The ponies run, the girls are young,
The odds are there to beat.
You win a while, and then it’s done
Your little winning streak.
And summoned now to deal
With your invincible defeat,
You live your life as if it’s real,
A thousand kisses deep.
I’m turning tricks, I’m getting fixed,
and I’m back on boogie street.
You lose your grip, and then you slip
Into the masterpiece.
And maybe I had miles to drive,
And promises to keep:
You ditch it all to stay alive,
A thousand kisses deep.
And sometimes when the night is slow,
The wretched and the meek,
We gather up our hearts and go,
A thousand kisses deep.
Confined to sex, we pressed against
The limits of the sea:
I saw there were no oceans left
For scavengers like me.
I made it to the forward deck.
I blessed our remnant fleet
And then consented to be wrecked,
A thousand kisses deep.
I’m turning tricks, I’m getting fixed,
and I’m back on boogie street.
I guess they won’t exchange the gifts
That you were meant to keep.
And quiet is the thought of you,
The file on you complete,
Except what we forgot to do,
A thousand kisses deep.
Bradavice; 18. června 2010
Bylo ráno a do velkého sálu plného snídajících dětí i učitelů vlétávaly sovy, které přinášely ranní poštu. Mezi nimi se zvláštně, téměř nepatřičně, vyjímal velký bílý pták. Připomínal poněkud racka, avšak byl mnohem větší. K noze měl připevněnou úzkou schránku válcovitého tvaru. Doletěl k učitelskému stolu, sedl si mezi Minervu McGonagallovou a Snapea a nastavil nohu.
Minerva si ho překvapeně prohlížela. Věděla, že albatrosy kouzelníci používají pro zaoceánskou poštu, dopis musel být tedy poslán z daleka. Nasadila si brýle a zvědavě schránku otevřela. Vyňala z ní zapečetěný pergamenový svitek, který byl nadepsán „Pro ředitele Školy čar a kouzel, Bradavice, Velká Británie“. Zvědavě pečeť rozlomila.
„Vážený pane řediteli,
Při kontrole nově zapsaných studentů jsme nalezli zápis nezletilého kouzelníka, který se již na území naší země dlouhou dobu nezdržuje. Šetřením jsme zjistili, že se přestěhoval, spolu se svou matkou, natrvalo do Velké Británie. V souladu s dohodou č. 35. Mezinárodního sdružení kouzelníků tedy patří do Vaší školy.
Kouzelnické schopnosti se u něj projevily velmi záhy, do naší knihy byl zapsán již ve věku pěti měsíců.
Jeho jméno je Joshua Granger, narodil se 20. ledna 1999, v Newcastlu. Je synem Hermiony Jean Grangerové, čarodějky, a Severuse Snapea, čaroděje. Zjistili jsme, že jeho současné bydliště je „Doupě“. Bližší údaje o adrese se nám zjistit nepodařilo, předpokládám však, že Vám tyto informace budou plně postačovat.
Srdečně Vás zdravím
Rosamund Susannah McIntairová
Ředitelka Školy čar a kouzel Ayers Rock – Uluru“
Když Minerva dočetla, ruku i s dopisem volným pádem nechala dopadnout na desku jídelního stolu. Zazněla rána, mnohem větší než čekala, a kolegové se po ní zvědavě otočili. Nebyla schopna skrýt výraz překvapení až zděšení. Netušila, že má Hermiona Grangerová syna. A netušila toho zřejmě mnohem více. Nedokázala si to vysvětlit. Kdy k tomu došlo? Za jakých okolností? Vždyť se ani neměli kdy vidět! Slečna Grangerová nebyla celý rok v Bradavicích! Až při bitvě, tehdy samozřejmě k ničemu dojít nemohlo. Pak byl zas Severus dlouho upoután na lůžko a mezitím slečna Grangerová zmizela.
Ať se to však stalo jakkoli, bylo to nepřípustné, stiskla své rty do přísné grimasy. Šlo o zakázaný vztah učitele a studentky – při jeho prokázání by učitel nejen přišel s okamžitou platností o místo, ale velmi pravděpodobně by skončil v Azkabanu. Souhlas studentky ani její věk nehrál roli. Sice slečna Grangerová poslední rok školu nenavštěvovala, ale za normálních okolností by studentkou byla; v očích Minervy McGonagallové tato skutečnost tedy nemohla být polehčující okolností.
Mlčky dopis položila před svého kolegu a utrousila přes sevřené rty: „Musíme si promluvit. Pojď se mnou.“
Vstala od nedojedené snídaně, a aniž by čekala na jeho reakci, vydala se na cestu k ředitelně. Než však k ní došla, dohnal ji Snape. Jeho krok prozrazoval, že je velmi rozrušený. U chrličů, ještě než stačila říci heslo, ji chytil za paži.
„Neměla jsi právo to otevírat! Nejsi ředitelka školy!“
Minerva se podívala do obličeje svého kolegy. Jeho obvykle bledý obličej zbělal do nepřirozené barvy, ústa měl zkřivená hněvivou grimasou. Překvapeně se mu vytrhla. Takto se k ní nikdy nechoval. A přestože se jí jeho agresivní gesto i připomenutí toho, že není ve skutečnosti ředitelkou školy, dotklo, zachovala klid.
„Severusi, tady to řešit nebudeme. Baldrián,“ řekla sebejistě heslo a svižným krokem se vydala nahoru po schodišti, jako by jeho pohyb pro ni nebyl dost rychlý. Snape ji mlčky a se zamračenou tváří následoval. Minerva došla až ke stolu, nesedla si však, stála vzpřímená jak svíce, zkřížila ruce na prsou a čekala.
Snape pečlivě a tiše zavřel dveře, znovu si s nevěřícným výrazem tváře přečetl dopis, jako by nemohl věřit tomu, že prve neměl halucinaci či že se nestal obětí hloupého žertu. Pak unaveně spustil ruku dolu a dopis položil na nízký stolek vedle sebe.
Chvíli na sebe s Minervou mlčky hleděli.
„Neměla jsi to otevírat. Byl to dopis určený mně,“ zopakoval Snape znovu svou výtku, tentokrát již klidnějším hlasem.
„Nechtěla jsem zasahovat do tvých záležitostí, Severusi. Ale vzhledem k tomu, že pro ministerstvo a správní radu ředitelkou školy jsem, nemohla jsem tušit, že tento dopis do mé kompetence spadat nebude. Nemyslím si však, že to je hlavní problém, o kterém bychom měli hovořit.“ Minervin hlas zněl ostře, nebyla v něm ani stopa omluvy.
Snape začal přecházet po místnosti, ruce založené za zády. Zastavil se u okna, a aniž by se otočil na svou zástupkyni, řekl úsečným tónem: „Nevím, o čem jiném bychom měli hovořit. Máme zde dítě, známe jeho adresu. Připravím dopis. Ty se můžeš vrátit ke svým povinnostem.“
„Severusi, drahý chlapče, tak ty jsi otcem. Neřekl jsi mi o té šťastné události.“ Brumbál na obraze se usmíval na Snapea, který se otočil a vztekle zabodl pohled do jeho průzračných očí.
„Hezké jméno jste mu vybrali. Nebo jej vybrala pouze jeho matka? Umíš skutečně překvapit, Severusi.“ Brumbál si Snapea pátravě prohlížel, přestože jej přátelský úsměv neopouštěl.
„Neplánoval jsem vás s touto šťastnou událostí seznamovat,“ odpověděl Snape důrazně. „Ale vy samozřejmě musíte strkat svůj zvědavý nos do všeho,“ dodal sarkasticky.
„Kdybys nechtěl, abych to věděl, jistě bys ten dopis nepoložil hned pod můj obraz, Severusi. Rozhodně nemám ve zvyku tě podceňovat.“ Brumbál se nenechal vyvést z míry a stále se usmíval. „Netváříš se však příliš šťastně. Na koho se vlastně zlobíš? Na mě? Na Minervu? Na slečnu Grangerovou, že ti o narození tvého syna neřekla? Nebo na sebe, že jsi na to nepřišel?“
„Jak víte-“
„Že ti o tom nic neřekla? To přeci není složité, proč bys jinak reagovat tak vztekle na mou nevinnou poznámku? No, a možná jsem také trochu hádal,“ usmál se Brumbál.
Snape na to nic neodpověděl, jen unaveně došel ke křeslu u psacího stolu, ztěžka do něj dosedl a zavřel oči. V obličeji byl bledý, vypadal však již klidně. Pouze pevně zaťaté pěsti prozrazovaly jeho vnitřní boj.
Minerva McGonagallová se dívala z jednoho na druhého. Nechápala, jak to může Albus zlehčovat. Šlo přeci o vážné porušení pravidel morálky učitele.
„Albusi, ale ona byla studentka. Moje studentka. To bylo-“
„Minervo, nech to teď být. Není vhodná chvíle. Severus to teď potřebuje vstřebat. Navíc slečna Grangerová byla zletilá. A nebyla v té době studentkou, jsi příliš přísná, Minervo. Kromě toho se mi nezdá, že bys o tom věděla tolik, abys je mohla soudit. A láska-“
„Je tou největší silou,“ ironicky a neuctivě doplnil Snape.
Minerva nesouhlasně sevřela rty do tenké čárky. Příliš však Brumbála po celý život ctila, aby mu dokázala otevřeně projevit odpor, byť šlo nyní o pouhý odraz jeho duše. Sevřela jen rty, nesouhlasně se na oba podívala a mlčky opustila ředitelnu.
„Kde však berete jistotu, že to byla láska,“ pronesl Snape potichu.
……………………
Ministerstvo čar a kouzel; téhož dne
V jednací místnosti se sešel malý senát Starostolce, tedy tři jeho losem vybraní členové. Hermiona na dnešní jednání připravila dva případy – první, kdy neprovdaná čarodějka žalovala otce svého dítěte o výživné, byl projednán během necelých dvou hodin a již skončil. Druhý byl složitější – týkal se smrti malého dítěte, které onemocnělo dračími spalničkami. Přivolaný lékouzelník však k němu odmítl přijít, s odůvodněním, že to rodina zvládne sama. U dítěte se však objevily neobvyklé komplikace, zřejmě v důsledku setkání s mudlovskými spalničkami, a zemřelo. Rodiče žalovali lékouzelníka a chtěli, aby jej Starostolec potrestal. Za vhodný trest považovali odebrání oprávnění léčit děti.
Ke všem případům Hermiona vždy připravovala veškeré podklady, návrhy důkazů i návrhy rozhodnutí – členové Starostolce žádnou administrativní činnost nevykonávali. Hermionina práce tak byla velmi zajímavá. Rozhodně se nejednalo o práci sekretářky. Na ní bylo, aby případ zhodnotila z hlediska kouzelnického práva a ona byla tím, kdo do značné míry předjímal a ovlivňoval způsob, jakým členové Starostolce rozhodovali.
Projednání druhého případu trvalo skoro čtyři hodiny. Lékouzelník se bránil vzácností komplikací a tím, že mu rodiče nesdělili, že jejich dítě přišlo v posledních čtrnácti dnech do styku s mudlovským dítětem. Rodiče zase logicky namítali, že se jich na to lékouzelník neptal. Hermiona přednesla znalecké posudky, které před jednáním obstarala, a to i od mudlovského lékaře. Po shrnutí všech okolností případu vzhledem k dosavadní bezúhonnosti lékouzelníka i vzácnosti komplikací došla k závěru, že jediné, v čem lékouzelník pochybil, bylo, že se nezeptal rodičů na možnost nákazy mudlovskou formou choroby. Zákaz výkonu povolání označila za nepřiměřený. Navrhla proto povinné proškolení v mudlovských infekčních chorobách a pokutu ve výši tisíc galeonů ve prospěch nemocnice Svatého Munga. Členové senátu její návrh odsouhlasili.
Hermiona se usmívala. Cítila uspokojení, jako vždy, když byl případ rozhodnut podle jejího zhodnocení a doporučení.
Cestou do kanceláře přemýšlela, jestli konečně Joshua dostane svůj dopis. Stejně jako paní Weasleyová se domnívala, že zpoždění souvisí s tím, že se Josh narodil v Austrálii. Nesouhlasila s ní však v tom, že by měl kdokoli z nich jakkoli intervenovat. Neuplynulo zatím dost času, problém se určitě vyřeší sám. Navíc se nástupu Joshuy do Bradavic obávala – dosud se jí existenci nemanželského dítěte podařilo před veřejností utajit. O jeho existenci kromě rodiny věděli jen rodiče dětí z Ginniny školy, a ti nejenže slíbili, že budou mlčet, ale svůj slib překvapivě skutečně dodrželi. Když nastoupí do Bradavic, tak to určitě zjistí i Rita Holoubková, která ji neustále pronásledovala s „dobře míněnými“ pokusy o publicitu. A nejen ona. Vlastně by bylo pro všechny jednodušší, kdyby Joshua nastoupil do Ayers Rock. Zjistila si, že je to velmi dobrá škola, která navazuje na nejlepší britské kouzelnické tradice; využívá však také dosud živé šamanské zkušenosti Aboriginů. Věděla však, že syn si zoufale přeje neopouštět své přátele a nastoupit do Bradavic. Byla proto rozpolcena mezi obě možnosti a rozhodnutí odkládala. Počká, z které školy dopis dostane. A pokud nedostane žádný do konce měsíce, promluví s McGonagallovou. Koneckonců, i kdyby byl Joshua v Bradavicích, ještě by to nemuselo znamenat, že Snape zjistí, že je to jeho syn.
„Mafaldo, byla byste tak hodná a objednala mi sendvič a salát? Dnes nestihnu nikam zajít na oběd, musím ještě prostudovat žádost o podmíněné propuštění Stana Silničky,“ zvedla spis silný skoro třicet centimetrů, který by bez použití kouzla ani nemohl držet při sobě, a ukázala jej své asistentce.
Mafalda, aniž by zvedla oči od rozdělané práce, mávla hůlkou a před Hermionou se objevil sendvič. „Máte ho připravený. Když jste se nevrátila do dvanácti, tak jsem ho pro jistotu obstarala.“
„Díky, jste úžasná, jako vždy,“ odpověděla Hermiona s plnou pusou.
Mafalda Hopkirková se stala její asistentkou ihned při nástupu Hermiony na ministerstvo. Nejdříve z toho Hermiona nebyla příliš nadšená, měla z ní trochu ostych, protože se za ni vydávala při výpravě na ministerstvo s Harrym a Ronem. Navíc ji nepovažovala za zcela důvěryhodnou z důvodu, že ji za zcela důvěryhodnou považovala Umbridgeová. Nicméně časem zjistila, že je Mafalda zcela spolehlivá a loajální komukoliv, kdo je zrovna její nadřízený. Měla zvláštní schopnost, velmi cennou u asistentek, že si každého ze svých šéfů skutečně oblíbila nebo tak alespoň působila. Rozhodně nikdy o nikom z nich neřekla nic špatného, a to ani tehdy, když by jí to mohlo prospět. Travers byl její nadřízený, takže byl skvělý. Hermiona je teď její nadřízená, takže teď je skvělá Hermiona.
Když dojedla, zvědavě se pustila do čtení spisu. Na Stana Silničku si pamatovala, i když jej osobně neznala. Ale Harry o něm často hovořil. Jeho uvěznění před nástupem Voldemorta považoval za justiční omyl. Dokonce i tehdy, když jej Silnička mezi ostatními Smrtijedy pronásledoval při útěku z Kvikálkova, odmítl věřit tomu, že je skutečný Smrtijed. Použil na něj tehdy jen odzbrojovací kouzlo, byl přesvědčen, že je určitě pod Impériem, a nechtěl jej proto zabít.
Jak se však Hermiona ponořovala více a více do četby dlouhého spisu, začala být přesvědčená, že se Harry mýlil. Kletba Impérius nikdy prokázána nebyla, naopak několik Smrtijedů vypovědělo, že se k nim přidal dobrovolně a že byl při akcích iniciativní. Ostatně totéž vypověděl i sám Silnička pod Veritasérem. Jako důvod tehdy uvedl, že se narodil pro něco většího, než je být průvodčím v autobuse. Přeci jako čistokrevný kouzelník si zasloužil lepší pozici a jistě by jí dosáhl, kdyby mu v ní nebránili ti mudlovští šmejdi spřažení s krvezrádci.
Hermiona si vzdychla. Nebyl jediný, kdo se k Smrtijedům přidal z pocitu vlastní nedostatečnosti. Stan Silnička neměl nic – nebyl krásný, nebyl chytrý, nebyl silný fyzicky ani magicky, nebyl úspěšný. Ale byl čistokrevný. Byl více než ti mudlovští šmejdi. A na tom založil veškerou svou sebeúctu. A pokud v životě neuspěl, musela to být něčí vina – a viník se tu přeci sám nabízel. Právě z těchto průměrných, normálních kouzelníků se rekrutovali často ti nejaktivnější a nejkrutější Smrtijedi.
Když studovala jeho zločiny, jen ji to v tomto názoru utvrdilo. Bylo již pozdní odpoledne, ale ona četla stále bez přestávky dál – byla zvědavá, čím ten Smrtijed odůvodnil svou žádost. Silnička překonal její nejhorší očekávání. Jeho žádost byla plná poníženosti, neupřímnosti, předstírané lítosti. A zejména si chtěl svou svobodu vykoupit kýbly špíny, kterou házel na ostatní. On byl vlastně všude jen tak trochu do počtu, on nic nikdy neudělal. Ale jména, přesné činy i oběti ostatních, ty znal velmi dobře. Při čtení některých zločinů se jí dělalo zle, přestože byla za několik let práce pro Starostolec zvyklá na leccos.
Najednou zpozorněla. Smrtijed popisoval vraždu jedné rodiny čarodějů mudlovského původu, která se odmítla v době teroru podrobit ministerskému vyšetřování a raději se skrývala.
„Informace o tom, kde se schovávají, přišla anonymně. Asi některý z aktivních sousedů. Nebyla to důležitá rodina, otec původně pracoval jako prodavač, matka se asi starala jen o děti. Měli dvě nebo tři, nevzpomínám si přesně. Organizací akce byl pověřen Dolohov, byli tam taky Thorfin Rowle a Severus Snape. Dozvěděli jsme se to tehdy na poslední chvíli, původně jsme měli jít na jinou akci. A byl to právě Snape, který hned, dřív než se ostatní rozkoukali, vytáhl hůlku a všechny zabil. Byl na to fakt natěšenej. Věřte mi, kdybych moh’, tak aspoň ty děcka zachráním, ale on… A mě zavřeli, a on si běhá venku. Já svých činů upřímně lituju. Byl jsem jen zneužitej chytřejšíma kouzelníkama. Jen jsem plnil rozkazy.“
Hermioně se od srdce až do podbřišku rozléval chlad, přestože jí zima nebyla. Jak mohl! Přečetla si výpověď ještě jednou a začala jeho důvody chápat. Nemohl je zachránit. Nemohl zachránit všechny. Byl v pasti své úspěšné role a byl povinen tuto roli dohrát. Mohl je uchránit jen před utrpením, před zoufalstvím matky, která uvidí umírat své děti, mučit své děti. V některých situacích neexistují správná rozhodnutí, jen špatná a ještě horší. A dělat taková rozhodnutím muselo být hrozné. Kolik jich musel udělat? Kolik lidí nemohl zachránit? Proč zachránil zrovna ji? Čím si to zasloužila? Zavřela oči. Cítila se prázdná. Tak to však nechat nemůže. Nezaslouží si nové projednávání a vysvětlování. Nové vláčení tiskem.
„Mafaldo, prosím dojděte mi pro spis Thorfina Rowlea. Má ho na starosti Benjamin Coleman. Potřebuji si z něj ověřit nějaké skutečnosti.“
„Jistě, Hermiono, spěchá to?“
„Ano, běžte hned.“
Sotva Mafalda Hopkirková zavřela dveře, vytáhla Hermiona hůlku.
„Evanesco et correctio!“ Část listu s výpovědí zmizela. Zbytek textu se přeskupil tak, že nebylo vidět, že byla ve spise dělána jakákoli úprava.
Hermiona, ještě stále bledá, zavřela spis, vytáhla brk a začala psát:
„Lítost se nejeví jako upřímná. Odsouzený se snaží pouze přesunout vinu na druhé, aniž pochopil, v čem se dopustil zavrženíhodného jednání, v čem spočívala jeho vina. Vzhledem k tomu je opakování jeho zločinů pravděpodobné. Z těchto důvodů nedoporučuji slavnému Starostolci propuštění Smrtijeda Stana Silničky.“
Napsala datum, podepsala se a spis odložila.
……………………
Bradavice; téhož dne
Po dopoledním rozhovoru v ředitelně Snape odešel učit, dnes pro něj bylo skoro příjemné zabývat se studenty a jejich nešikovností. Po skončení vyučování návrat do ředitelny oddaloval. Odešel do laboratoře k sobě do sklepení a připravil Poppy do zásoby krvetvorný lektvar, přestože věděl, že ho má nejspíš dostatek. Musel ale nějak zaměstnat ruce, potřeboval dělat něco normálního, něco, co mu přinese alespoň pocit, že je vše tak, jak si navykl.
Byl už večer, když se rozhodl vrátit do ředitelny a připravit zvací dopis pro posledního nového studenta příštího prvního ročníku. Jeho syna. Ten pocit byl nový a stále mu zcela nedocházel. Brumbál měl pravdu, potřeboval se s tím srovnat. A měl pravdu i v tom, že se zlobil na slečnu Grangerovou za to, že mu to neřekla. Celých jedenáct let vychovává jeho syna a on o tom nemá ani tušení! Přemýšlel, jak je to vůbec možné. Vždyť jí dal příkaz, aby připravila ten lektvar a ona mu to slíbila! A navíc, ona přeci nemohla jinak než jej poslechnout, i když to tehdy ještě nevěděl. Jak to, že ho neposlechla?
