Nastal poslední prázdninový večer před návratem do školy. Obloha se znovu zatáhla a nevypadalo to, že jen tak přestane bláznivě chumelit. Angela i Draco si s nesmírným nadšením oba sami zabalili věci dřív, než se jich mohla Jory vůbec zeptat a netrpělivě čekali na to, až budou moci konečně vypadnout z obrovského a honosného, avšak ponurého sídla.
Angela se právě vrátila z koupelny a ručníkem si vysoušela mokré vlasy, když se dveře jejího pokoje jako obvykle bez zaklepání otevřely. Už automaticky si obrnila mysl a ležérně pozdravila: „Ahoj, máti.“
„Přišla jsem se s tebou ještě rozloučit, zlato,“ oslovila ji matka chladně poté, co zavřela.
„To je od tebe milé,“ usmála se Angela křivě.
Mary netrpělivě mávla rukou, jako by odháněla mouchu.
„Pamatuj na všechno, co jsem ti nakázala a hlavně se chovej dál stejně jako doposud. Ten proklatý Brumbál má totiž oči všude.“
„Ano, samozřejmě,“ pokývla hlavou.
„Co jsem po tobě chtěla?“ zeptala se vyzývavě. „Co máš udělat, jakmile se vrátíš do školy?“
Angela zaťala zuby: „Poslat Dariu Prescott do háje,“ procedila.
„Přesně tak,“ souhlasila matka spokojeně. „A opovaž se neposlechnout! Dozvím se to,“ dodala výhružně.
„Ano, matko.“
„Taky si přečti všechny ty knížky, které jsem ti dala, budou se ti hodit, uvidíš.“
„Ano, matko.“
„Mimo to, nevím kdy přesně, ale náš Pán si tebe a Draca bude chtít nejspíš brzy prozkoušet, tak buďte připraveni vypařit se nenápadně ze školy, jakmile vám dá Narcissa vědět.“
„Budeme s tím počítat.“
„A ještě jen tak mimochodem, všimla jsem si, že k Dracovi máš celkem blízko, takže ho bedlivě sleduj, a kdyby podnikal cokoli podezřelého, dej mi okamžitě vědět, ano?“
Nastala krátká pomlka, jak v Angele úplně zatrnulo. Moc dobře věděla, že podezřele se chová spíš ona sama a kdo ví, co všechno mohl Draco vyčmuchat. I když zatím mlčel, za což mu byla pochopitelně vděčná. Viděla matčin výraz a v tu chvíli si uvědomila, že se nikdy nesmí dozvědět, co udělala a stále dělá. Zabila by ji… Bez ohledu na to, že je její vlastní dcera.
„Ano, mami…“ odvětila trochu otřeseně.
„No, výborně. Jsem ráda, že jsi konečně všechno pochopila, tak ať to tak zůstane,“ prohlásila Mary, přistoupila k Angele a políbila ji na tvář. „Měj se, zlato. Brzy se uvidíme,“ hodila Mary přes rameno na odchodu.
Dveře zaklaply. Angela konečně povolila dušený odpor, vztek a také strach. Kopla do židličky, kterou měla u toaletního stolku a ta odletěla směrem ke dveřím, kde zůstala bezmocně ležet. Ovládání emocí občas vážně nebyla sranda… V tu chvíli se totiž cítila slabá jako moucha.
*
Uprostřed noci se Angela náhle prudce posadila na posteli. Celá se třásla a z očí jí samovolně stékaly slzy. Zrychleně dýchala a zoufale se snažila ovládnout. Pořád to však měla před očima. To neštěstí, tu hrůzu, výkřiky bolesti, krev, zranění a mrtví…
„Už ne… Prosím, už ne,“ šeptala třaslavě.
Vrávoravě se postavila a vrhla se směrem k balkonu. Prudce rozhrnula závěsy, otevřela a bez ohledu na patnáct stupňů pod nulou a husté sněžení vpadla na balkon. Křečovitě se chytila namrzlého zábradlí a ty neskutečné obrazy konečně začal nahrazovat chlad a jasné vědomí. Do plic nechala několik minut vnikat čerstvý ledový vzduch a čekala, až se znovu roztřese. Ale tentokrát zimou.
Konečně vešla zpátky do pokoje. V deseticentimetrové vrstvě sněhu po ní na balkonu zůstaly malé otisky nohou. Popaměti se zhroutila do křesla u krbu, ve kterém ještě slabě žhnuly uhlíky.
Vzala si přece dva prášky, jako obvykle… Ale tohle bylo silné, hodně silné. Věděla, co se stane. V Londýně se zhroutí starý most, ale rozhodně ne samovolně. Zemře spousta mudlů a ona věděla, kdo to bude mít na svědomí. Nejhorší na tom bylo, že s tím nemohla nic dělat. Kdyby to někomu řekla, stejně by jí nevěřil. Nemohla nic dělat, vůbec nic… Ani nevěděla, jestli to je pravda, nebo jen přesvědčuje sama sebe.
Pomalu vstala a zalezla zpátky do postele. Nelehla si však, jen se v sedě opřela zachumlaná do deky o hlavu a zírala do tmy. Moc dobře věděla, že tuhle noc už nedokáže usnout. Do svítání zbývalo ještě pět hodin…
***
Daria seděla schoulená v bílém svetru v koutku kupé, dívala se z okna do hustého sněžení a s jakousi úlevou naslouchala veselému tlachání Ginny. Občas na vhodných místech přikyvovala a bez odporu poslouchala příjemnému tónu jejího přátelského hlasu. Byla to opravdu osvěžující změna po neustálých lítostivých pohledech a tichých řečech prarodičů a jiných příbuzných, kteří je navštívili o svátcích.
Doma akorát tak padala do deprese, ze které ji nedokázalo probrat ani slunce a v duši jí klíčila nenávist k původci jejího smutku. Skoro si ani neuvědomila, že byly nějaké Vánoce. Připadala si tak prázdná a osamělá.
Samozřejmě, že se Ginny nechovala, jako by se nic nestalo, ale byla chápavá a přátelská jako obvykle. Darie vůbec nevadil její rozverný monolog, spíše naopak. Bylo to stokrát lepší než soustrastné pohledy některých spolužáků. Byla také ráda, že pro ně dvě našla prázdné kupé a nenavrhovala jí, posadit se k nebelvírskému triu. Ještě před prázdninami vycítila, že se jí Harry Potter tak trochu vyhýbá, nejspíš z pocitu viny, i když mu nic nevyčítala. Ale nevěděla, jak by se zachovala, kdyby se s ním měla bavit.
Po několika hodinách jízdy vlakem si však odskočila a při návratu její klid zmizel neznámo kam.
V úzké chodbičce mezi dvěma odděleními vagonu se po ne zas tak dlouhé době zase střetla s jí velice známým bouřkovým pohledem. S těma zvláštníma očima, které ji proti její vůli rozechvívaly od hlavy až patě. Přes Vánoce se její odpor vůči jeho osobě rozplynul. Smutek nad ztrátou rodičů se trochu zmírnil a rozleželo se jí hodně věcí v hlavě.
Ještě teď si dokázala živě představit Malfoyův pohled, když v jejích očích spatřil nenávist. Uvědomila si, že jediný komu se může pomstít za smrt milovaných rodičů, je ten proklatý Smrtijed Lucius Malfoy. Draco je sice jeho syn, ale neměl zodpovědnost za činy svého otce.
Také se pevně rozhodla, že bude studovat na bystrozorku. Jen s takovým výcvikem by se mohla pokusit odplatit tu hnusnou vraždu. Přemýšlení o Dracovi se pak snažila odsunout co nejdál od sebe, ale stále se jí nedařilo zůstat klidná, když si na něj vzpomněla. Na jejich polibek v lese nemohla přestat myslet, i když se přitom cítila, jako by špinila památku svých rodičů.
A teď ho měla přímo před sebou. Zblízka na ni shlížely jeho elektrizující oči a nemohla si pomoct od prudkého bušení srdce. Něco k němu cítila, a bylo to hlubší než nějaké poblouznění, ale stále si to odmítala přiznat. Nemůže být přece zamilovaná do syna vraha svých rodičů! I když na tom on sám neměl vinu. Problém byl v tom, že se do Draca Malfoye zamilovala už mnohem dřív, ať byl jaký chtěl a ten cit se nedal jen tak zadusit.
Draco jí po nekonečně dlouhé chvíli beze slova uhnul z cesty. Daria se s třesoucími se koleny donutila pohnout a obešla ho. Rychle odcházela a stále ještě cítila v zádech jeho pohled, když se zleva nečekaně otevřely dveře jednoho kupé. Daria nechtěně vrazila do nějaké dívky.
„Pardon,“ zahučela tiše a chtěla pokračovat, ale cestu jí zastoupila Pansy Parkinsonová.
„Jaké pardon!?“ vyštěkla pisklavě. „Náš sirotek Prescottová už dokonce i oslepla nebo co?“
Z otevřeného kupé se ozvalo chichotání houfu zmijozelských hus.
„Jdi mi z cesty,“ vyzvala ji Daria ještě klidně.
Pansy se ještě víc zaškaredila: „Se mnou žádná mudlovská šmejdka takhle mluvit nebude! Omluv se mi! Okamžitě!“
„Ani mě nenapadne,“ odsekla studeně.
„Ne?! Tak to půjde po zlém,“ vyprskla Pansy a sáhla do hábitu pro hůlku.
V tu chvíli těsně za sebou Daria někoho ucítila.
„Nech ji na pokoji, Parkinsonová,“ ozval se povýšený chladný hlas.
Daria se překvapeně ohlédla a Pansy vytřeštila šokovaně oči.
„Cože?“ vyjekla. „To si děláš legraci, že jo, Draco?“
„Už jsem řekl. Zklidni se a zase hezky rychle zapadni mezi ostatní kačeny,“ odvětil mrazivě.
Pansy zrudla, nafoukla se jak uražený páv, ale neodvážila se mu odporovat a dveře kupé za ní hlasitě zaklaply. Zároveň s tím se také zatáhly jeho záclonky.
Draco stále postával od Dariiných zad pouhých pár centimetrů. Na tváři cítila jeho horký dech a trochu se zajíkla přemáháním, aby se k němu úplně neotočila.
„Tos nemusel, Malfoyi,“ dostala ze sebe nakonec, kupodivu klidně. „Dokážu se o sebe postarat sama.“
„To ti rád věřím,“ zazněla tichá odpověď.
Daria se neudržela a obrátila se k němu. Klidně na ni shlížel.
„Co tím prosím tě sleduješ?“ zeptala se tiše.
„Nic,“ odvětil potichu a pomalu vztáhl ruku k její tváři.
Pod dotekem jeho chladných prstů se Daria celá rozechvěla a on to cítil. Přímo nesnesitelně ho přitahovaly její plné rty a topil se v modři jejích očí, ve kterých už neviděl onu zlobu a nenávist. I když to bylo proti veškerému jeho rozumu, jemně ji pohladil po tváři a rtech.
Daria přivřela oči a bojovala sama se sebou. Chtěla znovu cítit jeho rty na svých, ale pak náhle zahlédla stříbrný záblesk na jeho prostředníku a podívala se pořádně. Rozpoznala stočeného hada a prudce ucukla.
Draco se okamžitě stáhl a jeho tvář znovu dostala chladný výraz.
„Já… tak ti děkuju, že… že ses mě zastal,“ vykoktala Daria.
„To bylo to nejmenší, co pro tebe můžu udělat,“ odvětil Draco tiše.
Daria na to nic neřekla, otočila se, a co nejrychleji od něj odcházela. Bála se toho, co by se mohlo stát, kdyby u něj zůstala ještě chvíli tak blízko…
*
Harry co nejméně nápadně procházel vlakem a úkosem nakukoval do každého kupé, jestli nezahlédne vytoužený obličej. Rona a Hermionu nechal o samotě, ať se můžou konečně přivítat po prázdninách, jelikož před Harrym se snažili držet své výlevy zamilovanosti na uzdě.
Konečně ji našel a na tváři se mu rozlil úsměv. Byla jako obvykle skoro v posledním kupé a měla sundané boty. Byla schoulená přes sedačky na jedné straně s hlavou u okna a spala. Harry obezřetně prohlédl jak kupé, tak chodbu. Nikde ani noha. Tiše otevřel a vklouzl dovnitř. Angela klidně oddechovala a pramínky vlasů, které jí spadly přes obličej, se přitom jemně chvěly.
Vypadala tak nevinně a bezbranně, že mu bylo až líto ji budit, ale musel využít toho, že můžou být konečně spolu. Klekl si na jedno koleno, aby měl její tvář přímo před sebou.
Sklonil se k ní, odhrnul těch pár vlasů a s něhou ji políbil na rty. Angela se neklidně zavrtěla a pootevřela oči.
„Harry?“ zašeptala překvapeně.
„Ahoj,“ odvětil tiše a znovu se k ní sklonil.
Angela na moment zvedla ruce, jako by se chtěla bránit, ale když ji Harry začal líbat, takové nápady se jí okamžitě vypařily z hlavy a polibek mu vášnivě opětovala.
Tolik jí chyběl. Jak to bez něj mohla ty dva týdny vydržet? Zajela mu rukou do vlasů a Harry si ji k sobě pevně přitáhl. Neměli ponětí, kolik času uběhlo, když se jejich rty oddělily.
„Tolik jsi mi chyběla,“ zašeptal Harry.
„Ty mě taky,“ odvětila Angela s úsměvem.
Harry si poté všiml stříbrného řetízku kolem jejího krku a Angela postavy ve dveřích kupé. Harry už se chtěl zeptat, od koho jej dostala, ale předběhl ho ironický hlas za jeho zády.
„Ale, ale, ale. Jak romantické! Náš slavný Potter a slečinka ze Zmijozelu! Dost nevyrovnaný páreček, nemyslíte?“
Harry prudce vstal a vztekle se otočil na Malfoye, který se cynicky ušklíbal. Nevěděl, jestli se na něj má vrhnout pro jeho kecy, nebo proto, že je nachytal. Moc dobře věděl, jak záleží na tom, aby o jejich vztahu nikdo nevěděl.
„Zopakuj to ještě jednou!“ vyzval ho výhružně.
„Klidně,“ pokrčil Malfoy rameny. „Ale nejsem si jistý, kdo z nás by to opakování přežil.“
Harry ucítil na rameni ruku Angely, která mezitím neslyšně vstala: „Harry, nech to na mě.“
Harry se na ni otočil: „Víš, co teď ten hajzl může udělat?“ zasyčel tiše.
„Vím. Harry, prosím tě jdi. Já to s ním vyřídím.“
Draco to beze slova sledoval. Harry zaťal pěsti.
„Dobře, jak chceš,“ souhlasil tiše, ale ještě se k ní rychle sklonil a natruc Malfoyovi ji krátce políbil.
Angela sklopila hlavu, Harry se s pohledem vraha protáhl kolem Malfoye a zmizel. Draco třískl dveřmi a vytvořil kolem kupé zvuku neprostupnou bariéru.
„Ty ses asi zbláznila!“ vyštěkl na bledou Angelu. Ta si sklesle sedla. „Vždyť vás mohl kdokoliv uvidět!“
„Já vím…“
„No, asi nevíš!“ odsekl Draco a taky si sedl. „Angelo, měla by ses vzpamatovat, než bude pozdě!“
„Jenže ono už pozdě je,“ odvětila nesmírně potichu.
Draco se pomalu opřel do sedačky a upřeně se na ni zadíval: „Aha. Myslel jsem si to. Jen jsi to na mě nahrála, co?“
Angela zvedla udiveně oči.
„Ty ho miluješ?“ zeptal se Draco přímo.
Nesmírně pomalu přikývla.
„On tebe taky,“ prohlásil se sebezapřením. „Teď jsem to viděl na vlastní oči. Oba máte ten výraz…“
Angela zamrkala, v očích nezvyklou směs emocí: „Prozradíš mě?“ zeptala se tiše.
Draco ji chvíli pozoroval.
„Ne,“ procedil pak skrz zuby.
„Proč?“
Povzdechl si: „Protože přesně vím, jak se teď cítíš.“
Angela se trochu smutně pousmála: „Já to věděla.“
Pozvedl obočí: „Co jako?“
„Jsi zamilovaný do Darie.“
Draco se neklidně zavrtěl: „Poslyš, že ty nemáš z toho Silvestra takové okno, jako jsi tvrdila.“
„Ty taky ne.“
„Hmm… Pravda. Proč si před sebou pořád na něco hrajeme?“ zahučel Draco zamyšleně.
Angela chvíli mlčela.
„Myslím, že je to tak trochu naše přirozenost.“
„Proč se nedivím?“ reagoval uštěpačně. „Ale zpátky k tobě.“
„Proč zrovna ke mě?“ ohradila se Angela.
„Já s Dariou totiž nechodím,“ odsekl Draco. „To ty máš problém.“
Angela neodpověděla, jen se zamračila.
„Je tady něco, co si nejspíš vůbec neuvědomuješ,“ začal pomalu.
„Co tím jako myslíš?!“
„Tak mě nech domluvit, ne?“
Něco nevrle zabrblala, ale mlčela.
„To, že chodíš s Potterem, není zrovna, no… Normální,“ ucedil mezi zuby. „Oba si jen ztěžujete život. Jestli se na to přijde, a já si myslím, že určitě ano …“
„Mám přece svou výmluvu, už si zapomněl?“ přerušila ho Angela.
Draco zaťal rozzlobeně pěsti.
„Ano, máš tu svou nádhernou výmluvu a máš taky jediné štěstí, že tak dokonale ovládáš nitrobranu, jinak by ti to v žádném případě nevyšlo.“
„Tak v čem je problém?“
Draco obrátil oči v sloup: „Dobrotivý Merline, zamilovaní jsou fakt slepí. Tak hele, ty ji použiješ a umíš si představit, co bude následovat?“
Angela neodpověděla, ale v očích se jí objevil zvláštní výraz.
„Bude po tobě chtít důkaz, že mluvíš pravdu a víš, co to znamená?“ protáhl Draco a aniž čekal na odpověď, pokračoval. „Budeš ho muset přivést Pánu Zla pod nohy. Když to uděláš, tvůj miláček zemře, když ne… zemřeš ty. Dřív nebo později.“
Angela na něj jen zaraženě hleděla.
„Copak tebe to vůbec nenapadlo?“
Jen němě zavrtěla hlavou. Tentokrát vytřeštil oči Draco: „To snad není pravda. Copak ty vůbec neuvažuješ?“
„Když jsem s ním tak ne,“ přiznala Angela sklesle.
Draco ji v tu chvíli dokonale pochopil, ale nemohl si dovolit dát to najevo.
„Měla bys to ukončit dřív, než bude pro vás oba pozdě.“
Angela jen zírala z okna.
„Tak slyšíš mě?“
„Slyším!“ odsekla prudce. „Myslíš, že je to kdovíjak jednoduché nebo co?“
„Ne, to si nemyslím…“
„Vím, že máš pravdu,“ povzdychla si Angela. „Co mám ale dělat?“
„Pustit ho k vodě, dokud je čas.“
„To nedokážu,“ zavrtěla hlavou. „Co bych mu asi tak řekla?“
„Já ti s tím pomůžu,“ navrhl Draco tiše. „Mám jeden dost osvědčený způsob…“
Angela si pomalu znovu lehla: „Já nevím. Musím si to promyslet.“
„Tak přemýšlej rychle, Angelo.“
529 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...