Kapitola dvacátá – Angela a Draco

Zapečetěná obálka s jejím jménem se skutečně nacházela přilepená zezadu na obrazu, který se nazýval Výjev ze Salemu. Byly na něm tři hořící hranice, které vrhaly šílené žlutočervené záblesky na potemnělou krajinu a shromážděné lidi v tmavém staromódním oblečení kolem. Úplně se otřásla odporem, když se na něj poprvé za celou dobu, co tu ten obraz visel, pořádně podívala.

Rychle si obálku vzala a vykulhala z matčina pokoje, přičemž se úzkostlivě dbala na to, aby jí pohled nepadl na její postel nebo na rozházené věci v otevřeném prádelníku. Sešla zase dolů do přízemí, kde si z koupelny vzala dva prášky proti bolesti a zapila je vodou z kohoutku, jelikož kotník se ozýval čím dál hlasitěji. Poté zamířila do obývacího pokoje. Pomocí hůlky zatáhla těžké závěsy a v krbu rozdělala oheň, který ji vždycky uklidňoval.

Usadila se do jednoho z nejbližších křesel, kam dopadala záře plamenů, protože se jí nechtělo rozsvěcovat žádnou elektriku a skoro nepřítomně se zahleděla na obálku ve svých rukou.

Nevěděla, proč sem vlastně tak spěchala, protože teď, když ho viděla na vlastní oči, se nemohla odhodlat k otvírání a čtení matčina dopisu. Ještě pořád měla před očima živý obraz její tváře, když umírala…

Do očí se jí zase začaly hrnout slzy. Musela je násilím potlačit, nechtěla se znovu rozbrečet. Když uviděla na líci obálky napsáno matčiným štíhlým elegantním rukopisem své jméno, sevřel se jí žaludek černým svědomím tak, že už si myslela, že se bude muset jít vyzvracet, ale nakonec v sobě právě spolknuté prášky udržela.

Strašně se začínala bát toho, co se může z toho dopisu dozvědět, ale její rozum se chopil vlády nad jejím tělem. Obálku roztrhla, třesoucíma se rukama vytáhla dva složené hustě popsané listy pergamenu, naklonila se blíž k ohni, rozložila je a předtím než začala číst, se zhluboka nadechla.

 

Drahá Angelo,

pokud právě čteš tento dopis, jsem už pravděpodobně mrtvá. Nevím přesně, kdy se to má stát, ale vím, že ten den, kdy mi Ty sama způsobíš smrt, jednou nastane. Nechci, aby sis něco vyčítala. Z velké části je i má chyba, že všechno došlo tak daleko. Sice jsme spolu o tom nikdy nemluvily, ale vím, že jsi po někom z našich předků podědila jisté schopnosti. Má sestra Marion mi řekla o Tvých věšteckých snech, ještě kdysi dávno, když nebyla nemocná. Udivuje Tě to? Během těch let, které jsem strávila v Evropě, jsem udržovala se sestrou kontakt, a to hlavně kvůli Tobě. Když už jsem Tě neměla u sebe a neviděla, jak rosteš…

„To byla ale jen tvoje vina, mami,“ zašeptala Angela nepřítomně a pokračovala ve čtení.

… chtěla jsem alespoň vědět, jak se máš. To mne však neomlouvá, já vím…

U sebe jsem předpokládala, že nic takového neumím, ale to jsem se Merlin-žel spletla. Nedávno se mi začaly zdát sny o smrti různých lidí, které se pak vyplnily. Ten poslední byl o mé vlastní smrti a od té doby se každou noc opakuje. Čím více se blíží Tvé zasvěcení, tím horší pocit z toho snu mám. Teprve těsně před tím, než jsem se pustila do psaní tohoto dopisu, jsem si dokázala připustit, že se splní stejně jako ostatní. Prostě to vím.

Než zemřu, rozhodla jsem se napsat Ti všechno, co bys měla vědět, ale já Ti to nikdy neřekla. Asi nemůžeš uvěřit tomu, že jsem náhle tak změnila názor, ale… Prostě se to stává. Ještě než budeš číst dál, věz, že všechno, co jsem tu napsala a ještě napíšu, je pravda. Poté, co dopis dočteš, se sám spálí, protože ho rozhodně nesmí vidět žádné cizí oči.

Moc dobře vím, že jsem Ti nebyla zrovna příkladnou matkou, ale jednou jsi moje dcera a já Tě miluji takovou, jaká jsi. Tušila jsem, že nebudeš nadšená, až se znovu objevím po tolika letech, kdy jsem Tě opustila jako malou a měla jsi na to plné právo. Jen jsem nevěděla, že Tě má sestra vychovala poněkud jinak, než jsem čekala. Zatajila mi to. Já i ona jsme byly vychovávány ve víře, že lord Voldemort je jediná správná cesta životem, a proto jsem čekala, že budeš mít stejný názor. Když jsem Ti to tehdy navrhla, poznala jsem, že je Ti vstup do služeb Pána zla opravdu proti srsti, ale v té chvíli a dokonce i teď, jsem to považovala za trucovitý odpor vůli matky, která chce pro Tebe jen to nejlepší.

 „Typické,“ ušklíbla se Angela napůl otráveně, napůl nešťastně, i když se jí z očí draly slzy. „Pokrytecká až za hrob.“

Jenže jsem se přibližně před osmi měsíci dozvěděla, že Ty sama sis zkomplikovala život přímo neuvěřitelně. Bylo to nedlouho poté, co mě Pán veřejně ohlásil všem Smrtijedům, kdy do našeho domu, který jsem tehdy načas obývala, přišel Severus Snape. To, co mi přišel říct, okamžitě překrylo mé překvapení z jeho nenadálé návštěvy, nevěřícným šokem. Prohlásil, že věrnost Pánu zla pouze předstíráš a ve skutečnosti jsi na straně toho starého blázna Brumbála a chceš se přidat k Fénixovu řádu.

„Snape… Ten parchant,“ vydechla Angela.

Rychle odložila první popsaný pergamen a začetla se do dalšího.

Nemohla jsem tomu uvěřit, chtěla jsem se mu vysmát do obličeje, ale on nelhal. Já sama jsem stejně delší dobu pozorovala, jak jsi nervózní a duchem nepřítomná, že se s Tebou něco děje. Ale že podnikáš něco tak nebezpečného… Dodnes mne to udivuje. Jak můžeš dávat svůj život takhle lehkomyslně v sázku?

Pak mi došlo, že tím Snape určitě něco sleduje, když nešel přímo za Pánem, ale za mnou… Moc dobře na mě viděl, že jsem sice naštvaná, ale také že mám o Tebe strach. Začal mě vydírat. Mohl se spolehnout na to, že bych vlastní dceru nikdy neudala a neodsoudila ke smrti. Skvěle toho využil. Pod pohrůžkou, že Tě nemilosrdně vyzradí, jsem se ocitla zcela v jeho rukou. Až příliš brzy jsem poznala, co je to za hajzla a nechutné prase. Udělala jsem všechno, co po mě chtěl a že to nebylo vaření kávy, to už Ti určitě taky došlo. Proto jsem bývala tak dlouho a často pryč. Naprosto se mi znechutil a zanedlouho jsem už toho měla opravdu dost, ale nemohla jsem přestat. Celou tu dobu jsem trnula strachy o Tebe, že se jednou sama prozradíš a já přijdu o své jediné dítě. Takže si pamatuj, že Tvé bezpečí a život, jsem vykupovala nekonečnými chvílemi strávenými v jeho společnosti.

Angela zuřila nad tím, co všechno si ten zmetek dovolil, ale zároveň si otírala z tváří proudy slz.

„Ty prostě za každou cenu chceš, abych měla výčitky svědomí, že jo, mami?“ podotkla nesmírně hořce do ticha pokoje. „Abych tě litovala, abych tě obdivovala za to, co všechno jsi pro mě udělala!“

Měla sto chutí ten nechutný dopis, který jí drásal srdce, roztrhat, ale neudělala to.

Pokud ještě pořád do téhle chvíle takto riskuješ, okamžitě toho nech, než bude pozdě!

„Zase příkazy,“ povzdychla si Angela. „To bys prostě nebyla ty, mami.“ A pozdě už bohužel je, pomyslela si trpce.

 Máš dvě možnosti. Zradit Řád nebo našeho Pána. A určitě víš, co já pokládám za lepší variantu. Být na straně Pána zla, bezmezně a oddaně, je to nejlepší a nejbezpečnější, co můžeš udělat. Jinak zemřeš nebo se budeš skrývat a utíkat do konce života.

A od Snapea se drž co nejdál. Věřím, že je schopný vydírat i Tebe, tak mu k tomu nedávej důvod!

Taky jsem Ti kdysi slíbila, že Ti prozradím jméno Tvého otce, až budeš mít na paži Znamení zla. Pokud se tak stane, v což pevně věřím, tak tento dopis ještě změním, ale začínám o tom pochybovat… Tvým otcem byl Sirius Black. Ano, právě ten, který zemřel loni v květnu, jak psali v Denním Věštci. Mrzí mě, že jsi ho nemohla poznat, zvlášť teď, když vím, že byl nevinný. Tehdy jsem ho milovala nade všechno… Byl to skvělý muž, čestný a oddaný. Nezměrně lituji toho, že jsem ho neosvobodila z Azkabanu, když jsem měla možnost. Místo toho jsem zbaběle utekla nejen od něj, ale i od Tebe a budu si to vyčítat až do smrti.

Ještě před tím než jej zatkli, neustále obcházel kolem domu a chtěl Tě za každou cenu vidět. Svolila jsem k jednomu setkání, když Marion nebyla doma. Když jsem ho k Tobě pustila, čišelo z něj, jakou má radost. Až jsem měla pocit, že Tě měl rád mnohem víc než já... Kdybych se tehdy nedala k Pánu zla, mohlo být všechno jinak a Ty bys vyrůstala jako jeho zbožňovaná dcera. Vymohla jsem si pak na něm slib, že už se Tě nikdy nebude pokoušet navštívit, ani kontaktovat. Vyhrožovala jsem, že odjedu navždy i s Tebou. Dal mi tedy neporušitelný slib. Určitě chápeš, co to znamenalo.

Také bys měla vědět, že jsi právoplatně Angela Mary Rosier Blacková. Kdysi jsme se tajně vzali a máš právo nosit jeho jméno, i když to nejspíš v nejbližší době nebude možné. V zásuvce mého nočního stolku je náš oddací list, tak si jej vezmi, abys měla důkaz.

Angelo, Ty na rozdíl ode mne, radikálně rozlišuješ dobro od zla, ale neexistuje jen jedno nebo druhé, stejně jako není jen černá a bílá. Svět je plný odstínů šedi a my v něm musíme žít a přežít, jak nejdéle to jde.

Znovu opakuji, aby sis nevyčítala, co se stalo. Výčitky už Ti nepomohou. Sama to vím z vlastní zkušenosti… Dávej na sebe pozor, má jediná dcero.

Navždy Tvá milující

Matka Mary

 

Angela bezhlesně zírala na matčin podpis a vůbec nevnímala, že dopis začal shora hořet. Ucukla teprve tehdy, když její prsty olízly plameny. Pak nevýrazně civěla, jak hořící dopis slétává na zem a cestou z něj odpadají ohořelé kousky. Za moment z něj zbyl na koberci před krbem jen popel.

Po tvářích jí stékaly slzy a ona je nechala samovolně skapávat až na kalhoty, kde se jí z nich utvářely tmavé skvrny. Její táta… Sirius… Viděl ji jen jednou a ona sama si to ani nemohla pamatovat! Všechno mohlo být úplně jinak, nebýt toho šílence Voldemorta! Její rodiče by žili a ona by snad mohla být šťastná.

Celou dobu žila v představě, že je její matka pokrytecký sobec a tenhle dopis na rozloučenou jí to z části potvrdil, ale na druhou stranu… To, co pro ni všechno udělala… Nemohla tomu ani uvěřit. A nic jí neřekla, vůbec nic!

A ten parchant! Ten zasraný hajzl si to ještě odnese! Snapea neměla nikdy v lásce, ale v okamžiku, kdy zjistila, že její matce zničil zbytek života, ho začala nenávidět.

Angela vyletěla z křesla, ve kterém seděla. Chtěla řvát nahlas, ale místo toho soptila jen v duchu, jako by ani nebyla schopna mluvit.

Ten zkurvysyn! Jak to mohl udělat!? Co to je vůbec za chlapa?! Sprostě využil toho, co o mě věděl! Proto se ke mně choval tak přezíravě a házel ty svoje vědoucí úšklebky! Ale já se mu pomstím!

Váza se sušenými květinami na stolu u okna se nečekaně rozletěla na tisíc kusů – když Angela nedokázala svou bolest vykřičet, její emoce musely ven nějak jinak. Střepy popadaly v okruhu dvou metrů a květiny se bezvládně rozsypaly po zemi. Dva z letících střepů ji dokonce škrábly na ruce, ale sotva si toho všimla.

Těžce se nadechovala a nechápavě si prohlížela spoušť u okna. Cítila se náhle strašně unavená. Nešla si ani pro prášek proti snům, lehla si na pohovku, i když cítila, že ještě dlouho neusne. Zírala do stropu a hlavou se jí honila spousta myšlenek. Měla pocit, jako by ji právě vysál nějaký hnusný mozkomor. Nezbylo v ní nic. Jen žal, zoufalství, výčitky svědomí a vztek.

Nakonec se neovladatelně rozvzlykala a nepřestala, dokud neusnula naprostým vyčerpáním.

***

 

Neklidně se zavrtěla na nerovné pohovce, kde strávila nepříliš pohodlný zbytek noci. Tupě ji bolelo za krkem, jak na ní po půlnoci tvrdě usnula, aniž by se svlékla. Sundala si jen boty a to ani nevěděla kdy. Otevřeným oknem k ní ze zahrady doléhal zpěv ptáků, šumot listí stromů a čerstvý ranní vzduch. I když se stále cítila unavená a v kotníku jí začínalo nepříjemně škubat bolestí, bylo jí teplo a dobře pod měkkou přikrývkou.

Počkat, počkat, pomyslela si ještě v polospánku. Otevřené okno? Přikrývka? Pokud si pamatovala, neměla co do činění ani s jedním, ani s druhým.

Skoro úplně se probrala a stále se zavřenýma očima vycítila v místnosti přítomnost někoho dalšího. Srdce se jí rozbušilo o něco prudčeji. Zhluboka se nadechla a pomalu otevřela oči.

Nejprve ji do nich uhodily první sluneční paprsky, takže skoro nic neviděla, ale pak se na pohovce trochu posunula a v křesle naproti sobě rozeznala sedící postavu.

„Dobré ráno,“ pronesl chladně Draco Malfoy v džínách a černé košili, ve které vynikla neúměrná bledost jeho obličeje.

Angela ztuhla a střelila pohledem na stolek před sebou, kde si před spaním pokládala svou hůlku, i když věděla, že už tam nebude.

„Marná snaha,“ ozval se znovu Draco, stále týmž chladným tónem a poklepal svou vlastní hůlkou na bundu, kterou měl přehozenou přes opěradlo křesla. „Ta je v bezpečí tady, aby tě třeba nenapadaly nějaké hlouposti.“

Chvíli na něj bez hlesu hleděla, pak se nesmírně pomalu na pohovce posadila, přičemž se jí z ramen shrnula deka a shrábla si vlasy z obličeje dozadu.

„Jak ses sem dostal?“ zeptala se tiše.

„Dveřmi,“ odvětil Draco cynicky.

„Měla jsem spolehlivě zamčeno…“

„Zas tak spolehlivě asi ne.“

Angela přeletěla pohledem celou místnost a zaposlouchala se, jestli neuslyší z chodby nebo patra nějaké hlasy, přičemž ji Draco beze slova pozoroval.

„Hledáš někoho?“ poznamenal tázavě. „Nemůžeš uvěřit tomu, že jsem přišel sám?“

Trochu se zamračila, přitáhla si kolena k sobě a objala je oběma rukama.

„Jak jsi věděl, kde budu?“ zeptala se místo odpovědi.

„Znám tě,“ odtušil Draco prostě.

„Poslal tě mě najít?“

„V podstatě ano.“

„Máš mě přivést k Němu?“

Draco mlčel. Angela ho upřeně pozorovala a uvědomila si, že nepotřebuje jeho odpověď.

„Nepřišel jsi mi přece jen popřát dobré ráno a udělat si ze mě předmět své zábavy, ne?“

„Ne. Přišel jsem se tě na něco zeptat,“ odpověděl Draco konečně, zvolna vstal a přešel k otevřenému oknu.

„Na co?“ pozvedla Angela podezřívavě obočí.

Draco chvíli hleděl nepřítomně ven, než se k ní otočil.

„Jaké to je, zabít vlastní matku?“ zeptal se prapodivným hlasem.

Angela do něj zarývala planoucí pohled a neodpověděla. V obývacím pokoji notně zhoustlo ovzduší. Draco se krutě usmíval.

„To bylo nutné za sebou skutečně pálit všechny mosty?“ pokračoval jízlivě a jeho slova se do Angely vrývala jako dýky. „Na něco si ale v tom případě zapomněla, ne? Totiž na mě! Jsem přece ještě tvůj snoubenec, pamatuješ? Mě ses taky chtěla zbavit tak jako jí?“

„Prosím tě, mlč!“ vyhrkla Angela rozechvěle. „Nic o tom nevíš!“

„Že o tom nic nevím?! Dovol, abych se zasmál,“ odfrkl si Draco. „Bohatě mi stačilo vidět tvoji matku viset na zdi, jako mouchu připíchnutou připínáčkem!“

Angela vyskočila z pohovky na nohy, až ji bodlo v kotníku bolestí: „Zmlkni, Draco!“ skoro zaječela, jak málo se ovládala.

„Co na to říkal tvůj miláček?“ zeptal se s úšklebkem, aniž vzal její křik na vědomí. „Jak reagoval na to, že je z tebe vrah?!“

„To jsi mě přišel mučit nebo co?!“ zvyšovala Angela nekontrolovatelně hlas. „Nemáš ponětí, jaké to je, mít vinu na smrti matky! Pořád mám před očima její tvář, když umírala! Nezbavím se výčitek svědomí až do smrti! Nebyl jsi u toho, tak mě přestaň soudit! Co po mě vlastně chceš?!“

„Už jsi skončila?“ zeptal se Draco ledově. Její výstup s ním ani nehnul. Angela zatínala zuby i nehty, aby nezačala znovu křičet.

„Fajn. Takže… Co po tobě chci?“ zopakoval její otázku a přistoupil zpátky k ní. „Pravou ruku.“

Angela na něj vytřeštila oči a její vztek vystřídal děs: „Cože?“ vydechla třaslavě.

Draco se potměšile ušklíbl, jako by přesně věděl, co se jí honí hlavou.

„Neměj obavy, zase takový cvok nejsem. Natáhni pravou ruku,“ odvětil klidně a mezitím si sám přehodil hůlku do levé.

Ještě chvíli váhala, ale pak ji přece jen natáhla před sebe nad stůl, přičemž se jí na prsteníku zaleskl její zásnubní prsten. Draco překřížil svou pravou ruku napříč nad tu její tak, že se skoro dotýkaly. Hůlku přiložil ke hřbetu své ruky.

„Já, Draco Malfoy…“ začal s naprostým klidem a vyzývavě pohlédl na Angelu, která na něj stále zaraženě civěla. „Tak co je? Přece víš, co máš dělat, ne?“ ucedil.

„Já, Angela Mary Rosierová…“ hlesla Angela, které začínalo svítat.

Z Dracovy hůlky začal splývat paprsek žlutozeleného světla, který obtáčel jejich ruce.

„Jsem se dobrovolně a z vlastní vůle…“ pokračoval Draco.

„Jsem se dobrovolně a z vlastní vůle…“ opakovala Angela.

„Rozhodl zrušit zasnoubení s Angelou Mary Rosierovou.“

„Rozhodla zrušit zasnoubení s Dracem Malfoyem.“

„Vzdávám se tím veškerých práv a povinností, jež z našeho zasnoubení vyplývaly…“

„A beru si zpět prsten rodu Malfoyů…“

„A vracím zpět prsten rodu Malfoyů…“

„Který byl symbolem našeho slibu.“

Pak pronesli oba najednou zaklínadlo: „In veritas et orbis miere nomine et cire rodes.“

Draco zvedl hůlku a světlo zmizelo. Angela nevěřícně pohlédla na svou ruku, přiblížila si ji k sobě a nejistě se pokusila stáhnout si z prstu prsten ve tvaru stočeného hada. Hladce jí sklouzl do dlaně a Draco ho okamžitě shrábl.

„Tohle byl přednostní úkol od mého otce,“ procedil s hnusným úsměvem a Angela se toporně znovu posadila na pohovku. „Určitě chápeš proč,“ dodal.

Angelu napadlo, že už Pánovi zla určitě řekli i o ní a o Harrym, ale neměla odvahu se na to Draca zeptat.

„Proč se tváříš tak zdrchaně?“ otázal se Draco uštěpačně. „Měla bys být šťastná. Tohle jsi přece chtěla!“

„Co je tvůj další úkol?“ zeptala se Angela potichu místo odpovědi.

Draco se také zase posadil: „Měla jsi pravdu. Mám tě přivést k Pánovi,“ odvětil chladně.

„Tak proč už jsi to neudělal?“ pokračovala v poraženeckých otázkách.

Draco se na moment odmlčel a pohrával si s prstenem v ruce, než odpověděl: „Protože to nechci udělat. A ani to neudělám.“

Angela na něj chvíli zaraženě hleděla. „Proč?“ otázala se slabým hlasem.

„Až do včerejška mi na tobě zatraceně záleželo. A něco z toho ve mně ještě pořád je. Nezradím tě. Nejsem ty,“ prohlásil tiše a Angelu začalo ještě víc tížit černé svědomí.

„Budeš z toho mít problémy,“ hlesla a vší silou zadržovala slzy v očích.

Do háje, už zase se mi chce brečet, pomyslela si schlíple.

„To už je moje starost. Tobě to může být u prdele,“ odsekl Draco.

„Ale není,“ odporovala.

Na moment se rozhostilo ticho. Draco Angelu ještě hodnou chvíli probodával pohledem, pak se postavil a vzal do ruky svou bundu.

„Neměla bys tu zůstávat. Prozatím tě hledám pouze já, protože tě znám nejlíp a proto, že mají Smrtijedi jiné starosti, ale dlouho to tak nezůstane.“

Angela přikývla: „Já vím. Zpackala jsem si to sama,“ vydechla nešťastně tak, že to skoro neslyšel.

Draco vytáhl z bundy její hůlku, pohodil ji na křeslo, na kterém ještě před chvílí seděl a otočil se k odchodu.

„Draco?“ ozvala se váhavě, jakmile se k ní otočil zády. „Nechceš si to rozmyslet? Máš přece ještě možnost volby.“

Draco zůstal nehnutě stát.

„Ne,“ ucedil skrz zuby nesmlouvavě.

„Ale tím nás definitivně postavíš proti sobě,“ povzdechla Angela.

Draco se prudce otočil. Jeho mírný, skoro přívětivý výraz, který měl ve tváři ještě před chvílí byl pryč. Teď se mu v ní zračil jen vztek.

„To tys mi jako první vrazila kudlu do zad!“ vyštěkl tvrdě.

Angela se zachvěla a stiskla rty. Cítila, jak se jí třesou ruce i kolena. Měl pravdu…

„A i kdybych chtěl, což je naprostý nesmysl,“ pokračoval Draco namáhavě, „tak už stejně nemůžu.“

Vyhrnul si levý rukáv košile a Angela zalapala po dechu. Na Dracově předloktí se skvělo čerstvé Znamení zla. Svou černotou ji bilo do očí a po zádech jí přeběhl mráz. Draco skoro s úsměvem sledoval Angelino překvapení.

„Díky tvé zradě se Pán rozhodl všechno uspíšit. Už nebylo nač čekat a mne si potřeboval pojistit. Zasvěcení proběhlo ještě v noci,“ konstatoval Draco a zase si rukáv shrnul zpět. „Jo, a abys věděla, já ani Claire už do školy nedorazíme.“

Angela usilovně mrkala, aby zadržela slzy a rozpačitě si mnula ruce. Vůbec nevěděla, co říct. Kdyby to neviděla na vlastní oči, tak by nejspíš neuvěřila. Draco si oblékl bundu a naposled se na ni zahleděl.

„A pamatuj si, až se uvidíme příště, tak už tě nenechám jen tak jít,“ varoval ji. „Příště budeme nepřátelé na život a na smrt!“

Angela sebou škubla, jako by ji uhodil. Poté se Draco prudce otočil, aby mu neviděla v obličeji jeho souboj s city, které se ho snažily ovládnout, došel rychle ke dveřím a vzal za kliku.

„Mrzí mě to,“ vydralo se Angele z hrdla chraplavě.

Draco se uchechtl stále zády k ní: „Nemá tě co mrzet. Udělala jsi jen to, cos vždycky chtěla.“

Pak vyšel na chodbu a dveře se za ním hlasitě zabouchly.

Angela se na pohovce schoulila do klubíčka a nechala slzy lítosti a bezmoci volně stékat po tvářích. Moc dobře si přitom uvědomovala, že černé svědomí ji nejspíš bude mučit až do konce života. Nejen kvůli matce, ale také kvůli Dracovi, ve kterém na jistou dobu poznala spřízněnou duši.

504 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí