Skip to content

Btch. III – 50. Až kočka zapřede

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

Až kočka tiše zapřede
až divá zvěř neuhne pohledem
pak zlatá rybka pod ledem
¨\počká na mou síť
 
Kůň jenom křísne kopytem
jak voda rozletím se korytem
čarovnej prsten mám, i ten
no, tak si mě chyť
 
Střed na konci všech cest
kam jinam mohli bychom plout
a všechno stejně klidně nést
a touhy nechat vyvanout
 
Střed na konci cest všech
a přímá odvaha vše opustit
a dlouhý klid a dlouhý dech
a všem, i sobě odpustit
 
Až zvítězím i nad obrem
ne po zlém, ale po dobrém
pak malí muzikanti z Brém
začnou s kasací
 
Když bude pevná moje dlaň
padne i sedmihlavá saň
co má se, to se staň
ze světa dřív se nevrací.

Střed na konci všech cest
kam jinam mohli bychom plout
a všechno stejně klidně nést
a touhy nechat vyvanout
 
Střed na konci cest všech
a přímá odvaha vše opustit
a dlouhý klid a dlouhý dech
a všem, i sobě odpustit

Radůza

V životě nastávají chvíle, kdy musíme slepě důvěřovat intuici.“ Paulo Coelho

Praha; 7. června 2012 (téhož dne)

Judita byla zoufalá. Celý den se snažila nalézt tu malou dívenku, ale marně. Dokonce ani skřítky jí neprozradily, kde je a proč tu je. Ale měla už jistotu – Gellert nechce, aby to věděla. Odpoledne, když se do Prahy vrátil Draco Malfoy, ji pod průhlednou záminkou poslal do Jizerských hor. A Judita neposlechla. Vrátila se zpět a přeměněna do své zvěromágské podoby se snažila zjistit, u čeho neměla být.
Co s tou malou chtějí udělat? Ve skutečnosti příliš nepřemýšlela nad tím, co a proč vlastně dělá, proč se krčí ve své kočičí podobě na vysoké knihovně, sama neviděna, zato se skvělým výhledem. Neměla žádný konkrétní plán. Jen čekala a snažila se ani nedýchat, aby jí neušlo ani slovo z dění v místnosti.
Gellert klidným hlasem dával pokyny Bertoldovi Pauliniusovi. Myslel na všechno, jako vždy. Připravena byla odhalující kouzla proti zastření. Lidé, které Bertold vedl, byli vybaveni speciálními brýlemi, kdyby se je pokusil oslepit, a sami byli zastření, aby na ně nemohl nikdo namířit. Celý pozemek byl zabezpečen proti přemístění se, ale Gellert zdůrazňoval, že muž, jehož příchod očekávají, může být vybaven přenášedlem, na které ochrany fungovat nemusí. A zejména dostali zakázáno na příchozího útočit. Gellert nepředpokládal, že by se jich přemístilo více, ale byl na to nachystán; kouzla, která by odhalila přemístění více osob, byla aktivována.
Před devátou bylo všechno připraveno, všichni byli na svých místech. Na zahradě bylo přesně vyznačeno, kde se měl Harry Potter objevit. Za oknem, trochu dál, aby nebyl ve stínu místnosti vidět, stál Gellert a vedle něj Draco Malfoy, nervóznější než jeho pán, společně s Albertem Riedlem. Gellert měl v ruce hůlku, jeho postoj připomínal geparda připravujícího se ke skoku na kořist.
Začaly odbíjet hodiny. Gellert téměř ztuhnul v očekávání. A v okamžiku, kdy hodiny dozněly, uslyšela hlasité prásknutí ze zahrady. Nikoho tam neviděla, jen na vyznačeném místě se vzduch trochu zavlnil.
V tu chvíli na to místo Gellert namířil hůlku: „Expeliarmus!“ Nic se však nestalo.
„Jak to dělá?“ uslyšela nevěřícný hlas svého milého. „Zastírací kouzlo nemůže fungovat.“
„Nemůže,“ přikývnul Albert Riedel. „Ale je jasný, že se přemístil jen jeden. Odhalíme jej.“
„Donutíme jej odhalit se,“ odpověděl soustředěně Gellert nespouštěje ruku s hůlkou.
Ve vzduchu se začala objevovat ohnivá písmena a za chvíli si mohla přečíst anglický nápis: „Kde je Lily?“
„Doveď tu malou, Alberte,“ řekl klidně Gellert a pozorně sledoval, zda neodhadne, odkud zastřený kouzelník kouzlí. „Ukaž se,“ řekl anglicky.
„Ukážu,“ přečetla si ohnivá písmena, „až uvidím Lily.“
Chvíli bylo absolutní ticho, dokud Judita neuslyšela blížit se křičící dívenku. Juditě se zježily chlupy na zádech, a aniž by uvažovala, co dělá, nakrčila se ke skoku. Albert zajatkyni však nejspíš něco řekl, protože když společně vstoupili do místnosti, Lily se tvářila vyděšeně, ale byla již tiše.
Gellert ji popadl a předsunul ji před sebe jako štít k otevřenému oknu. „Je tady. Živá a zdravá. Zatím. Ukaž se,“ zopakoval klidně.
„Vezmi ji do zahrady,“ objevila se znovu ve vzduchu anglická slova.
„Nejdřív mi dej tu hůlku.“ Gellertův hlas zněl stále klidně. A nebezpečně.
Opět se několik okamžiků nic nedělo, pak vzduchem zasvištěla hůlka. Gellert, stále napjatý jak číhající šelma, okamžitě zareagoval a hůlku přivolal. Soustředěně si ji prohlížel, hladil ji, vážil ji v ruce jako drahocenný poklad. Mávl s ní, a aniž by vyslovil jakékoli zaklínadlo, ze stromu, pod nímž se podle všeho skrýval neviditelný návštěvník, spadla těžká větev. Neozval se však žádný výkřik, takže Judita usoudila, že jej nezasáhla.
Podle spokojeného výrazu Gellerta jí bylo jasné, že to skutečně je ta hůlka, po které toužil. Co udělá teď? Přála si, aby Lily propustil, ve skutečnosti se však obávala, že ještě nedosáhl všeho, co chtěl. Osobní přítomnost dívčina otce nevyžadoval náhodou, bylo jí jasné, že jej chce zabít, aby se hůlka stala skutečně jeho. A pak, pak ji pustí? Snad. Jenže věděla, že nemá ve skutečnosti žádný hmatatelný důvod, aby ji pustil. A spoustu důvodů proti. Kdyby si s ním mohla promluvit, tak by mu možná dokázala vysvětlit, že když ji teď zabije, tak ztratí tvář i před svými lidmi. Třeba si to uvědomuje, zadoufala, vždyť on neubližuje, když nemusí.
Gellert popadl malou za rameno a vydal se chodbou k nízkým dveřím vedoucím na zahradu. Albert s Dracem Malfoyem jej následovali. Když opustili místnost, Judita také seskočila ze svého úkrytu na skříni a vydala se neslyšně za nimi. Černou kočku nebylo v přítmí chodby vidět a ona se přikrčila za trojicí mužů.
„Tvá dcera je zde. Ukaž se. Teď,“ zdůraznil, „nebo ji zabiju.“
Ohnivá písmena se již neobjevila. Místo toho vyšel zpoza stromů nevysoký černovlasý muž s nakřivo posazenými brýlemi.
„Je to on?“ zašeptal Gellert směrem k Dracovi Malfoyovi. Když přikývnul, vyšel Gellert ven a namířil na něj svou starou hůlkou, ne tou, kterou právě získal, což Juditu překvapilo.
Muž také vytáhl hůlku, dříve však, než cokoli stačil říct, jej Gellert neverbálně odzbrojil.
„Porazil jsi mě,“ řekl návštěvník tiše a trochu se mu třásl hlas. „Necháš nás teď jít, Gellerte Grindelwalde?“
„To by bylo nezdvořilé, pane Pottere,“ usmál se Gellert a spokojeně si muže prohlížel. „Tolik jsem toho o vás slyšel. A vy o mně nepochybně také, nemýlím se? Je toho tolik, co bychom spolu měli prodiskutovat.“ Mávl hůlkou, tentokrát tou novou, zvláštního sukovitého tvaru, a muž spadnul do trávy neschopný se hnout.
Judita se na ně konsternovaně dívala, černé chlupy na hřbetě se jí ježily. Bylo jí teď jasné, co Gellert zamýšlí. A nepochybovala o tom, že zajatec nic dobrovolně neprozradí. Bude jej mučit, toho statečného muže, který byl ochotný zemřít kvůli svému dítěti. Nebo bude před ním mučit jeho dceru. Anebo oba, vždyť se to přece nevylučovalo, pomyslela si hořce. Udělalo se jí nevolno. To ne. To nemůže připustit. Jenže nevěděla, co má dělat. Když se přemění, dokáže odnést holčičku, ale ten muž tu zůstane.
V tu chvíli se Lily, kterou nikdo nedržel, když už nehrozilo nebezpečí, že by se návštěvník mohl spolu s ní přemístit, rozeběhla k ležícímu muži.
A Judita už na nic nečekala. Neuvažovala, zda je to rozumné, protože rozum nám jen málokdy dokáže dát vodítko pro to, co je dobré. Protáhla se mezi nohama mužů, několika skoky byla u běžící dívenky. Přeměnila se, chytila ji za ruku a druhou hmátla poslepu po ležícím muži. „Azъ v bědě,[1] zašeptala směrem k přenášedlu ve tvaru prstenu a ucítila nepříjemný pocit někde za pupkem táhnoucí ji pryč.

Levočské vrchy, téhož dne

Objevila se v lese, v jedné ruce stále svírajíc brečící holčičku, ve druhé ruku bezvládného muže. Nadechla se vůně tlejícího listí. Vůně lesa, vůně svobody. A přes břemeno, které na sebe vzala, si připadala najednou lehká a volná jako už dlouho ne. Nestihla ještě stále přemýšlet o tom, co udělala a proč to udělala, na to nebyl čas. A nebylo to ostatně ani důležité, protože to, co se stalo, nemohla změnit, ani kdyby chtěla. A ona nechtěla.
Les pod Javorinkou byl hluboký a zcela opuštěný, jak předpokládala, když si toto místo před časem vybrala pro přenesení v případě nouze. Slyšela jen tlukot datla, jinak bylo úplně ticho. Neslyšela dokonce ani vítr, jen hluboký klid lesa. A přesto nemohla být klidná, nebyli v bezpečí. Ještě ne, pokud vůbec někdy bude v bezpečí. Nikdo se s nimi sice nepřenesl, ale přesto nemohla vyloučit, že se Gellertovi podaří jejich stopu zachytit. Musí hned zmizet.
Holčička se jí vytrhla a vrhla se k muži. Byla bledá, téměř stejně jako muž. Stále se neprobíral, přestože jej dívenka hladila a volala jej.
„Co je s tátou?“ podívala se na ni bezradně, pak ale zezelenala, otočila se stranou od muže a vyzvracela se.
„Kletba,“ odpověděla jí Judita stručně. „Dej mi ruku, musíme pryč.“ Uvědomila si, že má na krku motýla smrtihlava – šperk, který jí umožňoval komunikovat s Gellertem. Okamžitě jej jedním rozhodným pohybem strhla a odhodila. Pak na něj namířila hůlkou: „Confringo!“  řekla rozhodně a motýl vybuchnul.
„Proč jsi to udělala?“
„Mohl by přivést nepřátele.“
„Kdy se táta vzbudí?“ ptala se dál.
„Nevím. Teď ale musíme pryč. Dej mi ruku.“
Holčička se na ni rozpačitě a ustrašeně dívala. Judita chápala, jak moc těžké to pro ni je. Neznala ji, to, čím prošla, bylo hrozné. Ale teď nebyl čas ji konejšit a přesvědčovat.
„Lily, není čas. Tvou ruku!“ vložila do hlasu tolik autority, kolik mohla.
„A táta?“ podívala se na ni Lily nejistě.
Judita se sklonila, chytila muže a za druhou popadla stále váhající dívenku. Nechtěla tu být ani o okamžik déle.

Veľká Lomnica, téhož dne

Po přemístění se i Juditě udělalo špatně od žaludku, na holčičku však druhý asistovaný přenos během několika minut měl horší vliv. Znovu zvracela, tentokrát se přímo kroutila z křečí, které ji týraly. Judita se rozhlédla kolem sebe po malé místnosti, jediné, kterou tento domek měl, pokud roubenou polorozpadlou chatrč chcete nazývat domkem.
Vytáhla hůlku a udělala několik ochranných kouzel. Nedělala si iluze o tom, že by dokázaly zadržet Gellerta, ale minimálně se dozví, bude-li se někdo snažit dostat dovnitř. Babička tu nebyla, ale cítila tu ještě její přítomnost. Určitě se brzy vrátí. Záclona v jediném okně byla sněhově bílá a naškrobená, všude byl vzorný pořádek a čisto. Polštářky s motivy velkých červených růží byly vzorně vyrovnané na posteli přikryté žlutým přehozem, který už dávno ztratil svůj lesk. Na stole pod oknem byl v bílé utěrce zabalen nakrojený bochník chleba a na starém sporáku stál hrnec s naběračkou.
Byla doma.
A muž se stále neprobíral. Vytáhla hůlku a odlevitovala jej na postel. Snad se babička nebude zlobit – ale nenabízela jí snad sama svou pomoc? Přemýšlela, zda je toto místo dost bezpečné. Snad ano, protože všechny dokumenty, které o jejím spojení s k rodinou Mirgových existovaly, zničila. Gellert nemohl dostat ani její adoptivní rodiče – hned po svém minulém návratu odsud je přiměla k odchodu. Samozřejmě, že nemohla vyloučit, že to Gellert už dávno ví, ale bylo to nepravděpodobné – důvěřoval by jí, kdyby věděl, co je zač? Nesnažil by se zjistit, co ví? A kdyby se opravdu snažil, kdyby ji podezíral, že si něco nechává pro sebe – ne nedokázala by se ubránit, tak dobrá v nitrozpytu skutečně nebyla. A hlavně, neměla kam jinam jít. S dívkou, kterou hledal, s bezvědomým mužem, jehož tvář byla až příliš známá, v zemi, o níž věděla, že ji Gellert ovládá už téměř stejně dobře jako země Koruny české.
„Co je s tátou?“ vytrhla ji z úvah Lily Potterová.
„Nevím,“ vzdychla si Judita a přisedla si na postel k bezvládnému muži. Zkusila několik jednoduchých diagnostických kouzel, která se v rámci základů lékouzelnictví kdysi na škole naučila, a zjistila, že muž je zraněn v oblasti týlu. Když mu opatrně otočila hlavu na bok, povšimla si i slabě krvácející malé ranky. Pravděpodobně upadl na kámen, když jej Gellert omráčil. Jak závažné zranění bylo, na to však její znalosti nestačily. Prohlédla jeho zorničky, na světlo reagovaly a nevšimla si ničeho zvláštního. Pochybovala však, že by poznala, kdyby v pořádku nebyly. Muž dýchal klidně a pravidelně. Snad to není nic vážného. Snad je bezvědomí jen přirozeným následkem omračujícího kouzla, a ne toho poranění na hlavě. Přesto by však byla klidnější, kdyby jej vyšetřil lékouzelník. Potřeboval by do nemocnice svaté Zdislavy, jenže to by mohla rovnou požádat o pomoc Gellerta. A o moc bezpečnější nebude vyhledat pomoc slovenských lékouzelníků, věděla až příliš dobře, kdo zde všechny oficiální instituce kontroluje. Posadila se a skousla rty. Jak mu má pomoci? Zachránila ho jen proto, aby ho tu nechala zemřít?
Lily si vylezla na postel k nohám muže, přitiskla se ke zdi, jako by se do ní chtěla vtisknout, a nedůvěřivě pozorovala Juditu. „Chci za mámou,“ prohlásila za chvíli.
„Vrátíš se k mámě. Slibuju. Máš hlad?“
Dívenka zavrtěla hlavou.
Judita se přesto otočila k železnému sporáku, na němž byl hrnec s čočkovou polévkou se zelím. Vypadala zvláštně, ale příjemně voněla. Nabrala si trochu naběračkou. Byla dobrá, ale studená. „Ty možná ne, ale já jo,“ řekla a zapálila hůlkou připravené dřevo.
„Mám žízeň,“ prohlásila Lily.
„Udělám čaj,“ přikývla Judita, vzala konvici a začala hledat kohoutek. Nebyl tam, pod stolem ale našla umělohmotný kbelík z poloviny plný čisté vody.  Nabrala plnou konvici a postavila ji na rozpálenou plotnu.
„Je táta v pořádku?“
„To ještě nevím,“ vzdychla si Judita. Když však viděla vyděšené dívčí oči, donutila se usmát. „Uzdraví se, Lily. Určitě.“
„Jak vlastně víš, jak se jmenuju?“ zeptala se dívenka nedůvěřivě.
„Byla jsem tam.“
Lily chvíli mlčela a přemýšlivě si Juditu měřila. „A ke komu teda patříš?“
„K nikomu,“ zamračila se Judita. Ta otázka ji zasáhla. Až teď jí to všechno docházelo. K nikomu nepatří. Oni jí nebudou důvěřovat, o tom nepochybovala. A Gellert… Už nikdy k němu nebude patřit. Její privilegované postavení, bezpečí, pohodlí, to vše je pryč. On je pryč. Už nikdy ji neobejme, pocítila v podbřišku touhu, tak absurdní v situaci, ve které byla. Ve skutečnosti jí to celé ještě nedocházelo, nebyl čas na to, aby jí to mohlo dojít. Nechtěla o tom přemýšlet. Proč by měla? Změní tím něco? Cítila smutek ze ztráty. Cítila ale také zvláštní klid, lehkost, samozřejmost svého odchodu. To, co se stalo, se stát mělo a muselo. Směřovala k tomu už dlouho, ale až to, že Gellert chtěl v její přítomnosti ublížit tomu statečnému a obětavému muži a pravděpodobně i této holčičce, ji probralo. V její přítomnosti, uvědomila si hořce. Jako by to mělo něco měnit, ale měnilo to všechno. Nejspíš to bylo běžné, tedy určitě to tak měli i ostatní, ovšem to nepomáhalo.
Ale co bude teď? Je v bídné chatrči své babičky a je ráda, že si od ní může vzít trochu čočky a chleba. Že může přespat v jejím ubohém příbytku – kde vlastně přespí? Rozhlížela se bezradně kolem. Byla zde jen jedna postel a na té ležel bezvědomý muž. Pak si povšimla žebříku v rohu místnosti a černého otvoru ve stropě. Vylezla několik příček a nakoukla otvorem. Zde už byla úplná tma, malý prostor neosvětlovala žádná okna. Posvítila si hůlkou a uviděla nízké, ani ne metr vysoké podkroví, na jehož podlaze ležely matrace pokryté prostěradlem a s neustlanými dekami. Zde určitě spávala Timka, její mladší sestra. Vejdou se sem i ony dvě.
Slezla dolů a ještě oslepená světlem z hůlky si uvědomila, že už téměř není vidět. Rozhlížela se po nějakém vypínači, jak byla zvyklá z mudlovské domácnosti svých adoptivních rodičů, ale nic nenašla. Po chvíli našla starou bachratou petrolejku a hůlkou se jí podařilo ji rozsvítit.
„Jmenuju se Judita,“ sedla si pak na židli naproti dívce. „Unesli tě ke Gellertovi Grindelwaldovi. Slyšela jsi někdy to jméno?“
Holčička kývla hlavou a mlčky si ji nejistě měřila.
„Chtěl něco výměnou za tebe získat.“
„Tu hůlku?“ promluvila konečně Lily.
„Ano,“ přikývla Judita.
„Proč chtěl hůlku mýho táty? Protože porazil Voldemorta?“
Judita zaváhala. „Nevím,“ zalhala raději. Nebyla si jistá, kolik má dívka o tom vědět, a hlavně se jí to nechtělo celé vysvětlovat. „Odnesla jsem tě, protože tě pak nechtěl pustit,“ pokračovala raději.
„Ty jsi tam byla celou dobu s ním, a nic jsi neudělala,“ měřila si ji holčička a její pohled Juditě připadal mnohem starší, než by měl být. „Takže ve skutečnosti patříš k němu,“ dodala zarputile.
„Už ne,“ sevřela Judita rty a šla zkontrolovat, zda je polévka teplá. Nabrala dva talíře a položila je na stůl. „Půjdeš jíst?“
Lily zavrtěla hlavou. „Kde to jsme?“
„U mojí babičky. Nic tě nebolí?“
Holčička se zamračila a mimoděk si sáhla na začernalý strup. Pak se na Juditu nepřátelsky podívala. „A to jsi tam taky byla? Když…“
Judita ztuhla se lžící mířící k ústům. Nedokázala jí v tomhle lhát. „Nemohla jsem nic dělat.“
„Mohla,“ zamračila se zarputile Lily.
Judita jí musela dát v duchu zapravdu. Mohla tomu zabránit, mohla ji přenést už tenkrát. Mohla toho mnohem více, a neudělala to. Neměla sílu, neměla odvahu a původně, vlastně docela nedávno, ani důvod. Byla vinná spolu s Gellertem, už jen proto, že věděla, co je zač, a neudělala s tím vůbec nic.
„Je mi to líto, Lily,“ řekla konečně tiše.
Lily mlčela a dívala se na svá kolena. Po chvíli zvedla hlavu. „Už to nebolí. Ta paní mi na to něco dala. Udělají mi nové u Munga?“
„Co je Mungo?“
„Nemocnice. Naše nemocnice,“ zdůraznila. „Měli bychom tam jít. Tátovi by určitě taky pomohli.“
„Určitě. Jenže nemám mezinárodní přenášedlo.“
Holčička se zamyslela, znovu se trochu stáhla. Chvíli mlčky pozorovala bezvědomého muže. Najednou otevřela ústa v údivu a její výraz přitáhl i pozornost Judity. A s údivem pozorovaly, jak konečky jeho černých vlasů začaly světlat a dostávaly postupně prošedivělou, lehce narezlou barvu. Tvář muže se začala kulatit, tmavé obočí se změnilo na světlé, oči naopak ztmavly do téměř černa. Nos se zvětšil a zakulatil, hladká pokožka zhrubla.
„Dědečku!“ vykřikla Lily překvapeně.

……………..

Jizerské hory; téhož dne

Zůstal sám. Chyběla mu, a ten pocit ho znepokojil. Intenzivní pocit ztráty, překvapení z toho, že ta dívka, které věřil jako nikomu jinému už dlouho ne, pokud vůbec někdy… Tu bolest nesměl cítit, protože se už kdysi zařekl, že ji už nikdy kvůli nikomu cítit nebude. Ne, nebolelo jej, že Juditu ztratil. Jen ho pálil pocit zrady, a to bylo přece něco úplně jiného. Zlobil se na sebe, ale ne proto, že by snad byl slabý, že by se snad stal závislým na ženě. Zlobil se na sebe za to, že jí přespříliš důvěřoval. Jak jí mohl dovolit dostat se tak blízko? Mohla ho zabít, protože před ní ztratil ostražitost. Podcenil ji, a ta chyba ho mohla stát mnohem více než ztrátu pražského sídla, kam se pro jistotu už nikdy nevrátí. Choval se jak hlupák, jak zatracený zamilovaný hlupák, přestože do ní samozřejmě vůbec zamilovaný nebyl. Jen jí důvěřoval. Ve skutečnosti bylo dobře, že to udělala, že se tak hloupě prozradila kvůli té pitomé malé holce, protože kdyby byla chytrá, mohla mu uškodit mnohem víc. Stálo to za to, protože jej tím osvobodila. Ve skutečnosti nic neztratil, zopakoval si znovu, protože hůlku získal tak jako tak a je jejím pravým pánem, když Harryho Pottera porazil. Jistě, bylo by bezpečnější ho zabít, a možná udělal chybu, když chtěl příliš mnoho a chtěl s tím počkat až poté, co se pokusí z něj dostat maximum informací, ale zabít jej nebylo nezbytné. Je opět pánem hůlky osudu a na ničem jiném nezáleželo. Má přece to, co chtěl, ubezpečil se a hodil sklenici s koňakem proti bílé zdi.
„Překvapila mě,“ překvapil jej tichý hlas Draca Malfoye.
Grindelwald se na něj nevěřícně podíval. Od kdy tu sedí? Jak mohl zapomenout, že není sám, že tu je někdo, kdo jej může zradit, protože úplně každý jej může zradit.
„Byla taková … poddajná, mírná,“ zabodl se do něj znovu Dracův hlas.
Zavřel oči, nesmí dát najevo, jak moc jej to zasáhlo, protože, ať to bylo z jakéhokoli důvodu, byla to slabost. Chvíli bezmyšlenkovitě hladil kotě, které se mu uvelebilo na klíně, a řekl s lhostejným výrazem: „Judita byla přes všechno vždy jen žena. A muži rádi podléhají iluzi, že jsou ženy mírné, a dokonce i když se spálí, podlehnou jí znovu, protože to je to, co si ve skutečnosti přejí. Myslíš si, že tvá žena, nebo – “ odmlčel se a s úsměškem se na Draca podíval, „v tvém případě spíše tvé ženy, jsou mírné? Ne, Draco, ženy svou podstatou nejsou mírné, jsou jako kočky, které se jen skvěle naučily zdání mírumilovnosti. Vidíš to kotě?“ otočil kocourka na záda a ten jen překvapeně roztáhnul nožky. Nebránil se však. „Dokázal by seknout. Ale vypadá tak nevinně,“ usmál se studeně. „Ne, Draco, nepřekvapila,“ přesvědčil už téměř sám sebe. „Vždycky jsem věděl, že je hloupá. Příjemná, ale hloupá. A divoká. Byla v ní nevypočitatelná instinktivní divokost koček. To mě bavilo. Ale bylo to zároveň nebezpečné. Je dobře, že je pryč.“
„Jistě, Gellerte. Musela to připravovat.“
„Nemyslím,“ zavrtěl hlavou Gellert, „na to byla příliš hloupá. Milá, ale hloupá,“ opakoval stále dokola. „Ale to ji neomlouvá,“ sevřel rty.
„Pottera jsi porazil, i když –“
„Vím, Draco. Můžeš už jít. Vrať se do Británie, máš tam teď co dělat, ne?“
„Do rána by to počkalo, Gellerte,“ díval se na něj upřeně Draco a nalil si sám do skleničky trochu koňaku. „Ovšem pokud chceš být sám…“ nespouštěl z něj oči.
Sám. Byl sám i nyní, když byl s Dracem. Samozřejmě, že mu chyběla, protože si zvykl na to, že byla kdykoli k dispozici. Nikdy by to nikomu nepřiznal a velmi neochotně to přiznával i sám sobě. Nemyslel si, že by ji miloval, to slovo samo o sobě znělo tak pateticky, a on nebyl patetický, alespoň k sobě ne. A láska znamenala závislost a slabost, a on nikdy nechtěl být závislý a slabý. Ne. Nemiloval ji. Ale bylo příjemné ji mít, bylo to samozřejmé. Patřila mu, tak samozřejmě, jako tohle vrnící kotě rozvalující se mu na klíně, které bezmyšlenkovitě hladil. Ukazovalo mu svá nejzranitelnější místa, s odevzdaným pohledem a v samozřejmé důvěře. Mohl by mu sevřít krk, mohl by ho vzít a mrštit jím proti zdi, mohl by cokoli. Vždyť i to kotě jen předstírá příchylnost a kdykoli ho zradí. Nic k němu necítí, přestože se tulí. Judita byla jako kočka, její zvěromágská podoba byla kočičí a kočky milovala. Byla svou podstatou kočka, jako je svým způsobem každá žena. Nikdy neměl dovolit žádné ženě, aby se mu dostala tak blízko.
A přestože se snažil sám sebe přesvědčit, že Juditu za její zradu nenávidí, cítil spíše ztrátu než vztek. A cítil iracionální touhu, aby se vrátila. Jenže to nešlo. Nikdy by jí už nemohl věřit, nikdy by jí nemohl odpustit, přestože se na ni ve skutečnosti nezlobil. Pokud by se vrátila, tak … miloval by se s ní, pocítil ve slabinách bolestivou touhu, mnohem silnější, než cítil ještě před měsícem, když ji mohl mít kdykoli. Vzal by si ji, ať už by chtěla nebo nechtěla, protože je jeho, jemu patří. A pak by ji musel zabít. Musel, nemohl by selhat, tak jako selhal minule, když se slitoval nad Albusem, a toto selhání bylo pak příčinou jeho porážky. A jen hlupák opakuje stejnou chybu dvakrát.
A pokud ho trochu znala, tak to věděla. Pokud ho trochu znala, tak se nikdy nevrátí. A najednou si paradoxně začal přát, aby ji jeho lidé nechytili, aby se skutečně nevrátila, aby pochopila, že pokud se s ním někdy setká, tak to nepřežije.
Podíval se na Draca Malfoye. Prohlížel si jej upřeně, zkoumal jeho klasicky krásnou tvář, jeho téměř až dívčí rty, jeho výrazné lícní kosti. A Draco mu pohled bez zaváhání vracel. Už neuhýbal. Už nebyl nervózní. Už se nestyděl za svou touhu. Možná i s ním bude sám. Ale pořád je lepší být sám s Dracem než bez něho. A Draco ho bavil, bavilo jej, jak se postupně mění, jak postupně odhazuje zábrany. Jak se mu postupně odevzdává, a to nejenom tělesně.
„Zůstaň,“ přikázal. „Hlupato!“
S prásknutím se před ním objevil starý svraštělý skřítek.
„Připrav pánovi koupel. A nezapomeň se dobře do rána postarat o jeho hůlku.“

[1] Jsem v nebezpečí. (Staroslověnsky)

Další kapitola

Poznámka:

Názory Gellerta o ženách jsou opět, jak jinak, inspirovány Nietzschem.

259 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha třetí - Prameny

4 Komentářů

  1. Ajvanka Ajvanka

    Milá Richenza,

    po dlhšej dobe ťa opäť zdravím a veľmi sa teším, že stále pridávaš BTCH kapitoly!

    Moja nová spolubyvajúca si odomňa vypýtala tvoje knižky, že si ich chce prečítať, veľmi ma to potešilo, tak vedz, že sa o tvoj krásny príbeh zaujíma stále viac a viac nových tvárí!

    Prajem veľa chuti do písania, budem čakať na ďalšie kapitoly, prajem ti krásne letné dni 🙂

    Ajvanka

  2. Richenza Richenza

    Judita se konečně rozhoupala, protože utrpení jednoho dítěte, které uviděla a uslyšela, pro ni znamenala více, než utrpení stovek (a vlastně i mnohem více), které jpo ni byly jen čísla nebo obrázky z článků. Jako by to pro ni nebyla ta skutečná realita. Vlastně se od nás ostatních tak moc neliší ne? (I když přemýšlím, jestli bych já takové šílené odvahy byla schopna. Bojím se, že ne. Ale kdo ví? Nikdo nevíme, co v nás doopravdy je, dokud tomu skutečně nečelíme.)

Napsat komentář