Skip to content

Kapitola devatenáctá – Následky

[Celkem: 7    Průměr: 4/5]

Když se ruku v ruce objevili v zákoutí na konci ulice nedaleko Grimmauldova náměstí dvanáct, nahrnulo se k nim s výkřiky a rozsvícenými hůlkami hned několik lidí.

„No, konečně!“ zvolal Bill Weasley, který už se chtěl před chvílí pro ně vrátit, ale matka, která se vrátila s Hermionou a Ronem z nemocnice, jakmile se dozvěděli, do čeho se to ti tři pustili, mu to nedovolila. „Kde jste byli tak dlouho?“

„Není vám nic?“ starala se pobledlá Hermiona, dřív než stačili něco odpovědět a zblízka si prohlížela jejich tváře.

Ron postávající za Hermionou, měl nezvykle sinavou barvu v obličeji a nic neříkal. Molly Weasleyová se vrhla na Harryho.

„Harry, drahoušku! Já se tak bála! Jak vám to Brumbál mohl dovolit?!“ objímala ho tak pevně, až Harrymu připomenula Hagrida, ale stejně spíš vnímal děsivě ledovou dlaň Angely, kterou nehodlal v žádném případě pustit. Za rudými vlasy paní Weasleyové spatřil vysokou postavu Brumbála. Vedle něj postával značně unavený Kingsley Pastorek.

„Tak už ho pusť, Molly,“ řekl tiše profesor a z hlasu mu zněla úleva. „Vždyť ho udusíš.“

Paní Weasleyová se konečně odtáhla.

„Jistě, musíte si odpočinout, pak nám všechno povíte,“ drmolila šťastně, že všichni tu šílenou akci přežili.

Harry si přitáhl Angelu k sobě blíž, jako by se bál, že uteče a zkoumal z profilu její tvář, zatímco se v hloučku vydali ven na ulici, a hned poté k domu. Nepřítomně hleděla do země a v obličeji se jí nic nehýbalo. Nevěděl, co by jí měl říct, tak raději mlčel a pevně svíral její ruku.

Angela měla dojem, že se snad zalkne vlastními emocemi. Ani nevnímala bodavou bolest v kotníku, jak strašně se cítila. Pevně zatínala zuby, aby nezačala křičet nahlas zoufalstvím.

Co jsem to provedla? Vždyť jsem zabila vlastní matku! Moji mámu! běželo jí hlavou v děsivém kolečku, ze kterého se nemohla vymotat. Takhle to nemělo skočit, takhle ne…

Chtělo se jí s brekem zhroutit na zem, ale přesto ze sebe nevydala ani hlásku a slepě se nechala zavést Harrym do domu svého rovněž mrtvého otce.

Jakmile se všichni ocitli v jasně osvětlené hale, Harry se obrátil na Brumbála.

„Kde je Remus?“ zeptal se naléhavě.

„Nahoře, u sebe v pokoji. V nemocnici by pro něj stejně nebylo místo,“ odvětil ředitel. „Je u něj Poppy,“ dodal povzbudivě právě ve chvíli, kdy madame Pomfreyová rychle scházela dolů ze schodů s kusem pergamenu v ruce.

„Potřebuji, aby někdo zašel do Bradavic na ošetřovnu,“ vyhrkla ošetřovatelka, jakmile zaregistrovala shluk v hale. „A přinesl mi všechno, co je na tomhle seznamu,“ zamávala pergamenem.

„Já tam skočím,“ reagoval hned Bill Weasley.

„V žádném případě!“ naježila se jeho matka. „Sám potřebuješ ošetřit a odpočinout si!“

„My tam s Ronem zajdeme,“ ozvala se Hermiona a nenápadně dloubla do Rona.

„Jo, samozřejmě,“ přikývl Ron horečně.

„Poznáte tohle všechno?“ zeptala se madame Pomfrey trochu nedůvěřivě a podávala Hermioně pergamen. Střapatá Nebelvířanka ho jen přeletěla pohledem.

„Ano,“ přikývla rozhodně. „Hned jsme zpátky.“

Povzbudivě se usmála na Harryho, Ron jej poplácal po rameni a oba zamířili do kuchyně ke krbu.

„Jak je mu?“ ozvala se podivným hlasem Angela, která konečně zvedla pohled od podlahy a pohlédla na madame Pomfreyovou.

Ta si podmračeně dala ruce v bok: „Skoro se vyzvracel z podoby,“ odvětila nabroušeně.

„To je tím, že jsem mu dala…“ začala Angela tiše.

„Ahá, tak vy jste mu něco dala? A co to u Merlinova vousu bylo?“ vyštěkla madame, aniž ji nechala domluvit. „Kdyby se mi to nepodařilo alespoň trochu zmírnit, tak se z toho zhroutil úplně.“

„Já jsem… já… kdybych…“ Angele docházela slova, což u ní nebylo zrovna běžné, tak se jí zastal Harry.

„Kdyby mu Angela nedala napít toho lektvaru, tak jsme tam všichni zůstali,“ prohlásil klidně, ale s důrazem.

„Hmm, no dobrá. Ještě že to dopadlo takhle,“ podvolila se madame, ale stále se nesouhlasně mračila.

„Tak jak je na tom, Poppy?“ zeptal se ředitel Bradavic.

„Je naprosto vyčerpaný, jak fyzicky tak psychicky. Má zlomené dvě žebra a prodělal otřes mozku. Podle všeho na něj také několikrát použili kletbu Cruciatus a kdo ví, co ještě…“ potřásla hlavou.

„Ale dostane se z toho?“ ozval se Harry.

Madame váhavě přikývla: „Ano, nejspíš se uzdraví úplně.“

„Děkujeme, Poppy,“ řekl Brumbál s mírným úsměvem.

„Vy vypadáte v pořádku, pane Pottere, ale až se stav pana Lupina stabilizuje, tak se postarám o vás dva,“ ukázala madame na Angelu a Billa, který si třel čelo. „Hlavně o vás slečno,“ dodala madame Pomfreyová s pohledem na  dívčin kotník. „Zatím se moc nehýbejte, ano?“ ošetřovatelka se znovu vzdálila nahoru po schodech.

„Molly? Mohla bys nám nachystat trochu horké čokolády, prosím?“ zeptal se Brumbál laskavě. „Myslím, že nám všem přijde k duhu.“

O deset minut později už všichni, Molly, Bill, Harry, Angela, Brumbál, Ron a Hermiona, kteří se před pár minutami vrátili z Bradavic, seděli kolem stolu v kuchyni. Kingsley Pastorek zase odběhl něco zařizovat.

Pan Weasley je skrz krb před chvíli informoval, že v nemocnici se situace zhoršuje. Ty děti, které upadly do bezvědomí, se z něj neprobraly. Zemřelo jich už šest… Brumbál přejížděl pohledem od Billa přes Harryho k Angele, ale mlčel.

„Tak co se tam stalo, Harry?“ nevydržel to Ron zvědavostí. Hermiona mu pod stolem dupla na nohu, až zasyčel bolestí. „Za co?“ ozval se uraženě.

„Přece vidíš, že o tom nechtějí mluvit,“ zasykla Hermiona co nejtišeji, ale i tak to ti tři slyšeli.

Bill, kterému by to nedělalo problém, pohlédl tázavě na Harryho. Harry, který dál svíral Angelinu ruku pod stolem, mu pohled opětoval a kývl hlavou.

„Začni, Bille,“ vybídl jej.

Bill Weasley se tedy pustil do stručného obeznamování zvědavých přítomných vším, co se událo od chvíle, kdy se vydali ven z domu. Mezitím přišla i madame Pomfreyová, nalila do Billa nějaký podivně vypadající lektvar, pečlivě obhlédla Angelin kotník a zase pro něco odběhla.

Harry sem tam Billa doplnil, na jistou dobu ho dokonce zastoupil ve vypravování (v části, kdy se odehrával dialog mezi nimi a Smrtijedy) a Angela celou dobu mlčela. Všichni je bez dechu vyslechli až do chvíle, kdy se Bill přemístil s Lupinem do nám už známého zákoutí a Harry s Angelou zůstali na hradě.

Harry se snažil z její tváře vyčíst, co všechno jim má říct, ale Angela vypadala stále skoro duchem nepřítomná.

„No… Já jsem se pak musel ještě vrátit k Angele a zdržela nás jedna Smrtijedka, která se dostala do té chodby s bodci dřív, než stačila Angela znovu zamknout dveře. Ty zdi už se mezitím zastavily. Vypořádali jsme se s ní a utekli do přemisťovací místnosti dřív, než tam vtrhli další. Přemístili jsme se na poslední chvíli,“ shrnul to nakonec Harry a v podstatě ani nelhal. Jen neřekl celou pravdu.

Ale ani teď se od Angely nedočkal žádné reakce.

*

 „Vy neschopní idioti! Které mudlovské matky vás zplodily?! Jak vás mohli přemoct tři ubozí kouzelníčci? A v mém vlastním hradě! Jak se sem vůbec dostali!? Jak to že osvobodili toho proklatého vlkodlaka?! To si říkáte Smrtijedi?!“

Lord Voldemort své pocity obvykle naprosto s přehledem ovládal, až někdy vypadalo, že žádné nemá, ale tentokrát svým přívržencům dokazoval opak. Ničivou sílu jeho vzteku nemohlo nic zastavit. Jeho červené oči žhnuly zlobou, naslepo kolem sebe střílel ne příliš příjemné kletby, Smrtijedi před ním klečeli na kolenou a většina z nich se klepala strachy. Jen ti, kteří se před chvílí vrátili na hrad spolu s ním, stáli. Patřil mezi ně i Severus Snape.

„Měl bych vás pozabíjet! Všechny! Co jste to za čaroděje! Jak mi můžete tvrdit, že vás byla taková přesila a oni utekli! Dokonce mou vlastní přemisťovací místností!“

Pán zla se vrhl k jednomu ze Smrtijedů a hůlkou si jej vyzvedl do výše.

„Kdo přesně!? Kdo to byl!?“

„Jeden z Weasleyů,“ zasípal Nott, kterého si lord vybral. „A…“

„A?! A?! Tak kdo ještě?“

„Harry Potter, Mistře,“ odpověděl místo Notta Malfoy starší se sklopenou hlavou.

Nott spadl zpátky na dlažbu. Voldemort zaskřípal zuby.

„To jsem mohl čekat! Ten proklatý Potter! Znovu se mi plete do cesty! Znovu a zase! Až toho spratka dostanu do rukou, tak bude litovat, že se vůbec kdy narodil!“ běsnil a jeho oči se blýskaly.

„Ale jak se sem ti dva vůbec dostali?! Copak nehlídáte prostor před hradem?! Jak vůbec věděli, kam se mají přemístit!? Odpovězte! Jak věděli, kde ten vlkodlak je?!“

„Ještě někdo s nimi totiž byl, pane,“ ozval se Lucius tiše.

„Cože? Kdo?!“

„Angela Rosierová, Mistře.“

Voldemortovi překvapivě došla řeč a zůstal stát uprostřed pohybu.

*

V kamenné kuchyni se rozhostilo ticho. Albus Brumbál si Harryho prohlížel tím svým rentgenovým pohledem a jemu z toho nebylo zrovna moc příjemně. Vrátila se madame Pomfreyová s nějakou mastí, obvazy a dlahou a rázně se vypořádala s kotníkem Angely.

„Musím se ještě vrátit k Lupinovi,“ zdůvodnila svůj spěch. „Později se vám na to ještě podívám. Našlapujte co nejméně, ano?“ nabádala ji už na odchodu.

„Ano, děkuju,“ zamumlala Angela.

Ronova a Billova matka vstala ze své židle, kde dosud seděla a s lamentováním začala sklízet prázdné hrnky ze stolu.

„Brumbále, ať už jim nikdy nic takového nedovolíte! Vždyť to bylo naprosté bláznovství! Všichni tam mohli přijít o život! Jak jste tam mohl pustit jen tyhle ty tři!?“

„Trvali na tom,“ odtušil Brumbál.

„Trvali?!“ vyjekla Molly. „Kdo je tady moudrý dospělý kouzelník?! Neměl jste jim to dovolit!“

„Všechno přece dobře dopadlo,“ tišil ji Brumbál.

Angela zaťala zuby. Prý dobře dopadlo!

„Ano, ale jen s obrovským štěstím!“ zvolala Molly.

„A díky Angele,“ dodala Hermiona, která velice rychle pochopila celou situaci.

„A co tvoje matka, Angelo?“ ozval se zase Ron zvědavě. „Byla tam taky?“

„Ronalde!“ zavyla Hermiona. „Jak můžeš být tak netaktní?“

„Netat… co? Co to je?“ divil se Ron a Hermiona obrátila oči v sloup.

Harry si pomyslel, že Denní věštec opravdu často ztěžuje lidem život.

„Asi to teď nebudete mít jednoduché,“ ozvala se i Molly Weasleyová. „Kdo ví, co na to řekne. Nejspíš jste jí neudělala moc radost.“

„Molly,“ podíval se na ni trochu pobouřeně Brumbál.

Harry cítil, že se Angela začíná třást, ale vždy když otevřel ústa, aby tyhle řeči zarazil, někdo jej předběhl.

„Krev není voda, Brumbále,“ ohradila se Molly. „Umíte si představit, jak musí bolet zrada vlastní dcery?“

„Určitě byla mezi Smrtijedama, se kterými jste bojovali, ne?“ přidal se Ron znovu.

„Ona o tom vůbec nevěděla, že jsi na druhé straně?“ divila se Hermiona, kterou už také přemohla zvědavost.

„To asi fakt nebude štěstím bez sebe,“ dodal Ron.

Angela vyskočila náhle od stolu tak prudce, že překotila židli, na které seděla: „Moje matka je mrtvá, jasný!?“ vyštěkla přeskakujícím hlasem. „Tak už mi na to asi neřekne nic!“ zaječela už se slzami v očích a utekla z kuchyně.

Rozhostilo se hluché ticho. Harry přeletěl obviňujícím pohledem překvapeně se tvářící osazenstvo, vstal a vyběhl za ní.

„Harry!“ volala za ním Hermiona. „Harry, počkej!“

Ani nezpomalil. Bral schody po třech a vrazil do haly. Kroky na schodech neslyšel, ale dveře ven byly pootevřené a pohrával si s nimi noční vánek.

*

Hodnou dobu bylo v podzemní hale Hradu temnoty, jak sám Pán zla své vznešené sídlo nazval, slyšet jen praskání pochodní.

„Zopakuj mi, Luciusi, co jsi právě řekl,“ ozval se Pán zla nebezpečným hlasem.

„Pomáhala jim Angela Rosierová,“ zopakoval už o něco hlasitěji Lucius a hrdě zvedl hlavu. „Proto to všechno věděli. To ona je sem přivedla, pomohla jim osvobodit toho vlkodlaka a věděla i kudy mohou utéct.“

Znovu to nebezpečné, napjaté ticho. Voldemort svíral ve svých dlouhých kostnatých prstech hůlku a zuřil. Zároveň byl však překvapený. Co překvapený, naprosto šokovaný! Jak to, že u ní nevycítil zradu? Nejlepší nitrozpytec, co kdy žil a obalamutí ho malá holka!? Jeho ješitnost právě dostala těžkou trhlinu, ale odmítal si to připustit.

„To není možné!“ zahrčel ponuře. „To není možné!“

Snape stál nedaleko Pánových zad a nepěkně se šklebil.

„Bohužel je to tak, Mistře,“ potvrdila mu Luciusova slova Bellatrix. „Viděli jsme ji na vlastní oči.“

„Ta malá bestie! Ta čubka si dovolila mě zradit?!“ Voldemort tomu nemohl uvěřit. Pak přeletěl své služebníky pohledem.

„Všichni kápě dolů! Hned!“

Smrtijedi bez řečí uposlechli.

„Kde je Mary Rosierová?!“ vyštěkl tázavě. „Přiveďte mi ji. Okamžitě!“ zasyčel Voldemort.

„To bohužel nepůjde, můj pane,“ odvětil chladně Lucius Malfoy.

„Jak – to – že nepůjde?“ zeptal se s jedovatým důrazem Pán zla. Náhle se zarazil. „Nechceš mi snad tvrdit, že i ona…“ nedokončil větu.

„Ne, to ne, Mistře. Je mrtvá,“ odvětil Lucius.

Pán zla se znovu dlouze odmlčel.

*

Harry rozrazil dveře dokořán, vylétl ven a rozhlédl se. Spatřil Angelu klopýtavě utíkat pod jednou pouliční lampou a sprintoval za ní. Kotník ji určitě stále bolel, takže ji snadno dohnal a chytil za paže. Obrátil si ji k sobě a spatřil zoufalstvím zkřivenou tvář promáčenou slzami.

„Angelo! Angie! Prosím tě, uklidni se,“ snažil se ji utišit, když se mu začala vzpouzet.

„Nech mě! Pusť mě, Harry! Určitě nechceš nic mít s vražedkyní vlastní matky!“

„Byla to nehoda, nemůžeš za to!“

„Ale můžu! Zabila jsem ji! Zabila!“ křičela Angela a zmítala se v Harryho sevření. „Všechno jsem to podělala, jak nejvíc jsem mohla!“

„Ne, to ne! Udělala jsi, co jsi musela!“ Harry ji stále pevně svíral.

„Musela?!“ vyjekla Angela. „Všichni musíme akorát tak umřít, jinak nic! Kdybych se nepřidala k Řádu, tak moje matka pořád ještě žije!“

„Ty by ses postavila proti mně?“ zeptal se tiše a snažil se zachytit její pohled.

„Ne,“ vzlykla Angela po delší odmlce a přestala se vzpouzet.

„Tak vidíš. No, tak, Angie,“ promlouval k ní Harry klidně. „Co už se stalo, zpátky nevrátíš.“

Přitáhl si ji k sobě blíž a Angela se konečně podvolila. Ruce mu dala kolem krku, zabořila tvář do jeho ramene a zoufale se rozvzlykala. Harry ji co nejpevněji objímal pravou a po vlasech něžně hladil levou rukou.

V obdélníku světla, který zářil z otevřených dveří domu Blacků se objevilo několik postav, které hleděly jejich směrem, ale ven nevyšel nikdo.

Harry ji nepřestával objímat a tiše konejšit.

*

„Jak?“ zeptal se lord Voldemort jediným slovem, ze kterého čišela nenávist.

„Zůstala sama v chodbě s pastí. Vypadá to, že ji buď Potter nebo její dcera vrhli proti bodcům. Zemřela rychle. Když jsme se tam dostali my, bylo už po všem. Ty dva už jsme jen zahlédli těsně před tím, než se přemístili,“ Malfoy starší mluvil klidně, ale uvnitř něj se všechno svíjelo strachem, aby se právě on nestal hromosvodem Pánovy zuřivosti. Uvažoval o tom, že by Pána ještě obeznámil se vztahem, který má Rosierová k Potterovi, ale rozumně usoudil, že by to měl nechat na později.

„Proč neodemkla Mary dveře, abyste jí mohli pomoct?“ zeptal se Pán zla mrazivým tónem.

„To nevíme. Určitě to zkoušela, ale nedokázala je sama otevřít,“ odvětila odvážně Bellatrix.

Voldemort ještě chvíli nehybně stál, a pak zamířil ke svému černočernému trůnu.

„To si ta mrcha odskáče!“ syčel cestou. „Nesnáším tu malou děvku snad ještě víc než toho špinavého Pottera!“

Zabiju tě, ty čubko! Ale o smrt budeš žebrat na kolenou, to ti přísahám! proklínal Angelu i v duchu, jako by jej mohla slyšet. Otočil se zpátky ke Smrtijedům.

„Bude prosit o milost!“ zařval Voldemort nečekaně, až sebou všichni škubli a vložil do těch slov veškerou zuřivou nenávist, kterou cítil.

*

Angela se velice pomalu uklidňovala a stále v Harryho náručí si začala stírat z tváří slzy, když polekaně ucítila, že jeho sevření náhle nepřiměřeně zesílilo. Dokonce jí vyškubl pár dlouhých vlasů. Překvapeně vzhlédla a spatřila v Harryho smaragdových očích nenávist.

Nestačila se ani nadechnout, když ji popadl za paže a vší silou odmrštil od sebe. Tvrdě dopadla na dlažbu, až si znovu vymkla spravený kotník a sedřela si kůži na dlaních a loktech. Už jen dvě postavy v nedalekých dveřích, Hermiona a Ron, na Angelu padající k zemi vytřeštili oči.

Když se na něj ze země znovu vyděšeně podívala, mířil už na ni svou hůlkou.

„Nenávidím tě,“ syčel zlověstně. „Nenávidím. Nenávidím. Nenávidím,“ opakoval pořád dokola, jako by se zbláznil.

„Harry…“ vydechla nechápavě a v tu chvíli si uvědomila, že to není Harry, kdo na ni mluví s takovou nenávistí. Vzhledem ano, ale pohled, kterým si ji měřil, rozhodně nebyl jeho.

„Budeš prosit o milost!“ zavřískl skřípavým hlasem, až sebou Angela poděšeně škubla.

*

Lord se posadil na trůn za sebou a položil si kostnaté prsty na čelo. Cítil prudkou svíravou bolest a zvláštní spojení. Okamžitě mu došlo, co se děje a začal se silou vůle velice rychle uklidňovat.

*

Harry vůbec v tu chvíli nevěděl, co dělá. Pak mu ale začala příšerně třeštit hlava bolestí, až měl pocit, že se mu snad rozskočí a spatřil Angelu na zemi, jak na něj vyděšeně hledí. K jeho vlastní hrůze na ni mířil hůlkou.

*

Pán zla se pohodlněji usadil a mlčky zasunul tu zuřivou nenávist, která jej ovládala, hluboko do podvědomí, kde počká, dokud nebude ten správný čas. Stále jej ještě bolela hlava, ale už to nebylo nic proti tomu, když se jen na malou chvíli, díky svému vzteku, propojil s Harry Potterem.

*

Bolest konečně polevila a on ke svému údivu padl znaveně na kolena. Hermiona a Ron už k nim rychle přibíhali a Angela stále šokovaně seděla na zemi.

„Harry!“ vykřikla Hermiona a klekla si k němu na zem. „Co ti je?“

„Já… já nevím,“ zavrtěl hlavou Harry a třel si čelo, i když mu rychle došlo, co se právě stalo. Pohlédl před sebe na Angelu. Ta se úplně schoulila do sebe a jemně svírala svůj pravý kotník. Vykašlal se na mírnou bolest hlavy i na chvějící se kolena, s pomocí Rona, který mu pomohl, vstal a klopýtavě se k ní vrhl.

„Angie, miláčku, není ti nic?“ sypalo se z něj starostlivě. „Promiň, odpusť mi to, nevěděl jsem, co dělám a…“

Angela mu položila prst na rty: „Já vím,“ zašeptala. „Tos nebyl ty.“

Hermiona a Ron na ně zaraženě civěli. Mezitím k nim došel také Brumbál, který si všiml, že vyběhli z domu.

„Co se děje?“ zeptal se vážně.

Harry objímal Angelu a ani jeden z nich se zřejmě neměl k odpovědi.

„No,“ začala pomalu a tiše mluvit Hermiona. „Viděli jsme, jak Harry Angelu odstrčil, až spadla na zem, a pak na ni mířil hůlkou. Nevěděli jsme, co se děje a vydali jsme se k nim a to už byl Harry zase… při sobě.“

„Nechápeme, co to mělo znamenat a Harry nám to také nevysvětlil,“ ozval se Ron polohlasem.

Brumbál přistoupil se starostlivým výrazem k dvojici na zemi.

„Je to pravda, Harry?“ zeptal se přímo.

Harry, který všechno samozřejmě slyšel, vzhlédl a pomalu přikývl.

„Musím si s vámi dvěma promluvit,“ prohlásil ředitel Bradavic. „Hned.“

To Harry moc dobře chápal.

„Angie,“ oslovil hnědovlásku něžně. „Vstávej. Vrátíme se, pojď.“

Pomohl jí vstát a spolu se rozešli za vysokou Brumbálovou postavou. Hermiona a Ron, kteří ještě nestrávili ani Angelin křik v kuchyni a teď se k tomu přidalo ještě tohle, se váhavě vydali za nimi.

*

Pán zla ťukal ostrými nehty do opěradla svého trůnu, až se to s ozvěnou rozléhalo po sále a přejížděl přítomné před sebou planoucím pohledem.

„Severusi, běž zjistit, jak to vypadá, jak jsme plánovali,“ ozval se nečekaně. Snape se mu poklonil a odplachtil. „Draco. Luciusi. Ke mně,“ ucedil hlasem ledovým jako rampouch Voldemort a ukázal na zem před svým trůnem. „A vy ostatní – zůstanete na hradě, ale odtud vypadněte! Hned!“

Smrtijedi se s hlubokými úklonami co nejrychleji vzdálili, div neutvořili ve dveřích zácpu.

Pán zla upřel pohled na dvě skloněné blonďaté hlavy a chvíli je nechal vydusit ve vlastní šťávě.

„Draco, vstaň,“ přikázal nesmlouvavě.

Malfoy mladší se postavil a s nehybnou tváří pohlédl Voldemortovi do rudých očí.

*

„Harry, myslím, že víš, co to mělo znamenat,“ usoudil Brumbál, když už seděli v salonu sídla Blacků.

Harry sklesle přikývl: „Ano, pane.“

„Angela o tom neví?“

„Ne,“ potvrdil Harry.

Angela, mrtvolně bledá v obličeji a se zarudlýma očima, seděla vedle něj a napjatě sledovala vyvíjející se rozhovor.

„Ale chci, aby se to dozvěděla,“ dodal vážně.

„Mám odejít?“ zeptal se Brumbál.

„Ne, to nemusíte,“ zavrtěl hlavou Harry a obrátil se na Angelu, která jej vážně pozorovala.

„Měla jsi pravdu v tom, že před tebou něco tajím. Kvůli tomu co se dnes stalo, cítím povinnost ti alespoň něco z toho prozradit,“ začal pomalu Harry.

„To nemusíš,“ reagovala tiše.

„Ale já chci!“ oponoval.

„Poslouchám,“ pobídla jej Angela.

Harry vzal jednu její ruku do svých dlaní a spustil: „Tehdy před šestnácti lety, když mi Voldemort zabil rodiče a pokusil se zabít i mě, nepřenechal mi jen tuhle jizvu,“ očima ukázal vzhůru, kde mu černé vlasy zakrývaly onen načervenalý blesk. „Samozřejmě nechtěně, ale přece, na mne přenesl část svých schopností jako je třeba právě hadí jazyk, díky kterému mě všichni ve druhém ročníku považovali za Zmijozelova dědice. To však není všechno. Podle profesora Brumbála, se mezi námi vytvořilo jakési duchovní spojení. Po jeho „zmrtvýchvstání“ jsem v pátém ročníku začal cítit, když měl třeba z něčeho radost nebo vztek. Také se mi zdály sny, které s ním měly souvislost. Jednou se mi podařilo zachránit pana Weasleyho, když se mi zdálo o tom, že jej napadl Voldemortův had.“

„Nagini,“ zašeptala Angela a Harry přikývl.

„Profesor Brumbál trval na tom, abych se začal učit nitrobranu, protože si byl jistý, že Voldemort si dřív nebo později to spojení mezi námi uvědomí a mohl by ho využít proti mně, jak se ostatně později potvrdilo. Nitrobrana, vyučovaná Snapem, mi příliš nešla, spíš mi připadalo, že je to čím dál horší. Když jsem psal poslední zkoušku z dějin čar a kouzel, usnul jsem a zdálo se mi, že Voldemort zajal Siriuse na odboru záhad. Proto jsem se tam s Hermionou, Ronem a ostatními vydal. Byl jsem přesvědčený, že je v nebezpečí a chtěl jsem jej zachránit. Jenže ten sen mi Voldemort pouze vnutil, aby mě tam vylákal,“ v tom místě se Harry skoro neznatelně odmlčel a rozhodl se, že důvod, proč jej tam Voldemort chtěl, věštbu, která se týkala jich obou, prozatím vynechá. „Skoro jsme tam všichni zůstali, jen kvůli mně. Na poslední chvíli nám přišli pomoct členové Řádu i se Siriusem. K čemu to vedlo, to už víš.“

Angela se podívala někam za něj a přikývla.

„V šestém ročníku mě Snape začal k mé nelibosti učit nitrobranu znovu, ale tentokrát už to konečně zabralo.“

Jsem přesvědčený, že z části i díky tobě, dodal v duchu, aby to Brumbál neslyšel a Angela se na něj potěšeně podívala.

„Už jsem přestal cítit jeho pocity a nezdály se mi ty divné sny. Jen jednou nedávno jsem si před spaním zapomněl pročistit hlavu a docela se mi to vymstilo, ale to je teď vedlejší. A dneska… Nevím, ale prostě jsem si nedával pozor, tolik se toho stalo a ten jeho vztek mnou projel jako blesk a…“

„Byl bez sebe vzteky a nenávistí, že?“ zeptala se Angela tiše.

Harry sice neodpověděl, ale ani nemusel. Otočil se znovu na Brumbála.

„Myslíte, že se to může opakovat?“ otázal se navenek klidně.

Ředitel školy chvíli mlčel: „Ano, pokud si nedáš pozor, Harry,“ řekl nakonec.

„Takže bych mohl Angele ublížit,“ konstatoval Harry suše.

„Je to možné,“ přikývl Brumbál.

„Měla by ses ode mě držet dál,“ podotkl Harry hořce a pustil její ruce.

Ale na to neměla Angela ani pomyšlení.

„Na to zapomeň!“ odporovala nesmlouvavě a otočila si jeho tvář k sobě. „Spolu to zvládneme, uvidíš.“

„Copak ty se nebojíš?“ zeptal se Harry nesmírně tiše.

„Ano, bojím,“ přikývla. „Ale ne tebe, Harry.“

„Nedovolím, aby se ti něco stalo…“ hlesl.

„Já vím.“

Brumbál pozoroval dvojici s mírným úsměvem, když se na dveře salonu ozvalo rychlé zaklepání a dovnitř vpadl Arthur Weasley.

„Brumbále! Musíte jít se mnou do nemocnice! Nikdo už neví, co má dělat!“

Albus se okamžitě postavil.

„Toho jsem se obával,“ řekl těžce a vyšel za ním na chodbu, kde už čekala i Hermiona, Ron a Molly Weasleyová. Bill už zase někde lítal a madame Pomfreyová byla pořád u Lupina.

Angela vstala z pohovky a Harry ji následoval.

„Jdu taky,“ prohlásila rozhodně, když dohnala Brumbála. „Třeba poznám, co se to s těmi dětmi děje.“

Brumbál se na ni chvíli díval, a pak vyčaroval světlou berli, kterou jí podal. Angela si ji vděčně vzala a ulevila tak bolesti v kotníku.

„Předpokládám, že ty jdeš také, Harry,“ konstatoval Brumbál.

Oslovený jen přikývl.

„A my taky!“ ozval se Ron.

„Ale…“ otevřela ústa k námitkám jeho matka.

„Oni tam potřebují pomoc, mami!“ ohradil se Ron.

„Předtím jsme odtamtud skoro utekli, to od nás nebylo hezké,“ dodala Hermiona.

„Takže jdeme všichni,“ povzdychla si Molly a jako první zamířila ke krbu v kuchyni.

*

Brumbál se odběhl poradit s vrchním lékouzelníkem, pan Weasley se vrátil na hlídku před nemocnici, jeho manželka si navlékla modrobílý dobrovolnický plášť a znovu se vydala pomoct na oddělení, kde už toho večera byla. Rona a Hermionu si odvedla mladá lékouzelnice, které už rovněž pomáhali a Angela s Harrym nevěřícím pohledem sledovali chaos kolem sebe.

Nemocnice byla plná a to doslova.

Děti ze školy se na dětské oddělení ani zdaleka nemohly vejít, tak byly rozmístěny po všech volných pokojích a přesto jich spousta ležela v postelích na chodbách. Pobíhali kolem nich unavení lékaři, postávala tu spousta nešťastných rodičů, motali se tu dobrovolníci z Řádu a specialisté z oddělení bystrozorů na jedové lektvary.

Angela se dokulhala s pomocí berle i Harryho k nejbližšímu dítěti, chlapci, který je pozoroval zarudlýma očima. Bylo zde tolik mladých pacientů a tohohle si zrovna nikdo nevšímal. Sáhla mu na čelo. Měl opravdu vysokou horečku a chrčivě se nadechoval.

„Co tu děláte?!“ vyštěkl na ně nervózně postarší lékouzelník, který se na chlapce přišel podívat.

„Přišli jsme s profesorem Brumbálem na výpomoc,“ odvětil za ně Harry.

„Tak mazejte do čtvrtého patra! Tam je to ještě horší než tady!“ nasměroval je kouzelník na schodiště a sklonil se k hochovi.

Vydali se tedy tam a cestou zděšeně procházeli kolem dalších a dalších nemocných.

„Vypadají jako by měli jen chřipku,“ poznamenal šeptem Harry.

„Ale umírají na ni,“ dodala Angela zděšeně.

Dostali se postupně až do čtvrtého, kde málem vrazili do značně unaveného a strhaného Brumbála, který diskutoval s bělovlasým pánem v jasně modrém hábitu, nejspíše ředitelem nemocnice.

„Angelo! Tak co? Poznala jste podle příznaků, co mohli použít?“ zeptal se okamžitě Brumbál a pan Benedikt na něj udiveně zahleděl, koho se to pro dobrotivého Merlina ptá.

Angela bezradně zavrtěla hlavou: „Merlin-žel nemám ponětí, z čeho to může být, takže neznám ani protijed.“

„Ale já ano,“ ozval se za nimi náhle velmi známý hlas.

Harry se prudce otočil, Brumbál se tam jen podíval a Angela zůstala bez hnutí stát.

„Znám protijed a dokonce mám sebou vzorek,“ pokračoval Severus Snape naprosto klidně a vytáhl z hábitu menší láhev s načervenalou tekutinou. „Ale jak se tak dívám, musím jí zhotovit mnohem víc.“

„Proč bychom vám to měli věřit?“ vyštěkl Harry.

Snape k nim s úšklebkem přistoupil: „Protože nemáte jinou možnost, Pottere.“

„A kde jste byl celou tu dobu, co tady děti umíraly!“ nevzdával to Harry. Nedokázal si připustit, že zrovna tenhle hajzl by jim měl pomoct.

„Harry, nech toho,“ zatahala jej za rukáv Angela, aniž se na něj podívala. To už se ke Snapeovi hnal ředitel nemocnice s nadějí ve tváři.

„Opravdu máte protijed?“ zeptal se skřípavým hlasem. Rodiče a příbuzní dětí jej už dvě hodiny bombardovali svými dotazy a nářky a byl z toho už poněkud zdrchaný.

„Nejlepší by bylo jej hned vyzkoušet,“ přikývl Snape blahosklonně.

„Ano, ano… Pane Starske!“ zavolal ředitel na lékouzelníka spěchajícího kolem nich. „Které z dětí je na tom nejhůře?“

„Jedno asi devítileté děvče, právě k němu jdu, pane řediteli,“ odvětil zaraženě lékař.

„Dobře, veďte nás,“ přikázal Brumbál.

Léčitel Starske se s Brumbálem a panem Benediktem v závěsu začal proplétat mezi lékouzelníky a lůžky na chodbě, Snape je následoval a Harry s Angelou po chvíli také.

Dorazili do jednoho z pokojů na dětském oddělení, kde se už děti nacházely v bezvědomí. Starske převzal od Snapea protijed, a s pomocí vysoké sestry jej vpíchl blondýnce na posteli u okna do krku. Její rodiče nervózně postávali u hlavy postele a nedůvěřivě pozorovali ten houf příchozích, kteří se rozestoupili kolem postele a čekali. Angela si nevšimla, že Snape se postavil za ni.

„Už jsem slyšel o té vaší eskapádě, Rosierová,“ zasyčel jí do ucha, když se všichni napjatě dívali na drobnou dívenku se zarudlou tváří. „Pěkně jste si to u Pána podělala.“

„Po tom vám je hovno,“ odsekla polohlasem Angela, které se momentálně z jeho hlasu svíral žaludek. Harry ji zaslechl a pootočil se. Nevraživě po Snapeovi šlehl pohledem.

„Stále stejně drzá,“ usykával Snape přesto dál. „Doufám, že si uvědomujete, jaké to bude mít důsledky.“

Angela svírala svou berli a zarytě mlčela.

„Ještě si promluvíme,“ dodal učitel lektvarů a konečně se od ní odtáhl.

„No, výborně!“ vykřikl pan Starske radostně, když holčička nečekaně otevřela oči.

„Samantho! Zlatíčko, jak se cítíš?“ vrhla se k ní její matka.

„Dobře, mami. Co se děje?“ zeptalo se děvče nechápavě.

„Opravdu se cítíš dobře, Samantho?“ ujišťoval se Starske.

Dívka vážně přikývla a nechávala se objímat svou plačící matkou.

„Jak dlouho trvá příprava toho lektvaru, Severusi?“ zeptal se Brumbál.

„Půl hodiny, je překvapivě jednoduchý,“ odvětil Snape klidně.

„Připravte ho tedy co nejvíc a tady pan ředitel s vámi pošle do Bradavic specialisty na lektvary, aby vám pomohli.“

„Dobrá,“ přikývl Snape a bez ohlédnutí se vydal pryč z pokoje, až za ním musel ředitel klusat.

„Pane Starske, za čtyřicet minut tady budete mít dost protijedu pro všechny,“ obrátil se Brumbál k lékouzelníkovi.

„Tohle dáme těm, kterým je nejhůř,“ přikývl Starske s lahví od Snapea v ruce. „Snad už žádné dítě neumře,“ poznamenal a už mířil se sestrou k další posteli.

„A my půjdeme,“ otočil se Brumbál na Harryho a Angelu. „Vím, že byste také chtěli pomoct, ale teď už to tady snad zvládnou a vy si potřebujete odpočinout.“

Oba už tedy nic nenamítali, zamířili na chodbu a ke schodům dolů. Krbem se nejprve vrátili na Grimmauldovo náměstí a podívali se za Lupinem. Spal. Madame prohlásila, že zítra touhle dobou, tedy něco po půlnoci, už bude přinejmenším fyzicky v pořádku.

Dole v hale Angela přistoupila k Brumbálovi: „Nejspíš chcete, abychom se vrátili zpátky do školy, že?“

„Přesně tak,“ přikývl Brumbál. „Za chvíli za vámi pošlu i slečnu Grangerovou a pana Weasleyho.“

„Já se tam vrátím až večer, když nebudete nic namítat,“ prohlásila Angela rozhodně hlasem.

„Co?“ podivil se Harry. „Ale proč? Kam chceš jít?“

„Promiň, ale potřebuju teď být sama…“

„Ale, Angelo, to vám nemůžu dovolit,“ protestoval chabě Brumbál. „Nemůžete teď někam jít sama.“

„Ale můžu, a taky to udělám,“ odvětila Angela a už mířila kulhavě ke dveřím. Brumbálovi sjela ruka k místu, kde měl hůlku jako by ji chtěl zadržet násilím, ale pak si to rozmyslel.

„Vždyť se ti může něco stát!“ zvolal Harry.

„Nic se mi nestane, Harry,“ odpověděla Angela. A i kdyby, je mi to jedno, dodala si pro sebe v duchu.

Harry se za ní vrhl: „Tak půjdu s tebou,“ navrhl nadějně.

„Ne,“ zavrtěla nekompromisně hlavou.

„Kam to vůbec jdeš?“ chtěl alespoň vědět Harry.

„Domů,“ odvětila tiše a bez ohlédnutí vyšla ven.

„Bojím se o ni,“ řekl Harry po chvíli.

„To je zcela pochopitelné,“ reagoval Brumbál.

„Nemohl bych alespoň do rána zůstat tady, u Lupina?“

Ředitel pokýval hlavou: „Samozřejmě.“

*

Angela se hlasitěji než u ní bylo obvyklé objevila v zadním koutě zahrady domu Rosierových a pomalu zamířila k tmavému domu.

„V mém pokoji… ten obraz… Výjev ze Salemu… Je tam dopis, přečti si ho…“

Jedny z posledních slov její matky se jí neustále promítaly v hlavě. Musela tam jít a ten dopis si přečíst. To co jí říkala… Jestli to byla pravda…

Unaveně se dokulhala až k zadním dveřím a odemkla si. Pak je zase za sebou zavřela a použila na ně, stejně jako na přední vchod, jeden ze svých nejlepších ochranných štítů. Poté potmě zamířila ke schodům nahoru.

560 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Harry Potter a Soumrak lásky

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář