Skip to content

Paralela snů: Kapitola jedenáctá – Přijímač

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Lyn opět zažila ten samý nepříjemný, dusivý pocit, který ji doprovázel cestou mezi světy. Když se její žaludek ustálil, odvážila se otevřít oči.

Znovu zírala do stropu. Tento byl rovněž s ornamenty, ale navíc ho zdobilo zlato a ohromný křišťálový svícen. Ten byl v místnosti hlavním zdrojem světla, protože venku za okny, jejichž vrchní oblouky sahaly téměř ke stropu, byla z nějakých nepochopitelných důvodů tma. Lyn se na okamžik zapřemýšlela, kam ji to Downey asi zatáhl, a vzpomněla si, že je vlastně Američan jako ona. S jistou dávkou sarkasmu hádala, že je ve své rodné Filadelfii, a věděla, že jestli se z téhle noční můry někdy dostane domů, nikdy se po ulicích svého města nebude procházet se stejným pocitem jako dřív.

Ucítila pohyb. Někdo se konečně obtěžoval ji uvést do svislé polohy, ačkoli se stále ještě vznášela. Pohlédla na jeho lordstvo, které se pohodlně uvelebilo v měkké kožené pohovce naproti ní.

Vítej doma, Elinor,“ promluvil po chvilce ticha. „Strýc Avery už musel běžet, takže konečně máme celý dům pro sebe. Musíme si vážně promluvit.“

Avery!, vykřikla Lyn v duchu. Byla si jistá, že ten chlap musí být až po krk namočený v něčem páchnoucím, a teď už věděla i v čem konkrétně: paktoval se s Voldemortem a Smrtijedy. Nebyla si jistá, zda-li byl sám Smrtijed. Do té představy nezapadal – způsob, jakým řečený Pán zla zacházel se svými služebníky, nemohl lákat někoho tak pyšného a sebejistého, jako byl Downey. Starý Malfoy byl slabý čaj proti tomu, jakou auru síly a autority vyzařoval její domnělý otec. Lyn si neuměla představit, že by byl ochotný někomu sloužit, obzvlášť ne za tak ponižujících podmínek.

Z hloubi duše se jí ozval rýpavý hlásek: přesně jako ty.

Downey ji upřeně pozoroval, zatímco přemýšlela. Jeho výraz poztrácel výsměch, byl nyní unaveně shovívavý, i když pod jeho povrchem Lyn stále cítila bublat hněv.

Ošetřovatelé se po chvíli hrubého nátlaku přiznali, že jsi byla dlouho tak hodná, že tě přesunuli na pokoj bez dozoru, což ti prý umožnilo jedné ze sester šikovně ukrást klíče a proklouznout kolem hlídačů v noci na posledního srpna,“ nadhodil klidně. „Vím, že jsi dost šikovná a chytrá, abys utekla partě měkkých, nezodpovědných léčitelů, ale nemohl jsem uvěřit vlastním očím, že tě vidím v Bradavicích. Ale předpokládám, že i Lidumil Vševěd má své kontakty a kdo jiný než on by měl mít potřebu ilegálně pomoct takovému malému ubližovanému chudáčkovi, jako jsi ty,“ ušklíbl se opovržlivě. Lyn v duchu zaklela a probodla ho zlostně očima. „Kdyby ten svůj nos strkal do cizích věcí ještě o něco víc, neudržel by to napětí a upadl by mu. Budu muset promluvit s Mungem i s úřady, aby pro příště nezapomněli, že k tobě nemají pouštět žádné pochybné existence, o jejichž angažovanosti bych nevěděl.“

Vytáhl z hábitu hůlku a ledabyle jí mávl ke krbu, kde okamžitě vzplál oheň. Chvíli do plamene jen tak zíral, zřejmě pohroužen v myšlenkách. Nakonec k ní opět vzhlédl a ztěžka si povzdechl.

„Doufám, že to tvé nenávistné srdéčko se těšilo tím, jaké peklo na zemi jsi mi připravila,“ řekl.

Když budu mít příležitost, udělám to ráda znova, zavrčela Lyn v soukromí své lebky. Marně se pokoušela uvolnit z poutací kletby, což jí poskytovalo další důvod ke vzteku.

Downey pomalu vstal a popošel k ní, aby jí dobře viděl do tváře. Lyn mu vzdorovitě hleděla do očí, překvapivě hezkých a zrádně sympatických, stejně hnědých jako ty její.

„Už jsem ani nečekal, že tě najdu živou a zdravou, ale vidím, že jsi během toho výletu na vzduch pookřála. Musím léčitelům říct, aby tě častěji vodili ven, třeba ti to pomůže dostat rozum, když budeš svému mozku poskytovat dost kyslíku k přemýšlení.“

Lyn nehlasně vrčela. Nesnášela, když ji někdo označoval za tupou či pomalou, a lord to očividně dobře věděl. Chápala mnohem víc věcí, než si pravděpodobně dokázal představit. Rozčilovalo ji, že mu to nemůže vmést do tváře, a tak se jen snažila svůj postoj naznačit výrazem očí, které jediné měly svobodu pohybu.

„Nepočítej ale s tím,“ pokračoval Downey, „že tě ještě někdy léčitelé nechají bez dozoru. Platím ti luxusní péči a jsem odhodlán za ni dostat také bezchybnou ochranu. Znovu se ti utéct nepodaří. Jestli chceš přijít k nepříjemnostem, budeš si muset vystačit s těmi, které nabízí pavilón.“

S pažemi sepnutými za zády udělal kolečko kolem pohovky, zatímco přemýšlel. Když se znovu zastavil před Lyn, povzdechl si.

Doufal jsem, že už tě to přejde,“ zavrtěl hlavou. „Vypadá to ale, že jsi odhodlána dělat potíže stejně jako před lety mladý Black. Pošpinil jméno své rodině, vysmál se pohodlí a bezpečí, které mu nabízeli, a ještě se pustil do riskantních podniků proti Voldemortovi, jako by se naschvál pokoušel přijít o život, který mu dali. Hloupější snad už byl jen jeho bratr, když se naopak snížil k tomu, že dělal Voldemortovi holku pro všechno a nechal se za to nakonec zabít. Věčná škoda, že jejich máti už byla po smrti, když Siria odsoudili za masovou vraždu coby Smrtijeda – jistě by se nad tou ironií osudu smála tak, že by ji z toho stejně trefilo, sůvu starou.“

Hajzle, ryčela Lyn němě. Ubohý Sirius, oběť osudu a zjevně i vlastní rodiny, si nezasloužil, aby si ho do úst bral někdo jako Downey. Při myšlence na něj ji bodlo u srdce: jeho, stejně jako Lupina měla ze všech postav nejradši a ještě před malou chvílí jí byli na dosah, nyní ovšem podléhala skličujícímu dojmu, že o nich bude dál jen snít, tentokrát pro změnu v bezpečí polstrované cely.

Budu se ještě muset poptat léčitelů, kde ses naučila tak dobře prát,“ vzpomněl si Downey a zamračeně si sáhl na nos. „Nevěřil jsem, že můžeš klesnout ještě níž pod svou vrozenou důstojnost, ale těmihle ubohými mudlovskými náhražkami soubojových kouzel jsi to dokázala. Ještě chvíli a začneš se ohánět čepelí jako nějaký venkovský řezník. Jestli nejsi schopná přimět soupeře krvácet pomocí magie, neměla bys mít možnost to dělat vůbec. Okázale se tím vysmíváš svému vznešenému dědictví.“

Vznešenému dědictví, z nějž jsem neviděla ani jiskru, dodala si Lyn sarkasticky. Tedy až na ten slavný lektvar a dva dny utrpení v obvazech, což by vážně oželela, kdyby se jí někdo obtěžoval zeptat předem.

Teď ale chci vědět, jak se ti povedlo se propašovat do Bradavic. Jakpak to ten náš Lidumil zařídil, co? Jak tě kontaktoval? Koho pro tebe poslal? Chci vědět, kdo všechno je v tom namočený. Měl jsem ti najít ústav někde ve státech, ale ne, já pro tebe chtěl to nejlepší… To mám za to.“

Otočil se na podpatku a zamířil zpět k pohovce. Usadil se a sepnul ruce na kolenou.

Nitrozpyt nikdy nebyl mou silnou stránkou a ty ses navíc vždy urputně bránila,“ řekl, jako by jen nahlas přemýšlel. „Zkusíme to po dobrém, ano? Nechám tě mluvit, když mi slíbíš, že nebudeš křičet a nadávat a místo toho mi klidně povyprávíš, jak ses měla za pozemky léčebny.“

Mávl hůlkou a Lyn ucítila, že se jí uvolnila hlava a krk. Automaticky se pokusila vysvobodit i zbytek těla, ale jen se ve vzduchu divoce rozkymácela a vysloužila si pobavený úsměv jeho lordstva. Byla rozhodnuta nevydat ani hlásku, jen na Downeyho rozlíceně zahlížela a sledovala, jak ho její tvrdohlavost vyčerpává.

No tak, Elinor,“ rozhodil paže, „proč u nás nikdy nejde nic po dobrém? Víš přece, že nakonec stejně budeš mluvit.“ Když Lyn ignorovala jeho pohled plný očekávání, ztěžka si povzdechl. „Dobrá. Když jinak nedáš… Imperio!“

Lynina mysl se opět stáhla do pozadí. Cítila jen mlhu, která vyplňovala její vnímání, a slyšela sama sebe, jak říká:

Propadla jsem se stěnou reality, když mě kopla elektrika, a přistála jsem na ksichtě na podlaze ve sklepení, kde mě načapal Snape – “

Downey se vymrštil jako podrážděný had. Lyniným nitrem projel vztek jako žhavý drát a ve vteřině vytlačil lordovu vůli z její mysli. Ucítila, že má nad sebou opět kontrolu.

„Jak si dovoluješ mi věšet na nos tak nehorázné bulíky?!“ rozkřikl se Downey. „To ti vážně přeskočilo a uvěřila jsi tomu, že to vykládáš i pod vlivem Imperia? A kde ses ksakru naučila mu vzdorovat? Který prašivý pes si ho na tobě trénoval? Až na něj přijdu, zabiju ho!“

Mezitím však kouzlo, které Lyn dosud poutalo, jako by popraskalo a osypalo se z ní jako stará omítka. Zničehonic zase začala zajímat zemskou přitažlivost a zamířila k zemi, kde se s ní podlomily nepřipravené nohy. Tak se vyhnula dalšímu Imperiu, který se na ni Downey pokusil uvrhnout.

Hněv se v ní dmul jako žár v jícnu draka. Hbitě podkopla Downeymu nohy, načež mu vyrvala z ruky hůlku a zahodila ji tak daleko, jak jen mohla; jí by ostatně k ničemu nebyla. Vedle sebe nahmátla stojan na pohrabáče a jedním z nich švihla po lordově koleni. Uslyšela křupnutí, které očekávala, ale zároveň se jí zatmělo před očima bolestí, což ji naopak ošklivě překvapilo. Rychle se však sebrala – koneckonců její koleno zraněno nebylo – a vyrazila z místnosti. Instinktivně našla schodiště, které vedlo do vstupní haly, vrazila do dveří a ocitla se na chladném venkovním vzduchu. Kromě tlumených nadávek a třeskotu skla, které se ozývaly z domu za jejími zády, byl všude klid.

Zběsile se rozeběhla příjezdovou cestou zaklíněnou do impozantní zahrady. Naleštěné staromódní auto stojící u vchodu jí ani nepřišlo na mysl, protože neuměla řídit, ale zato kolo opřené o branku vděčně popadla. Neefektivními trhavými pohyby, které byly obvyklou součástí strachu, nervozity a všeobecně vypjatého stavu mysli, se chvíli potýkala se samotnou brankou. Jakmile byla venku, nasedla na kolo a vydala se po jediné silnici, která od domu vedla.

Tohle byl prakticky venkov. Už když se dívala na zdobený strop v Downeyho domě, napadlo ji, kde asi ve Filly našel takové sídlo. Bylo zjevně pěkně hloupé předpokládat, že bude bydlet někde v centru na hromádce s ostatními. I kdyby nebyl bohatý a nafoukaný, byl každopádně čaroděj, a těm se mezi mudly nemohlo žít dvakrát pohodlně, se vším tím skrýváním kouzel a podobnými záležitostmi.

Cestou horečnatě přemýšlela, jak daleko se lordu podařilo se doplazit, zda už našel svou hůlku a napravil škody na zdraví, které mu Lyn způsobila, a co vlastně podnikne, až se tak stane. Neviděla moc šancí, jak by mu mohla opravdu uniknout, ale chladný vítr, který jí hučel v uších, udržoval její naději při životě. Dokud cítila alespoň příchuť svobody, byla odhodlána bojovat.

Když konečně dojela k frekventovanější silnici, chvíli jí trvalo, než se trochu zorientovala. V těchto končinách nikdy nebyla – jak také, když se tu usazovala výhradně noblesa. V dáli viděla světla centra a rozeznala siluety nejvýznamnějších budov. Usoudila, že nejlepší bude směřovat co nejvíc do centra, kde se jí snad podaří naskočit na vlak metra a dostat se načerno…

…kam vlastně?

Kolo zpomalovalo a její naděje hasla. Neměla vůbec kam jít. Mimo Bradavice v této realitě neznala jediného mizerného človíčka. Neměla u sebe ani peníze, ani nic magického. Byla naprosto sama a úplně bez prostředků, ve městě dříve tak důvěrně známém a nyní děsivě cizím, o osmnáct let mladším, než jak ho znala, a snažila se uniknout člověku, který měl naopak všechna esa v rukávu. Zoufalství a bezmoc ji zaplavily tak silně, že se svezla z kola a vyčerpaně klesla na obrubník.

Její vysněné dobrodružství se během chvilky změnilo v noční můru, ze které se nemohla probudit. Měla pocit, jako by jí do žaludku někdo nasypal kbelík ledu. Hrudník se jí panikou svíral natolik, že sotva dýchala. Cítila, jak jí vlhnou tváře, a z hrdla se jí draly vzlyky. Veškeré odhodlání bylo pryč.

Uslyšela prásknutí a ani se nenamáhala zvednout pohled. Kroky k ní pomalu přistoupily. Cítila, jak se lordův hněv vytrácí. Nahradila ho úleva. Ani tyto emoce, na které se automaticky napojila, však nedokázaly přebít či vytěsnit hořkou chuť marnosti v jejím nitru.

Elinor…,“ povzdechl si Downey do chladné noci a vánek mu jemně odfoukl její jméno od úst. „Víš dobře, proč tohle dělám. Nemůžeš utéct sama před sebou. Jsi už dospělá žena, doufal jsem, že konečně pochopíš, jak pošetile ses chovala, že z toho vyrosteš… Nechci tě schovávat věčně. Kdybys přišla k rozumu, mohla by ses vrátit domů – ke mně, ke svému bratrovi. Mohli bychom znovu být rodina.”

Lyn si neodpustila odfrknutí. Člověk, který byl schopen proti vlastní krvi používat kletby, které se nepromíjejí, nemohl mít ani páru, jak vytvořit bezpečný a milující rodinný kruh. Ani kdyby si přečetl návod v nějaké chytré knížce.

Přišla k rozumu, to myslíš jako, že bych měla začít bejt správná hodná holčička? Zahodit svůj žebříček hodnot a vlepit místo něj tvůj názor?“ odsekla, její hlas však byl tak plačtivý, že vztek se v něm prakticky neodrazil.

Je mi jedno, že mi nevěříš, Elinor,“ hlesl Downey. „Jsem tvůj otec, jediný rodič, který ti zůstal, a ať už o to stojíš, nebo ne, postarám se o to, abys byla v bezpečí. I kdyby to mělo znamenat, že tě navždy připravím o svobodu a donutím užírat se nenávistí.“

S těmito slovy se k ní sklonil, uchopil ji za ruku a přemístil se s ní.

.

Musela to být nemocnice. Chodbou pospíchali léčitelé v citronově zelených hábitech, tu a tam se s prázdným výrazem potulovali lidé v nočních košilích a pantoflích a i vzduch byl cítit umělou hmotou a dezinfekcí, pachem typickým pro každou nemocnici. Bylo to však tiché a smutné místo, jak už to na podobných místech bývá. Nikde nebyly žádné cedule s informacemi, nikde žádná recepce, nikde žádné návštěvy, jen nudně šedé linoleum ohraničené nudnými bílými stěnami a uvnitř mnoho trápení.

Lord Downey upoutal pozornost jedné ze sestřiček. Okamžitě se k němu rozeběhla a uctivě se mu zařadila po boku, zatímco brebentila o incidentu, který ho sem zavedl. Lyn si mlčky utřela slzy z tváří rukávem hábitu a trpně šla vedle nich.

Downey předal Lyn do rukou čekajících ošetřovatelů, jimž se pod hábity rýsovala široká ramena a svalnaté paže – což v jejich zaměstnání nejspíš byl jednou z podmínek přijetí. Lordova opatrnost svědčila o značné prozíravosti, protože nemohl tušit, jak definitivně byla Lyn poražena. V jakémsi nedotčeném koutku mysli ji však napadlo, jaké svaly asi musejí ošetřovatelé napnout, když potřebují zvládnout někoho, kdo se brání výtrysky magie. Nedovedla si představit, že by obyčejná lidská hmota odolala.

Má dcera se vrátila dobrovolně,“ říkal Downey cestou, „přesto vás však musím požádat, aby dostala samostatný pokoj a byla pod zvýšeným dozorem. Nesmí znovu utéct, už pro své vlastní dobro. Podařilo se jí nakukat Brumbálovi, že je zdravá a schopná čarovat, a obávám se, že filantrop jeho kalibru se neudrží, aby nezačal strkat nos do její léčby, takže bych vás prosil, abyste k ní nepouštěli nikoho nepovolaného, kdo by se dožadoval její návštěvy. Cokoli, co se kolem ní bude dít, mi neprodleně ohlaste; veškeré následky jejího útěku budu řešit já osobně.“

Mezitím došli do nejvyššího patra a zahnuli doleva. Vstříc jim vyšel léčitel.

„Ach, vaše lordstvo, jaká je úleva vidět naši pacientku opět v bezpečí na oddělení,“ zahlaholil s hraně bodrým úsměvem.

Ano, zvláště v situaci, kdy bych vás pro nedbalost mohl hnát před Starostolec,“ oplatil mu Downey sladce. „Pro tuto chvíli na to však zapomeňme,“ dodal, když léčitelův obličej zesinal. „Elinor potřebuje zvýšenou péči. Chci, aby se zamyslela nad svým chováním, pokud to bude vůbec něco platné. Zatím se tváří odevzdaně, ale obávám se, že to dlouho nevydrží. Bude-li dělat potíže, dávám vám svolení použít veškeré prostředky k jejímu zklidnění. Nechci, aby si ublížila.“

Lyn jeho slova sotva vnímala. Začínala se potit. Cítila úzkost a strach a mírně se jí točil svět. Chladný děs, který léčitel zažíval při pohledu do lordovy tváře, jí zalézal pod nehty; bolest hlavy a ospalost nejspíš patřila pacientce, která právě omámeně proplula kolem. Lyn měla dojem, že na ni začínají všechny ty emoce dopadat jako tlustá deka zatížená po okrajích kameny.

„Co se děje?“ prorazil k ní konečně lordův hlas. Uvědomila si, že s ní třese a zamračeně si ji prohlíží.

„N-nic,“ zašeptala. Bylo marné se svěřovat. Nejspíš by jí takový výrok přičetli na vrub nepříčetnosti. Podle nich by nejspíš jen fantazírovala a snažila se upoutat pozornost a vyvolat soucit.

„Možná bude lepší, když co nejdřív dostane své léky,“ přispíšil si léčitel. „Tyto příznaky může mít na svědomí jejich opakované vynechání. Raději ji odvedeme na její pokoj.“

.

Lyn seděla na svém lůžku a zoufale se pokoušela potlačit cizí emoce, které k ní prosakovaly ze všech stran. Nečekala, že to bude takové, ale asi to byl logický vývoj situace. Akční rádius jejího přijímače se spolu se sílící mocí rozšiřoval a zabíral tak čím dál větší okruh lidí. Kdyby tuto fázi zažívala někde stranou od všech, bylo by to jistě mnohem snazší, ale zavřená na samotce ve cvokárně mohla jen těžko utéct dost daleko, aby necítila všechen strach, smutek, zoufalství a beznaděj, které se spolu s pacienty procházely po zdejších chodbách. Kdesi v levém křídle budovy někdo zažíval záchvat paniky, při kterém se navíc zřejmě vrhal na zdi, a Lyn nezbylo, než si svírat hlavu v dlaních a tlumeně kvílet, protože nic jiného dělat nešlo.

Nemohla spát. Většina pacientů se sice svépomocí nebo díky lektvarům dostala do toho blaženého stavu mysli, který zmírňoval každou bolest a trápení, ale někteří byli příliš rozrušení, než aby usnuli, a Lyn byla rozrušená spolu s nimi. Nakonec se rozhodla požádat o lék na spaní. Ošetřovatel, který měl u ní noční službu, se starostlivě zajímal, co ji bolí, ale Lyn jen odsekla, že chce spát. Bolest několika desítek, či snad stovek lidí jí nenechávala moc prostoru pro vděčnost či pochopení. Když jí léčitel dal kalíšek silného uspávacího lektvaru, s úlevou se vrhla do náruče nevědomí.


P.S.: Vytvořila jsem na Artbreederu plus mínus solidní „ilustrace“ postav z Paralely. Vím, že jsou čtenáři, kteří rádi nechávají tyhle věci jen a pouze na své představivosti, a taky vím, že zdaleka ne všichni si představují origoš HP postavy tak, jako já, ALE – máte-li chuť si ke čtení prohlédnout i to, jaká byla moje vize při psaní, máte teď možnost :). Obličeje nejsou perfektní, zdroje jsou poněkud jednotvárné, oči jsem si musela doupravit, Lyn má křivý nos, Snape je možná až moc HAWT a i tak mi trvalo věčnost, než jsem si vybrala konečné verze, ale lepší než nic :D. Později přidám další, jak se příběh rozroste.
» Lyn « » Snape « » Downey « » Farida «

« Předchozí kapitola                                                                             Další kapitola »

109 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář