Kapitola třicátá čtvrtá – Těžké rozhodnutí

Na sobotní snídani dorazila Angela stejně jako Harry mezi posledními. Harry měl větší štěstí při návratu na svou kolej než ona. Díky neviditelnému plášti si nikdo neuvědomil, že se dostal do postele až ráno.

Jakmile se Angela posadila ke stolu, Draco, který snídal o dvě místa dál, se okamžitě zvedl a s nadneseným výrazem se vzdálil z Velké síně. Ignorovala ho, nalila si velký hrnek horké černé kávy a pomalu ji usrkávala. Byla stále tak příšerně unavená, že na jídlo neměla ani pomyšlení. Přestože od nebelvírského stolu na sobě cítila Harryho pohled, nepodívala se jeho směrem. Hlavu měla příliš plnou myšlenek a dojmů, než aby se na něj byla schopna třeba jen usmát.

Jemně si třela pravý spánek a soustavně přebírala události minulé noci. V hlavě jí vířila spousta otázek.

Kdo byla Elessandra DeLancré a co to ten jednorožec plácal? Následnice? To by o tom přece měla něco vědět! Matka  se o ničem takovém nezmiňovala. Že by ze strany otce? A co ti upíři? Co že je tak najednou popadla chuť vyvražďovat jednorožce?

Věděla, že je klan upírů v jakémsi spojení s Pánem zla, ale víc ani ťuk. Měla v noci pekelné štěstí, že je dokázala zastavit. Být jich jen o pár víc a nejspíš by se zhroutila ještě předtím, než by je zničila všechny. Dalším broukem v její hlavě byl vysoký upír, který je vedl. Jako by přesně poznal, kdo je a její předchůdkyni znal. A vyhrožoval jí smrtí, i když sám právě umíral…

Spoustu těchto otázek by jí určitě dokázal zodpovědět ten jednorožec, ale jak ho má sakra zavolat? Prý „ty víš“. To musely všechny kouzelné bytosti mluvit v hádankách?

Takovými myšlenkami se však v podstatě jen snažila zastírat to, co prožila s Harrym. Když na to pomyslela, začínala se znovu vznášet někde nad zemí.

Bylo to opravdu to nejkrásnější, co dosud prožila, ale čím víc nad tím přemýšlela, tím víc začínala tušit, že to byla obrovská chyba. Měla se ovládnout a nedopustit to. Jejich vztah se tím jen prohloubil. Řekl jí, že ji miluje…

V tu chvíli byla tou nejšťastnější holkou pod sluncem, ale to štěstí jí kazilo pomyšlení na to, jak snadno by jejich vztah mohl někdo využít. No, někdo… Alespoň k sobě by měla být upřímná. Jestli se to dozví Pán zla…

Do mysli se jí vkrádal pocit viny, že Harryho vystavuje takovému nebezpečí, aniž o tom ví. Věděla, že má Draco pravdu. Měla by se s ním rozejít, dokud byl čas. Jenže na to neměla odvahu…

Její usilovné přemítání náhle přerušil ledový hlas: „Rosierová,“ oslovil ji někdo hlasitě.

Angela se prudce otočila a vzhlédla do bledé tváře s hákovitým nosem a orámované jako vždy mastnými vlasy.

„Pojďte se mnou do kabinetu,“ zasyčel Snape.

„Ale proč, pane…“ ohradila se Angela chabě.

„Okamžitě!“ vyštěkl profesor a otočil se na podpatku.

Angela do sebe s povzdychnutím nalila zbytek kávy a zvedla se. Chtěla se vydat za Snapeovými mizejícími zády, když postřehla škodolibý pohled Claire Nottové. Probodla ji očima a začínala mít špatné tušení. Pomalu se vydala pryč a podvědomě se připravovala na výslech.

*

„Sedněte si,“ zasykl Snape, když dorazili do jeho podzemní nory a dveře za Angelou hlasitě práskly.

Angela si sedla, mobilizovala nitrobranu a klidně se na svého profesora zadívala. Snape ji probodával pohledem, pod kterým by zkyslo mléko, ale ona neuhnula a čekala.

„Takže,“ začal Snape tiše, ale nebezpečným tónem. „Kde jste byla dnes v noci?“

„Přece v posteli, pane profesore,“ odvětila Angela chladně.

„Nelžete mi tu!“ vyprskl. „Vím, že jste byla celou noc mimo svou ložnici. Okamžitě mi to vysvětlete!“

„Nevím, o čem to tu mluvíte.“

„Tak vy nevíte,“ protáhl Snape a oči se mu zúžily. „Jedna vaše spolubydlící mi to oznámila a je ochotna to dosvědčit znovu. Co na to řeknete teď?“

„Nejspíš se mě u vás někdo snaží pomluvit, pane,“ řekla Angela a ležérně si přehodila nohu přes nohu.

Snape se prudce a krátce nadechl. Chvíli to vypadalo, že začne řvát, ale ovládl se a vstal.

„V tom případě jsem nucen oznámit vše panu řediteli. A vy půjdete se mnou,“ vyštěkl Snape mezi zuby, obešel stůl, prudce popadl Angelu za paži a vytáhl ji do stoje.

Než se vzmohla na nějaký odpor, byli už na chodbě a Snape ji táhl dál.

„Pusťte mě přece,“ ohradila se Angela.

Když nereagoval, Angela se mu vší silou vyškubla.

„Já nikam neutíkám,“ vyprskla nevrle, když se k ní Snape otočil.

Sjel ji pohledem, ale už ji nechal být a šel dál, a ona rozmrzele za ním.

*

Brumbál přecházel sem a tam po pracovně, mezi obočím starostlivou vrásku. Od slečny Rosierové věděl, že se tu noc měla konat jejich druhá zkouška. Měl obavy, jak tohle všechno může dopadnout…

Na dveře ředitelny se ozvalo rychlé zaklepání a bez vyzvání se rozlétly dokořán. Dovnitř vplul nasupený Snape a za ním pobledlá Rosierová s kruhy pod očima.

„Pane řediteli, mám tady menší problém,“ zasyčel Snape.

„Co se děje, Severusi?“ otázal se ředitel klidně a zamířil ke své židli.

„Rosierová nebyla celou noc ve své posteli. Někde se potloukala a odmítá se k tomu přiznat.“

Brumbál se posadil a pohlédl na Angelu přes své brýle. Dívala se zarytě do země.

„A odkud to víte, Severusi?“

„Jedna studentka z její ložnice za mnou dnes brzy ráno přišla. Nedlouho poté, co se na kolej vrátila Rosierová,“ sykal Snape stále vztekle.

Brumbál se obrátil na Angelu: „Je to pravda?“ zeptal se prostě.

Angela se mu podívala do očí a dlouho mlčela. Zrovna když se Snape nadechoval k další poznámce, odvětila: „Chtěla bych o tom s vámi mluvit o samotě, pane řediteli.“

Snapeovi sklaplo. Brumbál se zamyšleně opřel a sepnul typickým gestem prsty.

„Odejděte prosím, Severusi.“

„Ale, pane řediteli…“ pokusil se ještě Snape.

„Žádám vás o to. Zavolám vás později,“ zarazil ho Brumbál.

Snape ještě jednou probodl Angelu očima jako noži a s ledovým výrazem se vzdálil z ředitelny.

„Posaďte se,“ pokynul Brumbál na křeslo.

Angela se unaveně posadila. Věděla, že Brumbál je jediný, komu o tom může bez obav říct, aniž by z toho měla průser.

„Tak co se stalo?“ pobídl ji ředitel.

„Když mi bylo jedenáct let, začala jsem mít zvláštní sny…“

*

Poté, co Angela skončila s popisem svého výletu do noční sněhové bouře s vynecháním té drobnosti, že se ho zúčastnil i Harry Potter, na ni Brumbál několik sekund nepohnutě zíral.

Angela trochu znervózněla.

„Pane profesore, já vím, že o těch snech jsem vám asi měla říct už dřív, ale já se o tom obvykle moc nerozšiřuju…“

„Ne, to nic,“ přerušil ji Brumbál. „O to se mi nejedná. Není vaše povinnost, říkat mi o sobě všechno jenom… Skutečně vám ten jednorožec řekl, že jste následnice Elessandry DeLancré?“

„Ano, pane. To jméno je sice děsné, ale snadno jsem si ho zapamatovala. Vy snad víte, o koho se jedná?“

„Jen zběžně,“ odvětil Brumbál. „V 18. století byla velmi známá pro své přesné předpovědi různých událostí. Lidé se domnívali, že je pouze výborná jasnovidka a ona jim v tom neodporovala. Teď to však vypadá, že měla stejnou schopnost jako vy – “

„Věštecké sny,“ dořekla za něj Angela.

„Přesně tak,“ přikývl Brumbál. „Musíte s ní být nějak pokrevně příbuzná. Znáte přesně svůj rodokmen z matčiny strany?“

„Bohužel ne.“

„A vaše matka o vaší schopnosti s vámi nikdy nemluvila?“

„Ne, ona… no… ona o tom neví,“ řekla Angela tiše.

„Prosím?“ nadzvedl ředitel udiveně obočí.

„Znám ji teprve rok,“ ucedila Angela. „Je celkem pochopitelné, že toho o mě moc neví. Vůbec mě nezná, jinak by mě nenutila do spojenectví s Voldemortem.“

„Ach ano,“ pochopil Brumbál. „No, nejspolehlivějším zdrojem informací pro vás určitě bude onen jednorožec.“

„To sice ano, ale jak ho mám zavolat?“ zeptala se Angela bezradně.

„To netuším.“

V ředitelně se na chvíli rozhostilo hluché ticho.

„A už jste v pořádku?“ zadíval se na Angelu Brumbál. „Po právě přestálé noci bych se nedivil, kdybyste potřebovala na ošetřovnu.“

„Ne, jsem v pořádku,“ pousmála se Angela. „Jen jsem hrozně unavená.“

„Dneska máte přijít na další zkoušku, že ano?“

Angela vážně přikývla.

„Půjdete určitě za hranici v Zapovězeném lese, předpokládám, takže na sebe dávejte pozor. Není sice pravděpodobné, že by ostatní upíři zjistili, kdo zabil jejich druhy, ale přesto…“ Brumbál se významně odmlčel.

„Dám si pozor. A Draco jde se mnou,“ odvětila Angela, která ještě víc pobledla při zmínce o večeru.

„Přijďte mi říct co nejdřív, jak to dopadlo.“

„Samozřejmě. A pane řediteli, co se týče profesora Snapea…“

„Vyřídím to s ním.“

„Děkuju, pane.“

***

 

Draco, oblečen celý v černém, netrpělivě postával u okna ve zmijozelské společence a neustále se ohlížel k chodbě vedoucí do dívčích ložnic. Bylo půl dvanácté v noci a Angela tu měla být už před patnácti minutami.

Konečně se ozvaly chvatné kroky a v místnosti se objevila bledá Angela, zapínající si teplý černý kabát.

„No, to je dost,“ ucedil Draco nevrle.

„Promiň, usnula jsem,“ zahuhlala Angela omluvně.

„To máš z toho, že se někde poflakuješ po nocích,“ odsekl Draco a zamířil k východu.

Angela zaťala zuby a vydala se za ním.

*

Blížili se čerstvým sněhem k hranici, za kterou se už bylo možno přemisťovat. Z nebe jen pomalu padaly velké sněhové vločky. Po větru a nedávné zuřivé fujavici panovalo v lese podivné ticho.

Celou cestu spolu neprohodili ani půl slova. V prvé řadě byl Draco na Angelu nabroušený a v druhé jim oběma do hovoru moc nebylo, když věděli, co je čeká.

Angela se najednou zastavila. Cítila na sobě něčí pohled. Rozhlížela se napjatě tmou, ale nic nepostřehla.

Draco, který neslyšel její kroky, se k ní otočil zpátky.

„Co je?“ zahučel tázavě.

„Ale nic…“ odvětila Angela a přidala do kroku.

*

Za dvě minuty už se s tichým pufnutím ocitli přímo pod temným obrysem hradu, tyčícím se nad nimi. U kovem tepané brány na ně čekala Mary.

„Kde se couráte?“ uvítala je navztekaným šepotem.

„Taky tě ráda vidím, mami,“ odvětila Angela klidně.

Mary něco nevrle zamumlala a vedla je do útrob kamenných chodeb.

*

„Dnes vás čeká druhá zkouška,“ oznámil Dracovi a Angele Voldemort povýšeně a probodával klečící postavy před sebou pohledem. „Upřímně doufám, že při ní budete alespoň tak úspěšní jako při té první. Vstaňte,“ pokynul chladně.

Angela i Draco se zvedli z ledové země, ale oba hleděli neurčitě před sebe.

„Luciusi, ty adresy,“ pokynul svému služebníkovi Pán zla.

Malfoy starší jim podal útržky pergamenu s vypsanými adresami. Angela si ji tak tak stačila automaticky zapamatovat a útržek začal hořet. Pustila jej na zem, kde se rozpadl na popel stejně jako Dracův.

Voldemort se spokojeně usmíval úzkými rty, až z toho Angele běhal mráz po zádech.

„Tak,“ pronesl chladně a vstal ze svého černého křesla. „Máte hodinu na to, abyste z domu s touto adresou ke mně přivedli nejmladšího člena rodiny. Živého, bez úhony a při vědomí. Nechci tu vidět žádné svázané balíky. Jak to uděláte, záleží na vás,“ vysvětlil Pán zla se stále týmž podivným úsměškem ve tváři. „Je vám to jasné?“

„Ano, pane,“ odvětili Angela i Draco najednou.

„To se ještě uvidí. Čas vám běží,“ dodal Voldemort a znovu se usadil.

Uklonili se, obrátili se čelem vzad a v mžiku byli oba z Komnaty pryč. Aby se mohli přemístit na udanou adresu, museli ven z hradu, který byl zajištěn proti přemisťování až na pár vyhraněných míst.

„Mohu se zeptat, Mistře?“ ozvala se Mary Rosierová, jakmile za nimi zaklaply dveře.

Lord Voldemort milostivě přikývl.

„Poslal jste je do domů, které jsou sledovány Ministerstvem, že ano?“

„Ano. Nějaké výhrady, Mary?“

„Samozřejmě, že ne, Mistře.“

*

Nejmladšího člena rodiny! To bych taky mohla přivést křečka, pošklebovala se Angela v duchu, zatímco si prohlížela celkem velký patrový dům na okraji Londýna. Nedařilo se jí však zahnat nervozitu, která v ní hlodala.

V žádném z oken se nesvítilo a v blízkém okolí panoval naprostý klid. Angela rychle přeběhla zasněženou cestu a dostala se k brance. Jednoduchým kouzlem zjistila, že je kolem domu pouze slabá hranice, která měla upozornit obyvatele domu na vetřelce. Kouzlo bez dlouhého přemýšlení prolomila a zapamatovala si, že cestou zpátky jej musí zase obnovit.

Za několik sekund už zmizela nepozorována v domě.

*

Draco skrytý ve stínech bez pohnutí bedlivě obhlížel vilu, obklopenou zasněženým živým plotem. V jednom z horních oken stále ještě zářilo matné světlo. Konečně po několika chladných minutách zhaslo. Draco se ujistil, že kromě kontrolní poplašné hranice dům nic nechrání. Neslyšně se vytáhl a přehoupl přes metr vysokou branku.

*

„Už jim nezbývá moc času,“ podotkla Mary tiše při pohledu na přesýpací hodiny visící samovolně ve vzduchu před nimi.

„Jsem přesvědčen, že s výcvikem, kterého se jim prozatím dostalo, to zvládnou v určeném čase,“ zasyčel Voldemort a rudých očích se mu mihl posměšný záblesk.

V tu chvíli se rozletěly dveře Komnaty dokořán a dovnitř nakráčela Angela s rozevlátými vlasy, táhnoucí za sebou za ruku asi šestiletou holčičku v růžovém župánku. Zastavila se až před Pánem zla, poklekla před ním na jedno koleno a roztřesenou dívenku prudce postrčila před sebe.

Voldemort spokojeně pokývl a Angela se postavila.

„Vypadáte nějak rozčileně, Angelo,“ probodával Voldemort Angelu očima. „Stalo se snad něco?“ zeptal se s ledovým úsměvem.

Modrooké holčičky, vyděšeně se rozhlížející kolem, si zatím nevšímal.

„Ano, stalo, pane,“ odvětila Angela krotíc svůj hněv v hlase. „Jakmile jsem tohohle spratka vytáhla z domu, rozeřval se ten nový alarm, který vymyslelo Ministerstvo na hlídání domů důležitých lidí. Těsně poté, co jsem se stačila schovat, se tam objevilo nejmíň šest bystrozorů. Proč jsem o tom poplašném zařízení nevěděla?“

Voldemort ji nekonečnou chvíli upřeně pozoroval. Angela se na něj dívala, a pak se skoro vyděšeně stáhla. V rozčilení zapomněla na pořádnou nitrobranu… Voldemort ji zaujatě sledoval a oči se mu podezřívavě stáhly. Hned se však opět zatvářil normálně, pokud se to o Pánu zla dá říci.

„Usoudil jsem, že tak lépe vyzkouším vaše reakce. Tudíž jste o tom neměla vědět, Angelo,“ pronesl Pán zla pomalu a mrazivě.

Mladá Rosierová nepozorovaně zaťala pěsti a sklopila hlavu: „Odpusťte, pane. Byla jsem příliš neomalená.“

„To je v pořádku. Očekával jsem takovou reakci,“ odvětil Voldemort blahosklonně.

„Děkuji, můj pane,“ řekla Angela tiše a položila ruku na ramínko holčičky, která už chvíli vypadala, že má chuť utéct.

Vzápětí se otevřely dveře znovu. Draco vešel dovnitř s naprosto identickým naštvaným výrazem jako před chvíli Angela a vlekl za sebou vzpírajícího se devítiletého černovlasého chlapce. Vztekle s ním hodil před Pána zla, poklekl, ale hned zase vstal. Už se nadechoval, že něco řekne, ale Voldemort ho rázně zarazil zvednutou rukou.

„Ano, vím, Draco. Očekávám, že jste stejně rozhořčený jako Angela, že jste nevěděli o tom novém alarmu,“ zasykl Pán zla s úsměvem, což u něj vypadalo, jako by právě někoho mučil a vyloženě se tím bavil.

Draco jen pomalu přikývl.

„Už jsem Angele vysvětlil, že to byl můj úmysl. To vám musí stačit.“

„Ano, pane,“ odvětil Draco chladně, chytl kluka pevně za vlasy a vytáhl ho na nohy.

„Tak… Musím konstatovat,“ pronesl Voldemort poté, co přeletěl pohledem blondýnku a vzpurného klučinu. „Že jsem prozatím spokojen. Přivést ty dva sem, však byla pouze první půlka vaší zkoušky.“

Angela a Draco po sobě šlehli pohledem plným obav.

„Jaká je ta druhá část, pane?“ zeptala se Angela napjatě.

Voldemort nechal její otázku vyplynout do hrozného ticha. Až po chvíli vstal a přešel pomalu před nimi. Kluk se přestal vzpírat a v očích se mu objevily stejné slzy strachu jako malé holčičce.

Angela i Draco napjatě čekali.

„Odvedete je zpět,“ oznámil jim Pán zla.

Udiveně se po sobě podívali. Angele spadl kámen ze srdce.

„Nejprve jim však upravíte paměť, poté si je vyměníte a zavedete je zpět do jejich domů.“

„Ale, Mistře,“ ozvala se Mary. „Vždyť teď je kolem těch domů hotový poprask. Jak se mají dostat přes všechny ty bystrozory?“

„V tom spočívá pointa, Mary,“ odvětil Voldemort chladně. „Pokud je dokážete v pořádku vrátit zpět a nebudou si nic pamatovat, takže vás nemůžou prozradit a nikdo vás přitom neuvidí, splnili jste druhou zkoušku.“

Angela a Draco na něj chvíli nevěřícně zírali a pak se ozvala Angela.

„Kolik času máme, pane?“ zeptala se tiše.

„Hodinu,“ řekl Voldemort takovým tónem, jako by jim dal celý den. „A nemyslete si, že se jich někde zbavíte po cestě. Zjistím si, jestli se dostali domů.“

Angela i Draco přikývli. Voldemort mávl hůlkou a hodiny ve vzduchu nad nimi se začaly znovu přesypávat.

„Utíká vám čas,“ poznamenal chladně.

Angela odtáhla holku do jednoho kouta a Draco zamířil do druhého s klukem. Na změnu paměti se potřebovali značně soustředit. Nesměli nic poplést, kdyby ano, už by ty děti nikdy nebyly normální.

Poté ještě oba sehraně použili na děti zaklínadlo, které z nich udělalo poslušné panenky nic kolem sebe nevnímající, vyměnili si je a společně vyšli z Komnaty.

Voldemort se obrátil k Mary a Luciusovi, kteří zamlkle hleděli k zavřeným dveřím.

„Doufejte, že je nechytí,“ zasyčel Voldemort. „Jinak si to odnesete i vy.“

Venku před hradem si ještě Angela s Dracem řekli navzájem adresy a přemístili se na ně s dětmi v závěsu.

*

Byl to opravdu hodně obtížný úkol, ale zvládli jej oba.

Draco se do domu dostal jediným nehlídaným místem – přes střešní okno. Pomocí vznášecího kouzla a neviditelného lektvaru, který si stačil sehnat na Obrtlé, i když ho stál 30 galeonů, se dostal i s holčičkou na půdu a sešel po schodech. Obyvatelé domu vzrušeně mluvili dole v hale, takže už jen stačilo najít její pokoj, uložit ji do postele a co nejtišeji zmizet. Naneštěstí ve tmě vrazil do nějaké pitomé vázy, která se roztříštila na tisíc kusů, a jen tak tak se stačil ztratit na půdě, než se objevili bystrozorové. Nemohl riskovat, že jej dole chytí a tak se přemístil rovnou ze střechy zpět před hrad.

Angela nejprve nerozhodně zírala na houf bystrozorů před vchodem a rozzářenou vilu. Pak ji konečně něco napadlo. Kluka co nejvíc zašpinila, uspala a očarovala tak, že vypadal jako náměsíčný. Poté ho vyslala směrem k bystrozorům před domem a ladně jako kočka se vyšplhala na strom. Tam počkala, dokud si nebyla jistá, že ho bystrozorové odvedli do domu a ostatní přestali slídit po jejím blízkém okolí a vypařila se pryč.

Když je Pán zla o půl třetí ráno konečně propustil a přemístili se do Zapovězeného lesa, unaveně se vydali směrem ke škole. Mlčeli a tupě vyšlapávali nové stopy sněhem.

I když byli vybití fyzicky i psychicky, v srdcích se jim rozlévala úleva. Děcka byly v pořádku doma a poslední zkouška je čekala až těsně před zasvěcením.

Po třetí hodině vklouzli do hradu a neslyšně se dostali až do společenské místnosti. Draco chtěl pokračovat do své ložnice, ale zastavil ho rozklepaný hlas Angely.

„Draco, mohla bych s tebou ještě chvíli mluvit?“

Otočil se k ní a rozžal nejbližší svícen. Ve tváři měla strach.

„Co se děje?“ zeptal se se špatným tušením.

Angela se unaveně posadila do nejbližšího křesla.

„Já… posaď se, prosím tě,“ ukázala na křeslo proti sobě.

Draco se zmateně usadil a zkoumavě se na ni zahleděl.

„Před tím než jsi dorazil s tím klukem, se do mě Pán zla náhodou podíval a…“

„A co?“ pobídl ji netrpělivě.

„Byla jsem tak vzteklá, že jsem nezapojila nitrobranu a on skoro našel, co neměl,“ mumlala Angela s pohledem do země.

„Co?“

„Mě a… Harryho.“

„Angelo, já se z tebe zblázním,“ zahučel Draco a zapřel se do křesla. „Vzala sis vůbec něco z toho, co jsem ti říkal ve vlaku?“

„Jo.“

„To je jako všechno, co mi k tomu řekneš?“ vyprskl.

„Ne. Já… jaký je ten osvědčený způsob, o kterém jsi mluvil?“ zeptala se Angela nesmírně tiše.

„Cože?“ vyvalil na ni Draco oči.

„Už jsem se rozhodla. Chci to ukončit. Nebudu ho dál takhle ohrožovat, aniž by o tom věděl.“

„Takže už ti to konečně došlo?“ pronesl Draco povzneseně.

„Přestaň si ze mě utahovat!“ naježila se Angela. „Víš ty vůbec, jak se cítím?“

„Ne,“ odvětil Draco po chvíli ticha.

„Tak co je to za způsob?“

„Nevěra, Angelo. Nevěra ho zasáhne ze všeho nejvíc. Možná tě bude dokonce nenávidět,“ řekl potichu. „Pokud si vybereš toho správného,“ dodal významně.

Angela ještě víc zbledla: „Dobře,“ zahuhlala sklesle. „Vím, co myslíš.“

„Kdy to chceš udělat?“

„Co nejdřív.“

„Dobře. Zařídím, aby přišel… kde se vlastně nejčastěji scházíte?“

„V Komnatě Nejvyšší Potřeby.“

„No jasně, kde jinde,“ ucedil Draco. „Tak mi pak dej vědět, který den se to nejlíp hodí.“

Angela nepřítomně přikývla a vstala: „Raději už půjdu spát,“ zahučela tiše.

„Angelo?“ ozval se ještě Draco.

Otočila se tázavě zpátky. Draco měl ve tváři zvláštní výraz.

„Asi mi to nebudeš věřit, ale… je mi líto, že to mezi vámi musí skončit zrovna takhle. Hlavně kvůli tobě.“

Angela se hořce pousmála.

„To mě taky,“ odvětila tiše a byla pryč.

560 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí