U Harryho nemocniční postele nechala Remuse, který už byl úplně v pořádku, pokud nepočítala jeho výčitky svědomí, že neubránil stále ještě hospitalizovanou Tonksovou před útokem vlkodlaků. Zašla si ještě k sobě do pokoje pro svetr a bez vědomí vrchního léčitele Starskeho se vypařila z nemocnice. Moc dobře věděla, že by jí stejně nedovolili na ten pohřeb jít, tak se raději ani nezeptala.
Věděl o tom však Lupin, který na ní poznal, že chce někam odejít, tak se mu přiznala. Přesto jí v odchodu nebránil. Jen si na ní vynutil slib, že se vrátí co nejdřív. Daria by jí nejspíš od toho odrazovala, ale ta byla momentálně doma u babičky.
Seznam uprchlých Smrtijedů nechala bez povšimnutí ve svém nemocničním pokoji. Neměla zájem někoho udávat, i kdyby věděla, kde se někdo z nich nachází, o čemž samozřejmě stejně neměla ani páru.
Chtěla se ještě stavit domů, aby se převlékla. O většinu oblečení přišla v Bradavicích stejně jako ostatní a na Grimmauldovo náměstí si toho moc nedonesla. Už neměla moc času, takže se bude muset přemístit. Jen doufala, že to zvládne. I když do ní stále pravidelně nalévali zředěný posilující lektvar, vzhledem k tomu že na něm byla skoro závislá, se necítila příliš dobře. Ještěže jí Ron slíbil, že na ni počká před branou Marvelského hřbitova.
Jakmile se pomocí přemístění tiše objevila v zadní části zahrady u domu tety Marion na Golden Street, zapadla až po kolena do hlubokého sněhu. Mrzutě se přikrčila v tenkém svetru a začala se tou bílou záplavou prodírat směrem k domu. Na verandě dupáním sklepala z bot sníh a vytáhla hůlku, kterou našla ve svém nočním stolku v nemocnici. Ulevilo se jí, když se ujistila, že je zabezpečení domu neporušené. Otevřela si zadní vchod, nakráčela dovnitř a dveře se za ní zase rychle zacvakly. Uvnitř domu byla tma, zima a ticho. Stáhlo se jí hrdlo. Když tu byla naposled…
Teď si uvědomila, že vlastně vůbec nezjistila, jak se Draco přes její ochrany dostal. Potřásla mrzutě hlavou. Nechtěla na ten rozhovor, který se mezi nimi tehdy odehrál, vzpomínat. Raději se svižným krokem vydala ke schodům nahoru do patra, aby odsud mohla být co nejrychleji pryč…
*
Ron na ni skutečně čekal tam, kde slíbil. Společně našli místo, kde se konal obřad a oba se pak drželi poněkud stranou od ostatních truchlících – samých mudlů. Angela se snažila vyhýbat pohledu na rodiče Hermiony. Představovali ztělesnění zármutku a projevy soustrasti či utěšování příbuzných na tom nedokázaly nic změnit. Zvláště paní Grangerová měla ve tváři výraz, který napovídal, že nemá daleko ke zhroucení. Nedokázala si představit, co asi teď cítí. A to nebyli jediní, kdo v poslední době pohřbívali své dítě nebo jiné blízké.
Po obřadu ještě chvíli zůstala s Ronem, když mudlové ve smutečním odešli. Pak ho ale nechala ho u čerstvého hrobu o samotě. Vycítila, že chce být sám. Ona sama ještě stejně měla něco na práci. Jenže na úplně jiném hřbitově…
*
Jeden z mála oficiálních kouzelnických hřbitovů se nacházel asi hodinu cesty letu na koštěti směrem na severovýchod od Londýna. Byl samozřejmě obklopen všemožnými ochrannými kouzly a pečlivě hlídán, aby na něj nelezli mudlové, kteří tam neměli co dělat. I kouzelníci a čarodějky se dovnitř vysokých černých zdí dostávali na zvláštní povolení vydávané Ministerstvem, které měl každý, kdo tam měl pochovaného nějakého příbuzného.
Angela právě to povolení, které měla od smrti své tety, strčila pod nos staříkovi, který dnes hlídkoval při vchodu na hřbitov ve vyhřátém domku. Zkoumavě přeletěl zúženým pohledem pergamen, pak i ji samotnou, než jí ho zase vrátil nazpět a kulhavým krokem se vydal k zamřížované bráně. Brblal si přitom něco pod nosem o tom, že je tu poslední dobou dost rušno.
Angela se na něj už ani nepodívala a vykročila přes chodník vedený středem obrovského hřbitova, který byl pečlivě odklizen od sněhu. Věděla přesně, kam má jít. Už tu párkrát byla a Remus jí řekl, že její matku pohřbili bez jakýchkoli obřadů vedle její sestry. Do hrobu, který byl původně prázdný.
Zahnula doleva, pak ještě jednou, až došla k západnímu okraji hřbitova Death Manor. Sklesle se zadívala na vysoký černý náhrobek, který se tyčil vedle stejně velkého se jménem Marion Rosierové, její tety. Nedaleko byl pohřben i Evan Rosier.
Vytáhla z černého kabátu hůlku a dřepla si k náhrobku Mary. Odstranila strohý nápis jména své matky a vypsala jej jiskřícím koncem hůlky znovu, jen jasně bílým písmem i s daty narození a úmrtí. Trochu se jí přitom třásla ruka.
Když nápis dokončila a hůlku zase schovala, zjistila, že jí po tvářích stékají slzy. Bez ohledu na sníh se svezla na zem, kolena skrčená pod sebou a sklonila hlavu.
Proč se toho muselo tolik stát? Proč muselo tolik lidí zaplatit svým životem? Proč se vůbec na svět narodil někdo jako Voldemort? Co ho vedlo k tomu, aby tolika lidem zničil život? Proč jsem to musela být právě já, kdo ukončil život mé matky? Proč jsem nikdy nemohla poznat otce? Proč to musel být Harry, kdo se měl Pánovi zla postavit? Proč musela Hermiona umřít? Proč to odnesl i Draco, který nám tak moc pomohl? A proč jsem musela dát ten proklatý slib? Proč jsem vlastně ještě naživu? K čemu? Proč jsem jen neumřela? Proč? Proč?? Proč???!
Tolik otázek a žádné odpovědi. Nikdo jí na ně nemohl odpovědět.
Slzy už se jí valily z očí proudem. Nesnažila se je zastavit ani si neotírala tváře. Jen tiše plakala. Věděla, že jí to od pocitů viny a zoufalství, které ji zaplavovaly od chvíle, co se probrala, stejně nepomůže, ale nezáleželo jí na tom. Už tu bolest v sobě nemohla udržet.
Pořád to měla všechno před očima. Mrtvou matku, šklebícího se Snapea, chechtající se Bellatrix, blížící se mozkomory, bojujícího Draca, bezmocně zuřícího Harryho, sebevědomého Voldemorta, mrtvou Hermionu, zelený záblesk, ustaranou Dariu, Harryho bledou nepřítomnou tvář, zdrceného Rona…
Nohy už jí úplně ztuhly a holé prsty zkřehly mrazem, než se konečně dokázala trochu ovládnout. Pomalu se nadechla, rozevřela oči a zvedla hlavu.
Až v tu chvíli si koutkem oka všimla, že sotva metr napravo od ní někdo nehybně stojí. Zděšeně ztuhla. Vůbec si neuvědomila cizí přítomnost. Pomalu otočila hlavu a ještě pomaleji vzhlédla od černých zimních bot a džínů nahoru přes rozepnutou bundu, až k bledé tváři orámované blonďatými vlasy a zpola zakryté kapucí tmavé mikiny.
