I have a problem that I cannot explain,
I have no reason why it should have been so plain,
Have no questions but I sure have excuse,
I lack the reason why I should be so confused,
I know, how I feel when I’m around you,
I don’t know, how I feel when I’m around you,
Around you,
Left a message but it ain’t a bit of use,
I have some pictures, the wild might be the deuce,
Today you saw, you saw me, you explained,
Playing the show and running down the plane,
I know, how I feel when I’m around you,
I don’t know, how I feel when I’m around you,
I know, how I feel when I’m around you,
I don’t know, how I feel when I’m around you,
Around you, around you, around you…
Doupě; 9. září 2011
Byl pátek odpoledne a Hermiona s úlevou dorazila z práce domů. Čtvrtý měsíc těhotenství na ní sice ještě vidět nebyl, ona však na sobě už změny pozorovala. Byla neustále ospalá, začínala se jí zvětšovat prsa, celkově se zakulacovala. Změnila se jí i chuť k jídlu – nejenže měla větší hlad, ale v poslední době měla neustále chuť na pořádné hovězí steaky, nepříliš propečené, které předtím téměř nejedla. Dříve sama pro sebe nevařila, vlastně ve všední dny nevařila teplé večeře téměř nikdy, dnes však po krátkém odpočinku odešla do kuchyně.
„Hermiono?“ uslyšela známý hlas od dveří, „Hermiono, můžu dál?“
Vzdychla si. S Harrym si promluvit musela, to věděla už dlouho, jen se jí do toho zoufale nechtělo. Několikrát na ni čekal při odchodu z práce, podařilo se jí však úspěšně předstírat, že ho nevidí, a jít za ní nebo na ni zavolat se neodvážil. „Jistě, Harry,“ zavolala, „pojď nahoru. Jen promiň, že tě nevítám, mám špinavé ruce.“
Harry vešel do kuchyně a posadil se ke stolu. „Krásně to voní. To vaříš jen pro sebe?“ pozoroval mlsně pánev.
Hermiona se usmála, vytáhla z lednice další steak, který si chtěla nechat na sobotu, a začala ho připravovat pro Harryho. „Dáš si taky, ne?“
„Vlastně docela rád,“ nespouštěl oči z pánve Harry. „V poslední době… Ginny je skvělá kuchařka, to jo… jenže příliš mi nevaří…“
„Tichá domácnost?“
„Tak nějak. Nevím, jak to dělá, ale když přijdu domů později než v šest, tak jediné jídlo, které tam najdu, je chleba, sýr a rajčata. Asi proto, že rajčata nejím.“
„Mrzí mě to.“
„To není jen kvůli tomu. Chodil jsem domů pozdě. Už dlouho, vlastně asi vždycky. Nelíbilo se jí to, co pamatuju. Nezačala být protivná až potom, co… Aspoň se teď snažím být doma včas.“
„Komplikuju ti život,“ odpověděla tiše. Po celou dobu se věnovala vaření, na Harryho se raději ani nepodívala.
„To není jen proto, že… Je toho víc. Ginny je skvělá holka, ale… ona chce mít všechno pod kontrolou, všechno musí být po jejím… Někdy si připadám, že jsem její čtvrté dítě. To nesouvisí s tebou.“
Hermiona neodpovídala. Harryho slova ji neuklidnila, cítila se vinná. Připadala si, že má svázané ruce. Měla by mu to říci. Všechno, protože jen části neuvěří. A nemůže se mu divit, asi by také na jeho místě nevěřila. Jenže to právě nemůže. Znovu si vzdychla. „Jak ho chceš propečený?“ zeptala se po chvíli a začala připravovat na talíře hranolky a salát.
„Tak akorát.“ Když se na něj Hermiona nechápavě podívala, upřesnil: „Středně.“
Opět mlčeli. Hermiona přemýšlela o tom, jak začít. Musí mu vysvětlit alespoň tu část, musí se o to alespoň pokusit. Položila před něj talíř a příbory a pustili se do jídla.
„Co si dáš k pití?“ vstala za chvíli.
„Máš pivo?“
Hermiona přikývla: „Guinesse. Ale nevím, jak je tu dlouho. Já ho nepiju, mám ho tady jen pro hosty.“
Harry otevřel plechovku a napil se. „Dá se.“ Znovu se pustil do steaku jako by týden nejedl, vytřel šťávu z talíře poslední hranolkou a odložil příbor. Zvedl oči a podíval se nervózně na Hermionu: „Snažil jsem se s tebou mluvit, jenže jsem tě nechtěl příliš navštěvovat v kanceláři.“
„To chápu. Nebylo by to vhodné.“
„Několikrát jsem na tebe čekal. Po práci. Neviděla jsi mě?“
„Dáš si ještě pivo?“
„Ještě tam je,“ zvedl plechovku a znovu se napil. Utřel si ústa hřbetem ruky. „Tak viděla jsi mě?“
„Harry, nemyslím, že bylo úplně vhodné na mě čekat u východu z ministerstva. Je tam příliš mnoho zvědavých očí.
„Takže viděla. Vyhýbáš se mi záměrně.“
„Chutnal ti ten steak?“
„Samozřejmě. Byl skvělý. Ale neuhýbej, už ne. Máme problém, Hermiono, oba dva. Ať se stalo cokoli, je to záležitost nás obou.“
„Dobře, máš pravdu, vyhýbám se ti. Nechci, aby nás spolu viděli. Přináší to jen problémy, a to hlavně tobě. Už jsem ti toho způsobila dost, Harry.“
„Ne, Hermiono, nezpůsobila. Posloucháš mě vůbec? Museli jsme být na to dva, ne? Nebyl jediný důvod, aby sis to na sebe vzala jen ty. Já se své odpovědnosti nezříkám. Nikdy jsem se žádné odpovědnosti nezříkal. Musíme si o tom promluvit.“
Naklonil se přes stůl k Hermioně a překryl dlaní její ruku. „Máme přece o čem, ne?“ pokračoval tiše. „O Joshuovi, o nás dvou… Bylo to tehdy, když jsme tančili, viď. Pamatuju se, jak jsi byla krásná, když jsi se ke mně tiskla… Vím, že jsem tě chtěl, to si pamatuju… A pak jsi mi vzpomínku změnila…“
Hermiona stiskla rty, ruku si vymanila zpod Harryho a položila ji kousek dál. „Ptáš se mě, nebo si odpovídáš?“
„Zase otázka místo odpovědi, Hermiono? Čeho se bojíš? Proč jsi to tajila?“
„Nic jsem netajila. Nic se nestalo. A ty bys neměl být tady se mnou sám. Doma na tebe čeká náruč Ginny,“ odpověděla nesouhlasně.
„Bylo od tebe obětavé, že jsi odešla, abys nestála v cestě Ginny. I když jsem si jistý, že ona to tak nebere, vůbec si toho neváží. Vždyť bych si ji vůbec nevzal, kdybych věděl…“
Hermiona se dívala stranou, nedojedený steak na talíři. „Tak to není, Harry,“ řekla potichu.
„Nejsem si jistý, jestli čeká,“ pokračoval Harry, jako by ji neslyšel. „S večeří určitě ne. A jinak… Už dlouho jsme nic… Nechce mě. Víš, co je nejhorší na tom všem podezírání?“ stiskl jí jemně ruku. „Že to není pravda. Kromě toho, co bylo… Hermiono, možná bychom-“
„Nic není, nic nebude a nikdy nic nebylo, Harry,“ přerušila ho Hermiona rázně a vstala od stolu. Začala sklízet nádobí, aby se uklidnila. Pak se od linky otočila a podívala se pevně na Harryho a zopakovala: „Nikdy nic nebylo. Nestalo se nic, co bych ti musela vymazávat z paměti. Joshua není tvůj syn, Harry.“
Harry se na ni zaraženě díval. Pak se pousmál. „Dobrý pokus, Hermiono, ale jak chceš vysvětlit tu očividnou podobu?“
„Není ti podobný. Jen vidíte to, co vidět chcete.“
„To vykládej trpaslíkům. Hermiono, proč to nepřiznáš? Bylo by to všechno jednodušší.“ Harry začal zvyšovat hlas.
„Protože to není pravda!“
„A jak jinak to chceš vysvětlit? Čí je tedy syn? Jakou pohádku sis připravila?“
„Nemám připravenou žádnou pohádku. A kdo je otcem Joshe, ti říct nemůžu. Ještě ne.“
„A kdy?“
„Slíbili jste, že se nebudete ptát.“ Hermiona se cítila jako zvíře zahnané do kouta.
„Ale od té doby se dost změnilo, ne?! Proč to tedy nemůžeš říct?! Tím by se to vyřešilo!“ Harry vstal a opřel se rukama o stůl. Upřeně si ji měřil.
„Nekřič na mě,“ ustoupila o krok Hermiona. V očích ji pálily slzy.
„Promiň,“ odpověděl tišeji Harry, avšak tón jeho hlasu nebyl omluvný. „Proč to nemůžeš říct? Hermiono, tlačí na mě Arthur, mluvil o tom se mnou Bill, dokonce i Ron. Já to musím vědět. Všichni to potřebujeme vědět. Pokud to nejsem já, řekni, kdo to je!“ začal znovu zvyšovat hlas.
„Nejde to.“
„Proč?“
„On si to nepřeje.“
„Kdo on! Zase ten neznámý on! Stejně si budou všichni pořád myslet, že je Joshua můj!“ Harry obešel kuchyňský stůl, došel až téměř k Hermioně a upřeně se na ni díval.
„Řeknu to každému, kdo to bude chtít slyšet. Proč se nezeptali? Došlo mi to někdy kolem Vánoc, že si to myslíte, ale nikdy se mě nikdo nezeptal!“ bránila se Hermiona a o krok ustoupila.
„A nezeptá. A i kdyby… Nebudou ti věřit. Je příliš očividné, že je můj.“
„Není.“
„Je to jediné logické vysvětlení.“
„Není.“
„I já si to budu pořád myslet.“
„Netrap mě, Harry. Pokusím se ho znovu přesvědčit, opravdu jsem to zkoušela. Věř mi, Harry, není tvůj. Přísahám, že ne.“
„To mi nestačí.“
„To ti musí stačit.“
„Hermiono, to mi nemůžeš dělat!“ Harry přistoupil až k ní a chytil ji silně za paži.
Hermiona se mu vymanila. „Myslela jsem, že jsi přítel,“ řekla tiše a slzy, které se jí dosud dařilo zadržovat, se jí rozkutálely po tvářích.
Harry se na ni díval trochu zmateně. Jako většina mužů nevěděl, co si počít s plačící ženou. „Ale já jsem tvůj přítel, Hermiono. Vždycky budu,“ řekl tiše. „Budu ti vším, čím budeš chtít. A ničím víc.“ Neobratně ji k sobě přivinul a ona se tentokrát nebránila.
…
Harry vyšel z Hermionina domku a raději hned použil zastírací kouzlo. Samozřejmě se neměl za co stydět, nic se přece mezi ním a Hermionou nestalo, měl naprosto čisté svědomí. Přesto to nemusí nikdo raději vědět; čelit vyčítavým pohledům Ginny a paní Weasleyové nemusel, pokud se tomu mohl vyhnout.
Byl si jistý, že se nemusí cítit vinný, přesto se cítil nejistě. Miloval Ginny, nikdy jí nezavdal příčinu k pochybnostem. Přesto ho podezírala a obával se, že nejen z té dávné situace, o které sice nic nevěděl, ale z níž jej usvědčoval každý pohled na Joshuu. Nevzpomínal si na to, co se tehdy stalo, nedovedl ani sám sobě vysvětlit, jak k tomu mohlo dojít. Ale pokud k tomu došlo, a ani jej samotného jiné vysvětlení nenapadalo, bylo to přece omluvitelné. Bylo jim osmnáct, byli osamělí, zoufalí, potřebovali prostý lidský dotyk. Nikdy to Hermioně nezazlíval a nezazlíval jí ani, že se to všechno rozhodla utajit. Vždyť Ginny byla její nejlepší kamarádka a Hermiona věděla, jak moc miluje Harryho a že on miluje ji. Bylo pochopitelné, že se rozhodla vzpomínku na jejich ojedinělé selhání vymazat. A pak, když zjistila, že je těhotná, se rozhodla zmizet… Samozřejmě, že to nebylo správné, ale omluvitelné to bylo. Nezlobil se na ni.
Nebyl si však jistý svými současnými pocity. Vždy ji považoval za kamarádku, i když někdy od plesu v době Trojčarodějnického turnaje si uvědomoval, že se z nepříliš hezké dívenky stala krásná dívka. A nyní byla bezesporu velmi přitažlivou ženou. Měl ji rád, co pamatoval. Nemyslel si však, že by byl do ní tehdy zamilovaný, i když ji měl určitě rád a cítil potřebu ji chránit. Tehdy, když spolu ve stanu tančili… Objal ji, zdála se mu tehdy tak zranitelná… Stejná mu připadala i v poslední době. Ztracené ptáče, které potřebuje ochranu. Nezvolila proto život téměř po jeho boku? Chtěla být s ním, i když to pořád popírá. Cítil za ni odpovědnost, cítil povinnost ji chránit. Nic jiného mezi nimi nebylo, nemá proč se cítit vinný.
Nic se nestalo, protože ona nechtěla, aby se něco stalo, uvědomil si, když otevíral dveře svého domu.
„Ahoj, Ginny,“ zavolal od dveří, hlasitěji než musel, s veselím snad až příliš nápadným, než aby působilo přirozeně.
Odpovědí mu bylo ticho.
„Lily, Ale, nikdo mě nevítá?“ Vyšel do patra a prošel obývák, kuchyň i pokojíčky dětí. Nikde nikdo. Prázdná byla i jejich společná ložnice. Vrátil se do přízemí. Prošel obě malé učebny, až došel do pracovny své ženy. Ginny seděla u stolu, před sebou svitky pergamenů.
„Děti jsou u Billa a Fleur,“ řekla klidným hlasem, aniž by otočila hlavu. „Pozvali je na víkend. Měli jsme jít dneska do divadla.“
„Promiň. Zapomněl jsem.“
„Byl jsi u ní.“
„Ty jsi mě viděla?“
„Ne.“
„Ginny…“ přitáhl si Harry židli k rohu psacího stolu. „Omlouvám se. Fakt jsem na to divadlo zapomněl. Těšila ses moc?“
„Nejde jen o to divadlo.“ Ginny stále nezvedala hlavu a s naprosto soustředěným výrazem opravovala červeným inkoustem práce dětí. „Jestli mě něco opravdu uráží, Harry, tak že ti nestojím ani za to, aby ses to skutečně snažil utajit.“
„Není co utajovat.“
„Máš hlad? V kuchyni máš chleba, sýr a rajčata.“
„Už jsem jedl,“ odpověděl Harry automaticky.
„Jistě,“ semkla Ginny rty.
„Ginny, snad nežárlíš?“
„Mám důvod, Harry?“
„Samozřejmě, že ne! Věř mi, Ginny,“ podíval se na ni prosebně. „Nebo se podívej na ten náhrdelník!“ napadlo jej najednou a sám sobě se divil, že na to nepřišel dříve.
Ginny mlčela, po chvíli otevřela šuplík. Podala mu náhrdelník, který jí Harry daroval, když ji žádal o ruku. Bílý kámen byl zakalený. „To nebyl zrovna nejlepší nápad mi ho dávat. Vcelku chápu, proč ho téměř nikdo raději nemá. Já už ho taky nechci, Harry.“ Položila ho před něj a vyšla nahoru.
Harry chvíli seděl a zmateně se díval na náhrdelník. Jak je to možné? Vždyť s Hermionou nic neměl! A ani s žádnou jinou! Možná chtěl, ale nic se nestalo! Měl pocit křivdy, že je podezírán, přestože z toho nic neměl. Byl naštvaný na obě, a také na sebe, že zapomněl na to hloupé divadlo, že zameškal příležitost, kdy si mohl usmířit Ginny. Místo toho byl s Hermionou, a zcela zbytečně. Nic se nezměnilo, nic nepřiznala, situace byla stále stejně nejednoznačná. Vzdychl si a vydal se nahoru za Ginny. Musí si s ní promluvit. Musí ji udobřit. Pokusil se otevřít dveře ložnice. Nešlo to. Vytáhl hůlku. „Alohomora,“ řekl potichu. Nic. Vyzkoušel ještě několik dalších zaklínadel, žádné nefungovalo, Ginny se zabezpečila důkladně.
Harry si povzdychl a šel si lehnout do pokoje chlapců.
………………
Doupě, Grimmauldovo náměstí; 24. září 2011
V sobotu v poledne Hermiona dostala zprávu na svůj mobilní telefon. Nestávalo se jí to často, mnoho přátel z mudlovského světa jí nezůstalo. Psala matka, že večer přiletí. Chtěla, aby ji čekala na letišti. Hermiona se vyděsila. Bylo to poprvé, kdy ji matka takto překvapila. Hned jí odepsala, lekla se, že se něco stalo tátovi.
„Jsme v poradku, musim s tebou mluvit.“ Z odpovědi nebyla moudřejší, a ani klidnější. Matka přiletí deset minut před osmou, od půl páté je schůzka štábu Fénixova řádu na Grimmauldově náměstí. Odpadá tedy její obvyklý sobotní večer se Severusem. Rychle se pustila do úklidu svého domku. Naštěstí to s použitím úklidových kouzel šlo rychle. Připravila ještě zeleninový salát, večer k němu rychle osmaží zbylé steaky, které měla připravené pro Severuse.
Nabrala si kus salátu, připravila k němu trochu těstovin s bazalkovým pestem a snědla jednoduchý rychlý oběd. Chvíli uvažovala, že by si dala trochu bílého vína, když to Severus nevidí, rozmyslela si to však. Když si myslí, že nesmí pít ani trochu alkoholu, nebude.
Vstala, sklidila nádobí a rozhlédla se po uklizené kuchyni. Ušla. Byl čas vydat se na Grimmauldovo náměstí.
Nechtěla se přemisťovat, pokud to nebude úplně nezbytné, v kouzelnické příručce pro těhotné to nedoporučovali. Nechtěl to ostatně ani Severus, a navíc jí po přemisťování bývalo teď špatně víc než kdykoli předtím. Ze stejných důvodů nemohla použít ani přenášedlo či letax a s koštětem nebyla kamarádka už na škole. Nasedla proto do malého fiatu, kterého si pořídila před necelými dvěma týdny, a pomalu se vydala na cestu do Londýna. Řídila opatrně, nebyla příliš zvyklá, přestože si řidičský průkaz udělala hned po válce, když žila v Austrálii. V posledních deseti letech však řídila jen o prázdninách, na dovolené s rodiči, jinak využívala kouzelnické způsoby přepravy.
Londýn byl jako vždycky zacpaný, proto na Grimmauldovo náměstí dorazila s téměř hodinovým zpožděním. Ve vstupní chodbě ji přivítala stará paní Blacková z obrazu, kterého se ani po deseti letech nepodařilo Harrymu zbavit.
„Zase je tu ta mudlovská šmejdka! Jako by nestačilo, že můj dům ukradl právoplatným dědicům rodiny Blacků ten krvezrádný Potter! Ať nešpiní svou poskvrňující přítomností vznešený dům mojí rodiny!“
„Silentio maximo!“ máchla automaticky hůlkou a vydala se do poschodí. Dveře pokoje, kde se Řád vždy scházel, byly zavřené, uslyšela však hlasy z pootevřených dveří menšího a pohodlněji zařízeného salónku.
„Proti Burtonovi nic osobně nemám, Severusi. Je to výborný bystrozor, byl ostatně mým mistrem, když jsem zahájil před lety výcvik. Vážím si ho. Ale do bojů za minulé války se aktivně nezapojil,“ uslyšela Harryho hlas.
„Proč vlastně?“ zeptala se Minerva.
„Byl na stáži v Americe. Nebylo to tak, že by se boji vyhýbal. Všichni, kteří byli tehdy v zahraničí, dostali od nás pokyn zůstat na místě, přestože oficiálně byli povoláni zpět. Battley zůstal tam, kde byl. Loajalitu naší straně tedy projevil,“ vysvětloval Evandrus Virdee.
„Nebojoval,“ poznamenal věcně Arthur Weasley.
„A kdo do doby závěrečné bitvy bojoval? I ty ses tvářil jako loajální úředník,“ odpověděl Snape lhostejným tónem.
Hermiona stála ve dveřích, dosud jí nikdo nevěnoval pozornost. Zaťukala na dřevěnou zárubeň a pozdravila: „Dobré odpoledne.“
Oči všech se k ní otočily. „Vítám tě, Hermiono,“ vstal Harry.
„Ty jsi pozval i Hermionu, Harry?“ ozval se Arthur Weasley.
Hermiona se na něj překvapeně podívala. Zdálo se jí to nebo v jeho hlase byl skutečně nádech nesouhlasu?
„To jsem byl já,“ ozval se Snape. „Zná také Burtona Battleyho osobně, myslel jsem, že její přítomnost bude užitečná. Nějaký problém?“ zadíval se na něj vyčkávavě.
„Samozřejmě, že ne, Severusi, jen… Myslel jsem, že je to schůzka jen štábu.“
„A?“ zvednul Snape obočí.
„Hermiona přeci není jeho součástí.“
„Opravdu?“ zeptal se Snape protáhle. „Tak už je. Má snad někdo pocit, že by tu být neměla?“
„Samozřejmě, že proti Hermioně nic nemáme. Stejně jako určitě nic nikdo z nás nemá ani proti žádnému z dalších členů Řádu, kteří zde nejsou. Ale pokud má štáb zůstat akceschopný, nemůže v něm být příliš mnoho lidí. Tak to bylo i za Brumbála,“ nechtěl se vzdát Arthur Weasley.
„To máš jistě pravdu, Arthure. Nesouhlasil bych s tím, aby se štáb příliš rozšiřoval,“ odpověděl Snape medově.
„Můžu odejít, Severusi,“ ozvala se tiše Hermiona.
„Ne.“
„Hermiono, posaď se,“ vložil se do hovoru ministr. „Jsi vítána.“
„Probíráme, zda přijmout do Řádu Burtona Battleyho,“ zopakoval poněkud nejistě a zbytečně Harry.
„A ty jsi proti?“
„To ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Jen si nejsem jistý, zda je dobré Řád rozšiřovat.“
„Pokud nemá Řád zaniknout, musí se rozšiřovat,“ pokrčila rameny Hermiona.
„Říkáš totéž, co Minerva, domlouvaly jste se?“ usmál se Harry.
Hermiona se s úsměvem obrátila na svou bývalou profesorku a zavrtěla hlavou. Pak se obrátila k Harrymu: „Pokud něco proti Battleymu máš, řekni to, Harry. Z nás ho asi znáš nejlépe právě ty.“
„Skutečně nic. Mám ho osobně rád.“
„Vždy jsem ho vnímala jako chytrého a přímého člověka. Věřím mu,“ kývla hlavou Hermiona.
„Já také,“ přidala se Minerva.
„Já taky, ale nemůžu vyloučit, že se mýlím. Může to být riziko,“ řekl Harry.
„To může být vždycky, Harry,“ poznamenal Arthur Weasley. „Já si Burtona také vážím. A pokud byl za války venku na pokyn Evandruse-“ otočil se k uhlazenému muži, který seděl mezi ním a Kingsleym, a ten vážně přikývl, „tak souhlasím s jeho přijetím.“
Snape se podíval na ministra.
„Harry, ty ho skutečně znáš z nás nejlépe,“ vyhnul se odpovědi Kingsley Pastorek.
Harry konečně přikývnul. „Jsem pro.“
Kingsley se usmál. „V tom případě souhlasí všichni, je tomu tak?“
Všichni přikývli.
„Harry, oslov ho tedy s nabídkou spolupráce a složení slibu.“
„Dobře, Severusi.“
………………..…
Doupě; téhož dne
Hermiona vystoupila unaveně z auta a společně s matkou vešla do domu. Celou cestu se bavily o běžných záležitostech, k tomu, kvůli čemu matka přijela, se nedostaly ani náznakem. Alespoň si to Hermiona myslela – její matka nebyla typ ženy, který by přijel kvůli tomu, aby zjistil, jaké je v Anglii počasí, jak se daří růžím Molly nebo jestli trpaslíci příliš neškodí.
„Budeš večeřet, mami?“ zavolala Hermiona do ložnice pro hosty, kde matku ubytovala.
„Jen něco lehkého, Mio.“
„Salát a maso?“
„Děkuji. Jen si na chvíli odpočinu a hned přijdu,“ odpověděla paní Grangerová.
Objevila se asi po půl hodině, osprchovaná a převlečená. Byla elegantní a tvářila se klidně, ostatně jako vždy. Hermiona ji téměř nikdy neviděla se nějak výrazněji emočně projevovat. Hodila nachystané maso na pánev a rychle je připravila středně propečené, jak věděla, že je má její matka ráda.
Usadily se ke stolu a začaly jíst.
„Chutná ti, mami?“
„Je to výborné, Hermiono.“
„Sůl?“
„Ne, není potřeba, děkuji.“
„Dáš si víno?“
„Kvůli mně přeci nebudeš otevírat celou láhev, Hermiono.“
„Mám i malou,“ odpověděla automaticky Hermiona a až po chvíli jí došlo, co vlastně matka řekla. Položila na stůl čtvrtlitrovou láhev italského červeného vína a vinnou sklenku. Posadila se a podívala se vážně na matku: „Proto jsi přijela. Psala ti Fleur?“
„Ano,“ trochu překvapeně odpověděla paní Grangerová. „Je znepokojená, že to stále neřešíš. A hlavně,“ odmlčela se a ukrojila si další sousto steaku, „já jsem znepokojená, Hermiono. Co mi k tomu řekneš?“
Hermiona mlčela, měla pocit, že sousto se jí v ústech zvětšuje, a přestože ještě před chvílí byla hladová, nyní chuť k jídlu ztratila. Seděla, nimrala se v talíři a předstírala, že je zcela soustředěná na jídlo, ze kterého se jí náhle začal zvedat žaludek.
„Slíbila, že to nikomu neřekne,“ odpověděla posléze, hlavu stále skloněnou.
„To přece není podstata problému. A Fleur Weasleyová to nikomu jinému skutečně neřekla. Jen považovala za správné informovat mě, jako tvoji matku, protože ty jsi nesplnila to, co jsi slíbila jí, Hermiono.“
„Vždyť je to jen pár dní! Měla jsem málo času!“
„Je to více než tři týdny. To není až tak málo. Jsem ráda, že to udělala, Hermiono.“
„Ale já se chystám s ním o tom znovu promluvit.“
„S kým?“ Paní Grangerová se upřeně zadívala na dceru, která se na ni konečně podívala, po chvíli však pohledem znovu uhnula. „Samozřejmě mě zajímá, kdo je otcem tvého druhého dítěte. Stejně jako mě vždy zajímalo, kdo je otcem Joshuy. Fleur si myslí, že je to Harry. A upřímně, Hermiono, i mně to připadá nejpravděpodobnější.“
„Slíbila jsi, že o tom nebudeme mluvit.“
„Nemusely bychom o tom hovořit, kdyby to nepokračovalo, Hermiono. Ale pokud je otcem i tvého druhého dítěte… To, že bydlíte tak blízko u sebe… Hermiono, není v pořádku, když muž žije se dvěma ženami. Alespoň ne u nás. A u kouzelníků to je, pokud jsem správně pochopila, ještě více pobuřující. Fleur naznačovala, že váš vztah byl dokonce v té vaší komunitě už medializován.“ Paní Grangerová se na dceru dívala vážně, s nesouhlasem, přestože její hlas zněl stále stejně neutrálně, jako když si v autě povídaly o nepříjemném počasí na ostrovech.
„Harry není otcem ani Joshuy, ani toho druhého.“
„Skutečně?“
„To mi už nevěříš ani ty, mami?“ zeptala se smutně Hermiona a tentokrát pohledem neuhýbala. „Mluvím pravdu. Tobě bych to řekla, mami.“
„A pak bys mi to vymazala z paměti, kdybys měla pocit, že to vědět nemám, ne?“ odpověděla paní Grangerová trochu ostřeji.
„Ne,“ odpověděla Hermiona tiše. „To bych neudělala. Udělala jsem to jen jednou, za naprosto mimořádných okolností. Jen abych vás ochránila.“
„Nezeptala ses.“
„Na to se nedá ptát. Nesouhlasili byste.“
„A to je důvod?“
„Myslela jsem, že jsi to pochopila. Nikdy jsi mi to nevyčítala.“
Teď chvíli mlčela paní Grangerová. „Máš pravdu. Měla jsi důvody, které jsem vždy respektovala. Nebylo správné, že jsem ti to teď připomínala. Omlouvám se, Hermiono.“ Paní Grangerová odložila příbor, utřela si pečlivě ústa ubrouskem a napila se vína. „Nicméně jsi mi neodpověděla, kdo jsou otcové tvých dětí. I když to není jediná záležitost, o které jsem s tebou chtěla hovořit.“
„Je jen jeden otec,“ řekla Hermiona a sevřela rty.
„Tak to jsem opravdu ráda, Hermiono,“ řekla pan Grangerová s lehkým nádechem ironie. „Nicméně to tvou situaci nezjednodušuje, když si jeho jméno hodláš nechat pro sebe a v očích ostatních chceš zůstat i nadále svobodnou matkou.“
„Má své důvody, proč to nechce zveřejnit.“
„Je ženatý?“
„Ne.“
„Tak proč? Jestli se za tebe stydí… Hermiono, když se nezajímal minule… Proč jsi s ním… po tom všem…“
„Já jsem mu to tehdy neřekla. Vůbec nic netušil, než Joshua nastoupil do školy. Mami, nechci o tom mluvit.“
„Takže to zjistil už před rokem. A nepřihlásil se k němu. Stydí se za vás,“ řekla Martha Grangerová přísně.
„Mami, tak to není!“
„Je to kouzelník, Hermiono? Vadí mu, že jsi z normální rodiny? Vím, že někteří kouzelníci se cítí nad námi nadřazení.“
„Tak to není.“
„Tak proč se k tobě nechce přihlásit? A -“ paní Grangerová se naklonila až k ní, „Hermiono, řekla jsi mu vůbec alespoň tentokrát, že jsi těhotná?“
„Ano.“
„A ani to pro něj nebyl dostatečný důvod?“ Matčin hlas zněl nesouhlasně.
„Mami, já neodpovídám za motivy a rozhodnutí druhých!“
„To jistě ne, Hermiono,“ povzdechla si paní Grangerová. „Mrzí mě, že mi to nechceš říct.“
„To není tak, že bych nechtěla, mami. Tehdy jsem o tom nedokázala mluvit, teď nemůžu.“
„Protože si to nepřeje on?“
„Má pro to rozumné důvody. Já jeho rozhodnutí respektuji, mami. To ti musí stačit. O čem jsi se mnou ještě chtěla mluvit?“
„O tvém zdraví. A zdraví toho maličkého. Byla jsi na vyšetření?“
„Ano, mami,“ povzdychla si Hermiona. „Byla jsem u svatého Munga. Specializovaná lékouzelnice se na mě podívala. Všechno je v pořádku. A mami,“ usmála se, „bude to holčička.“
„Opravdu? Jak to víš? Udělala ti ultrazvuk?“
„Ne. Ale vím to.“
„A jak tě vyšetřila?“ zeptala se paní Grangerová nedůvěřivě. „Jak víš, že je zdravé?“
„Hůlkou. Všechno je v pořádku, mami.“
„A u normálního lékaře jsi nebyla? Jaká vyšetření ta léčitelka udělala? Zkontrolovala alfafetoprotein? Může mít Downův syndrom nebo rozštěp páteře… Vyšetřila tě na toxoplazmózu, máš přece kočky, ne? Jak zjišťovala, jestli nemá nějakou vrozenou vadu?“
„Nebyla. Nevím, jak to zjišťovala, a jestli vůbec. K čemu by ostatně bylo, kdybych to věděla?“
Matka se na ni nevěřícně podívala. „Mohla by ses rozhodnout.“
„Rozhodnout…“ Hermiona nakrčila čelo. „O čem?“
„Přece o tom, jestli se dítě má narodit, pokud by bylo postižené. Přeci chceš mít zdravé dítě.“
„To chtějí všichni. Ale takové rozhodnutí nemůže být na matce. Co je to za společnost, že nutí matku k takovému rozhodování? Že nutí kohokoli k takovému rozhodnutí?“
„Chceš snad mít poškozené dítě, Hermiono?“
„Samozřejmě, že ne! Jak něco takového můžeš říct, mami! Ale nechápeš, že něco takového si nevolíme?“
„Volíme si však, jestli se takové dítě narodí.“
„A kdybych zjistila, že má třeba ten rozštěp páteře, to bych ho měla kvůli tomu zabít?“
„Meningokéla může způsobit ochrnutí. A jiné vady zase mentální postižení,“ prohlásila věcně paní Grangerová.
„Co je menigokéla?“ zeptala se Hermiona, pak ale odmítavě mávla rukou. „To je jedno. Říkáš, že by bylo ochrnuté. A to je důvod ho zabít? Kdybych ochrnula, měli by mě zabít? Nebo kdybych se narodila postižená, vzdala by ses mě? Nebo bys mě nechala zabít?“
„To je přece něco úplně jiného, Hermiono. Mluvím o plodu. A ty o člověku.“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Obě mluvíme o člověku. Nechci o tom mluvit, mami. A nedělej si starosti, kouzelníci dokážou téměř vše vyléčit nebo kompenzovat.“
„Sama říkáš, že téměř vše. Jak třeba dokážou léčit nebo kompenzovat Downův syndrom? Nebo anencephalus?
„A co je anencephalus?“
„Dítě, které se narodí bez mozku.“
„Takové dítě ale asi hned zemře, ne? Nemůže být schopné samostatného života.“
„Samozřejmě.“
„Tak v čem je smysl takového vyšetření?“
„Přece aby se nenarodilo. Vždyť stejně nepřežije.“
„Proč bych takové dítě měla zabíjet v době, kdy ještě může žít? Zemře, až přijde jeho čas. Jako my všichni.“
„A víš, co je Downův syndrom?“
„Jo, mami, to vím. Lékařka mi minule vše velmi taktně vysvětlovala, když jsem k ní přišla s Joshuou trochu opožděně. Chtěla mě i tak donutit, abych šla na to vyšetření. Nechtěla jsem a ona sama pak uznala, že to už nemá smysl.“
„Teď ale není ještě pozdě. Ještě nejsi ve dvacátém týdnu, ne?“
„To je úplně jedno, v kterém jsem týdnu. Už toho nech, mami.“
„Nemůžu toho nechat. Jde o štěstí mého dítěte. A mé vnučky.“
„A jak jsi přišla na to, že by třeba s tím Downovým syndromem nebyla šťastná?“
……………….
Bradavice; téhož dne
„Vicky, pojď už,“ zavolala Iris, která s Marigold opouštěla jejich oblíbené místo u jezera. „Bude už večeře.“
„Běžte napřed, ještě je čas. Dočtu kapitolu a přijdu,“ usmála se na ně Vicky opřená o kmen rozložité vrby na břehu jezera.
„Nemáme s tebou počkat?“
„Proč?“ pokrčila rameny Vicky. „Jsme na školních pozemcích a je světlo. A nejsem tu sama, vidíte tamhle ty dva?“ ukázala na pár schovávající se za rákosím nedaleko od nich. „Za chvíli přijdu.“
Iris s Marigold už nic nenamítaly a odešly směrem k hradu. Vicky si ještě chvíli četla, dokud nezmizely z dohledu. Pak knížku zaklapla a zamířila proti proudu potoka, který se vléval do jezera, směrem k Zapovězenému lesu. Zastavila se a zaposlouchala. Zamyšleně se usadila do trávy asi deset metrů od okraje lesa. Knížku měla položenou na klíně a poslouchala. Zavřela oči a ve tváři se jí objevil zasněný výraz. Po několika minutách vstala a šla blíž k lesu, byla už v jeho stínu. Opět se zastavila a opřela se o kmen rozložité borovice. Zavřela oči. Rukama se přidržovala pevně borovice, jako by byla jejím posledním záchytným bodem. Po chvíli se stromu pustila a udělala dva malé nesmělé krůčky za hranici lesa. Tráva rostoucí kolem potůčku byla měkká, vše tu tak vonělo. Okraj lesa byl prozářený zapadajícím sluncem, vypadal přátelsky. Jako z pohádky. Vlevo od ní lemovalo hranici lesa husté ostružiní, plné zralých temných plodů. Došla k němu a několik jich utrhla. Byly sladké a voňavé. Natrhala si plnou dlaň a dívala se směrem ke škole. Pak se otočila směrem do lesa. Zaposlouchala se a váhavě udělala další krok směrem do lesa. Pak pro sebe zavrtěla hlavou a rozběhla se ven. Utíkala až ke škole a nevšímala si ani toho, že všechny ostružiny cestou poztrácela.
Poznámka:
Angus je čaroděj z irských pověstí. Žil v Brú na Boine.
706 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...