Skip to content

GENERACE Z: Alter ego: Krev není voda

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Uklidni se a začni používat mozek! Zhluboka se nadechla. Oči utřela do nemocničního pyžama. Musí se dostat urychleně domů. Opatrně vstala, ne, že by to bylo bez obtíží, ale s tichým kurva na rtech, se došourala ke skříni. Musí tam něco být, momentálně není stavěná na to, aby se producírovala po nemocnici s holým zadkem. Pomalu otevřela levé křídlo. Z ramínka se na ni usmívala její milovaná kožená bunda. Lehce po ní přejela prstem. Pod ní se ukrývaly květinové šaty. Oblékání šlo ztuha, ale nakonec se to podařilo. Podívala se na sandálky na vysokém platformě a zavrtěla hlavou, tohle nezvládne ani omylem. Rozhlédla se po pokoji. Zavřela skříň a peřinu načechrala tak, aby vypadalo, že spí. Otevřela dveře na terasu a doufala, že není nasazen hlídáček pohybu. Předklonila se přes zábradlí. Nacházela se v prvním patře, naštěstí se po zdi táhl silný břečťan.

Kurevsky to bolelo, slzy jí tekly, ale odmítala povolit. Nějak to zvládla, dole se opřela o zeď a hluboce dýchala. Sunula se podél obvodové zdi. Nic neslyšela. Takzvaně byl vzduch čistý. Protáhla se mezi vysokými keři a nakonec proklouzla brankou, která se skrývala za živým plotem. Uspěchaný Londýn. Okamžitě se ztratila v davu.

***

„Jak vám mohu pomoci?“ zeptala se drobná žena za pultem a významně na ni mrkla.

„Potřebovala bych růžový olej na ebenové dřevo.“ Prodavačka přikývla.

„To jste tady správně. Máme ten nejlepší z Maroka. Prosím, počkejte,“ řekla a pokynula jí ke křeslu v temném rohu místnosti. Začala se opět věnovat objednávce zákazníků, co tu byli před Serenou. Ta se posadila a zavřela oči.

Musela usnou, protože ji probudil lehký dotek na rameni.

„Sereno, už jsme samy. Pojď, pomůžu ti se přesunout do mých soukromých komnat.“

„Díky, Cass. Něco tvrdšího asi nemáš, co?“ Žena se zasmála a vytáhla z baru průzračnou láhev.

„Ouzo. Moje nejmilejší. Namíchám ti drink, nebo jenom s vodou?“ Serena mavla rukou. Přistála před ní whiskovka teď už s mléčným zabarvením. Pozvedly sklenice a v tichosti se napily.

„Potřebuju laskavost a novou hůlku,“ začala Serena, ale Cassandra ji přerušila.

„Vím, viděla jsem tě ve snu. Mám všechno, co potřebuješ. Ale nebude to zadarmo.“

„Ty víš, že udělám cokoliv, abych porazila toho zmrda, který má moje dítě,“ zavrčela.

„Tohle vypij,“ přikázala Sereně. Ta poslušně vypila flakonek s růžovou tekutinou. Cítila, jak se jejím tělem šíří žár. Hekla a předklonila se. Sykla a sprostě zanadávala.

„To nejhorší máš za sebou. Za chvíli se ti vrátí síla.“ Serena jen přikývla a opřela se o opěrku.

„Před tisíciletími jsem měla vidění. Mladá žena s vnitřním ohněm, který je spoután těžkými řetězy. Zrozená spálit temnotu shnilé duše. Ten oheň ji ale spálí. Nutná oběť bohům…“

„Stačí, stačí. Cassandro, já vím, co musím udělat, stejně jako ty. Otázkou je, jsi připravena?“

„A ty? Já za krvavou magii zaplatila,“ usmála se Cass a podala další panák Sereně.

„Víš, že udělám všechno…“ Serena se postavil a přešla k vyrytému pentagramu u krbu. Poklekla doprostřed.

„Jsem připravená přijmout svůj osud,“ vyřkla nahlas. Popadla ozdobnou dýku a řízla se do obou zápěstí. Krev začala stékat po rukou. Cass jí na čelo namalovala krvavý kruh. Jakmile krev dopadla na čáru pentagramu, zvedl se vitr znak začal zářit. Sudba byla vykonána.

Serena se po chvíli oklepala. Cassandra jí zatáhla rány, podala ručník a ukázala na umyvadlo.

„Hezké, jako za starých časů. Pojď, uvařila jsem jehněčí, potřebuješ načerpat sílu. “

„Díky,“ zamumlala Serena.

***

Nakonec jí Cassandra poskytla útočiště přes noc. Druhý den spolu provedly asistované přemístění kousek od domova. Doporučila jí ještě minimální den nekouzlit. Serena odemkla náhradním klíčem schovaným v elektrických hodinách na chodbě. Ticho ji zasáhlo plnou parou. Tíseň na ni dopadla, jakmile pohlédla na otevřené dveře Lucasova pokoje. Slzy se jí začaly linout z očí. Jako matka absolutně selhala.

„Sereno!“ Rychle se otočila k muži, který na nic nečekal a vtáhl do náruče. Chtěla se mu vzpírat, ale nezvládla to. Plač rezonoval celou předsíní. Albus ji mlčky hladil po zádech a líbal do vlasů. Tak se o ni bál. Jak předpověděla, ministr šel po ní. Všechnu vinu kvůli padlému vězení hodil na ni. Rozehrál špinavou hru v médiích a dokonce za její dopadení vypsal slušnou odměnu. Svým útěkem, který byl samozřejmě rychle odhalen, prakticky potvrdila údajnou vinu.

„Musíš zmizet. Stala se z tebe lovná zvěř,“ zamumlal Albus do jejích vlasů, „pokud tě chytí, odsoudí tě za spiknutí proti ministerstvu a kouzelníkům.“

„Jak jinak,“ zavrčela a vymanila se z objetí.

„Pořád jsem na tebe naštvaná, ale od svého zdroje vím, že bys tomu stejně nezabránil. Sbalím si jen pár věcí a jdeme.“

„Ale…“

„Žádné ale, Pottere. Kola osudu se roztočila. Potřebuju pět minut. Připomínky nechci slyšet, pokud máš problém, vypadni.“ S tím ho nechala na chodbě a zamířila do Lucasovi ložnice. Odsunula Lucasovu postel a dupla do prkna. Otevřela se tajná skrýš. Vytáhla slonovinovou šperkovnici. Rychle překontrolovala obsah. Pokývala hlavou. Vrátila se zpět za mlčícím Potterem. Otevřela šatní skříň. Odsunula kabáty stranou a několikrát zaklepala na stěnu. Otevřela další dveře. Albus všechno sledoval se zdviženým obočím. Zkousl si spodní ret, když ze sebe Serena shodila šaty a zůstala před ním stát téměř nahá.

„Zaskočí ti slina,“ křikla na něj. Muž se mírně začervenal, ale pohledem neuhl. Vychutnával si pohled na její tělo. Rychle dokončila převlékání. Popadla batoh, do kterého schovala krabičku.

„Do skříně! Dělej, Pottere!“ najednou na něj zasyčela. Ten jenom nechápavě zvedl obočí. Popadla ho za paži a vtáhla do skříně. Prakticky ho strčila do tajné schovky. Zabouchla za sebou falešné dveře a natiskla se na něj zadkem. Prostoru tu opravdu nebylo mnoho.

„Co bl…“

„Zavři klapačku, přišli si pro mě.“ Najednou se ozvala rána, kterou následoval dusot nohou. Ozvaly se výkřiky povelů a Serena si byla stoprocentně jistá, že skupinka bystrozorů začala prohledávat byt. Museli počkat. Celý komplex bytů byl chráněn bariérou proti přemístění.

„Veliteli, nikdo tady není,“ ozval se jeden hlas.

„To není možné, cítím tady její magii, slabě, ale cítím. Vernová, ty víš, že o tobě vím. Vylez. Na tohle nemáš dostatečně obnovenou kouzelnou moc.“ Serena zavřela oči. Tohle nebyla obyčejná skupinka bystrozorů, nýbrž elitní ministerské komando, které vedl Jednooký Satan. Tak mu přezdívali. Měl přes jedno oko pásku. Magické oko nepotřeboval. Byl cvičený na vyhledávání kouzelnické magie. Něco jako stopař. Jeho pravé jméno nikdo neznal. Byli nahraní. Věděla to. Připravovala se k boji, ale dávala si jen malou šanci.

„Viktor byl můj přítel, za jeho smrt zaplatíš.“ Albus zatnul dlaň v pěst. Musel ji ochránit. Už ji nemohl ztratit. Neměl sebemenší tušení, proti komu stojí. Jednooký byl nemilosrdný bojovník, stejně jako jeho parťáci.

„Veliteli,“ řekl další hlas, „dostali jsme patrona s hlášením, že ji zahlédli na Obrtlé ulici u Morise a Tintina. Musíme hned jít. Dostali jsme rozkaz od ministra.“ Uslyšela naštvané zavrčení a bouchnutí. Nepohla se ani o milimetr. Snad ani nedýchala. Najednou se rozrazily dveře od šatní skříně a ona málem vyjekla. Cítila, jak sebou Albus trhl.

„Sereno, dělej. Za chvíli jsou tady zpátky.“ Cassandra ji vytáhla za paži.

„Na pět minut v ráji nemáme čas. Ten jednooký mutant se nedá ošálit na dlouho.“ Serena se málem počůrala radostí.

„Pottere, zmiz. Tohle je hra pro dospělé,“ štěkla Serena a popadla batoh.

„Ochráním tě,“ vyhrkl.

„Na tohle fakt nemáme čas. Sereno, víš, co je v sázce,“ naléhala antická vědma a táhla ženu ke vstupním dveřím, které byly po vpádu komanda rozbité.

„Možná v jiném životě, Albusi. S bohem a nehledej mě,“ vykřikla Serena a zmizela.

***

„Pro rituál máš všechno. Ještě musíme určit místo. Všichni tě hledají, navíc na tebe nasadili hledáček. Nemůžeš použít magii, aniž bys neměla někoho v patách,“ vydechla unaveně Cassandra, „kam tě mám dostat. Otevřu portál, ale máme jenom jednu šanci.“

„Jak dlouho jsi to nedělala?“

„Slyším v tvém hlase nejistotu,“ odfrkla si vědma a napila se čaje. Pomocí mudlovské dopravy se dostali do druhého obydlí hůlkařky. Serena se podrobila několika procedurám, aby se urychlila její léčba. Teď společně seděli v obýváku.

„Samozřejmě. O portálech toho moc nevím.“ Cass se zasmála.

„Milí diváci, přinášíme vám nejnovější zprávy. Exfamfrpalista Albus Potter zkolaboval…“ Serena zvedla hlavu a podívala se na obrazovku. Objevily se na ní záběry Albuse, jak klopýtá po ulici a najednou padá k zemi. Píchlo ji u srdce. Cassandra na ni pohlédla a nepatrně se usmála. Žena naproti ní evidentně bojovala se slzami. Klepala se jí ruka, kterou si zakryla ústa.

„Oblékni se. Je čas. Rituál uděláš v tom sanatoriu. Pro Zeuse, už si konečně přiznej, že ho miluješ.“ Serena na ni vykulila oči.

„To není…“

„Lžeš. Nikdy si ho nepřestala milovat. Tvoje mysl tomu sice uvěřila ale srdce nikdy. A to nikdy nelže. Osudová láska je jenom jedna.“ Serena sklopila oči. Přítelkyně měla pravdu.

***

Šlo to dost rychle. Cassandra vytvořila portál, jímž Serena prošla. Otočila se a kývla na vědmu.

„Musí dostat tu krev. Nezapomeň,“ připomněla Sereně a portál uzavřela. Žena odložila věci na křeslo. Albus ležel na posteli. Spal. Přistoupila k němu a pohladila po tváři. Všechno najednou nabralo tak neuvěřitelnou rychlost. Jeho návrat, Indictio, únos syna, sudba… Ona nebyla žádnou superhrdinkou. Ty totiž nenechají za sebou mrtvoly a vedlejší ztráty. Jsou silné a nikdy se nebojí. Nikdy se nesníží k použití zakázané a krvavé magie. Naklonila se nad něj, aby mu odhrnula pramen z obličeje. Vypadal tak klidně. Sedla si na kraj postele a přitulila se na jeho hruď. Srdce mu bilo a ji to uklidňovalo. Najednou kolem ní omotal paže.

„Věděl jsem, že přijdeš. Nikdo mi neodolá,“ zašeptal. Zvedla hlavu a mírně se usmála.

„Všechno musíš zkazit, Pottere.“ Tělo se mu chvělo – známka bolesti.

,,Hlavně mě nelituj,“ zašeptal, ,,můžu si za to sám. Karma je taková svině.“ Zatlačila slzy.

,,Můžu ti dát lektvar na bolest,“ řekla a chtěla se postavit. Zabránil jí v tom.

,,Zůstaň tu se mnou. Za chvíli to přejde. Doktor říkal něco o morfinu. Sereno, je mi to tak líto. Všechno co se stalo. Odpusť mi.“ Pohladila ho po tváři, zavřel oči a v koutku oka se mu zatřpytila osamělá slza.

,,Nic neříkej, šetří síly.“

Podíval se jí to očí, tak moc toužil po jejich rtech. Ona to měla stejně.

,,Kdyby bylo něco, co bych pro tebe mohla udělat, řekneš mi to?“ Lehce se usmál.

,,Polib mě,“ řekl potichu. Neváhala. Jejich rty se spojily. Nitrem se jí začal rozlévat oheň. Nemohla si pomoct. Vylezla si na něj. Jeho tvář držela v rukou a líbala ho jako smyslů zbavená.

,,Prosím, potřebuju tě. I kdyby to mělo být to poslední, co udělám v tomhle životě.“ Nezvládla mu odporovat. On zatl zuby od bolesti a nechal se spalovat chtíčem. Na chvíli přerušila polibky. Sundala si nátělník a přiložila jeho dlaň na svá odhalená ňadra. Zasténal. Nechala ho, aby ji laskal ztvrdlé bradavky. Zvládla si sundat kalhoty. Musel si ji prohlédnout. Byla nádherná a jeho. Mírně se usmál a pak se to stalo. Jejich těla se propojila. Oba vykřikli. Vedla ona. Osedlala si ho. Zapomněl úplně na všechno. Jeho duše se propadla do slasti.

***

Naposledy ho políbila. Oddechoval vedle ní. Musela mu dát tišící lektvar. Rakovina se značně zhoršila. Nikdo nevěděl proč. V noci se probudil s nesnesitelnou bolestí.

Během oblékání se dívala na Albuse. Neměla moc času. Za chvíli se aktivuje přenášedlo. Vzala hůlku, řízla se do ruky. Špičku namáčela do rány a začala na zem kreslit krvavé runy. Naposledy mávla hůlkou a přešla ke křeslu, na kterém byl batoh. Otevřela šperkovnici a vytáhla deset svíček a minerál, na kterých byly shodné ornamenty. Rozmístila svíčky na runy a stoupla si do jednoho pentagramu. Hodila hůlku na křeslo a uchopila drobný křišťál do ruky. Začala odříkávat prastaré zaříkávadlo. S každým slovem se rozsvítila jedna svíčka. Naposledy zvedla ke stropu kámen. S poslední svící se objevily zlaté paprsky, které končily v kameni. Pentagram se uzavřel a kolem ní se objevila zlatá stěna.

„Postarej se o něj,“ zašeptala. Začala mizet. Naposledy se podívala na lásku svého života. Ozvala se rána, která probudila Pottera. Zmateně se začal rozhlížet kolem sebe.

„Co to? Sereno?“ zašeptal do ticha. Cítil, jak začal vzduch naplňovat magií. Další rána a vítr.

„Thomasi, dokázal jsi to!“ Albuse snad šálil sluch. Lucas? Promnul si oči. Před ním se objevil otrhaný muž, který objímal chlapce. Oba byli značně špinaví. Carter povolil sevření a kopl do svíce, aby přerušil pentagram.

„Asi to tak vypadá. Jsi celý?“ Otočil se na chlapce a začal ho hned prohlížet.

„Dobrý, ale měli jsme namále, co?“ zazubil se, „ty krvácíš!“ Muž se podíval na zápěstí pravé ruky.

„To nic, musel jsem aktivovat přenášedlo.“

„Lucasi,“ oba se se otočili za hlasem.

„Tati!“ chlapec skočil na Albuse, který si ho přitáhl do náručí.

„Jak?“ Thomas se smutně podíval na Pottera.

„Ritus trānsmovēre*, starý přivolávací rituál. Musela ho udělat Serena. V Indictiu jsem ztratil hůlku,“ vysvětlil. Albus pohladil chlapce po hlavě, opět jím projel záchvat bolesti. Snažil se to zakrýt, ale chlapec k němu zvedl hlavu.

„Jsem v pohodě.“

„Víš, že se lhát nemá,“ napomenul ho Lucas. Rozrazily se dveře a do místnosti vběhl Harry Potter s hůlkou v ruce. Rozhlédl se po místnosti. Zrak mu padl na Cartera, který se snažil zastavit krvácení.

„Zavolám pomoc,“ řekl a vyšel z místnosti.

„Kde je máma?“ zeptal se Lucas. Albus se rozhlédl po místnosti. Objevila sestra, která okamžitě začala ošetřovat Thomase. Všechno probíhalo v tichu. Chlapec pochopil. Není tu. Přimáčkl se k tátovi a začal plakat.

„Pojď, chlapče. Pan doktor se na tebe podívá,“ pobídl Harry Lucasovi. Ten se přitiskl ještě blíž.

„Neboj se. Běž s mým tátou. Postará se o tebe.“ Dal mu pusu na čelo a pustil ho. I když nechtěl, přijal nabízenou ruku Harryho Pottera a společně vyšli z místnosti. Sestra opustila pokoj a Carter přešel ke stolu. Uchopil obálku, na které bylo jeho jméno. Roztrhl ji a začal číst.

„Udělala krvavou antickou magií. Vytvořila něco jako přenášedlo. Vlastně bych to přirovnal spíš k portálu. Problém je ten, že antická magie kombinuje řeckou, egyptskou a keltskou magii. Zakládá se na obětování. Nevidím mrtvolu kozy, takže předpokládám, že ta krev je její,“ povzdechl si Thomas a promnul si čelo, „Merline, ona to věděla už předtím, než jsme přijeli do Indictia. Proto ten proslov na lodi.“ Podíval se na Albuse, který ničemu nerozuměl. Kde je Serena? Co se tu sakra stalo a kdo je ten týpek, co se zjevil s jeho synem?

„Vidím, že máš plno otázek, ale nemáme čas. Jsem Thomas Carter. Spolupracovník Sereny. Udělala oběť a přenesla mě a Lucase s Indictia. Podle toho, co píše, ti zbývá pár dní, možná hodin, života. Dále píše, že potřebuješ Lucasovu krev, aby ses uzdravil. A v každém případě ti mám zabránit, abys cokoliv podnikal v její záchranu. Pokud mě omluvíš, musím teď odejít.“

„To není všechno, co tam píše, že?“ Thomas přikývl, strčil dopis do kapsy roztrhaných kalhot a nechal zmateného Albuse v místnosti.

***

První Thomasovy kroky vedly na Příčnou ulici. Nutně potřeboval novou hůlku. Rozrazil dveře obchodu.

„Thomas Carter, hůlka jedenáct palců, cedrové dřevo, žíně jednorožce,“ řekla drobná blondýna za pultem.

„Bejvávalo. Potřebuju nutně novou, a ty víš pro jakou jsem si přišel, Cassandro.“ Žena přikývla a odešla dozadu. Za chvíli se vrátila se značně zaprášenou modrou krabičkou. Thomas netrpělivě ťukal na dřevo. Převzal od ní bílou hůlku.

„Peníze ti přinesu později.“

„Ty víš, že už je dávno zaplacená.“ Muž se zarazil. Samozřejmě Serena. Myslela na všechno.

„Díky, zabalit ji nechci. Normálně bych se u tebe vzadu moc rád zdržel, ale Serena mi připravila domácí úkoly. Takže se měj, svůdná potvoro.“ Přemístil se. Cassandra se usmála a přešla ke dveřím, aby otočila cedulku na zavřeno. Přešla do místnosti za prodejnou. Na stole ležela stará latinsky psaná kniha. Desky byly potažené kůzlečí kůží. Přešla k ní a otevřela na příslušné stránce.

„Et invitare vos sacerdos veteris deos erat tempus*,“ recitovala, „Vivit ille qui quaerit auxilium elected.“ Začal se zvedat vítr. Svíce po stranách knihy se samovolně rozsvítily. Uchopila stříbrnou dýku a řízla se do dlaně. Pozvedla pěst a nechala kapat krev na starodávnou runu vyobrazenou na pergamenu. Začala zářit, vzduch byl nasycen prastarou magií. S hlasitým zaklapnutím se zavřela kniha. Vše ustalo. Cassandra si zcelila ránu.

„Tolik vzrušení, jsem si ani nezasloužila,“ zatleskala, „to bylo keců, že mým věštbám nebude nikdo věřit. Apollóne, Apollóne.“ V tichosti opustila místnost, kterou zapečetila runou. Teď nezbývalo nic jiného, než čekat. Ale oni se brzy objeví. Mezitím se musí přemístit za Carterem, trocha pomoci neuškodí. Měla pro toho svůdníka vždycky slabost.

***

Naštěstí měl v kanceláři náhradní oblečení. To, co zbylo, hodil do krbu a spálil. Nalil si sklenici whiskey. Stejně ten pocit na zvracení nezmizel.

Probudilo ho lehké šimrání na nose. Ať jdou všichni k čertu. Je unavený. Všechno ho bolí. Proč se to muselo tak posrat?

„Pst, Thomasi, prober se,“ šeptal někdo potichu. Ten hlas… Zná ho, určitě. Stěží otevřel oči. Musel dvakrát zamrkat. Nechápal, co vidí. Musel protřít oči.

„Lucasi… Co tady sakra děláš?“ Mladík se na něj zazubil a posadil se na bobek. Carter si všiml škrábanců na jeho krku. Mírně se třásl.

„Schovávám se,“ řekl a začal kreslit klacíkem nějaké obrazce do hlíny.

„Ach, jasně…“ Oba mlčeli. Thomas se podíval na mírné moře.

„Jsi zraněný,“ poznamenal Lucas, „měl by sis to ošetřit, než ti to začne hnisat. Pak by se mohla dostavit i nekróza.“ Muž vyvalil oči. Cože?

„Nedívej se tak na mě, to říkal James Bond. Viděl jsem to v televizi s Albusem. Jeden padouch ho řízl do dlaně a on si ji omotal nějkým lopuchem.“ Carter se podíval na paži. Bundu měl roztrženou a na paži měl krev. Opatrně odhrnul část látky. Rána byla částečně zatáhla, ale nebylo to nic moc. Pomalu si sedl.

„V batohu bych měl mít lahvičku se zeleným obsahem. Podej mi ji, prosím.“ Lucas se postavil a přešel zezadu k muži. Opatrně mu otevřel batoh.

„Myslíš tohle?“ Podal mu prasklou lahvičku. Na dne bylo sotva pár kapek. Carter zaklel. Musela se rozbit, když dopadl.

„A co vypálení? To dělal Rambo…“ Lucas házel jednu mudlovskou radu za druhou.

„Asi ses dost díval na televizi, co?

„Náhodou, je tam spousta zajímavých pořadů. Věděl jsi, že Saint Kilda byla původně mudlovská vojenská základna a po jeho úbočích jsou vybudovány speciální obranné tunely?“

„Jak jsi věděl, kde jsme?“

„Poznal jsem to podle toho kopce a navíc to říkala ta uječená ženská, která mě unesla.“ Řekl to tak, jakoby se nechumelilo.

„Co teda budeme dělat?“

„Asi si zahrajeme na agenty a zmizíme odtud,“ navrhl Thomas, „není ti zima? Třeseš se.“

„Trochu jo, ale ty máš hůlku, tak na mě můžeš vyslat nějaké kouzlo, ne?“ zkusil nadhodit Lucas a znovu se zazubil. Serena by byla na něho pyšná. Opravdu byl její. Thomas zavrtěl hlavou, že ho to nenapadlo. Jako bystrozor by stál opravdu zahovno.

„Náhodou si neviděl mou hůlku, co?“ Lucas zakroutil hlavou. Thomas se pomalu zvedl a rozhlédl se. Nezraněnou rukou začal šmátrat kolem sebe. To snad není možné, přece se nevypařila. V hlavě si prošel poslední minuty, které si pamatoval. Kruci, při skoku ji musel upustit. Respektive těsně po tom, co ho lízla řezací kletba do ruky. To je vážně pech.

„Máme problém, Lucasi. Ztratil jsem hůlku.“ Klučina zamrkal a pokrčil rameny,

„No, co už… Musíme to zvládnout bez toho,“ syrově konstatoval a uchopil Thomase za zdravou ruku, aby mu pomohl vstát.

„Hodinky náhodou u sebe nemáš, co?“ Chlapec se usmál a odhrnul mikinu. Zamával na muže zelenými hodinkami s motivem nějakého mutanta.

,,To je Hulk,“ vysvětlil mu chlapec, ,,je pět.“ Thomas přikývl.

,,Tak vyrážíme. Mám divné svrbění v kostech a možná nás tlačí čas.“

„Neměl bys pít sám,“ ozvalo se od dveří. Zvedl pohled. Cassandra za sebou zavřela dveře.

„Ptát se tě, jak ses sem dostala, nemá smysl, co?“ Tmavovlasá žena se zachichotala. Sundala si černý kabát a pověsila ho na věšák. Přešla k Thomasovi a pohladila ho po tváři. Vzala mu sklenku a vyprázdnila její obsah. Whiskey nikdy nebyla její oblíbená volba. Bohužel se změnou bydliště, přišla i změna alkoholu.

„Víš, že se dostanu kamkoliv chci. Možná s tím má něco společného ten pán, co je patronem prorockých sil. Nevím. Za ty tisíciletí jsem ztratila přehled.“ Nalila jim pálenku a jednu sklenici podala Thomasovi. Vědma Cassandra byla jeho prokletí. Společná cesta je svedla, když byl na výzkumu v Delfách. Možná náhodou, možná osudem ji dokázal osvobodit se ze starověkého zajetí. Sice se tvrdilo, že zemřela rukou proradné Klytaimnéstry, ale to bylo jenom její tělo. Duše se zhmotnila do amfory. Z ní se mohla dostat pouze obětí krvavé magie. No řekněme, že Thomas byl posedlý antickou mytologií. Trochu víc, než všichni ostatní. Našel amforu, odvezl ji do Anglie a nakonec zlomil kletbu. Tolik k tomu, co potřebují vaše duše vědět.

„Dobře, co tady teda děláš?“

„Pomohl jsi mi, teď je řada na mně,“ odpověděla mu, „začala jsem s rituálem. Musíme víš kam.“ Thomas se povzdechl. Tu místnost nesnášel. Byla prosáknutá mrtvolami. Uprostřed stál Závěs smrti. Ve skutečnosti to byl kamenný rám s modrou třepotající se blánou.

„Jenom si na tu proklatou místnost vzpomenu, a mám husí kůži.“ Muž se oklepal.

„Zlatíčko, přála bych ti žít ve staré době. To by si měl husinu na prdeli nonstop. Tak šup šup. Jsi přece velký kluk, ale jestli chceš, můžeme se pokusit tě uklidnit.“ Povzdechl si. Cassandra se k němu přitulila a políbila na krk. Nesnášel, jak s ním manipulovala, ale bohužel ho dokázala uspokojit jako žádná jiná. A tohle nerad přiznával a odmítal to veřejné přiznat. Svým způsobem jí byl věrný. Ne, že by to nějak ocenila. Stačil jeden pohled do těch nebesky modrých očí. A ona? Ale ano, k Thomasovi chovala jisté sympatie. Uchopil její tvář do dlaní a políbil ji. Usmála se. Odtáhli se od sebe. Popadl kostěnou hůlku a vydali se k závěsu.

***

Ležela schoulená do klubíčka na staré zatuchlé matraci. Všude byly svíčky. Bolelo jí celé tělo. Nesnažila se ani pohnout. Dlouhé hodiny mučení se na ní podepsaly. Lushovy poskoci byli dost vynalézaví. Kombinovali Cruciatus s dalšími nechutnými kletbami. Naštěstí se to obešlo bez karabáče a dalších mučících nástrojů. Ne, že by v tom byl nějaký rozdíl. I tak se cítila jako kus, vy víte čeho. Každý nádech ji neskutečně bolel. Myslela si, že už to snad ani nezvládne.

Před první mučící kletbou viděla Gowdieho, jak odvrátil hlavu. Nikdy nechtěl, aby s ní takhle zacházeli, ale podcenil celý Temná řád. Lush byl zvíře, který se snažil podrobit všechny za každou cenu. Indictio ho opravdu změnilo, ale k horšímu. Podíval se na toho ďábla, který pil červené víno a sledoval mučení s úsměvem na rtech. Seděl na trůnu, jak nějaký panovník z temného středověku. Od posledně přidal vybělené lebky. Stoprocentně patřili bystrozorům. Scott zavřel oči, když Serena poprvé bolestné zaječela. Dnešní večerní „zábava“ měla trvat přesně deset kleteb – za každý rok, co byl Lush uvězněn. Což znamenalo i hodinový blok přehlídky psychopatů. Po čtvrté kletbě si opřela hlavu o sloup. Snažila se připravit na další. Gowdie přemýšlel, co jí vlastně drží, aby se po tom desátém dnu mučení nezbláznila. Musela trpět jako zvíře. Když bylo po všem, Lush konečně slezl z trůnu.

„Odneste ji,“ zavelel a podíval se na něho.

„Bylo to opravdu nutné?“ zeptal se Gowdie. Lush se zasmál a přistoupil ke starci.

„Tohle byla jenom předehra. Musí se podrobit. Zlomím ji, stejně jako všechny ostatní. A ty se do toho nepleť, nebo zruším naši dohodu a na jejím místě budeš ty. Moc dobře vím, o co ti celou dobu jde. A toleruju ti to jenom proto, že máme stejnou cestu.“

Scott vešel do Sereniny cely. Litoval ji? Samozřejmě, ale cesta k vítězství je dlážděná oběťmi. Přistoupil k ženě a začal jí otírat rány desinfekčním lektvarem.

„Doufám, že jsi spokojený,“ zasýpala.

„Spokojený budu, až plán bude zcela realizovaný.“

„Přes oběti k vítězství, co? Jsi zrůda. Stejně jako on. Měla jsem ho zabít, když jsem měla možnost.“

„Ale to bys neudělala. Ve skutečnosti jsi čistá a spravedlivá duše. Proto jsem si tě vybral.“

„Vybral pro co?“ Snažila se na něj podívat, ale nedokázala otočit hlavou. Scott vytáhl lahvičku tišícího lektvaru a snažil se jí ho nalít do úst. Zakuckala se, ale polkla. Pak vytáhl ještě další dva flakonky. Vypila je bez protestů. Neměly by smysl. Stařec měl slušnou sílu na svůj věk. Navíc byla téměř na pokraji fyzického zhroucení.

„To se brzo dozvíš. Lush si myslí, že když mi vzal hůlku, má nade mnou moc. Oba víme, že to není pravda. Dneska konečně zapadne poslední dílek do genetické mutace, není to vzrušující?“ zašeptal jí do ucha. Rychle se odtáhl, protože se otevřely dveře. Dovnitř vešel Amaredon oden do černého hábitu.

„Je připravená?“

„Ano, můj pane,“ odvětil Gowdie. Pohladil Serenu po vlasech a odešel. Lush čekal, až starec za sebou zavře dveře. Máchl hůlkou.

„Víš, co je legrace? Že když jsem to chtěl udělat poprvé, měla si o něco kratší vlasy. Mělo to být romantické. Jen my dva. Dětská láska, která by se přenesla do dospělosti. Byli bychom my dva proti celému světu. Ale to ne. Ty sis musela prostě vzpouzet. Taková škoda, Averno.“ Serena sebou cukla. Lush se nad její reakcí zasmál.

„Deset let jsem tady zavřený, ale nezlomilo mě to. Jak sama vidíš. Temný řád přežije všechno. Já přežiju všechno. I když to zlomené srdce… Ach, Averno, jak si jen mohla.“ Přišel k ní a hrubě ji otočil na záda. Lektvary začaly působit. Přestala cítit své tělo. Ovšem mysl jí jela na plné otáčky.

„Byl jsem na tebe tak naštvaný, ale ten chtíč po tobě to všechno překonal. Když za mnou před lety přišel Gowdie s řešením mého menšího mizeria, byl to zázrak. Zmínil se, že má nadanou asistentku, která se zjevila odnikud. Žádná minulost, žádný rodokmen. Prostě nic. Serena Vernová. Zvláštní jméno. Opakoval jsem si ho pořád dokola. Nebylo moc chytré schovat tvé jméno. Seren – Avern – ová,“ mazlil se s tím jménem jako s milenkou. Zavřela oči. Zasmál se.

„Averna je mrtvá. Jsem Serena,“ otupěle zamumlala.

„Averna, Serena. Na jménu přece nezáleží. Důležitá jsi ty. A teď konečně přejdeme k zábavě.“ Ani v těch nejhorších snech si nedokázala představit, co má s ní Lush v plánu.

„Podívej se na mě!“ rozkázal jí. Nechtěla, ale nakonec se podvolila. Oplzle se usmál. Rozepnul si na hábit, který odhodil k zemi. Stál před ní nahý. Odvrátil zrak.

„Ne,“ vyšlo z jejich úst. Chtěla se bránit, ale tělo ji neposlouchalo. Gowdie to věděl, plánoval to. Ona byla vlastně jeho pokusný králík. Konečně na to přišla. Bude ji zkoumat jako pod mikroskopem.

„Bude to naše z mnoha. Budeš to milovat, stejně jako mě.“ Pomalu se k ní začal přibližovat. Nemohla nic jiného, než sledovat.

„Víš, co je na tom nejlepší? Že tentokrát mě nikdo nezastaví. Budeš moje, tak jak to mělo být.“ S tím se na ni vrhl a ona jen zavřela oči.

***

Probudily ho pípající přístroje. Rozlepil oči a okamžitě je zavřel. Ostrá bolest ho udeřila do čela. Hekl. Zkusil to podruhé, tentokrát opatrněji. Oči si zvykly na ostré světlo.

„Jsi vzhůru!“ zašeptal chlapec z vedlejší postele. Albus opatrně otočil hlavou a podíval se na usmívajícího se Lucase. Ten ho jemně uchopil za dlaň. Až teď si všiml dlouhé kapačky, kterou měl na jedné straně zabodnutou do loketní jamky. Druhý konec měl Lucas.

„Co se stalo?“ zasípal.

„Albusi, odpadl jsi. Mudlovstí lékouzelníci tě museli uvést do komatu. Začalo se to dostávat do plic,“ odpověděl mu Harry. Odložil knížku, ze které předčítal Lucasovi.

„Vždyť tvrdili, že to může trvat měsíce.“

„Taky neví, jak se to mohlo stát. V každém případě tě Lucas zachránil.“

„Jak? Vždy jsem měl jít na chemo, nebo jak tomu říkají a na operaci. Prý jediná léčba nebo co.“

„Evidentně za to může magie. Taky tomu nerozumím. V každém případě jsem moc rád, že jsi zdravý.“

„Pan doktor říkal, že ještě ne, ale budeš,“ vložil se do toho Lucas, „na to přišel Thomas. Teda on říkal, že máma, ale to je jedno. Hlavně, že budeš zdravý, tati.“ Harry se nechápavě podíval na svého syna, který se snažil o úsměv.

„Vysvětlím ti to později,“ řekl Albus a znovu zavřel oči.

„Odpočiň si, přijdu později.“ Potter nejstarší se zvedl a odešel.

„Thomas říkal, že máma psala, že ti musím po nějakou dobu dávat svoji krev. Pan doktor říkal, že má zvláštní, teď nevím, jakou barvu mají ty krvinky, ale ty prý papají tu rakovinu. To je skvělé ne?“

„To je…“ Absolutně tomu nerozuměl. Kouzelnická ani mudlovská medicína mu nic neříkala. Vždycky vypil nějaký lektvar a bylo vymalováno.

„Tak Lucasi, dneska to stačí, tady máš pořádné jídlo, abys mohl načerpat sílu,“ řekl muž v bílém plášti. Přešel k lůžkům a začal odpojovat hadičky.

„Pane Pottere, vítejte zpátky. Pamatujete si na mě? Jsem váš ošetřující lékař, Austin.“ Albus přikývl, ale oči neotevřel. Cítil se příšerně. Jakoby ho někdo vyžvýkal a zase vyplivl.

,,Musím říct, že jsem byl zprvu velice skeptický k možnosti kompletní výměny krve, ale testy ukázaly, že jsem se spletl. Je to přímo zázrak.“ Albus na lékaře nechápavě hleděl. Ten k němu přistoupil a ukázal na paži, ve které byla zabodnuta kanyla.

,,Musíte si tu ještě pár dní poležet, ale už teď můžu tvrdit, že pakliže dodržíte všechna doporučení, máte vyhráno.“

,,Jakože žádná nemoc? Jsem zdravý?“

Lékař přikývl. Albus si oddechl a zavřel oči.

,,Doktore, nebyla tady žena?“

,,Během posledního měsíce se tu nikdo neukázal, tedy kromě vašeho syna a otce. Ne, že bychom měli od té vaší policie povoleno někoho pustit.“

,,Cože, řekl jste měsíc?“ Muž přikývl. Tolik? Merline!

,,Nebojte, za týden jste doma,“ řekl ošetřující. Jemně se usmál a opustil pokoj. Poslední na co myslel, byla usměvavá Serena. Poté propadl do temnoty.

45 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Nezařazené

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář