Kapitola třicátá – Ve dvou se to lépe táhne

Ještě toho večera se Harry musel Angely zeptat. Nemohl to vydržet nervozitou. Od chvíle, co ji nechal v kupé s Malfoyem, byl roztěkaný a nevrlý. Od zmijozelského prince se dalo čekat cokoliv…

Angie?

Zvedla hlavu od talíře.

Jak to dopadlo s Malfoyem?

Bude mlčet, odvětila stručně.

Jak jsi to…

Později, Harry, ano? zarazila ho Angela nekompromisně a uzavřela se před ním.

Poté vyskočila ze svého místa  a doběhla u dveří svou kamarádku Dariu. Harry je ze svého místa zachmuřeně sledoval.

 

„Ahoj, Dario…“

„Ahoj.“

„Jak se máš?“

„Jak to jde…“ odtušila černovláska.

Angela se na chvíli odmlčela a vypadala v celku nervózně.

„Potřebuju s tebou nutně mluvit,“ vyrazila ze sebe konečně. „Pojď se mnou, prosím tě.“

Daria se za ní zvědavě vydala do schodů: „A kam?“

„Už jsi slyšela o Komnatě Nejvyšší potřeby?“

„Jo… Loni tam přece načapali ten tajný kroužek BA.“

„Tak tam právě jdeme.“

„Ty víš, kde je?“ podivila se Daria.

„Jo,“ kývla hnědovláska stručně.

Daria si trochu lépe prohlédla její bledý obličej a zamračila se: „Angelo, co se stalo?“

„Jen chvilku vydrž, až tam budeme. Všechno ti vysvětlím… Všechno.“

Daria neměla ponětí, co si pod tím pojmem má představit. Ale z vážné tváře své kamarádky vytušila, že to nebude nic dobrého…

 

„Už to v sobě dál neudržím,“ povzdychla si Angela s pohledem do země, když se obě uvelebily v křeslech u krbu. „Musím to někomu říct. Ty jsi… vždycky byla moje nejlepší kamarádka a já ti věřím. Věřím ti natolik, že ti chci prozradit úplně všechno. Nechtěla jsem tě tím zatěžovat, zvláště ne teď, ale… Jsem na to sama a… Jen doufám, že mě pochopíš…“ hlesla nešťastně.

„Poslouchám,“ vyzvala ji Daria tiše a vážně.

„Co teď uslyšíš, tě nejspíš naštve i vyděsí. Budeš jediná, která to ví. Ani Brumbálovi jsem neřekla všechno, ani…“

„Harrymu?“ dořekla za ni Daria.

Angela na ni zůstala překvapeně hledět: „Jak …“

„Co bych to byla za přítelkyni, kdybych neviděla, jak jsi zamilovaná?“ vysvětlila s úsměvem.

„Aha… A…“ Angela na ni zkoprněle zírala. “ Není to, doufám, na nás vidět až příliš?“

„Ne. Ale já už tě znám dost dlouho na to, abych to poznala.“

Hnědovláska se neklidně zavrtěla: „A co na to říkáš?“

„Co bych na to měla říkat? Je to přece vaše věc,“ Daria pokrčila rameny. „Přeju ti, abys byla šťastná.“

Angela se zvláštně usmála: „Děkuju, Dario. Málokdo by reagoval tak tolerantně… Ale abych raději začala,“ zhluboka se nadechla. „Už se nesmíme vídat. Alespoň ne před ostatními, jen o samotě.“

Daria trochu ztuhla: „Proč?“

„Protože moje matka žije…“

 

Zhruba po půl hodině se Angela odmlčela a konečně na Dariu zpříma pohlédla. Ta se na ni dívala zamyšleně a se soucitem, nikoli s odporem, jak Angela trochu čekala.

„Z toho, co jsem ti teď řekla, asi polovinu ví Brumbál. Pak skoro všechno Draco, tomu jsem to taky vyprávěla, ale s menšími úpravami a netuší, že jsem mluvila s ředitelem. A Harry… ten neví skoro nic,“ hnědovláska se na chvíli zadívala do krbu. „Bojím se toho, jak bude reagovat, až se to dozví,“ zašeptala.

„Alespoň poznáš, jaký ve skutečnosti je a jestli tě má doopravdy rád,“ reagovala Daria tiše.

„Nejsem si jistá, že to chci vědět,“ poznamenala Angela sklesle. „Dario, chci abys věděla, že přestože mi moje matka zakázala se s tebou bavit, pořád jsi moje nejlepší přítelkyně. Cokoli budeš potřebovat, napiš mi a můžeme se sejít třeba tady. O samotě. Nechci působit problémy ani tobě ani sobě.“

„Já to chápu,“ přikývla. „Jsem moc ráda, tě mám za přítelkyni, Angelo.“

„Opravdu?“ pohlédla na ni kamarádka. „I po tom, co ses o mě dozvěděla?“

„Spíš tě obdivuju,“ prohlásila Daria rázně. „Takže pro všechny ostatní jsme se rozhádaly?“ ujistila se pak.

„Jo. To bude asi nejlepší,“ odvětila Angela.

„Rozumím…“

Na chvíli se odmlčely.

„Jaký je vlastně Lucius Malfoy?“ zeptala se Daria najednou.

Angela se zarazila: „Promiň, Dari… Já o něm tak samozřejmě mluvila a vůbec jsem si neuvědomila, že…“

„To je dobrý,“ potřásla hlavou. „Tak co je zač?“

„No… Je to pěkně slizký hajzl. O jeho povaze vyloženě vypovídá to, jak se chová k vlastnímu synovi,“ odpověděla Angela nevraživě.

„Draco to asi nemá moc lehké, že?“ zeptala se Daria s pohledem do země.

Angela ji upřeně pozorovala: „Ne, nemá,“ uznala. „V poslední době jsme se poznali trochu víc a není takový, jak se zdá na první pohled,“ pronesla vážně a vstala. „Raději už půjdu. Počkej pět minut a můžeš taky. Pro jistotu.“

„Angelo?“ vzhlédla za ní Daria.

Otočila se zpátky k ní.

„Mám o tebe strach,“ pronesla černovláska vážně. „Vždyť riskuješ vlastní život, i když nemusíš. Proč to děláš?“

„Protože chci a musím, Dario,“ odvětila Angela tiše. „Neboj se o mě. Já se o sebe umím postarat.“

Daria si povzdechla: „Dávej na sebe pozor…“

Angela kývla a vyklouzla z Komnaty.

***

 

Na všech bradavických pozemcích ležela pomalu metrová vrstva sněhu a s každou hodinou ho přibývalo. Za zamlženými okny se ze zatažené oblohy stále vytrvale snášely další a další vločky. Když měli studenti některou z hodin v pracně vyhřívaných sklenících, musel jim Hagrid prošlapávat cestu, aby se k nim vůbec dostali od hradu a zase zpátky.

Druhé školní odpoledne po vánočních prázdninách však vyšlo zpoza mraků slunce a Harrymu s Hermionou odpadla hodina bylinkářství. Ve skleníku číslo čtyři se totiž pod tíhou sněhu propadla část střechy a profesorka Prýtová měla plné ruce práce se zachraňováním jedovatých rostlin a nechtěla, aby se jí tam studenti motali.

Harry neodolal a vyrazil ven. Přidala se k němu i Hermiona a za obrazem počkali i na Rona, který přišel zpátky z hodiny s tím, že jejich profesor chytil ošklivou chřipku a leží na ošetřovně.

Jakmile za nimi zaklapla mohutná brána hradu, zjistili, že nebyli jediní, kdo měl stejný nápad. Všichni, kterým to odpoledne něco odpadlo, nebo měli volno, byli venku a využívali pěkného počasí, i když stále pořádně mrzlo.

Opodál skupina čtvrťáků stavěla něco obrovského ze sněhu, co rozhodně nevypadalo jako normální sněhulák, pár druháků si u jezera budovalo opevnění nejspíš pro sněhovou bitku a sem tam zahlédli i své spolužáky. Harry trochu pookřál při pomyšlení, že by tady mohla být i Angela a už mu tolik nevadilo, že se za ním Hermiona a Ron nenápadně muchlují. Nechal je o samotě blízko jezera a šel prozkoumat okolí.

Po čtvrthodině našel u okraje zasněženého lesa toho, koho hledal. Angela v teplém kabátě s rozpuštěnými vlasy nehybně stála a zírala do temného lesa. Harryho stojícího za jejími zády si nevšimla.

Harry se nejprve pečlivě rozhlédl, jestli se někdo nenachází v jejich blízkosti, pak se sehnul a tiše splácal ze sněhu velkou kouli. Trefila ji přímo doprostřed zad. Angela překvapeně vyjekla, nohy se jí zamotaly a sedla si do měkkého sněhu.

Harry se spokojeně rozesmál jejímu výrazu. Jakmile ho Angela poznala, překvapení vystřídala zlost. Ale jen naoko.

„No počkej,“ zamumlala neslyšně, rychle vstala a než se Harry stačil přestat smát, už měl sníh v obličeji.

A to už se Angela shýbala pro další sníh. Harry si to samozřejmě nemohl nechat líbit a za chvíli se mezi nimi rozpoutala zuřivá sněhová bitva, ve které získal Harry rychle převahu a Angela se smíchem a sněhem ve vlasech začala utíkat směrem k jezeru. Když ji konečně dohodil, oba se svalili na zem, kde se snažili jeden druhému nacpat sníh za krk.

Harrymu se podařilo dostat Angelu pod sebe a chytit ji za ruce, i když přitom přišel o brýle. Hnědovláska se chvíli snažila vymanit z jeho sevření, ale pak se spokojeně nechala přemoct.

„No tak, Harry… Pusť mě.“

„Co za to?“ zeptal se vyzývavě.

„Tss, za nic,“ odsekla Angela vážně.

„Nic? No, jak chceš,“ řekl Harry, obě paže jí přichytil jednou rukou a druhou nabral další sníh. „To tě budu muset potrestat,“ a začal jí ho strkat za krk.

Angela skučela, ale smála se přitom: „No, dobře, dobře! Nech toho! Prosím!“

Harry přestal a shlédl jí přímo do očí.

„Tak co chceš?“ zeptala se Angela laškovně.

„Ty víš.“

„Ne, nevím.“

„Nezlob mě, nebo zase vezmu ten sníh!“ řekl Harry naoko výhružně.

„Tak proč mi neřekneš, co…“ Angela už nedopověděla.

Harry se k ní sklonil a vzal si ty sladké rty, které ho tak lákaly. Angela uvolnila ruce z jeho sevření, zabořila mu je do mokrých vlasů a polibek mu vášnivě opětovala.

Nemysleli v tu chvíli vůbec na nic. Ani na to, že je může někdo vidět.

„Kdy se uvidíme?“ zeptal se Harry, když se od sebe jejich rty konečně vzdálily. „Mám pro tebe dárek.“

„Já pro tebe taky,“ usmála se Angela. „Ale teď to chvíli nepůjde, promiň. Musíš být trpělivý.“

„Ale proč?“

„Harry, nevyptávej se pořád,“ našpulila Angela rty. „Raději mě ještě líbej…“

To se Harrymu nemuselo opakovat. Zrovna když byli v nejlepším, je oba vyděsil pobavený hlas.

„Ještě nápadněji se chovat nemůžete?“

Harry se od Angely prudce odtrhl a oba vzhlédli. Nedaleko nic postávala Hermiona, kterou objímal kolem pasu Ron. Hermiona se pobaveně culila a Ron na ně překvapeně zíral.

Harry bleskurychle vstal a podal ruku bledé Angele.

„My tady jenom… no…“

„Harry, nech toho,“ zarazila ho se smíchem Hermiona. „Já to tušila, že se s někým tajně scházíš. Jen jsem si nemyslela, že zrovna s Angelou Rosierovou.“

„Jak můžeš něco mít s…“ začal Ron šokovaně, ale Hermiona ho prudce zarazila dloubnutím do žeber.

„Rone, nech si ty hloupé předsudky, prosím tě.“

Weasley zrudl a už neřekl nic, ale stále na Angelu podezřívavě zahlížel.

„Proč jsi to tak dlouho tajil, Harry?“ pokračovala Hermiona.

„No, my… jsme to jaksi,“ koktal Harry, tak za něj odpověděla Angela, která se ho stále držela za ruku.

„Hlavně proto, že si asi umíte představit, jak by na to všichni reagovali.“

„Jo, tak to jo. Zmijozelští ani Nebelrvíští by vám nedali chvíli pokoj,“ uznal Ron. „Ale nám jsi to přece mohl říct, Harry.“

„Jo, já vím…“

„My budeme mlčenliví jako hroby, že jo, Rone?“ obrátila se na něj Hermiona.

„Jo, jasně,“ zahučel.

„Fajn,“ usmál se Harry s úlevou.

„Ale Hermiona má pravdu,“ řekla Angela. „Měli bychom si dávat větší pozor. Raději už půjdu.“

Uvidíme se o víkendu, slibuju, dodala v duchu a dala mu jemnou pusu na tvář.

„Ahoj,“ řekla nahlas. „Mějte se,“ řekla k Ronovi a Hermioně a rychle odcházela.

„Jak dlouho už to trvá?“ zeptala se Harryho Hermy.

„Tři měsíce,“ odvětil Harry nepřítomně.

„Věříš jí?“ zeptala se ještě opatrně.

„Samozřejmě že ano! Proč bych neměl!“ odsekl Harry naježeně.

Hermiona na to neřekla nic. Jen pokrčila rameny. Ale měla špatné tušení, že tohle nemůže skončit dobře.

***

 

„A kdy přesně má proběhnout to zasvěcení?“ zeptal se Brumbál vážně.

„V říjnu, pane profesore,“ odvětila Angela tiše.

„Vaše i Dracovo?“

„Ano. Máme ho mít společně, stejně jako výcvik.“

„Jak ten výcvik vůbec probíhá?“

„To vám nemůžu říct…“

„Dobrá. Kolik má být těch zkoušek?“

„Tři. Jednu už mám naštěstí za sebou. Jen doufám, že při těch dalších po nás nebude chtít něco… však víte, co myslím.“

„Ano, bohužel ano,“ odpověděl Brumbál a upřeně se na ni zahleděl. „Jaký máte názor na Draca, Angelo?“ zeptal se konečně.

„Co byste chtěl vědět?“

„Jak on smýšlí o své budoucí kariéře?“ zeptal se ředitel pomalu.

„Nedalo by se říct, že je nadšením bez sebe z toho, že bude Voldemortovým poskokem. Alespoň se tak přede mnou chová. Ale nemyslete si, že by byl ochotný se přidat na Vaši stranu, pane profesore. O tom silně pochybuju.“

„Proč?“

„Podle mého názoru je vždycky jen na svojí straně, jestli chápete, jak to myslím.“

„Dobře. Máte ještě něco?“

„Ne.“

Brumbál se na chvíli odmlčel. Angela čekala. Viděla na něm, že jí něco chce.

„Angelo, chci se vás ještě jednou zeptat, jestli si to nechcete rozmyslet a jít od toho, dokud je čas.“

„Prosím?“ skoro se urazila. „Ne, pane řediteli. Pro co jsem se jednou rozhodla, to dotáhnu do konce.“

„Uvědomujete si vůbec, co všechno tím riskujete?“

Zachmuřila se: „Ano… Až moc dobře,“ odvětila Angela tiše.

„Tak to vám musím položit tři další otázky.“

Angela potlačila otrávené odfrknutí: „Ptejte se…“

„Jste ochotna přísahat věrnost Fénixovu řádu?“

Opětovala ředitelův pohled a pomalu se nadechla k odpovědi: „Ano.“

„Stanete se jeho členkou, až vás o to požádám?“

Trochu překvapeně pozvedla obočí, ale vzato kol a kolem dávala Brumbálova otázka smysl: „Ano, pokud to bude nutné…“

„Je to vaše svobodná a dobrovolná volba?“

„Ano.“

„V tom případě vás chci s někým seznámit.“

„S kým?“ podivila se.

„S naším druhým agentem ve Voldemortových řadách.“

„Ale o tom už jsme přece mluvili, pane profesore. Nemyslíte, že je bezpečnější, když o sobě nevíme? Pokud odhalí jednoho z nás, může přece prozradit i druhého.“

„Ano, já vím. Jde o to, zda jste ochotna toto riziko podstoupit. Bude přece jen výhodnější, když o sobě budete navzájem vědět, abyste věděli, za kým jít a na koho se můžete spolehnout, pokud se něco stane.“

„Ten druhý s tím souhlasí?“

„Ano.“

„A jste o jeho věrnosti přesvědčený?“

„Ano,“ odvětil Brumbál vážně.

„Tak dobře,“ přikývla Angela váhavě.

Brumbál vstal, vhodil do krbu trochu Letaxu a něco zamumlal do plamenů tak tiše, že to vůbec nepostřehla. Pak se znovu usadil a vykouzlil další židli vedle Angely.

„Za moment tady bude.“

„Hmm,“ zahučela Angela a zamyšleně se zahleděla z okna ředitelny.

„Vypadáte unaveně,“ poznamenal Brumbál.

Pohlédla na něj: „Mám teď nějaké špatné spaní… Už jste něco zjistil o mém otci?“

„Bohužel ne. Mrzí mě to.“

„To nevadí. Nečekala jsem zázraky. Stačí mi, že se o to pokoušíte.“

„Vaše matka stále mlčí?“

„Ano, ale slíbila mi prozradit jeho jméno. Za jisté podmínky,“ ušklíbla se Angela.

„Opravdu? A jaké?“ otázal se Brumbál zvědavě.

„Řekne mi ho v tu chvíli, až budu mít na ruce vyryté Znamení zla,“ zasyčela Angela znechuceně. „A vůbec nechápu proč.“

„Zajímavé,“ zamumlal ředitel bradavické školy.

Na dveře se ozvalo energické zaklepání a Brumbál vyzval návštěvu ke vstupu. Angela se zvědavě otočila k příchozímu.

„Vy?!“ ozvaly se dva překvapené hlasy.

Angela se vrátila udiveným pohledem k Brumbálovi a Snape se přiblížil k jeho stolu s ledově studeným výrazem.

„To myslíte vážně, pane řediteli?“ zeptal se úlisně.

„Naprosto,“ ujistil ho klidně Brumbál. „Posaďte se, Severusi.“

Angela zamračeně mlčela.

„Nepředpokládal jsem, že spoléháte na kvality nevyučené studentky, která může být velice nespolehlivá, pane řediteli. Zvlášť když…“

Angela Snapea nevraživě přerušila: „Umím toho odhadem stejně jako vy a když jsme u nespolehlivosti, co takhle kdybyste probral nejdřív sebe?“

Snape po ní šlehl vražedným pohledem a Brumbál je skoro pobaveně pozoroval.

„Rosierová, vaše drzost už přesahuje všechny meze!“

„A co s tím uděláte? Zase mi napaříte školní trest jako obvykle?“ odsekla Angela.

„Nechte toho! Oba dva a hned!“ nakázal Brumbál.

Snape i Angela zmlkli a jen se probodávali pohledem.

„Ve vašem postavení byste měli raději spolupracovat,“ poznamenal ředitel.

Angela si odfrkla a Snape opět nasadil svou ledovou masku.

„Takže, teď si probereme pár možných krizových situací a jak byste se v nich měli zachovat,“ začal klidně Brumbál, jako by se nic nestalo.

545 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí