BtCh II. 17. Visions Prelude

Cold wind, sad moonrise
Dark clouds in the sky
Storm ends the mourning time
Howling in the night

Visions of the land
After the horrid end
We build again from the start
Holy lenient heart

A treasure of the land
Torments have brought the end
We build again from the start
Holy lenient heart

Visions come from the sea
Oceans bring to me
I reach the sand with a kiss
Treasures bristling from a bliss

Angra

 

Bradavice; 26. září 2010

„Pane Selwyne, můžete na chvíli?“ oslovil Snape Kenleyho sedícího vedle zmijozelské prefektky, který ještě zdaleka neskončil se svým obědem, a aniž by čekal na jeho odpověď, opustil Velkou síň. Oba mladí lidé se na sebe podívali, nechali nedojedené obědy na stole a beze slova následovali svého kolejního ředitele.
Mlčky došli až do sklepení, do Snapeovy pracovny. Když Snape pečlivě zavřel dveře, přeměřil si oba zkoumavým pohledem.
„Odhlédnu od toho, že jsem volal jen pana Selwyna, slečno Blishwicková. Ostatně záležitost se týká i vás.“
Dívka přikývla. „Předpokládala jsem to.“
„Je vám už dobře? Jste stále bledá. Mám pro vás vylepšený krvetvorný lektvar, abyste ho lépe snášela.“
„Děkuji, pane,“ odpověděla napjatě Lovella.
„Proto jste nás nevolal, pane,“ poznamenal věcně Kenley. „Váš rozhovor s madam  Pomfreyovou a paní ředitelkou vyslechla jedna studentka prvního ročníku. Teď už to ví celá naše kolej a za chvíli to bude vědět celá škola.“
Snape se zamračil. „Která studentka?“
Oba jen pokrčili rameny, neodpověděli.
„Alespoň víte, o čem s vámi chci hovořit.“
Přikývli. „Nikdo z nás to nebyl.“
„Máme tu tedy neregistrovaného vlkodlaka,“ konstatoval Snape s téměř nepostřehnutelnou otázkou v hlase.
„Ale to jsme nepotvrdili, pane,“ řekl protáhle Kenley Selwyn a překřížil si ruce na prsou. „To přece nemůžeme vědět.“
„Chci mluvit se všemi. Sejdeme se v Chroptící chýši příští sobotu v pět hodin.“
„Tak je svolejte, pane,“ díval se mu Kenley upřeně do očí.
„Nebuďte drzý, Selwyne! Vím moc dobře, kdo je vůdcem té vaší smečky! Nezahrávejte si s mou trpělivostí a vstřícností, nebo na téhle škole končíte! Všichni!“
Kenley stál se založenýma rukama a upřeně si Snapea měřil.
„Budeme tam, pane,“ odpověděla místo svého přítele Lovella Blishwicková.

………………………….

Brú na Bóinne; 2. října 2010

Neuplynuly ani dva týdny od posledního setkání a Draco zamířil opět do Irska. Doba byla zralá ke změně a všichni to věděli. Bylo to cítit ve vzduchu a Draco by byl o tom, že svět v současné podobě končí, přesvědčen i bez těch starodávných proroctví. Společnost, tak jak se vyvinula, kdy se přirozená elita schovávala před primitivními masami, přece nemůže dál existovat. A mudlové čelili čím dál větším problémům. Společnost byla nemocná. Jevila známky chronické nemoci, která čas od času, v poslední době čím dál častěji, propukává náhlým vzplanutím. Pokud mudlové ničí Zemi, mohou se kouzelníci tvářit, že se jich to netýká? Jistěže ne! Ani kvůli sobě, ani kvůli nim. Bylo stále jasnější, že si mudlové nedokážou vládnout sami, že ani se svými technickými hračkami nemohou nahradit přirozenou aristokracii, potomky vyšší rasy, Starších. Ale tato doba již brzy skončí. Přijde nový věk, věk, kdy bude nutné celou společnost obnovit. Možná se to neobejde bez obětí. Ale za ten výsledek to stojí. A co je důležitější, on bude u toho. Doufal, že právě jemu se podaří nalézt toho, kdo otevře bránu, aby proroctví byla naplněna, aby se Starší vrátili. Bude to on, kdo pomůže nastolit nový řád, a proto právě on bude patřit mezi ty, jež budou nový svět ovládat.
„Vítám vás,“ uslyšel známý důstojný hlas Liádan. „Velmi si vážím toho, že jste vážili cestu z daleka, přestože se naše poslední setkání uskutečnilo tak nedávno.“ Odmlčela se a přelétla vážným pohledem po všech přítomných. „Nedělala bych to, kdyby to nebylo nezbytné. Chtěla jsem však, abyste všichni slyšeli přímo a bez zprostředkovatelů zprávy, které mi hlásili sestry a bratři z Českých zemí.“
Draco se podíval směrem, kterým žena pokynula. Na opačné straně stolu povstali tři ženy a dva muži. Lehce kývli hlavou a znovu si sedli.
„Nejdříve však chci slyšet zprávy o tom, co jste za ty dva týdny, které jsme se neviděli, zjistili.“
Nikdo se nehlásil.
Liádan se podívala směrem ke Dracovi. „Gannone, vnuku Ailbe, spoléhala jsem na tebe. Zjistil jsi něco o tom, zda se pohybovala v blízkosti Toma Raddlea dívka či žena, která mohla porodit Toho, jehož příchod očekáváme?“
Draco povstal, pokynutím pozdravil všechny přítomné, a pak se podíval do očí Liádan. Na znamení úcty se lehce uklonil. „Liádan, vnučko Treasy, velmi si vážím tvé důvěry a mrzí mě, že jsem se nedokázal zhostit role, kterou jsi ode mě očekávala. Snažil jsem se zjistit co možná nejvíce. Bohužel však téměř všichni jeho přívrženci jsou mrtví nebo v Azkabanu. Hovořil jsem pouze s matkou a několika vdovami po Smrtijedech. Nic jsem nezjistil.“
„Žádnou stopu? Ani náznak možného směru pátrání?“
„Bohužel, je mi líto. Budu pátrat dále, možná naleznu někoho, kdo mi bude schopen říci více.“
„Řekni mi něco o proroctví, které zaznělo v britské škole, Gannone. Očekávala jsem, že o něm začneš hovořit sám,“ řekla s nádechem nesouhlasu v hlase.
„Liádan, nechtěl jsem tím obtěžovat. Nepovažoval jsem to za důležité,“ sklopil hlavu Draco.
„Co je důležité a co ne, nech na posouzení Rady. Jak zní to proroctví?“
„Něco málo vím. Koluje však příliš mnoho verzí na to, abych mohl určit, která je správná. Všechny je samozřejmě sepíšu a dám k dispozici Radě i všem Strážcům. Verze proroctví, které znám, se však shodují vždy v jednom – v příchodu nového temného pána. A vyvoleného nebo nějakého prince. Ten jej má buď podpořit, nebo zastavit. Pracuji na tom, abych zjistil více.“
„Vyvoleného? Prince? A to ti nepřipadalo důležité, Gannone?“ vykřikla hnědovlasá žena sedící po boku Draca. „Teď, když v té vizi-“
„Brianno, dcero Keelan, kroť svůj temperament,“ nenechala ji domluvit předsedající. „Gannone, také si myslím, že by to mohlo být důležité. Nechme teď ale hovořit bratry a sestry z českých zemí. Nio, dcero Brigity, máš slovo.“
„Děkuji, Liádan, vnučko Treasy.  Považovali jsme za nutné promluvit zde o muži, spíše ještě chlapci, který začíná mít vliv v našich zemích. Zdá se, že dosud jen velmi neformální vliv, žádné oficiální instituce pod kontrolou nemá. Ale shromažďuje kolem sebe přívržence. Uvažovali jsme, jestli on není tím, jehož očekáváme. Je mu sice už něco přes dvacet let, ale…“ Odmlčela se.
„Jmenuje se Roman Heller, ve skutečnosti je nemanželským synem ze starého kouzelnického rodu Wulfů,“ navázal na ni její společník, podsaditý muž s kaštanovými již prošedivělými vlasy. „On ale o sobě svým přívržencům, říkají si Smrtihlavové, tvrdí, že je znovuzrozením Gellerta Grindelwalda, ale tomu se nám nechce věřit.“
„Děkuji ti, Nolane, synu Bedelie. Nemyslím si, že on je naším Vyvoleným, i když se to nedá samozřejmě vyloučit. Spíše mě zaujala možná souvislost s tím, co nám řekl Gannon Ailbin. Sledujte jej.“
„Ano, Liádan. Děláme, co můžeme. Může být nadějí. Může být i nebezpečím, to neumíme zatím rozpoznat. Máme u něj několik našich lidí, zatím se však nikdo nedostal do jeho bezprostřední blízkosti.“
„Děkuji, Nolane, děkuji Nio. Děkuji vám všem i těm, co zde nejsou a pracují v skrytu tam, kde je jejich místo.“
Draco zamyšleně seděl. Informace do sebe skutečně začínaly zapadat. Nový temný pán tedy opravdu povstává. Může být ten mladík Grindelwald, jak tvrdí? Nebo je to podvodník, který se zaštiťuje slavným jménem, aby posílil oddanost svých stoupenců?  Nebo je to snad Pán zla… Ne, to se mu nezdálo pravděpodobné. V každém případě o tom musí zjistit více. Musí se dozvědět přesné znění věštby Trelawneyové. Musí zjistit, co Brianna nedořekla. Usmál se. S tím posledním si poradí nejsnadněji. Ještě dnes v noci.

…

„Gannone,“ vydechla Brianna a přitulila se k Dracovi.
Draco zavřel spokojeně oči a vnímal její jemné zklidňující doteky. Po chvíli vstal, došel pro skleničku, nalil do ní bílé víno a podal ji Brianně.
„Mohl jsi ji přivolat,“ usmála se na něj.
„Mohl, ale kvůli tobě stojí za to vstát, Brianno,“ odpověděl jí Draco.
„Já se snad do tebe zamiluju.“ Vychutnávala si víno jako kočka.
„Dneska jsi mě překvapila,“ podíval se na ni upřeně Draco.
Brianna se zapýřila a sklopila oči. Draco na ni s úsměvem pohlédl. S velkýma zelenýma očima vypadala skoro dětsky. Kdyby nebyl u toho, nevěřil by, čeho všeho je toto ztělesnění nevinnosti schopno. Ale její pohled byl pohledem kočky. Nevyzpytatelné, něžné a divoké kočky.
„Brianno, Brianno, kolik ti bylo? Třicet nebo šestnáct? Pořád mě překvapuje, jak se žena jako ty dokáže chovat a tvářit jako nezkušená dívenka. Poté, co se předvede jako nejúžasnější milenka, kterou znám.“
„Ve skutečnosti mi bude už čtyřicet, a to ty dobře víš,“ usmála se. „To, že některé věci dělám, ještě neznamená, že o nich budu schopná mluvit. Byla jsem vychována jinak. Hranice mi byly jasně dány. Já je překračuji.“
„Už je překračuješ dost dlouho na to, aby sis zvykla.“ Draco jí přejel nehtem po šíji.
Brianna se zachvěla a zvedla k němu pohled. „Gannone, já to nehraju. Ani tehdy, ani teď. Oboje jsem já.“
„Jsi krásná. Jsi úžasná. Nejúžasnější žena, kterou jsem měl.“
„Přeháníš, nemluv o tom, prosím,“ nejistě se usmívala.
„Dobře. Stejně jsem to myslel jinak. Ne že by tvoje intepretace-“
Brianna po něm hodila polštář a zašklebila se. „To nebyla moje interpretace! Ty jsi… Víš, co jsi?“
Draco si ji přitáhl k sobě. „Naprosto přesně. Před dvaceti minutami jsi mi to dokonale vysvětlila,“ šeptal. Políbil ji, pak vstal, oblékl si župan a nalil si také sklenici vína. Sedl si vedle ní a chvíli pomalu upíjel.
„Dneska jsi na Shromáždění zareagovala zvláštně. Co tě tak zaujalo na tom, že se proroctví týká nějakého prince? A co tě Liadán nenechala doříct?“
„Proč mě to zaujalo? Asi proto, že jsem Princeová, Gannone.“
Draco zamyšleně otáčel skleničkou a pozoroval chvíli mlčky Briannu. „Znám to jméno. Pokud vím, tak je to dost bohatá irská rodina. Ta malá uličnice, která dělá v poslední době strážní službu, se zmiňovala, že je také z tohoto rodu. Vlastně mluvila i o nějaké tetičce Keelan, mělo mě hned napadnout, že je tvá neteř, Brianno Keelanina,“ zadeklamoval jméno s přehnanou vážností. „Ale tehdy jsem si to nespojil.“
„Myslíš Grainne? Je hrozně prostořeká. Moje neteř tak úplně není, ale z našeho rodu je. Její prababička a moje babička byly sestry. A nejde jen o to, jestli je naše rodina bohatá. Je stará. Patří ke Strážcům od samého počátku. Patří k této zemi od počátku.“
„Takže ty si myslíš, že ten princ z proroctví může znamenat, že jde o člena rodiny Princeů? O prince s velkým P,“ řekl zamyšleně Draco.
„Ty to stále nechápeš. V našem případě je to totéž. Z našeho rodu byli velekrálové Erinu. Přestože v té době jsme si ještě Princeovi neříkali. To jméno jsme přijali teprve před několika staletími, když jsme potřebovali nějaké příjmení. Všichni jsme princové a princezny. Princové, kteří se nestanou králi.“ Briannin hlas zněl hrdě, její oči však posmutněly. „Ale já si nic nemyslím. Nejdřív zjisti přesné znění toho proroctví, ano? Pak si možná začnu něco myslet.“
„Neznáš nějakou Eileen Princeovou?“ zeptal se Draco ledabyle.
Zavrtěla hlavou. „Nic mi to neříká.“
„Je to zvláštní jméno. Alespoň mezi kouzelníky jsem se s ním nesetkal. Mudlové je používají, ale ta žena mudla nebyla.“
„Také jsem se s ním mimo naši rodinu nesetkala. Naše jméno je v Irsku pojem,“ řekla sebevědomě. „Možná v jiných zemích… Kdo je ta žena?“
„Je už mrtvá. Byla to matka jednoho známého. Není to důležité, Brianno. Jen mi připadá zajímavé vědět, jestli ten známý není tvůj příbuzný. Jen jsem zvědavý.“
„Zjistím to, Gannone, ale v naší rodině se o žádné ženě tohoto jména nikdy nemluvilo. Řekni mi o ní víc. Jak byla stará? Žila v Anglii?“
„Netuším. Pokud vím, tak se v Anglii vdala za mudlu, porodila syna a dost brzy zemřela. Jejímu synovi je teď kolem padesáti let. Chodila do naší školy v Bradavicích.“
„Nezdá se mi, že by mohla patřit k nám. Naše ženy se nevdávají mimo Strážce, natož za mudly. Spíš zůstanou svobodné a stanou se nejvyššími zasvěcenými. A proč by studovala v Bradavicích? Pokud vím, žádná z mých sester ani sestřenic v Bradavicích nestudovala. Ale popátrám, Gannone.“
„Hm, byl bych rád. Co se vlastně stane s tím chlapcem, s Vyvoleným, až jej někdo najde, máš o tom nějakou představu?“
„Samozřejmě,“ usmála se. „Vezmeme jej sem jako učedníka.“
„I když nebude syn Strážce?“
„Je potomkem Strážců. Musí mít naši krev. Takže s tím nebude problém. Proč se ptáš? Neřekl jsi Liadán všechno, že,“ pátravě si jej prohlížela.
„Jistěže jsem řekl vše, co vím,“ odpověděl Draco jemně. „Proč myslíš, že ne? Tvé děti jsou učedníci?“ změnil raději téma.
„Samozřejmě. Pošleš sem i svého syna?“
Draco se lehce zamračil. „Nevím. Začal jsem o tom uvažovat teprve nedávno. O jaké vizi jsi vlastně dneska mluvila? Co je v té nové vizi?“
„Já jsem mluvila o vizi? Kdy?“
„Když tě Liádan přerušila. Odvedla pak řeč jinam, takže jsem se na to na Shromáždění nezeptal.“
„Ani jsem si to neuvědomila. Myslíš, že Liádan nechtěla, abych o tom mluvila?“
„Nevím. Ale řekneš mi, o co jde?“
„Jestli Liádan nechce…“
„Brianno, mně přeci můžeš důvěřovat. Vždyť i Liádan mi důvěřuje. Spoléhá na mě. Já to proroctví zjistím. Ale mohlo by mi při pátrání pomoci, kdybys mě seznámila i s dalšími indiciemi. Snad si nemyslíš, že bych toho zneužil?“ Draco se předklonil, vzal její ruce do svých dlaní a podíval se na ni. „Přeci mi věříš, Brianno.“
Brianna chvíli mlčela, pak odpověděla. „Jedna dívka měla zvláštní vizi, když jsme minulou neděli u moře… To je jedno, co jsme dělaly, to se týká jen žen,“ kousla se do rtu.
„Co bylo v té vizi?“
„Viděla vodu, jak zaplavuje svět. Hladiny oceánů i řek se zvedaly. Pak uslyšela hlas ženy, Starší, který tvrdil, že vodu může porazit jen oheň. Bílý oheň. Cestu ohni otevře Princ lidí. Dostala poté příkaz, abychom obnovili zemi i srdce naší země…“

……………………

Bradavice; 3. října 2010

„Severusi, pořád si nejsem jistá, že je to skutečně nezbytné. Pokud je ten chlapec… pokud není nakažený… přiléváme tím jen olej do ohně všech těch zvěstí a pomluv.“
Snape stiskl rty, beze slova se otočil a otevřel jeden z šuplíků svého psacího stolu.
„Tady mi píšou Burkeovi.“ Na stůl hodil první z pergamenů. „Paní Zabiniová. Halvorovi. Silverovi. Puceyovi. Millicent Flintová chce, abych jejího syna okamžitě poslal domů. Slinkhardovi vyhrožují, že budou požadovat tvé okamžité odvolání a vyhnání všech vlkodlaků z Bradavic. Terrence Higgs chce vědět, kdo jsou léčení vlkodlaci. “ Odmlčel se a podal své kolegyni poslední pergamen.  „A tohle je obzvlášť milý dopis, Minervo, Barnabas Cuffe požaduje oficiální prohlášení školy do Denního věštce.“
Minerva McGonagallová jej nesouhlasně pozorovala. „Vždyť se nikomu nic nestalo,“ namítla nepříliš přesvědčeně.
„Ale mohlo. A oni to vědí. Neříkej, že stejné dopisy nedostáváš také. Kolega Kratiknot jich od rodičů svých studentů má dost. A Septima Vectorová za Mrzimor taktéž. Longbottom nejspíš také, i když s ním jsem o tom nehovořil. A nebyli to právě nebelvírští studenti, kdo inicioval tu petici, která nyní koluje po hradě?“
„Může to být někdo jiný. Někdo, o kom nevíme.“
„A kdo? Nemyslím si, že by nám kousnutí vlkodlakem rodiče zatajili. Jistě, můžeš namítnout, že to nemuseli vědět, ale to je dost nepravděpodobné. To víme oba.“
„Ale vyloučit se to nedá.“
„Samozřejmě. Vyloučit se to nedá,“ stroze přikývl Snape.
„Nešel někdo z těch léčených jen ven?“
Snape zavrtěl hlavou. „Oni tvrdí, že ne. Včera jsem se s nimi sešel. Nejsem si samozřejmě úplně jistý, že jim můžu věřit. Začínám u nich pozorovat čím dál silnější sounáležitost. Napříč kolejemi.  Říkají si Smečka a chovají se tak. Zkusil jsem zjistit od léčených studentů, zda netuší, kdo by to mohl být. Nic neřekli. Vypadá to, že buď skutečně nic nevědí, nebo kryjí jednoho z nich.“
„Mohli bychom zkusit Veritasérum,“ navrhla McGonagallová.
„Ne, v žádném případě ne. Ten lektvar, co jim dělám, je škodlivý sám o sobě. Jakýkoli další lektvar může jejich zdravotní stav ještě zhoršit. Vlastně už teď je pomalu otravujeme. Poppy by to nepřipustila. A bez povolení ministerstva…“
Minerva kývla hlavou. „Nitrozpyt?“
Snape si ji chvíli měřil. „Nečekal bych, že něco takového navrhneš právě ty, Minervo. Samozřejmě, že mě to napadlo. Má to však několik ale. Vezmi nejdříve do úvahy, že ze skutečnosti, že jsem mistr nitrobrany, automaticky nevyplývá, že jsem stejně tak dobrý i v nitrozpytu. A proniknout do něčí mysli ještě zdaleka neznamená najít tam to, co hledáš.“
„Severusi, jsi nejlepší-“
„Dále,“ nenechal se přerušit Snape, „najít myšlenku z doby, kdy dotyčný byl ve své zvířecí podobě, je nesmírně obtížné. Myšlení vlkodlaků se přeci jen dost odlišuje od myšlení lidí.“
„Oni svou mysl neztrácejí, to je přeci podstatou lektvaru,“ namítla profesorka McGonagallová.
„Jistě. Stejně jako ty neztrácíš svou mysl ve své kočičí podobě. Neřekl jsem, že je to nemožné, jen, že je to obtížné. Nejdůležitější však je, že použití nitrozpytu bez souhlasu je srovnatelné se znásilněním. Je to násilné proniknutí do nejsoukromějších zákoutí naší mysli.“
„Chápu. Takže jej nechceš použít.“
Snape se podíval stranou a odpověděl až po chvíli: „Už jsem jej použil. Jedna z nich souhlasila. Otázka je, do jaké míry dobrovolně. Ale souhlasila,“ odmlčel se, chvíli se bez hnutí díval stranou. „Byla to nejspíš chyba. Nic jsem nezjistil. Nejspíš jsem víc ztratil, než získal.“
„Dělal jsi jen to, co jsi musel,“ řekla tiše McGonagallová.
„Samozřejmě. Já dělám vždy jen to, co musím,“ zkřivil Snape v  úšklebku ústa. „Takže si to shrňme. Musíme počítat s tím, že je tady nový vlkodlak, s největší pravděpodobností Lupin. Nemůžeme vyloučit ani druhou možnost, i léčený vlkodlak může být nebezpečný, pokud chce. V tom má Filch pravdu. Ten tvor na něj chtěl zaútočit.“
„Možná jen přeháněl.“
„Nepřeháněl. Požádal jsem jej o vzpomínku. Chceš ji vidět, Minervo?“
„Samozřejmě,“ odpověděla ostře.
Když se vynořila z myslánky, ustaraně pohlédla na Snapea. „Vypadalo to … Pravděpodobně to byl vlkodlak. Ještě hodně mladý. Nevěřilo si to. Jako by si to nebylo jisté svou silou… To však nevylučuje ani jednu z možností. A nevylučuje to, že příště to už zaútočit schopné bude. Co navrhuješ?“
Snape se napřímil, založil ruce na prsou a úsečně, s hlasem nepřipouštějícím odpor, odpověděl:
„Další úplněk je za tři týdny v sobotu. Do té doby je čas. Takže za prvé. Nikdo se nebude potulovat po chodbách. Já a kolega Battley budeme držet pohotovost v ředitelně. Je zkušený bystrozor, společně máme šanci si s tím poradit.
Za druhé. Zůstane otevřená úniková cesta z učebny přeměňování. Jestli to chce ven, neměli bychom to v hradě zdržovat. Zabezpečíme ji ale tak, abychom poznali, zda tudy něco prošlo.
Za třetí. Ve společenských místnostech všech kolejí budou přes noc hlídat skřítci. Vzhledem k tomu, že pouze oni se zde mohou přemisťovat, jsou nejvhodnější. Když bude potřeba, zavolají nás.
Za čtvrté. Léčení vlkodlaci budou trávit tuto noc mimo hrad. Připravíme do té doby Chroptící chýši. Byla ostatně pro tento účel postavena.“
„Je malá!“ protestovala McGonagallová.
„Rozšíříme ji. A až tak malá není. Zařídíme jim ji tak, aby tam byli v bezpečí a měli tam pohodlí.“
„A Lupin?“ zeptala se tiše McGonagallová.
„Připravíme pro něj bezpečné útočiště mimo hrad. Odděleně od ostatních vlkodlaků. Jestli to není on, poznáme to.  Tato opatření budou platit, dokud s naprostou určitostí nebude zřejmé, kdo to je.  A Minervo,“ dodal s kamennou tváří, „aby nedošlo k mýlce. Já to nenavrhuji. Já jsem tak rozhodl.“

…

Bylo tři čtvrtě na tři, když Joshua v knihovně zaklapl knížku o irských kouzelnických rodech a vydal se z hradu. Ve tři měl s Jamesem, Vicky a Teddym sraz přímo u Hagrida. Jejich učitel péče o kouzelné tvory je pozval na čaj a slíbil, že jim ukáže něco vzácného. Tvářil se v pátek při hodině tajemně a nechtěl ani naznačit, o jakého tvora se jedná. Jen řekl, že jsou natolik plaší, že je nemůže ukázat celé třídě. Joshua byl zvědavý, co to bude a jen doufal, že to nebude ani kousat, ani vybuchovat a ani páchnout.
Těšil se na setkání s přáteli, ale byl i trochu nervózní. Ode dne, kdy se od Gemmy Zabinniové dozvěděl, že učitelé podezírají Teddyho, že je vlkodlakem jako jeho otec, uplynuly již téměř dva týdny a po celou dobu neměl příležitost s ním hovořit. Zvěst se rozšířila i mimo zmijozelskou kolej, přestože Joshua sám o tom s nikým nemluvil, dokonce ani s Jamesem a Teddym ne. Teddy totiž u oběda seděl sám, nebyli s ním dokonce ani James a Vicky. Snad jen proto, že jsou z jiného ročníku a bavili se se svými. Nejspíš si jen nevšimli, že je Teddy sám. Určitě.
Byl už skoro u hájenky, když na něj zavolal James. Dobíhal jej po cestičce, dál Josh uviděl i Vicky, jak opatrně schází dolů.
„Ahoj děcka, přišli jste přesně načas,“ přivítal je Hagrid. „Počkáme na Teddyho a pak vyrazíme. Poďte dovnitř, mám pro vás nachystaný něco na zub.“
„Děkuji, Hagride, ale nemám hlad,“ odmítla zdvořile Vicky.
„Ale musíš si něco dát, dyť se úplně ztratíš. Teďkon rosteš, děvče, jen poď. Aspoň jeden muffin sníš.“
Vicky jen vzdychla a následovala je do srubu.
„Kde je vlastně Teddy?“ zeptala se.
James pokrčil rameny. „Neviděl jsem ho. Ale ví, že tu má být, ne?“
„Jistě. Ještě jsem mu to v pátek připomínala.“
Chvíli všichni mlčeli, Josh přemýšlel, jestli i jeho přátele napadlo to, co jej.
„Doufám, že se mu nevyhýbáte, děcka?“ zeptal se Hagrid.
„Proč bychom se mu měli vyhýbat? Víte snad o nějakém důvodu?“ zeptal se váhavě Josh. Nechtěl o tom začínat sám, ale bylo mu jasné, že to, co viselo ve vzduchu, otevřít budou muset.
„Hele, tykej mi. To za prvý. A za druhý – víte nejspíš o tom, co se stalo, stejně jako já. “
„My nic nevíme. Jen nějaké drby. A drby zásadně neposlouchám,“ prohlásila Vicky rezolutně.
„Co se vlastně stalo, Hagride?“ zeptal se James s plnou pusou. „Něco jsme zaslechli. Přišli za námi i holky s nějakým dopisem, abychom ho podepsali. Hodil jsem to do krbu. Teddy je kamarád. Známe ho. Je to skvělý kluk. Ten by přece nemohl…“
„No, pokud jde o to, jestli je skvělý nebo jaký, tak to na věci nic nemění. Nikdy jste neslyšeli o jeho otci?“
Joshua přikývl. „Jasně, že slyšeli. Byl vlkodlak. Ale to se přece dá řešit. Jestli je Teddy vlkodlak, tak se to dá snad jednoduše léčit, ne? Hagride, je pravda, že je jich tady víc?
„No,“ Hagrid uhnul pohledem, „vlastně o tom nemám mluvit.“
„Takže jsou,“ shrnul Joshua.
Vicky najednou prudce vstala, přitom vylila obří hrnek čaje, který netknutě kouřil před ní. „Jdu pro něj!“  Vyběhla ze dveří.
Všichni tři chvíli mlčeli. Ticho přerušil Joshua. „O jaký dopis šlo, Jamesi?“
„Lidi u nás se bojí. Jako by to ani nebyli Nebelvíři! Chtějí, aby Teddyho přestěhovali. Vlastně, aby ho zavřeli. Nejlépe do nějaké kobky, jako prašivého Smrtijeda,“ odpověděl hořce James.
„Nezazlívej jim to, Jamesi. Pokud by Teddy neléčenej vlkodlak fakt byl, tak by ses měl bát i ty. Přeměněnej vlkodlak nepozná ani svý nejlepší přátele,“ vysvětloval Hagrid.
„Teddy není vlkodlak!“ mračil se James.
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se napjatě Joshua.
„Zeptal jsem se ho na to. A on mi odpřisáhnul, že není. Já mu věřím. Ty ne?“ zeptal se útočně.
Joshua chvíli tiše přemýšlel, než odpověděl. „Věřím mu. Jen si nejsem tak docela jistý, jestli by si to musel pamatovat.“
Zavrzaly dveře a dovnitř vešla Vicky a za ruku táhla Teddyho. Teddy byl v obličeji bledý, oči měl zarudlé. Vicky se postavila vedle něj a rozhořčeně prohlásila: „Víte co mu chtějí udělat? Právě mu McGonagallová řekla, že bude příští úplněk někde zavřený!“
„Paní ředitelka McGonagallová. A umí snad mluvit sám, děvče,“ řekl Hagrid. „Teddy, co se stalo?“
Chlapec se nešťastně díval z jednoho na druhého. „Já to ale nejsem! Fakt jsem celou noc spal! Já nejsem vlkodlak!“
„My ti věříme,“ řekl James. „Všichni,“ dodal hlasem nepřipouštějícím odpor.
„Teddy, musíš je chápat. Chodí dopisy rodičů. To víš, bojej se. Hele, sedni si, dej si čaj a vem si muffin. Pek jsem je speciálně pro vás, děcka.“ Hagrid mu vrazil do jedné ruky hrnek, do druhé mírně připálený borůvkový koláček. Teddy si neochotně kousl a dlouze jej žvýkal, jako by jej nikdy nemínil spolknout.
„Tak co ti přesně řekli. Povídej.“ Hagrid poplácal Teddyho po zádech tak, že polovina obsahu hrníčku, který Teddy držel v ruce, skončila na jeho džínách.
Vicky vytáhla hůlku. „Pulírexo!“ zakouzlila a hrdě pozorovala, jak skvrna z větší části zmizela.
„Řekl jsem jí, že jsem to nebyl. A McGonagallová-“
„Paní ředitelka, Teddy,“ napomenul jej Hagrid.
„Tak paní ředitelka,“ opravil se Teddy podrážděně, „mi řekla, že mi věří. Ale že v zájmu bezpečnosti musí jednat. A že připraví místo, kde budu v naprostém bezpečí. Jenže to místo má být mimo hrad. Můžu být mimo hrad v absolutním bezpečí? A co na to řeknou ostatní? Teď už fakt nikoho nepřesvědčím, že to nejsem.“
„Bude to jen pro jednou, Teddy,“ řekla Vicky přesvědčeně. „To se vysvětlí, uvidíš.“
„Teddy, dojdu za ní a řeknu jí, že tu tvou skrýš připravíme někde poblíž mě. U mě budeš v bezpečí, neboj se. A o ostatní děcka se nestarej. Nemusí tě mít rádi všichni. Hlavně, že tvoji kamarádi stojej při tobě. A teď poďte. Něco jsem vám slíbil.“ Hagrid hřmotně vstal a vyšel ven ze svého srubu.
Joshua s Jamesem jej zvědavě, i když poněkud s obavami, následovali, Teddyho musela zvednout ze židle Vicky. Hagrid je vedl do Zakázaného lesa. Po chvíli odbočil z široké cesty na úzkou pěšinku. Otočil se k nim a přiložil si prst na ústa.
„Našlapujte opatrně!“ zašeptal.
Po chvíli došli na malou mýtinku, ozářenou paprsky odpoledního slunce.
Tváře všech dětí se rozzářily v bezdechém úžasu z té krásy. Před nimi, tak blízko, že se jich skoro mohly dotknout, se páslo stádo jednorožců s několika docela malými stříbrnými hříbaty.

 

Další kapitola

741 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí