Skip to content

Kapitola třicátá sedmá – Vzkaz

[Celkem: 6    Průměr: 3.7/5]

Čas je jako hrst jemného písku – čím pevněji ho svíráte, tím rychleji vám unikne mezi prsty.

Henry David Thoreau

 

Leden se nachýlil ke svému konci, sněhová královna dál pevnou rukou vládla nad Bradavicemi a šestým ročníkům začaly kurzy přemisťování. Harry se znovu uzavřel do sebe, stejně jako o prázdninách a namísto toho, aby se alespoň trochu věnoval pozornost svému okolí, ležel v učebnicích. Ron s Hermionou z něj po několika pokusech vytáhli jen to, že s Angelou už nechodí.

S Shiernovou dopodrobna probírali noční obludy a stvůry, ponejvíce upíry, Snape je drtil pod záplavou nových a nových lektvarů a Binns dál uspával. V Denním Věštci se čím dál častěji objevovaly větší či menší články o napadání kouzelnických rodin, o vraždách mudlů a podezřelém pohybu či aktivitách upírů, obrů a mozkomorů. Kouzelnický svět však zatím stále jen trnul v očekávání horších událostí.

Přišel únor a s ním nová vlna mrazů. Díky další sněhové bouřce se musel dokonce odložit famfrpálový zápas mezi Mrzimorem a Havraspárem. Angela stále chodila jak tělo bez duše, Draco se vyhýbal Darie seč mohl a ona jemu, Ron a Hermiona se dvakrát pohádali a zase usmířili a Harry se dál šprtal.

Draco s Angelou se pravidelně vytráceli z hradu na speciální výcvik pro svou budoucí kariéru, a občas se museli dostavit i na shromáždění Smrtijedů. Slibovaní evropští přívrženci už také dorazili, jinak toho neměla Angela moc co nahlásit řediteli školy. Stále se ho však vyptávala na svého otce. Brumbál jí tvrdil, že nepřišel na nic, ale nebyla to pravda. Narazil už na určitou stopu, ale nechtěl v ní vzbouzet falešnou naději. Rozhodl se raději počkat, až si bude jistý.

Nadešel chladný a deštivý březen. Odehrály se další dva famfrpálové zápasy, šesťáci se v přemisťování lepšili a Angela a Harry si sebe navzájem úspěšně nevšímali. Angela se ráda scházela s Dariou v Komnatě. Jen v její přítomnosti se mohla úplně uvolnit a říct jí o všem, co ji trápilo. Daria to však také potřebovala. Bylo na ní vidět, že se dusí vlastními city k Dracovi. Angele bylo Darie líto, ale nemohla přece připustit, aby se ti dva dali dohromady…

Po dlouhých zachmuřených dnech přišlo s dubnem konečně slunce a svěží vzduch. Roztály poslední zbytky sněhu a sluneční paprsky probouzely spící zem. Jedinou významnější událostí byl poslední zápas Nebelvíru s Mrzimorem. Nebelvírské mužstvo Mrzimor úplně rozdrtilo a tím se umístilo na prvním místě se stejným počtem bodů spolu se Zmijozelem. Madame Hoochová rozhodla, že se bude muset v květnu odehrát ještě jeden zápas – Nebelvír vs. Zmijozel, aby se rozhodlo o konečném vítězi. Nutno říct, že ani jedna kolej z toho nebyla příliš nadšená.

*

Jednoho odpoledne v posledním dubnovém týdnu se odehrálo náhodné malé setkání, ale stačilo na rozjitření stále ještě nezahojených ran.

Nebelvírský šestý ročník odcházel od skleníků po hodině bylinkářství. Harry šel jako první, Ron a Hermiona vedoucí se za ruku těsně za ním. Ke skleníku však z opačného směru již také mířili zmijozelští studenti na další hodinu. A shodou náhod samozřejmě šesťáci.

Harry cílevědomě obešel vysoký keř, za kterým už byla vidět vstupní brána a nečekaně se ocitl přímo tváří v tvář Malfoyovi. Vedle něj nešel nikdo jiný než Angela, která kráčela schlíple a se sklopenou hlavou.

Harry se prudce zarazil v chůzi, překvapený náhlou přítomností Angely, které se mu dařilo celé tři měsíce úspěšně vyhýbat. Angela vzhlédla, aby zjistila, kdo jí to stojí v cestě a její pohled zasáhl Harryho do hloubi duše. Malfoyův výraz v obličeji se nedal přečíst.

Angela na Harryho upírala takové oči, že by obměkčily snad i kámen, ale jemu stačilo připomenout si výjev v Komnatě nejvyšší potřeby, jehož byl svědkem a jeho pohled ztvrdl.

Odtrhl zrak od její tváře, zaťal zuby a rázně se protáhl přímo mezi nimi. Angela se za ním smutně ohlédla.

Draco vrhl povýšený pohled na spojené ruce Hermiony a Rona a obrátil se na Angelu. Chytil ji pevně za ruku a přiměl ji, aby se na něj podívala. Hleděli se na sebe zvláštním způsobem, kterému Ron ani Hermy nerozuměli. Pak Angela sklopila oči a vymanila svou ruku z Dracova sevření.  Draco se za ní vydal, až když nebelvírský pár kolem něj přešel směrem k bráně.

*

 

Angela se užírala výčitkami svědomí. Pochodovala ložnicí sem a tam a nepřítomně si přehazovala v dlaních prstýnek, který dostala od Harryho. Připadalo jí to jako včera, jak se na ni usmíval svýma zelenýma očima a líbal ji…

Jak jsem mu to já káča pitomá mohla udělat?

Viděla na Harrym, že se to snaží skrývat, ale ta ublížená bolest v něm pořád byla. Chtěla ho chránit, ale přitom jen zadupala jeho city bezohledně do země. Celou tu dobu si namlouvala, že čas všechno zahojí, že když se mu bude vyhýbat, bude to pro ně oba jednodušší a postupně na ni zapomene, ale to bylo tak strašně naivní.

S povzdechem zaklonila hlavu. Nikdy mi to neodpustí, nikdy…

Přece mu to mohla vysvětlit. Říct mu pravdu… To by bylo přinejmenším pro Harryho určitě lepší. Věřil jí, miloval ji a nikdy by ji nezradil, i kdyby mu všechno řekla. Ublížilo by mu to, to ano, ale nemusel by se vyrovnávat s tou hnusnou zradou, kterou jsem mu připravila. Jenže se toho příliš bála a teď už bylo pozdě… Nebo by to měla ještě zkusit? Vyslechl by ji vůbec? Ve vztahu mezi nimi by to nic nezměnilo, nemohli se k sobě vrátit, ale určitě by se cítil mnohem líp. Třeba by je její jednání pochopil…

Angela se posadila na postel a zahleděla se na prstýnek se třpytícím se srdíčkem. Svíralo se jí z toho všeho hrdlo i žaludek. Věděla, že už to přetvařování dlouho nevydrží.

Musím to alespoň zkusit. Už si to nenechám rozmluvit. Harry má na pravdu právo.

Vytáhla z nočního stolku kousek pergamenu a po chvíli přemýšlení na něj začala psát krátký dopis.

*

Několik hodin nato vysedávala Hermiona v knihovně. Harry se vytratil už před dvěma hodinami, Ron to vzdal před ani ne půl hodinou. Bylo už celkem pozdě, takže byla v knihovně skoro jediná, ale umínila si ještě dodělat esej pro Snapea o lektvaru pravdy – Veritaséru.

Seděla nedaleko dveří, takže koutkem oka zaregistrovala postavu stojící v nich a zvedla hlavu od popsaného pergamenu. Byla to Angela a pátravě se rozhlížela po knihovně. Hermioně se stálo obočí nevolí. Kladla jí za vinu Harryho trápení. Moc dobře na něm viděla, jak je stále zamlklý a zamyšlený. Nemusela být žádný génius na to, aby jí došlo, že mu něco hnědovlasá Zmijozelka provedla.

Raději se znovu sklonila nad esej.

„Ehm, Hermiono?“ oslovil ji po chvíli tichý nejistý hlas.

Hermiona zvedla zamračený pohled na Angelu, která se neslyšně přesunula k jejímu stolu a něco žmoulala v ruce.

„Co chceš?“ vyštěkla ne příliš vlídně.

„Já… Chtěla bych tě o něco požádat,“ dostala ze sebe Angela. „Mohla bys tohle dát Harrymu?“ zeptala se tiše a rozevřela dlaň, ve které se objevil malý zalepený dopis.

„Proč mu to nepošleš po sově?“ ohradila se Hermiona.

„Protože by ho s největší pravděpodobností vyhodil, jen co by poznal moje písmo,“ odvětila Angela trpce. „Ale když mu jej doneseš ty, tak třeba…“

„A proč bych to měla dělat?“ zarazila ji Hermiona nevrle.

Angela se odmlčela a jen se na Hermionu zadívala.

„Podívej, já sice nevím, co jsi mu provedla, ale došlo mi, že to nebylo nic příjemného. Už opravdu nesnesu pohled na to, jak se trápí,“ pronesla Hermiona pomalu a s důrazem.

„A já právě chci jeho trápení ukončit,“ namítla Angela.

„Proč bych ti to měla věřit?“ argumentovala Hermiona.

Angela odpověděla až po chvíli dusného ticha: „Víš, jaké to je, trpět pro nešťastnou lásku?“

Hermiona se zarazila. Moc dobře si pamatovala, čím vším musela projít, než se byl Ron schopný vyjádřit. Pomalu přikývla.

„Takže alespoň trochu chápeš, jak se cítím. Dáš mu to? Prosím…“

Hermiona si povzdechla a zadívala se do jejích unavených a smutných očí. Vypadlo to, že to ta holka myslí vážně. Po chvíli váhání natáhla ruku pro dopis. Angele se viditelně ulevilo.

„Děkuju,“ zašeptala a rychle odešla.

*

Za půl hodiny už Hermiona jistě kráčela chodbami ke své společenské místnosti. Pravou rukou svírala v náruči vypracované úkoly a v levé ji pálil dopis od Angely Rosierové. Celou cestu polemizovala o tom, zda ho má Harrymu předat nebo ne. Co když mu tím zase jen ublíží?

Rozhodla se až ve chvíli, kdy jej uviděla vysedávat o samotě u krbu a nepřítomně hledět do plamenů. Kromě něj už v místnosti kupodivu nikdo nebyl.

Za pokus to stojí, řekla si v duchu a vydala se k němu.

Sedla si do vedlejšího křesla, ale Harry se ani nepohnul.

„Harry?“ oslovila jej tiše.

S nezájmem se k ní otočily hluboké zelené oči, ve kterých se odráželo světlo plamenů. Hermiona se zhluboka nadechla.

„Tady tohle,“ položila dopis na opěradlo jeho křesla. „Je pro tebe.“

Harry na něj chvíli zíral a pak se tiše zeptal:

„Od koho?“

„Od Angely,“ odvětila Hermiona pomalu.

Harry ztuhl. Hermiona raději rychle vstala.

„Už si půjdu lehnout. Dobrou noc,“ rozloučila se nejistým hlasem a pomalu se vytratila.

Harry se po jejím odchodu nepohnul.

Ve společenské místnosti Nebelvíru se dobrých pět minut neozývalo nic než praskání hořících polen. Nakonec se Harry ušklíbl, natáhl se pro dopis, vstal a přistoupil ke krbu. Chvíli se jeho ruka vznášela nad horkými plameny. Chtěl ho zničit, ale nemohl se k tomu odhodlat.

S povzdechem se posadil na zem, opřel se o zeď a rozlepil ho. Ve světle plamenů začal číst…

Harry,

nevím, jestli si tenhle vzkaz přečteš nebo ne, ale musela jsem to aspoň zkusit. Ublížila jsem ti a lituji toho každý den. Co se stalo, už nezměním, ale jsem přesvědčená, že si zasloužíš vysvětlení. Nejspíš ode mě nechceš nic slyšet, ale kdybych ti tuhle možnost nenabídla, vyčítala bych si to do konce života. Uvědomila jsem si to právě dneska, když jsme se tak nečekaně setkali venku před hradem. Sice ti to navrhuju pozdě, ale jestli stojíš o pravdu, i když za cenu určitého nebezpečí, které tu nechci popisovat a hrozí tobě i mě, přijď prosím dnes v noci v jedenáct do Komnaty. Budu na tebe čekat.

                                                                                                      A.

Harry vzhlédl od pergamenu, chvíli se díval nepřítomně před sebe a pak koukl na hodiny. Bylo už něco po desáté. Zmuchlal dopis do kuličky a vhodil jej do ohně. Zamyšleně pozoroval, jak jej chtivě stravují plameny.

*

Angela nervózně popocházela od okna ke dveřím a zase zpátky. Po dlouhé době měla příšernou chuť na cigaretu. Stále musela sama sebe přesvědčovat, že si Harry to vysvětlení zaslouží a odolávala pokušení to raději vzdát a jít se vyspat.

Hodila pohled na neúprosné hodinky. Půl dvanácté.

Ještě počkám. Určitě přijde. Musí být přece alespoň zvědavý, co mu chci, utěšovala se v duchu, i když tomu moc nevěřila.

Postavila se k oknu a vzhlédla k zářícímu úplňku. V zamyšlení přeslechla otevření dveří a tiché kroky. Příchozího vycítila, až když byl těsně za ní.

Prudce se s bušícím srdcem otočila. Dívaly na ni ty zvláštní zelené oči, ale byly plné chladu a opovržení. Namáhavě polkla. Kam zmizela všechna ta láska a důvěra, která tam byla předtím?

„Harry…“ vydralo se jí z úst jediné slovo.

Najednou nevěděla, co říct. Všechny předem připravené věty, se jí vypařily z hlavy.

„Chtěla jsi mi snad něco vysvětlit. Teď máš možnost, tak si ji nepromarni,“ pronesl Harry chladně.

Angela namáhavě polkla. Aby mohla vůbec promluvit, musela sklopit oči k zemi.

„Posaď se, prosím tě,“ pokynula k jednomu ze dvou křesel, stojících naproti sobě.

„Klidně postojím,“ odsekl jí Harry.

Angela se s povzdechem posadila: „Jak chceš, ale je to nadlouho.“

Harry ji chvíli podmračeně pozoroval, ale nakonec si sedl do druhého křesla. I když navenek nedával nic najevo, srdce mu prudce bušilo a bylo mu nesnesitelné vedro. Všechno na Angele mu připomínalo to, co spolu prožili, i to co mu provedla. Ani nevěděl, co si má myslet o prstýnku od něj, který se jí stále třpytil na prostředníčku.

„Neříká ti něco mé příjmení?“ začala Angela konečně váhavě, stále s pohledem upřeným do země.

„To nemůžeš jít rovnou k věci? Nemysli si, že tady míním strávit celou noc!“ vyprskl Harry opovržlivě.

Angela k němu zvedla oči: „Úzce to souvisí s tím, co ti chci říct. Tak napadá tě něco?“

Harry se tedy zamyslel, i když ne zrovna s chutí.

Rosierová, Rosierová… slyšel jsem to už někdy?

Přehrabával se ve svých vzpomínkách docela dlouho a už to chtěl vzdát, když se mu náhodou vybavil jeden výjev z Myslánky ředitele školy. Kouzelnická rada, soud se Smrtijedy, tehdy Karkarov ze sebe vyplivoval jména svých kolegů jedna radost a jedním z těch jmen byl…

„Evan Rosier…“ vydechl Harry překvapeně.

„Tak přece,“ pokývla Angela hlavou. „Ano, to byl jediný bratranec mojí matky a věrný Smrtijed. Raději zemřel v boji s bystrozory, než aby se nechal odvést do Azkabanu. A teď jak to souvisí se mnou. Myslím, že s trochou snahy, už ti to dojde.“

Harry nechápavě zavrtěl hlavou: „Byl to sice Smrtijed, ale…“

„Moje matka také,“ přerušila ho Angela tiše.

Harry na to nezareagoval.

„Tohle jsem ti neřekla už dřív, protože jsem…“

„Myslela sis, že bych v tobě viděl jen dceru služebnice Pána zla?“ dořekl za ni Harry klidně.

Angela pomalu přikývla.

„To je vidět, že mě vůbec neznáš,“ podotkl.

Zadívala se jinam a pokračovala.

„Tohle je však jenom začátek. Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že je pro mě moje matka mrtvá? Bohužel je však v poslední době až příliš živá…“

Harry ji upřeně pozoroval.

„Vím, že okolo mě bylo a stále ještě je spousta věcí, kterým nerozumíš a které jsem ti nechtěla vysvětlit. Teď ti dám odpovědi na otázky, které se ti určitě objevily párkrát na mysli. Musíš si ale vyslechnout příběh o mojí matce, protože právě ten můj život nejvíc ovlivňuje,“ pronesla Angela úvodem a uvědomila si, že obdobnou story bude vyprávět už počtvrté.

Brumbál, Draco, Daria a teď Harry. Avšak jediný komu řekla všechno, byla Daria a byla odhodlaná to neměnit i za cenu toho, že jí Harry neuvěří.

545 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Harry Potter a Poslední z rodu

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář