Skip to content

Kapitola dvacátá pátá – Draco a Daria

[Celkem: 4    Průměr: 4/5]

Jakmile se o půl desáté dopoledne probrala, okamžitě si přála, aby ještě spala. Hlava jí třeštila, oči slzely, bolelo ji za krkem, a když se opatrně posadila, okamžitě se jí obrátil žaludek naruby. Pracně se vyhrabala z postele, která ani nebyla její vlastní, přičemž se jí bolestí hlavy úplně zatmělo před očima a spíš po paměti se vrhla ke dveřím do koupelny.

Ani ne minutu poté, co zmoženě vstala od toalety a dlouze spláchla, vtrhla do koupelny Ginny s identickým výrazem jako ona sama před chvílí a zpoza zástěny, za kterou se nacházel záchod, se začaly ozývat prudké dávivé zvuky.

Daria ze sebe shodila pomačkaný kostým upírky a rovnou si vlezla pod studenou sprchu. Pořádně ji sice probrala, ale o moc líp jí nebylo. Když vylezla s ručníkem omotaným kolem těla, bledá Ginny následovala jejího příkladu. Sušila si vlasy a mhouřila oči před slunečními paprsky,  které vnikaly do jejich ložnice. Až teď si Daria všimla, že kromě nich dvou už tady nikdo není. Ostatní holky byly pryč.

Složila se znaveně na tentokrát už svou postel a nepřítomně se zahleděla před sebe. I když se včera poprvé pořádně opila, moc dobře si pamatovala, s kým to chvíli tančila a mluvila a díky tomu jí zmítaly opravdu protichůdné pocity.

Za pár minut se naproti ní rovněž na vlastní postel svezla Ginny, přičemž jí z vlasů ještě kapala voda. Podívaly se na sebe, na své bledé obličeje s kruhy pod očima, na rozcuchané vlasy a znechucený výraz a obě najednou se hořce rozesmály, čímž si vysloužily další třeštění hlavy, takže se zaskučením hned přestaly.

 

Když se doploužily skoro o půl jedenácté na ´snídani´, zjistily, že nejdou ani zdaleka jako poslední. Byly zde skoro kompletní jen první až čtvrté ročníky, ale starší studenti nejspíš ještě vyspávali. Bylo jich zde opravdu minimálně.

Profesoři už dali Velkou síň do pořádku. Nacházely se zde kolejní stoly obložené jídlem jako obvykle, i když se nikdo do jídla moc nehrnul a po nepořádku bujarého plesu nebylo ani památky. Celý profesorský sbor však nevrle přejížděl pohledem ještě napůl spící studenty. Jen ředitel Brumbál vypadal poněkud nepřítomně.

Ginny se posadila těsně vedle mírně se usmívajícího Harryho a Daria si sedla naproti nim.

„Dobré dopoledne, holky,“ pronesl Harry spokojeně a s pozvednutým obočím se zadíval na jejich kyselé obličeje. „Jste to včera asi trochu přehnaly, ne?“ podotkl mírně škodolibě.

„Tak nějak,“ odtušila Daria a nalila si plný hrnek zázvorového čaje. Slyšela, že to na kocovinu pomáhá. „Zato ty se tváříš, jako by se ti včera mimořádně dařilo,“ poznamenala trochu závistivě a zvědavě.

Harry jen pokrčil rameny a nakousl další topinku.

Ginny následovala Dariu v opatrném popíjení čaje na rozbouřený žaludek a přitom si uvědomila, proč se Harry pořád tak tajemně usmívá. U zmijozelského stolu nedaleko nich seděla Rosierová a cenila se úplně stejným způsobem. Nejspíš si představovali, jak jsou oba nenápadní.

Zaťala vztekle zuby a nenávistně Angelu probodla pohledem. Ta si toho všimla a úsměv jí ze tváře okamžitě zmizel. Začala se okázale věnovat své snídani.

O chvíli později se k nim přidali i Hermiona a Ron. Neupravená Hermiona se svezla na své místo, pomalu si přitáhla konvici s horkou instantní kávou a nalila sobě i Ronovi plný hrnek.

„No, vy vypadáte,“ zubil se na ně Harry.

„Nech si ty řeči, kámo,“ ohradil se Ron mdle a hodil si do kávy třetí kostku cukru.

„Už nikdy nebudu pít,“ zamumlala ještě trochu nazelenalá Hermiona a pomalu usrkávala tmavou tekutinu.

„To prohlašuje po první kocovině každý,“ prohlásil Harry.

Hermiona po něm jen šlehla pohledem.

„A jak to, že ty se tu křeníš, jak měsíček na hnoji?“ naježil se Ron. „To jsi včera vůbec nepil nebo co?“

„Ale hjo,“ zahuhlal Harry s plnou pusou a polkl. „Jenže jsem neměl čas následovat vás čtyři a opít se jako hovado.“

„No, dovol,“ zvedla hlavu Daria. „Ginny, vraž mu jednu! Je k dámám neomalený!“ vybídla kamarádku už s mírným úsměvem.

Ginny však zaraženě seděla vedle Harryho a neřekla ani slovo.

*

Když viděla Angela postupně přicházet zmijozelské sedmáky, raději se rychle zdekovala. O kažení své momentální nálady nestála. Mrkla ještě k triu a Darie a všimla si, že Weasleyová už se na Harryho nelepí. Už u nich totiž vůbec neseděla.

Uvidíme se dneska večer? vyslala k němu myšlenku.

Určitě, přitakal nadšeně Harry. V Komnatě?

Máme snad jinou možnost? pousmála se Angela a vyšla ze Síně.

Samozřejmě, že máme, poslal za ní ještě Harry trochu rozmrzele, ale už mu neodpověděla.

Klidně se vydala ke schodům vedoucím dolů ze Vstupní síně a myšlenky se jí zatoulaly k neznámému ze včerejšího večera. Byla si skoro jistá, že to byl Draco, jenže neměla žádný…

Úvahy jí přetrhlo to, že jí naprosto nečekaně na třetím schodu podklouzla noha jako po ledě a ztratila rovnováhu. Snažila se sice zachytit rukama, ale byla příliš daleko od zábradlí. Upadla naštěstí hlavou nahoru a napůl sjela po zadku, napůl se skutálela kodrcavě až na konec schodiště.

„Do prdele!“ zaklela a ohledávala si končetiny, jestli je má celé. Cítila, jak jí na zadku a loktech naskakují modřiny. Vzhlédla na schody a jen tak tak stihla spatřit, že z nich mizí podivný lesk. Někdo to na ni nastražil. Zdálo se jí, že ze Vstupní síně zaslechla něčí spěšné kroky, které se vzdalovaly, ale pak vycítila někoho těsně za sebou.

„Měla byste se vyjadřovat slušněji, Rosierová,“ ozval se slizký hlas a Angela neviděna obrátila oči v sloup. „Když se nehorázně opíjíte, jakmile máte možnost, to se pak nemůžete divit, že nedokážete ani normálně sejít po schodech.“

Kdybys mi radši místo těch blbých keců pomohl! nadávala Angela v duchu a poslala Netopýra do horoucích pekel. Zaťala však zuby a opatrně vstávala. Zabodla pohled do Snapeových očí, ale nedokázala z nich vyčíst, jestli to má na svědomí on, nebo někdo jiný…

S kulháním ho obešla a ani se neohlédla, i když cítila v zádech jeho pohled.

*

Netrvalo ani čtvrt hodiny, když to nevydržela a nenápadně se, stále kulhajíc, odebrala k místu Komnaty Nejvyšší Potřeby. Bedlivě se rozhlédla a soustředila se na zeď před sebou. Když se před ní objevily dveře, s úlevou do nich vpadla a rovnou zamířila k polici s léčivými mastmi. Sedla si do křesla a pečlivě si začala natírat každou odřeninu a modřinu. Skoro okamžitě se jí ulevilo a mohla i normálně chodit.

Šla se pomalu projít, aby trochu rozchodila ztuhlý kotník. K úplné spokojenosti jí ještě chyběla Daria. Chtěla s ní totiž mluvit. Kdyby ji tak potkala… Angela v duchu zajásala, když ji uviděla nehybně stát přibližně uprostřed můstku spojující hrad s vyhlídkovou věží nad údolím, kudy přitékala malá říčka do jezera.

Přitáhla si propínací svetr těsněji k tělu a opřela se vedle ní o zábradlí. Stromy kolem už sice byly skoro bez listí a foukal studený severní vánek, ale slunce dneska krásně ozařovalo barevný koberec pod stromy i celou krajinu.

„Ahoj,“ vyrušila Dariu ze zamyšlení pozdravem.

„Nazdar,“ odvětila černovláska, aniž se pohnula.

„Co se ti stalo, prosím tě? Vypadáš dost hrozně,“ okomentovala Angela její vzhled a výraz.

„Tak dík,“ ušklíbla se Daria. „Trochu jsme to včera s Ginny přehnaly.“

„Takže první kocovina, co?“ usmívala se škodolibě Angela.

„Jo, a co! Další, co má hloupé kecy a připitomělý úsměv!“ odsekla Daria. „Ty jsi včera abstinovala, že jsi tak čerstvá, nebo co?“

„Ne, ale odešli jsme s Harrym trochu dřív,“ odvětila Angela s úsměvem.

„Aha,“ pokývala Daria významně hlavou a trochu se pousmála. „Takže jste si včera určitě užili, že? Jaké to bylo?“ dodala zvědavě.

„Nádherné,“ zasnila se Angela. „Jaké jiné to může být s někým, koho miluješ?“ jakmile ale dořekla, trochu se zachmuřila, když si vzpomněla na to, co se dozvěděla potom.

Daria notně posmutněla. Angela si toho všimla.

„Promiň, já…“ začala omluvně.

„To nic,“ přerušila ji Daria.

Na chvíli se odmlčely a hleděly do údolí. Angela si všimla, že je zdola od kraje lesa pozoruje jeden ze strážných.

„Dario?“ ozvala se Angela. „Co se ještě včera stalo? Nevypadáš na to, že máš jen kocovinu.“

„Nic, co by,“ odvětila Daria nepřesvědčivě.

„To ti nevěřím,“ kroutila Angela hlavou. „Nemá to náhodou souvislost s tím klukem ve smrtijedské masce?“

Daria ztuhla.

„Nebyl to náhodou…“ začala vyzvídat Angela, ale Daria ji přerušila.

„Nech mě prosím tě být!“ vyhrkla nevrle a vydala se po mostě zpátky k hradu.

Angela ji doběhla a srovnala s ní krok.

„Byl to on?“ ozvala se neodbytně. Prostě to musela vědět.

Daria se prudce zastavila: „Ty si nedáš pokoj, co?“

„Ne,“ zakroutila Angela hlavou a prosebně se na ni zadívala.

„No, tak jo,“ vzdychla Daria a opřela se znovu o zábradlí. „Byl to Draco…“

„Co ti chtěl?“ vypálila Angela.

„Praktičtější otázka by byla, jak se sem dostal,“ zahučela Daria nevrle.

„To je fakt, ale na to jsem se neptala.“

„Hmm, chtěl mi prý něco vysvětlit,“ pronesla černovláska ironicky. „Poslala jsem ho k čertu.“

„Možná jsi ho měla vyslechnout,“ poznamenala Angela tiše.

„Už jednou jsem tě varovala, že se ho nemáš zastávat!“ ucedila Daria a pokračovala v cestě.

Angela si povzdychla, pak jí něco došlo a rychle se vydala za ní.

„No, co se týče toho, jak se sem dostal,“ pronesla vážně. „Myslím, že bych měla zajít za Brumbálem a nahlásit mu obrovskou slabinu ochrany hradu.“

„Cože?“ nechápala chvíli Daria.

„Vlastně bych si nejradši dala pár facek, že už jsme to s Harrym neoznámili dřív. Okna. Stačí na ně použít úplně obyčejné odemykací kouzlo a každý blbec, co má koště, se v pohodě dostane z hradu i do něj,“ vysvětlila Angela. „Mám jen tušení, jak se Draco dostal přes ochrannou hranici a stráže, ale ke vstupu do hradu určitě použil okno. Teď si vzpomínám, že jsme slyšeli včera večer s Harrym bouchnout okenici, když jsme… no, to je jedno.“

Daria se jen potutelně usmála, ale neřekla na poslední Angelinu poznámku nic. Ta si v duchu nadávala, jak to že ji to nenapadlo dřív. Měli štěstí, že se za tu dlouhou dobu, ještě nic nestalo. Chvíli šly mlčky, ale pak se Daria náhle zastavila.

„Co je?“ podivila se Angela.

„Víš, teď jsem si vzpomněla, že jsem chtěla… No, chci tě o něco požádat…“ řekla Daria.

„Tak do toho,“ vybídla ji Angela.

„Nechoď ještě za Brumbálem kvůli těm oknům,“ pronesla Daria prosebně.

„Co? Copak nechápeš, že…“

„Ale jo, chápu, jenže bych se zítra potřebovala dostat z hradu.“

„Proč, prosím tě?“

„Já… No, prostě… Nedoprovodila bys mě ke hrobu rodičů?“ dostala ze sebe Daria.

Angela na ni zůstala překvapeně zírat.

„Vědomě nás určitě nepustí, tak jsem chtěla odejít tajně, ale sama se z hradu nedostanu. Ne bez tebe,“ pokračovala rychle Daria.

„Dario! To přece…“

„Nebyla jsem tam od jejich pohřbu. A zítra je Svátek zesnulých,“ dodala Daria tiše.

„Ale…“ chtěla ještě odporovat Angela, ale změkla pod Dariiným prosebným pohledem. „Neměly bychom nikam samy chodit. Nikdy nevíš, co se může stát,“ pronesla, už s ne tak velkým odporem.

„Prosím… Já vím, že bychom neměly, ale budeme pryč jen pár hodin a dáme si pozor. No, tak,“ přemlouvala dál Daria.

„Tak dobře,“ podvolila se Angela konečně a na chvíli se zamyslela. „Odejdeme zítra, dokud budou ještě všichni na snídani a do oběda se musíme vrátit.“

„Dobře, ale jak se nepozorovaně dostaneme z hradu? Co když nás někdo uvidí?“ starala se najednou Daria.

„To už nech na mě, jo? Sejdeme se zítra o půl deváté v Komnatě.“

„Proč zrovna tam?“ divila se Daria.

„Uvidíš,“ usmála se Angela tajemně. „Nesmí nás s tím totiž nikdo vidět.“

***

 

„Harry…“ začala Angela s mírným úsměvem a uvelebila se Harrymu na klíně.

„Copak? Ty něco chceš?“ zeptal se podezřívavě.

„No, tak trošku,“ přitakala a objala ho kolem krku.

„Tak to řekni rovnou,“ vyzval ji Harry a přitáhl si ji za pas blíž k sobě.

„Půjčil bys mi na zítra dopoledne neviditelný plášť?“ zeptala se Angela jedním dechem.

Harry se trochu zamračil: „Proč?“

„No… já, jak bych to…“

„Pravdu,“ pobídl ji Harry mírně výhružně.

„Daria se chce podívat ke hrobu svých rodičů a tak se potřebujeme dostat neviděny z hradu. Normálně by nás nepustili,“ osvětlila mu svůj záměr Angela a prohrabávala mu jednou rukou čupřinu černých vlasů.

„No, to si piš, že nepustili! A já taky ne! Co si myslíte? Že se teď můžete poflakovat jen tak venku? Co když se vám něco stane?“ rozčiloval se Harry.

„Ale no tak, miláčku,“ tišila ho Angela. „Dáme si pozor a budeme mít tvůj plášť. Nic se nám nestane.“

„A jak se chcete nepozorovaně dostat z hradu až k přemisťovací hranici?“ zkoušel ji ještě Harry.

„Přece víš, že pro mě to není zase takový problém,“ pronesla Angela spiklenecky.

„Nedáš se přemluvit, abyste od toho upustily, co?“

Angela zavrtěla trochu provinile hlavou.

„Co mám s tebou dělat?“ povzdychl Harry.

„Děkuju, děkuju, ty jsi poklad!“ usmívala se Angela a políbila ho na ústa.

„Moment, moment,“ zarazil ji Harry. „Něco za něco.“

Angela se potměšile usmívala.

„Cokoliv budeš chtít,“ pronesla napůl vážně, napůl se smíchem.

„Opravdu?“ protáhl Harry. „V tom případě chci, abys přestala nosit ten řetízek s drakem.“

Angele okamžitě zmizel úsměv z obličeje a odtáhla se od něj.

„A to jako proč?“ otázala se nechápavě.

„Prostě nechci, abys ho nosila. Abys měla u sebe něco od toho zmetka.“

Angela nesouhlasně stiskla rty, když si vzpomněla na stříbrný náramek, co měla neustále na zápěstí. Vzala malého dráčka do prstů a nevědomky si s ním začala pohrávat. Zachmuřeně přitom svého přítele pozorovala.

„Tak co?“ povytáhl Harry obočí. „Snad ti na tom řetízku nezáleží! Malfoy teď přece stojí na úplně opačné straně než ty! Co ti je po nějakém dárku od něj?“

„Ale no, jo, vždyť já vím,“ mumlala Angela. „Tak dobře,“ podvolila se nakonec, ne příliš nadšeně si sundala řetízek z krku a zasunula jej hluboko do kapsy u džínů. „Už ho u mě nikdy neuvidíš. Dobře?“

„Fajn,“ Harry ji s úsměvem políbil. „A teď tu chviličku počkej, a já ti dojdu pro ten plášť.“

Nadzdvihl Angelu jako pírko a posadil ji zpátky na pohovku. „Hned jsem zpátky,“ přislíbil.

„To bych ti taky radila!“ zavolala za ním Angela na oko výhružně.

Harry se zastavil těsně přede dveřmi a otočil se zpátky.

„Teď jsem si vzpomněl… Ještě něco za ten plášť,“ pronesl se škodolibým úsměvem.

„Hmm, a nechceš toho nějak moc?“ ohradila se Angela.

„Ale to není nic, co by nějak ubližovalo, Angie. Jen mi slib, že se konečně přestaneme schovávat a budeme se k sobě znát jako každý normální pár.“

„Ale Harry…“ vzdychla Angela. „Proč chceš pořád přilévat olej do ohně?“

„Mě je úplně jedno, kdo si co myslí nebo říká! Naschovávali už jsme se dost! Tak co?!“

„No, dobře,“ souhlasila Angela i s druhým požadavkem.

Harry k ní přiskočil a vroucně ji políbil. To už se začala usmívat.

„Ještě jednu…“ pronesla tiše.

Harry ji tentokrát políbil ještě déle. Když po polibku zasněně mlčela, chtěl to udělat znovu, ale jemně ho od sebe odstrčila.

„Mazej pro ten plášť, ty vyděrači!“

Bleskem vyletěl z Komnaty, jen aby byl zase rychle zpátky.

***

 

Zůstala stát asi dva metry od náhrobku a nechala Dariu k němu dojít už samotnou. Ta si dřepla a položila na trávník před náhrobkem se jmény obou jejich rodičů dvě bílé růže. Angela se od ní trochu odvrátila, aby ji nerušila a začala se rozhlížet po okolí hřbitova, na kterém hořelo bezpočet svíček.

Ulevilo se jí, že se až sem dostaly bez větších potíží. Přes skoro prázdné chodby se z Komnaty, kde se Daria obdivovala neviditelnému plášti, dostaly k jednomu z oken směřujících k Zapovězenému lesu, pevně si plášť připevnily a pomalu přeletěly až k ochranné hranici, kde počkaly, až přejde stráž a díky záhadnému kouzlu Angely hranici překročily a vydaly se hlouběji do lesa. Koště i plášť schovaly vysoko na stromě, který si označily a Angela vzala Dariu do závěsu při přemístění do osvědčené opuštěné uličky nedaleko mudlovského hřbitova.

Daria se dost divila, jak snadno Angela překonala ochrannou hranici kolem pozemků, ale ta jí řekla, že to by dokázal každý Smrtijed. Dlouhodobá ochrana na tak velkou plochu se nedala uskutečnit silněji. Zároveň jí však řekla, že od jisté doby se v žádném případě nedokáže dostat přes zamčenou bránu do hradu. Ředitel a někteří profesoři na ni používali kouzlo, které ani ona sama nedokázala překonat.

Angele pohled padl pod vysoký topol na okraji hřbitova a přeletěl dál, ale pak se k němu zase vrátil. Těsně u kmene stála bez sebemenšího pohybu nějaká postava. Byl to bezpochyby kluk ve vybledlých džínách a černé mikině s kapucí přetáhnutou přes hlavu tak, že mu nebylo vidět do obličeje.

Chvíli postavu podmračeně pozorovala, než se vrátila pohledem k teď už klečící Darie se shrbenými zády. Cítila, jak se do ní propaluje jeho pohled. Znovu si byla skoro jistá tím, že je to Draco. Nejspíš tady Dariu čekal. Muselo mu dát pořádnou práci najít správný hřbitov.

Když se však na stejné místo podívala podruhé, už tam nikdo nebyl.

*

„Proklatě!“ zasyčel Draco polohlasně, když v závěsu za Dariou uviděl přicházet i Angelu. Sice čekal, že Daria nepřijde sama, ale doufal, že by mohla mít za doprovod někoho z profesorů nebo nějakého patlala z ministerstva, se kterým by se vůbec nevzrušoval. Kdyby měla za doprovod bystrozora, to už by byl menší problém, ale Angela? Ta je vyslovený škrt přes rozpočet!

Nejraději by do něčeho kopl. Proč s ní musela jít zrovna ona? Proč asi? Odpověděl si hned sám. Je to přece její nejlepší kamarádka.

Angela si ho všimla chvíli poté, co přišly. Přece jen jednou prošla výcvikem pro Smrtijedy a instinkt měla vycvičený skvěle. Jakmile se od něj odvrátila, pohlédl ještě jednou na milovanou schoulenou osobu u vzdáleného náhrobku a přemístil se. Doufal v ještě jednu možnost.

*

Po odchodu z mudlovského hřbitova zamířily dálkovým autobusem k domu Dariiných prarodičů. Daria se chtěla podívat za dědou, ke kterému průběžně docházela hospodyně.

U hlavního vchodu se však nemohly dozvonit. Daria nakonec udiveně vytáhla z kapsy klíče: „Kde děda může být?“

„To netuším…“ pokrčila Angela rameny, ohlédla se zpátky na ulici a ztuhla.

Jak je mohl sledovat? Nebo věděl, kam ještě půjdou? To Dariu opravdu tak dobře zná?

Daria odemkla a vešla do domu. Angela však stále postávala na verandě a upírala pohled na Draca na druhé straně cesty, který už měl kapuci sundanou a pohled jí opětoval. Daria se udiveně vrátila.

„Co je?“

„Myslím, že s tebou chce někdo mluvit,“ pronesla Angela pomalu.

Daria se podívala směrem, kterým pořád zírala a úplně zkameněla. Draco její pohled zachytil. Škubla sebou, rychle se odvrátila a pohlédla na Angelu.

„Nechci ho ani vidět!“ procedila mezi zuby. „To mu můžeš vyřídit!“

„Počkej!“ zachytila ji Angela za rukáv. „Nechceš mu dát alespoň jednu šanci?“

„Šanci? Jakou šanci? K čemu!?“ Daria vztekle zatínala pěsti.

„Třeba ti to chce opravdu vysvětlit. Třeba to bylo jinak než…“

„Na tom, co udělal, není co vysvětlovat,“ vyprskla Daria a obrátila se znovu ke dveřím.

„Byl i na hřbitově,“ poznamenala Angela nevinně. „Zná tě opravdu dobře, to se musí nechat.“

Daria zůstala chvíli stát a celá se chvěla.

„Až ho pošleš do háje a přejde tě chuť se o něm bavit, tak přijď nahoru,“ pronesla chraplavě a práskla za sebou dveřmi.

Angela si povzdychla, opřela se o zeď vedle vchodu a čekala. Trvalo mu to poměrně dlouho, ale nakonec se kupodivu rozhoupal a vydal se pomalu směrem k ní. Když se postavil až těsně před ni, zadívala se mu do netečných očí a nic neřekla. Chvíli na ni nevyzpytatelně hleděl, pak vyndal ruce z kapes, pro změnu si je založil na hrudi a klidně se zeptal:

„Pustíš mě dovnitř?“

„Ne,“ odvětila Angela stejně klidně.

„Musím s Dariou mluvit.“

„Jenže ona tě nechce ani vidět.“

„To se jí sice nedivím, ale stejně s ní chci mluvit,“ trval Draco na svém. Prozatím nejspíš pozapomněl na to, co prohlásil při svém posledním setkání s Angelou.

„Ale já tě do domu nepustím a sám se tam už nedostaneš. To určitě moc dobře víš,“ ušklíbla se Angela.

Draco se nečekaně opřel o zeď rukama po stranách její hlavy a nebezpečně se k ní naklonil.

„Něco mi dlužíš, Angelo. Přece jsi nezapomněla?“ zeptal se povýšeně.

Angele z tváře úšklebek zmizel: „Ne, nezapomněla.“

„Tak mě pusť dovnitř!“ procedil Draco už trochu vztekle.

„To ti nestačí, jak už jsi jí ublížil? Chceš jí to ještě zhoršit?“ vymlouvala mu setkání. Leč bezvýsledně.

„Ne, jen chci, aby znala pravdu o tom, co se tady skutečně stalo!“

„A co se tady jako skutečně stalo? No?! Tak to vybal!“ vybízela jej Angela uštěpačně.

„Tobě do toho nic není,“ prohlásil Draco chladně.

„To mám smůlu, co? Ale ty taky,“ pozvedla Angela hlavu a okázale si založila ruce.

„Musí vědět, že jsem jí nikdy nechtěl ublížit!“ pronesl Draco už s prosebným podtónem v hlase.

„Ale stejně jsi to udělal!“ odsekla.

„Zrovna ty jsi ta pravá, co mě může poučovat!“

Angela se zaškaredila a nereagovala. Draco zhluboka povzdychl a ještě víc se k ní naklonil. Na obličeji cítila jeho horký dech.

„Její babičku jsem nemučil,“ řekl tiše.

„Ne?“ podivila se Angela okatě. „A co to potom viděl a slyšel Dariin děda??“

„Neudělal jsem to, k sakru! Jen jsem zařídil, aby to tak vypadalo! To já jsem vytáhl starého Merilla z postele, aby nás dole vyrušil!“

„COŽE?“ vydechla Angela nevěřícně.

„Měl jsem za úkol ji zabít!! Chápeš to?!“ vyjel na ni Draco zvýšeným hlasem. „Kdybych byl takový hajzl, tak už je její babička mrtvá, jasný?!“

Na chvíli se rozhostilo ticho.

„A to ti mám jako věřit?“ zeptala se Angela pomalu.

„Věř si, čemu chceš, jen mě pusť dovnitř,“ odvětil Draco a napjatě jí hleděl do očí.

Angela dlouho mlčela a přemýšlela. Jedna její část mu věřila a chtěla jej vpustit do domu, ale ta druhá se jeho řečem vysmívala a hodlala jej poslat k čertu.

„Dej mi ruku,“ řekla nakonec nesmírně potichu.

Draco skoro bez dechu vložil svou dlaň do té její. Svou hůlkou se jeho ruky dotkla a něco zamumlala.

„Máš pravdu v tom, že ti něco dlužím. Ale pamatuj si, že tohle je poprvé a naposled,“ prohlásila, schovala hůlku, otevřela dveře a vtáhla Draca za sebou do domu.

*

Daria stála u okna a zírala skrz záclonu ven na zapadající slunce. Jediný pohled na Draca v ní plnou silou probudil pocity, které už měsíc potlačovala. Vztek, zoufalství, nenávist a lásku…

„Dario…“ zašeptal hlas za jejími zády.

Přikrčila se, jako by ji tím uhodil a pomalu se obrátila. Stál ve dveřích a skoro prosebně ji pozoroval.

„Jak ses sem dostal!“ zasyčela nevrle a silou vůle potlačovala třas, který se jí zmocňoval.

„Na tom nezáleží, já jen chtěl… chtěl jsem ti…“ pokoušel se Draco promluvit, ale slova mu pod jejím pohledem nechtěla z hrdla.

„Jak se mi vůbec opovažuješ přijít ještě na oči!?“ vyštěkla Daria.

„Dario, nech si to prosím tě vysvětlit. Prosím…“ teď už Draco opravdu žadonil slovy i očima.

Na Dariu to však neplatilo.

„Co mi chceš do prdele pořád vysvětlovat!“ vyjela na něj Daria navztekaně. „Můj děda na vlastní oči viděl, jak mučíš mou babičku! Co mě na tom chceš vysvětlovat!?“

„Nebylo to tak, jak…“ začal Draco, ale Daria mu skočila do řeči.

„Tím chceš říct, že můj děda lže!?“ naježila se a zaťala nehty do dlaní.

„Ne, to ne, ale viděl jen to, co jsem chtěl, aby viděl, protože…“

„Cože! Co?!“ přerušila jej Daria znovu. „Jak můžeš… jak se můžeš takhle uboze vymlouvat!? Nejdřív mi tvůj otec zabil oba rodiče! Pak sis hrál na chápajícího samaritána a přitom jsi mě určitě celou dobu tahal za nos! Moje bábi leží v bezvědomí už měsíc v nemocnici a ty mi tvrdíš, že jsi jí nic neudělal!“ neustále zvyšovala hlas.

„To jsem…“ zkoušel Draco promluvit.

„Jestli se z toho nedostane, budeš ji mít na svědomí!“ vykřikla Daria.

„Ale já…“

„Drž hubu, Draco!“ okřikla jej a do hlasu se jí začínala vkrádat hysterie. „Už od tebe nechci nic slyšet, rozumíš! NIC! Nenávidím tě, ty hajzle!“

Draco už se nevzmohl na obranu.

„Vypadni odtud, než tě vyhodím sama!“ zaječela vztekle.

Draco všechno vsadil na jednu kartu: „Dario, já tě miluju!“ prohlásil zoufale. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit!“

Daria chvíli popadala dech. Všechno se v ní bouřilo.

„Táhni k čertu!“ pronesla s takovou nenávistí v hlase, až Draca zamrazilo.

Poznal, že tohle je konec. Ukončení všeho krásného, co spolu prožili. Viděl jí to v očích. I kdyby se mu to podařilo vysvětlit, nikdy by mu neuvěřila. Teď už ne.

Vzdal to. Celá jeho postava se nahrbila a v jeho pohledu se objevilo zoufalství.

Naposled se podíval do jejích krásných vzteky sálajících očí, ve kterých stály slzy, otočil se na podpatku a co nejrychleji odešel.

Byl sotva v půli schodiště, když zaslechl ohlušující třesk rozbíjeného skla. Ani se nezastavil, seběhl zbytek schodů, skoro proletěl kolem obývacího pokoje, kde seděla s hlavou v dlaních Angela, rozrazil hlavní vchod a bez okolků či sebemenšího rozhlížení se přemístil pryč.

Angela pomalu vstala a zadívala se nahoru po schodišti. Z patra se ozývaly nešťastné, těžce se z hrdla deroucí, vzlyky. Vystoupala schody a vešla do Dariina pokoje.

Vysoké zrcadlo naproti postele bylo rozbité na kusy, ve střepech se povalovala váza, kterou nejspíš použila a Daria sama klečela v záchvatu pláče u postele, kde trhala na kousíčky nějaký papír.

Angela k ní přistoupila a posadila se vedle. Šetrně ji objala a mlčky ji nechala dostat ze sebe všechen ten žal a bolest. V hromádce papírků na zemi rozeznávala jakousi kresbu…

Po dlouhé době se Daria odtáhla a přijala od Angely podávaný papírový kapesník.

„Proč jsi to udělala?“ zeptala se tiše s výčitkou v hlase. „Proč jsi ho pustila dovnitř?“

Angela ji provinile pozorovala.

„Něco jsem mu dlužila. Žádal mě o to tak přesvědčivě, že jsem ho zavedla dovnitř. Promiň,“ pronesla omluvně.

„Tak přesvědčivě?“ protáhla Daria a mocně se vysmrkala. „Co ti prosím tě nakecal?“

„To není důležité,“ odvětila Angela. „Zásadní je, že ty sis to nakecat nenechala.“

„V tom máš naprostou pravdu,“ souhlasila Daria trpce a protírala si oči tak nešetrně, až je měla celé zarudlé. „Ale už nikdy nic takového nedělej, jasný?.“

„To se nemusíš bát. Slibuju, že už se to nestane,“ prohlásila Angela vážně a zamyšleně se zahleděla na roztrhanou kresbu.

491 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Harry Potter a Soumrak lásky

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář