V Denním Věštci se neustále objevovaly pesimistické články o možnostech dalších krutých útoků na kouzelníky i mudly, o horkých stopách Ministerstva kouzel, které zase nebyly až tak horké a další jim podobné, ale v podstatě byl zatím klid. Azkabanští uprchlíci jako by se vypařili z povrchu zemského, stejně jako horda mozkomorů.
Za okny bradavického hradu zuřila bílá chumelenice spolu s prudkým větrem. Studenti se schovávali povětšinou uvnitř, schoulení u praskajících krbů a s blížícími se Vánoci začínali lelkovat v hodinách. Harryho srdce však v té době svíraly ničím neopodstatněné obavy…
***
Vysoké postavy v pláštích s kápí… Sníh, zářící okno, robustní muž s knírem… křik. Zelené světlo…
Angela si zacpala ústa rukama, aby zadusila výkřik, který se jí dral z hrdla. V ložnici panoval hluchý klid. Rozklepaně se natáhla z postele k nočnímu stolu, otevřela lahvičku s bílými tabletkami a hodila do sebe hned další dvě.
Nebudu na to myslet, nebudu. Ty lidi ani neznám, to se mi někdy stávalo, opakovala si pořád dokola a znovu si lehla. Ještě dlouho však hleděla do tmy, než se jí podařilo znovu usnout.
***
Na Zobí ulici se snesl tmavý a větrný večer. Vzduchem poletovaly vločky, které bylo možno spatřit ve světlech pouličních lamp, než zase rychle zmizely ve stínech. Venku nikdo nebyl. Jen vyhublá černá kočka se zářivýma žlutýma očima přeběhla z jedné strany ulice na druhou a zmrzlý sníh jí tiše zakřupal pod tlapkami. Z oken několika domů se linula teplá nažloutlá záře tlumená hustými závěsy a nad nimi kolem okapů bylo často k vidění blikající vánoční osvětlení.
O dvě ulice dál blízko jedné křižovatky se náhle z jednoho tmavého zákoutí ozvalo tlumené prásknutí. Vzápětí za ním minimálně ještě deset dalších a znovu všechno ztichlo. Černá kočka, která procházela právě kolem, vztekle zaprskala na několik vysokých postav v černých pláštích a odběhla. V okně jednoho z menších domků naproti zákoutí se nepozorovaně odhrnula záclona.
Ze stínu pomalu a tiše vyšlo na světlo lamp jedenáct Smrtijedů. Ten v jejich čele se pouze jednou rozhlédl kolem a dal jim rychlý pokyn rukou. Skupina s kápěmi na hlavách zamířila do Zobí ulice. Záclona rychle spadla a o pár minut později z domku vyděšeně vyklouzla paní Figgová ještě s natáčkami ve vlasech a vypustila do noci malou hnědou sovu.
Naprostá většina obyvatel Kvikálkova klidně v teple sledovala televizi a netušila, co se děje za zdmi jejich domů. Všechny pouliční lampy v Zobí ulici najednou zhasly.
Postavy skryté noční tmou se zastavily před jedním ze vzorných domků. Jedna z nich vytáhla z kapsy hůlku a vypustila úzký paprsek světla na sloupek u branky. Do tmy zazářil odlesk kovového čísla čtyři a bleskurychle zase zmizel.
Temné postavy se stále nepozorovaně rozmístily kolem domu a nepohnutě čekaly. Z velkého okna vedoucí nejspíše do obývacího pokoje se linulo světlo a hlasité zvuky hrající televize. Na černé pláště pomalu dopadaly bílé sněhové vločky a neroztopené na nich zůstávaly.
Náhle se všechny postavy najednou hnuly dopředu. Od předních dveří se rozlehl neidentifikovatelný zvuk a stíny vklouzly dovnitř. Jen o malou chvíli později se z domu ozvaly dva vyděšené výkřiky. Pak však jeden ze Smrtijedů vyčaroval kolem domu zvuku neprostupnou stěnu a dům číslo čtyři naprosto ztichl. Jen světlo z okna zářilo dál do nepřívětivé noci.
Arabela Figgová přecházela nervózně nedaleko na konci ulice. Věděla, že sama nic nemůže dělat. A než doletí její sova, bude už pozdě. Pak si vzpomněla, že nedaleko žije ještě jeden kouzelník. Kdyby byl jeho krb napojen na Letaxovou síť… Paní Figgová si přitáhla kabát úžeji k tělu a chvátala směrem na Šeříkové nároží.
***
Asi pět dní poté, co se objevila v novinách fotka rozbořeného Azkabanu, Angela nervózně přecházela sem a tam po dívčí ložnici šestého ročníku a uvnitř ní se odehrával boj.
Jít, nejít, říct, neříct, jít, nejít, říct, neříct, mlčet, prozradit…
„… k čertu!“ zaklela Angela už nahlas.
Stále se nemohla rozhodnout, co má dělat. Zatím vlastně Brumbálovi nic důležitého neprozradila a v podstatě jí nic nehrozilo, ale jestli za ním teď půjde a informuje ho, co ji čeká o letošních Vánocích, už to bude jiné. Ani mu neřekla o svých věšteckých snech, a ten poslední…
Na chvíli se zarazila ve svém pochodování a vybavil se jí jeden letní prázdninový večer, kdy ještě bydlela doma… Zaťala pěsti a rozhodně vyšla z ložnice.
*
Před Harrym ležela na talíři lákavá vepřová pečeně, ale měl tak stažený žaludek, že do sebe dostal sotva pár soust. Hermiona ho starostlivě pozorovala.
„Je ti něco, Harry?“
„Ne, ne, jen… Mám divný pocit. Jako by se mělo něco stát.“
„Ty mě děsíš, kamaráde,“ zvedl Ron hlavu od jídla.
Harry se zamračil. Pohlédl ke zmijozelskému stolu a podmračeně zjistil, že Angela ještě nepřišla na večeři…
*
O něco později Harry seděl zamyšleně ve společenské místnosti a pozoroval praskající polena v krbu. Před chvílí se vrátil ze Snapeova kabinetu. Zcela neočekávaně Netopýr zrušil jeho dnešní hodinu nitrobrany. Ještě víc ho to utvrdilo v podezření, že se něco děje. Naproti němu se na pohovce chichotala Hermiona a Ron se ji snažil snad ulechtat k smrti. Bylo devět hodin a Harry litoval, že nemá schůzku s Angelou.
Náhle do společenské místnosti skrz otvor vešla profesorka McGonagallová a s vážným výrazem zamířila k Harrymu.
„Pottere,“ oslovila ho tiše. Harry ztuhl. „Pojďte prosím se mnou.“
„Co se děje?“ zeptal se Harry přiškrceně a nevšímal si Hermiony a Rona, kteří k nim se zájmem vzhlédli.
„Jen pojďte,“ vybídla ho znovu.
Harry vstal a McGonagallová se rozhlédla po místnosti.
„Je tu slečna Prescottová?“ zeptala se Ginny, která seděla poblíž.
„Ne, paní profesorko,“ odvětila Ginny. „Nevím, kde je. Ještě nepřišla.“
„Hmm, dobrá. Až se objeví, tak jí řekněte, ať za mnou hned zajde.“
„Ano, paní profesorko.“
Harry váhavě vyrazil za McGonagallovou ven na chodbu. Vůbec ho nepřekvapilo, když zamířili k ředitelně.
*
„Vy to určitě zvládnete, Angelo. Věřím vám.“
„Kéž bych si takhle věřila já sama,“ pousmála se mladá čarodějka. „Ale je tu ještě něco, pane řediteli,“ pokračovala rychle, jelikož poznala, že Brumbál někoho očekává.
Byl pobledlý a v očích se mu zračil starostlivý výraz.
„Mám takovou zvláštní…“ Angela se zarazila v půli věty, když se ozvalo zaklepání a dveře se otevřely.
Angela se otočila. Dovnitř vešla očividně posmutnělá McGonagallová a v závěsu za ní Harry. Jeden na druhého se udiveně podívali.
„Dobrý večer,“ vzpamatoval se Harry, ale stále upíral pohled na Angelu.
Ta sklopila oči k zemi.
„Jen se posaď, Harry,“ oslovil ho Brumbál. „Slečno Rosierová můžeme to probrat později?“
„Ano, samozřejmě, pane profesore,“ kývla Angela hlavou.
Pochopila to jako povel k odchodu a zvedla se ve chvíli, kdy si Harry sedl na vedlejší židli. Vycítila, že se k ní snaží v duchu promluvit, ale nepohlédla na něj.
„Slečnu Prescottovou jsem nenašla, Albusi,“ oznámila profesorka tiše. „Nebyla ve společenské místnosti.“
Angela se zarazila v půli cesty ke dveřím a obrátila se zpět.
„Vy hledáte Dariu, paní profesorko?“ zeptala se napjatě. „Proč? Stalo se snad něco?“
McGonagallová i Brumbál na ni udiveně pohlédli.
„Vy se s Prescottovou znáte?“ zeptala se profesorka podezřívavě.
„No, ano,“ odtušila Angela s pokrčením ramen. „Je to moje nejlepší kamarádka… Aha, vy se tak divíte, protože já jsem ze Zmijozelu a ona z Nebelvíru, že?“ došlo jí rychle.
Ani jeden z profesorů na to nic neřekl a Harry zarytě pozoroval Fawkese na bidýlku.
„Já asi vím, kde je. Jestli chcete, dojdu pro ni,“ nabídla se Angela.
„To byste byla hodná,“ přikývl Brumbál. „Vy tu raději zůstaňte, Minervo.“
McGonagallová zamyšleně kývla hlavou, Angela vyšla z ředitelovy pracovny a zaklapla za sebou dveře. Na chvíli se za nimi zastavila. Zmocnilo se jí špatné tušení…
*
Harry čekal. Brumbál ho chvíli vážně pozoroval a mírně ho překvapila hradba v Harryho mysli, kterou vycítil.
„Mám pro tebe špatné zprávy, Harry,“ začal Brumbál konečně.
Jaké jiné taky, pomyslel si Harry cynicky.
„Nejdřív mi musíš slíbit, že se pokusíš zůstat klidný.“
Harry jen pokrčil rameny. Brumbál zhluboka vydechl.
„Zhruba před hodinou dorazila na Ministerstvo kouzel sova od paní Figgové. Psala, že se v Kvikálkově objevili Smrtijedi. Okamžitě byl vyhlášen poplach a do Zobí ulice se přemístilo asi dvacet bystrozorů. Bylo však už pozdě. Můžeme se bohužel jen dohadovat, co se vlastně stalo…“
Brumbál se odmlčel a navázala na něj McGonagallová. Harry svíral opěrky křesla a čekal na ortel.
„Před domem byla nalezena tři těla. Arabela Figgová a ještě manželé z druhého konce Kvikálkova – Prescottovi. Pan Prescott byl sice kouzelník, ale jeho manželka byla mudla. Arabela se z jejich domu chtěla nejspíše spojit přes Letaxovou síť s námi, ale na žádost paní Prescottové nebyli napojení. Všichni byli zabiti zakázanou kletbou,“ McGonagallové se zlomil hlas.
„A u tebe doma, Harry…“ pokračoval tiše Brumbál a díval se mu přitom do očí. „Tvůj strýc a bratranec jsou mrtví.“
Harry se na moment nemohl vůbec nadechnout a v uších mu zněla poslední Brumbálova slova.
Jsou mrtví, jsou mrtví…
„Co teta Petunie?“ zeptal se přiškrceně.
„Ta byla v době útoku na návštěvě u své přítelkyně. Měla štěstí. Podle toho co víme, přišla nedlouho potom, co Smrtijedi zmizeli.“
Harry zaťal zuby. Jaké štěstí!? Vždyť našla svého muže a syna mrtvé! Tak jaké štěstí?!
Chtělo se mu řvát nahlas, ale zarytě mlčel a upíral pohled někam za Brumbála.
„Nevíme, jak se jim podařilo prolomit ochrannou zeď, kterou jsme vytvořili kolem domu. Zvlášť poté, co se Pán zla vrátil, jsme obranné kouzlo ještě posílili. Ale nepomohlo to,“ řekla McGonagallová. „Velice mě to mrzí, Pottere.“
„Snažíme se před tiskem utajit, že to byli tví příbuzní, ale měl by ses připravit na to, že někdo z ministerstva to určitě prozradí. A zítra ráno to bude ve Věštci,“ dodal Brumbál.
Harry si dal hlavu do dlaní a pevně zavřel oči.
To nemůže být pravda. Ne, ne. Umřeli, jsou mrtví. Kvůli němu… Zase.
Brumbál vytušil, na co Harry myslí.
„Harry, nechci aby sis myslel, že na tom máš nějakou vinu…“
„Proč ne?“ ozval se Harry hlasem, ve kterém se třásly potlačované emoce. „Vždyť je to pravda. Jsou mrtví jen kvůli mě. Víte, kteří Smrtijedi to byli? Vsadil bych se, že ti co nedávno utekli z Azkabanu.“
„Nejspíše ano,“ přitakal Brumbál neochotně.
„Malfoy,“ procedil Harry mezi zuby.
Před očima se mu zatmívalo zoufalstvím a vzteky
„Chtěl se mi pomstít. To hlavně díky mě seděl v Azkabanu.“
„Harry, neměl bys…“ začal Brumbál, ale Harry vstal ze židle a rázně ho přerušil.
„Ne, mlčte,“ vyštěkl chladně. „Teď už nepotřebuju slyšet nic víc.“
Harry se zaťatými pěstmi zamířil ke dveřím, prudce je otevřel a vyšel ven. Skoro srazil ze schodů Angelu, která vedla nahoru do ředitelny Dariu. Harry pohlédl na udivenou černovlásku se slzami v očích, které nestačil zadržet. Bleskově seběhl ze schodů a byl pryč.
„Pojď,“ pobídla Angela Dariu, i když se stále dívala dolů ze schodů. Vycítila z Harryho takové zoufalství a nenávist, že ji to vyděsilo.
Vešly stále ještě otevřenými dveřmi. Brumbál k nim unaveně vzhlédl.
„Rosierová, vy jste nějak spřízněná s Prescottovou?“ zeptala se McGonagallová tiše, jak si vzpomněla na jistý rodokmen.
„Ano,“ odvětila Angela zmateně. „Jsme vzdálené sestřenice.“
„Tak se pojďte posadit obě,“ vybídl je ředitel školy.
Angela cítila v krku tvrdý knedlík, který ji nedovoloval klidně dýchat. V očích Darie spatřila obavy. Obě se usadily naproti Brumbálovi…
*
Angela pomalu přistoupila k Darie, která pevně svírala parapet okna o dvě chodby níž.
„Dario,“ oslovila ji jemně. „Je mi moc líto, co se stalo tvým rodičům.“
Daria se k ní otočila tváří, po které jí stékaly tiché slzy.
„Proč? Proč?“ zašeptala.
Angela ji pevně objala a Daria se srdceryvně rozvzlykala.
„To bude dobrý, uvidíš,“ šeptala Angela, hladila ji jednou rukou po vlasech a v očích se jí třpytily slzy. „Pomůže ti jen čas…“
Na konci chodby zaregistrovala nějakou postavu. Byl to Draco, který šel kolem a zmateně je pozoroval. Vzlyky Darie se rozléhaly kolem.
„Pojď se mnou. Vím o místě, kde nás nikdo nebude rušit. Tak pojď,“ odváděla Angela Dariu směrem ke Komnatě nejvyšší potřeby.
Teď v žádném případě nepotřebovala nějaké diváky. Draco se díval, jak mu mizí z očí za ohybem chodby a samotného ho udivilo, že by teď chtěl být na místě Angely a utěšovat Dariu místo ní, ať už se jí stalo cokoliv.
617 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...