How many tears must we cry before learning,
Things that we have they’re for real and we’re losing,
Can’t get close enough to you, ‚cause you’re just too far away.
Why do you believe that we’ve got something coming,
You took it all, left me standing here with nothing,
Can’t get close enough to you, ‚cause you’re just too far away,
Too far away.
In your world you must be dreaming, if you think you can survive,
Taking all and giving nothing that’s a crime.
What makes you something special, what about me, I’m here too,
You don’t care what I’m feeling and that’s the truth.
Can’t get close enough to you, ‚cause you’re just too far away.
All I need is understanding and the right to survive,
Only you could see the warnings, and pass them by.
What makes you something special, what about me, I’m here too,
You don’t care what I’m feeling and that’s the truth.
Can’t get close enough to you, ‚cause you’re just too far away.
Too far away.
Sídlo rodiny Malfoyů; 20. května 1999
Končila noc. Na obzoru mezi stromy prosvítaly červánky, nebe vypadalo, jakoby hořelo. Muž, který šel po příjezdové cestě k majestátnímu domu, si však kouzelné hry barev nevšínmal. Nevěnoval pozornost ani nádherné zahradě plné květin probouzejících se do nového dne. Nehodil se sem. Byl zarostlý, dlouhé světlé vlasy slepené, kruhy pod očima. Jeho šaty byly zanedbané – ne špinavé, ale bylo vidět, že jejich nositeli na nich nezáleží. Byl vyčerpaný. Tělesně i duševně vyčerpaný. Rok na útěku. Stále skrývání, změny úkrytů. Hledají ho, cítil, jak se smyčka stahuje. Přátelé se jeden po druhém vzdávali nebo byli zatýkáni; ostatně nyní pochyboval, zda vůbec někdy skutečné přátele měl. Z Británie odejít nemohl, hranice byly zabezpečeny. Těch několik měsíců skrývání v něm zanechalo devastující stopy.
Vešel do domu, kde se okamžitě vynořil skřítek a uklonil se až k zemi.
„Pane, vrátil jste se! Co si přejete k snídani? Může Vám Gorgy odstrojit plášť?“
Muž ho odkopnul. „Zavolej mladého pána.“ Když skřítek vstával, aby splnil rozkaz, muž dodal: „Jídlo připrav potom. Nemohl jsi ještě zapomenout, co chci k snídani, pitomče.“
Bez zaváhání došel do salónu plného obrazů a loveckých trofejí. Hůlkou namířil na připravená polena a zapálil oheň. Sedl si do křesla vedle krbu. Čekal. Kde je tak dlouho? Netušil, kolik bude mít času. Nebyl takový hlupák, aby nevěděl, že jeho sídlo bude hlídané. Jistě už mají bystrozoři poplach, jistě jich sem míří hned několik. Nepochyboval o tom, že bude obtížné odtud uniknout, jestli se to vůbec podaří.
Na stole se objevila smažená vajíčka se šunkou, lehce na sucho opečené tousty, čerstvé máslo, jahodový džem a konvice se silným čajem. Vedle ní stála menší konvička s hustou sladkou smetanou. Vše na stříbrném snídaňovém servisu, který se v jejich rodině dědil už několik století, přesto však vypadal jako nový. Vše bylo jako za starých časů. Muž však věděl, že nic není stejné a nic už nikdy stejné nebude. A syn stále nešel.
„Gorgy!“ křikul.
„Ano, pane?“ objevil se okamžitě skřítek, jakoby tam celou dobu byl, a uklonil se.
„Zavolal jsi Draca?“
„Jistě, pane, samozřejmě, pane. Pán…“ Gorgy se zarazil. Mladý pán nechtěl sejít dolů. Na místo toho chtěl ihned poté, co mu skřítek oznámil otcův příchod, opustit dům. Nepodařilo se mu to však. Příchod majitele domu aktivoval kouzla, která byla už dávno nastavena bystrozory. Dům se stal pastí.
„Přenes ho sem!“
„Ale pán…“
„Nemáš dva pány, hlupáku! Dům rodiny Malfoyů má jen jednoho pána, a toho budeš poslouchat!“
Skřítek se schoulil a začal mlátit hlavou o podlahu.
„Pitomče!“ přerušil ho spíše unaveně než naštvaně Malfoy. „Teď s tím nezdržuj, potrestáš se potom. Splň příkaz.“
Skřítek zmizel a během okamžiku byl zpět i s Dracem.
„Otče,“ syn lehce pokynul hlavou, „přišel bych sám. Jen jsem se chtěl řádně připravit na tak vzácnou chvíli.“
„To jistě,“ ušklíbl se Malfoy. „Stejně tak jsi vždy spěchal, když jsem pro tebe vzkazoval. Jen ti to nějak nevyšlo, že.“
Draco chvíli mlčel. Bylo zřejmé, že pravdivost otcových slov uznává, nemá však nejmenší chuť to otevřeně přiznat. Přitáhl si židli blíž k otci, posadil se a zkřížil ruce na prsou, jakoby chtěl mezi nimi udržet alespoň nějakou bariéru.
„Neměl jsi sem chodit. A nemohl jsem jít za tebou. Hlídají mě. Mám podmínku. A zde… Obávám se, že tento dům nebudeš moci jen tak lehce opustit.“ Dracův tón byl odmítavý. Ani se nesnažil předstírat, že otcův příchod vítá. Proč by také měl? Byl to jeho otec, kdo jej přivedl téměř do propasti, kdo z něj chtěl udělat zločince. A on mu na to skočil. Teď už ho poslouchat nebude. Má svůj vlastní život a do něj se otec nehodil. Nikdy mu nepřipadal tak cizí.
„Vím,“ Malfoy kývl hlavou. „Musel jsem však s tebou mluvit. Je to důležité,“ řekl hlasem, který téměř postrádal obvyklou aroganci.
Syna neviděl od oné osudné noci v Bradavicích. Tehdy, po bitvě, spolu seděli jako skutečná milující se rodina. Takovou blízkost a vzájemnost mezi nimi zažil možná poprvé, avšak zcela jistě naposledy. Narcisa chtěla, aby se všichni vydali vítězům. Očekávala, a její předpoklad se ukázal jako správný, že ona dostane milost. Její role ostatně nebyla pro výsledek celé bitvy zanedbatelná a kromě toho si nikdy osobně nepotřísnila své aristokratické ruce krví. Se synem to bylo riskantnější, ale Narcisa je přesvědčovala , že z toho Draco vyvázne bez větší újmy. Opět měla pravdu. Spravedlivý Potter se skutečně zasadil o to, aby Draco dostal pouze podmínku. Manželka byla přesvědčená, že i on by dostal milost, kdyby projevil lítost. On si to nemyslel. Jeho role byla jiná. On ve službách Pána zla na rozdíl od manželky a syna páchal skutečné zločiny, vlastníma rukama. Byla jen otázka času, kdy to někdo připomene, kdy se najdou svědci jeho některých kratochvílí. Snad to Narcisa myslela upřímně, snad to skutečně nevěděla. Snad.
Od té doby měl spoustu času přemýšlet, co se vlastně stalo a o své roli v celém příběhu. Nelitoval svých zločinů. Copak bylo zločinem zabíjet nečisté podlidi nebo krvezrádce? Zlobil se však na Voldemorta, že svůj boj zpackal. Zlobil se i na sebe, že se v něm spletl. Vybral si špatného pána, a teď za to musí pykat. Pravdu mají vítězové, a on prohrál.
Někdo zoufale bušil na dveře.
„Draco! Co se děje! Luciusi! Pusť mě dovnitř!“
Draco se nervózně díval ke dveřím, nechápal, proč matka nemůže dovnitř, proč proč by otec neměl chtít vidět svou ženu.
Malfoy nezareagoval nijak, jen hůlkou obkroužil prostor, kde se synem seděl a klidně řekl: „Ševelissimo.“
Potom se obrátil k synovi. „Nemám dost času. Nebudu se tedy zdržovat, nebudeme hovořit o tom, proč neposloucháš a nectíš svého otce, a půjdu rovnou k věci. Předám ti to, co mně předala moje matka, a co může říci jen rodič svému dítěti. A to jen jednomu ze svých dětí. Nikomu jinému. Nemůže mu to říci ani před svědky. Podej mi ruku.“
Draco překvapeně podal otci ruku, ten ji uchopil. Vytáhl hůlku, zamířil na prsten na své ruce a zašeptal něco v jazyce, jemuž Draco nerozuměl. Prsten, který vypadal jako přirostlý a který si Lucius Malfoy nikdy nesundával, sám od sebe sklouzl a ocitl se na prstě Draca. A přestože synův prsteníček byl užší než otcův, prsten padl přesně. Draco vyzkoušel, zda ho dokáže sejmout, nedokázal s ním však ani pohnout. Podíval se nesouhlasně na otce.
„Prsten nesvlékneš. Je znakem Strážců. Prsten je symbolem našeho poslání a sám je strážcem toho, že tajemství neporušíš. Zabil by tě. S jednou výjimkou, a tu už znáš.“
Draco se stále nevěřícně díval na otce. Nerozuměl tomu.
„Nevím toho příliš mnoho. Učení Strážců jsem nikdy plně nepochopil, pobýval jsem tam jen krátce. Neprošel jsem ani prvním zasvěcením. Pokud tedy budeš chtít vědět více, budeš se muset vypravit do Bruighu na Boinne,“ pokračoval Malfoy potichu. „Můžu ti předat jen málo.“ Odmlčel se. „Bohužel.“
„Ale i to málo ti stálo za to riskovat svůj život?“ zeptal se zaraženě syn. A tále se tvářil odmítavě.
„Před námi zde žil lid starší krve. Zmizeli před desíti tisíci lety. Nechali zde pouze Strážce. A také své potomky – kouzelníky. A proroctví o svém návratu. Strážci střeží proroctví a rozvíjejí starou moudrost. A očekávají příchod toho, kdo přivede Starší zpět. Pak se obnoví přirozený řád věcí a nečistí budou mít konečně místo, které si zaslouží.
Myslel jsem si, byl jsem si jistý, že Vyvoleným je Pán zla. Strážci se mi vysmáli, nesouhlasili se mnou. Já… nevěřil jsem jim. Byl jsem přesvědčen, že jsem to já, kdo má pravdu, a oni se mýlí. Mýlil jsem se já.“
Několik minut bylo ticho. Malfoy bez hnutí pozoroval plameny.
„Když jsem se přidal na stranu Pána zla, nesměl jsem už mezi ně přijít. Tvrdili, že nejsem připraven ovládnout démony. Že démoni ovládají mě.“ Malfoy se znovu odmlčel. Bylo pro něj velmi těžké přiznávat svou chybu a své ponížení. Nebyl na to zvyklý, neuměl to. Ponížení způsobené odmítnutím Strážců ho stále pálilo, nikdy se s ním nesmířil. A ještě těžší bylo, že tak musí činit před synem. Ovládl však svou pýchu a pokračoval: „Zanevřel jsem na ně. Prstenu jsem se snažil zbavit a zapřisáhl jsem se, že dědictví nepředám.“ Pozoroval prsten na synově ruce, synovi do očí se však podívat nedokázal.
„Teď už ale vím, že Voldemort nebyl Vyvoleným,“ dodal nenávistně. „Všechno zkazil. Ale to neznamená, že Vyvolený nepřijde. Má přijít někdy v této době, po desíti tisíci letech.“
Konečně zvedl hlavu a pohlédl se zvláštním leskem v očích na svého syna. „Starší krev se vrátí. Méněcenní budou smeteni. A ty, ty u toho budeš. Musel jsem ti to říct. Musel jsem ti to předat.“
Draco se díval na otce a nevěděl, co říci. „Otče…“ začal rozpačitě, „já… nevím… Co s tím mám dělat?“ ukázal na prsten.
Malfoy se hořce usmál. „Nic. Nebo všechno. Co budeš chtít. Teď je to na tobě.“
„Jak se k nim ale dostanu?“
Malfoy, který už mezitím vstal a kráčel ke dveřím, se otočil. „Bruigh na Boinné. Pamatuj si. Máš prsten, to stačí.“
Došel ke dveřím a otevřel je. Za nimi stála plačící Narcisa. Položil ji lehce ruku na paži.
„Promiň. Ale už musím jít.“
Vyděšeně se na něj dívala, neschopná slova.
„Expeliarmus!“ ozvalo se hned z několika stran.
………………………
Doupě; téhož dne
„Ginny!“ volala paní Weasleyová, „pojď už, večeře je na stole!“
Harry se před chvíli vrátil do Doupěte. Vlastní dům stále ještě neměli, bydleli u Weasleyových. Harry na tom sice pracoval, neměl však příliš času – kromě svého pravidelného výcviku se stále intenzivně věnoval i hledání Hermiony. Navíc se domníval, že do porodu a nějakou dobu po něm bude Ginny stejně nejlépe s matkou, a ona s tím souhlasila.
Ron už seděl u stolu a nabíral si šťouchané brambory se slaninou, když Ginny pomalu těžkým krokem scházela po schodech. Harry se k ní rozběhl, aby jí pomohl. Ginny se mu lehce vymanila.
„Harry, jsem těhotná, ne invalidní. “
„Ginny, je všechno v pořádku?“ Několik dní ji skoro neviděl. S Ginny byl méně, než by chtěl, a byl moc rád, že to Ginny chápe.
„Jo, v pohodě. Neboj, vše je tak, jak má být. Ale ty vypadáš nějak jinak,“ pátravě si jej prohlížela. „Víš něco nového?“
„Harry?“ přestal jíst Ron. „Ty něco máš! A nic neřekneš!“ Vyskočil od stolu tak rychle, že překotil židli.
Od Nového roku bylo pátrání stále na mrtvém bodě. Krátura nic o ženách ze vzpomínky paní Figgové nezjistil, ženy tedy nejspíš nebyly čarodějky. Snažili se sledovat australskou stopu, jenže australské ministerstvo čar a kouzel jim odmítlo být jakkoli nápomocno. Diplomaticky se nejdříve dotázali, z čeho dovozují, že by se hledaná osoba měla nacházet v jejich jurisdikci, a co provedla. Oficiální odpověď pak zněla, že ze všech známých okolností je zřejmé, že slečna Grangerová, pokud se vůbec na území Austrálie zdržuje, zde pobývá dobrovolně, že je zletilá a bezúhonná. Přislíbili, že jí vyřídí vzkaz, pokud se sama ministerstvu ozve. Po delším diplomatickém jednání Kingsley Pastorek dosáhl alespoň toho, že Australané přiznali, že žádnou dívku tohoto jména ani popisu, která by přicestovala v období posledního roku, v evidenci čarodějek nemají. Navíc důrazně vzkázali, že nestrpí na svém území žádné pátrání britských bystrozorů na vlastní pěst.
Britská policie však umožnila několika vybraným bystrozorům systematické prohledávání vlastních evidencí. Pátrání tedy stále pokračovalo, ale bylo zoufale pomalé.
„Našli jsme tu starší ženu,“ prohlásil hrdě Harry.
„Kdy za ní půjdeme?“ zeptal se dychtivě Ron.
„Už jsem tam byl. Společně s mým mistrem, Battleym. Dneska jsme tam strávili celý den. Našli jsme její vzpomínky, máme všechno potřebné. Myslím, že teď už Hermionu najdeme.“
Všichni nedočkavě obklopili Harryho a ten jim vyprávěl o výslechu staré paní Prichardové. Teď už věděli, kde žena k dopisu přišla, znali jméno, bydliště i školu její vnučky.
„Hermiona si teď říká Mia Wilkinsová a je spolužačka té Meg Prichardové. Studují spolu práva v Sydney. Zdá se, že žije jako mudla, Australáci o ní asi opravdu nic nevěděli,“ skončil své vyprávění.
„Kdy vyrazíme, Rone?“ zeptal se pak svého přítele.
Ron však nedopovídal, jen se zamyšleně díval z okna.
Ginnin zamyšlený a smutný pohled Harry nezaznamenal, všimla si jej pouze paní Weasleyová. „Harry, možná byste to mohli trochu odložit, Ginny bude každým dnem rodit. Čekali jste dlouho, těch několik týdnů to také počká,“ zareagovala.
Harry se nechápavě podíval na Ginny, rodit měla podle lékouzelnice nejdříve za dva týdny.
„Budu zpátky, než se malý narodí. Tohle bych přece neměl odkládat.“ Vždyť jak dlouho čekali, až budou něco vědět. A teď, když je tak blízko, má odjezd odkládat? A pak bude Ginny po porodu, to bude dalších několik týdnů. Ne, nejlepší bude, když odjede hned, aby se mohl včas vrátit. A pak už bude jen s ní. „Ginny, že mám jet hned, souhlasíš, viď.“
Ginny jen kývla hlavou, nestihla však nic říct, protože v tu chvíli se v krbu objevil její otec. Celý zářil.
„Máme ho!“ volal hned na rodinu. „Je konečně v Azkabanu! Vlezl nám do pasti, jak myška na špek!“
„Kdo, Arture?“ zeptala se paní Weasleyová.
„Přeci Malfoy, Lucius Malfoy,“ odpověděl jí nadšeně manžel. „Bylo to úplně snadné. Ani se nestihnul bránit. Doma se cítil bezpečně. Vůbec ho nenapadlo, že celou dobu čekáme, až se o to pokusí. A teď ho máme.“
Harry se rozzářil. „Tak to jsou dnes samé dobré zprávy – my zase máme stopu k Hermioně. Skutečnou stopu. Víme, na které škole studuje.“
„To je skvělé Harry, měli byste se tam vypravit co nejdřív. Řeknu Kingsleymu, že si od zítřka bereš dovolenou. Nemůžeš tam jet ve službě, to víš.“
„Ano pane, provedu!“ smál se Harry a šel zařizovat vše potřebné k odjezdu.
….
Když Harry přišel znovu do jídelny, Rona nikde neviděl. To bylo zvláštní, protože když jej nenašel ve svém pokoji, najisto očekával, že bude zde.
„Ron šel ven, Harry,“ odpověděla mu na nevyřčenou otázku paní Weasleyová. „Běž raději za ním. Připadal mi nějak divný.“
Harry vyšel na zahradu. Nemusel hledat dlouho, když došel k rybníčku, uviděl Rona, jak sedí na břehu a hází žabky na hladinu. Harry si beze slova sedl na kámen vedle něj. Pozoroval přítele, do tváře mu však neviděl, byla skrytá ve večerním stínu. Ron se neotočil, nepřestal házet a jen poznamenal: „Loni na jaře jsem učil házet žabky Hermionu. Vzpomínáš?
„Teď už ji opravdu najdeme, Rone.“
„Víš, hodně jsem o tom přemýšlel. Měl jsi pravdu. Hermiona odešla dobrovolně. Odešla ode mě.“
„Rone, to tak nemusí-“
„Nepřerušuj mě, Harry. Ona mi přestala věřit. Dvakrát jsem ji opustil, dvakrát! To je víc, než se dá tolerovat! A dvakrát jsem tím Hermionu přivedl do nebezpečí smrti. Nejdřív tehdy v Godrikově dole. Ale to mi ještě odpustila. A potom tam, u Malfoyů – to vyvázla jen zázrakem! Nic se jí naštěstí nestalo… ale mohlo! A ani jedno nebyla moje zásluha. Vlastně se jí vůbec nemůžu divit, že mi nedůvěřuje. Má právo se cítit zrazená. A má právo mít muže, který ji dokáže chránit. A to já nejsem.“ Ron už kamínky neházel a jen smutně pozoroval tichou vodní hladinu.
„Rone, to by ti přece řekla. Může to být všechno jinak.“
„Jak, Harry? A jestli by mi to řekla… Víš, já jsem taky neuměl říct Levanduli, že ji nechci, a to mi nebyla zdaleka tak blízká. Třeba mi to jen nedokázala říct.“
Harry mlčel, na kamarádových slovech něco bylo. A navíc ten večer ve stanu, když tančili… Mohlo to být vše ještě složitější.
„Jeď sám, Harry. Zjisti, co se děje. Já bych to asi nedokázal.“
Harry přikývnul. „Pojedu hned zítra, Rone. Už jsem zamluvil letenky.“
„Přiveď ji zpátky, Harry. A řekni jí, ať mi odpustí.“
….
Ginny ležela vedle Harryho a nemohla usnout. Zítra odjede. Bylo jí z toho smutno a zlobila se pro to sama na sebe. Měla pocit, že není dobrou kamarádkou, když se dost neraduje z toho, že konečně najdou Hermionu. Znovu, dnes už potřetí, zkontrolovala bílý kámen. Byl už opět naprosto čirý. S úlevou jej odložila. Políbila Harryho, který se ve spánku jen zavrtěl, obrátila se na bok a přitiskla se svými zády k jeho. Jsou to oni dva, kdo k sobě patří. Nikdo jiný.
908 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...