Kapitola pátá – Sofie

Alex se s úlevou posadil do křesla v obývacím pokoji jen chvíli poté, co dorazil domů.

Tak to bylo fakt těsně, pomyslel si v duchu.

Ta holka ho málem dostala. Jak jen mohla být tak zatraceně rychlá? Vůbec nečekal, že se tak tiše objeví v tom průjezdu. Jak vůbec poznali, že tam stojí?

Sledoval ten výstup se Smrtijedem celou dobu a nevypadali na to, že by věděli o tom, že je někdo pozoruje. Stačil se přemístit jen na poslední chvíli.

Ale nelitoval toho, že si šel sednout do DEpressa a pak sledoval toho zmetka. Jeho večer tím dostal opravdu zajímavý průběh. Nejdřív hledaný Smrtijed, (teď už si byl naprosto jistý tím, že to byl Avery), pak ten divnej kluk, nejspíš upír podle toho, jak skučel po zásahu tím šípem a čarodějka, která upírkovi zachránila jeho vzácný krček a pak shodila Averyho z nějakého druhého patra. Dost se divil, že si Smrtijed při ošklivém pádu nezlomil vaz. A nakonec se tam ještě ke všemu objevila ta tajemná postava v kapuci.

Alex měl pocit, že tuší určitě správně, že jeden z nich je ten, kdo chytá hledané Smrtijedy.

Napadlo ho, že kdyby se s nimi dokázal spojit, tak by se k nim snad mohl přidat a zkusit vypátrat toho hajzla, co mu zabil rodiče. Nebo kdyby mu alespoň prozradili, jak je nacházejí a hledal by na vlastní pěst. Musel by získat jejich důvěru.

Jenže tu byl jeden velký problém. Neměl ponětí, co jsou zač a ani kde by je mohl najít.

***

 

George prošel úzkou vstupní halou a pátravě obhlížel schodiště. Všude panovalo ticho. Kývl dozadu rukou a Ron potichu zavřel přední dveře. Oba se vydali co nejtišeji ke schodům. Sotva však George stoupl na první schod, tak je zastavil rázný hlas.

„Ronalde! Georgi!“

Otočili se ke své rozzuřené matce s nevinnými úsměvy.

„Dobrý večer, mami,“ pozdravili sborově.

„Okamžitě mi vysvětlíte, kde jste byli!“ zavřískla Molly Weasleyová poněkud rudá v obličeji.

„No…“ nadechl se Ron, ale očividně se k ničemu dalšímu neměl. Naražené rameno ho pořád bolelo a byl poněkud pobledlý ve tváři.

Místo něj tedy promluvil George.

„Byli jsme se projít, máti. Na vzduch, víš,“ prohlásil co nejvíc věrohodně.

„Nelži!“ vyštěkla jeho matka. „Před chvílí se tu stavila Nymfadora! Měla špatný pocit, že ti řekla tu adresu, Ronalde! Byli jste tam, že ano!?“

Kluci zaraženě mlčeli. V kuchyňských dveřích se objevil i jejich otec.

„Raději se přiznejte,“ ozval se tiše.

Oba bratři se po sobě podívali. Odpověděl Ron.

„Jo, byli.“

„A to říkáš jen tak?!“ vyjela na něj Molly. „Co kdyby tam skutečně byl? Co kdyby se vám něco stalo?“

„On tam byl,“ odtušil George.

Jeho matka zalapala po dechu a otec povážlivě zbledl.

„Opravdu?“ ujišťoval se.

Kluci přikývli oba najednou.

„Co se stalo?“ ptal se dál Arthur.

Jejich matka si rukou šokovaně šátrala po hrdle a snažila se klidně dýchat.

„Utekl,“ procedil mezi zuby Ron.

Ve vstupní síňce Doupěte se rozhostilo ticho.

„Vy… Jak jste jen…“ Molly se nedostávalo slov.

Arthur k ní přistoupil a vzal ji kolem ramen.

„Měli bychom být spíše rádi, že jsou v pořádku doma, miláčku,“ tišil ji klidným hlasem.

Molly Weasleyová zavřela a znovu otevřela oči. Už vypadala klidněji. Pak se zahleděla na Rona, který si nevědomky masíroval levé rameno.

„Co to máš s ramenem?“ otázala se okamžitě.

Ron jen něco zahučel.

„Pojď sem, ať se ti na to podívám,“ pronesla už milejším tónem jeho matka.

Hádka byla úspěšně zažehnána. Rona i George však nevyslovitelně mrzelo, že jejich výprava neměla úspěch.

***

 

Dopolední skupina se na své čtvrteční praxi pořádně činila. Předešlý den pozdě večer se totiž z dohledu poněkud vymklo patero štěňat bílých vlků, kteří se mezi sebou řádně porvali. Nebylo to žádné sourozenecké kočkování, všechna štěňata až na jedno, byla nakažená nebezpečnou nemocí podobnou vzteklině, která už zabila jejich matku.

Teď se studenti se vší možnou opatrností museli postarat o jejich rány a kousance. Dva měli vždy na starost jedno štěně.

„Buďte neustále ve střehu,“ nabádal je Alex, který chodil mezi nimi. „Dávejte pozor hlavně na jejich zuby. Máte sice všichni rukavice, ale i tak by bylo nebezpečné, kdyby vás přes ně pokousali.“

Daria s Maileen rovněž měly své malé vlče. Znehybnily mu přední i zadní nohy jen jemným poutacím kouzlem, aby ho ještě víc neprovokovaly, proto ho Maileen raději držela ještě za tlamičku a Daria poctivě hůlkou ošetřovala každou jeho ránu.

„Nejprve jim ošetřete všechny rány hojícími kouzly, jak jsme to procvičovali včera, a pak do nich dostanete tři kapky tohohle,“ prohlásil hlasitě Alex a pozvedl do výšky malou lahvičku s nahnědlou tekutinou. „Všichni tyhle lahvičky máte na policích nad sebou.“

Daria dokončila i druhý bok vlčete, narovnala se a propátrala pohledem určenou poličku. Lahvičku našla a vzala ji do rukou.

„Každému zvířeti opatrně otevřete tlamu, opakuju dávejte pozor na zuby, a nakapete do ní tři kapky. Pouze tři, ano? Pak je dáte zpět do klecí, odkud jste je vzali, každé zvlášť a za hodinu budeme proceduru opakovat,“ pokračoval Alex v promluvě ke svým studentům.

Maileen vlčeti opatrně rozevřela čelisti a natočila jeho hlavu k Darie. Vlček zakňučel a zavrčel zároveň.

„Klid, hochu, za chvíli to budeš mít za sebou,“ tišila ho Daria a pečlivě mu do krku odkápla tři kapky.

Maileen mu pustila tlamu. Vlk na ně ne příliš hezky zahlížel a tiše vrčel. Daria ho přesto pohladila po hlavě a on se nevrle ošil. Pak vrátila lahvičku zpět.

„Výborně, holky,“ ozvalo se za jejími zády. „Můžete ho odnést zpět a až pak povolte to svírací kouzlo.“

Daria se překvapeně otočila. Vůbec si nevšimla, že za ní Alex stojí. Usmál se na ně a přešel k další dvojici.

Dívky se po sobě podívaly. Daria vzala vlčka do náruče a odnášela ho z ošetřovny. Maileen šla s ní. Prošly chodbou, sešly dolů po schodech a zamířily do obrovské místnosti, kde se nacházela spousta pohodlných a pokud možno i prostorných klecí pro nemocná zvířata. Vrátily vlčka na jeho místo.

„Líbí se ti, že jo?“ ozvala se nečekaně Maileen.

„O čem to mluvíš?“ nechápala Daria. „O tom vlčeti?“

„Jen se nedělej,“ usmála se její kamarádka. „Dobře jsem si všimla, jak na něj koukáš.“

„Na koho?“

„Na Alexe přece!“

„To není pravda,“ ohradila se Daria.

„Ale je,“ trvala na svém brunetka.

„Víš co?“ dala si ruce v bok Daria.

„Co?“ zareagovala Maileen vyzývavě.

„Ale nic,“ vzdala to černovláska a vydala se na zpáteční cestu.

„Já to věděla, že mám pravdu!“ zajásala Maileen.

Daria se musela zasmát.

„To se ale budeš muset sakra snažit, abys ho klofla,“ zařadila se jí po bok.

„Ne že bych tohle upozornění potřebovala,“ ohradila se Daria a ještě zrychlila krok.

***

 

Prošel brankou a zavřel ji za sebou. Mezi už ne zcela zelenými keři zamířil po dlážděné pěšině ke vchodu do domu a pod nohama mu šustilo první barevné listí. Před pár dny začal říjen, svítilo slunce a vál jemný vánek. Panovalo krásné podzimní počasí, ale on z něj žádné potěšení necítil.

Bez problémů si otevřel dveře a vešel dovnitř. Poté, co zase zavřel, si stáhl z hlavy tmavou kapuci mikiny a postoupil dál do tmavé haly.

„Angelo?“ zavolal hlasitě.

Nedostalo se mu žádné odpovědi. Nahlédl do kuchyně, do zatemněného obývacího pokoje i do místnosti obložené knihami. Když ji nikde ze jmenovaných místností nenašel, vydal se po schodišti nahoru a k jejímu pokoji. Až teď si uvědomil, že tam vlastně nikdy nebyl, přesto přesně věděl, do kterých dveří má zamířit.

Tiše zaklepal a otevřel. Pokoj byl neprodyšně uzavřen před světlem zvenčí, jinak však působil úplně normálně. Stůl s židlí, skříň, polička a v rohu prostorná postel. Ve stinném pokoji ze svého místa viděl pouze obrys ležící postavy.

Přešel tiše po koberci až k posteli. Angela spala na boku s jednou rukou za hlavou. Ani se nepohnula, když se k ní sklonil. V jedné chvíli mu připadalo, že nedýchá, ale pak přece jen zaslechl velmi jemný dech. Vzpomněl si, že se mu zmiňovala o svém podivném spánku, kdy jí srdce tluče nejvíc třikrát za minutu. Znovu se narovnal.

Ještě chvíli se díval na její klidnou, bledou tvář, než se otočil a neslyšně odešel. Nehodlal ji v žádném případě zkoušet budit.

Raději se vrátil dolů do knihovny, kde se s jeho příchodem rozsvítila spousta svící a rozhlédl se kolem s rukama v kapsách. Od doby, co mu to tu ukazovala, se skoro nic nezměnilo. Jen asi dvě knihy ze stolu uprostřed místnosti našly své místo nejspíše v policích napravo. Přešel k němu a zahleděl se na několik Denních věštců, ve kterých byly některé pasáže zvýrazněné.

Přiblížil si jeden výtisk k očím a začal číst, co Angelu tak zajímalo.

 

„Dobrý večer,“ pozdravil, aniž zvedl oči od složité latiny.

„Nazdar,“ odpověděl mu dívčí hlas. „Ne, abys mi v tom udělal bordel.“

Draco zvedl hlavu od hromady popsaných pergamenů. V otevřených dveřích stála Angela, opírala se o veřej a v rukou držela tmavě zelenou bundu s kapucí.

„Nedá se říct, že bys to měla zrovna uspořádané, ale pokusím se,“ odvětil klidně a znovu se k nim sklonil.

Angela se nenápadně pousmála a pokročila dál do místnosti.

„Už jsem začínala mít starost,“ pronesla tázavým tónem.

Neviděla ho totiž přes dva týdny a Draco bohužel nebyl z těch lidí, kteří by vzkazovali, že jsou v pořádku.

„Našel jsi ho?“ zeptala se, když se na mírnou výtku nedočkala žádné reakce.

Draco zavrtěl hlavou: „Žádná stopa. Jako by se po něm slehla zem.“

Angela si pro sebe něco zahučela a začala si oblékat bundu.

„Měl bych k tomuhle pár otázek,“ podotkl Draco a pokývl k pergamenům a novinám na stole.

„Až se vrátím, pokusím se ti odpovědět na cokoliv. Musím si ještě něco zařídit,“ odpověděla a bundu si zapnula. „Chovej se klidně jako doma,“ dodala ještě a otočila se k odchodu.

„Jdeš se navečeřet?“ otázal se Draco tiše.

Angela zůstala stát.

„Víš, že si přede mnou nemusíš na nic hrát,“ pokračoval klidně.

„Ano, to vím,“ odvětila nesmírně potichu, ale neotočila se. „Vrátím se do hodiny,“ podotkla, odkráčela z místnosti a za chvíli už za ní zacvakly vchodové dveře.

 

Sakra! Zrovna teď? zaklela v duchu.

Rychlým pohybem hůlkou zahojila dvě krvácející rány na krku hubeného kluka a uvolnila ho ze sevření svého pohledu. Odpotácel se s prázdným výrazem pryč a Angela se opřela o špinavou zeď v tmavé uličce. V tu chvíli už se jí před očima míhaly obrazy z okolností smrti dalšího nemrtvého. Tentokrát to byla mladá upírka.

Namáhavě oddechujíc se Angela zase narovnala a otřela si koutek úst, kde jí zůstalo trochu krve.

Už zase…

Tentokrát však neměla mít tolik času jako posledně. Tahle smrt byla blízko… Rychle vyšla z tmavé uličky a vracela se zpět po ulici, kterou sem přišli s tím klukem od nočního baru. Pamatovala si, že procházeli kolem jedné diskotéky. A právě tam ve své vidině viděla tu mladou upírku. Vešla dvoukřídlými dveřmi dovnitř, prošla krátkou chodbou a ocitla se v náruči hluku a pohybujících se mladých těl.

Musela ji rychle najít, ale v tomhle mumraji to byl téměř nemožný úkol. Motala se po sále snad deset minut, než ji konečně zahlédla. Drobná, na pohled asi šestnáctiletá blondýnka. Okamžitě se začala prodírat davem směrem k ní. V tu chvíli si uvědomila, že dívka míří k východu a za ruku ji za sebou táhne mladík, kterému by mohlo být něco přes dvacet.

Rázně se davem protáhla až se konečně dostala zpátky do chodby. Rozrazila dveře a vyběhla na ulici. Všude byl klid. Rozhlížela se na obě strany, ale dvojici nikde neviděla. Musela se spolehnout na svůj instinkt. Klusem se vydala vlevo.

 

Nebyl to žádný mladík, ale asi čtyřicetiletý dospělý muž. Upírka stála nehybně u zdi, jako by ji uhranul. Lovec se právě rozpřahoval dýkou ze stříbra. Angela neváhala a vytáhla na něj hůlku. Kouzlo chlapa odhodilo hezkých pár metrů daleko. Zkontrolovala upírku, ale hned se zaměřila zpět na Lovce. A udělala správně. Byl to kouzelník, jak ostatně čekala, a už na Angelu vztahoval hůlku.

Rychle zareagovala. Cizincovo kouzlo ji minulo, odrazilo se od zdi a napálilo do hubené kočky, která se krčila za hromadou starých krabic. S táhlým zavřísknutím se tam složila k zemi.

Obě upírky se vrhly na Lovce najednou a ten pochopil, že na dvě nestačí. Přemístil se, dokud měl ještě čas. Angela si oddychla a až teď se pořádně zadívala na neznámou.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mladé upírky.

„Jo,“ kývla blondýnka poněkud otřeseně. „Ty jsi Feles?“

Angela pozvedla udiveně obočí.

„Jo, to jsem. To už jsem tak známá?“

„Už jsem o tobě slyšela,“ pokrčila rameny.

„Vyčíhl si tě až tady na té diskotéce?“ zeptala se Angela naléhavě a kývla hlavou k místu, kde ještě před chvílí stál Lovec upírů.

Upírka přikývla.

„Jsi si tím jistá? Nesledoval tě u vás doma?“

„Ne,“ pronesla pevně.

„Přesto si dávej pozor,“ varovala ji Angela. „Teď už raději běž.“

„Ikyrde, Feles,“ poděkovala jí dívka v upírském jazyce a otočila se k odchodu.

Oslovená se pousmála a sledovala ji, dokud nezmizela za rohem. Pak se otočila po zvuku táhlého zvířecího sténání a obrátila se k hromadě papírových krabic. Hubená kočka se tam stále svíjela v bolestech. Přešla k ní a chvíli tu hromádku neštěstí pozorovala. Černá kočka s bílými skvrnami kolem tmavých očí byla hubená, vlastně skoro vychrtlá, celá potlučená a ta hnusná kletba s ní zmítala jako s hadrem. Očividně už v ní moc z jejích devíti životů nezbývalo.

Nerozhodně nad ní postávala. Sama se v léčení a odvracení kleteb ze zvířat nevyznala, ale nedaleko se nacházel Groundwille – známé středisko, kde by se o ni určitě postarali. Ale proč by se měla starat o nějakou kočku…

Zvíře na ni upřelo žadonící umučený pohled. Angela si povzdychla a popadla nějaký starý hadr ležící na bednách. Sehnula se ke kočce a nesmírně opatrně ji do něj zabalila. Pak se s ní z tmavé uličky přemístila pryč.

***

 

„Promiňte,“ oslovila staršího pána sedícího v kukani vrátnice, která byla jedním z vchodů na obrovské pozemky ošetřovny zvířat.

Bělovlasý kouzelník k ní zvedl hlavu od nějakých papírů. Vypadal unaveně.

„Ano?“

„Mám tu raněnou kočku,“ oznámila Angela. „Nemohl byste ji vzít k nějakému ošetřovateli, který tu má službu?“

„Ne, to nemohl,“ odsekl ten dědek poté, co si prohlédl balík v jejích rukou. „Když jste ji sem dotáhla, tak si ji odneste sama.“

„Dobře,“ pokrčila Angela rameny. „Kam mám jít?“

Kouzelník jí rychle a bez chuti vysvětlil cestu a víc si jí nevšímal. Angela si pomyslela, že by se tu mohlo víc dbát na bezpečnost, ale už nic neřekla, ani nepoděkovala a raději se vydala udaným směrem.

 

Místnost s nápisem První ošetření, kam ji ten děda poslal, byla zamčená, ale v otevřených dveřích na konci chodby se svítilo. Rázně tam zamířila a zaťukala na dveřní rám, přičemž stále jednou rukou pevně přidržovala kočku, která už se přestala v její náruči svíjet.

„Dobrý večer…“ pozdravila a ztuhla překvapením.

Vysoký mladík s tmavě hnědými vlasy se k ní otočil od stolu, za kterým seděl s unaveným výrazem ve tváři. V tu chvíli poznala, že ho už někde potkala. Byl to ten čaroděj z průjezdu. Byla si tím jistá. Ve tmě viděla přece moc dobře.

„Ano?“ otázal se Alex a silou vůle skrýval překvapení a napětí, které se ho zmocnilo.

Rovněž věděl, s kým má tu čest. To byla přece holka, co zachránila toho upíra a skoro ho dostala v tom průjezdu. A nejen to. Teď si vzpomněl, že se spolu setkali už předtím. Když do ní tehdy v Sheffieldu málem vrazil.

Angela se rychle vzpamatovala. Nenapadlo ji, že by ji taky mohl poznat.

„Poslali mě za panem Lorskym, ale ten tu už asi není,“ pronesla klidně. „Mám tu raněnou kočku. Kletba Nemorius a není na tom zrovna dobře.“

Alex vstal z židle a raději se zadíval na balík v jejím náručí.

„Má nějaké kouzelné schopnosti?“ zeptal se v první řadě.

„To nevím. Myslím, že je obyčejná,“ pokrčila Angela rameny.

„Ona není vaše?“ podivil se.

„Ne. Našla jsem ji na ulici.“

„Ach, tak… Dobře, položte ji tamhle na stůl,“ pokynul směrem k bílému vysokému stolu uprostřed místnosti.

Angela nejdřív kočku vybalila z hadru, který hned odhodila do koše v koutě a položila ji na udané místo. Micka už sotva dýchala, oči zavřené. Alex si natáhl lékařské rukavice a pozorně kočku prohlédl.

„No, nevypadá moc zdravě,“ podotkl suše. „Typická toulavá kočka…“ dodal už spíš pro sebe a vytáhl hůlku. „Podržte ji prosím vás,“ požádal pak Angelu. „Jestli to opravdu byla Nemorius, tak ji to bude bolet.“

Angela chytila ležící kočku vepředu jemně za hlavičku a druhou ruku jí přitiskla na bok.

„Proč ji neuspíte?“ zeptala se, když Alex vztahoval hůlku.

„V tomhle případě by to bylo dost nebezpečné. Mohla by umřít,“ osvětlil ošetřovatel a pomalu začal přejíždět hůlkou nad kočkou a něco si přitom mumlal.

Kletby ji zbavil bravurně a poté jí ošetřil všechny rány. Pak jí ještě Angela podržela otevřenou tlamičku a on jí do ní něco nalil, až se kočka zakuckala a hodnou dobu nepříjemně chrčela. Pak zvíře rozevřelo doširoka oči. Angela ji pustila. Kočka civěla bez hlesu chvíli na dvounožce v bílém plášti a pak na tu, co ji sem přinesla. Pomalu se postavila na všechny čtyři, ale zůstala na stole.

„Fajn. Měla by být v pořádku,“ prohlásil Alex, stáhl si z rukou rukavice a šel se umýt v umyvadle v rohu.

„To jsem ráda. Bylo by jí škoda,“ podotkla Angela a hleděla kočce do tmavě zelených očí.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ ozval se Alex nečekaně a obrátil se k ní s ručníkem v rukou.

Angela podezřívavě vzhlédla: „Podle toho co to bude,“ odvětila.

Míca opatrně seskočila ze stolu na zem.

„My už jsme se někde viděli, ne?“ prohlásil Alex.

„Myslíte…?“ reagovala Angela neurčitě a probodávala ho pohledem.

Alex si vzpomněl, že ho tehdy zajímaly její oči. Teď by byl raději, kdyby měla zase ty brýle. To, co jí v nich viděl, se mu vůbec nelíbilo.

„Ale ano…“ pokračoval přesto. „V Sheffieldu. Skoro jsem vás srazil.“

„Ach ano, už si vzpomínám,“ přikývla Angela a nevšímala si kočky, která se jí začala otírat o nohy. „Tak to jste byl vy. No, už raději půjdu. Mám docela naspěch.“

Vydala se ke dveřím. Kočka za ní.

„A ještě někde…“ ozval se znovu Alex.

Angele padl pohled na dveře s cedulkou, kterými sem vešla, než se na něj znovu podívala. Mlčela.

„Asi tak před dvěma týdny. V jednom průjezdu na West Endu. Ta čarodějka, co na mě bezdůvodně zaútočila… Byla jste to přece vy…“ nedořekl Alex větu.

„A kdybych byla?“ protáhla Angela.

Na chvíli se rozhostilo napjaté ticho. Kočka se zase začala tisknout k Angeliným nohám.

„Pak bych vás chtěl o něco požádat,“ pronesl Alex nakonec pevným hlasem.

Angela se na něj dívala nedůvěřivě: „O co vy byste mě chtěl žádat?“ zdůraznila nechápavě.

„Ať už jste to vy nebo ten druhý, chtěl bych si s vámi promluvit.“

„Co jestli jsme?“ dívala se na něj čím dál nevraživěji.

„Ten, kdo chytá ty Smrtijedy,“ osvětlil jí Alex.

Dlouhé ticho. V její tváři se nepohnul ani sval. Pokud byla překvapená, uměla to perfektně zakrýt.

„O čem byste chtěl mluvit?“ zeptala se konečně.

„Chtěl bych se k vám přidat,“ prohlásil Alex rozhodně.

Angela ho upřeně pozorovala a rychle uvažovala.

O co tomuhle klukovi jde? Co tam tehdy vůbec dělal? Jak na nás přišel?

Spousta otázek, a žádné odpovědi. Podívala se mu do očí a nevycítila z něj žádnou lež či past. Přesto zůstala opatrná.

„Proč?“ zeptala se pomalu.

„Někoho z nich chci najít. Toho, kdo mi zabil rodiče,“ vysvětlil Alex tiše.

„Proč to nenecháte na bystrozorech?“  ptala se dál.

„To jsou neschopní idioti,“ vyjádřil se nehezky o zaměstnancích Ministerstva kouzel.

Angela s ním musela v duchu souhlasit: „Dobrá… Nevypadáte na to, že byste si chtěl zadělávat na problémy jen pro legraci. Ale já to nejsem,“ řekla tiše.

„Tedy ten druhý? Ten s tou kapucí?“

Pomalu přikývla: „Je to můj přítel. Pokusím se s ním promluvit, ale nic vám neslibuju. Není zrovna přístupný k cizím lidem…“ odmlčela se.

„Udělám cokoliv, abych ho přesvědčil.“

Pokrčila rameny.

Uvidíme, jestli budeš mít stejný elán, až zjistíš, kdo to je, hrdino, pomyslela.

„Nevím, jestli to bude stačit. Ale zkusím to,“ pronesla nahlas.

„Jak mi dáte vědět, kde se sejdeme?“

Angela chvíli přemýšlela. Vzpomněla si, co jí říkal Ron o Darie.

„Nemáte tu teď náhodou nějaké studenty z Campurie na praxi?“ zeptala se klidně.

„Ano, to máme. Já dokonce vedu jednu skupinu.“

„A neznáte Dariu Prescottovou?“

„Ano, to znám. Sympatická černovláska…“

„Výborně. Dám vám vědět po ní.“

„Vy se znáte?“

„Ano, je to má…“ Angela se na moment zarazila. „Kamarádka.“

„Doufám, že se ozvete brzy,“ řekl Alex.

„Těžko říct,“ pokrčila Angela rameny. „Zatím, pane Prewette,“ znovu se otočila k odchodu.

„Ale já se vám nepředstavil…“ zarazil se Alex.

„Máte jméno na dveřích,“ odtušila.

„Počkejte,“ zarazil ji Alex ještě jednou. Zůstala stát. „Nechcete si vzít tu kočku k sobě?“

Angela se s nechutí zahleděla na zvíře, které se jí stále motalo kolem nohou. Bylo to až s podivem. Normálně se jí zvířata stranila.

„Očividně si vás oblíbila a pochybuju o tom, že se někomu ztratila,“ pokračoval Alex. „Pokud ji tu necháte, půjde do útulku.“

Angela shlédla dolů kočce do očí. Ta sice nejdřív o krok couvla, ale pak zůstala stát a táhle zamňoukala. Povzdechla si. To jí ještě chybělo. Domácí mazl.

***

 

Položila plnou misku na podlahu. Kočka ji sice chvíli podezřívavě pozorovala, ještě byla poněkud vyvedená z míry dalším přemístěním, ale pak se hltavě pustila do mléka. Angela se opírala o kuchyňskou linku a pozorovala ji s mírným úsměvem.

Do kuchyně vešel Draco a významně pohlédl na hodiny na zdi. Ukazovaly deset minut po jedenácté.

„Sice nejsem tvoje chůva, ale neříkalas, že se vrátíš do hodiny?“ zeptal se klidně.

„Zdržela jsem se,“ osvětlila to Angela suše.

Draco se podíval dolů na černou kočku hltající mléko, jako by týden nejedla.

„Co je tohle?“ otázal se.

„Kočka,“ odtušila ironicky.

„To vidím taky. Kde se tu vzala?“ opravil Draco chladně svou otázku.

„To je na delší vyprávění,“ odvětila Angela. „Raději si na to sedneme.“

Posadili se společně ke stolu. Kočka skončila s vylizováním misky a ležérně si vyskočila Angele na klín. Ta se na ni sice chvíli nevěřícně dívala, ale pak ji nechala, ať se stočí do klubíčka a začala ji hladit po hřbetě.

„Má jméno?“ zeptal se Draco.

„Hmm, vidíš, nad tím jsem ještě nepřemýšlela,“ zamumlala Angela. „Počkat… Mám to. Sofie.“

„Proč zrovna Sofie?“ zajímal se.

„Když mi bylo pět, měla jsem kotě, které se jmenovalo stejně,“ vysvětlila mladá upírka.

„Co se s ním stalo?“ zeptal se pomalu.

Angela pár vteřin mlčela, než odpověděla: „Jeden kluk ze sousedství mi ho utopil v řece,“ odpověděla tiše.

Na chvíli se v kuchyni rozhostilo ticho.

„Tak kde jsi teda vzala tu kočku?“ zeptal se znovu Draco.

Angela se nadechla a pak mu vypověděla všechno, co se jí přihodilo od chvíle, kdy zachránila mladou upírku z diskotéky, až do toho, kdy zjistila, že se Alexander Prewett zná s Dariou.

Sofie na jejím klíně mezitím usnula.

„Tak co myslíš?“ zeptala se.

Draco chvíli mlčel.

„Nevím. Ty mu věříš?“ otázal se po chvíli oplátkou.

„Nevycítila jsem z něj lež,“ konstatovala.

„A… Daria má na tom Groundwillu praxi?“

„Jo, vím to od Rona,“ přitakala.

„Poslyš, viděla ses s ní vůbec za ty roky?“ zeptal se tiše.

„No… Viděla, ale…“

Angela se odmlčela a Draco poznal, že se jí o tom nechce mluvit.

„Ještě uvidím,“ zahučel nakonec. „Budu si to muset promyslet. Přece jen je to dost riskantní.“

„Na co ses mě to chtěl zeptat?“ obrátila Angela list.

„Hlavně na tu knihovnu v Londýně. Jak máš zaškrtnutý ty články v novinách.“

„Jo, tohle… A co s ní?“ nakrčila Angela obočí.

„Už ses tam dostala?“ zeptal se s upřeným pohledem.

„Ne,“ zavrčela. „A ne, že bych to nezkoušela.“

„Jaký s ní máš problém?“ ptal se dál Draco.

„No,“ Angela se na něj upřeně zadívala. „Takový, jaký tobě dělat potíže nebude,“ odvětila.

571 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí