Skip to content

Paralela snů: Kapitola devátá – Mumie

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Probudila se na podivně chladném lůžku zabalená do gázy. Chvíli si užívala sladkou nepřítomnost myšlenek a jen se rozespale dívala na bílý strop nad sebou. Byl vysoký, klenutý a uprostřed každých čtyř sloupů měl okrasný ornamentální reliéf. Milovala takové stropy a všechno ostatní, co k nim obvykle patřilo. Vždy si přála žít v zámečku, který by alespoň na pohled připomínal všechny ty vznešené doby minulosti.

K její nelibosti ji vzápětí udeřilo vědomí. Signály z celého těla, které dočasně nepřijímala, jako by mezitím stály ve frontě a hromadily se, aby se na ni mohly sesypat v jediném zdrcujícím momentu. Zasténala a marně se pokusila ulevit zmučeným tkáním pohybem – bolelo to ještě víc.

„No tak, dítě, ležte klidně,“ ozval se ženský hlas. „Vy tedy máte smůlu.“ Lyn si pořád tak docela nezvykla, že je v Bradavicích, a tak musela okamžik přemýšlet, než jí došlo, že je už zase na ošetřovně a stará se o ni madame Pomfreyová. Cítila se vždy trapně, když byla přistižena při slabosti jakéhokoli druhu, ale momentálně nebyla schopna zadržet tiché zvuky, které se jí násilím draly z hrdla. Měla dojem, že má místo kůže skelný papír – a pod ní ještě něco horšího.

„Ta ošetřovna vás nějak přitahuje, děvenko,“ poznamenala ošetřovatelka. „Aspoň budeme mít spousty času doléčit to uřknutí. Tady máte dokrvující lektvar a něco na bolest,“ naklonila se k ní a podepřela jí hlavu. Lyn neochotně otevřela ústa a polkla pár doušků hořkého nápoje. Když zvedla oči, uviděla něco nečekaného: o jeden sloup opodál se opíral Snape. Paže měl založené na hrudi, na tváři ten samý nerudný výraz jako vždy, ale pozoroval ji nezvratně starostlivým způsobem.

„Deset minut, profesore, ani o vteřinu déle,“ prohodila madame Pomfreyová jeho směrem a odklidila se do své pracovny. Snape přistoupil k Lyn a naklonil se nad ni, aby mu dobře viděla do tváře. Pokoušela se propadnout do obvazů, protože si připadala trapně, ale neměla kam utéct.

„Oblivion má tu nepěknou vlastnost, že se rychle vstřebává do těla a tam pak dál páchá škody,“ řekl, jako by se omlouval, zatímco si ji prohlížel. „Asi jste si všimla, jak změnil barvu – to, co zbylo, byl neškodný odpad. Dostala jste protijed skoro okamžitě, ale vaše zranění se nemůžou zhojit, dokud je lektvar stále ve vašich tkáních. Potrvá to nějakou chvíli, než Oblivion ztratí sílu, ale pak vás madame Pomfreyová zalátá v několika vteřinách a vy budete moci hned jít.“

Lyn maličko přikývla, ale nevěděla, co na to říct. Měla zvláštní dojem, jako kdyby jí nitro plnily cizí pocity, a v mezičase se pokoušela přijít na to proč.

„Za lektvar máte každopádně plný počet bodů.“

„Díky,“ špitla Lyn. Střípek zadostiučinení jí přišel vhod.

„Víte, co se stalo?“

„Ehm…“ zadrhla. Ještě neměla čas nad tím přemýšlet. „Já… nejsem si jistá. Nějak se to všechno… pokazilo. Měla jsem hroznou radost, že se mi podařil ten lektvar, ale Farida se vedle mě hrozně vztekala a pak najednou můj kotlík vybuchl. Když už měla zlost na tu svoji břečku, mohla snad vyhodit do povětří ji, ne?“

Snape si ji zamyšleně přeměřil.

„Myslím, že měla zlost na to, že vám se to povedlo. Obávám se, že ten výbuch jste měla na svědomí vy sama.“

Lyn se zamračila. „Že by zase nějaká neúmyslná začátečnická chybka?“

„To ano, ale… Nedává to smysl bez silných emocí. Ale jestli se hněvala vaše sousedka, napadá mě jen jedno vysvětlení. Jste empatička.“

„He?“ nepochopila Lyn. „To jako odkdy?“

„Lidé jsou jimi v těch přirozených případech od narození. Citelné projevy ale většinou přicházejí až s koncem dospívání. Nevěděla jste to o sobě?“

„No, vždycky jsem si o sobě myslela, že se umím vcítit, ale to nemělo nic společnýho s magií. Prostě jsem vnímavá,“ pokrčila Lyn rameny. Vzápětí toho zalitovala, když ten pohyb podráždil její rány. Nebolelo to díky silnému lektvaru, ale z toho divného čvachtavého pocitu jí zatrnuly zuby.

„Být vámi bych se nehýbal,“ okomentoval to tiše Snape a v očích mu opět probleskla bolest, když jimi přejel její jako mumie zabalené tělo. Lyn překvapilo, že i ji bodlo u srdce; analgetika na emoce zjevně nijak nepůsobila. „Nuže, nebudu vás dál rozrušovat, potřebujete odpočívat. Dobrou noc.“

Lyn povytáhla obočí a koutkem oka ho sledovala, dokud to šlo. Vypadalo to, že právě bezostyšně utekl. Znervózněl už při vlastní zmínce o empatii. Nejspíš se bál, že ho nyní bude moci přečíst stejně snadno jako on ji.

To by bylo! Konečně by přesně věděla, jakého člověka schovává uvnitř té strohé, suché schránky, kterou nenávidí polovina školy. Věděla by, jestli k ní třeba taky něco cítí… Ke své škodě měla sklony si méně spolehlivé signály vykládat špatně a rozhodně nechtěla tu samou chybu udělat tady.

K čertu, ne, to by jí tak ještě chybělo. Dokud nevěděla, mohla žít ve sladké naivitě a kompletně ho ignorovat. Vědomosti občas člověku vůbec neulehčovaly život, spíš naopak.

Na druhou stranu něco takového jako empatie, skutečná schopnost vědět a cítit, co cítili jiní, to rozhodně znělo jako magie. Nemohla to být náhoda. Muselo v ní být alespoň něco kouzelného, jinak by se jí nic takového nestalo. Byla tu naděje, že v sobě skrývala víc…

S tímto příjemným pocitem se Lyn propadla do neklidného snění.

 

Den devátý, úterý 12. září

Probudila se v bolestech někdy okolo svítání. Madame Pomfreyová k ní okamžitě přiskočila, aby jí podala utišující nápoj. Lyn napadlo, kdy asi ošetřovatelka vlastně spí; o žádném jejím zástupu se v knihách nedočetla. Když se jí trochu ulevilo, všimla si, že je nově zafačovaná. Raději si ani nepředstavovala, jak musely vypadat staré obvazy, jestliže jí každé z těch malých příšerných říznutí bez přestání krvácelo. Její atlas utrpení se rozrostl o nové stránky s podrobným popisem nežádoucích účinků Oblivionu.

Ráno před vyučováním za ní přišla Farida. Lyn očividně nebyla jediná, koho lektvar zasáhl. Madame Pomfreyová Faridě převázala pravou ruku a podala lektvar, ale ta se tvářila, jako by se to týkalo někoho jiného. Posadila se na okraj postele a zahleděla se na Lyn soucitně.

„Ahoj, mumie,“ usmála se. Lyn jí úsměv pobaveně oplatila. „Přinesla jsem ti pár karamel, co mám z domova,“ řekla a pozvedla jednu z nich do vzduchu, aby na ni Lyn viděla. „Zalepí ti pusu tak dokonale, že zapomeneš na všechno ostatní, až se je budeš pokoušet vydolovat ze zubů.“ Lyn se uchechtla.

„Dík,“ hlesla dojatě.

„A taky jsem ti přišla zvednout náladu. První den u snídaně se ti podařilo něco, o čem vím, že je dost složité a ošemetné i s hůlkou. Moje práce to být nemohla, protože jsem vyhlížela svoji sovu. A když navíc dokážeš tak dobře vařit lektvary a pak vyhazovat do vzduchu kotlíky, prostě musíš být čarodějka – i když tvoje hůlka stávkuje.“

Lyn to ocenila úsměvem. „Doufám, že máš pravdu,“ přikývla opatrně, aby nepohnula s obvazy.

„No a nakonec jsem tě prostě přišla politovat,“ navázala věcně Farida, „protože já mám poraněnou jen ruku, a i tak je to asi nejnepříjemnější zranění, k jakému jsem kdy přišla. Je peklo s tím psát.“

„Promiň,“ nakrčila Lyn čelo.

„Ále, na to kašli,“ mávla Farida zdravou rukou. „Spousta lidí taví kotlíky neschopností připravit lektvary správně, tys měla prostě smůlu. Fakt mě překvapilo, že se ti podařilo ho uvařit. Asi jsi viděla, jak jsem s tím bojovala já. Pečlivost a soustředění hodně pomáhá, a obojí mi teď docela chybí, ale na lektvary se hlavně musí mít cit a ten já nemám, takže to se mnou teď dopadá špatně. Jdeš prostě asi na magii z nesprávného směru, nebo co, kdoví.“

„Dík. Třeba časem zjistím, jak na to.“

„Určitě,“ usmála se povzbudivě. „No,“ nadechla se pak, „já radši poběžím. S učením je dost práce a já se snažím dělat pořádné zápisky, abys pak měla o něco míň věcí na dohánění. Tak se drž a přežij to, zítra se zase zastavím. Tady máš tu karamelu, jestli chceš.“ Lyn otevřela ústa a Farida jí do nich vhodila bonbon. „Ty další ti snad podá madame Pomfreyová. Zatím se měj!“

„Ahoj!“ zvolala Lyn, než se zakousla do karamely. Byla Faridě opravdu vděčná. Měla v životě málo přátel, kteří se ve chvíli nouze chovali tak vstřícně a obětavě. Spokojeně žvýkala sladkou hmotu a strávila dobrou půlhodinu tím, že se ji snažila odstranit z chrupu. Zaměstnalo ji to natolik, že skutečně na chvíli úplně zapomněla, kde je a proč.

 

Večer ji přišel navštívit Mallory. Zřejmě s ní chtěl být chvíli o samotě, protože Farida přiklusala až o něco později. Změřil si ji soustrastným pohledem a sedl si k ní.

„Vidím, že se ti na ošetřovně zalíbilo,“ utrousil napůl pobaveně.

„Jo, je to tu pecka, kdo jednou zkusí, už se bude vracet pořád,“ ušklíbla se Lyn. „Příště si jen musím vymyslet nějakou lepší záminku, formaldehyd a fáče už nějakej ten pátek nejsou v módě.“

Mallory se na ni zazubil. „Tvůj humor zůstal celej, to je hlavní. Kdy tě budou pouštět? Dneska jsi mi ve třídě chyběla, neměl jsem komu posílat psaníčka.“

„Madame Pomfreyová slibuje, že během zítřka už bych mohla bejt v pohodě.“

„Skvělý zprávy,“ rozradostnil se. „Představ si, ptal se mě na tebe Malfoy. Evidentně se neodvážil za tebou zajít osobně, aby tě jeho stará zase neuřkla. Tak jsem mu řek, že by chodit ani neměl, protože tvoje srdce patří celý mně a on nemá šanci.“

Lyn se neubránila smíchu, který hned v zápětí utnuly odporné pocity zpod jejích obvazů.

„Promiň,“ zachmuřil se. „Pokusím se porazit svoji náturu a přestanu tě rozesmívat. Ještě by ses mohla rozhodnout, že mě nakonec chceš, a byla by z toho celá aféra.“

„Mallory,“ přerušila ho Lyn. „Jsem ráda, žes přišel. Ležet tady celej den bez hnutí ve vlastní šťávě není zrovna veselý.“

„Co bych pro tebe neudělal,“ hodil na ni světácký úšklebek. Kdesi uvnitř ho to velmi potěšilo. „Farida mi říkala o tom, jak jste se bavili o krvezrádcích a Zmijozelech. Heleď, nemysli si, že jsme s tebou kámoši jen proto, že nemáme lepší možnosti. Možná to tak bylo na úplným začátku, než jsme se poznali, ale my bychom nebrali do party někoho, kdo by nám nebyl sympatickej.“

„To je dobrý. Rozhodla jsem se si to nemyslet. Jste fajn lidi. Ale prozraď mi, jak to, že jsi takovej pohodář s nevymáchanou pusou, když jste zjevně taky nějaká starodávná rodina.“

„Moje mamka si vzala čaroděje z mudlovský rodiny,“ vysvětlil prostě. „Žijem si v pohodlí, ale nikdy jsme nebyli dost bohatý ani nabubřelý, abychom se chtěli hlásit k nějaký elitě, a nikdo nás nepovažoval za dost důležitý, aby s náma měl problém. Já si celý dětství na ulici hrál s mudlovskejma dětma a vidím věci úplně jinak než čistokrevňáci, co mudly znaj jen ze strašidelnejch příběhů.

Farida s Johnem to měli horší, jejich mamka si cení svý nóbl krve, kdežto jejich táta je tak trochu aktivista. Oni to spolu nějakým zázrakem táhnou celkem soudržně, ale děckám udělali v hlavách chaos. Farida si vzala k srdci spíš tátovy slova, kdežto John… No, prostě si moc nerozuměj. Ani se neobtěžoval ji vzít do svýho kolektivu, když nastoupila na školu; vlastně spolu sotva promluvili, jako by byli úplně cizí. Přišlo mi to děsně líto, tak jsem s ní kamarádil aspoň já.“

Kdyby se Lyn mohla hýbat, zatlačila by slzu.

„Já vím, že umí bejt vzteklá a protivná, ale uvnitř je dobrák,“ pokračoval. „Mám ji rád. A mám dojem, že já jsem pro ni ten bratr, kterýho by si bejvala přála.“

„Dost možná,“ souhlasila Lyn. „Já si taky vždycky přála prima bráchu. Nebo ségru.“

„Jseš jedináček, co? Já vlastně taky, ale pro mě byli jak sourozenci právě ti dva, dokud se John nezačal vyhraňovat proti krvezrádcům. Ale myslím, že Farida mi zůstane – a já jí.“

„To je tak přeslazený,“ neodpustila si Lyn pokus o zlehčení konverzace. Mallory se zařehnil.

„Já vím, jsme jak cukrová vata.“

„Kdo je jak cukrová vata?“ ozvalo se ode dveří. Farida právě dorazila. Mallory vyskočil a nonšalantně se opřel o Lyninu postel, nabízejíc místo k sezení své sestřenici.

„Pomlouvali jsme tě,“ oznámil jí bez uzardění.

„No, tak o tom nepochybuju,“ ušklíbla se Farida a šťouchla do něj, než si vzala nabízené místo a vytáhla sáček s dalšími karamelami.

„Tak jak se má naše mumie?“

 

« Předchozí kapitola                                                                            Další kapitola »

88 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář