Kapitola dvacátá čtvrtá – Pohřební den

Bohužel se splnilo to, co předpověděl Brumbál. To Harry poznal, jakmile ráno dost pozdě přišel na snídani. Otočilo se k němu množství zvídavých a soucitných pohledů a celou Velkou síní se rozléhal vzrušený šepot.

Harrymu se v obličeji nehnul jediný sval a klidně se posadil naproti Ronovi a Hermioně, která v ruce svírala Denního věštce.

„Harry… Je nám to moc líto,“ řekla za Rona a sebe Hermiona velice tiše, poté co se od nich odvrátila alespoň většina pohledů.

Harry jen přikývl a mlčel.

„Proč jsi nám to včera večer neřekl?“ ozval se Ron a Hermiona mu zlostně pod stolem dupla na nohu, až překvapeně zaskučel.

Harry se na něj podíval: „Neměl jsem včera zrovna moc chuť o tom mluvit.“

„Promiň,“ zahučel Ron.

„To nic,“ odtušil Harry a rozhlédl se po nebelvírském stolu. „Daria tady není?“

Odvětila mu Hermiona: „Ne. Ginny jí nesla snídani do ložnice.“

Harry sklopil pohled k talíři, ale neměl na nic chuť. Cítil na sobě pořád něčí oči a věděl, že je opět námětem mnoha hovorů.

„Co přesně se tam píše?“ zeptal se nečekaně.

Hermiona sebou překvapeně trhla.

„No, nic moc přesného… Jen, že Smrtijedi na Dursleyovy zaútočili určitě proto, že jsou to…“ Hermiona se zarazila a kousla se do rtu.

„Moji příbuzní,“ dořekl za ni šeptem Harry. „Jak jinak,“ dodal temně.

„A nevíš, kdo přesně z nich to byl?“ zeptal se Ron. „Byl jsi přece u Brumbála a ten by to mohl vědět, i když se to ve Věštci nepíše, ne?“

Harry zvedl hlavu a zabodl pohled do zad zmijozelského prince.

„Tak to má štěstí,“ procedil Harry mezi zuby.

Hermiona sledovala směr jeho pohledu a pochopila.

„Už teď se k němu nikdo nechová moc přívětivě, a kdyby se vědělo, že to je hlavně zásluha jeho milého fotříka…“ Harry úmyslně nedořekl.

*

Draco pročítající si článek ve Věštci, vycítil něčí nenávistný pohled a otočil se. Smaragdový a bouřkový pohled o sebe třeskly s pořádnou intenzitou. Trvalo to jen chvíli, ale Draco pochopil, že kdyby Potter mohl, přesně v tuhle chvíli by už on sám ležel pod kytičkami. Dal si dohromady dvě a dvě a došlo mu, že Potter nejspíš ví něco, co on ne. Něco o tom útoku na jeho strýce a bratrance. Nebylo těžké pochopit, proč se na něj dívá tak nenávistně.

Raději se zase otočil. Ještě chvíli měl nepříjemné mravenčení v zádech, ale pak se Potter začal věnovat konečně něčemu jinému. Naproti Draca na židli unaveně dosedla Angela. Včera seděla s Dariou v Komnatě nejvyšší potřeby dlouho do noci, ale alespoň už byla mnohem klidnější. Rozhodla se, že s ní půjde na pohřeb a byla to oznámit Brumbálovi. Neměl námitek.

Jen jí dělalo trochu starosti, že s ní Harry vůbec nemluví. Ani se nepokusil sjednat si s ní další schůzku.

Draco si odkašlal a Angela se na něj podívala.

„Jak je na tom Prescottová?“ zamumlal tázavě, skoro jako by se nutil zeptat.

Angela na něj chvíli upírala prazvláštní pohled.

„Nijak zvlášť. Včera totiž přišla o oba rodiče,“ odvětila studeně.

„Jen jsem se zeptal,“ odsekl Draco. V zádech znovu ucítil ten pohled a něco ho napadlo.

„Nebyla jsi náhodou s Dariou, když… no, se to dozvěděla?“ zeptal se tiše.

„Jo, byla,“ odvětila Angela stručně.

„Hmm, a nedozvěděly jste se, kdo je za to odpovědný?“

„Smrtijedi,“ odtušila Angela a dál dělala, že nechápe, kam míří. „Máš to napsaný ve Věštci.“

„Ale tam nejsou žádné jména,“ zúžil Draco pohled.

„Opravdu to chceš vědět?“ otázala se Angela.

Draco se na ni jen dál díval. Angela se k němu naklonila, co nejblíže, aby je neslyšel někdo jiný.

„Daria sice moc neposlouchala, ale mě to celkem zajímalo, takže jsem se na to Brumbála zeptala. Podle výpovědi dvou mudlů, kteří už mají samozřejmě pozměněnou paměť, získalo ministerstvo popis jen jednoho z nich. Prý mu Dariina matka ve snaze bránit svého manžela strhla masku. Bohužel je jasné, že to byl tvůj otec. A nejspíš je všechny vedl.“

Draco pobledl.

„Jak si tím můžou být tak jistí?“ zeptal se pevným hlasem, ale pod stolem skrýval třas rukou.

„Ředitel mi prozradil, že v sevřené ruce paní Prescottové našli rodový prsten Malfoyů,“ odvětila Angela chladně, odtáhla se od něj a pustila se do snídaně.

Draco nevědomky zatínal nehty do dlaní a upřeně zíral do stolu. Byl bledý jako stěna. Angela ho koutkem oka pozorovala.

„Proč tě to tak vzalo?“ otázala se s úšklebkem.

Draco se na ni podíval s bolestí a vztekem v očích a Angela pochopila, že to přehnala. Úsměšek jí z tváře zmizel.

„Promiň,“ zamumlala omluvně. „Vážně. Já jen… znala jsem je, měla jsem je ráda a těžko se mi s tím vyrovnává. Vím, že ty za to nemůžeš.“

Draco na to nereagoval. Vstal a pomalu odešel. Věděl, že on na ničem z toho nemá vinu, ale také věděl, že tím co provedl jeho otec, dopadá špatné světlo i na něj.

Jediné štěstí je, že to neuveřejnili, pomyslel si sklesle. Jinak by mě tu asi ukamenovali.

***

 

Sobotní ráno bylo mrazivé. Z nebe padaly drobné vločky a neslyšně dopadaly na věnce, položené na dvou bílých rakvích. Pan Prescott byl sice čaroděj, ale přál si být pohřbený spolu se svou manželkou, tedy na mudlovském hřbitově. Nedaleko smutečních hostů postával jediný ostražitý bystrozor, kterého si naštěstí nikdo nevšímal.

Daria stála se sklopenou hlavou mezi svými prarodiči a Angela postávala za nimi. Kromě rodičů Dariiny matky tu byla spousta jiných příbuzných a několik kouzelníků a čarodějek ze strany pana Prescotta, kteří se určitě cítili poněkud nesví.

Kněz odříkal své litanie, které Angele nic neříkaly, a poté přistupovali k rakvím jednotliví příbuzní a kladli na ně s rozloučením květiny. Daria šla jako první a položila na obě bílé růže ovázané černou stužkou.

Když se od rakví odvrátila Angela, uviděla Dariu otřeseně stát mimo všechny lidi kolem. Po tvářích jí stékaly slzy. Její dědeček podpíral svou manželku, tak k ní přistoupila Angela a pevně ji objala.

*

Smuteční hostina se konala v domě na okraji Londýna, který patřil Dariiným prarodičům. Ten v Kvikálkově byl teď prázdný, ale podle závěti patřil Darie. Daria nevydržela neustálé projevy soustrasti, zhroutila se a utekla do svého pokoje. Když chtěla jít Angela za ní, Dariina babička ji zastavila.

„Myslím, že bude lepší, když ji necháme chvíli o samotě,“ řekla tiše.

Angela přikývla. Podívala se na hodiny. Bylo půl jedenácté. Od Brumbála věděla, že druhý pohřeb začíná v jedenáct.

„Prosím vás, paní Merillová, potřebuju si teď někam zajít. Ze školy pro nás přijdou až večer. Kdyby se po mě náhodou ptala Daria, řekněte jí, že se vrátím, co nejdřív to půjde, ano?“

„Spolehni se, zlatíčko,“ odvětila jí Dariina babička něžně. „A dávej na sebe pozor. Všude to teď klouže.“

„Nebojte se.“

„A, Angelo?“

„Ano?“

„Děkuju, že jsi přišla. Serena tě měla ráda. I tvou tetu.“

Angela se mírně usmála.

„To byla samozřejmost, paní Merillová. Zatím na shledanou.“

Angela se rozloučila a rychle vyšla z domu z té záplavy černých obleků a šatů. Přitáhla si svůj kabát těsněji k tělu a opatrně se vydala po hladkém chodníku směrem k parku.

Bylo v něm ticho a nikde nikdo. Angela se obezřetně rozhlédla, sešla z chodníku a zašla za shluk hustých keřů. Ještě jednou zkontrolovala okolí, rychle se pootočila a s hlasitým prásknutím zmizela.

*

Angela vešla s křupajícím sněhem pod nohama na ten den už druhý hřbitov. Byl dost rozlehlý, takže se jí ulevilo, když řídkou skupinu postav v černém spatřila nedaleko. Všimla si také, že je v uctivé vzdálenosti sleduje snad tucet bystrozorů a zaťala čelisti.

Tušila, že Harry bude mít početný doprovod. Rozhodně však zamířila k místu, kde se odehrával smuteční obřad. Když blízko rakví spatřila osaměle stojící postavu s rozježenými černými vlasy, sevřelo se jí srdce. Všichni se od něj postavili co nejdál. Jako by měl mor.

Byla jen pár metrů od Harryho stojícího k ní zády, když jí chytila za paži silná ruka.

Nevrle vzhlédla do tváře tázavě se mračícího bystrozora a vytáhla z kapsy stříbrný odznak bradavické školy, který už se studentům sice dávno nevydával, ale Brumbál usoudil, že by se jí mohl hodit. I když Angela nepředpokládala, že ho použije tak brzo.

Bystrozorovi sjela ruka ke schované hůlce, ale když Angela rychle rozevřela dlaň a on spatřil odznak, rychle ji pustil a kývnul.

Schovala odznak zpět a tiše přistoupila až těsně k Harrymu. Vůbec si jí zatím nevšiml a upíral nepřítomný pohled na dvě robustní dubové rakve. Uviděla ji však poněkud obtloustlá dáma s černým závojem podpírající vzlykající hubenou ženu a nedůvěřivě ji pozorovala. Angela si jí nevšímala a jemně se dotkla Harryho volně visící ledové ruky.

Harry k ní překvapeně shlédl. Měl v očích bolest a vinu.

Co tady děláš? zeptal se jí v duchu.

Angela se smutně pousmála.

Jsem tu s tebou.

Dál se neptal a vděčně sevřel její dlaň ve svojí. Vůbec to nečekal a nechápal, kde se tady Angela vzala, ale byl rád, že tam je.

Alespoň někdo, kdo mě přišel povzbudit, pomyslel si sklesle.

Společně se zahleděli na rakve před sebou. Angela si uvědomila, že ji obtloustlá žena stále pozoruje a probodla ji pohledem. Okamžitě uhnula očima. Harry si všiml pohledu Angely.

Ta robustní dáma je teta Marge, sestra strýce Vernona. Z duše mě nesnáší, informoval ji v duchu. A podpírá mou tetu Petunii… Sestru mojí matky…

Angela se k němu těsněji přimkla.

Už jste spolu mluvili?

Harry chvíli neodpovídal.

Ne. Pochybuju, že o to stojí.

Ale měl bys to alespoň zkusit.

Já vím.

Když byl Harry na řadě, aby se rozloučil a vysypal na rakve, které už ležely ve vykopaných jámách trochu hlíny, Angela ho pustila a trochu poodstoupila. Zkoumavě se zahleděla na černovlasou ženu, kterou Harry označil jako svou tetu.

Byla pobledlá, v dlani svírala bílý kapesníček a nevěřícně hleděla k místu, kde leželi skrytí její manžel a syn. Když ji Angela takhle viděla, znovu si naplno uvědomila, co bolesti způsobuje Pán zla a jeho přívrženci. Jen ji to utvrdilo v tom, že se rozhodla správně…

Angela zbystřila, když k vysoké ženě přistoupil Harry, přestože ho Marge probodávala pohledem. Harry něco říkal, ale Angela ho neslyšela. Pak natáhl k tetě ruku na vyjádření soustrasti. Zůstala však osamoceně viset ve vzduchu. Teta Petunie jako by ho ani neviděla. Angele se sevřelo hrdlo, když uviděla Harryho bolestný výraz. Stáhl ruku zpět a sklesle odcházel.

Angela ho chytila za paži, když postřehla, že míří k východu ze hřbitova.

Tvoje teta tě potřebuje, Harry, i když to tak nevypadá.

Jen zavrtěl nešťastně hlavou.

Musíš alespoň na smuteční hostinu. Určitě to od tebe očekává.

Harry po chvíli kývl a vzal Angelu zase za ruku.

*

„Jak ses sem vůbec dostala?“ zeptal se Harry konečně, když na chvíli osaměli v jeho pokoji. Pod nimi v hale a v obývacím pokoji panovala smutná a dusná atmosféra, tak ji Harry vytáhl na chvíli nahoru. Angela původně nechtěla do čísla čtyři vůbec jít, přece jenom tam neměla co dělat, ale když viděla, jak se Harry tváří, svolila, že na chvíli zůstane.

„Dneska ráno měli pohřeb rodiče Darie,“ vysvětlila Angela. „A mě naštěstí nehlídají tak jako tebe,“ dodala s pohledem z okna, kterým byli na ulici vidět podupávající bystrozorové.

„Jo,“ ušklíbl se Harry. „Moje ochranka málem převyšuje počtem smuteční hosty.“

Angela si sedla k němu na postel.

„Musí to být pro tebe hodně těžké. Neumím si to vůbec představit,“ řekla tiše. „Ale měl bys za tetou zajít.“

Harry zamyšleně mlčel. Angela se najednou rozhodla. Možná by se do toho neměla plést, ale když to pomůže, aby se Harry cítil líp …

„Víš co? Přijď dolů asi za deset minut. Budu s tvou tetou v kuchyni.“

„Cože?“ málem se vyděsil Harry. „Co chceš dělat? Ona s tebou nebude chtít mluvit a…“

„To nech na mě. Hlavně mi nech těch deset minut,“ zarazila ho Angela, vstala a byla pryč.

Harry zaraženě přemítal, co může mít Angela v plánu. Teta s ní stejně nebude mluvit, jestli jí řekne, že je taky z Bradavic…

*

Zhruba o deset minut později sešel s nervozitou usazenou v žaludku dolů po schodech. Většina hostů brzy odešla a zbytku se momentálně věnovala teta Marge v obývacím pokoji. Od schodů viděl část kuchyně, ale viděl jen Angelu, která s vážným výrazem něco říkala.

Harry se nadechl a pomalu vešel. V tu chvíli už jeho dívka mlčela a jen pozorovala tetu Petunii, která se sklopenou hlavou seděla za stolem. Angela se podívala na Harryho pohledem, ze kterého nedokázal nic přečíst, ale naznačila mu, aby se posadil k tetě a rychle odešla z kuchyně.

Dlouho panovalo v zářivě čisté kuchyni dusné ticho. Harry to už nemohl vydržet. Musí přece něco říct.

„Teto Petunie… je mi to opravdu líto,“ začal přiškrceně. „Nikdy jsem nechtěl, aby kvůli…“

„Ne, Harry, neomlouvej se,“ zarazila ho teta tichým hlasem a Harry překvapeně zmlkl. „Nemáš přece za co. Ty jsi jim nic neudělal. Možná, že jsou teď mrtví kvůli tobě a já se s tím budu ještě dlouho vyrovnávat, ale…“ teta se na něj konečně podívala. „Už jsi mi zůstal jen ty,“ řekla se slzami v očích.

Harry nevěděl, co na to říct. Cítil, jak se mu hrnou do očí slzy a vší silou se je snažil zadržet.

Teta Petunie ho najednou i přes stůl objala a rozvzlykala se. Harry jí po chvíli překvapení objetí opětoval.

„Mě je zase líto, jak jsme se k tobě všichni chovali,“ mumlala teta mezi vzlyky a odtáhla se od něj. „Ty nejsi špatný kluk, jsi jen… jiný.“

Teta si začala stírat slzy z očí. Harry jí podal svůj kapesník.

„Děkuju ti. Ta tvoje kamarádka – Angela – je moc milá,“ prohlásila teta nečekaně.

„Co ti vlastně řekla?“ zeptal se Harry.

K jeho údivu se teta mírně pousmála.

„To zůstane jen mezi námi dvěma. Ale můžu ti říct, že díky ní jsem tě konečně alespoň trochu pochopila.“

Zůstali v kuchyni a povídali si ještě do chvíle, než tam vrazila Marge, kterou už Angela nedokázala déle zabavit. Harry raději rychle vstal a odešel. Nechtěl se s ní pouštět do nějaké hádky, protože její výraz přesně tohle předpovídal. Angela na něj čekala už oblečená v hale.

„Tak co?“ zeptala se zvědavě.

Harry se na ni chvíli vděčně díval a pak ji jemně a krátce políbil.

„Jsi poklad. Jak jsi to dokázala? Co jsi tetě Petunii řekla?“

Angela se krásně usmála.

„Do toho ti nic není,“ odvětila škádlivě, ale hned trochu posmutněla. „Už budu muset jít. Mají pro mě s Dariou přijít ze školy.“

„A nemáš to moc daleko? Jak ses sem vůbec dostala?“ zamračil se Harry.

„Autobusem,“ odvětila Angela rychle.

„To se divím, že se vyznáš v mudlovských dopravních prostředcích,“ podivil se Harry. „Můžu tě doprovodit na zastávku…“

„Ne,  raději ne. Zůstaň u tety, dokud můžeš. Taky se vracíš do školy dneska, ne?“

„Jo, mají pro mě přenášedlo. Dokonce povolené ministerstvem,“ dodal Harry znechuceně.

„Tak zatím ahoj,“ rozloučila se Angela dlouhým polibkem.

„No, to je opravdu nechutné!“ ozval se protivný hlas za nimi.

Harry se podmračeně otočil k tetě Marge čelem.

„Petunie! Jak můžeš dovolit, aby takhle zneuctívali dům mého bratra!“

Angela stiskla Harrymu ruku a jen to mu zabránilo, aby něco hnusného odsekl.

„Ale Marge, nezveličuj to,“ zastala se jich kupodivu Petunie a předstoupila před ně. „Takže ne jenom kamarádi, že?“

Angela zčervenala: „No, já už musím jít,“ vykoktala spěšně. „Na shledanou,“ řekla směrem k oběma ženám a Harry ji doprovodil ke dveřím.

Ani jeden z nich neviděl záhadný úsměv, který jim Petunie věnovala. Marge se šokovaně mračila. Angela dala Harrymu ještě jednu krátkou pusu a rychle kráčela pozdním odpolednem pryč.

„Zavři ty dveře! Táhne tady!“ zavřískla teta Marge a Harry raději rychle poslechl.

*

Angela vklouzla do domu a vytřepala si z vlasů sníh. Venku už se pomalu šeřilo. Sundala si kabát a chtěla se vydat nahoru k Darie, když ji zarazil ledový hlas ode dveří do obývacího pokoje.

„Kde jste byla?“

Angela ztuhla. Co tady sakra dělá? Pomalu se otočila s nevinným výrazem ke Snapeovi, který na ni zpytavě zíral.

„Dobré odpoledne, pane profesore,“ pozdravila Angela hlasitě. „Nejste tady trochu brzo?“ zeptala se s úsměvem.

Snape se k ní nebezpečně přiblížil. Za jeho zády viděla sedět v křesle bledou Dariu.

„Pro vás asi ano. Ptal jsem se, kde jste byla?!“

„Venku,“ odvětila Angela.

Snape zúžil oči do úzkých štěrbinek.

„Jak si vůbec můžete dovolit potulovat se po londýnských ulicích bez dovolení a dozoru?“ zasyčel nenávistně.

„Ani jedno z toho nepotřebuju,“ odsekla Angela a ještě zpevnila obrany kolem své mysli.

Snapeova tvář zůstala navenek chladná, ale za tou maskou zuřil.

„O tomhle se rozhodně dozví pan ředitel a u mě máte trest až do Vánoc! Jasné!?“

„Ano, pane,“ odvětila Angela chladně.

Snapeovi ta její drzost už začínala lézt na nervy. Nikdy s ní takové problémy nebyly. Ale od té doby, co umřela její teta a začal ji vídat s Malfoyem se chovala způsobem, který ho vytáčel do běla.

631 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí