Skip to content

Kapitola jedenáctá – Noční můry

[Celkem: 5    Průměr: 4.6/5]

Angela se stručně rozloučila a chvatně odešla. Harrymu nedala ani sebemenší šanci, aby si s ní mohl v klidu promluvit. Zbaběle utekla a věděla to.

Harry se v tom nemohl vyznat. Tahle nečekaná podpásovka mu udělala pořádný zmatek v hlavě. Nebyl příliš naštvaný, ale chtěl položit Angele alespoň pár otázek, kterými by mu to mohla vysvětlit, ale ona zmizela dřív, než stačil třikrát mrknout.

Ostatní z toho taky nebyli dvakrát moudří, ale příliš to neřešili. Na to je spíš zaměstnalo jejich nové členství v Řádu. Přece jen to byl dost zvláštní pocit. A pro Harryho to byl další krok k tomu, aby se jednou postavil lordu Voldemortovi.

Molly Weasleyová se konečně nechala Ronem přesvědčit a povolila mu bydlet po zbytek prázdnin ve starobylém sídle Blacků, z čehož měl snad větší radost Harry než Ron a jakmile se Ron vydal domů pro své věci, už pelášil sklízet binec z jeho postele, který se mu tam za ten měsíc nahromadil.

Pak si povídali ještě dlouho do noci, než usnuli. A Harry předtím zapomněl na jednu věc. Pročistit si svou mysl, jako to dělal vždycky. Příliš spánku si proto neužili. Kolem půl jedné ráno se začal Harry neklidně převalovat. Znovu se mu vrátila část té hnusné noční můry, kterou už jednou zažil.

 Temnota… Všude kolem. Těžko se mu dýchalo. Slyšel, jak mu hlasitě buší srdce. Nemohl se hýbat, nemohl zavřít oči. Jen zíral do černočerné tmy a naslouchal hlubokému tichu. Náhle se ozval tichý zvuk. Syčení. Zaprskání. A znovu. Harry zatajil dech. Blížilo se to k němu klouzavým pohybem. Stále blíž a blíž.

Dotklo se ho to a Harry se otřásl odporem pod ledovým a slizkým dotykem. Stále nemohl i přes svou snahu nic dělat. Na tvář mu dopadly studené kapky a syčení se mu rozlehlo přímo v hlavě. Chtěl začít křičet, utéct, odtáhnout se, prostě cokoliv…

Náhle měl hlavu v jednom plamenu. Dostal pocit, jako by se mu měla rozskočit.

Pak uslyšel ten známý vysoký zlověstný smích… Tlak někde za očima…  A čelo jej brnělo…

S bolestivým skučením se probudil, zakryl si tvář oběma rukama a narychlo mobilizoval nitrobranu. Zoufale se snažil vytlačit ze sebe ten hnusný pocit cizí přítomnosti.

Konečně ho jizva pomalu přestávala tak nesnesitelně pálit. Na protější posteli se Ron neklidně zavrtěl a s rozcuchanými vlasy se posadil.

„Harry, co se děje?“ zeptal se s mírným nádechem strachu v hlase. Ještě měl v živé paměti, co se dělo posledně, když se Harry takhle v noci probouzel.

Harry si ještě párkrát přejel jizvu na čele a snažil se pomalu si vyčistit mysl.

„Už je to dobrý,“ odvětil tiše. „Jen jsem zapomněl něco udělat před spaním, chápeš?“

Ron chvíli uvažoval, a pak mu to došlo.

„Jo, už si vzpomínám, co do tebe pořád Snape hučel.“

„Myslel jsem, že se mi rozletí hlava na tisíc kousků,“ zamumlal Harry a posadil se na pelesti. Věděl, že teď už nějakou dobu stejně neusne. „Jednou jedinkrát jsem na to zapomněl a…“

„A už je to fakt v pořádku?“ otázal se ještě Ron starostlivě.

„Jo, určitě,“ ujistil ho Harry.

„Tak fajn, já jdu spát. Ale kdyby něco tak mě klidně vzbuď.“

„To se neboj,“ pousmál se do tmy Harry. „Jsi správný kámoš, Rone.“

„Fakt? To slyším poprvé,“ zahuhlal zrzek v odpověď už v polospánku. Za moment už se pokojem rozléhalo jeho tlumené chrápání, ale výjimečně to Harrymu vůbec nevadilo.

***

 

Neuběhlo příliš mnoho dní od chvíle, kdy se Angela stala členkou Fénixova řádu a ještě si na to ani nestačila zvyknout, když matka přišla jednou domů s tím, že Pán svolává sraz a mají na něm být pro změnu přítomni všichni. Ale nepředpokládala, že by to bylo něco důležitého.

Angela se tedy po delší době navlíkla s odporem do černého a pozdě v noci se s matkou vydala na Hrad temnoty. Od doby, kdy byla na srazu naposledy, Smrtijedů znatelně přibylo. Místo dvou půlkruhů tu byly už tři a jejich celkový počet už se blížil ke stovce. Angelu by zajímalo, kde ty přívržence pořád bere.

Faktem bylo, že musel nějak nahradit ztrátu hrdých upírů a konečné rozhodnutí obrů nemíchat se do věcí, do kterých jim nic není. Pouze vlkodlaci a mozkomorové se s Voldemortem dál spokojeně paktovali.

Tři sedmáci bez masek, které tu viděla skoro před tři čtvrtě rokem, už v řadách nerozpoznala. Byli dávno zasvěcení. S Dracem zůstali bez Smrtijedských masek jako poslední. Ale slyšela, že brzy se k nim má přidat i Claire Nottová, Crabbe a Goyle.

Pán zla přecházel, vlastně skoro plul vzduchem, před řadami svých věrných a něco ze sebe tiše chrlil, ale Angelu to výjimečně vůbec nezajímalo. Její pozornost totiž zaujala malá postava, patřící do levé čtveřice u Voldemortova ebenového trůnu.

V jednu chvíli zvedla postava hlavu a ve světle pochodní Angela zaznamenala vystouplé skoro krysí zuby a malý špičatý nos. Jeho pravá ruka, na které neměl kupodivu dnes rukavici, stříbřitě zářila…. Peter Pettigrew.

Angela skoro zaskřípala zuby vzteky, když si vzpomněla na to, co jí o něm vyprávěl Harry.

Dostanu tě, to přísahám, umiňovala si v duchu. Jen stačí počkat na vhodnou příležitost.

Pettigrew, jako by vycítil její pohled, pozvedl malé očička, ve kterých se odrazilo světlo jedné ze zelených pochodní. Angela rychle uhnula očima a skoro se třásla odporem. Náhle před sebou konečně začala vnímat vysokou postavu s holou hlavou a krve by se v ní nedořezal.

„Angelo, na něco jsem se vás ptal,“ ucedil Pán zla hlasem, ze kterého šel mráz po zádech.

O dvě Smrtijedky dál od Angely, ob Mary a Narcissu, zaťal Draco pěsti.

Jak může být tak pitomá! Ona ho vůbec neposlouchala?! pomyslel si zděšeně.

Mary pod kápí a maskou poměrně zbledla a Angela namáhavě polkla. Tak za tohle to schytá.

„Odpusťte, pane,“ vyrazila ze sebe. „Já jsem… Já jsem se zamyslela…“

„A nad čím tak důležitým jste se zamyslela, že jste nevnímala, co říkám?“ Voldemort usekával jednotlivá slova jako sekáčkem a pohrával si s hůlkou v ruce.

Srdce se jí skoro zastavovalo a měla pocit, že jí v žilách místo krve koluje led. Pak ji však napadla spásná odpověď. Trestu už neujde, ale možná přece jen zmírní jeho hněv.

„Přemítala jsem nad tím, jak už jsem blízko toho, abych se stala Vaší věrnou služebnicí konečně s maskou na tváři, pane,“ odvětila, a přestože se snažila ovládat, hlas se jí chvěl.

Hůlka ve Voldemortových rukou se na moment zastavila. V chladné hale panovalo dusné ticho. Pán zla Angelu upřeně pozoroval. Pak se jí náhle a hrubě začal hrabat v hlavě. Angela zasykla, ale byla na to připravená a důležité věci měla dávno schované hluboko v paměti.

„No, dobrá, Angelo,“ pronesl pomalu, když konečně ustoupil. „Ale přesto…“

Pomalu pozvedl hůlku a Angelina pravá ruka jako by se ocitla ve žhnoucí lávě. Prostorem se rozlehl bolestivý dívčí výkřik.

„To abyste si pamatovala pro příště, že máte přemítat v soukromí,“ ucedil chladně.

„Ano, pane,“ odvětila pokorně a svírala si stále brnící ruku za zápěstí.

„Takže teď k té…“ Voldemort byl však ke své nelibosti hrubě přerušen náhlým hlasitým úderem, jak křídla ebenových dveří uhodila o kamennou zeď, když se rozlétla dokořán.

Všichni se k nim otočili. Do místnosti vnikl nejprve mrazivý chlad a až poté jeho původci. Smrtijedi udělali automaticky a s odporem širokou uličku, kterou přímo k Voldemortovi zamířilo asi tucet mozkomorů.

Pán zla zamířil s hrozivým výrazem na trůn a dost nevrle se zadíval na vedoucího mozkomora. Angela si všimla, že jí od úst stoupá pára a otřásla se. Tyhle stvůry často působily alespoň na ni vždycky ještě děsivěji než sám Voldemort.

První mozkomor něco zaklapal tou svou odpornou řečí a Pán zla mu stejnou odpověděl. Vypadalo to, že se pustili do vzájemné výměny názorů. Mezitím se zadní mozkomorové začali nudit a natočili se ke Smrtijedům, na stranu, kde se nacházela Angela i Draco s rodiči. Angela zarputile zírala do země, jen aby jí pohled nepadl do temnoty jejich kápí, za to Draco na ně hleděl s hrůzou v očích a Angela si ke svému překvapení všimla, že ucouvl o krok z řady.

Pak si vzpomněla, jak špatně na něj působili už tehdy v Zapovězeném lese, když měli u Snapea trest. Zepředu od trůnu se stále ozývaly děsivé klapavé zvuky, když se jeden mozkomor přiblížil k nim. Zpod jeho kápě zaslechla Angela nechutný srkavý zvuk a už hmatala po hůlce, stejně jako její matka, ale to už si chtivého mozkomora povšiml Voldemort.

Něco na něj vztekle zasyčel a on se bleskově stáhl zpátky ke svým. I když Voldemort obvykle nedával najevo žádné emoce, teď vypadal opravdu rozzuřeně. Mozkomory vykázal ven a ti se konečně klouzavě vzdálili.

Angela si oddychla. Když Draco po jejich odchodu pohlédl na své ruce, slabě se chvěly.

*

Poté, co je Voldemort propustil a oni se začali rozcházet do svých domovů, Mary s Malfoyovými ještě něco projednávala na chodbě a Angela přešla k Dracovi stojícímu bokem. Položila mu jemně ruku na rameno, přesto sebou trochu škubl. Obrátil k ní nepřirozeně bílý obličej.

„Draco, co je ti?“ zeptala se tiše.

„Nic!“ odsekl nevraživě a zamířil rychle pryč.

Angela se za ním dívala hodně udiveně a starostlivě. V takové náladě ho už neviděla pěkně dlouho. Najednou překvapeně zasykla a přejela si dlaní po čele. Z ničeho nic ji strašně rozbolela hlava.

***

 

Blížila se půlnoc. Angela zamyšleně převracela v rukou lahvičku s malými bílými prášky. Hlava ji bolet nepřestávala. Zahleděla se ven otevřeným oknem do noci. Tušila, co to může znamenat. Nakonec se k tomu odhodlala, lahvičku odložila na noční stolek a poprvé po několika měsících se snažila usnout bez prášku proti snům.

Zapovězený les. To jí bylo jasné okamžitě.

Tak přece, pomyslela si. V dálce před ní se objevil známý stříbřitý obrys. Vydala se mu naproti a za okamžik už se zdravila s nádherným jednorožcem.

Co se děje, Monarchazi?

Vypadá to, že upíři chtějí znovu zaútočit. Shromažďují se. Bojím se o své blízké…

Netušíš kdy přesně?

Ne.

Nevadí, jakmile vycítíš, že se blíží, tak mě zavolej jako posledně. Přijdu co nejrychleji.

Neříkáš to příliš nadšeně.

A jak myslíš, že se cítím, když mi usilují o život a já se jim ještě k tomu mám vydat vstříc? To je jako bodat do vosího hnízda.

Odpusť.

To nic.

Dávej na sebe pozor.

Vy také.

Zatím na shledanou.

Jednorožec za chvíli zmizel v lese, který se kolem ní začal rozplývat.

A pak už Angela upadla do normálního spánku.

***

 

Draco na rozdíl od Angely nemohl usnout. Neustále se převaloval v posteli z jedné strany na druhou a zíral do stropu.

Vstal a začal přecházet po pokoji tam a zpátky. Ještě k tomu bylo nechutné dusno na to, že už se blížila druhá hodina ranní. Nakonec vytáhl ze skrýše za postelí cigarety a usadil se s nimi na balkon na dlaždice. Vydržel tam s nimi až do prvních ranních paprsků.

 

Přes celý další horký den pochodoval po domě jako tělo bez duše. Na otázky odpovídal jednoslovně, málo jedl a často nepřítomně zíral z oken. Narcissa se po svém synovi dívala úkosem a v duši jí klíčily obavy. Tohle nebyl on. I když už jej párkrát takhle viděla.

Lucius byl zrovna mimo dům, protože dostali varování, že se kolem sídla zase motají dost nevrlí bystrozorové.

Draco byl roztěkaný a unavený. Také už měl plné zuby toho nehorázného vedra. Mohlo by taky konečně začít pršet. Navečer vypadalo, že by se mu mohlo přání splnit. Na západě se začaly hromadit podezřelé buclaté mračna.

Když si šel po půl desáté lehnout, protože už měl těch nenápadných matčiných pohledů dost, večerní obloha byla z poloviny zatažená a v dáli tlumeně hřmělo. Vypadalo to na pěknou bouřku. Draco byl příšerně unavený. Nespal už víc než čtyřiadvacet hodin, přesto se další dvě hodiny rozvaloval bezmocně na pelesti.

Věděl, čím to je. Bál se usnout. Bál se toho, co přijde, až usne.

Po stěnách pokoje už se párkrát rozlilo světlo blesků. Bouřka se hodně přiblížila.

Nakonec už toho měl dost. Znal jen jediné místo, kde by snad mohl usnout a kde se bude cítit o sto procent líp než v tomhle proklatém domě. Vstal, nahodil na sebe kalhoty, vklouzl do lehkých bot a přehodil si přes sebe nezapnutou košili. Zpod polštáře vytáhl hůlku a bez ohlédnutí vyšel neslyšně z pokoje.

Dům byl tichý a tmavý. Matka už dávno spala a otec byl Merlin ví kde. Po chodbách se suverénně vyznal i potmě, takže se zanedlouho vytratil hlavním vchodem. Vyprovodilo jej dunivé zahřmění přímo nad domem.

*

Přestože bylo nedlouho po půlnoci, Daria nespala. Seděla v noční košilce na posteli a zírala z okna. Nevěděla, čím to je, jestli blížící se bouřkou nebo dusnem, či tím divným pocitem v žaludku, ale nedařilo se jí usnout.

Pokoj na zlomek sekundy ozářilo jasné světlo blesku

„Jednadvacet, dvaadvacet…“

Krátce, ale hlasitě zahřmělo.

Za chvíli by konečně mohlo začít pršet, pomyslela si s úlevou. A měla pravdu. Za moment se ale nespustil déšť, nýbrž nehorázný liják.

Tvrdě zabušil na střechu domu a za moment už se sjednotil do jednolitého dunění. Vzduch, který do pokoje vnikal otevřenými balkónovými dveřmi, se okamžitě ochladil a Daria jej požitkářsky vdechla.

Teď se blýskalo už mnohem častěji a hřmělo skoro zároveň s oslnivými záblesky.

Jestli se k tomu přidá vítr, budu muset zavřít dveře, pomyslela si se zavřenýma očima.

Díky dalšímu strašidelnému dunění přeslechla dopad nohou na dlaždičky balkonu.

Náhle však vycítila v pokoji něčí další přítomnost a otevřela oči. V příští chvíli skoro vykřikla úlekem, když zaregistrovala tmavou vysokou postavu, která se rýsovala naproti oknu.

„Dario, nekřič, to jsem já,“ oslovila ji postava tiše a Darie spadla skála ze srdce.

Natáhla se a rozsvítila malou lampičku u postele. Žluté světlo zalilo úplně promočeného Draca.

„Draco? Co tady pro Merlina děláš?“ divila se a vstala.

„Promiň, že k tobě vtrhám takhle v noci, ale… Já prostě… Nemohl jsem usnout a musel jsem tě vidět,“ vysvětloval rozpačitě a z krátkých vlasů mu kapala voda.

Daria se na něj usmála: „Počkej, dojdu ti pro ručník,“ a zamířila do chodby, kde se nacházela koupelna.

Za moment byla zpátky.

„Na,“ hodila mu ručník. „A shoď ze sebe tu košili. Pověsím ti ji v koupelně.“

„Děkuju.“

„Když už jsi tady, tak se o tebe musím postarat, ne?“ pousmála se.

Když se vrátila a zavřela za sebou dveře, Draco seděl na posteli, ručník kolem ramen a hleděl do noci. Rychle zavřela balkónové dveře, protože do pokoje začal vnikat déšť a obrátila se k němu. Vypadal tak unaveně a sklesle, že se bez přemýšlení posadila k němu a vzala jej za ruku.

„Draco, co je?“ zeptala se něžně.

„Nic, já jen… Nech mě u sebe vyspat, Dario,“ zaprosil Draco snad poprvé v životě.

„Ale…“ nadechla se Daria.

„Jen si u tebe lehnu nic víc, přísahám,“ dušoval se zoufale.

„Tak dobře,“ kývla černovláska. „Dej mi to,“ a vzala mu navlhlý ručník.

Už potřetí té noci zamířila do koupelny. Po návratu však zjistila, že Draco stále sedí. Usadila se za něj.

„Tak si přece lehni,“ vyzvala jej tiše. „Vypadáš vážně unaveně.“

Draco se hořce pousmál, ale pak si přece jen položil hlavu do voňavého Dariina polštáře. Daria natáhla ruku a bez úsměvu mu prohrábla krátkého ježka na hlavě. V jeho očích viděla něco, na co nebyla vůbec zvyklá  – strach.

„Klidně spi. Jsem tu u tebe,“ zašeptala a druhou rukou zhasla lampičku.

Když ji stahovala zpět, Draco ji zachytil a pevně přitiskl k sobě. Neuhnula, ani nic neřekla. Ještě jednou se na ni ve světle blesků zadíval a s úlevou zavřel oči.

***

 

Bosé nožky malého chlapce nejistě capkají dolů po studených schodech. Cestou se přidržuje jednotlivých příčlí nádherného zábradlí. Konečně dochází na jejich konec a na moment se zastavuje u paty schodiště.

Vstupní hala je temná, jediné světlo se line ze dveří obývacího pokoje. Chlapec slyší dva rozrušené hlasy. Jeden z nich je jeho maminka. Pláče a mezi vzlyky něco říká. A otec… Ten zní rozzlobeně, křičí, vlastně doslova řve. A slyší také ještě něco jiného. Tlumený slabý křik. Je to nářek malého dítěte.

Náhodou sklopí oči a na podlaze zahlédne tmavé kaňky, vedoucí do jasně osvětleného obdélníku dveří. Je to krev. Pomalu a vystrašeně je obchází a prochází halou blíž ke světlu a hlasům. Vstupuje do zářivého světla. Teď už je vidí.

Otec stojí ke dveřím zády a míří hůlkou na maminku, která klečí a zoufale svírá v náručí malé, právě narozené miminko. Tvář má zbrázděnou bolestí a slzami. Otcova ruka s hůlkou se mírně chvěje.

Chlapec chce něco říci, vykřiknout, prostě cokoliv, ale jeho hlas jako by náhle někam zmizel. Nedokáže se ani pohnout.

„Polož ji! Tak slyšíš!? Hned!“ křičí otec.

Bledá maminka vrtí hlavou a třese se v záchvatu hrozivého kašle.

„Luciusi, prosím…“ chrčí namáhavě.

„Copak to nechápeš?! Okamžitě ji polož!“

Chlapec zděšeně stojí ve dveřích, jako by tam vyrostl a vytřeštěnýma očima sleduje celou scénu. Pomalu mu dochází některé skutečnosti.

Tak jeho sestřička už se narodila! Tak se na ni těšil! Ale proč je otec tak rozčilený a míří na maminku hůlkou? Proč vypadá maminka tak špatně? Co se tu děje? Nerozumí tomu.

„Tak už dost!“ vyštěkne otec po dalším záchvatu kašle jeho maminky. Hrubě jí vyškubává dítě z rukou, které jsou již příliš slabé na to, aby jej udržely.

„Ne… Ne…“ maminka nešťastně žadoní s očima plnýma slz a vykašlává na koberec chuchvalce krve.

Otec pokládá dítě na pohovku a o několik kroků odstupuje.

„Prosím…“ pokouší se maminka z posledních sil.

„Buď ty nebo ona!“ odsekne otec a v hlase mu zaznívá zoufalství.

Z jeho hůlky nekonečně pomalu vytryskává zelené světlo a s nevratností zasahuje bezbranné tělíčko. Dětský nářek náhle utichá.

Mamince se dere z hrdla srdcervoucí výkřik a padá v bezvědomí na podlahu.

Otci vypadává hůlka z ruky a kutálí se k pohovce. Celý se třese. Malému Dracovi se z očí nezadržitelně hrnou slzy. Je ještě malý, ale moc dobře ví, co znamená zelený paprsek. Jeho malá sestřička usnula a již se nikdy neprobudí. Už nikdy neotevře oči. Z hrdla se mu derou vzlyky děsu a nepochopení.

Jak to mohl otec udělat? Nevinnému dítěti… Malé Desirée…

Otec zaslechne hluk, prudce se otáčí a konečně registruje syna ve dveřích…

 

Už se neblýskalo, jen sem tam z velké dálky zahřmělo. Déšť vytrvale bičoval noční krajinu.

Dariu, která stále držela Draca za ruku, probudilo jeho neklidné mumlání a převracení ve spaní. Rozespale se posadila. Uběhly sotva dvě hodiny od doby, co usnula.

Zatápala po vypínači a znovu rozsvítila lampičku na nočním stolku. Překvapeně pohlédla do Dracovy bledé tváře. Čelo měl mokré potem a po tvářích… Daria tomu nemohla ani uvěřit, ale stékaly mu po nich slzy.

V žaludku se jí usadil podivný strach. Strach o něj. Chytila jeho obličej do dlaní.

„Draco, probuď se! Vzbuď se, no tak!“ tiše volala.

Draco s trhnutím otevřel oči.

„To byl jen sen, miláčku,“ oslovila jej něžně. „Uklidni se. Jen sen.“

Dariiny ruce sjely dolů z jeho tváří, když se Draco posadil. Celý se třásl.

„Draco, no tak. Byla to jen hnusná noční můra.“

Chvíli mlčel a pomalu se uklidňoval. Bylo to zase tak živé…

„Ne, to nebyl jen sen, Dario,“ řekl ztěžka. „Je to vzpomínka, strašná vzpomínka, která se mi ve snech někdy vrací…“

Daria se usadila do tureckého sedu.

„Jaká vzpomínka?“ zeptala se tiše.

Draco svěsil hlavu a zaťal nehty do dlaní.

„Nemusíš o tom mluvit, když nechceš,“ řekla mírně.

Chvíli ještě seděl se svěšenými rameny, pak se zhluboka nadechl, znovu se natáhl a položil si hlavu Darie do klína. Ta chvíli pozorovala z profilu napjaté rysy jeho tváře ve žlutavé záři, pak vztáhla ruku a začala mu prsty jemně cuchat už úplně suché krátké vlasy na temeni.

Draco se nebránil, jen zhasl světlo a zadíval se do noční tmy.

„Bylo mi osm, když moje matka podruhé otěhotněla,“ začal velice tiše vyprávět. „Já byl rád, těšil jsem se na sourozence, dokonce jsem mu později vybral jméno, když už se vědělo, co to bude, ale můj otec… ten vůbec nevypadal, že by měl radost. Když se to dozvěděl, spíš se rozzuřil. A moje matka chodila jako tělo bez duše a čím víc se blížil termín porodu, tím hůře vypadala. Tehdy jsem nechápal, proč se tak chovají…

Moje sestřička se narodila skoro na den přesně za devět měsíců u nás doma. Matka rodila bez pomoci, ale to jsem se dozvěděl až později. Bylo to v noci, probudil mě křik. Sešel jsem dolů po schodech a našel své rodiče v obývacím pokoji. Matka klečela s dítětem v náruči a otec na ni mířil hůlkou. Pořád křičel, ať ji položí, ale matka jej prosila, žadonila, aby to nedělal. Stál jsem ve dveřích, nemohl se ani hnout a nikdo si mě nevšiml.

Matka vypadala strašně, bledá, celá se třásla a vykašlávala krev. Otec jí vytrhl miminko z náručí, položil jej na pohovku a přes všechny matčiny prosby jej…“

Draco se zajíkl a na moment se odmlčel. Daria nepřestávala projíždět prsty jeho vlasy.

„Zabil ji. Zabil malou bezbrannou Desirée. Mou sestru,“ pokračoval Draco, když se trochu vzpamatoval. „Matka omdlela a já se rozbrečel. Věděl jsem, co znamená zelený světelný paprsek z hůlky. To si mě konečně všiml. Vrhl se ke mě, popadl mě za ramena a řekl mi jen, že moje sestra musela zemřít, aby žila moje matka. Nakázal mi, abych zůstal u matky, dokud se nevrátí. Pak zabalil moji mrtvou sestru do pokrývky a odnesl ji pryč. Nevím, kam ji odnesl, nikdy to neřekl ani mě, ani mojí matce. Vrátil se až za pár hodin. Uklidil jejich ložnici a postaral se o matku. Spala pak velmi dlouho. A poté přišel ke mě do pokoje.

Položil mi otázku. Kdybych si musel vybrat, koho bych nechal žít, jestli svou malou sestru nebo milovanou matku. Nechtěl jsem na to odpovědět… Byl jsem malý, ale otec mě nutil k odpovědi… Tak co jsem měl říct?“

„Maminku! Maminku!“ vykřikl drobný chlapec zoufale.

„Tak vidíš,“ řekl otec už o hodně tišeji. „Později se dozvíš, proč musela zemřít, ale dnes ne.“

Lucius vstal z pokleku.

„A přestaň už brečet. Víš, že je to slabost, která není hodna žádného Malfoye,“ ucedil chladně. Zoufalství a bolest, kterou Draco ani ne před třemi hodinami viděl v jeho očích, byly pryč.

„Ano, otče,“ odvětil Draco s mocným potáhnutím.

„A běž už spát, je pozdě.“

Chlapec přikývl. Dveře jeho pokoje se zacvakly.

„Na druhý den ráno mě samozřejmě zapřísahal, že nesmím nikomu nic říct. Ostatním, kdo věděli, že matka čeká druhé dítě, oznámili, že Desirée zemřela při porodu. Až o hodně později, o mých čtrnáctých narozeninách, mi otec prozradil, že miminko nebylo jeho. Byl to pro mě šok a nemohl jsem tomu uvěřit. Řekl, že mou matku tehdy někdo znásilnil a ona bohužel otěhotněla. Kouzelný manželský závazek pak způsobil, že po narození nemanželského dítěte by moje matka do dvaceti čtyř hodin zemřela, kdyby jej otec nezabil. Neřekl už, kdo jí to udělal. Prý to neví, ale já si myslím, že ano. A jestli toho chlapa dostanu někdy do rukou, tak ho zabiju, to přísahám.“

Draco se odmlčel. Darie kanuly z očí tiché slzy.

„Je to moje nejhorší vzpomínka. Jsi jediná, komu jsem o ní kdy řekl,“ dodal Draco nesmírně potichu a konečně se k Darie otočil tváří. V očích mu znovu stály slzy. „Doufám, že toho nebudu litovat.“

„Nebudeš. Slibuju, že nebudeš,“ zašeptala Daria.

Draco se posadil a ona ho pevně objala. Přitiskl si ji k sobě a vdechl vůni jejích vlasů. Cítil se zvláštně. Někde hluboko v duši se mu nesmírně ulevilo.

***

 

K ránu se mraky protrhaly a v sedm hodin Draca probudily sluneční paprsky prodírající se skrz bílé záclony. Na hrudi cítil něčí ruku. Svou pravou paží někoho objímal.

Opatrně pootevřel oči a zaostřil na klidný Dariin obličej. Usmál se a pak pohlédl na hodiny nade dveřmi. Dalo mu práci, aby nezaklel nahlas. Musí okamžitě domů, než si všimnou, že byl pryč.

Něžně ze sebe sesunul její ruku a vyhrabal se zpod peřiny. Daria něco zavrněla, ale spala dál. Tušil, kde je koupelna a bez problémů ji našel. Vzal si suchou košili a zamířil zpátky do pokoje. Zrovna otvíral prosklené dveře na balkon, když se Daria za ním na posteli neklidně zavrtěla, otevřela oči a spatřila jej u okna.

„Kolik je hodin?“ ozvala se malátně.

Draco se k ní otočil.

„Sedm. Už musím jít, broučku,“ odvětil a odměnou mu byl Dariin krásný, i když trochu posmutnělý úsměv.

„Už je ti líp?“ zeptala se vážněji.

„O hodně, opravdu.“

Zamířil zpátky k ní. Rozespale se posadila a on ji políbil na tvář.

„Ahoj. Určitě brzy přijdu.“

Rychle se od ní odvrátil a už chtěl vyjít z pokoje, když se za ním ozvalo.

„A to jako měl být polibek na rozloučenou?“

Už stála a šla k němu. S rozcuchanými vlasy a v noční košili vypadala neskutečně svůdně. Zastavila se těsně před ním a s úsměvem se na něj zadívala. To už nevydržel, vzal její tvář do dlaní a zmocnil se rtů, které přímo vybízely k polibku.

Daria se pod ním úplně rozechvěla. Konečně se Draco ovládl, doslova se od ní odtrhl a nechal ji stát ve slunečním světle se zasněným výrazem. Přeskočil zábradlí a už se chtěl přemístit, ale přesto ještě pohlédl nahoru. Daria stála s úsměvem na balkoně. Poslala mu vzdušnou pusu.

Opětoval jí stejně a přemístil se dřív, než se mu zase rozum stáhne do pozadí a nechá rozhodovat srdce.

518 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Harry Potter a Soumrak lásky

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář