Den desátý, středa 13. září
S Lyn třásla madame Pomfreyová.
„Vstávat, děvče, za chvilku budete moct jít,“ volala na ni povzbudivě. Lyn chvilku nechápavě mžourala, ale pak jí došlo, co jí ošetřovatelka řekla. Vydechla úlevou.
„To je skvělý!“
Farida už stála s úsměvem u její postele; vypadala dokonale zdravá. Madame Pomfreyová mávla hůlkou na Lyn a její obvazy zmizely. Na malý okamžik to bylo ještě horší než předtím – rány na vzduchu pálily jako čert. Vzápětí se však začaly stahovat a po chvilce zmizely úplně.
„A je to,“ uzavřela ošetřovatelka. „I obličej už máte v pořádku, jste celá jako nová. Oblékněte se a můžete jít na vyučování.“
„Děkuju,“ usmála se Lyn. Za závěsem, jenž ji dnes ráno kryl, na sebe naházela čisté oblečení, které jí přinesla Farida, a mezitím nahlas přemýšlela, co všechno asi propásla. Už beztak byla nucena studovat pět ročníků najednou, natož aby si dovolila nějaké delší zdržení kvůli zraněním nebo nemoci.
„Jsem taky ráda, že to netrvalo moc dlouho,“ nadhodila Farida. „Čekala jsem to horší. Chvilku po tom, co ti to bouchlo, jsi totiž vypadala fakt hodně ošklivě. Byla jsi úplně mimo, jako by ti ani nedošlo, co se stalo, jenom ses koukala před sebe a všude ti tekla krev. Ani jsi nepípla. Bylo to jak z hororu. Ještě že Snape asi čekal, že se to někomu podaří, protože měl u sebe nějakou lahvičku, kterou ti hned obrátil do krku, než tě naložil na vyčarované lehátko a odpilotoval tě sem.“
Lyn si pomyslela, že bylo dobře, že tou dobou už nevnímala, jinak by ji vzpomínka na to, jak ji Snape nesl v náruči, jistě pronásledovala ještě dlouho.
„Na takový případy asi musej bejt učitelé připravený,“ soudila nahlas. „Takovej Neville sám by stačil jako důvod pro vytvoření celý pohotovostní jednotky v záloze.“ Farida se tomu zasmála.
Lyn prudce odhrnula závěs a obě vyrazily, když v tom zdálky zaslechly rychlé kroky. Dveřmi ošetřovny se jako rozzuřený páv vnesl nějaký vysoký hogo-fogo čaroděj a za ním v závěsu vláli Brumbál, Snape a nějaký chlapík se zarudlou tváří a v mudlovském obleku. Lyn se nervózně rozhlédla po ošetřovně: několik lůžek bylo obsazených, ale pacienti dosud spali. Trojice však rozhodným krokem mířila právě k děvčatům. Vyměnily si nechápavý pohled.
Otřásla se. Co když je to někdo z ministerstva a jde jí říct, co ošklivého a definitivního se stává lidem bez identity? Možná svým vpádem porušila přehršli směšných zákonů, na kterých lpěli nějací nepříjemní vlivní lidé, a teď si to s ní jdou vyřídit. Jako uvítací výbor se opravdu netvářili.
Když delegace došla až k nim, Brumbál se k její úlevě v obranném gestu zařadil po boku děvčat. Snape ovšem postával jen tak opodál, jako by nevěděl, na čí straně chce být. Rozzuřený šlechtic rozhodil paže tak prudce, že svou vycházkovou hůlkou málem trefil svého společníka, který za ním stál jako pěna, ale zvědavě vyhlížel zpoza lordova ramene.
„Elinor!“ zahromoval. „Už zase děláš problémy? Za co se mi mstíš, dítě? To tě mám pro jistotu nechávat i sledovat, abys každou chvíli neskončila někde mezi lidmi?!“
Lyn na něj vytřeštila oči. Nechápala, odkud ji zná, a už vůbec ji nenapadalo, s kým si ji mohl splést. Vnitřnosti jí i přesto zaplavil ledový strach a ruce se jí nervozitou chvěly. Očima zoufale hledala pomoc u Brumbála. Ten na ni vrhl konejšivý pohled.
„Lorde Downey,“ oslovil muže. Lyn se znovu otřásla, tentokrát šíleným poznáním, že ten děsivý chlap se ji zřejmě snaží vydávat za svou dceru. Malfoy před pár dny musel mluvit o jeho rodině, když došel k závěru, že je Lyn sestrou nějakého svého jmenovce. „Lyn se teprve před chvilkou zotavila po ošklivé nehodě s Lektvarem zapomnění. Žádám vás, abyste v jednání s ní byl shovívavý a především trochu tišší – vidíte, že tu nejsme sami.“
„Tohle je ošetřovna!“ ozvala se jako na potvrzenou jeho slov madame Pomfreyová, která právě vrazila dovnitř. Snažila se šeptat, ale v rozhořčení byl její hlas dobře zřetelný. „Jak si dovolujete tu tak hulákat?!“
Muž ji obdařil nebezpečným pohledem, ale ošetřovatelka v odpověď jen varovně přimhouřila oči a její výraz ještě ztvrdl. Její postoj jako by vyzýval: ‚Jen to zkus!‘
„Omlouvám se,“ vyplivl nakonec znechuceně a opravdu ztišil hlas. Madame Pomfreyová se nicméně nepohnula z místa; zřejmě si to chtěla pohlídat pěkně zblízka.
Downey se obrátil k Lyn a pokusil se nasadit chápavě otcovský výraz. Vypadal při tom ještě strašidelněji. Lyn cítila, jak ji Farida pevně chytila za ruku.
„Drahoušku Elinor,“ začal medově a rty se mu krutě zvlnily. „Co kdybys jako hodné děvče šla v klidu s otcem? Půjdeme domů. Bylo štěstí, že Draco duchaplně napsal dopis tvému bratrovi, kde se podivoval, že chodíš do Bradavic, jinak bychom tě hledali ještě věčnost. Ošetřovatelům dělalo velkou starost, že tě nemohli najít.“
Lyn jen spadla čelist. Nemohla uvěřit tomu, co se jim všem ten chlap pokoušel věšet na nos.
Pak jí to pomalu došlo, jako když ledovce zvolna, ale jistě vyhladí hory – a při tom zjištění ji oblil studený pot. Jeho vizáž a postoj nenechávaly nikoho na pochybách o vznešeném irsko-anglickém původu skrývajícím se v jeho příjmení, jeho přízvuk však byl silně filadelfský. Když se člověk dobře podíval, uviděl i podobnost v rysech obličeje. Měl stejně oříškově hnědé duhovky jako ona. Kdyby si na sebe vzal seprané džíny a károvaný svetr, ostříhal si vlasy a nechal si narůst týdenní strniště, nejspíš by mohl dělat dvojníka tátovi, kterého nechala v původní realitě.
Vypadalo to, jako by se zdejší realita pokoušela pro Lyn vytvořit právoplatné místo, jaksi logický a přirozený důvod vzniku, když už se jí nějakou skulinou podařilo vpadnout a narušit tak celý obraz – při pohledu na muže, který do ní vpíjel jedovatý pohled, a přesto si bez uzardění dovolil tvrdit, že je jejím milujícím otcem, to však nějak nedovedla patřičně ocenit. Pokud jí nikdo tak docela nevěřil předtím, nyní už musí vypadat jako ukázková pohádkářka.
„Lyn byla zařazena Moudrým kloboukem, vaše lordstvo,“ říkal Brumbál, právě když se vynořila z úvah. „Má právo a dokonce povinnost studovat na škole čar a kouzel. V Bradavicích dokončila jen svůj první ročník – i když přiznávám, že za hojné podpory spolužáků a učitelů. Z doby poté o ní však na žádné jiné škole nejsou záznamy. Prakticky zmizela z povrchu zemského.“
„Cože?“ Lyn stačila jen koutkem mysli zaznamenat, co vlastně řekl o Bradavicích, a její otázka se vyslovila, aniž se obtěžovala na cestě k ústům poradit s mozkem. Už tu někdy studovala? Jak se to mohlo stát? Kdy tak asi? To by si přece musela pamatovat.
„Ač mě to velice rmoutí,“ řekl lord tónem, ve kterém nebylo po zármutku ani stopy, „má drahocenná dcera se narodila jako beznadějný moták, milý Brumbále. Ze školy jsem ji musel vzít; ač jsem zprvu doufal, že se její situace ještě obrátí v dobré, Lyn neprojevila ani nadání, ani snahu. Myslím, že to měl na svědomí její pěstovaný pocit bezmoci, který byl rovněž poslední kapkou pro její už tak nestabilní duševní zdraví.“
„Cože?!“ zopakovala hlasitěji a s očima dokořán nevěřícně potřásala hlavou.
„Musím podotknout, že ačkoli vaše dcera nevykazuje úspěchy v používání hůlky, Lektvar zapomnění, který jí způsobil zranění, byl jejím dílem,“ zastal se jí Brumbál.
„No ano,“ vrhl na ni Downey ledový úsměv. „Elinor se vždycky uměla ohánět nad kotlíkem, ale soustřeďovala se spíš na vaření jídla než na přípravu lektvarů. Počítám, že s Oblivionem jí musel tajně někdo pomoci. Vidím, že si opět stačila najít přátele,“ sjel pohrdavým pohledem Faridu; Lyn cítila, jak zesílila stisk, ale neodvážila se na ni pohlédnout.
Při hledání podpory se naopak obrátila na Snapea. On koneckonců měl oči všude, její hlavu nevyjímaje, a dobře věděl, že jí nikdo nepomáhal ani neradil, a pravděpodobně měl i celkem slušnou představu o její duševním zdraví. Ten však odvrátil oči, jako by se styděl za to, že jí nepodal pomocnou ruku. Brumbál jediný nezklamal.
„Dokázala ho i s kotlíkem vyhodit do povětří. Vybuchl jí prakticky do tváře, lorde Downey. Její nadání se sice nezaostřilo, ale příležitostně se projevuje. Nevěřím, že by si s tím za nějaký čas nedokázala poradit; momentálně se o to rozhodně snaží.“
Lord Downey si unaveně povzdechl.
„Brumbále, jestli jí vybuchl kotlík, musel to mít na svědomí nějaký zlomyslný spolužák,“ zabručel otráveně. „Nemůžete si absolutně všechno vysvětlovat prvním, co se nabízí. A jestli vám sama řekla, že to bylo jejím přičiněním, tím spíš tomu nesmíte věřit. Má dcera žije ve vlastním světě a jen ona sama ví, co je v takovém vlastně možné.“
„Nejsem vaše dcera!“ rozkřikla se Lyn konečně. „Mám vlastní, naprosto normální rodiče a žádný další nemám zapotřebí! Jsem absolutně zdravá a nezávislá bytost a vy nemáte právo o mně roznášet takový nehorázný pomluvy!“
Třásla se vztekem, odporem i strachem od hlavy k patě. K jejímu zděšení její výstup nezanechal na lordově tváři jedinou známku. Obrátil se k řediteli.
„Vidíte, o čem mluvím?“ řekl nepřesvědčivě zklamaným tónem. „Je to ošklivý případ. Vymyslela si vlastní realitu, kde motáci neexistují. Vyměnila i vlastního otce, aby si nemusela přiznat, že je s ní něco v nepořádku. Nahradila celé své vznešené kouzelnické dědictví za sprostou mudlovskou rodinu – a k čemu? Jen aby se nemusela podívat pravdě do očí.
Je mi to krajně nepříjemné, Brumbále, protože jsem nešťastný osud své dcery držel v utajení kvůli rodinnému jménu, ale v takovéto situaci vám nemohu neprozradit, že posledních jedenáct let strávila na odloučeném oddělení Svatého Munga, kde se jí ošetřovatelé s pochopením snaží pomoci a navrátit ji ke zdravému rozumu. Bohužel se tomu všemožně vzpírá, přestože dobře ví, že je to jen pro její dobro. Když právě neprchá – a neváhá při tom zranit ošetřovatele – pokouší se všechny lstí přesvědčit o tom, že je zdravá, aby ji propustili. Čím zuřivěji se brání, tím víc ubližuje sama sobě i celé rodině, protože její chorobou samozřejmě všichni strádáme.“
Lyn nemohla uvěřit vlastním uším. Ta neupřímná slova mu klouzala z krutých rtů lehce jako pára, ale snad nikdo mu nemohl spolknout ten výraz: v očích mu vítězoslavně blýskala jiskra lovce, který svou kořist zahnal do kouta. Přirozeně očekával, že se mu v zoufalství bude bránit, ale byl přesvědčen, že proti jeho zbraním nemá šanci. Ovanula ji chladná beznaděj.
Bála se, že ji bude pronásledovat absence identity. Ani ve snu ji nenapadlo, že ji potká opak.
Zdálo se, že se vzdal i Brumbál, protože nenašel nic, co by na to řekl. Downey po ní natáhl paži a s rádoby shovívavým úsměvem zapředl: „Tak pojď, půjdeme domů, malá.“ Lyn jeho paži automaticky setřásla a o krok ustoupila. Downeymu zmizel úsměv z tváře, ale Brumbál mu zastoupil cestu.
„Podívejte, vaše lordstvo, chápu vaši starost, ale Lyn už je dospělá. Má právo rozhodovat sama o sobě. Jestli tu chce zůstat, měl byste respektovat její přání.“
Úsměv se vrátil, ale tentokrát byl nepokrytě žraločí. Vytáhl z náprsní kapsy kus pergamenu a podal ho řediteli.
„Potíž je v tom, Brumbále, že to není tak docela pravda. Lyn byla na základě svého mentálního stavu zbavena svéprávnosti. Odpovědnost za ni nesu já a já také rozhoduji o tom, co může a co nesmí a kde bude trávit svůj čas.“
Ten bastard, pomyslela si s gustem Lyn. Srdce jí divoce bušilo až v krku a svaly protestovaly proti míře napětí, ale nedbala na to. Byla připravena se bránit zuby nehty. Nějaký hnusný, nejspíš smrtijedský hajzl, který se jen tak prohlásil jejím otcem, ji proti její vůli nikam odvádět nebude. Byla vyděšená, uražená a znechucená jak za svou osobu, tak za onu dívku, kterou vlastní otec zavřel do blázince, aby mu nepřekážela.
V tónu ředitelova posledního výroku Lyn zřetelně cítila rezignaci. Hodila ještě posledním pohledem po Snapeovi. Měla dojem, že z jeho směru pocítila střípek studu, ale protože měla hruď přeplněnou vlastními emocemi a neměla čas se vyznat ani v nich, nebyla si jistá. Faktem bylo, že stále postával opodál a raději se na ni nedíval. Věděla ale, že její myšlenky musel zachytit – křičely v ní sborem na poplach tak hlasitě, že se stěží soustředila na cokoli jiného. Možná mu na tom ale moc nesešlo; třeba bude nakonec i rád, když se jí zbaví. Zbude mu o jednu zamilovanou školačku míň.
„Nesahej na mě!“ obořila se na Downeyho, když se protáhl kolem Brumbála, přičemž mu vytrhl dokument z rukou, a opět se po ní sápal.
„Elinor, jestli to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém,“ zavrčel špatně ovládaje hněv. „Je to jen na tobě.“
„To mě vážně necháte na pospas tomuhle chlapovi?“ utrhla se Lyn zoufale na kohokoli, kdo právě poslouchal. Pacienti, kteří toho byli schopni, zvědavě celou scénu pozorovali opřeni o lokty. Madame Pomfreyová se ani nenamáhala Lyn tišit; možná tušila, že by se jí to nepovedlo, ale především sama se zaujetím naslouchala. Farida vedle ní se tvářila skoro stejně vyděšeně a těkala očima z kamarádky na Downeyho a zpět. Brumbál na Lyn vrhl pohled tak plný bezmocné lítosti, že cítila, jak se jí ledovým strachem odkrvují konečky prstů. Z přemíry kyslíku se jí začínaly dělat mžitky před očima. „Nikam s ním nejdu!“ křičela však dál. „Vůbec ho neznám, nikdy v životě jsem ho neviděla! Jestli jsem blázen, tak jenom proto, že jsem vám kdy věřila!“ Poslední slova patřila především Brumbálovi; Snape se odvrátil a předstíral, že ji neslyší.
Lyn se v zápasu o vlastní příčetnost scvrkávaly plíce, ale i přesto byla schopná vykopnout Downeymu z ruky hůlku, kterou proti ní namířil, a pak ho vyválet po podlaze, když ji chytil za ramena. Jeho nemotorný, zvětralým alkoholem páchnoucí společník skončil pod jednou z postelí s nakřápnutým kolenem a hlasitě klel, což bylo následkem jeho nešťastného pokusu ji zezadu sevřít kolem těla. Když se lord Downey snažil zvednout a chytit ji za kotník, podařilo se jí zlomit mu kopnutím nos. Farida se amatérsky pokoušela jí pomoct, ale Lyn ji raději pohybem paže odstrčila z dosahu a naznačila jí, aby se do toho pro vlastní dobro nemíchala.
Svým způsobem ji potěšilo to, že se Brumbál ani Snape celého střetu nezúčastnili; stáli naproti sobě a napjatě pozorovali vývoj zápasu. Zřejmě prostě netušili, komu z nich dvou mají věřit. S Downeyho konexemi musely veškeré oficiální podklady mluvit proti ní, nehledě na to, že sama své situaci vůbec nepomohla. Objevili ji, jak se toulá po hradu bosá a v noční košili, zmatená a plácající nesmysly o paralelní realitě, neschopná dostat ze své hůlky nic než zaryté ticho. Nemohla působit jako ztělesnění příčetnosti. Svou upřímností si sama podepsala rozsudek.
Zápasila srdečně, dobře však věděla, že nemá šanci. Měla na své straně jen vlastní obratnost, zatímco stála proti schopným čarodějům. Downeymu stačila chvilka, ve které Lyn věnovala pozornost jeho nepoučenému kumpánovi, aby vykřikl: „Petrificus totalus!“ Lynin odpor byl zmrazen; narovnala se jako prkno, nohy přitiskla jednu k druhé, paže k tělu a hrdlo jí stiskla jakási neviditelná síla, jež ji odřízla i od možnosti křičet. Než stihla dopadnout na zem, Downey ji s pomocí hůlky zvedl do vzduchu.
Nevěřila, že to je možné, ale cítila se ještě trapněji a vyděšeněji než předtím. To ponižující poutací kouzlo bylo třešničkou na dortu. Mohli jí rovnou nasadit svěrací kazajku. V takové pozici si vážně připadala jako blázen nebo těžký zločinec. Aby toho nebylo málo, přistihla slzu, která si hledala cestu po její tváři.
„Oblouváb se za du scédu, Brubbále,“ vrčel Downey a prudce oddechoval. Zamával si hůlkou do obličeje a nosní kůstka mu s tichým křupnutím skočila na místo; dalším pohybem odstranil potok krve. „Čím je Elinor starší, tím obtížnější je udržovat ji na uzdě. U Munga bude muset dostat zvýšenou dávku tišících léků,“ procedil skrz zaťaté zuby a zlobným pohledem při tom probodával Lyn i Faridu opodál.
„Doufám, že se jí brzy uleví,“ popřál nepřesvědčeně Brumbál.
„To každopádně,“ usekl s temným přízvukem Downey. „Sbohem. S osudem mé dcery si nemusíte nadále dělat starosti. Já už se o ni postarám.“
S těmito slovy opustil ošetřovnu. Jeho kumpán klusal za ním a mezi nimi plula ztuhlá Lyn. Celá trojice nechala hrad za zády, a jakmile byla vně chráněných pozemků, přemístila se.
« Předchozí kapitola Další kapitola »
510 Celkem zhlédnutí, 4 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...