Vzal hůlku a vložil do myslánky vzpomínku na noc a ráno, kdy Hermionu přinesl po tom hrozném večeru do bezpečí svého domu. Znovu prožil okamžiky, na které již téměř v šedivé jednotvárnosti a uklidňující pravidelnosti uplynulých deseti let zapomněl.
Když z myslánky vystoupil, byl roztřesený. Účel, pro který to podstoupil, splnil – zjistil, že slečně Grangerové přikázal pouze, aby abortivní lektvar připravila, nikoli aby jej vypila. A nepochyboval, že přesně tak to vykonala. Proč jej ale nevypila? To skutečně chtěla mít dítě? Bylo to vrcholně nerozumné, zvlášť když tehdy vůbec netušili, jak válka dopadne. A nemínila s ním zůstat, to bylo zřejmé – jakmile se vzpamatovala, své útočiště opustila a vydala se čelit znovu nebezpečí. Jejím motivům nerozuměl.
Přesto však jejího rozhodnutí nelitoval. Věděl, že početí dítěte byl zázrak, že to byl největší dar osudu, dítě osudu. A ona si tento dar chtěla nechat pro sebe. Měl by se na ni proto zlobit. Na to neměla právo.
V myslánce ale zjistil i něco jiného. Když se na sebe díval, jak jeho mladší já pečovalo o zraněnou dívku, cítil dojetí. Cítil soucit, touhu chránit to útlé děvče. Té směsici pocitů sám nerozuměl, bránil se však nazývat jej láskou. Měl pocit ztráty, že odešla, že ji nechal odejít. Že ji po celou dobu nekontaktoval, že se spokojil s pravidelným ujišťováním skřítek, že je v pořádku. Že se nikdy nezajímal o to, co to přesně znamená, jak vypadá její život. Že nikdy nezjistil, že má syna. To bylo neodpustitelné.
Nenávidí ho? Navenek se vše jevilo, že to zvládla, že je spokojená. Věděl o ní, že je v práci úspěšná, její vliv na ministerstvu rostl. Život slečny Grangerové vypadal úplně v pořádku. A jen oni dva věděli, že ve skutečnosti byl neúplný. Byla hrdá, nenechala se přemoci závislostí na muži. Chtěla být samostatná, nepokořená, a takovou zůstala. Zůstala nepřemoženou. Jak se ale liší vítězství od porážky, když svou výhrou ztratíš vše, co je v životě opravdu důležité? A to oba dva ztratili, teď už to věděl. Poraženi byli ve skutečnosti oba. To, co slečna Grangerová prožívala, to co oba prožívali, nebyl život, jen náhražka života – ani jeden nežil skutečný život. Netušil ale, zda to dokáže napravit. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli to napravovat chce.
Konečně Snape vstal, ze skříňky pod Brumbálovým obrazem vzal odložený pergamen. Došel ke stolu, hůlkou otevřel jeho tajnou zásuvku a vyjmul Knihu studentů.
„Addo discipli novi,“ vykroužil ornament hůlkou nad knihou a pergamenem. Kniha se otevřela a údaje o jeho synovi obsažené v dopise se přenesly na poslední popsanou stránku knihy.
Vytáhl čistý pergamen, dotkl se jej hůlkou a na pergamenu se objevil zvací dopis pro Joshuu Grangera. Snape vytáhl brk a vlastnoručně, bez použití magie, jej podepsal. Složil jej do obálky, zapečetil a zavolal skřítka, aby jej ihned odnesl do sovince k odeslání. Nebude čekat na ráno. Jeho syn už čekal příliš dlouho.
Po celou dobu, co byl Snape v pracovně, jej pozoroval Brumbál. Nic neříkal, nechtěl jej rušit. Ze svého obrazu se však nevzdaloval. Snape konečně zvedl hlavu a zadíval se na laskavou a moudrou tvář bývalého ředitele.
„Slyšel jste někdy o manželství osudu? O dětech osudu?“
„Ano, Severusi. O Merlinovi se kdysi tradovalo, že byl dítětem osudu. A totéž se povídalo i o několika dalších, například Salazarovi Zmijozelovi nebo královně Boudicce, pokud hovoříme jen o Británii. Nikdo se však k tomu, z pochopitelných důvodů, příliš nehlásil.“
„Joshua je dítětem osudu.“
874 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...