Opravdu výtečně se bavící čtveřice už toho po dvou hodinách měla dost a šla se zadýchaně posadit ke svému stolu. Měli skvělou náladu. Dokonce i obvyklí prudéři si jich nevšímali a rovněž si užívali neobvyklého odreagování. Ron s Harrym donesli lahve s pitím, které jim Angela nadiktovala a za pomoci Hermiony jim všem začala míchat koktejly.
„Já je normálně obdivuju,“ prohlásil Ron s pohledem na nedaleké pódium, kde neustále řádily Sudičky. „Kde na to berou energii?“
„Prosím tě,“ ohradila se Hermiona. „Zezadu je bohatě zásobují jídlem i pitím a měli už dvě přestávky.“
„Stejně jsou skvělí.“
„S tím nemůžu nesouhlasit,“ přitakal Harry a všiml si, že Angela uprostřed protřepávání jedné lahve úplně ztuhla.
„Angelo? Co je?“
„Támhle, vidíš? V tom rohu?“ odvětila trochu rozklepaně.
Harry se podíval směrem, který naznačovala a zaregistroval tam vysokou postavu v černém plášti s kápí a… smrtijedskou maskou. Zůstal na to nevěřícně civět. Mezi mírně přiopilými studenty postava nevzbuzovala příliš pozornosti, ačkoliv si vysloužila pár znechucených pohledů. Angela, která už před hodinou odložila závoj, nepřirozeně zbledla.
„No, to snad není možný…“ reagoval Harry nevěřícně.
„Co se děje?“ zbystřila Hermiona a otočila se k nim, až se jí peří, trčící z vlasů, zatřáslo.
„O kom to mluvíte?“ přidal se také zvědavě Ron.
„O té masce v rohu,“ odvětil Harry podmračeně a podezřívavě do postavy, která mu sem tam mizela z očí za někým jiným, zabodával pohled.
„Co to je u Merlinových gatí za cvoka?“ vyrazil ze sebe Ron, jakmile postavu taky zmerčil. Hermiona jen nechápavě vrtěla hlavou.
„To nevím…“ odtušila Angela a rovněž z neznámého nespouštěla oči.
„Jak někdo může být takový magor, že přijde v téhle době na maškarní převlečený za Smrtijeda?“ divila se Hermiona. „Tohle mi fakt nedochází.“
„A to už je opravdu, co říct,“ poznamenal Ron. „Ale můžeš se ho jít zkusit zeptat,“ dodal potměšile.
Hermiona ho svým pravým křídlem pleskla zezadu po hlavě. Ronův jestřáb dotčeně zavřískal.
„Netušíš, kdo by to mohl být?“ zeptal se Harry tiše. „Řekl bych, že to bude někdo ze Zmijozelu.“
Angela se na něj podívala a neodpověděla. Dál zachmuřeně pozorovala tajemnou postavu a na přípravu alkoholického snu úplně zapomněla…
*
Daria si u jednoho stolu namíchávala Colu s červeným vínem a spokojeně upíjela, i když cítila, že už má něco v hlavě. Alespoň trochu se jí přitom dařilo zapomínat na děsný minulý měsíc.
Odkráčela s další vysokou sklenicí k nejbližší volné židli a pohledem hledala po Síni Ginny, která se jí ztratila už před čtvrt hodinou. Náhle na sobě pocítila něčí upřený pohled.
Nenápadně se rozhlížela, dokud nenašla jeho původce a překvapeně zalapala po dechu. Někdo v dlouhém černém plášti nehybně stál nedaleko ní a pozoroval ji zpoza smrtijedské masky. Nehnutě na neznámého zírala, on však pohled neodvrátil. Moc dobře věděla, že se na ni pořád dívá, přestože mu neviděla do obličeje.
Mlčky upíjela ze své sklenice a zvědavě ho pozorovala, jestli se k něčemu odhodlá. Nakonec vstala, odvrátila se od něj, ze stolu s alkoholem vzala dvě čisté skleničky a nalila do nich ohnivou whisky.
Když se s nimi v rukou otočila, už tam nestál. Zaraženě se rozhlížela, když těsně za sebou ucítila něčí dech. Prudce se obrátila a v tu chvíli už se na smrtijedskou masku dívala pěkně zblízka. Na rtech neznámého zahlédla záhadný úsměv…
*
„Sakra…“ zasykla Angela. „Ztratila jsem ho.“
„Toho „Smrtijeda?“ reagoval Harry.
„Hmm,“ zabručela. „Najednou mi zmizel z očí.“
„Nech to být, Angie. Nebudeme si přece kazit večer.“
„Tak dobře,“ přitakala neochotně. Neměla z toho dobrý pocit. Vůbec ne.
*
Neznámý vztáhl zpod pláště ruku a beze slova jí vzal z ruky jednu skleničku. Když se jí přitom jeho dlaň dotkla, ucítila zvláštní zamrazení. Kdo tenhle kluk je?
Přiťukli si a oba do sebe hodili obsah sklenic.
Sudičky spustily jeden ze svých nejdelších a nejlepších ploužáků. Daria odložila prázdnou sklenici stejně jako neznámý a zkoumavě se na něj zahleděla, snažíc se zahlédnout jeho oči. Nabídl jí rámě. Po chvíli váhání jeho paži přijala, aniž věděla proč. Neměla přece důvod jít tančit s někým cizím. Jenže jí vůbec nepřipadal cizí. Ani jí nepřipadalo divné, že spolu nepromluvili ani jedno slovo.
Pod pódiem si ji pevně přitáhl k sobě a ona ho objala kolem krku. Pomalu začali tančit. Věděla, že částečně za její klid může alkohol. Jeho ruce ji doslova pálily. Sklonil se k jejím rtům a ona se nebránila…
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Jakmile ji začal líbat, poznala ho.
Odtáhla se a zadívala se do šedých očí, které v tu chvíli ozářilo světlo. Stáhla svoje ruce dolů a zapřela se o jeho hruď.
„Pusť mě,“ procedila mezi zuby.
„Ne, nejdřív s tebou musím mluvit,“ promluvil poprvé Draco a stále ji pevně držel.
„Já s tebou ale nemám o čem mluvit!“ vyštěkla Daria nevrle. „Už s tebou nemám nic společného.“
„To není pravda a ty to víš.“
„Co si o sobě vůbec myslíš?!“ zasyčela vztekle. „Jak se opovažuješ mi ještě přijít na oči?“
„Chci ti to vysvětlit, Dario. Prosím!“ pronesl Draco naléhavě.
Dariu sice žádost překvapila, ale to na utišení jejího vzteku nestačilo. Prudce se mu vyškubla.
„Dej mi svatý pokoj! Nestačí ti, jak už jsi mi zničil život?!“
„Dario…“
„Vypadni dřív, než tě prozradím a to bys měl fakt velký problém!“
„Ale, Dario…“
Otočila se k němu zády a proplétajíc se mezi mnoha páry, zmizela mu z očí.
*
„Už jsem říkal, jak ti to dneska sluší?“ zeptal se Harry pololežíc v křesle s Angelou na klíně.
Hermiona a Ron spolu šli tancovat.
„Jo, nejmíň třikrát,“ potvrdila Angela a s úsměvem ho políbila na nos.
„No, tak to teď říkám počtvrté,“ nedal se Harry a přitáhl si ji ještě těsněji k sobě.
Něžně jí pohladil po stehně pod tenkou sukní. Na oplátku mu nadzvedla klobouk a dlouze ho políbila. Harry cítil, jak se pod jeho rukama chvěje a polibek jí stejně opětoval.
„Harry?“ pronesla se zavřenýma očima.
„Angie?“
„Nepůjdeme se projít?“
„Noční procházka? To by bylo fajn, jenže hlavní brána je jako vždycky zamčená,“ odvětil Harry chraplavě.
„Tak se projdeme po chodbách, ne?“
„Jasně,“ přitakal Harry a už se oba vyhrabávali z křesla.
Ruku v ruce se vytratili z Velké síně a ani si nevšimli zlověstného pohledu jisté ´kočky´, který se jim upíral do zad.
Spěchali se smíchem po schodišti nahoru a snažili se navzájem jeden druhého tišit, i když to moc nepomáhalo. Ve druhém patře se na chvíli zarazili, protože slyšeli bouchnout okno, ale když nahlédli do chodby, odkud se to ozvalo, nikoho neviděli, tak se klidně vydali dál nahoru.
*
Daria si našla stůl, kde se nacházelo ještě větší množství poloplných lahví a cílevědomě si namíchala další sklenici. Potřebovala se pořádně napít.
Po chvíli se k ní někdo ze strany přistoupil a chvíli ji mlčky pozoroval.
„Hodláš se dneska opít?“ ozvala se Ginny.
„Jo,“ přitakala Daria naprosto vážně.
„Můžu se přidat?“ otázala se Ginny okamžitě.
„No, jasně! Ale jak se tak dívám, máš co dohánět, tak jedem, jedem,“ pobízela ji s mírně přihlouplým úsměvem Daria.
Obě si tedy přitáhly ke stolu židle a vcelku úspěšně se pustily do zdolávání svého rekordu v konzumaci alkoholu.
*
Draco Malfoy pod krycím kouzlem přeletěl na koštěti školní pozemky a neslyšně přistál u Zapovězeného lesa nedaleko famfrpálového hřiště. Dorazil obezřetně na místo, kde nechal zkamenělého strážného, poupravil bystrozorovi paměť, vytratil se z jeho zorného pole a na dálku jej stále ve stoje probral. Strážný se trochu otřásl, ale pokračoval dál v chůzi, jako by se za minulou hodinu a půl vůbec nezastavil.
Až tehdy Draco už bez obav překročil přemisťovací hranici a ochranné pole Bradavic, zmenšil koště na miniaturu, kterou zasunul do vnitřní kapsy hábitu a hlubokými nádechy se násilím uklidňoval.
Dariina reakce ho dostala do dost pochmurné nálady, i když to čekal. Nehodlal však své pokusy o to, aby si s ní promluvil, vzdát. To rozhodně ne… Předpokládal, že se druhého listopadu na Památku zesnulých pokusí dostat na hřbitov k hrobu svých rodičů. To by mohla být další příležitost. Ovšem pokud ji pustí z Bradavic, což nebylo moc pravděpodobné.
Přerušil tok myšlenek, aby se mohl soustředit na přemístění a v momentě skoro neslyšně zmizel. Na tiché přemístění i z místa, kde se nacházel, nejen na místo určení, se delší dobu specializoval a už mu to začínalo jít.
*
Harry objímal Angelu, která se k němu tiskla, hlavu na jeho hrudi a jednou rukou se přebíral jejími dlouhými, teď řádně rozcuchanými vlasy. Mlčky se dívali před sebe, každý ztracený ve svých myšlenkách.
„Harry?“ ozvala se Angela nečekaně a porušila tím ticho, do té chvíle přerušované jen zvukem náporů větru na okna Komnaty.
„Ano, lásko?“ vytrhl se Harry z přemýšlení a políbil ji do vlasů.
„Miluju tě.“
„Já tebe víc,“ odvětil Harry s úsměvem.
„Chci, abys mi něco slíbil,“ pronesla Angela pomalu.
Harry se mírně zamračil. Její tón se mu nelíbil.
„Podle toho, co to bude,“ reagoval opatrně.
„Nebude se ti to líbit.“
„Já to tušil,“ povzdychl ztěžka. „Tak spusť.“
Angela se posadila a přitáhla si přikrývku k tělu. Harry se natáhl pro brýle, dal si ruce za hlavu a zadíval se jí do očí.
„Kdybych náhodou, nedopusť Merlin, skončila v rukou Pána zla, slib mi, že se mě nebudeš pokoušet zachránit, ani kdyby ti tvrdili… cokoliv.“
Harry pomalu zavřel a znovu otevřel oči.
„Slíbím, ale pod jednou podmínkou,“ pronesl klidně.
Angela se na něj udiveně zadívala: „Pod jakou?“
„Že mi ty slíbíš to samé.“
„To v žádném případě!“ ohradila se. „Na to rovnou zapomeň!“
„Tak vidíš. Proč myslíš, že bych já reagoval jinak, Angie?“
Angela se sklesle nahrbila.
„No tak,“ Harry se také posadil a vzal ji za ruce. „Vždyť víš, že tenhle návrh je úplně zbytečný.“
„Já jen nechci, aby se ti něco stalo kvůli mě,“ hlesla tiše.
„Já vím. A já chci totéž. Ale jednou jsme se dali na boj a ten musíme dokončit. Oba jsme věděli, do čeho jdeme.“
„Ale vždyť ty…“ začala, ale pod Harryho nesmlouvavým výrazem zmlkla. Zhluboka si povzdechla a stále s dekou kolem těla se opřela o čelo postele. Harry si podepřel hlavu loktem a začal ji jemně hladit po holé paži.
„Odpovím ti,“ prohlásil Harry náhle.
„Na co?“ podivila se Angela.
„Na tu otázku, která se ti pořád omílá v hlavě, ale nikdy jsi mi ji nepoložila.“
Na moment se rozhostilo ticho.
„Proč právě tebe chce Voldemort zabít…“ pronesla nakonec Angela těžce přes rty.
„Ano,“ potvrdil jí to Harry.
„Jak víš, že nad tím pořád přemýšlím?“
„Nejsi přece hloupá, Angie a sama jsi mi říkala, že víš, že před tebou něco tajím. Přece se známe už dost dobře, ne?“
„Jsi si jistý, že mi to chceš prozradit?“
„Samozřejmě. Jen chvíli počkej.“
Harry se natáhl a vytáhl zpod postele velkou kameninovou misku s namodralým tekutým obsahem, na jejímž okraji byly vyryty podivné ornamenty.
„To je Myslánka?“ podivila se Angela.
„Ano, Brumbál mi ji půjčil,“ přitakal Harry.
„Takže ty už delší dobu přemýšlíš o tom, že mi to chceš prozradit?“
„Přesně tak,“ pousmál se Harry a vzal ze stolku u postele hůlku. „Chci, abys věděla přesně to samé co já.“
„Ale… Počkej ještě. Proč tak najednou? Proč teď?“
Harry si povzdychl: „Musíš se dozvědět, že je v podstatě nebezpečnější, když jsi ty se mnou, než já s tebou, abys konečně přestala s těmi hloupými návrhy a úvahami. Jasný?“
„Tak jo… Do toho,“ vzdala to Angela a povzbudivě na něj kývla.
Harry vztáhl hůlku ke svému spánku, na chvíli zavřel oči a když je zase otevřel, odtahoval od hlavy na hůlce tenkou stříbřitou nit a dotkl se jejím koncem hladiny v misce. Po chvíli z ní vystoupil odraz profesorky Trelawneyové.
„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného, on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat…“
Jasnovidka za pomalého otáčení zase zmizela v misce a v Komnatě se rozhostilo ticho.
Harry sice o věštbě věděl skoro rok a půl, ale přesto ji celou slyšel teprve podruhé a cítil se přitom stejně hrozně jako předtím. Teď však napjatě sledoval tvář Angely, ve které nebylo chvíli rozeznat vůbec nic.
Chvíli mlčky seděla a bylo poznat, že si to co slyšela, nechává rozležet v hlavě. Pak misku vzala, položila ji zpátky na stolek, přisunula se k Harrymu a vzala jej za ruku.
„Tušila jsem, že to bude něco takového. Pán zla přece musel mít pádný důvod pro to, že se tě pokusil zabít, už když jsi byl miminko. Jen jsem nevěděla, že to bude až tak…“
„Děsivé?“ dořekl za ni Harry tiše.
Angela se mu zahleděla do očí: „Možná,“ odvětila neurčitě. „Kdo ti o té věštbě řekl?“
„Brumbál. On sám Trelawneyovou vyslechl.“
„A odkud o ní ví Pán zla?“
„Někdo ze stoupenců Voldemorta prý tehdy poslouchal za dveřmi a i když ji neslyšel celou, hned to šel za tepla vyklopit.“
„Jak to, že ji nevyslechl až do konce?“ divila se Angela.
„Podle toho, co mi řekl Brumbál, ho někdo vyrušil. Proto se také Voldemort pokusil dostat k věštbě později, po svém zmrtvýchvstání.“
„Přesněji řečeno ve tvém pátém ročníku? Proto jsi byl tehdy na Ministerstvu?“
„Ano, jak…“
„Vím, že věštbu z Odboru záhad si smí vyzvednout pouze osoba, pro kterou je určena. A Pán zla si přece nemohl dovolit jen tak napochodovat na Ministerstvo kouzel.“
„Přesně. Proto tam nalákal mě. A já tam vlezl jak slepý přímo do nastražené pasti… A schytal to Sirius. A tebe jsem tím nadobro připravil o možnost poznat otce.“
Angela mu pevně stiskla ruku: „Víš přece, že ti to nevyčítám,“ zašeptala.
„Ale měla bys,“ odtušil Harry.
„Takže Pán zla tu věštbu celou neslyšel?“
„Pokud vím, tak ne,“ zavrtěl hlavou Harry.
„A do jaké části její obsah zná?“
„Podle Brumbála jen začátek – do chvíle, že se narodí na sklonku sedmého měsíce roku. O zbytku už neví. Proto taky nemohl tušit, co se stane, když se mě pokusí zabít.“
„Že tě poznamená jako sobě rovného…“ podotkla Angela a zahleděla se na jeho jizvu.
„Ano,“ pokýval hlavou Harry.
„On však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná…“ opakovala Angela zamyšleně. „Co znamená tohle?“
„No…“ povzdechl ztěžka Harry. „Brumbál mi říkal, že… Víš co, podej mi ji ještě.“
Angela se pro Myslánku natáhla a Harry do ní z hůlky vpravil další tenkou nit. Tentokrát na její povrch vyplul sedící ředitel Bradavic a naproti němu skoro o dva roky mladší Harry, který vypadal dost unaveně.
„Já ji ale nemám!“ zachraptěl stříbřitý zmenšený Harry. „Nemám žádnou moc, kterou on sám nemá, nedokázal bych bojovat tak, jak bojoval on dnes v noci, nedokážu lidi ovládat ani – ani je vraždit –“
Ředitel jej však přerušil.
„Na Odboru záhad je jedna komnata, jejíž dveře zůstávají neustále zamčené. Skrývá se v ní síla, která je podivuhodnější a zároveň strašlivější než smrt, než lidská inteligence, než přírodní síly. Je to také pravděpodobně nejzáhadnější z mnoha studijních objektů, které jsou tam uloženy. Je to právě síla uložená v té uzamčené místnosti, kterou jsi ty v tak obrovské míře obdařen a která Voldemortovi úplně chybí. Ta síla tě dnes v noci přivedla za Siriusovou záchranou. Ta síla tě také spasila a nedovolila Voldemortovi, aby tě ovládl: nedokázal se totiž udržet v těle tak plném síly, kterou nenávidí. Nakonec nezáleželo na tom, že jsi před ním nedokázal uzavřít svou mysl. Zachránilo tě tvé srdce.“
Stříbrný výjev zmizel.
„Pán zla se tě pokusil zmocnit?“ zeptala se Angela okamžitě.
Harry jen přikývl.
„Ale co tedy ta síla přesně je?“ uvažovala Angela. „Brumbál vždycky mluví v takových hádankách…“
„V tom s tebou naprosto souhlasím. Ale nic víc mi neřekl. A já se od té doby ani neptal.“
„Hmm,“ Angela se nepřítomně zahleděla na misku.
„A co říkáš na tu poslední část?“ nevydržel to Harry.
Nevyzpytatelně se na něj zahleděla.
„Ach, Harry,“ nešetrně odstrčila Myslánku stranou, posadila se těsně k němu a nechala se obejmout. „Co bych na to měla říct? Jestli si myslím, že se z tebe stane vrah nebo oběť?“
„Tak nějak,“ pokrčil Harry rameny.
„Podívej,“ nadechla se Angela a pevně ho objala kolem krku. „Co se má stát, ať se stane. Ale ať se stane cokoliv, rozumíš cokoliv, já budu s tebou, na to se můžeš spolehnout.“
Harry se malinko usmál.
„Já vím,“ řekl a něžně ji políbil.
*
Blížilo se k druhé hodině ranní, když pomalá hudba samovolně proudící z reproduktorů, jelikož Sudičky se nacházely už ve značně podroušeném stavu, zmlkla a pozornost studentů povětšinou z šestého a sedmého ročníku se velmi pomalu soustřeďovala na vysokou postavu v černém v otevřených dveřích. Bujaré veselí zaraženě utichlo, tančící páry, mezi nimi i Hermiona a Ron, zůstaly stát.
„To už by snad stačilo, ne?!“ vyštěkl Snape dost napruženě, až se jeho hlas rozlehl síní a nevrle přejížděl pohledem prázdné lahve, které se válely jak po stolech tak na zemi. „Důrazně vám radím, abyste končili!“
Studenti na Netopýra chvíli potměšile civěli, načež někdo neviděn znovu spustil hudbu a zábava pokračovala dál, jako by se nechumelilo. Za tak sebevražedné chování samozřejmě vděčili alkoholu v krvi.
Snape zaťal zuby, ještě jednou přeletěl pohledem zaneřáděnou Velkou síň a s kletbami za sebou práskl dveřmi. Neměl na ty smrady nervy. Tak to dopadá, když je chvíli nechají bez dozoru. Ale ať si dělají, co chtějí. Už mu to bylo jedno. Však si to hezky ráno vyžerou.
*
„Klaním se, Vaše Veličenstvo!“ prohlásila hlasitě, ale pracně Daria.
„Já rovněž, Vaše Jasnosti!“ oplatila jí Ginny.
Hlasitě se rozřehtaly, až to dunělo dlouhou chodbou.
„Jste poněkud zčervenalá, Veličenstvo, není vám nic?“ pokračovala Daria, které přes bílé nalíčení prosvítaly červené líce a leskly se jí oči.
„Ale vůbec ne… proč by mělo?“ odporovala mumlavě Ginny. Mocně škytla. „Zato vy vypadáte jak po flámu, Jasnosti.“
Obě dívky se rozchechtaly znovu. Smály se jak šílené a podpíraly jedna druhou, aby nespadly na chodbě na zem. Už asi deset minut byly na cestě k nebelvírské věži a ke svým postelím.
„Vy máte poněkud pošramocený účes, madame,“ řehonila se Daria.
„Vy rovněž,“ nezůstala Ginny pozadu.
Motaly se z jedné strany chodby na druhou a skoro ani nevěděly, kam jdou, ale bylo jim to úplně jedno.
Daria se náhle zarazila a zůstala vyděšeně stát.
„Co je?“ divila se Ginny.
„Pro Merlina! Kde máš ocas?“ vyjekla Daria a okamžitě se zase začala chichotat.
„Ty seš blbá,“ prohlásila Ginny, když si kočičí ocas nahmatala v pořádku nad svým pozadím. „Vyděsila jsi – škyt – mě.“
„Pardón, no.“
„Počkat!“
„Co?“
„Kde to jsme?“
„Dej pokoj, sim tě. Vždyť jdem k věži, ne?“ prohlásila Daria.
„Jenže já to tu nepoznávám,“ odporovala Ginny a pracně chytala rovnováhu.
„Tak já tě povedu, ty bludičko,“ chechtala se Daria. „Deme.“
Po dalších deseti minutách dorazily k ospalé Buclaté dámě.
„Ááá, další opozdilci! Kde vás je konec?“ uvítala je dáma. „No, tak honem, heslo!“
„Hedlo?“ protáhla Ginny a pohlédla na Dariu. „Jaké je hedlo?“
„Ehm, no,“ mračila se Daria. „Fortuna major?“
„To je pěkně staré heslo!“ vyštěkla Buclatá o něco nevrleji. „Tak šupem, už vás mám dneska dost!“
„Tak… lékořičky?“ tipovala Daria, která měla v hlavě úplně vygumováno.
Dáma jen obrátila oči v sloup.
„Ne! Já, já už vím!“ zvolala Ginny.
„No…?“ pobídla ji Daria.
„Tlustá prdel Buclaté dámy!“ pronesla Ginny vážně.
Dáma zrudla a děvčata se začala chechtat, až jim tekly slzy z očí.
„Tak už dost!“ vyjela na ně vzteklá dáma. „Nebo vás opravdu nepustím dovnitř!“
„No jo, jen se nezblázni!“ uklidňovala ji Daria. „Tak co třeba… Slizký Samolibý Snape?“
„To na něj sedí,“ ohodnotila to Ginny.
Merlin věděl, jak dlouho by tam stály, kdyby nepřišel Ron vedoucí Hermionu, která to poněkud přehnala a nevydoloval ze sebe správné heslo.
Nakonec se všichni čtyři dostali do postelí, i když Daria a Ginny se nevědomky vyměnily a tvrdě usnuli.
*
Táhlo na pátou ráno, ale Harrymu se stále nedařilo usnout. Jednu ruku měl za hlavou a druhou objímal pravidelně oddychující Angelu. Hlavou mu probíhaly neútěšné myšlenky…
Jak tohle všechno jednou skončí? Budu vůbec schopný vyřknout tu nejhorší z kleteb, které se nepromíjí? Jak se mám Voldemortovi postavit? Já, sedmnáctiletý čaroděj proti nejstrašlivějšímu kouzelníkovi všech dob? Co proti němu vzmůžu? Moc, kterou Pán zla sám nezná… Pěkné kecy!
Shlédl na klidnou milovanou tvář. Neuměl si představit, že by ji ztratil. Na nikom mu tak nezáleželo jako na ní. A Voldemort to nejspíš věděl. Nebylo pochyb, že se to pokusí využít. Otázkou jen zůstávalo kdy? Kdy na to dojde? Jak dlouho ještě budou žít v tomhle pochybném bezpečí?
Tyhle a stále další úvahy a představy mu nedovolovaly usnout. Bděl s Angelou těsně u sebe až do svítání.
582 Celkem zhlédnutí, 3 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...