroky a…“

„Ne, Vernová. Dnešní večer si užijeme. Možná je poslední, tak mi to prosím dovol. Už žádné plány, žádná práce. Jen jídlo a pití. Nebráním se, kdybys chtěla naposledy okusit slast od pořádného mužského,“ hleděl na ni s vážnou tváři. Nakonec významně mrkl a něco v ní povolil. A pak přikývla. Thomas radostně tleskl. Vyskočil ze židle a zamířil rovnou k baru. Za chvíli se vrátil s lahví dvanáctileté skotské a jídelním lístkem.

„Ten výběr ryb je neuvěřitelný, poprvé nevím, co si mám dát,“ Serena se kousla do rtu a povzdechla se nad obrovskou nabídkou.

„Kašli na rybu a dej si pořádný steak. Nevěděl jsem, že jsi ten typ holky.“ Čarodějka zvedla nechápavě hlavu.

„Jaký typ? Že celý den žeru klíčky a piju odporné zeleninové smoothie?“ naštvaně si odfrkla, „proč tě udivuje, že mám chuť na čerstvou rybu? Jestli sis nevšiml, tak steak bude dovážený. Tohle je rybářský podnik. Ale dej si, co chceš.“ Mávla rukou a dál se věnovala nabídce.

„Omlouvám se, tak jsem to nemyslel. Jen, máš tak neuvěřitelnou postavu a nechodíš s náma na oběd…“

„Nesnáším jídlo v ministerské kantýně. Plus bych byla vtažena do kolotoče pomluv, a to raději drátem do oka.“ Thomas se zasmál. Serena to vystihla úplně přesně.

„Co kdybys mi něco doporučila?“ Žena se napila ze sklenice s jablečným moštem a sledovala potutelně se usmívajícího kolegu. Oči mu zářily, za co mohl z větší části alkohol, ale viděla v nich trochu ohníčky hravého kluka. Trochu jí připomínal jedno famfrpálové jelito, co hlídá jejího syna. Lucas. Tak moc jí chyběl.

„Jak se tak na tebe dívám, ryba nebude to pravé ořechové. Mýlila jsem se, dej si raději pořádnou roštěnku.“

„Nabízíš se?“ Serena zvedla hlavu, přesně za pět sekund ji došlo, jaký dvojsmysl vypustila z pusy. Celá zčervenala a raději se napila, aby se uklidnila.

„Ehm, ne. Ale ta servírka je z tebe hotová,“ konstatovala klidněji. Mladík se uchechtl a kopl do sebe panáka. Něco mu říkalo, že dnešní noc bude nezapomenutelná.

Špaček od cigarety nechala zmizet. Vytáhla kus papíru a začala psát.

Nejsladší Lucasi,

je brzo ráno. Chystám se nasednout na menší loď. Moc by se ti líbila. Neboj se. Vše je v pořádku, za pár dní se vrátím. Posílám ho přes mudlovskou poštu, tak možná přijedu dřív, než ho mudlové doručí. Vím, jak se ti líbí ty poštovní známky. Snad se tvůj dočasný opatrovník chová slušně a příkladně. Možná na něj občas dohlídni, moc zodpovědnosti nepobral. Budu teď chvíli mimo signál. Celkově. Tam, kam jedu, je silný magický štít.

Miluju tě, světlo mého života.

Máma

P.S. Prosím, opravdu si ty zuby čisti pořádně.

Složila lístek do obálky, kterou měla už předepsanou. Vše pečlivě zalepila a hodila do schránky, která byla na začátku mola.

„Mudlovská pošta? Opravdu? Jak se ti daří Sereno, dlouho jsme se neviděli.“ Rychle se otočila. Kousek od ní stál stařec. Na hlavě měl šedou tvídovou čepici, přezdívanou baretka, kostkované sako, hnědé nohavice a bílý plnovous, za který by se nemusel stydět ani Merlin. Opíral se o hůl s hlavou draka. Serena neměla strach, i když vzduch naplnila nebezpečná aura. Samotný Scott Gowdie, její bývalý nadřízený, vedoucí Odboru záhad a tvůrce Indictia, se na ni mírně usmíval.

„Dobré ráno, Kerberosi.“ Stařec se zasmál

„Zapomněl jsem, jak umíš být vtipná.“

Serena si zapálila cigaretu: „Konečně jsi vylezl z úkrytu. Možná bych měla informovat bystrozory, že nejsi tak úplně mrtvý, jak si všichni mysleli.“ Gowdie popošel k ženě. Sebral jí cigaretu a potáhl si.

„Byla to skvělá smrt. Tebe ale oznámení nepřekvapilo, jinak bys neposlala tak zoufalý vzkaz o pomoc.“ Serena zavrtěla hlavou. Scott rozhodně nebyl obyčejný stařec v důchodu, byl to šílenec a manipulátor. Pár let byla jeho přímá podřízená. Něco jako asistentka, ale všichni věděli, že ji připravuje na vedoucí pozici. Prakticky si ji vyhlédl, už když pracovala na Oddělení styku s veřejností. Byl to on, kdo mladého Lupina zmanipuloval. Vždycky dostal to, co chtěl. A pak udělal tu osudnou chybu, a musel se stáhnout.

„Konec her. Oba víme, že mě potřebuješ. Vím, že jsi studovala všechny dostupné plány, ale jak sis všimla, pár jich tam chybělo.“ Odfrkla si. Samozřejmě, jinak by neposlala zašifrovanou zprávu. Thomasovi to raději neřekla.

„Ano,“ odpověděla jednoduše.

„Věděla jsi, že přijdu. Proto nejsi překvapená.“ Žena přikývla a překřížila ruce na prsou.

„Samozřejmě, a stejně tak si věděl, že ti napíšu, i když bych za to mohla jít před tribunál. Tak, co nevím o Indictiu?“ Znala jeho posedlost šiframy. Jednu takovou mu zanechala v klasické novinové křížovce. Její bývalý šéf se usmál a promnul plnovous.

„Omlouvám se, že jdu pozdě…“ Serena se otočila na přicházejícího kolegu. Byla na něm znát alkoholová únava, i přes tuto lehkou indispozici, propaloval starce pohledem. Thomas neměl možnost poznat Gowdie. Byl to pro něj nějaký starý gentleman.

„Cartere, tohle je ten odborník, o kterém jsem se ti zmínila.“ Dál to nerozvíjela. K molu se přiblížila menší loď.

„Výborně, náš odvoz je tu. Než budeme moci nalodit, řeknu vám rychlé instrukce. Tohle je mudlovský trajekt, který vozí turisty kolem Saint Kildy. Dělá okružní plavbu, takže objede celý ostrov a vy můžete zmapovat kameny. Kapitán je zvyklý na vše, ale pro jistotu jsem vám přichystal fotoaparát, abyste vypadali autentičtěji.“ Serena převzala od starce starý kompakt a strčila do kapsy bundy. Godwie se na ni tázavě podíval.

„Chceš si snad udělat selfie?“ zamumlala Serena ke starci. Ten zakroutil hlavou a pokračoval za mladíkem na loď. Jako poslední nastupovala Serena. Gowdie ji zaskočil. Nečekala, že se s nimi nalodí. Tohle smrdělo. Něco jí říkalo, že je to hodně špatný nápad, ale bohužel s tímhle do toho všeho šla.

***

Sledoval, jak Lucas spí. Pohled na chlapce mu dodával vnitřní klid. Byly to dva dny, co navštívil lékouzelníka. Stále to nikomu neřekl. Strach ho pomalu začal naplňovat. Paradoxem bylo, že na něm mu nezáleželo. Kdyby mu diagnozu sdělil někdo před lety, zasmál by se a pokračoval ve své sebedestrukci. Se smrtí Averny se nedokázal nikdy smířit. Ona byla ta, pro kterou žil a bohužel, jako všechno ostatní, si to uvědomil příliš pozdě. Myslel si, že když odjede, zapomene. Letos to bylo deset let. Neměl do toho zápasu vůbec nastupovat. Kromě fatální prohry, utržil zranění a byl odstavený. Ze začátku se proklínal, ale poslední dobou přemýšlel, že to možná byl osud. Do toho přišla žádost od Lily a Scorpiuse. Předtím o návratu do Anglie ani nepřemýšlel. Trenér a ošetřující lékař jeho cestu podpořili. A nakonec seznámení s tmavovlasým chlapcem a jeho nezkrotnou matkou.

Konečně v něm vzplál životní plamen, který tolik let postrádal. Oni mu dali opět chuť do života. Povzdechl si. Mávnutím hůlky zhasl malou lampičku a vyšel z pokoje. S Lucasem se dohodli, že bude mít jen přivřené dveře. Albus se opřel o zeď vedle chlapcových dveří. Zhluboka se nadechl, s výdechem si promnul tvář. Oči mu padly na dveře Sereniny ložnice. Něco ho tam táhlo. Zlehka otevřel a vstoupil. Do nosu mu udeřila omamná vůně. Rozsvítil tlumené světlo. Tmavě zelené stěny, bílá komoda, šatní skříň a toaletní stolek, kovově zlatý rám postele. Za ním viselo několik zvětšených fotografií v rámu. Na nočním stolku byla položená nějaká kniha a usmívající se dvojice v rámečku. Lucas a Serena. Přešel k posteli. Přejel po přehozu rukou, bylo to jako pohlazení a jeho nenapadlo nic jiného, než se svléknout do spodního prádla a lehnout do postele. Vzal velký bílý polštář a přitiskl si ho jednou rukou k hrudi. Druhou vzal fotografii ženy, která na něho se synem vyplazovala jazyk. Usmál se. Prstem přejel po tváři Sereny.

„Mám pocit, jako bych tě znal celý život. Tak moc se jí podobáš. Svým odmítáním mě doháníš k šílenství. Co mám udělat, abych tě získal? Slyšel jsem spoustu příběhů o tom, jak se nedokážeš znovu zamilovat. Ale já ti slibuju, že pro tebe i Lucase udělám všechno na světě,“ zašeptal, „dali jste mi sílu bojovat a jenom kvůli vám se chci uzdravit. Potřebuju vás ve svém životě.“ Cítil, jak na něj doléhají potlačované emoce. Oči ho začaly štípat.

„Táto, ty jsi nemocný?“ ozvalo se ode dveří. Albus sebou trhl a podíval se na chlapce v pyžamu se zlatonkou. Muž v duchu zaklel.

„Ne, nic mi není. Proč nespíš? Zdálo se ti něco?“ zeptal se ho jemně.

„Máma říká, že se lhát nemá,“ odvětil Lucas a popošel k muži, „stýská se mi.“ Albus přitáhl chlapce do objetí. Začaly se ozývat vzlyky. Drobné tělíčko se třáslo.

„To nic, Lucasi. I mně se stýská. Máma je za chvíli tady. Co kdybychom tu dnes spali oba? Ty budeš vlevo a já tady.“ Chlapec přikývl. Pustil se a obešel postel. Vzal polštář a narovnal ho. Mezi ně dal fotografii. Albus mávl hůlkou a pokoj zalila tma. Po chvíli se ozvalo těžké oddechnutí.

„Lucasi, řekli mi, že mám vážnou nemoc. Nechtěl jsem, aby ses o mě bál, tak jsem ti to neřekl. Omlouvám se,“ zašeptal muž. Musel mu to říct. Cítil, že je to tak správně. Jemu prostě nemohl lhát. Nedokázal to.

„Nemusíš se omlouvat. Pomůžu ti. I máma, až se vrátí. Myslím, že tě má ráda. Občas si něco mumlá, když si myslí, že ji neposlouchám. Taky se na tebe tak zvláštně kouká. Víš, moc bych chtěl, aby byla šťastná. Pořád je tak sama,“ řekl chlapec a otočil se na bok směrem k Albusovi, „s tebou by mohla.“ Albus se zasmál. Jak moc by si to přál.

„Kéž by povolila.“

„Jo, máma je hrozně tvrdohlavá a zásadová. Ale zaslouží si, aby ji měl někdo opravdu rád. Ale jakože chlapsky. Chápeš? Tak jako strejda Scorpius tetu Lily.“

„Chápu.“ Albus ve tmě našel chlapcovu hlavu a rozčepýřil mu vlasy.

„Řekni mi něco o mámě,“ řekl po chvíli Albus.

„Máma je skvělá. Občas výbušná, věčně nestíhá, a dělá ty nejlepší buchty na světě. Vždycky mi večer čte pohádku nebo vypráví příběhy z jejího života. Ale o mém tátovi nikdy. Chtěl jsem, aby mi o něm řekla, ale vždycky změní téma. Jednou jsme se dokonce pohádali. To bylo poprvé, co na mě zvedla hlas.“

„Opravdu?“

„Ehm, jo. Byl to prý hrozný mizera, který myslel jenom na sebe. Vždy jen na sebe,“ zašeptal a nervózně se poškrábal pod bradou. Ze začátku si Lucas nebyl jistý, jestli to má Albusovi povídat. Měl ho moc rád, ale máma by se na něho mohla zlobit. Na druhou stranu mu musí poradit jak na mamku. Rozhodl se.

„Ona to teda neví, ale já vím, že má jeho fotku a občas se na ni kouká. Hlavně, když je jí smutno. Pije u toho víno a nadává – to, ale nebudu opakovat.“

„To ani nemusíš. A neřekla někdy jeho jméno?“

„Ne, ale tu fotku zamyká do stříbrné truhličky a schovává ji v nočním stolku. Ale to jsem ti neřekl. Máma by fakt vyváděla. Takže prosím, o mém opravdovém tátovi se před ní nesmíš zmínit.“ Albus byl překvapený. Nechápal, proč kolem toho Serena tak tancuje. V každém případě měl pocit, že tady jde o něco víc. Musí na to přijít. V tomhle nebude jenom zlomené srdce.

***

„Zvládneš to!“ mladý chlapec povzbuzoval Albuse, který seděl na židli a svíral hrnek s kávou.

„Já vím, že ano, ale upřímně, nevím, co mám říct. Deset let života jsem byl jenom hloupým chytačem, jak říká tvoje úžasná máma. Nic jiného neumím, ani Bradavice jsem nedokončil. Nevím, co se mnou bude,“ povzdechl si exfamfrpálista. Za chvíli se budou muset přemístit na tiskovou konferenci, na které sdělí celému světu vážnou diagnózu. První dny bojoval sám se sebou. Hlavně po večerech, kdy Lucas spal. Hodně brečel a litoval. Myslel si, že to nezvládne. Pak přišel ten večer, kdy mu všechno řekl. Podržel ho. Dodával mu tolik odvahy a síly k boji. Díky němu se nebál léčby, která nebude příjemná a hrozí částečná amputace. Dnes se děsil médií jako nikdy. Ty bulvární, jakoby něco tušila. Kroužila kolem jako supi. Samozřejmě v dostatečné vzdálenosti. Možná to bylo právě kvůli Lucasovi, proč drželi jistý odstup. Promnul si oči a upil kávy.

„Řeknu mámě, a staneš se mojí chůvou.“ Potter vyprskl smíchy a rozcuchal Lucasovi vlasy.

„Víš, to bych si vlastně moc přál. Ani dnes nic nepřišlo?“ Chlapec zakroutil hlavou a podíval se na stojací kalendář. Bylo to už čtrnáct dní, co máma odjela. Albus si všiml Lucasova napětí. Odložil kávu a objal ho. I on měl strach. Pohled mu sklouzl na dopis, který dorazil někdy před týdnem. Lucas ho plný radosti přidal na ledničku.

„Máma je určitě v pořádku. Je to skvělá čarodějka. Umí se o sebe postarat.“ Lucas přikývl.

„Musíme vyrazit. Všichni už na tebe čekají.“ Albus povzdechl a zbytky kávy vylil do dřezu. Hrnek opláchl a odložil na odkapávač. Chlapec už na něj čekal před vstupními dveřmi.

„Vím, že se máma o sebe postará, ale mám jenom ji.“

Potter mu položil ruce na ramena a podíval se do očí: „Teď máš i mě. Postarám se o tebe i mámu. Nedovolím, aby se vám něco stalo. Ani ta blbá nemoc to neovlivní, to mi věř. Jak jsi teď mou oporou, jsem já tvojí. Na to nikdy nezapomeň. A teď konec vylévání srdíček, jsme chlapi!“ Mladík se usmál a společně zamířili k nemocnici Svatého Munga.

***

„Dámy a pánové, prosím vás o klid. Vím, že máte spoustu dotazů, ale ty až na konci. Děkuji,“ ozval se magicky zesílený hlas. Na schodech za pultem stál mladý tiskový mluvčí národního týmu. Když se dav uklidnil, pokynul nervóznímu Albusovi. Ten si promnul dlaně a podíval se na Lucase, který stál se Scorpiusem v první řadě. Chlapec se na něj usmál a tím mu dodal odvahy. Věděl, že tenhle den nastane. Den, kdy oznámí celému světu, že kariéru pověsí na hřebík. Ovšem nečekal, že to stihne ještě před třicítkou.

„Ehm, ehm… Zdravím všechny. Jsem Albus Severus Potter, někteří z vás si mě vybavují jako nejlepšího chytače za poslední století,“ odmlčel se a ozval se smích a pískot, „jistě vás překvapilo, proč se nacházíme zrovna tady,“ ukázal na budovu, „je to jednoduché. Jak jistě víte, delší dobu se potýkám se zraněním. Po několika vyšetřeních u předních odborníků, jsme se dohodli, že má kariéra na mezinárodním famfrpálovém poli skončila.“ Ticho. Všude se rozprostřelo absolutní ticho. Rychlobrka přestala zuřivě zapisovat, pisálkové i skalní fanoušci oněměli. A pak se zuřivě začaly ozývat výkřiky. Cože? Proč? To je snad vtip? Tiskový mluvčí se snažil všechny utišit, bohužel se mu to nepodařilo.

„Prosím vás, utište se a nechte mě to vysvětlit. Byla mi diagnostikována nemoc, známá jako rakovina kostí. Našli mi nádor, který musí chirurgicky odstranit. Bohužel je velká pravděpodobnost amputace a návrat onemocnění. Proto vás všechny prosím o pochopení. Hlavně média. Toto je poslední rozhovor, který vám dám. Chystám se stáhnout do pozadí. Léčba je velice dlouhá a bolestivá. Chci to vše prožít se svou rodinou, a proto vás prosím znovu, media především, ukončete lov na mě i všechny, kteří jsou mi blízcí. Teď vás prosím o dotazy.“ Pokynul na mluvčího, aby začal moderovat redaktory.

O slovo se přihlásil redaktor týdeníku Famfrpál: „Albusi, moc mě to mrzí a za sebe i redakci, ti držíme palce. Neexistuje tedy možnost nějaké alternativní či experimentální léčby? Je to opravdový konec? Žádný poslední zápas?“

„Hugo, díky za otázky a tvoji, potažmo vaši přízeň. Dle lékouzelníků nepřichází v úvahu. Bohužel ani kouzelníci si s touto nemocí nevědí rady, a proto se budu léčit u mudlů.“ Davem se neslo zalapání po dechu. Tohle bylo poprvé, kdy někdo otevřeně přiznal, že kouzelnická medicína není všemocná.

„Saxová, deník Čarodějka. Pane Pottere, také přijměte naše přání k brzkému uzdravení. Za naše čtenářky se vás musím zeptat. Hodláte se léčit v Anglii a, koho jste myslel vaší rodinou?“ Albus přesně tyhle otázky čekal. Ale tak trochu doufal, že budou trochu taktnější.

„Slečno Saxová, i vám děkuji. Nemohu sdělit, kde se budu léčit, ale s největší pravděpodobností to nebude v Londýně. Prosím o další dotaz.“ Redaktorka se nadechla, aby znovu zopakovala otázku o rodině. Předběhla ji Mottová s bulvárního plátku Nápoj lásky – nejhlubší dno na trhu.

„Pane Pottere, je pravda, že od vás manželka Serena Vernová utekla? Staráte se sám o vašeho syna? Utekla před vámi a nemocí? Hodláte se rozvést? Naše čtenářky by jistě zajímalo, proč jste je celé roky tahal za nos! Je tohle všechno vůbec pravda? Nebo jde jenom o nějaký marketingový trik?“ Albus zbrunátněl, stejně jako Scorpius, který propaloval mladou blondýnu. Ta se přihloupě usmívala stejně jako Umbridgeová z učebnice novodobé historie.

„Prosím, já jsem asi špatně slyšel a tohle je zlý sen… Tak já vám to povím slečno. Je mi z vás zle. Dlouhá léta jsem vám dovolil, abyste mi lezli skoro do ložnice. Žádný rozhovor a focení jsem vám neodmítl. Kývl jsem i na to vaše debilní focení nejvíce sexy kouzelníka… V dobré víře nechám uspořádat tiskovku, abyste to měli z první ruky a tohle je váš vděk? Přijdete sem v těhle nechutných šatech, ve který vypadáte mimochodem jako laciná raj… společnice. Ptáte se mě na irelevantní otázky a urážíte ženu mého života. Je to snad nějaká osobní vendeta za to, že jsem si nevybral vás?“ zavrčel Albus naštvaně a propaloval redaktorku pohledem. Ta se jen usmála a pohodila vlasy. Jeho urážky s ní nic nedělaly, protože tohle je její osobní vendeta. Roky čekala, kdy bude moct zničit Pottera. Stejně jako on její milovanou sestřenici.

„Ale tohle naše čtenářky zajímá! Proč nám neřeknete pravdu? Můj zdroj uvádí, že jste patologický lhář a exibicionista, který pro popularitu udělá všechno. Víte, zajímá mě jedna věc, co by na to asi řekla Averna Kingswoodová? Ach, vlastně nic, je mrtvá a to jenom díky vám!“ Úsměv Mottové se exponenciálně zvyšoval se vztekem Pottera. Má ho.

„Zavři zobák, ty hloupá náno! To nás vůbec nezajímá. My chce číst pravdu a ne ty vaše lži!“ zaječela mladá holka a hodila po novinářce kelímek s jahodovou ledovou tříští. Redaktorka se zasmála a hůlkou zneškodnila letící předmět.

„Jistě zlatíčko, tak proč máš v pokojíčku plakát z našeho časopisu?“ Dívenka zrudla a Mottová se otočila na Lucase.

„A co ty, srdíčko, neřekneš něco o své mamince a tatínkovi do médií? Nestýská se? Co to je za matku, která nechá takového krásného chlapečka s otcem, který podle svých slov umírá?“

„Nechte moji mámu na pokoji! Zachraňuje kouzelnický svět!“ Novinářka se zasmála a mrkla na Pottera, který sbíhal schody. Ozvala se ohlušující rána. Pár lidí vyjeklo a začalo se rozhlížet kolem sebe. Mottová využila situace a přitáhla si chlapce k sobě. Uzavřela na zemi kruh a kolem ní se vytvořila bublina. Albus na ni skočil, ale ta ho odrazila, s křupnutím skončil na zemi. Podíval se na Scorpiuse, který se snažil bublinu taky rozbít. Bohužel všechny kouzla od sebe odrazila. Mottová se smála a Lucas se mírně klepal. Sledoval Albuse a strejdu, jak se ho snaží zachránit. Moc dobře věděl, že je pod rituálním ochranným štítem, který nemůže nikdo zničit. Štít čerpá sílu z magických ornamentů, které jsou načrtnuté na zemi. Tohle ho naučila máma. Nebál se, s dědou trénoval a od Sereny věděl, co má udělat, aby se z toho dostal. Začal hledat runy na zemi. Konečně se mu podařilo zahlédnout značku. Rozhodl se na ni skočit, aby zrušil spojení. Bohužel redaktorka ho v poslední chvíli chytila pod krkem.

„Na to zapomeň. Jedna chyba a klidně tě tady podříznu.“ Na důkaz svých slov mu přiložila hůlku ke krku. Nervózně polkl. Konečně ho dohnal strach. Nikdy takový pocit nezažil, teda když nepočítá situaci, kdy se jeho máma hrozně řízla a začala krvácet.

„Mottová, nech toho chlapce na pokoji. Co chceš?“ zařval zoufalý Albus. Při pádu si zlomil zápěstí.

„Odplatu a taky Serenu Vernovou. Má něco, co potřebujeme. Minulosti se nezbaví. Kluka si beru sebou. Nikdo nechce přece, aby se mu něco stalo. Byla by to opravdová škoda.“ Hystericky se zasmála. Upřela pohled na Scorpiuse.

„Malfoyi, vzkaž jí, že má týden, potom může chystat pohřeb. Náš společný přítel se nechává pozdravovat.“ Byla to otázka sekundy. Přerušila spojení run a přemístila se společně s chlapcem. Potter padl na kolena. Scorpius ho popadl za zdravou paži a vytáhl na nohy. Oba se podívali na místo, kde stála redaktorka. Ve vzduchu se objevil černý symbol.

„Temný řád,“ hekl zoufale Harry Potter, který dorazil společně s bystrozory. Podíval se na svého syna, který měl slzy v očích.

„Rone, spoj se s ministrem. Reyi zajistěte náměstí,“ vedoucí bystrozor komandoval své podřízené, „Malfoyi odveď mého syna do nemocnice.“

Najednou celé náměstí oslepila zář. Uprostřed ní se zjevila postava ženy, která se zhroutila na zem.

„Indictio padlo,“ zasýpala a upadla do bezvědomí.

62 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Nezařazené

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář