BtCh. IV – 1. Feeling Good

Birds flying high you know how I feel
Sun in the sky you know how I feel
Breeze driftin‘ on by you know how I feel

It’s a new dawn
It’s a new day
It’s a new life
For me

And I’m feeling good

Fish in the sea you know how I feel
River running free you know how I feel
Blossom on the tree you know how I feel

It’s a new dawn
It’s a new day
It’s a new life
For me

And I’m feeling good

Dragonfly out in the sun you know what I mean, don’t you know
Butterflies all having fun you know what I mean
Sleep in peace when day is done
That’s what I mean

And this old world is a new world
And a bold world
For me

Stars when you shine you know how I feel
Scent of the pine you know how I feel
Oh freedom is mine
And I know how I feel

It’s a new dawn
It’s a new day
It’s a new life
For me

 I’m feeling good

Ed Sheeran

„To přece nejde netěšit se na něco tak rozkošného, jako je malé dítě. Roztomilost je přece jediná zbraň, kterou ten malý člověk má. Tím dítě oblomuje srdce, která by mohla být zavřená.“ (Tomáš Klus)

Doupě; 2. července 2012

„Joshi,“ zatahal ho někdo za rukáv, a on byl okamžitě vzhůru díky ostražitosti vypěstované dvěma roky strávenými ve zmijozelské koleji. Ihned se ale uklidnil. Nebyl v koleji, byl doma, ve svém skutečném domově. V Doupěti. A za ruku jej netahal žádný ze spolužáků, což by si nejspíš nikdo z nich nedovolil, ale mrkaly na něj velké zelené oči Lily.
„Konečně jsi vzhůru,“ usmála se. „Už je skoro jedenáct. Proč jsi za mnou včera nebyl? Podívej, tohle je Tim,“ položila mu na postel plavé štěně.
Proč za ní nebyl? Po příjezdu domů byl unavený, ale to nebyl jediný důvod. Stále ještě nemluvil s Jamesem, dokonce si tentokrát spolu ani nesedli do jednoho kupé ve vlaku. Ani na nádraží se spolu nebavili, ani cestou domů, možná i proto, že s nimi byl Snape. Snad tohle byl ten důvod, proč za ním James nepřišel. Štěně pohladil a ono mu olízlo ruku. „To je labrador?“ zeptal se a zívl.
„Ne, Tim,“ zamračila se Lily. „Vždyť jsem to říkala. Dostala jsem ho od strýčka George.“
„Je fajn.“ Joshua se posadil. „Jsem rád, že tě vidím, Lily. Jsi –“ zarazil se. Nechtěl to připomínat, vlastně nevěděl, jak má s Lily mluvit. Má se chovat, jako by se nic nestalo? „Vypadáš dobře, Lily.“
„Ty o tom víš, že jo?“
Joshua přikývl a zkoumavě si ji prohlížel. Skutečně vypadala dobře, tedy, nevypadala jako někdo, komu bylo tak ublíženo. „Bál jsem se o tebe. A bylo mi to… bolelo to moc? A bolí to ještě?“ zeptal se tiše a srdce se mu sevřelo, když si uvědomil, že se smrtí této usměvavé holčičky se smířil snad až příliš snadno. Jistě, cítil v sobě vztek a strach, ale nic z toho nezaslepilo jeho uvažování natolik, aby se přestal chovat rozumně. V tom byl skutečně jiný, James měl pravdu. Bylo špatné chovat se racionálně? Teď, když Lily viděl, měl téměř pocit, že ano.
Lily si nadzdvihla světle hnědé vlásky a Joshua uviděl nepěknou červenou jizvu. „Už to nebolí. Ta paní … nevím, jak se jmenovala, mi to zahojila hned potom. Ale…“ holčička se zakabonila a přitiskla k sobě štěně.
„Promiň, neměl jsem o tom mluvit,“ odvrátil oči Joshua. „Spraví to, ne?“
Lily zavrtěla hlavou, nepřipadala mu však z toho nešťastná. „Znovu nenaroste. Ale můžou mi tam dát umělé ucho. Jenže já nechci.“
„Proč?“ nechápal Joshua.
„Strýček George taky žádnou napodobeninou ucha nenosí,“ zvedla hrdě hlavu.
„Pravá Nebelvírka,“ usmál se Joshua. „Jsi hrozně statečná, víš to? Ale… nemusíš se tvářit, že se nic nestalo. Když si o tom budeš chtít promluvit…“
„James se chová, jako by se nic nestalo. Vlastně všichni. Nikdo o tom se mnou nechce mluvit.“ Lily se na něj dívala očima, které sice byly dětsky velké, ale nedětsky vážné. „Bolelo to. Ale už si to moc nepamatuju. Jinak na mě ale nebyli zlí.“
„Nechtěli ublížit tobě, Lily,“ řekl Joshua.
„Já vím. Tátovi. Chtěl tu hůlku.“
„Viděla jsi ho?“
Lily přikývla. „Jen, když…“ zakabonila se. „Nedělal to ale sám. On jen rozkazuje.“
„Jak vypadá?“ Joshua se na ni díval napjatě. Až teď si uvědomil, že Lily je jediná z jeho okolí, která viděla jeho nepřítele. Člověka, kterého podle proroctví má porazit. A když se díval na Lilyinu jizvu, na její nedětsky vážné oči, začínal chápat, že jej skutečně porazit chce. Najednou to vše bylo skutečně blízké a mnohem opravdovější.
„Vůbec nevypadal, že je zlý. Nejdřív jsem se ho ani nebála … vypadal jako … jako princ z pohádky. A ten vedle něj, ten Draco –“
„Draco Malfoy? On tam byl přímo Draco Malfoy?“ zeptal se nevěřícně Joshua. Otec jeho spolužáka, kterého možná chvíli dokonce považoval za kamaráda, byl u toho, když mučili Lily… To bylo něco, co bylo těžké pochopit.
„Říkal mu tak.“
„On to udělal?“ zeptal se ledově.
„Ne. Ten byl mladší. Takový blonďák. Cizinec. Nevzpomínám si, jak se jmenoval. Pamatuju si jen Draca Malfoye, protože o něm táta povídal.“
„Pomstím tě, Lily,“ řekl téměř slavnostně Joshua. „Jednou ho zabiju. Všechny je zabiju.“
„Jestli to neudělá dřív táta,“ přikývla s dětskou samozřejmostí Lily. „A jestli… všichni se teď hrozně bojej. Proto nám udělali tady ten bazén, víš? Je naprosto suprový.“
„Jaký bazén?“ nechápal Joshua.
„Ty jsi ho ještě neviděl? Proč jsi vlastně nešel včera ven? Vlastně jsem tě přišla vzbudit kvůli tomu. Kluci tam už jsou. Je tady i Fred s Roxie. A víš, že si ode mě vzali vzpomínky? Strýček Severus mi koukal do hlavy a pak vyndaval takový stříbrný vlákna a dával je do lahviček.“
„Kdo?“ zvedl nevěřícně obočí Joshua.
„Strýček Severus,“ zopakovala Lily důležitě. „Když si vzal tvojí mámu, tak je teď strýček, ne?“
„To ti dovolil, abys mu tak říkala?“ nechápal pořád Joshua.
„Myslíš, že jsem se ho měla zeptat?“ zakabonila čelo. „James ho nemá rád, ale mně připadá hodný. Přinesl mi panenku.“
„Aha,“ polkl Joshua. Snapea s panenkou si představit nedokázal. I když potom, kdy ho viděl uspávat Rosie, bylo možné všechno.
„A dělá mi taky lektvary, aby se mi nezdály ty sny. A dneska jsem se ho ptala, proč nedostal Fred dopis do Bradavic, a řekl, že to hned napraví. Ale že to nesmím nikomu říkat,“ vyprávěla důležitě Lily.
„Právě jsi to řekla mně,“ usmál se Joshua.
„Ale ty to Fredovi neřekneš, že ne?“ usmála se téměř koketně. „Půjdu už ven,“ vstala z postele. „A pospěš si. Na tom koupališti je opravdický tobogan a řeka s protiproudem a vlny a taky houpačka, z který se dá skočit. A taková široká skluzavka. A dědeček říkal, že když bude ošklivo, že nám ohřejou vodu. Jdu tam.“ Lily skočila z postele a vydala se ke dveřím Joshuova pokoje. „Time, jdeme!“ řekla rázně a odkráčela pryč.

…

Joshua se pomalu oblékl a vydal se do kuchyně. Doufal, že tam Snape nebude, na jeho přítomnost zde si jednoduše zvyknout nemohl. V Bradavicích to bylo něco jiného. Ale v Doupěti … bylo to divné.
Před dveřmi jej zastavil nesouhlasný a trochu ostřejší hlas matky.
„Myslela jsem, že zůstaneš déle. Moji rodiče mají právo poznat manžela své dcery.“
Odpovědi Snapea nerozuměl.
„Jistě, viděli tě. Jednou. Budou si myslet, že se jim vyhýbáš.“
Tichým slovům otce opět neporozuměl, vyšší a hlasitější hlas matky však byl srozumitelný i přes zavřené dveře dobře: „Mně je jasné, že je to tu už ochráněné dost. Ale myslela jsem, že tu budeš aspoň týden. Ty dopisy by přece mohla rozeslat Minerva.“
U toho být nemusel. Velmi tiše prošel kolem kuchyňských dveří a rozhodl se, že se nasnídá až později. Ostatně Snape byl očividně na odchodu, ne?
Když vyšel ven, oslepilo ho slunce. Bylo krásně. Naprosto obyčejně, normálně krásně. Jako by se nic nestalo. Jako by se nic nemělo stát, v ten okamžik měl pocit, že všechno, čeho se bojí, je skutečně jen sen, protože tohle byla skutečná skutečnost – šplouchání vody, bezstarostné hlasy kamarádů, dokonce i smích Lily, třešeň obsypaná zralými plody, vůně koláče linoucí se z oken starého Doupěte. Zakručelo mu v břiše. Měl hlad, a uvědomil si, že je skvělé cítit hlad, pokud zároveň cítí vůni koláče, z kterého nepochybně kousek dostane. James, Albus a ostatní počkají – je přece normální, že se nejdřív přivítá s babičkou Molly, která sice ve skutečnosti jeho babičkou není, ale přesto ji měl raději než trochu odměřenou a přísnou matku mámy. Rozeběhl se po cestičce ke starému Doupěti a cítil radost z pohybu, z toho, že je.
Dveře byly otevřené, a i tato maličkost jej potěšila. Vždy byly přes léto otevřené, zvaly každého z nich dovnitř a Molly vždy měla pro děti něco nachystané, a to i pro něj.
„Joshuo!“ vrhla se k němu a chytila jej za ramena. „Ukaž se! Z tebe už je chlap, hrozně si vyrostl! Jen jsi pořád tak bledý… Chodíš vůbec v Bradavicích ven, nebo jsi pořád zalezlý v knihovně nebo u lektvarů?“
„Mám být po kom ne?“ neodpustil si narážku a pozoroval, jak zareaguje. Věděl, že to ví. A skutečně, zarazila se, vypadala, že neví co říct, což bylo právě u Molly vyloženě nezvyklé. „Vím to. A vím, že to víš i ty, babi. Můžu ti tak ještě říkat?“
„Na tom se přece nic nezměnilo,“ pousmála se se zbytky rozpaků a objala jej. Joshua se nechal. Bylo to nezvyklé, protože najednou si uvědomil, že ji převyšuje. A bylo to příjemné. Přesto se po chvíli vymanil, protože mu připadalo nepatřičné, nechat se objímat jako malý kluk.
„Ale jestli se ti to nelíbí, můžeš mi říkat Molly.“
„Mně se to líbí,“ zamumlal Joshua rozpačitě.
„Máš moc krásnou sestřičku,“ pokračovala Molly. „Máš ji rád?“
Joshua přikývl. „Teď jí zrovna roste zub, tak je občas trochu … ale vcelku to jde.“
„Doufám, že mamince pomáháš. Má to těžké, když se stará o dva. Dneska udělám oběd i pro vás, má toho dost s vybalováním, pak už jí pomůže Martha… těšíš se na svou babičku?“ Aniž by stihl přikývnout, bez přerušení pokračovala: „Dáš si třešňový koláč?“ Ani teď nečekala na odpověď a nachystala čtyři skutečně velké kousky na talíř a odlevitovala je na stůl. Joshua se posadil a pustil se hladově do jídla. Skřítci v Bradavicích vařili výborně. Ale na koláče Molly stejně neměli.
„Je skvělý, babi,“ řekl s plnou pusou. „Nemáš trochu čaje?“
„To víš, že ano.“ Molly plný hrnek přinesla až k němu a posadila se naproti. „Ty jsi nesnídal, viď. To jsi byl tak nedočkavý, až mě uvidíš?“
„Ucítil jsem vůni koláče,“ přiznal Joshua.
„Jen proto?“ zadívala se na něj pátravě. „Musela to být pro tebe velká změna. Je doma všechno v pořádku?“
„Myslíš s panem profesorem? Ten se dneska vrací do Bradavic. Takže už jo,“ ušklíbl se Joshua.
„Panem profesorem…“ zopakovala zamyšleně Molly. „Možná bys mu tak neměl říkat, Joshi. Aspoň před lidmi, kteří –“
„Pan profesor to tak považuje za nejlepší,“ přerušil ji rezolutně Joshua. „Nikdy přece nemůžu vědět, kdo by to slyšel. A pokud vím, tak to Albus a Lily nevědí. Mělo by to tak zůstat.“
„To máš asi pravdu,“ povzdychla si Molly. „Jsi rozumný kluk, Joshi. Chápu to dobře, že jsi to Jamesovi řekl?“
Joshua přikývl.
„Tvůj otec to ví?“
„Část mu řekl sám.“
Molly se na něj nevěřícně dívala, svou poznámku či otázku však spolkla. „Jsem ráda, že jste pořád kamarádi.“
Joshua neodpovídal, jen zamyšleně kousal koláč. Jsou kamarádi? Snad ano, snad se to tady všechno zlepší, jako se to zlepšilo minulé prázdniny. Vlastně to celou dobu předpokládal, doufal v to. Ale co když ne?
„Máš nějaký problém s Jamesem?“ vyložila si jeho mlčení správně Molly. „Kvůli famfrpálu? Letos jsi ho znovu porazil, ne?“
„Nejen já. To přece celé družstvo,“ zamumlal. „Ne, myslím, že to není kvůli tomu. James si myslí, že jsem měl pro Lily jít já.“
„To je přece hloupost!“ zavrtěla rozhodně hlavou Molly. „Jsi ještě dítě!“
„Ale jestli mám Grindelwalda porazit … čím později to udělám, tím víc zla napáchá,“ sklopil oči.
„A jak bys ho chtěl porazit?“
Joshua neodpovídal. Napadl ho samozřejmě Aodhfionn. Jenže si nebyl jistý, jestli by ho dovedl ovládat, vlastně si byl jistý opakem. Kdyby se vydal pro Lily, samozřejmě za předpokladu, že by mu to dovolili, o čemž pochyboval, mohlo to všechno skončit i její smrtí, a smrtí kdovíkolika lidí okolo.
„S Jamesem si promluvím,“ řekla přísně Molly. „Není to od něj spravedlivé.“
„Nic mu neříkej,“ zavrtěl hlavou Joshua. „On má v něčem pravdu. Jenže já jsem věděl, že ještě není čas.“
„Joshi, snad se neomlouváš!“ chytila jej za ruku Molly. „Já přece vím, že ještě není čas! Všichni to víme. Tedy… neber to tak, že jednou ten čas být musí… Nic nemusíš, pamatuj si to, Joshi!“ Vstala, obešla stůl a posadila se vedle něj. Objala ho paží kolem ramen a přitiskla si ho k hrudi. A Joshua se nechal. Možná to bylo nepatřičné, když už není malé dítě. Ale bylo příjemné se tak aspoň chvíli cítit. A když tu teď jsou jen sami dva… Zabořil nos do měkkých prsou Molly. A ta jej k sobě přitiskla, jemně jej hladila po zádech.
„Už chápu, proč tvůj otec nechtěl, abys to věděl.“
„Já asi taky,“ zamumlal tiše Joshua. „Ale i tak to bolí, víš?“
„Že ti to neřekl… Joshi… A když už víš… neber si to tak. Jsi dítě, my se staráme o tebe, ne naopak! Ostatně nemůžeš vědět –“
„– jestli je to pravda, vím,“ dořekl za ní Joshua a konečně se vymanil z jejího objetí. „Půjdu za Jamesem. Myslím, že to bude dobrý. Jen je někdy děsně paličatý, víš?“
„To vím,“ usmála se Molly. „Ale slib mi, že za mnou přijdeš, pokud –“ její slova přerušilo důležité zahoukání velkého výra. „To je Ronův Herald! Snad už…“ nedopověděla a jen nervózně začala rozmotávat pergamenový svitek připevněný na noze výra. „Prosím tě, dej mu pamlsek, jsou v té modré plechovce na kredenci, jinak je hrozně nervózní,“ otočila se na Joshe, když ji výr klovl do ramene, aby upozornil na svá práva.
Joshua ji poslechl a Molly mezitím četla zprávu, z které na stůl vypadla malá fotka. Po tváři se jí rozlil šťastný úsměv, když si obrázek prohlížela. Pak jej podala Joshuovi – byla na něm dvě neuvěřitelně malá a červená miminka, jedno v náruči tety Carys a druhé trochu nesměle držel pobledlý strýček Ron. Zvedl hlavu a zamával na ně. Vypadal vyčerpaně, vlastně hůře než Carys, jako by to snad byl on, kdo odvedl všechnu tu práci.
„Narodily se dneska ráno. Byli u Munga už od večera, ale nenapsal, prý že mě nechtěl zbytečně děsit, to mu ještě vyčiním,“ hudrovala Molly, nevypadala však, že by se skutečně zlobila. „Jsou trochu menší, ale v pořádku. Nejsou nádherné, Joshi? Jmenují se Carwen a Rhonwen. Holčičky,“ řekla nadšeně Molly.
„Myslel jsem, že to budou kluci,“ poznamenal Joshua a neubránil se také úsměvu. Sice neměl pocit, že by byly nádherné, ve skutečnosti byly ještě ošklivější než Rose, když se narodila, ale přesto se cítil zvláštně. Cítil, že je všechno tak, jak má být. Na dětech bylo něco dojímavého, i když nedokázal pojmenovat, co přesně. Možná jejich bezmocnost nebo ten příslib nevinnosti, nového začátku, kdy člověk ještě nestihl udělat nic zlého.
„Carys si to taky myslela,“ usmívala se Molly. „I mistr tesař se někdy utne. Ale to je dobře, ne?“
„Jo, kluků je tu už dost … holky jsou fajn. Můžu si ji vzít? Půjdu to říct ostatním.“
„Počkej,“ vzala si od něj Molly obrázek a namířila na něj hůlkou: „Geminio.“ Pak kopii dvojčátek Joshuovi podala. „Běž za Jamesem. Bude to v pořádku, uvidíš. A vezmi jim i trochu toho koláče.“

……………..

Doupě; 4. července 2012

Obě děti konečně usnuly za vydatné pomoci její matky, a Hermiona se na chvíli natáhla do trávy vedle dvojčecího kočárku, který si po smrti Alitey pořídila. Bylo krásně, včely bzučely, od rybníka, kde Harry s Arthurem a Georgem udělali pro děti koupaliště vybavené kouzelnicky vylepšenými mudlovskými atrakcemi, se ozýval výskot dětí a vedle ní ležela její kočka Raven a tvářila se profesionálně roztomile, jak to umí jen kočky. Všechno vypadalo, že je v nejlepším pořádku. Joshua byl pořád s dětmi a vypadal spokojeně, nebo alespoň spokojeněji, než kdykoli za poslední rok. Dobře snášela ke svému překvapení i návštěvu rodičů, pomoc matky jí nakonec přišla vhod. Začala děti přikrmovat ovocnými kašemi, to znamenalo, že je brzy bude moci odstavit a přestane být tedy k nim tak absolutně připoutaná… Od září by mohla začít učit, když všechno půjde dobře, převezme nepovinné kouzelnické právo v sedmém ročníku. Možná také historii, jak jí k jejímu překvapení navrhl Joshua. Pokud by našla chůvu pro děti, tak by to nemusel být problém. Ne, že by ji to s dětmi nebavilo, to by nepřiznala ani sama sobě. Ale ten věčný kolotoč kolem přebalování, krmení a teď už i bavení dětí, které byly vzhůru čím dál déle a vyžadovaly čím dál tím více pozornosti, byl poněkud stereotypní. Neuspokojující. Ubíjející. Je špatnou matkou, když jí to nestačí? Svou dceru miluje, tedy obě děti miluje; tím, že kojila i Davida, si k němu vypěstovala téměř stejný vztah jako k Rosie. Vše bylo v pořádku, vše bylo tak, jak se ani neodvážila doufat. Tohle všechno přece chtěla. Měla by být spokojená.
A byla spokojená, jistě. Jen jí chyběla její práce na ministerstvu. Tam se ale vrátit nemůže, protože to by s péčí o tak malé děti skloubit nedokázala. Navíc si nebyla jistá, jestli se jí tam chce, potom, co o ní říkali. Ne, pod Matthiasem Stonehedgem už pracovat nebude. Pokud by se tam měla vrátit, tak jedině místo něho. A to s tak malými dětmi opravdu nejde… Kromě toho musí, ne – chce být v Bradavicích, nejen kvůli Rosie a Davidovi, ale i kvůli Joshuovi. A samozřejmě kvůli Severusovi, už teď jí chyběl, a to jí slíbil, že se v pátek večer vrátí. Ostatně učení ji určitě bude bavit. A těch několik hodin její nepřítomnosti nemůže dětem ublížit, zvlášť když s nimi vlastně stále bude v jedné budově.
„Hermiono, můžu si k tobě přisednout?“ vyrušil ji z úvah hlas její matky.
„Určitě,“ posadila se Hermiona.
„Klidně zůstaň ležet. Jsi unavená, viď.“
„Je to lepší, když jsi tu. Jsem ráda, že jsi přijela. Nejen proto, samozřejmě,“ dodala rychle.
„Dvě děti je skutečně náročné zvládnout. Ten chlapec opravdu nikoho nemá? Jak vlastně zemřeli jeho rodiče?“
Hermiona chvíli neodpovídala. Přemýšlela, co všechno má matce říct. Nechtěla své rodiče příliš děsit, na druhou stranu to, že se něco děje, by možná vědět měli.
„Něco se děje, je to tak? Molly něco zmínila … týkalo se to dcerky Harryho,“ pátravě se zadívala na Hermionu. „Jak vlastně přišla o ouško?“
Hermiona skousla ret a podívala se stranou.
„A taky se Molly divila, že vím, že je tvůj manžel otec i Joshuy. Proč to tajíte? Je všechno v pořádku, Hermiono? Vypadáš šťastně, ale … něco mi tajíš.“
Hermiona pomalu přikývla. „Vlastně jsem šťastná. Je to zvláštní, protože … právě jsem uvažovala, že mě ten kolotoč kolem dětí někdy ubíjí … ale to neznamená, že nejsem šťastná. Možná jsem šťastnější, než jsem byla posledních … dlouho. Můžeme být vůbec šťastní, když se kolem nás dějí špatné věci? A když se na nás řítí ještě horší?“
„Samozřejmě, že můžeme být šťastní. Tvoje babička mi kdysi vyprávěla, že nejkrásnější období svého života prožila paradoxně v době, kdy byl bombardován Londýn. Každý den lidé umírali, každý den se Luftwaffe snažila zabít další a další. A ona pracovala v továrně na munici, tedy na nejohroženějším místě. Byl nedostatek úplně všeho. Téměř každou noc utíkali do krytu.“
„Byla zamilovaná?“ usmála se Hermiona. „Ty ses narodila rok po skončení války … takže už tehdy znala dědečka, ne?
„Ano. To také. A ty svého muže miluješ, to vidím. Nejsem si jistá, že zrovna pan Snape je někdo, koho bych si představovala pro svou dceru… ale to ty asi nechceš slyšet,“ povzdychla si. „Bude nám muset stačit to, že vyhovuje tvým představám. Ale zpět k tvé babičce. Určitě bylo důležité i to, že se tehdy seznámila s tvým dědečkem. Ale říkala, že to nebyl jediný důvod. Měla tehdy velký pocit užitečnosti. Přestože pracovala jen u pásu … mělo to smysl. Celý národ se semknul. Každý den mohla zemřít, každý den umírali lidé, a v ulicích se hrálo a tančilo. Říkala, že každé ráno prožívala intenzivní radost z toho, že žije. Možná právě až tváří v tvář hrozícímu nebezpečí jsme schopni ocenit radost z prostých věcí. Co mi nechceš říct, Hermiono?“
„Mami,“ vzdychla Hermiona. „To je … složitější.“
„Znovu se objevil ten Voldemort?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Někdo jiný. Možná ještě nebezpečnější.“
Matka se na ni smutně dívala, pak řekla: „Slib mi, že nám nevymažeš paměť. Já chápu, proč jsi to tehdy udělala a nikdy jsem ti to nevyčítala, ani otec ne. Ale už to nedělej. Vím, že pak by mi to nevadilo … jenže … ztratit vzpomínky na vlastní dítě, na vnuky … nepřipadá ti, že tím člověk tak trochu umře?“
Hermiona neodpovídala.
„Ty jsi to tak znovu plánovala,“ konstatovala její matka.
„Mami…“ zaprosila Hermiona, nedokázala jí však odporovat. „To není tak, že bych to skutečně plánovala, rozhodně ne v době, když jsem vás sem zvala, ale…“ větu nedokončila.
„Myslíš si, že jsme opět ohroženi.“
„Teď možná ještě ne. Ale … ano, můžete být. Možná.“
„Nebojíme se, Hermiono. Už jsem o tom s otcem mluvila. Jsme už staří. A to riziko je pro nás přijatelnější, než přijít o sebe. A nepředstírej sama před sebou, že bychom tím o sebe nepřišli. A pokud se bojíš, že by vás mohli vydírat … nenech se. Jsme srozuměni s tím, že se nenecháš.“
„Myslíš, že je to tak jednoduché?“ zavrtěla hlavou Hermiona. „A nejde jen o vaši bezpečnost, mami,“ promluvila po několika minutách mlčení. „Pokud by vás našli … ty víš, že je Joshua synem Severuse.“
„A to je problém,“ konstatovala Martha Grangerová. „To jsem už pochopila z výrazu Molly. Proč?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Pokud po mně chceš ten slib, tak ti nesmím nic říct. Nejde jen o to, že by mě mohli vydírat. Mohli by od vás zjistit … cokoli. Ale … pokud … já vím, že je to pro tebe těžké, pro vás oba je to těžké, ale … zkus pochopit i mě, jde o hodně.“
„Pokud jde o bezpečí tvých dětí, tak o víc už jít nemusí. To mi nemusíš vysvětlovat, Hermiono. Jsme lékaři. I o tom jsem už s otcem hovořila. Uměli bychom si poradit s tím, abychom tebe nebo Joshuu nevystavovali nebezpečí,“ řekla jemně.
Hermiona pomalu přikývla. Hrdlo se jí sevřelo, když pochopila, o čem matka hovoří. Možná to nemusí být dost, protože nemusí mít příležitost… ne, takto uvažovat nedokázala. Ne o vlastních rodičích. Nic není jisté, samozřejmě, vždy existuje jen větší či menší míra pravděpodobnosti. Jistotu by přece neměla ani tehdy, kdyby jim paměť vymazala, protože paměť může být obnovena. Je tohle rozumná míra pravděpodobnosti? „Myslím, že Austrálie je docela stranou, a pokud někde jste v bezpečí, je to tam. Ale přesto … pokud se budete ochotní odstěhovat a změnit si jméno, jakmile se stane cokoli znepokojivého, a pokud nikdy před nikým nebudete hovořit o tom, že Joshua je Severusův syn, slibuju, že vám paměť nevymažu.“
„Dobře, slibuji. A myslím, že můžu i za tvého otce, i když to nepochybně budeš chtít slyšet přímo od něj, nemám pravdu?“ pousmála se Martha Grangerová. Když Hermiona stísněně přikývla, matka vstala a nasadila svůj normální výraz. „A teď na to nemysli. Hlavu vzhůru, na smutek bude dost času, až jestli se něco skutečně stane. Dáš si jahody se šlehačkou?“

…………

Londýn; 5. července 2012

Hermiona se rozhlížela v malém bytě v mudlovské části Londýna, kde se skrývala tajemná zachránkyně z Čech, a čekala, než skončí další ze sezení Judity Markytánové se Severusem. Vedle ní seděl Evandrus Virdee, hlavu opřenou o opěradlo křesla, v obličeji uvolněný, jako by odpočíval. Jen ruka napjatě položená na hůlce prozrazovala, že je ve střehu. Byla tiše, věděla, že se Severus i Judita potřebují naprosto soustředit.
Pořád nevěděla, co si o Juditě Markytánové má myslet. Mohla být špeh, záchranu Lily a Arthura po jeho porážce mohl Grindelwald pečlivě naplánovat, aby získal špeha s dokonalým krytím. Na tom se alespoň vzácně shodli Severus s Hestií Jonesovou, a ona musela uznat, že by to tak úplně nelogické být nemuselo. Přesto si to ale nemyslela. O Juditě věděla od Alitey, a i z toho, jak ji za těch několik návštěv poznala, dospěla k závěru, že na takovou roli není vhodná.
Opakovaně ji vyslechli pod Veritasérem, kterému však Severus kdovíproč nedůvěřoval. Podrobila se, a ochotně, i nitrozpytu. Spolupracovala – snažila se vzpomenout si na vše, čeho byla svědkem, pečlivě odevzdávala Severusovi vzpomínku za vzpomínkou, aby znali tváře a chování svých nepřátel. Dnes jí je Severus po duplikaci a pečlivém roztřídění konečně vracel zpět, aby byla připravená na zítřejší setkání v Portugalsku. Ne, tohle všechno by nedělala, kdyby byla špeh, její ochota spolupracovat byla očividná. Až příliš zjevná, řekl by Severus a Hermiona se musela usmát, když si uvědomila, že už přemýšlí jako on. Ne, nevěřila tomu, že je špiónka. A přesto jí nerozuměla.
Judita byla ochotná spolupracovat s Řádem, byla ochotna prozradit vše, včetně vysloveně osobních vzpomínek. Přestože jí někteří dávali najevo nedůvěru. Přestože v malém bytě na předměstí Londýna zůstávala zavřená téměř jako vězeň. A přestože Grindelwalda očividně milovala. To vše ji bezpochyby zraňovalo. Hermiona musela uznat, že podle vzpomínek, které jim předala, byl jejich nepřítel velmi zajímavý muž. Její typ samozřejmě nebyl, byla pevně přesvědčená, že ona by se za žádných okolností nemohla stát součástí jeho harému… už proto ne, že se podle Judity neomezoval jen na ženy. Hermiona si nebyla jistá, jak by se vyrovnávala s tím, kdyby její muž měl milenky, zejména pokud by o nich věděla. Ale byla schopná pochopit, že to odpustit lze, zvlášť u tak výrazného muže, kterým Grindelwald bezpochyby byl. Ale milenci? To na ni bylo moc. Samozřejmě nic neměla proti homosexualitě, ze všeho, co četla, jí bylo jasné, že je to normální, takže to normální být muselo. Její odpor k potlačování práv jakýchkoli menšin jí nedovoloval myslet si, a už vůbec ne říkat něco jiného. Podívala se na klidnou tvář Evandruse, jeho ostře řezané rysy aristokrata byly velmi přitažlivé, vypadal tak mužsky, že… ne, opravdu si ho nedokázala představit, jak… ale samozřejmě, že jeho ani Kingsleyho nikdy neodsuzovala a byla by první, kdo by bránil jejich právo žít tak, jak je v jejich přirozenosti, pokud by to bylo potřeba. Judita dokonce tvrdila, že Grindelwaldovým přítelem je i Draco Malfoy, přestože žádné její vzpomínky tomu výslovně nenasvědčovaly. Zavrtěla hlavou, tohle bylo mimo její pochopení. Představu svého muže s chlapem by jednoduše snést nemohla. Jak to mohla snést Judita? A Draco Malfoy byl přece ženatý! Byl tedy normální, ne že by samozřejmě na homosexualitě bylo něco nenormálního, okřikla se v duchu. Skutečně by Malfoy zašel tak daleko ve své touze po moci? Nebo i on upadl do pasti přitažlivosti toho nebezpečně fascinujícího muže jako mnozí před ním?
A ještě jednu věc Hermiona nechápala – jak mohla tato až dětsky působící dívka naslouchat zločinným plánům Grindelwalda a nic neudělat? Skutečně tak láska oslepuje? A pokud tak dlouho zavírala oči, pokud byla téměř svědkem zničení osady, kde podle všeho zahynuly i její příbuzní, pokud věděla o zničení mnoha dalších, a přesto to dokázala přijmout bez skutečné reakce – proč se potom odhodlala k tak zoufale nepromyšlené akci, když uviděla naprosto neznámou holčičku? Je skutečně tolik jiné, když oběti vidíme na vlastní oči? Asi ano, protože jiné vysvětlení Hermiona nenacházela.
Severus položil vyčerpaně ruku s hůlkou na postranici křesla, opřel se a zavřel oči. Evandrus se naopak zvedl.
„Jste už hotoví, nebo jen potřebuješ pauzu?“
„Je to už všechno,“ odpověděl Severus, aniž by otevřel oči.
„Připravím čaj,“ vstala Hermiona a po chvíli se vrátila s konvicí, čtyřmi šálky a talířem ovesných sušenek s velkými kousky pravé čokolády. Když podala svému muži šálek, obrátila se na Evandruse: „Mléko a cukr, Evandrusi? A vám jen citrón, Judito, je to tak?“
„Děkuji, paní Snapeová. A omlouvám se, že jsem to nepřipravila já. Jsem trochu … unavená,“ řekla se silným slovanským přízvukem pomalu Judita Markytánová.
„Hermiono,“ opravila jí téměř bezmyšlenkovitě. „Už jsme se na tom domluvily, ne?“
Judita přikývla. „Díky. Vážím si toho. Ostatní mi nevěří.“
„Jistě. Proto riskuji mentální útok při nitrozpytu,“ zamumlal téměř nezřetelně Severus a Hermiona se musela pousmát.
„Vidíte, není to tak zlé, Judito.“
„Nikdy tu nejsem sama,“ odpověděla tiše Judita.
„Protože vás chráníme, slečno Markytánová,“ zvedl se z polosedu Evandrus a začal míchat lžičkou čaj. „Ostatně, kdyby vám pan ministr nevěřil, neudělal by to, co udělal,“ řekl téměř s dokonale zakrytým náznakem nesouhlasu.
„Bezpečnosti opatření jsou snad v pořádku, ne?“ podívala se na něj znepokojeně Hermiona. „Byl ses tam přece podívat?“
Evandrus přikývl. „Nejenom. Portugalci akceptovali několik mých lidí, ti tam jsou pořád.“
„Nechápu, proč to nesvolal do Anglie,“ povzdychla si Hermiona.
„Portugalsko je méně nápadné, tady to očekává. Kromě toho, na našem ministerstvu má své lidi.“
„A na portugalském snad ne?“ podívala se Hermiona na Juditu.
„Pokud vím, tak ne, paní Sna… Hermiono,“ zavrtěla hlavou Judita. „To samozřejmě neznamená, že … nemyslím, že by to přede mnou tajil, ale mohlo se to od té doby změnit. Nebezpečí samozřejmě hrozí všude. Má své lidi ostatně i mimo Evropu.“
Chvíli se mezi nimi rozhostilo rozpačité ticho.
„Pokud vás dostane…“ Hermiona skousla nervózně ret. „Evandrusi, musí tam opravdu být i Judita? Máte přece všechny její vzpomínky… Bude ji chtít dostat.“
„Nepochybně. Proto vám poskytneme také náležitou ochranu, slečno Markytánová,“ odpověděl vážně Evandrus.
„Vzpomínky lze zfalšovat, Hermiono,“ poznamenal Severus, stále se zavřenýma očima. „Pokud má Kingsley své kolegy přesvědčit, je nezbytné, aby tam byla osobně. Ostatně se paní Markytánová rozhodla dobrovolně. Nepochybně ví sama nejlépe proč. A já s jejím rozhodnutím – i s jejími důvody –“ konečně otevřel oči a podíval se vážně na Juditu, „naprosto souhlasím.“
„Živou mě nedostane, Hermiono,“ usmála se hořce Judita.

Další kapitola

Poznámka:

Carwen a Rhonwen jsou skutečná velšská jména; velšská jsou ostatně všechna jména v rodině Carys. Wen znamená dívku nejen ve velštině, ale i v quenijštině, a je častou koncovkou tradičních velšských dívčích jmen. Existuje i jméno Wena, což je ostatně druhé jméno Carys. Alespoň víme, odkud Tolkien čerpal slovní zásobu quenijštiny.

323 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí