V dopise byl přesně určený čas, kdy se měla objevit v krbu na Ministerstvu. Nechtěli nic riskovat a už tam na ni čekali dva nevrlí bystrozorové. Po chodbě kmitala spousta lidí, která se snažila co nejlépe odstranit následky včerejšího útoku. Sotva ze sebe stačila setřást něco popela a už ji div netáhli násilím za lokty ke kontrole. Vousatý kouzelník přejel dlouhým zlatým prutem nejméně třikrát Angele zepředu i zezadu kolem těla a zíral na ni jako na nějaký zvlášť odporný exponát v muzeu. Také od něj dostala stříbrnou cedulku s nápisem: Angela Rosierová, k výslechu a štítivě jí zkontroloval hůlku.
„Deset palců, ebenové dřevo, jádro žíně jednorožce, používaná šest let?“ zahučel tázavě.
Angela přikývla. Chvíli to vypadalo, jako by jí kouzelník za stolem ani vracet hůlku nechtěl, ale nakonec si ji mohla s úlevou zasunout do zadní kapsy kalhot. Bystrozorové ji doprovodili k nouzovému schodišti, jelikož nebyl výtah v provozu, sestoupili až úplně dolů do patra, kam nejezdil výtah ani normálně a sešli dokonce i po kamenném schodišti ještě níž do patra, kde se nacházely staré soudní síně.
Jeden bystrozor šel před Angelou a druhý za ní. Nervózně zatínala nehty do dlaní. Kam ji to kruci vedou?
Konečně se zastavili před nízkými dubovými dveřmi. První bystrozor hlasitě zabušil na dveře, ty se otevřely a on pokynul Angele, aby vešla dovnitř. Zhluboka se nadechla a vkročila do tmavé, malé a dost neútěšné místnosti, osvětlené pouze třemi pochodněmi. Nacházel se zde uprostřed stůl a z každé strany u něj tvrdá židle.
No, to snad ne! zasténala Angela v duchu.
Na jedné z nich totiž seděl se škodolibým výrazem Pošuk Moody. Za ním postával v rohu ministr kouzel, což ji trochu udivilo, ale jinak mu nevěnovala pozornost. Dále také u zdi nenápadně seděli dva ministerští předsedové.
Dveře se za ní zabouchly a dalo se předpokládat, že bystrozorové, kteří ji sem přivedli, hlídají přede dveřmi.
„Dobrý den, slečno Rosierová. Posaďte se,“ vybídl ji Moody s křivým úsměvem.
„Dobrý den,“ odvětila Angela, přičemž nedala najevo svůj neklid a usadila se na židli, jako by to bylo pohodlné křeslo. Ministr kouzel jí pouze pokynul hlavou. Přímo nad Angelou se náhle rozsvítilo několik svící, takže jí bylo velmi dobře vidět do obličeje.
„Vzhledem k tomu, že náš brzký ranní rozhovor byl poněkud… no, řekněme nesrozumitelný, začneme hezky od začátku,“ ucedil Moody na úvod.
Angela se na něj jen dívala a nereagovala. Jen si nenápadně přikryla levou rukou prsty na pravé ruce. Pošuk si před sebou otevřel objemný fascikl a zapřel se o opěradlo židle, až zaskřípala. Mávl hůlkou a na stole se objevil brk a jakoby nikde nekončící pergamen.
„Dne prvního srpna roku 1997, místnost číslo pět v nultém podlaží, výslech slečny Angely Mary Rosierové, narozené dne devatenáctého září 1980,“ diktoval Moody a brk škrábal po pergamenu jako zběsilý. Angele to připomnělo Bleskobrk, který viděla u reportérky Rity Holoubkové, když ve čtvrtém ročníku pořád opruzovala na škole kvůli Turnaji tří kouzelnických škol.
„Matka – Mary Sandra Rosierová, narozená dne třetího prosince 1961, otec neznámý…“
Rufus Brousek udiveně zamrkal.
„Souhlasí údaje, které jsem uvedl, slečno?“ zabodl Moody pohled do Angely.
„Ano,“ přikývla klidně.
„Takže, je to jednoduché, já vám kladu otázky a vy odpovídáte. Po pravdě, samozřejmě.“
„Jistě, pane,“ Angela měla co dělat, aby se neušklíbla.
„Kdy údajně zemřela vaše matka?“
Jako by to nevěděl z novin.
„Tři měsíce poté, co Vy-Víte-Kdo zmizel, sedmého listopadu 1981,“ odvětila nahlas.
„A jak?“
„Zemřela prý v potyčce se zbývajícími Smrtijedy, kteří ještě v té době nebyli zatčeni, když se snažila ochránit zraněnou sestru.“
„Měla i pohřeb, že ano?“
„Ano.“
„Tudíž je rakev nejspíše prázdná…“
„To nevím.“
„Vy nevíte, kdo je váš otec?“
„Ne.“
„Kdo se o vás staral po matčině údajné smrti?“
„Až do mých skoro šestnácti matčina sestra, moje teta Marion. Před rokem zemřela na nevyléčitelnou chorobu.“
„Kde je vaše teta pohřbena?“
„Na kouzelnickém hřbitově Death Manor.“
„Skutečně?“
„Ano! Zemřela mi přímo před očima,“ reagovala už trochu naštvaně.
„No, dobrá… Kdo se vás od té doby ujal?“
„Narcissa Malfoyová.“
„Proč?“
„Je to stará matčina přítelkyně. Kdyby si mě nevzala k sobě domů, šla bych do dětského domova. Nemám žádné jiné příbuzné.“
„Jak dlouho už u Malfoyových v sídle bydlíte?“
„Skoro přesně rok.“
„A nezahlédla jste tam náhodou někdy pana Luciuse Malfoye?“ vypálil Moody.
„Ne,“ ucedila Angela. „Pokud tam byl, nevím o tom.“
Matka měla pravdu. Ty lži jí šly z úst skoro samy.
„Jaký je váš vztah se synem madame Malfoyové, Dracem?
„Jakou to má souvislost s mou matkou?“ odpálila Angela. „Známe se ze školy,“ odvětila, když po ní Moody šlehl pohledem.
„Tudíž jste přátelé?“
„Ano, dá se to tak říct.“
„Hmm, až budete plnoletá, nejspíše se odstěhujete, že?“
„Ano. Dům na Golden Street 33, kde jsem žila se svou tetou, je teď můj.“
„Opravdu? Ano, ano, tady mám závěť vaší tety…“
Nastala krátká pauza.
„Věděla jste, že byla vaše matka Smrtijedkou už tehdy, před svou veřejnou smrtí?“
Angela odpovídala opatrně. Tohle byla celkem hezká past.
„A jak jste na tohle přišli?“ podivila se. „O tom jsem nevěděla.“
„A co vaše teta? Ta byla přívrženkyní Pána zla?“
„Ne,“ odpověděla po krátkém zaváhání.
„Víte, kde byla vaše matka po své smrti a odcestování z Anglie?“
„Ve Věštci jsem se dočetla, že prý v Evropě.“
Moody se chmuřil čím dál tím víc.
„Takže kdy jste se dozvěděla, že vaše matka žije?“
Angela na něj upřeně hleděla. Co má říct? Kdyby tu byl Brumbál, tak by ji podržel. Ministr i Moody ví, že se o tom dozvěděla dřív, jenže jsou tady další dva lidé a výpověď se zapisuje…
„Dnes brzy ráno od vás,“ řekla pevně.
Ministr kouzel pokýval hlavou, jako by to čekal.
„Takže nevíte, kdy se vrátila přesně do Anglie?“
„Ne.“
„Ona vás nijak nekontaktovala? Vlastní dceru?“
„Ne.“
„Jak se cítíte, když teď víte, že je naživu a je služebnicí Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit?“ otázal se Moody jízlivě.
Angela se odmlčela. Skoro se jí chtělo skočit po starém bystrozorovi a praštit mu hlavou o stůl, až by mu vypadlo do protivné kouzelné oko.
„Moc dobře ne, pane… Ale já ji stejně neberu jako svou matku. Tou mi celou dobu byla teta Marion.“
„Takže nevíte, kde se teď vaše matka může nacházet?“
„Ne.“
„Kdyby za vámi nyní přišla a chtěla by, abyste přestoupila na její stranu, co byste udělala, slečno?“
„Nevím,“ pokrčila Angela rameny. „Opravdu nevím. Teta mě vychovala v tom, že je špatné páchat zlo, ale ona je přece jen má matka…“
„To je poněkud sporný postoj…“
„Ano, já vím.“
„Hmm, hmm, no dobrá. Je tu ještě jedna věc. Vím, že váš dům je chráněný zaklínadlem, takže vás musím požádat, abyste nás tam pustila.“
„Proč?“
„Musíme ho prohledat, jestli se tam vaše matka neskrývá.“
„Ach, ano, jistě. Chcete tam hned?“
„Co nejdřív to bude možné, ano.“
„To je všechno?“
„Ano, v podstatě ano, slečno, jen nám ještě musíte podepsat výpověď.“
„Ale samozřejmě.“
Brk konečně doškrábal a přesunul se vzduchem Angele do dlaně. Také konec pergamenu se objevil před ní na stole. Přeletěla popsaný papír očima a žmoulala konec brka v prstech. Cítila, že se jí chvějí kolena a byla ráda, že se jí neklepou i ruce.
Sklonila se a rozhodným pohybem se podepsala. I když ne celým jménem.
Angela Mary Rosierová
Měla sto chutí dopsat tam i Blacková, ale to si nemohla dovolit. Docela by ji zajímalo, jak by to asi vypadalo…
*
Nevrle házela pohledy po bystrozorech, kteří v domě obraceli všechno naruby. Kdyby mohli a věděli jak, tak by snad i vypustili vodu z bazénu. Dopsala vzkaz a přivázala jej černé sově trpělivě čekající na stole na nohu.
O půl hodiny později, když se sova vrátila s odpovědí, dvakrát poklepala na stříbrný náramek.
Pět minut poté, co konečně bystrozorská četa vypadla, zamířila ven do kouta zahrady.
*
„Angie! Pojď dál!“ zvala ji Daria dovnitř s ustaraným výrazem.
Usadily se na malém balkonu, který patřil k pokoji Darie, protože už na něm spočíval odpolední stín a bylo tady o něco příjemněji než v dusných pokojích domu.
„Jak ti je?“ zeptala se černovláska opatrně poté, co upila ze sklenice džusu s ledem.
„Nijak zvlášť,“ ucedila Angela. „Asi před dvěma hodinami mě pustili z výslechu.“
„To si pospíšili,“ podivila se Daria.
„To jo, vzhledem k tomu, jaký je teď na Ministerstvu chaos. Z těch keců, co jsem jim tam nakydala, se mi dělá zle,“ dodala schlíple.
„Musela jsi přece lhát. Jinak by tě mohli i zavřít,“ chlácholila ji Daria.
„Já vím. Ale stejně z toho mám černé svědomí. Dokonce už i prohledali náš dům.“
„Tvoje matka se někde schovala?“
„Ano. A ještě ji tam chvíli nechám. Alespoň mám klid.“
Angela se napila a zamyšleně se zadívala přes střechy dalších domků někam do dálky.
„A jak dopadla oslava?“
„Co? Jaká?“ zvedla Angela obočí, ale pak jí to došlo. „Jo, ty narozeniny… Bylo to celkem fajn.“
„Celkem fajn?! A to je všechno? Co Harry?“
„Harry? Jo, ten byl rád.“
„Angelo, vždyť víš, co myslím,“ zahučela Daria.
„Nedostala jsem se ani k tomu, abych mu řekla, že jsem s Dracem zasnoubená.“
„Cože?! A nemyslíš, že bys mu to měla říct co nejdřív?“
„Ale jo, chtěla jsem, ale pak nás něco vyrušilo a bylo to v háji.“
„Ach, Angelo, ty se nikdy…“ Daria se zarazila uprostřed věty a zaposlouchala se. Zpoza rohu domu, kde se nacházel hlavní vchod, se ozývaly hlasy.
Daria se potěšeně usmála, když kromě hlasu své babičky rozeznala i ten Dracův. Zato Angela se tvářila všelijak. Daria vstala, nahnula se přes zábradlí a hlasitě zavolala: „Pusť ho dovnitř, babi!“
Malfoy junior a paní Merillová u dveří oba zřetelně zaslechli Dariino volání. Babička si Draca ještě jednou přeměřila pohledem a pak mu pokynula dovnitř.
„Po schodech nahoru, doprava a druhé dveře vlevo,“ nasměrovala ho Dariina babička.
Poděkoval a vydal se udaným směrem. Hrozně už se na Dariu těšil. U ní alespoň na chvíli zapomene, co všechno se událo na Ministerstvu. Zaklepal a dveře jejího pokoje se okamžitě rozlétly dokořán. Daria mu skočila kolem krku.
„Ahoj, miláčku,“ pozdravila ho s úsměvem a krátce políbila na rty.
Pak se od něj chtěla odtáhnout, ale Draco ji tak snadno utéct nenechal. Znovu si ji přitáhl k sobě a začal ji líbat tak, že se Darie skoro podlomila kolena. Neviděli se sotva pár dní, ale přesto se její přítomnosti nemohl nabažit.
Angela nakoukla z balkonu do pokoje, uviděla je stát ve dveřích a se smutným úsměvem se otočila zpátky.
Jejich rty se od sebe pomalu oddělily a Draco shrnul Darie neposlušný pramínek z čela.
„Chyběla jsi mi,“ řekl tiše.
„Viděli jsme se přece před třemi dny,“ usmívala se Daria.
„No a?“
Daria se od něj odtáhla, vzala jej za ruku a táhla k balkonu.
„Tak pojď, už jsme ti nachystaly židli.“
Nachystaly? pomyslel si Draco a zachmuřil se. Jakmile spatřil zezadu dlouhé světle hnědé vlasy svázané do copu, jeho domněnka se jen potvrdila. Posadili se k Angele, která zvedla hlavu.
„Dobré odpoledne, Draco,“ oslovila jej suše. „Tebe bych tu opravdu nečekala.“
Šlehl po ní pohledem i slovem: „Nazdar!“
„Ty snad nejsi rád, že mě vidíš?“ otázala se potměšile.
„Naopak, jsem nadšením bez sebe,“ odsekl cynicky.
„Ale netváříš se tak.“
„Nechtěla bys toho nechat?“
„A čeho?
„Zmlkněte oba dva!“ okřikla je Daria. „Co blbnete? Copak takhle se k sobě chovají čerství snoubenci?“ dodala jízlivě.
Draco a Angela se na ni podívali opravdu škaredým pohledem.
„No jo, no jo, já vím. Pardon, že jsem se o tom vůbec zmínila.“
Angela se vztekle zadívala na svou pravou ruku, jako by si ji toužila na místě uříznout a Draco zachmuřeně zíral přímo před sebe.
„Víte, co? Vidím, že si potřebujete promluvit, takže já zatím dojdu Dracovi pro pití a vy si to tu vyřešte, jo?“ zvedla se Daria znovu ze židle, protáhla se kolem Angeliny židle a odešla.
Hodnou chvíli bylo ticho. Nakonec jej porušila Angela.
„Tak co ti zase přeletělo přes nos?“ zeptala se.
„Mě? To snad tobě, ne?“ ohradil se Draco. „Já chtěl být akorát s Dariou sám, to je všechno.“
„Aha.“
„To jsi na mě pořád naštvaná kvůli tomu prstenu?“
„A co myslíš? Působí mi jen problémy, což ti je samozřejmě úplně jedno!“
„Hele, nevybíjej si na mě vztek! Já nemůžu za to, že je tvoje matka neschopná!“
Angela ztuhla: „Co jsi to řekl?“
„Já chápu, že jsi nejspíš měla blbý den, ale za to já nemůžu.“
„Jak jsi to myslel s tou neschopností?“ zeptala se tiše.
„Tvoje máti se nechala nemožně odříznout od ostatních. Měla obrovské štěstí, že ji nechytili, a jen jí spadla maska.“
„A jak tohle všechno víš?“
Draco se trochu zarazil: „Byl jsem tam,“ odvětil po chvíli.
„Na Ministerstvu?“
„Jo.“
„Ale vždyť ještě nejsi…“
„Smrtijed, já vím,“ dopověděl za ni Draco. „Navrhl to můj otec a Pán zla souhlasil.“
„Nestalo se ti nic?“
„Tak snad tu před tebou sedím, ne?“
„Nebuď tak cynický.“
Chvíli bylo ticho.
„Kdo to schytal?“ zeptal se Draco tiše. „Slyšel jsem, že tam Pán zla zanechal vizitku.“
„Ano, to zanechal. Copak jsi nečetl noviny? Byla to přítelkyně Nymfa-“ Angela se v tu chvíli zarazila.
„No, co jsi to chtěla říct?“ pobídl ji Draco s děsivým úsměvem. „Čí přítelkyně?“
Angela polkla. Jméno Nymfadory Tonksové totiž ve Věštci nebylo. Byla blízká přítelkyně té mrtvé. Byla přesvědčená, že na tohle právě Draco čekal. Až se přeřekne. Teď mlčela a nevěděla, jak z toho ven.
„Mlčíš,“ konstatoval Draco. „To jsem čekal. Nejspíš víš víc, než chceš připustit, co?“
Angela nevěděla, co si má o jeho chování myslet. Věřila, že už ho zná a přitom jí teď připadal záhadnější než kdykoli předtím.
„No nic. Nebudu tě nutit. Už jsi byla na tom výslechu?“ obrátil Draco list jako by nic.
Angela pomalu přikývla: „Ano, byla.“
„A váš dům už určitě taky prohledali, ne?“
„No jo.“
„Tak proč to nedáš vědět svojí matce, která vysedává u nás v obýváku?“
Angela se opět zamračila: „Myslím, že to se dá pochopit,“ ucedila nevrle.
Draco neodpověděl. Na balkon vešla Daria.
„Tak co? Už je to lepší?“ posadila se s otázkou a položila před Draca vysokou orosenou sklenici.
„Jsem přesvědčený, že ano,“ odvětil Draco a upíral pohled na Angelu.
„Já s Dracem sice souhlasím, ale stejně už raději půjdu,“ dopila svou sklenici Angela. „Zatím ahoj.“
„Zase se brzo stav!“ zavolala za ní Daria.
Angela pokývala hlavou a byla pryč. Hned na to už si Draco táhl úporně se bránící Dariu na svůj klín.
***
Přišlo další ráno, další den a s ním druhý srpen.
Matka brzy ráno odešla s dost znechuceným výrazem a jen k Angele ucedila, že se vrátí až v noci. Sice jí připadalo divné, proč bude tak dlouho pryč, ale ze zkušenosti věděla, že je lepší se neptat. Alespoň nemusela obtěžovat Dracův náramek a kolem čtyř odpoledne se vydala na Grimmauldovo náměstí.
Ve vstupní hale narazila na Hermionu, se kterou se po rozpačité chvíli začala normálně bavit a zanedlouho se k nim přidal i Harry. Nedlouho po Angele se dostavil i Ron, doprovázený značně nevrle se tvářící paní Weasleyovou, což vypadalo dost nezvykle a v závěsu za nimi i dvojčata Fred a George. Angela výraz jejich matky celkem chápala. Věděla, že ode dneška bude mít skoro celou rodinu v Řádu a to přece jen na klidu nepřidá.
Dali se do řeči a Angela postřehla, že se všichni záměrně vyhýbají tématu její máti. Tomu byla jen ráda. Neměla chuť odpovídat na další otázky, které by se jí týkaly.
Po čtvrt hodině se dveře otevřely znovu a vešel Lupin, který vedl k překvapení všech Nevilla Longbottoma a jeho hrdou babičku.
„Neville!“ vyhrkl Ron. „Tak ty taky?“
Než stačil poněkud pohublý a vytáhlý černovlasý mladík odpovědět, už ho k nim s úsměvem strkala jeho babička.
„No, jistě! Můj Neville bude stejně dobrý jako jeho rodiče, to si pište! Budou na něj hrdí!“
„Ale babi, vždyť skoro nevnímají,“ namítl Neville tiše a všechny pozdravil.
„Co to plácáš? Všechno jim to řeknu, všechno. Ať vědí, co vyrostlo z jejich syna!“ mlela dál Nevillova babička.
Harry a spol. ho vstřícně vzali mezi sebe a čím dál vzrušenější rozhovor pokračoval. Další příchozí už byli současní členové Řádu, někteří stále pošramocení z bitky na Ministerstvu. Bledá Tonksová, už méně kulhající Moody, Sturgis Tobolka, Elfias Dóže o holi, Hagrid, který jim ukazoval další vybitý zub, nečekaně dorazil i Kingsley Pastorek s obvazem kolem hlavy, Dedalus Kopál neustále do sebe házející nějaké prášky, přišel i Arthur Weasley s páskou přes oko a jako poslední vešli do haly Brumbál se svým bratrem Aberfortem.
Brumbál všechny přivítal a sešli dolů do kuchyně. Tam pak jeho bratr odkryl tajný vchod do dlouhé chodby. Prošli jí až na konec, Albus Brumbál hůlkou otevřel dubové dvoukřídlové dveře a vešli do prostorné podzemní dřevem obkládané místnosti osvětlené mnoha zářivými pochodněmi se třemi dlouhými stoly, u kterých byly s obou dvou stran pohodlné židle a napříč těmto stolům na druhé straně u zdi stály dvě pohodlná křesla. Nad nimi byla nádherná barevně vyvedená dřevořezba ptáka Fénixe. Znak tohoto opeřence byl i na opěradlech všech židlí.
V této místnosti však zůstali jen někteří. Ostatní pokračovali do mnohem menší místnosti s kulatým stolem. Kolem stolu se postupně usadili Albus Brumbál, Alastor Moody, Aberfort Brumbál, Harry, Angela, Ron, Hermiona a Neville. Dveře, kterými sem přišli se pevně zavřely a zakryl se jim tak výhled na Weasleyovy, Lupina, Tonksovou a ostatní.
Albus Brumbál všechny v místnosti přejel pohledem a na každém se zastavil. Harrymu připadalo, že v jeho tváři vidí mnohem víc vrásek, než když jej viděl posledně.
„Doufal jsem, že vás tu bude víc,“ pohlédl Brumbál nakonec na tři prázdné židle.
„Mají strach, Brumbále,“ zahučel Moody.
„A lze se jim divit?“ poznamenal bratr ředitele Bradavic.
Na chvíli se rozhostilo ticho.
„Takže,“ začal konečně Albus Brumbál. „My tři, jakožto nejstarší členové Řádu, se vždy musíme jednoznačně shodnout na přijetí dalšího člena. Obyčejně přijímáme studenty po ukončení školy, jak jste už několikrát slyšeli, ale nedávné události nás nutí k jistým změnám. Všichni jste plnoletí, až na slečnu Rosierovou, ale o vaší situaci jsem oba pány stručně informoval, Angelo. Bylo to nutné, tak snad se moc nezlobíte.“
Angela jen němě zavrtěla hlavou.
„Všichni již znáte hlavní štáb Fénixova řádu, víte, co dokáže lord Voldemort a chcete se dobrovolně stát členy Řádu. Předtím než složíte přísahu věrnosti, kterou nelze porušit, se vás musím znovu zeptat, zda jste své rozhodnutí nezměnili.“
Všichni jeden po druhém pevně pronesli své „ne“.
„Dobrá. Pak je zde také poslední možnost, aby se někdo z nás tří vyjádřil proti přijetí některého z vás, či mu položil nějakou otázku. Já samozřejmě nemám námitek… Aberforte?“
Albusův bratr si je všechny prohlédl a Harry měl stejně podivný pocit z jeho rentgenujícího pohledu jako z ředitelova. U Angely se zastavil na delší dobu.
„Mám jen dvě otázky,“ řekl nakonec. „Slečno Rosierová, kdo vás učil nitrobranu?“
„Moje teta Marion Rosierová. Vyučovala bystrozory na Ministerstvu.“
„Ach ano, tu si pamatuji. Obdivuhodná žena… A ta druhá… Kdo ji učil vás, pane Pottere?“
Harry se na moment zarazil. Takovou otázku nečekal, přesto na ni klidně odpověděl.
„Snape.“
„Profesor Snape, Harry,“ opravil jej Brumbál automaticky.
Harry nehnul ani brvou a Aberfort byl spokojen.
„Nemám další otázky, ani námitky,“ oznámil ležérně a zapřel se do židle.
„Alastore?“ obrátil se Brumbál na bystrozora.
Pošuk upřeně zíral do stolu a Angela z toho neměla zrovna příjemný pocit.
„No,“ protáhl. „Proti těmto čtyřem,“ ukázal na Nevilla, Hermionu, Rona a Harryho. „Nemám vůbec nic, ale slečna Rosierová je jiný případ.“
Angela se mu upřeně dívala do očí, jakkoli jí přišly zneklidňující.
„Už jsem poznal, že je výtečná lhářka, když jsem ji vyslýchal a vy jste mi poté Brumbále řekl, jak je to ve skutečnosti. Také se mi nezdá, že by dcera Smrtijedky až tak moc sympatizovala s Řádem a riskovala by tím svůj život…“
„Profesor Brumbál vám to nevysvětlil?“ přerušila jej Angela klidně.
„Velice stručně,“ ucedil Moody.
„Mám vám to snad sdělit podrobněji a riskovat tím ten svůj život ještě víc?“
Moodyho zjizvená tvář se ušklíbla.
„Nemůžete všechny potomky z rodin, kde se nacházejí Smrtijedi, házet do jednoho pytle! Co vy víte, jaké to je, mít takové rodiče?!“ pokračovala Angela a krotila hněv v hlase. „Většina z nich je vychovávána v tom, aby sloužili zlu a líbí se jim to, neumí si ani přestavit jiný život, to ano, ale ne všichni! Ne všichni!“
Na moment se rozhostilo dusné ticho, že by slyšel spadnout na zem snad i stéblo slámy. Pak se Pošuk narovnal a pronesl: „No dobrá, řekněme, že jste mě tímhle proslovem přesvědčila. Pak mám ale ještě jednu otázku, slečno.“
„Tak se ptejte,“ vyzvala ho Angela chladně.
„Můžete nám vysvětlit, proč máte na pravé ruce rodový prsten Malfoyů?“ vyštěkl Moody.
Angelin vztek vyprchal. Pohlédla na Moodyho s poznáním v očích. Jeho kouzelné oko přece prohlédne skrz skoro cokoliv.
„Alastore, to vám můžu…“ začal Brumbál, ale Moody jej hrubě přerušil.
„Ne, Brumbále! Chci, aby to tady vysvětlila slečna osobně!“
Angela se zahleděla na svou pravou ruku.
„Mám ho, protože nejde sundat,“ odvětila tiše.
„A proč nejde sundat?“ zeptal se Moody nebezpečným tónem.
„Protože jsem zasnoubená s Dracem Malfoyem.“
Hluboké ticho. Všichni kromě bratrů Brumbálových na ni zaraženě civěli.
„Co prosím? Můžete to zopakovat?“ promluvil Moody.
„Jsem Dracova snoubenka,“ zopakovala Angela už o něco hlasitěji. Cítila na sobě Harryho pálící pohled, ale nezvedla oči. „Samozřejmě, že jsme oba protestovali, ale bylo to k ničemu. Chtěl to On a Jemu se nikdo neodváží vzdorovat.“
„Kdo to po vás chtěl?“ zeptala se Hermiona otřeseně, i když jako všichni ostatní tušila odpověď.
„Lord Voldemort.“
„Ale proč?“ ozval se Harry tiše.
Angela se na něj konečně podívala: „Nemám nejmenší tušení,“ odvětila rozechvěle.
*
„Přísahám věrnost a oddanost Fénixovu řádu i pomoc všem jeho členům v jakékoli situaci, slibuji, že jej nezradím a vždy budu bojovat na jeho straně proti zlu.“
Každému z nich po pronesení přísahy nasadil Brumbál na pravou ruku pozlacený celkem široký náramek s miniaturním vyrytým fénixem. Ještě předtím se Angela ujistila, že jej může sundat, kdykoli bude chtít, protože kdyby se s tímhle objevila na srazu Smrtijedů… Škoda mluvit. Když náramek dostal i Ron, paní Weasleyová skoro slzela.
Po jejich přijetí do Řádu si ještě Brumbál vzal Harryho, Angelu a Lupina stranou a požádal je, aby s ním odešli do salonu. Usadili se tam a napjatě čekali.
„Poslední dobou mívám špatné tušení a rád bych něco vyřešil,“ začal Brumbál, který náhle vypadal jako malý shrbený stařík, až se Harry skoro vyděsil. „Chci s vámi jen projednat, kdo po mě bude Strážcem Fideliova tajemství. Přece jen už jsem příliš starý a může se stát cokoliv, takže se musíme předem dohodnout na tom, kdo to po mě převezme.“
Trojice zaraženě mlčela.
„Nehlaste se všichni,“ chabě se pousmál Brumbál. „Samozřejmě, že je to obrovské riziko, ale na někom to zůstat musí.“
Harry a Remus promluvili oba najednou.
„Já to udělám.“
„Budu to já.“
Brumbál si povzdychl.
„To jsem přesně čekal.“
„Myslím, že bych to měla být já,“ ozvala se Angela tiše. „Pokud by se vám něco stalo, pane profesore, u Lupina nebo Harryho to bude Voldemort čekat, ale u mne… To ani náhodou.“
Harry se zamračil.
„To jsou sice rozumné důvody, Angelo, ale nemyslím, že byste to měla být vy. Už je toho na vás moc,“ oponoval Brumbál.
Angela neodpověděla.
„A tak kdo si myslíte, že by to mohl být, pane řediteli?“ otázal se Lupin.
„Někdo, u koho by to Voldemort očekával ještě méně než u Angely. Severus Snape.“
„Tak to teda ne!“ vyskočili vztekle všichni tři najednou.
„V žádném případě!“ vyhrkl Lupin.
„Ani náhodou!“ vyštěkl Harry.
„Nedovolím, aby tajemství tohoto domu měl v rukou ten slizák!“ rozčilovala se Angela.
„Jak vás to vůbec napadlo, pane řediteli?“ divil se Lupin.
„Jak mu můžete takhle věřit?“ ucedil Harry.
„Já kdybych mohla, tak mu nevěřím ani nos mezi očima!“ prohlásila Angela.
„Uklidněte se, prosím vás,“ tišil je Brumbál. „Sice jsem takovou reakci čekal, ale doufal jsem, že jste snad změnili názor.“
„Změnili názor?!“ zavyl Harry. „No, to nemůžete myslet vážně!“
Lupin se udiveně posadil.
„Vy mu důvěřujete, pane profesore, a já vám to neberu,“ řekla Angela už o něco klidněji. „Ale to nedovolí ani jeden z nás.“
„Nu, dobrá. V tom případě si myslím, že byste to měla být vy, Angelo,“ pronesl Brumbál unaveně. „I když z toho budu mít těžké svědomí.“
Mladá Rosierová Blacková si znovu sedla na pohovku.
„Já jsem ochotná to na sebe vzít. Také proto, že věřím, že ještě dlouho zůstanete tím Strážcem vy, pane profesore.“
Brumbál se sklesle pousmál. Byl to jako závan slabého letního větříku.
„Ale mě se to nelíbí,“ namítl Harry. „Za chvíli toho bude na Angelu opravdu hodně.“
„Tak to se o ni musíš lépe starat, Harry,“ poznamenal Lupin s úsměvem.
Harryho tvář dostala mírně načervenalou barvu a Angela se zahleděla do země.
Nevěřila, že by u něj ještě měla nějakou šanci, zvlášť když teď ví, že je zasnoubená a ona mu o tom neřekla.
562 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...