Tma padá k zemi níž.
Neboj se slov, bratře, a přistup blíž.
Tam někde na nebi z motivů slovanských se zrodil stín.
A cejch stále pálí. Pro strach, že se slovo změní v čin.
Jsem Smrtihlav, tak drž se mých křídel
a obletíme svět.
A všichni budou závidět.
Smrtihlav na zádech ozdoba z kostí,
vítám tě v řadách pozvaných hostí.
Spálí plameny město za obzorem. Spálí!
Kalí vodu pán nakažený morem. Kalí!
Malého človíčka v brýlích přelet můry vyděsil.
Tak začal kolem sebe plácat. Zběsile. Ze všech sil.
Ale byl moc slabý na to, aby zabil.
Létá můra dál klidně kolem světa. Létá!
Tam někde na nebi z motivů slovanských se rodí další stín.
A cejch pálil jen chvíli. Pro strach, že se slovo změní v čin.
Ano, jsem Smrtihlav. Mávnu křídly
a roztočím svět.
Jako motýl jsem se nepoved.
Smrtihlav na zádech lebka bíle září,
má křídla hebká mají nekonečně tváří
a strach se plíží po stěnách.
Až motýl smrti přiletí,
dejte si pro jistotu, lidi, pozor na děti.
Ale já si jen létám okolo hlav
a jenom děsně vypadám.
Jsem Smrtihlav!
Smrtihlav
Praha; 6. října 2010
Nikdo z mnoha lidí, místních ani cizinců, kteří denně přešli po Zámeckých schodech od Thunovské ulice z Malé Strany směrem k Hradčanskému náměstí, si podrobněji nevšímal opuštěného osamělého domu. Turisti jen zběžně ocenili jeho malebnost, místní si už dávno zvykli na to, že zde nikdo nebydlí, že se o dům nikdo nestará; ostatně takových domů je v Praze více. Dveře i okna byly zaprášené, s pavučinami, na první pohled bylo zřejmé, že je nikdo nepoužívá. Nikdy zevnitř nebylo vidět žádné světlo, nikdy nebylo vidět kohokoli vcházet či vycházet.
Přesto dům opuštěný nebyl.
Vnitřek domu byl překvapivě prostorný. V přízemí, které se nacházelo pod úrovní vchodu vedoucího ze schodů, jak již to u budov umístěných ve svahu bývá, byla prostorná síň s klenutými stropy, v horních částech byly soukromé pokoje pána domu a jeho nejbližších. Trvale zde obvykle nepřebývalo více než dvacet osob. Ve sklepích, pod úrovní síně, byla kuchyně, kde hospodařilo několik domácích skřítků.
Přestože byl teprve počátek října, bylo už chladno a v krbu síně hořel oheň. Do místnosti se postupně přemisťovali pozvaní hosté. Když byl stůl již téměř plně obsazen, otevřely se dveře a vešel štíhlý mladík s chladnýma šedýma očima. Jeho obličej vroubený polodlouhými tmavohnědými vlasy byl hezký, bylo v něm snad dokonce cosi dívčího. Na první pohled působil až něžně, ale vyzařovala z něj síla, nebezpečí. Nikdo z jeho příznivců se ostatně jeho vzhledem nenechal mýlit.
Když se posadil, příchozí zmlkli a pohlédli s očekáváním na svého vůdce. Ten přelétl pohledem po všech přítomných, bylo jich okolo třiceti.
„Moji nejvěrnější,“ začal klidným hlasem, „vítám vás na našem pravidelném setkání. Zejména vítám mou milou Dietlindu, a Reinharda Steinera, našeho váženého hosta z Německa,“ pokývnul lehce hlavou k dvojici sedící na čestném místě po jeho pravici. „Melánie, Mórici, Timoteji, velmi rád vás vidím.“
Oslovení vstali a kývnutím s úsměvem pozdravili. Pouze Reinhard Steiner se jen prkenně uklonil.
Grindelwald se pak se obrátil k muži po své levici: „Rád zde vidím samozřejmě i tebe, drahý Grigoriji Jefimoviči,“ oči přítomných se otočily k hubenému dlouhovlasému vousatému muži neurčitého věku, kterého dosud většina z nich neznala. „Vítám také pana Traiana Balcescu a paní Sötét Istvánné. Jenovéfa s naším polským hostem ještě nedorazila?“ obrátil se na štíhlou tmavovlásku sedící nenápadně v rohu šikmo za ním.
Ta se na něj oddaně usmála a odpověděla: „Ne, Gellerte, ale určitě dorazí. Záviš je přivede.“
„Oni nedostali vzkaz, kdy tu mají být, Judito?“
„Musí tu být každou chvíli. Určitě je zdrželo něco vážného. Jistě se to vysvětlí.“
Grindelwald si chvíli měřil všechny přítomné. Pak vstal, poodstoupil kousek od stolu a složil ruce na prsou. Jako by v tu chvíli povyrostl, nikdo již nevnímal, že je ve skutečnosti poměrně malé postavy. Zvedl hlavu a začal hovořit. Jeho hlas prozrazoval silnou vůli, autoritu. Byl tichý, avšak překvapivě pevný.
„Sešli jsme se zde proto, abychom převzali moc. Nemám v úmyslu to zastírat a nebudu to zde zastírat. Všichni, co zde jste, patříte k lidem, kterým důvěřuji. S každým z vás jsem se již sešel. A proto vím, že naše názory jsou shodné. Naše cíle jsou shodné. Naše poslání jsou shodná. Pro větší dobro převezmeme správu věcí lidu obojí krve do svých rukou.“
Grindelwaldův hlas pozvolna sílil. „Ne, nejsme zde dnes proto, abychom si opakovali naše cíle. Všichni víme, že jsme nebyli obdařeni silou náhodou. Naše síla je naším posláním. Je naší povinností tuto sílu využít. Splnit naše poslání. Je naší povinností zabezpečit pokračování společnosti. A všichni rovněž víme, že bez nás to není možné.“
Odmlčel se, jeho podmanivý hlas všechny zaujal.
„Nebudu se opakovat, nebudu vyjmenovávat všechny důkazy toho, že mudlové si nedokážou vládnout sami. Jejich takzvané demokracie jsou nejen zoufale neakceschopné, ale hlavně,“ zdůraznil, „nedodržují ani ty hodnoty, od nichž odvozují svou legitimitu. Nemuseli bychom si toho všímat. Ale jejich pseudohodnoty zaplevelily i kouzelnické společenství, tak jako jejich zplodiny zaplavují naše vody a znečišťují náš vzduch. Hloupí nemohou vládnout chytrým. Primitivní nemohou převyšovat vznešené. Slabí nemohou převážit silné. A my už se na to nebudeme mlčky dívat. My už nemáme právo se na to mlčky dívat!“ zahřměl.
„Je zde snad zde někdo, kdo se domnívá, že můžeme dále zachovávat politiku nevměšování se mezi mudly?“
Přítomní vrtěli nesouhlasně hlavami a očima viseli na svém vůdci. I Judita se obdivně dívala na svého bývalého spolužáka, na svého milého, na svého pána. S hrdostí zkontrolovala svůj přívěšek ve tvaru motýla smrtihlava. Byl odznakem toho, že patří k nejbližšímu okruhu jeho věrných. Její postavení však bylo zvláštní. Zatímco ostatní držitelé smrtihlavů byli pověřováni i úkoly mimo jejich bezprostřední okruh, ona v poslední době zůstávala téměř stále doma. Gellert ji chtěl mít stále k dispozici. Zřejmě právě to bylo důvodem, proč, na rozdíl od ostatních Smrtihlavů první úrovně, nemusela skládat nezrušitelnou přísahu věrnosti. Samozřejmě že neměla v úmyslu zradit jej. Milovala jej stejně, spíše však více, než sebe sama. A on to určitě věděl. Byla přesvědčená, že slib neopomněl, že to byl projev důvěry vůči ní, projev ocenění. Na toto malé privilegium, které bylo jen jejich tajemstvím, byla nesmírně pyšná. Cítila, že právě to je spojuje, to je to, co ji odlišuje od jiných dívek, a musela si přiznat, že i chlapců, procházejících jeho ložnicí. Je přirozené, že muž jako on se nemůže spokojit s jednou ženou. Ona však byla ta, která zařizovala veškeré vnitřní záležitosti domu, organizovala schůzky, ovlivňovala, kdy a koho přijme. Ona mu stála po boku. A ostatní ji takto vnímali. Byla jeho ženou, aniž by k tomu potřebovala formální stvrzení.
Soustředila se znovu na Grindelwaldova slova.
„…Musíme ovládnout mudlovská i kouzelnická centra moci i v dalších zemích. Postupně, nenápadně. Pak svou povinnost splníme. V jedné zemi se nám to už podařilo.“
Znovu se odmlčel a sledoval, jak to mezi jeho posluchači zašumělo. Většina z nich byla překvapená, netušila, že první fáze již byla završena.
„Teď musíme pokračovat dál. Země, které reprezentujete, již jsou rovněž téměř naše. Za chvíli vám dám prostor, abyste o pokroku podrobněji informovali,“ pokynul cizincům, kteří jeho projev pozorně sledovali prostřednictvím tlumočníků. „A budeme pokračovat ještě dál. Naši lidé v současné době kontaktují potencionální příznivce v dalších zemích. Brzy přijde čas, kdy se přihlásíme k odpovědnosti. Přijde den, přijde ten den, kdy naráz, společně, v jednu chvíli převezmeme veškerou moc! Mudlovské i kouzelnické vlády! Všechna formální i neformální centra moci! Očistíme Evropu! Pro větší dobro! Pro bonum maius!“
„Pro větší dobro!“ odpověděli mu ostatní se zvednutými pravicemi.
„Ale pamatujte,“ ztišil náhle hlas a ztišili se i jeho posluchači, aby jim neuniklo ani slovo. „Nechci násilí. Nechci zbytečné násilí. Násilí není naším cílem, i když si nesmíme zastírat, že může být, a často i bude, nezbytným prostředkem. Oni sami musí pochopit, že jiné cesty není, že to je to, co je pro ně nejlepší. A oni to pochopí.
Jak? Je nutné vyvolat nejistotu, nestabilitu, touhu lidí po pevné ruce, po pořádku. Jen tak budou nakonec, totálně znejistění a dezorientovaní, ochotní přijmout nový řád.
V naší zemi jsme už přiměli mudlovské politiky, aby snížili sociální dávky, šetřili na veřejných službách, a tak zvýšili nezaměstnanost, snížili stavy jejich bystrozorů, policie. To vše přispěje k většímu chaosu. Mudlové budou mít pocit všudypřítomného nebezpečí.
To ale pořád nestačí. Zasáhněte jejich peníze. A to nebude těžké, protože jejich peníze jsou jen slibem, jen pápěřím, dávno ztratily jakoukoli skutečnou hodnotu. Zasáhněte jejich bohorovnost, jejich sebevědomí a jejich společnost se sesype. Nechci válku. Nechci zbytečné mrtvé. Posilujme však úzkost, která plodí beznaděj. Zdůrazněme odlišnosti a chyby, které většina nenávidí. Nenávist plodí úzkost, strach a společný nepřítel vědomí sounáležitosti.
Nemusíme ostatně hledat dlouho! My víme, koho všichni nenávidí, koho se všichni bojí, kým všichni pohrdají!“ hřměl Grindelwaldův hlas. Pak se opět ztišil, mluvil vemlouvavě. „Je zde skupina lidí, která nepřispívá nijak k hodnotám společnosti a jen parazituje. Nebudu je jmenovat. To by bylo zbytečné. Všichni je známe. Všichni s nimi máme zkušenosti. A co je důležitější – mudlové s nimi mají zkušenosti. Pokud proti nim zakročíme, nebudou je bránit. Jenže jejich společnost je založená na rovnosti. Porušte tuto rovnost a zhroutí se celá. Perzekuce jedné skupiny bude mít za následek konec jejich svobod a práv,“ zdůraznil pohrdavě, „jako takových.
Přesvědčte mudly, že jejich pravidla jsou bezcenná. Že jim nezaručí to nejdůležitější, to co opravdu většina z nich chce – život v pohodlí a v bezpečí. Šiřte úzkost, šiřte paniku v jejich myslích i srdcích. Sami, dobrovolně a rádi se podřídí naší vládě. Bez boje. Je to naše odpovědnost. Je to naše povinnost. Vůči nim i vůči nám samotným. Evropa, a je to i naše Evropa, a je to především naše Evropa, nemůže odolat náporu z jihu a východu bez silného vedení. A my jí ho dáme. My jí ho musíme dát. Bez nás je ztracená. A s námi obnoví znovu své postavení vládce světa! Pro větší dobro!“
Přítomní opět povstali a se zvednutými pravicemi zopakovali jeho mantru.
„Musíte opakovat. Stále a dokola opakovat. Kdo je nepřítel. Koho se mají bát. Je třeba zvyšovat jejich nejistotu. Postupně, prostřednictvím našich loutek v jejich vládách, oklešťovat jejich práva. Prostřednictvím médií, která ovládáme a která ještě ovládneme, zveličovat všemožná rizika – ekonomická, ekologická, politická, kriminální. Vzít jim víru v to, že u soudů či úřadů se domohou spravedlnosti. Musíme prohloubit krizi, zvýšit nezaměstnanost. Omezovat sociální zabezpečení. Musí se bát. Budeme jim vštěpovat, že se mají čeho bát a kdo za to může. Musí začít nenávidět. Musí si začít vzájemně nedůvěřovat. Pak jim nabídneme pomoc a ochranu. Pak jim nezbyde nic jiného, než tuto ochranu přijmout, než důvěřovat nám.
Ještě jednou. Nechci masové vraždění, nechci vraždění, které není nezbytné. Jsou to také lidé, svého druhu. Zdůrazním to znovu – cílem je, aby se dobrovolně sjednotili pod naším vedením. A co je sjednotí? Strach, společný nepřítel a pocit nadřazenosti. Ano, i mudlové chtějí mít pocit, že jsou někomu nadřazení. A my jim jej dáme. Ukážeme jim na tvory ještě ubožejší, než jsou oni sami. A budeme čistit společnost obojího lidu od těchto podlidí. Chci logický, uspořádaný svět. Svět pořádku. Nový řád, kde má každý své místo. Pro dobro nejen naše, ale i mudlů – vlastně především mudlů. Pro větší dobro!“
Přítomní opět povstali a zopakovali heslo. Judita si pyšně prohlížela jejich tváře. Bylo nepochybné, že Gellertův projev na ně zapůsobil. Vnímala jejich obdivné pohledy, jejich souhlasný šepot. Gellert je génius. Gellert je vůdce, který ví, co dělat, a co víc – který to, co chce, udělat dokáže. Začala nadšeně tleskat a ostatní se k ní přidali.
Grindelwald je s úsměvem pozoroval, pak se posadil a gestem je umlčel. Poté se se zcela změněným výrazem obrátil na starého zamračeného muže, ke kterému se nakláněla dívka se špinavě blond vlasy. Oba přišli až uprostřed jeho projevu. „Dodatečně zde vítám váženého hosta, pana Jarogniewa Adamicze.“
„Przepraszam za trudności,“ omluvil se polský host.
„Nemáte se za co omlouvat, můj starý příteli,“ odpověděl Grindelwald, aniž by čekal na překlad své polské spojky Jenovéfy Leszenské. „Stál jsi mi věrně po boku tehdy a věřím, že i nyní budeš mou pevnou oporou.“ Zatleskal a na stole se objevily džbány s vínem a sklenice.
„Připijme si na nový svět! Na Nový řád! Pro větší dobro!“
Muži i ženy pozvedli poháry a s očima planoucíma nadšením si připili.
„A nyní si vyslechneme vaše hlášení. Prosím, začni, drahý Grigoriji Jefimoviči,“ oslovil muže po své levici.
……………………
Bradavice; 7. října 2010
Joshua mířil zamyšleně ven z hradu do skleníků. Právě jim skončila první čtvrteční hodina, studium mudlů s profesorkou Clearwaterovou. Trochu mu tento předmět připadal směšný – neměl pocit, že by se zde mohl dozvědět něco, co nevěděl. Nicméně byli teprve na začátku, zatím probírali jen jednoduché věci, konkrétně vztahy v mudlovské rodině. Hodina však pro něj byla zajímavá z jiného důvodu. Posadil se k synovci strýčka Percyho, Aldwynovi Bonesi. Aldwyn sám začal mluvit o petici, která kolovala proti Teddymu. Skoro všichni mrzimorští ji podepsali, ale Aldwyn ne. Na jednu stranu to Joshuu potěšilo, on sám také petici nepodepsal. Ale na druhou stranu – jak si můžou být jisti, že Teddy je zdravý? I Hagrid připouštěl, že nebezpečný být může. Rozhodnutí vedení školy proto spíše přivítal, i když by to Aldwynovi, natož Jamesovi či dokonce Teddymu, nebyl ochotný přiznat.
Ve skleníku se automaticky přidal k Jamesovi. Vedle nich pracovala Vicky ve trojici se svou spolubydlící Marigold Bootovou a její sestřenicí Iris Brownovou. Děti sklonily hlavy nad sazeničky arniky, které pod dozorem profesora Longbottoma přesazovaly.
Za zády chlapců postávala pihovatá Gytha Higgsová a procedila jedovatě mezi zuby, které dodávaly jejímu špičatému obličeji vzhled lasičky: „Jak dojemné. Bratři bez sebe neudělají jediný krok.“
Joshua se na ni zuřivě podíval a ona se před jeho pohledem rychle stáhla za široká záda Nevilla Longbottoma, ve tváři výraz strachu. Joshuovi bylo jasné, že z toho, že jej ostatní nyní nechávají na pokoji, nemůže dovozovat, že by jej přijali mezi sebe. Pořád s ním nikdo nemluvil – kromě Lovelly a prefekta Edwarda Bolea. A kromě několika hráčů z družstva, vlastně jen Scorpiuse Malfoye a kapitánky Edith Greengrassové. Většina družstva ho nepřijala, reptali, že bude hrát schválně proti nim. Neřekli nic otevřeně, něco zaslechl, jen když si mysleli, že je neposlouchá. Báli se ho. Ušklíbl se. Není důležité, jestli ho oni mají rádi. Jak říkal Hagrid, nemůže se zavděčit všem. A pokud si má vybrat mezi pohrdáním spojeným s šikanou a mezi mlčením, které je důsledkem strachu, je lepší to druhé.
Zvedl oči k Jamesovi a strnul. James byl v obličeji bledý, díval se nepřítomně. Rostlina, kterou svíral v prstech, byla už k nepoužití. Joshua si uvědomil, že o celé záležitosti James nikdy nemluvil. On sám byl natolik soustředěný na své problémy a pocity, že mu vůbec nedošlo, že tvrzení Holoubkové se dotýkají nejen jeho matky, nejen jeho osobně, ale že mohou ubližovat i Jamesovi. Věří tomu? To netušil, ale jedno bylo jasné. Nechce o tom mluvit. A ani on sám o tom vlastně mluvit nikdy nechtěl a už vůbec ne s Jamesem.
„Jsi v pohodě, Joshi? Už tě nechávají na pokoji?“ přerušila Vicky ticho, které se svou délkou stávalo nesnesitelným.
„Hm, dá se.“
„Nebudeš mít problémy, když jsi pořád při hodinách s námi?“
„Na ně kašlu. Nebudu se před nimi krčit. Co Teddy?“
„No, upřímně, nic moc. Většina se s ním nebaví. Nebo možná on s nimi. Teď už to nejde moc rozlišit. Dotkla se ho ta jejich petice. Ale jak se chová, tak tím ještě ty zvěsti přiživuje.“
„Jak se chová, Vicky?“
„Je protivný. Dokonce i na mě. Když se tedy vidíme. Většinou se toulá co nejdéle mimo kolej, sám. Celé to zhoršily ty články v Denním věštci.“
„Jaký články?“ zeptal se Joshua.
„Ty nečteš Denní věštec?“ podivila se Vicky.
„Ne,“ odpověděl ostře.
„Jo… chápu, promiň… Psali, co se tu stalo a že si všichni myslí, že to byl Teddy. Trochu tam popsali i teorie, jestli to je dědičné nebo ne… Byly tam rozhovory i s několika rodiči, jak se bojí… Nic příjemného.“
„To nebude dlouho trvat. To se brzo vysvětlí. Přijdou na to hned, jak… Kdy vlastně bude nejbližší úplněk?“ vložil se do hovoru konečně James.
„Au! Marigold, dávej pozor!“ vykřikla Vicky, když jí malá motyčka, kterou Marigold držela v ruce, spadla na nohu.
„Promiň, Vicky. Já jsem nechtěla.“
„V pohodě, já vím, že jsi nechtěla. Jen jsem se lekla.“
„Úplněk bude od soboty za dva týdny,“ odpověděl Joshua, aniž se na Jamese podíval. „Vyřiďte mu, že mu někteří lidi věří. Dneska mi povídal Aldwyn Bones, že to nepodepsal.“
„Aldwínek tetičky Audrey?“ zeptal se James ironicky. „Tak to bych do něho neřekl. Ale včera večer při astronomii mi totéž povídal Morgan. Mimochodem, uškrtil bych ho, kdyby to podepsal.“
„Ale tady Marigold to také nepodepsala, viď Mari,“ usmála se Vicky na svou spolupracovnici.
„Hm,“ podívala se plaše dívka.
„Jak si ale můžete být jistí, že to on není?“ vložila se do hovoru její sestřenice Iris.
„A proč by to on být měl?!“ odpověděl jí útočným hlasem James.
„Třeba proto, že jeho otec byl vlkodlak?“ odpověděla dívka. „Já jsem to podepsala. A nestydím se za to. Je jen rozumné, že přijali ta opatření. To mu přece nemůže ublížit,“ pohodila vzdorně hlavou a Josh jí musel v duchu dát alespoň z části za pravdu.
…
„Pospěšte si,“ volala na ně Vicky od dveří skleníku. „Víte jak Snape nesnáší, když nejsme na začátku hodiny nachystaní.“
„Jo, jenže nemůžu najít domácí úkol z lektvarů. A určitě jsem si ho bral.“
„Nemohl jsi ho nechat v učebně Clearwaterové?“
Joshua zavrtěl hlavou. „Ochomejtala se tady ta potvora Higgsová. Jestli je jako její bratr, tak… Klidně běžte, já vás dojdu. Raději přijdu pozdě než bez toho úkolu.“
„Pomůžu ti,“ oznámil věcně James.
„Já samozřejmě taky,“ vzdychla Vicky a odložila už srovnané pomůcky na stůl u dveří.
„Hele, nemusíme mít průšvih všichni tři.“
„Neřeš,“ zamručel James a pustil se do systematického prohledávání skleníku.
„Počkej!“ plácl se po chvíli Joshua do čela. „Něco zkusím, už mi to fungovalo! Accio domácí úkol!“ mávl hůlkou. Rozletělo se k němu hned několik svitků – jeden z pečlivé srovnané hromádky Vicky, druhý Jamesův, další byl zapadlý pod pracovním pultem a nakonec zpod hromady hlíny ten jeho.
James se na něj udiveně díval. „Ty umíš přivolávací kouzlo? Kdo tě to naučil?“
„No, jednou jsem to zkusil. Když mi schovali ty věci, první den, víš. Je to hodně užitečné kouzlo, když žiješ ve zmijozelské koleji,“ usmál se rozpačitě. Překvapeně rozbalil čtvrtý pergamen. „Je to Coleen Wolpertové. Která to je?“ obrátil se na kamarády. „Neznám ji.“
„Je naše,“ odpověděla Vicky. „Vůbec se nedivím, že si jí nepamatuješ. Je to taková nenápadná myška. A nějak mě nepřekvapuje, že si to tu nechala. Je trochu… U Merlina! My se tady vybavujeme… pojďte rychle!“ popadla věci, a aniž by na chlapce čekala, rozběhla se k hradu.
…
Udýchaně dorazili ke sklepní učebně. Dveře byly otevřené, takže Snape ještě nebude uvnitř, pomyslel si Joshua. Vtrhli dovnitř jako velká voda a hned za dveřmi do svého obávaného profesora vrazili.
„Pan Potter, pan Granger, slečna Weasleyová,“ Snape chytil oba chlapce za ramena. „Zřejmě jste ani po šesti týdnech výuky nepochopili, kdy začíná hodina. Takže to máme deset bodů z Nebelvíru.“
Děti se na něj nešťastně dívaly.
„Čekáte, že vás osobně uvedu na vaše místa, pane Pottere?“
„Omlouváme se,“ potichu odpověděl Joshua a šel si spolu s Jamesem a Vicky sednout dozadu.
„A tobě to zas prošlo. Zase vzal body jen Nebelvíru, hnusnej bastard,“ zasyčel James.
„Abych nezapomněl,“ uslyšeli nebezpečně blízko za zády hlas svého profesora, „máte školní trest. V sobotu v osm hodin budete čekat před mým kabinetem. Všichni tři.“
„Dopoledne máme trénink famfrpálového družstva!“ zaprotestoval James.
Snape ho přejel pohledem, ruce opřel o lavici a obličej přiblížil až téměř k němu. „Nepřehánějte to, Pottere,“ zasyčel. „A pro vaši informaci – nejsem hluchý.“
Nikdo z nich už nic neřekl, jen si začali připravovat pomůcky.
„Odevzdejte domácí úkoly,“ procházel Snape mezi lavicemi. Všechny děti mu podávaly pergamenové svitky s pojednáním o způsobech mechanické přípravy přísad do lektvarů. „Slečno Wolpertová, vy nemáte domácí úkol?“ zastavil se nad malou dívenkou, která nervózně hledala ve svých věcech, přitom shodila kalamář na Snapeův hábit.
„Omlouvám se,“ špitla, „nemůžu ho najít. Ale určitě jsem si ho přinesla.“
Snape se se sevřenými rty díval na spoušť, kterou dívka udělala.
„Já to vyčistím,“ nabídla se nesměle.
„Jen to ne, slečno Wolpertová,“ ironicky se ušklíbl, „rád bych, aby můj hábit zůstal vcelku. A moje kůže bez popálenin. Strhávám vám deset bodů za chybějící domácí úkol. Přinesete ho příště doplněný o popis čistících lektvarů.“
„Pane,“ došel k nim Joshua, v ruce držel svitek, „našli jsme to ve skleníku. Je to ten domácí úkol.“
Coleen se usmála a úkol si od Joshuy vzala. S nadějí v očích ho podávala Snapeovi, ten však pokračoval dál, jako by to neviděl.
„Pane profesore, tady je ten domácí úkol!“ šla za ním.
Snape se otočil, vytáhl hůlku. „Evanesco!“ Text z pergamenu zmizel. „Slečno Wolpertová, úkoly máte odevzdávat na výzvu učitele. A to jste neudělala. Odevzdáte jej příště, jak jsem řekl.“
„Pane, ale ještě ho všichni neodevzdali! Nebylo ještě pozdě!“ protestoval James.
Snape se na něj upřeně zadíval. James seděl, nenamáhal se ani přihlásit, ani vstát, nohy natažené, v arogantním pohodlném polosedu. Jak se podobal tomu, jehož jméno nesl! Jeho alter egu, chlapci, který představoval vše, čím on sám nikdy být nedokázal, který měl vše, po čem on sám toužil, vše, co mělo patřit jemu, ale nepatřilo. Který byl tím, čím mohl a měl být i on sám. Sebevědomý, oblíbený, bohatý. Milovaný otcem. Milovaný Lily…
„Pan Potter nám bude dávat školení o tom, kdy je a není pozdě? Máte s tím očividně bohaté zkušenosti,“ ušklíbl se. „Strhávám Nebelvíru dalších pět bodů,“ prohlásil a pokračoval ve vybírání svitků.
„Pane profesore, to je nespravedlivé,“ přihlásil se Joshua, „ona úkol přece udělala.“
Zase je drzý! sevřel Snape rty. „Pane Grangere, zřejmě na vás má vliv nevhodná společnost, ve které se pohybujete. Běžte si sednout k panu Silverovi,“ ukázal na volné místo na druhé straně učebny.
…
Po obědě Snape pospíchal na odpolední vyučování, když za sebou uslyšel chvatné nervózní kroky. Nezpomalil, už tak měl zpoždění.
„Severusi, měl bys vědět…“ Minerva McGonagallová jej doběhla a chvíli se snažila udržet s ním krok. „Severusi, zastav se, je to důležité!“
„Co je důležitější, než zamezit tomu, aby se studenti vzájemně nepozabíjeli, než tam přijdu?“ zeptal se ironicky Snape, ale zastavil se. „Tak prosím, povídej.“
McGonagallová se tvářila, jako by to, co se chystala říct, raději nevypustila přes své rty. „Psal mi Harry Potter. Severusi, někdo se vloupal k bystrozorům.“
„Ano? To mě vzhledem k tomu, kdo to řídí, zvlášť nepřekvapuje. Je to všechno?“
Zavrtěla hlavou. „Severusi, ta věštba…,“ zhluboka se nadechla a odhodlaně se podívala do očí svého ředitele, „ta vzpomínka, kterou jsem předala Potterovi, zmizela.“
Snape se na ni mlčky a nevěřícně díval. Po chvíli promluvil. „Asi nemá smysl ti říkat, že jsem to předvídal.“
„Severusi, to jsme nemohli-“
„Když jsi to dala Potterovi?“ řekl spíše unaveně než ironicky Snape. „Obnov Fénixův řád, Minervo.“
„Já?“ nevěřícně se na něj podívala Minerva.
„Já to nebudu, i když věřím, že by to pro tebe bylo pohodlnější. Pro ně jsi ostatně na jeho místě ty. A pak si stejně nejspíš zvolí Pottera.“
Bez dalšího se odvrátil a pokračoval v cestě do třídy.
…
Celý den byl zaneprázdněný. Celý den byl nucen řešit každodenní problémy. Celý den dokázal nemyslet na to, co mu řekla Minerva a na důsledky, které to může mít pro jeho syna. Večer, když osaměl ve svém sklepním bytě, nemohl již zastírat, že Joshuovi hrozí nebezpečí. Možná ne hned. Možná ještě dlouho ne. Někdo, neví kdo, má k dispozici celé proroctví, tedy tu část, kterou znala Minerva. A je nepravděpodobné, že by věštbu kradl někdo jen ze zvědavosti. Potřeboval ji ten, pro koho je důležitá, ten, koho se týká. Ten, jehož návrat Sybilla předpověděla nebo který si to o sobě alespoň myslí, pro ni poslal. Děsilo jej, že se to stalo tak brzy.
Samozřejmě, mohl se utěšovat tím, že stopy vedoucí k Joshuovi nemůže nikdo rozpoznat. Ale opravdu nikdo? Že jeho matka byla Princeová, se dalo zjistit relativně snadno. U ostatních skutečností tomu tak naštěstí nebylo. Nikdo z těch, kdo u té záležitosti v domě rodiny Malfoyů tehdy byl, nepřežil válku. Ale může si být jist tím, že nikdo z nich nic před smrtí neřekl? Nemůže. Není to sice příliš pravděpodobné, stále byl přesvědčen, že by se to už vědělo, že by se tato informace rozšířila. Ale nemusela. Mohli ji vědět jen Smrtijedi a jejich potomci. Nemůže si být jist. Nemůže vyloučit, že někdo zjistí podstatu jejich pouta, skutečnost, že je Joshua dítětem osudu. Že Joshua je tím, v jehož moci je přemoci nového temného pána.
Snad jen u toho třetího vodítka si může být jist. I zde však jeho podezřívavá mysl cítila pochybnosti. Jak si může být jist, když Joshua tak neprozřetelně nese, byť jen slabě, rodinnou podobu?
Ne, třebaže snad ne hned, ale někdy, kdykoli, může Joshuovi hrozit nebezpečí od potomků Smrtijedů. A v noci v ložnici je s nimi sám. Měl by jej izolovat? Jenže když jej vyčlení, když bude mít zvláštní zacházení, nepřivolá k němu naopak pozornost? Vždyť pravděpodobnost, že by si někdo mohl dát toto vše dohromady, je ve skutečnosti dost malá. Mohl by jej izolovat za trest, za to, co způsobil. Ale to by ho poškodilo a on chtěl, aby jeho syn vyrůstal co možná nejvíc normálně. Musí ho nechat v jeho koleji, s ostatními chlapci. Ale ne bez ochrany.
„Greeny, Wrene!“ zavolal do krbu.
Poznámka:
K maďarským jménům: „s“ se čte jako „š“. Podoba jména, kterou jsem zvolila, je již poněkud zastaralá, používala se ale běžně ještě v první polovině 20. století i mezi mudly. Čistokrevné maďarské kouzelnické rodiny ji však nikdy neopustily. Tvoří se tak, že žena, když se vdá, nepřebírá pouze příjmení, ale i křestní jméno manžela, ke kterému se přidá koncovka „né“. Sötét Istvánné tedy znamená ‚manželka Istvána Söteta“. Příjmení a jméno maďarština používá v opačném pořadí.
619 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...