Zůstala na něj nepohnutě koukat a on shlížel k ní dolů. Nedokázala se vůbec hnout. V očích ucítila nové slzy. Zatraceně…
Po nekonečně dlouhé chvíli, kdy na sebe upírali pohled, k ní vztáhl bledou ruku, kterou po chvíli sevřela. Byla snad ještě studenější než ta její. Pomohl jí vstát na nohy. Konečně mu pořádně viděla do očí a z toho pohledu ji zamrazilo až do morku kostí.
„Draco…“ vydechla třaslavě a nevěřícně.
Ještě chvíli stála jako solný sloup, ale pak bez ohledu na to, že jí jeho oči naháněly hrůzu stejně jako nehybný výraz ve tváři, ho pevně objala kolem krku a položila mu hlavu na rameno. Draco Malfoy se nepohnul. Ani výraz jeho tváře se v nejmenším nezměnil.
„Draco… Co se ti stalo?“ položila tiše otázku, na kterou vlastně nechtěla znát odpověď.
***
Angela se narovnala z podřepu u krbu, ve kterém právě rozdělala oheň, aby trochu vyhřála pochmurný pokoj a otočila se zpět ke svému hostu. Draco, místo toho aby se posadil, jak ho před chvílí vyzvala, stál nehybně u okna a přes záclonu pozoroval zasněženou zahradu za domem. Znovu ji zamrazilo.
Byl sotva dva metry od ní, přesto však působil tak strašně vzdáleně. To černé oblečení jí taky moc nedodalo. Ze hřbitova odešla sama, přidal se k ní mlčky až na ulici s kapucí pečlivě staženou přes tvář. Přece jen si uvědomoval, že ho hledají a vyhnul se tak i tomu dědkovi v domku u brány. Vzala ho k sobě domů. Musela se dozvědět, co se s ním dělo a jak mu může pomoct. Dlužila mu to.
Hůlku schovala do kapsy. Všimla si, že se jí strašně třesou ruce. Ze zimy to už ale nebylo.
„Draco?“ vydralo se jí z hrdla pracně.
Pomalu se k ní otočil tváří. Znovu úplně ztuhla, když se do ní zabořily ty jeho temné oči.
„Tak si přece sedni,“ zopakovala tiše svou výzvu a sama se posadila do jednoho z černě potažených křesel.
Draco se po chvíli neslyšně usadil naproti ní. Angela polkla. Odvrátila od něj pohled a přitáhla si k sobě kouzlem ohnivou whisky i se skleničkou z malého baru. Nutně se potřebovala napít.
Hodila do sebe panáka na jeden zátah. Dracovi podvědomě raději ani nenabídla. Až pak se na něj znovu podívala. Díval se už jinam. Přesto samotná jeho přítomnost působila na Angelu hrozivě.
„Co se ti to stalo?“ zeptala se tiše.
Dlouho to vypadalo, že Draco neodpoví. Nakonec ale začal. Tichým nezúčastněným hlasem. Bylo to poprvé, co promluvil od chvíle, kdy za ní přišel na hřbitově.
„Snapeovi se podařilo mě odzbrojit a vytáhl mě z Komnaty na chodbu. Daria šla za námi, ale omráčil ji. Řekl, že zabil mého otce. A že zabije i mě. Použil nějaké zaklínadlo a shodil mě ze schodů. Pak si to pamatuju jen mlhavě. Přišla matka. Pokoušela se mě uzdravit, ale nešlo to. Umíral jsem…“
Draco se na chvíli odmlčel. Angela trpělivě čekala. I když se stále tvářil jako kus skály, muselo být pro něj těžké vybavovat si ty okamžiky znovu.
„Vím, že jí Snape podával nějakou lahvičku,“ pokračoval nakonec. „Byla v ní krev jednorožce. Matka odmítla. Nechtěla, abych… Prostě mi to nechtěla dát. Pak už jsem měl před sebou jen tmu. Když jsem se zase vzpamatoval, matka i Snape byli pryč. Poznal jsem, že Hrad byl dobyt. Slyšel jsem nějaké kouzelníky nahoře mluvit o smrti Pána zla. Odešel jsem z Hradu pryč…“ zaváhal. „Ven. Pak…“
Angela ho upřeně sledovala. Draco se zadrhl a zůstal hledět do podlahy.
„Někde jsem se potuloval. Ani nevím kde. Je to zvláštní. Cítím se… Ne,“ zavrtěl najednou hlavou. „Necítím vlastně nic. Od chvíle, co jsem se probral, mám dojem, že už toho nebudu nikdy schopný…“
Angela se znovu rozplakala, i když se tomu zuřivě bránila. A to si myslela, že už jí slzy došly. Jako děsivé memento jí na mysli vytanula věta z Knihy prokletí, kterou kdysi četla.
„Od chvíle, kdy se krev jednorožce dotkne rtů člověka, ať už mudly či kouzelníka, bude žít jen napůl a ve věčném zatracení.“
Pracně polkla a opatrně si nalila opatrně dalšího panáka. Ruka s lahví se jí klepala.
„Buší mi srdce, dýchám, slyším i vidím, ale… Přesto si připadám jako bych ani nežil,“ zašeptal Draco.
„Draco…“ začala tiše.
„Chceš mě litovat?“ přerušil ji otázkou, kterou řekl úplně stejným studeným tónem, jakým mluvil předtím. „To je zbytečné.“
Mlčela. Nevěděla, co by mohla říct. A i kdyby věděla, nic by nepomohlo. Ne jemu. Po chvíli se přece jen odhodlala k otázce.
„Proč ti to udělal?“
Byla si jistá, že to byl Snape. Věděla totiž, že Narcissu našli spoutanou a na pokraji zhroucení. Ona by toho nebyla schopná, i kdyby ji Snape nutil všemožnými výhrůžkami.
„Nenáviděl mě už od samého začátku, jen to skrýval. Pečlivě. To on na mě poslal v šestém ročníku ty mozkomory.“
„To jsem si mohla myslet,“ zabručela Angela a otírala si tváře.
„Nesnášel mě v podstatě jen kvůli tomu, kdo jsem. A kdo byl můj otec.“
Draco pak už nic neříkal a Angela se dál nevyptávala. Stačilo jí to, co už řekl.
„Matku zatkli?“ zeptal se po chvíli tiše.
„Ano,“ přikývla neochotně.
„Smrtijedy prý odsuzují k smrti.“
Angela znovu se sklopenýma očima přikývla. Draco k ní vzhlédl. Zvláštním způsobem ji pozoroval. Tázavě se na něj podívala, i když se jí moc nechtělo. Pak se jí ve tváři objevilo pochopení.
„Pomůžeš mi?“ otázal se pomalu.
„Samozřejmě,“ odvětila Angela bez rozmýšlení. „Dlužím ti mnohem víc, než budu schopna kdy splatit.“
„Jak to uděláme? Víš, kde ji drží?“
„Pokoušet se ji vytahovat z předběžné vazby nemá cenu. Něco už vymyslíme. Neboj,“ přesvědčovala spíš sebe než jeho.
„Jak mi dáš vědět?“
„Máš ještě tohle?“ zvedla Angela levou ruku a vyhrnula si na ní rukáv. Na zápěstí se zaleskl stříbrný náramek. Jen tenhle od Draca nosila. Ten, který dostala, když byla přijata do Řádu, ztratila někde na Hradě.
Draco si vyhrnul rukáv. Náramek na ruce měl.
„Fajn. Dám ti vědět přes něj,“ konstatovala Angela.
„Co udělali… S tělem mého otce?“ zeptal se ještě Draco.
Trochu neklidně se v křesle zavrtěla.
„Slyšela jsem, že ho pohřbili vedle vaší rodinné hrobky. Dovnitř se totiž nedostali. S mrtvými Smrtijedy zacházeli s úctou… Kupodivu. Vzhledem k tomu, jak teď jednají s čímkoliv, co je jen vzdáleně společné s černou magií.“
Mladý Malfoy na to nereagoval. Angela si nalila dalšího panáka. Už třetího.
„A co Potter?“ pronesl Draco tázavě.
Angela se pomalu nadechla a zamrkala. Trochu ji udivilo, že se vůbec ptá.
„Žije,“ odpověděla tiše. „Ale je v kómatu. Nejspíš už se neprobere.“
Znovu se rozhostilo ticho. Draco poznal, že nějaká slova útěchy teď pro Angelu nemají cenu. Sám sice v sobě těžko nacházel nějaké pocity, zato si pomalu začínal uvědomovat, že cizí city vnímá mnohem víc než předtím.
Angela vstala a přihodila pořádně do krbu. Chvíli hleděla zamyšleně do plamenů, než se zase otočila zpátky k němu.
„Chceš se mu pomstít?“ zeptala se najednou.
Draco mlčel a upíral pohled na podlahu, ale viděla, že zaťal pěsti.
„Sice zdrhl, ale… Vím o někom, kdo ho určitě najde,“ pokračovala Angela.
Zvedl k ní svoje děsivé oči. Angela se skoro otřásla. Na to si snad nikdy nezvykne. Možná se jí to zdálo, možná že ne, ale jako by zahlédla hluboko v té temnotě záblesk vzteku.
„Už mi nemusíš odpovídat,“ pronesla klidně. „Stejně to byla hloupá otázka… Nejdřív pomůžeme tvé matce. I když jsem ji moc ráda neměla, nemyslím, že si zaslouží smrt. A pak… Taky mám s tím parchantem nevyřízené účty…“
***
„Slečno Blacková!“ vyhrkl vyčítavě léčitel. „Kde jste byla tak dlouho? Jak jste mohla odejít, aniž jste mně nebo někomu z personálu něco řekla?“
Vrchní léčitel Starske si Angelu odchytil, jakmile se znovu objevila v nemocnici u Munga. Zastavila se a klidně k vysokému lékaři vzhlédla.
„A vy byste mě pustil?“ zeptala se mírně.
Starske se zarazil. Samozřejmě, že by jí nikam nedovolil odejít…
„No…“ odkašlal si. „Nemáte se co potulovat venku, slečno. Upozorňoval jsem vás, ať se šetříte. Kde jste vůbec byla?“
„Na pohřbu své kamarádky,“ odtušila dívka tiše.
To už léčiteli sklaplo úplně. Nespokojeně přešlápl. Teď skutečně chodil z nemocnice na nějaký smuteční obřad každý druhý. Kromě léčitelů i pacienti.
„Dobrá tedy…“ zahučel neochotně. „Když už jste se vrátila, jděte prosím na pokoj, ano? Pošlu vám po Sáře dvojitý lektvar. Nevypadáte moc dobře.“
„Jak je na tom Harry?“ zeptala se Angela, aniž si všímala nepříliš lichotivé poznámky.
„Stav pana Pottera se stále nezměnil,“ odvětil Starske netrpělivě.
„Je u něj někdo?“ otázala se ještě.
„Ano, mladý pan Weasley, Ronald tuším…“ odpověděl léčitel. „Vraťte se do svého pokoje, slečno. A žádám vás, abyste už nikam bez dovolení nechodila.“
Angela na upozornění nezareagovala, pomalu lékaře obešla a zamířila dál chodbou k výtahu. Léčitel se za ní zamyšleně díval a byl moc rád, že se jim před jejím příchodem podařilo dostat z nemocnice tu nesnesitelně otravnou Holoubkovou, která s ní za každou cenu chtěla dělat nějaké zatracené interview.
*
Přibližně o dvě hodiny později seděla na parapetu nemocničního okna, prsty jedné ruky točila svou hůlkou, dívala se, jak venku sněží a úporně přemýšlela, jak by se jen dalo zachránit Narcissu Malfoyovou. Jí osobně na ní vůbec nezáleželo, ale chtěla pomoci Dracovi. Alespoň to pro něj chtěla udělat.
Taky se rozhodla, že hned v noci zařídí, aby se rozběhlo pátrání po tom hajzlovi. I když kvůli tomu bude muset zajít za…
Její úvahy přerušily naštvané hlasy na chodbě, které se stále přibližovaly. Začínala rozumět, co říkají.
„Už jednou jsem vám zdůraznila, že na to nemáte právo!“ poznala navztekaný hlas Margaret Shiernové. „Slečna Blacková je stále ještě…“
Jiný hlas, Angele cizí, Shiernovou přerušil.
„Ptal jsem se léčitele, který ji má na starost a ten rozhodně potvrdil, že je schopna výslechu!“ vyštěkl kouzelník chraplavým hlasem. „Tak mi tady nevěšte bulíky na nos, dámo!“
„Já vám prostě odmítám dovolit, abyste ji obtěžoval! Tohle je nemocnice a Blacková je tu jako pacientka!“
„O jazyk ani hlasivky přece nepřišla, takže nám může zodpovědět pár otázek!“ zasykl hlasitě další cizí mužský hlas.
Angela sklouzla z parapetu a schovala hůlku do džínů, které si oblékla místo černých kalhot.
„Pár otázek!?!“ vyjekla Margaret. „Myslíte, že jsem úplně pitomá?! Chcete ji odvést k výslechu! Všichni vědí, jak to teď na Ministerstvu vypadá a nejen tam!“
„Co si to dovolujete, madam!?“ doslova už zařval původní chraplavý hlas. „Udám vás za pobuřování proti nejvyšším kouzelnickým autoritám!“
„Klidně si na mě stěžujte, nic jiného asi taky ani neumíte!“ odsekla Shiernová.
Jejich hádku náhle přeťal už o dost klidnější hlas.
„Ale pánové! Margaret! Laskavě se ztište, ano?“
Byl to Aberfort Brumbál.
„Tady na pokojích leží nemocní lidé, kteří k uzdravení rozhodně nepotřebují váš křik,“ setřel je vyčítavě.
V tu chvíli Angela otevřela dveře a vyšla ze svého pokoje na chodbu. Ocitla se skoro tváří v tvář Aberfortovi, Shiernové a dvěma cizím kouzelníkům v tmavých hábitech, očividně bystrozorům. Všichni se na ni otočili. Dřív než kdokoli stačil něco říct, objevil se za zády Angely vrchní léčitel Starske.
„Co se to tady děje!?“ zasykl nevrle směrem k dospělým kouzelníkům. „Tohle je nemocnice, ne hospoda!“
Bystrozorové z Ministerstva, kteří se jmenovali Smith a Vebersky, jak se Angela později dozvěděla, se zaškaredili.
„Přišli jsme odvést Angelu Blackovou k výslechu,“ zachraplal Smith s pohledem upřeným na vysokou bledou dívku před sebou.
„A tak…“ zahučel Starske. „Ale slečna musí pravidelně brát…“
„O jejím zdravotním stavu jsme informováni,“ přerušil ho Vebersky klidně. „Váš kolega Radiol nám vše řekl. Slečna bude brzy zpět v nemocnici.“
„Dobrá. Takže…“
Starskeho tentokrát přerušila Shiernová: „Ale pane Starske, Blacková přece…“
„Je schopna výslechu,“ skočil jí rychle do řeči léčitel. „Pokud bude do dvou hodin zpět.“
„Jistě,“ přitakal jízlivě Smith.
„Je mi líto, Margaret,“ pronesl Aberfort tiše. „Jsou to příkazy z vyšších míst.“
Angela se moudře rozhodla nekomentovat to, že o ní mluví, jako by tam ani nebyla a mlčky se nechala odvést oběma bystrozory pryč.
*
Usadila se na rozvrzané židli, přes jejíž opěradlo si přehodila svůj černý kabát, co nejpohodlněji, snažila se nevnímat ten nepříjemný pocit z toho, že jí u pečlivé kontroly na patře vzali hůlku a nezaujatě pozorovala bystrozora, do jehož vcelku velké kanceláře ji přivedli. Dostali se sem novou přemisťovací místností.
Cestou si dobře všimla, že všichni zaměstnanci Ministerstva kouzel dělají co můžou, aby jejich úřední budova vypadala co nejdříve stejně jako předtím. Větší část pater už byla opravená a kouzelníci i čarodějky všude jen kmitali. Každý měl spoustu práce.
Čaroděj naproti ní, Demerus Vebersky, byl vysoký, s mohutnou hrudí i rameny, husté vlasy mu spadaly skoro po ramena a levé straně brady měl úzkou jizvu. Druhý bystrozor – Smith – je nechal o samotě.
Vebersky se probíral její složkou, kterou už viděla u Bremiuse Voxe, když si měnila příjmení. Na stole před sebou měl rozložené fotografie několika Smrtijedů, které zpola zakrývaly všechny výtisky Denního Věštce za poslední tři dny. Angela zahlédla i několik titulků:
PÁN ZLA SKONAL RUKOU HARRYHO POTTERA!
Mnoho obětí v řadách odvážných členů Fénixova řádu
VĚTŠINA SMRTIJEDŮ NA ÚTĚKU!
DĚSIVÍ MOZKOMOROVÉ NENALEZENI
Chlapec, který zůstal naživu, je stále hospitalizován u Munga
Vrchní léčitel odmítá poskytovat podrobnější informace
DIBERIUS MEROGH jmenován novým ministrem kouzel
PRVNÍ SMRTIJEDI ODSOUZENI K SMRTI
Angela na sobě nedala nic znát, ale začínalo jí být z toho všeho na nic. Taky mírně znervózněla, když si Vebersky prohlížel pergameny v její složce už poněkud dlouho a stále nic neříkal. Nejspíš ji chtěl pořádně vydusit.
Konečně se narovnal a upřeně se na ni zadíval. Neuhnula pohledem. Věděla, že bude zase lhát. A to jí přece vždycky šlo.
Vebersky mávl ladně hůlkou, shrnul tím fotografie a Věštce na jednu hromadu a nechal si před sebou jen její složku a rozevřený dlouhý popsaný pergamen, který jí byl dost povědomý. Poté mávl znovu a vedle toho se objevil další čistý pergamen a vysoký brk.
„Dne druhého února roku 1998, kancelář číslo deset, druhé podlaží, Ministerstvo kouzel, výslech slečny Angely Mary Rosier Blackové, narozené devatenáctého září 1980,“ vysypal ze sebe Vebersky, jako by to omílal každý den.
Měla co dělat, aby se neušklíbla. To samé už si jednou musela vyslechnout. Bystrozor šlehl pohledem do papírů ve složce.
„Matka Mary Sandra Rosier Blacková, narozená dne třetího prosince 1961, datum úmrtí byste mi snad mohla říct vy…“ otočil se nečekaně na Angelu.
Hnědovláska trochu ztuhla a mlčela.
„Tělo vaší matky bylo nalezeno v jedné z kobek na Hradě Temného pána ve značném stupni rozkladu. Co mi k tomu můžete říct?“ pokračoval Vebersky tvrdě.
Lhaní začíná… pomyslela si Angela kysele. Mohla by samozřejmě říct pravdu, přiznat se a možná jít do vězení, i když to byla sebeobrana, jenže to už by pak nemohla pomoci Dracovi. Taky by ji tu mohli držet celé věky, kdyby vyšla úplná pravda najevo.
„Nejspíš nic moc, pane,“ odtušila. „Že je moje matka mrtvá, jsem zjistila až ve chvíli, kdy mě do té kobky strčili.“
„Opravdu?“ protáhl.
„Ano.“
„Jak je tedy možné, že se na náhrobku vaší matky na Death Manor objevilo i datum smrti třicátého září 1997?!!“ vyjel na ni bystrozor zprudka. „A to vzápětí po té, co jste se tam objevila vy!“
Angela úplně ztuhla. To si vůbec neuvědomila… Očividně toho na ni poslední dobou bylo moc.
„Nedělejte tu ze mě blbce, Blacková!“ vyštěkl Vebersky.
Stále se nedokázala donutit k nějaké odpovědi.
„No…!“ nahnul se k ní výhružně.
„To datum jsem odhadla,“ zamumlala tiše.
„A podle čeho?“
„Podle dne, kdy se mi naposledy matka ozvala,“ odtušila zdánlivě klidně.
„Cože?!“ vytřeštil na ni Vebersky oči. „Ale ve své předchozí výpovědi jste uvedla, že vás matka nijak nekontaktovala! To jste lhala?!“
„Ne,“ odsekla Angela a snažila se, aby to znělo naštvaně. „Dala mi o sobě vědět až poté.“
„Proč jste to nenahlásila!?“
„Vy byste udal vlastní matku?“ vyprskla Angela.
Vebersky se nechutně ušklíbl: „Co po vás chtěla?“
„Chtěla, abych se přidala na stranu Pána zla.“
„A vy?“
„Odmítla jsem to!“
„Hmpch!“ zafrkal bystrozor.
„Říkal jste něco?“ naježila se.
„Ne, a i kdyby, nemusíte se o to starat,“ zasykl nevrle. „Takže nemáte tušení, jak zemřela?“
„Ne,“ procedila mezi zuby.
Vebersky zase něco zabrblal a mrkl se na popsaný pergamen.
„Otec Sirius Black, narozen osmnáctého srpna 1960, datum úmrtí dvacátého pátého června 1995,“ pronesl nevrle, aby měl pro pořádek v papyru všechno a zase do ní zabodl pohled.
„Jak dlouho jste žila u Malfoyových?“
„Rok a dva měsíce, když počítám i dobu strávenou ve škole.“
„Kdy jste tam byla naposledy?“
„Třicátého prvního srpna. Ten den jsem odjížděla do školy.“
Kecy, kecy, kecy, zamumlal tiše protivný hlásek v její hlavě. Udivilo ji, že ho ještě vůbec má. Od Malfoyových se ve skutečnosti odstěhovala už na začátku července.
„Odcházela jste společně s Dracem Malfoyem?“
„Přirozeně,“ odtušila Angela suše.
„Hmm,“ hučel Vebersky. „Takže teď máte trvalé bydliště na Golden Street třicet tři… Je to tak?“
„Ano.“
„Tam jste byla naposled kdy?“
„Dnes dopoledne. Šla jsem se převléct na pohřeb.“
„Co jste dělala po pohřbu slečny Grangerové?“
Mírně se zamračila. Ty vtíravé otázky se jí vůbec nelíbily.
„To přece víte,“ ucedila. „Byla jsem na Death Manor a předělávala tam matčin náhrobek.“
Došlo jí, že ji určitě nahlásil ten dědek u vchodu.
„Kdy jste se naposledy viděla s Dracem Malfoyem?“
Nechala si chvilku, aby si tu odpověď promyslela a upřeně přitom bystrozora pozorovala.
„Na Hradě Pána zla, před čtyřmi dny. Bojoval s námi proti Voldemortovi. Ale to taky víte.“
Bystrozor po ní sekl pohledem.
„Daria Prescottová se tu vyjádřila dost jasně. Proto taky nechápu, proč je Draco na seznamu…“
Vebersky ji neomaleně přerušil: „Do rozhodnutí Ministerstva, kdo je hledaný Smrtijed a kdo ne, vám nic není, Blacková!“
„Ale to…“
„Výpověď slečny Prescottové i tu vaši ve prospěch pana Malfoye samozřejmě vezmeme v potaz!“ zasykl Vebersky. „Ale až ve chvíli, kdy ho dopadneme a zjistíme, co vše má na svědomí!“
Zaťala zuby, aby jí neuniklo něco nepředloženého.
„Proč jste se ještě nepodívala na seznam uprchlíků, který jsme vám poslali?“ vyštěkl na ni další otázku.
„A proč bych měla?“ otázala se klidně. „Doteď nechápu, proč jsem ho vlastně dostala.“
Veberskeho obličej začínal dostávat narudlý nádech. Angela si pro sebe škodolibě konstatovala, že ho určitě začíná pěkně srát.
„Například jste za svého pobytu na Hradě mohla poznat někoho, kdo na seznamu ještě není.“
„Nepoznala. Smrtijedi nosí masky, víte?“ podotkla Angela.
Spoléhala na to, že se na Ministerstvu neví o tom, jak moc blízko měla ke Smrtijedům a kolik toho mohla vědět. To věděli jen členové Řádu. A tušila to dobře. Vebersky zafuněl a prudce zaklapl její fascikl. Brk stále zuřivě škrábal po nekonečném pergamenu, jehož popsaná část se sama rolovala.
„Takže teď mi laskavě popište, co všechno se s vámi dělo od chvíle, kdy jste upadla do zajetí Smrtijedů,“ požádal ji se žraločím úsměvem.
Angela nepozorovaně zaryla nehty do dlaní.
„Jak se to stalo, už víme, i když Ginevra Weasleyová není zrovna nejsdílnější…“ pokračoval Vebersky.
Měla, co dělat, aby se nezvedla a nedala si odchod. Ten chlap jí byl čím dál tím víc odporný.
„A skončit můžete u okamžiku, kdy vás našli u bezvědomého pana Pottera,“ dodal slizce.
Angela potřebovala alespoň pět vteřin, aby se uklidnila. Takového neomalence už hodně dlouho nepotkala.
Nakonec se ale tedy pomalu nadechla a co nejstručněji mu popsala, co se s ní dělo a hlavně zdůraznila, jak moc jí a Harrymu pomohl Draco Malfoy. Samozřejmě se nezmínila o tom podstatném faktu, že se jí chtěl lord Voldemort pomstít za zradu. Že ji nechtěl jen kvůli Harrymu…
*
Poté co skončila, na ni Vebersky vychrlil ještě snad dvacet neskutečně vtíravých otázek, na které mu dávala dost vyhýbavé odpovědi a pak už konečně mohla podepsat výpověď a za doprovodu Smitha se vrátit do nemocnice. Neskutečně se jí ulevilo.
U Munga hned vyhledala Starskeho.
„Pane doktore? Mohla bych s vámi chvíli mluvit?“ zeptala se vážně.
Starske poslal mladou léčitelku, se kterou mluvil, za jejími povinnostmi a obrátil se k ní.
„Ano, slečno Blacková? Takže už jste se vrátila,“ konstatoval.
„Očividně,“ zareagovala s mírným úsměvem, hned ale zase zvážněla. „Podepíšu revers. Chci odejít z nemocnice.“
Starske se prudce nadechl: „Podívejte se, slečno! Vy snad vůbec neposloucháte, co vám…“
„Poslouchám, opravdu,“ přerušila ho klidně. „Napište mi prosím vás recept na ten lektvar, já si ho vyzvednu a vyležím to už doma.“
Starske si pro sebe něco brblal v tom smyslu, že to jí teda nevěří.
„Mám na to právo, to přece víte, pane doktore,“ nedala se Angela.
„Jistě,“ ušklíbl se léčitel a v duchu sesílal kletby na toho, kdo vymyslel revers. „No, dobrá. Jdu vám to sepsat, vezměte si zatím z pokoje věci.“
„Samozřejmě,“ přikývla Angela.
Když jí od pět minut později nechával podepsat nevelký papyrus a předával recept, který měla uplatnit v lékárně dole, znovu ji důrazně varoval, ať neplýtvá silami. Sice pokyvovala hlavou, ale stejně mu připadalo, že ho vůbec neposlouchá.
***
Když Ron dorazil večer zase do nemocnice, zamířil rovnou k Darie, která zaraženě seděla na židli naproti dveřím Harryho pokoje.
„Ahoj,“ oslovil ji.
„Ahoj,“ odvětila pomalu.
Vypadala zvláštně, skoro nepřítomně.
„Ehm, Angela je uvnitř?“ zeptal se tiše.
„Ne. Podepsala revers.“
„Co?!“ nechápal Ron. „Ale měla tu přece zůstat ještě nejmíň dva dny!“
„Já vím. Prý podepsala revers a odešla,“ odpověděla Daria hluše.
„To teda dost riskuje…“
„Jo.“
„Je ti něco, Dario?“
„Ne.“
Ron se zamračil a zkoumavě ji pozoroval. Nebyla tak zaražená jen kvůli Angele, ale nehodlal vyzvídat.
„Tak dobře. Já zajdu za Harrym.“
„Hmm…“
Raději se otočil a vešel do dveří hlídaných od dnešního rána dvěma bystrozory, kteří ho sjeli pohledem a vzali mu hůlku, než ho pustili dovnitř.
Když zase po čtvrt hodině vyšel ven, Daria už byla pryč.
***
V soudní síni bylo nacpáno k prasknutí. Nový ministr kouzel Diberius Merogh vypočítavě všechny procesy s chycenými Smrtijedy zpřístupnil veřejnosti. Samozřejmě až poté, co byla nejlepší místa v síni obsazena kouzelníky z vysokými konexemi.
Procesy se konaly v obrovské hale, která byla zhotovena propojením dvou starých dvoran. Na řadě na odsouzení byli Smrtijedi Crabbe, Macnaire a Malfoyová. Merogh si ve vysokém křesle spokojeně mnul ruce, když přejížděl očima shromážděný dav.
Lidé se morbidně chodili kochat utrpením těch, kdo jim způsobili tolik bolesti a strachu. Věková hranice na přístup do sálu byla patnáct let.
Narcissa šla na řadu jako první. Předběžná vazba na ní ještě nezanechala žádné vážné následky, i když byla bledá a pohublá. To spíš zkazky o novém vězení, které mělo Ministerstvo na utajeném místě někde na severu a ve kterém byl uvězněn například Peter Pettigrew, budily hrůzu.
Madame Malfoyová sama působila, že je jí jedno, co se s ní děje. Za celou dobu svého procesu neřekla ani slovo.
Když ji odváděli tři bystrozorové už odsouzenou k doživotnímu vězení, což bylo poprvé, co nějakého Smrtijeda neodsoudili k smrti, ven ze síně, ze svého stanoviska ve stínech vysoko vzadu u zdi se vzdálila postava s kápí, která jí kryla tvář. Vyšla ven jedním z východů, převzala si od vyhublého úředníčka svou hůlku a spěchala chodbou směrem k přemisťovací místnosti, která byla na Ministerstvu nedávno zřízena. Stáhla si kápi ještě hlouběji, když hlouček spatřila nedaleko před sebou. Soustředila se a ještě za chůze na sebe použila zneviditelňovací kouzlo, které se jí dělalo hůř než obvykle. Byla unavená. Skoro celou noc nespala jen kvůli tomu, jak se musela dohadovat s těmi arogantními bratry.
Potlačila zívnutí a klepla hůlkou na stříbrný náramek na levé ruce.
Bystrozorové i s odsouzenou Smrtijedkou se nechali zkontrolovat u vchodu do přemisťovací místnosti a klidně vešli. Angela se jen tak tak stačila protáhnout za nimi. Zabouchly se dvoukřídlé dveře, skupina postoupila dopředu a těsně před rudě vyznačeným kruhem se udiveně zastavila.
V kruhu před nimi se nečekaně a neslyšně objevila tajemná postava v černém. Angela za nimi mezitím už zamkla dveře.
Bystrozorové okamžitě napřáhli hůlky, jenže v tu chvíli o ni dva z nich přišli. Třetí kolem sebe stačil vytvořit štít a přitáhl madam Malfoyovou k sobě.
Odzbrojení bystrozorové skončili spoutaní na zemi. Angelino další kouzlo však přes štít neproniklo. Bystrozor se ušklíbl směrem, odkud vyletělo, ale pak už se obrátil k mladíkovi, který stál před ním s kapucí na hlavě.
Mladý Malfoy k němu pomalu přistoupil. Bystrozor ztuhl, když se na něj upřel jeho pohled. Draco vztáhl ruku k matce a lehce přes štít pronikl. Přitáhl si nechápající Narcissu k sobě, bystrozor jen stále šokovaně udržoval štít. Byl ale slabší, Angela ho prolomila a čaroděje odzbrojila. Za moment už žuchl na zem v mdlobách.
Pak se hnědovláska zviditelnila a s prchavým úsměvem pohlédla na Draca a Narcissu, která zírala do tváře svého syna ve stínu kapuce s nefalšovanou hrůzou.
Draco lehce pokývl hlavou a stejně tiše jako se objevil, tak se i s matkou vypařil. Vzápětí po něm se o něco hlučněji přemístila i Angela a snažila se zapomenout na to, že celou vteřinu poté, co Draco zmizel, vznášel se na místě, kde původně stál, tmavý obrys. Jako by se právě vypařil nějaký démon…
*
Matka byla v bezpečí. To mu prozatím stačilo. Alespoň jedna věc byla vyřízená. Angela byla neuvěřitelná. Když zjistili, kdy budou matku soudit, vůbec nezaváhala a hned naplánovala, jak by ji mohli osvobodit. Odkud věděla o té nové přemisťovací místnosti, mu neřekla.
Ještě štěstí, že bystrozorové žádný takový pokus nečekali, takže mohli využít momentu překvapení. A byli jen tři. Kdyby jich bylo víc, mohlo to skončit špatně. Kouzlit totiž mohla jen Angela. On přišel nejen o hůlku, kterou ztratil někde na Hradě, ale i o schopnost vyslat nějaké kouzlo nebo kletbu. Zkoušel to jak s hůlkou, kterou nelegálně sehnal na jedné ulici podobné Obrtlé pro matku, tak s tou Angelinou. Nic. Jen přemisťovat se mohl až s neuvěřitelnou přesností, i když pocit u toho měl dost zvláštní.
Myslel na rozhovor, který s matkou měl, než odešel. Plakala a prosila ho, ať pomstí svého otce. I když na ní viděl, že se ho děsí, stále měla v očích lásku, kterou mohla věnovat už jen jemu. Byl odhodlaný pomstít se za oba rodiče, ať ho to klidně stojí zbytek života, co v něm ještě byl.
Stavil se ještě na Obrtlé, jelikož ho Angela požádala, aby jí něco sehnal a přemístil se přibližně pět mil daleko od svého současného bydliště. Zamířil k sídlu Malfoyů pěšky ze severní strany, kde byl hustý les. Chtěl se projít a nestál o žádnou společnost. Sníh mu křupal pod nohama a od úst odcházely obláčky páry, když vydechoval. Ještě pořád se cítil tak podivně prázdný, nic se tím, že osvobodil matku, nezměnilo. Kráčel stále vpřed a přitom se mu před očima objevila ušklíbající se tvář Severuse Snapea. Nedokázal se jí zbavit. Uvědomil si, že celá jeho bytost chce vidět toho chlapa trpět.
Asi v polovině cesty zůstal najednou stát. Poznal, že už není sám. Obezřetně se rozhlédl, ale v temném lese toho moc vidět nebylo. Pak zaslechl šustivý pohyb za sebou. Klidně se otočil.
Přímo k němu rychle plachtila vzduchem vysoká postava v dlouhém plášti s kápí. Ani se nepohnul. Žádný strach se nedostavil. Jen ho napadlo, kde se tu vzali. Ministerstvo tvrdilo, že mozkomorové nejsou k nalezení.
Neudivilo ho, že ho nejímá hrůza. Kde by ji asi tak vzal. Vlastně mohl být rád. To, co vždycky zažíval, když se k němu přiblížil nějaký mozkomor, by nikomu nepřál.
Mozkomor se zastavil těsně před ním a pomalu se skláněl. Draco se stále nehýbal.
„Má duše by ti nechutnala,“ pronesl klidně. „To mi můžeš věřit.“
Postava se ještě víc sklonila a Draco se podíval zpříma do temnoty její kápě. Mozkomor ztuhl a pak se narovnal. Draco si všiml, že nedaleko za ním se objevili další dva. Postava se od něj odtáhla. Stále stál na místě. Mozkomor se obrátil a začal se vzdalovat, stejně jako ti druzí. Draca nečekaně něco napadlo.
„Počkej,“ ozval se tiše.
K jeho údivu zůstal mozkomor stát a otočil se zpátky k němu. Dracovi poprvé v životě přišla na mysl otázka, co jsou vlastně ve skutečnosti mozkomorové zač. Ale jestli mu rozumí… Na tváři se mu objevil ledový úšklebek.
*
Okolo útěku Narcissy Malfoyové z Ministerstva se rozpoutal hotový poprask. Merogh se na svém ministerském křesle mohl pominout, když zjistil, že jí k útěku pomohl Draco Malfoy, kterého stoprocentně poznal jeden z bystrozorů, kteří ji měli doprovázet do nové věznice. Kdo však byl ten druhý útočník, to se nevědělo.
Angela, na kterou naštěstí nepadlo žádné podezření, stále pravidelně chodila do nemocnice za Harrym. Jeho stav se neměnil. Dokázala tam u něj sedět celé hodiny.
Daria se teď musela starat o babičku, která od smrti svého muže značně pohubla.
Remus si Tonksovou odvedl k sobě domů. Všichni byli rádi, že budou ti dva konečně spolu. Ron trávil hodně času doma nebo na oddělení u Ginny. Své matce byl velkou oporou stejně jako ostatní bratři. Jen George stále chodil jako tělo bez duše. Těžce nesl ztrátu svého bratra.
Do nemocnice se ještě několikrát pokusili dostat reportéři z Denního věštce, ale u bystrozorů střídajících se na stráži u vchodu neuspěli.
Ministerstvo dál zuřivě pátralo po uprchlících. Příliš úspěchů ale zatím neměli…
***
Nehybně hleděl ven do tiché noci ze svého oblíbeného vikýře na půdě sídla Malfoyových. Ztrácel pojem o čase. Jak dlouho už tu stál? Hodinu? Dvě? Nevěděl.
Uslyšel za sebou kroky a mělký dech. Nepohnul se. O vteřinu později se po jeho boku objevila štíhlá hnědovláska. Nedívala se na něj. Upírala pohled jen ven.
„Jak jsi věděla, kde budu?“ zeptal se tiše.
Pokrčila rameny a zachvěla se. Stále si na jeho chladný hlas nemohla zvyknout, i když ten jí nevadil tolik, jako ty oči…
„Na tuhle otázku jsi mi kdysi odpověděl: Znám tě. Kéž bych teď mohla říct totéž…“ pronesla pomalu.
„Ještě před týdnem by to byla pravda,“ zareagoval Draco tak potichu, že si nebyla jistá, jestli se nepřeslechla.
Až teď na něj úkosem pohlédla.
„Byla jsi jediná, kdo tohle mohl říct,“ pokračoval.
„Teď už je na to pozdě,“ zašeptala.
Na to už nereagoval.
„Daria si o tebe dělá starosti,“ podotkla mírně vyčítavě.
Draco se ani nepohnul.
„Věří, že jsi naživu, ale ráda by věděla, co s tebou je…“ Angela na konci věty neklesla s hlasem a čekala.
„Nic jí neříkej,“ pronesl Draco tiše.
„Proč? Ona tě pořád miluje, Draco.“
„Právě proto. Nechci, aby mě takhle viděla. Musíš mi slíbit, že jí o mě neřekneš.“
„Ale, Draco…“
Prudce se k ní otočil a zabodl do ní pohled: „Bojíš se mě, že?“ zasykl náhle.
Angela mlčela.
„Tak vidíš. Prostě nechci, aby to věděla. Slib mi, že jí nic neřekneš,“ zopakoval nesmlouvavě.
„Dobře…“ vydechla neochotně.
Draco se znovu odvrátil. Odmlčeli se.
„Jen tak mimochodem… Ve Věštci dost přepírali to, že se do tohohle domu pořád nemůžou dostat bystrozorové,“ poznamenala Angela. „I tak mi došlo, že budeš nejspíš tady.“
„Žádný se tu ani nedostane, dokud je někdo z Malfoyů naživu,“ odvětil suše Draco.
„Co matka?“ zeptala se.
„Už je v bezpečí. U sestřenky, kam jsem ji odvedl, ji nikdo nenajde.“
„Jak to?“ podivila se Angela.
„Na Ministerstvu o ní ani jejím bydlišti není záznam.“
„Ach tak…“ pochopila velmi rychle.
Znovu to hluché ticho. Myslela, že se zeptá, ale nedočkala se toho.
„Sehnal jsi mi to?“
„Jo, mám to schované dole,“ přitakal klidně.
„Fajn,“ pronesla nesmírně tiše. „Už ho totiž našli.“
Draco se k ní otočil: „Kde je?“ vyrazil ze sebe.
Angela si při krátkém pohledu do jeho očí pomyslela, že přece jen u něj něco dokáže vyprovokovat emoce. Pomsta.
***
Snape těsně před setměním sebejistě vkročil do jednoho z postarších činžovních domů na předměstí Bristolu. Už dávno si sehnal menší byt jako pojistku. Bylo to sice mezi mudly, ale měl jistotu, že tady ho hned tak někdo nenajde.
Dnes mohl být spokojen. Zatím mu všechno vycházelo. Setkal se s některými z uprchlých Smrtijedů a dozvěděl se i o jiných, kteří už uprchli za hranice Británie. Když všechno půjde jako dosud, mohl by z něj být za nějakou dobu mocný kouzelník.
Vyšel do druhého patra a ušklíbl se přitom nad ženským jekotem, který se linul z druhých dveří na podlaží. Zastrčil do zámku klíč, pak ale vytáhl z vnitřní kapsy kabátu hůlku a zkontroloval zabezpečení.
Spokojeně ho pak zrušil a odemkl i klíčem. Vešel rychle dovnitř a zase za sebou zavřel. Zamířil do malé kuchyňky, položil na stůl tašku s nějakým jídlem a vysokou sklenici s podezřele rudým obsahem a chtěl rozsvítit hůlkou. Pak si jako už po tolikáté uvědomil, že je tu elektrika. Otráveně cvakl po vypínači a vrátil se do předsíně, aby si pověsil kabát. Hůlku přitom však nedal z ruky.
Mávl s ní ještě do kuchyně a postavil si na hořák vodu na čaj. Pak se obrátil ke dveřím do obývacího pokoje. Otevřel a bez zaváhání vešel. Chtěl přejít ke krbu, ale v polovině místnosti zůstal stát, jako by do něj uhodilo.
V jediném křesle, které tu bylo, někdo seděl. Stále ještě šokovaně pozvedl hůlku, neznámý zvedl hlavu a Snape ho ve světle dopadajícím z protější kuchyně poznal. V tu chvíli jeho hůlka odletěla někam za něj.
Než se stačil Snape vzpamatovat, Draco Malfoy se postavil a vrhl se na něj. Popadl ho za límec oběma rukama a tvrdě přirazil ke zdi. Severus se upřímně divil, kde se v tom štíhlém klukovi vzala taková síla.
Angela, která čekala u zdi za dveřmi, mezitím klidně jeho hůlku zlomila na dva kusy, hodila je do krbu a zapálila.
Snape se zahleděl do očí mladíkovi, který ho držel pod krkem a obešla ho hrůza. To, co měl v očích by vyděsilo každého… Jedině jeho oči něco vyjadřovaly. Tvář měl naprosto klidnou. Draco se natáhl a vrazil mu do brady takovou, že se Snape neudržel na nohou a skácel se podél zdi k zemi. Angela se ani nepohnula. Draco se k ní otočil a kývl. Seslala na Snapea, který se právě otřeseně sbíral ze země, mdloby.
*
Tma se kolem něj rozplynula. Otevřel pomalu oči. Okamžitě si uvědomil, že si překousl ret, když ho ten spratek udeřil a že je pevně spoutaný. Visel za ruce na zdi a nohy měl rovněž svázané. Rozhlédl se po malé dřevem obkládané místnosti s jedním oknem, za kterým už byla úplná tma. Před ním stála Rosierová a se založenýma rukama ho nenávistně pozorovala. Až nakonec si všiml postavy Draca Malfoye v jednom rohu ve stínech. Oba byli v černém.
Chraplavě se zachechtal, i když si uvědomoval, že ho dostali tihle dva smradi. Nevěřil, že se odhodlají ho zabít.
„Co je tady k smíchu?“ zeptala se nebezpečným tónem Rosierová. „Srabusi?“
Okamžitě přestal a odplivl si na podlahu sliny smíchané s krví. Došlo mu, že to bude mít určitě od toho hajzlíka Pottera. Angela se spokojeně ušklíbla.
„Co chcete, haranti?“ vyštěkl Snape.
„Pomstu,“ odpověděli oba najednou tichým studeným hlasem.
„Co vy mi tak můžete udělat?“ zasykl. „Dva zrádci Pána zla! Ubožáci!“
„Opravdu vás to tak zajímá?“ zareagovala Angela.
Snape si jen něco odfrkl. Cítil, jak se mu pomalu odkrvují ruce. Provazy mu přiškrtili pořádně.
„Draco?“ oslovila Angela mladíka v rohu.
Mlčky k ní přistoupil a něco vytáhl z kapsy bundy. Podával jí malou lahvičku.
„Díky. Pomůžeš mi?“
Jen kývl. Snape se zašklebil.
„Veritasérum?“ ucedil opovržlivě.
„Ano, chci se jen dozvědět pár věcí, pane profesore,“ odvětila Angela a přistoupila k němu spolu s Dracem, který měl stále týž nehybný výraz.
„Sama dobře víš, že se tomu lektvaru dá vzdorovat,“ vyprskl Snape. „Si myslíte, že to na mě bude stačit?“
„Ano,“ přikývla Angela sebejistě. „Tenhle totiž není zrovna legální, víte? Draco ho sehnal za celý majlant.“
Sice se vzpíral, ale nakonec do něj společnými silami celý lektvar nalili a přinutili ho, aby jej celý spolkl. Draco se zase postavil do rohu a Angela si přičarovala pohodlné křeslo, do kterého se posadila.
„Jméno?“
„Severus Siberius Snape,“ odpověděl Snape okamžitě.
„To je celkem děs,“ konstatovala Angela. „Kdy vás nakazili upíři?“
Tak takhle mě našli… došlo Snapeovi.
„Před osmi lety a třemi měsíci,“ odvětil vcelku přesně.
„To vy jste poslal na Draca v šestém ročníku ty mozkomory?“
„Ano.“
„Proč?“
„Zasloužil si to.“
„Jen z vašeho hlediska. Co proti němu máte?“
„Nenávidím ho,“ odvětil Snape klidně. „Je to syn Luciuse Malfoye. Toho, jež mi ukradl ženu, kterou jsem miloval.“
Angela se odmlčela. To ji překvapilo. Ale s ohledem na Draca se v tom nehodlala dál patlat.
„Od kdy jste vydíral mou matku?“
„Týden potom co mi Brumbál řekl, že pro něj špehuješ u Pána zla.“
Zaťala zuby. Nechtěla se nechat ovládnout vztekem.
„Víte, kdo poslal na konci července minulého roku na Grimmauldovo náměstí upíry?“
„Já.“
Angela zbledla. Takže její podezření se potvrdilo. Ten hajzl…
„Jak?“
„Dal jsem jim tvoji šálu. Vzal jsem ji z tvého kufru. To bohatě stačilo, to bys ty měla vědět.“
„Jak jste věděl o tom, že po mě jdou?“ pokračovala Angela ve vyptávání.
„Patřím sice mezi nečisté, jelikož nejsem upír od narození, ale přece jen mám mezi nimi jisté kontakty. Jednoho z nich jsem se prostě zeptal. Přišlo mi podezřelé, jak se pořád vybavuješ s Margaret. Tu šálu jsem dal taky jemu. Pak už si něco vymyslel, odkud ji má.“
„Jeho jméno.“
„Říká si Daniel. Ale jeho latinské neznám. Jsou na to strašně hákliví.“
Snape sice v duchu zuřil, ale nedokázal si pomoct. Všechno se to z něj jen sypalo.
„Jakým lektvarem jste to postupně zabíjel profesora Brumbála?“
Profesor zaťal zuby a mlčel.
„No?“ pobídla ho Angela netrpělivě.
„Dematorios – Dech smrti,“ zasykl.
Skoro se otřásla. Začínala si uvědomovat, že tohle všechno ani vědět nechtěla. Ale prostě se musela zeptat.
„A co jste to dával Ginevře Weasleyové?“
Draco se v koutě poprvé pohnul. To bylo něco, co ho docela zajímalo.
„Byl to jen lektvar na zesílení negativních emocí. Jak už jsem řekl, úplně z ní čišelo, jak tě nenávidí. Do kuchyně jsem měl přístup jako každý jiný. Stačilo si zjistit, kde obvykle sedí, což bylo skoro pokaždé vedle Pottera a pak už to šlo samo,“ Snape se tvářil náhle nadmíru spokojeně. „Slyšel jsem, že jí přeskočilo,“ podotkl jízlivě.
Angela stiskla nespokojeně rty. Veritasérum přestávalo působit.
„Víte o některých uprchlých Smrtijedech?“
„Ano.“
„O kom?“
„Avery, Lestrange a Nottovi.“
„Kde jsou?“
Netopýr se škodolibě ušklíbl.
„Chceš někoho práskat?“
Angela se odmlčela a upřeně ho pozorovala. Promluvila, až po hodně dlouhé době.
„Mám vás právě tak dost, takže mám už jen jednu otázku,“ pronesla a stoupla si před něj.
„Angelo…“ ozval se za jejími zády Draco.
„Už jen moment, vydrž, prosím tě,“ zareagovala, aniž se k němu otočila. „Vlastně mě to ani nezajímá, ale přesto mi nedá, abych se vás na to nezeptala. Proč to všechno? Proč jste to dělal? Takovou dobu jste to hrál na dvě strany, ublížil přitom tolika lidem. Vždyť skoro ve všem špatném, co se stalo a nemá na tom vinu Pán zla, máte prsty vy! Co vám kdo udělal, že tak všechny nenávidíte?“
Snape na ni upřeně civěl a hodnou dobu mlčel.
„Tak já ti to řeknu, slečinko, jestli to chceš opravdu slyšet.“
Nezareagovala. On to stejně ani nepotřeboval.
„Proč bych neměl nenávidět celý svět, když on pro mě taky nikdy nic dobrého neudělal?!“ vyštěkl Snape nečekaně zuřivě a prudce sebou škubal v provazech. „Byl jsem nechtěné dítě v nečisté rodině, otec mě mlátil, jako kdybych byl cvičný pytel s pískem! I když jsem pak vypadl na školu, tam mě nesnášeli a šikanovali! Když jsem byl v pátém ročníku, otec mou matku zabil v záchvatu zuřivosti! Těsně po škole jsem se stal Smrtijedem a seznámil se s Narcissou, která byla o pár let starší. Miloval jsem ji! Ji jedinou! A ona mě pořád jen urážela a odmítala!“
Snape úplně supěl a prskal kolem sebe vzteky, takže Angela trochu couvla.
„To byl tak nádherný pocit vidět ji trpět! I ten arogantní zmetek, ten její manžílek, kterého si nakonec vzala, se úplně složil z toho, že musel zabít dítě, které čekala se mnou!“
Angela šokovaně ztuhla. Snape však ještě neskončil.
„Ani ne rok potom mě nakazili ti šmejdi! Hajzlové upírský! Ale s tím jsem se srovnal. Jelikož Narcissa se upnula na tebe ty Malfoyovský parchante!“ zavřeštěl Snape. Dracovi ve stínech nebylo vidět do tváře. „A já měl příležitost ublížit jí znovu, když ses objevil ve škole. Chtěl jsem, aby trpěla zase! Trpělivě jsem čekal! Až příliš trpělivě! Kdyby ses do toho tehdy nezapletla ty a ten proklatý Potter, tak by manželé Malfoyovi trpěli mnohem dřív!“ vyjel na Angelu.
Ani jeden z bývalých studentů Bradavic se nepohnul, aby zastavil Snapeovo běsnění.
„Pak se objevila tvoje uchvacující matinka! Pěkná děvka! Nejdřív mě svedla a pak odkopla. Však si to taky pěkně odnesla! A mstít jsem se mohl taky na tobě! Pěkně sis to vyžrala, co? Jen je škoda, žes na Hradě nechcípla stejně jako tvoje máti!“
Angela měla ve tváři ledový výraz.
„Aspoň že jsem mohl vlastnoručně oddělat tvýho fotra!“ vyštěkl znovu na Draca. „Neumíš si představit, jaké mi to působilo potěšení! A jak se tvoje matinka tvářila na to, co z tebe teď je, co?! Všichni jste si to vyžrali! Ano, všichni!“
Netopýr dostal záchvat příšerného smíchu. Řehtal se snad minutu, než mu konečně došel dech. Jen prudce oddychoval a přelétal pohledem od nehybné Angely k Dracovi ve tmě a zpátky. Rozhostilo se dusné ticho. Angela ke Snapeovi ještě jednou přistoupila a zahleděla se mu do vzteky a nenávistí sálajících očí, která si v ničem nezadala s tou její.
„Jste hnusná svině,“ pronesla tiše a ledově klidně. „Ale na každého jednou dojde.“
Odvrátila se od něj a přešla k jediným dveřím, před kterými zůstala chvíli stát.
„Dělej si s ním, co chceš,“ prohlásila směrem k Dracovi a vyšla ven.
Dveře se za ní zacvakly. Snape zabodl pohled do postavy v rohu.
„Tak pojď, chlapečku!“ zasykl posměšně. „Jen se předveď, jak velký jsi borec bez kouzel!“
Draco Malfoy ho chvíli nehybně pozoroval. Pak se pohnul, sehnul se, vzal o zeď opřené železné páčidlo a tiše ke Snapeovi visícímu stále na zdi přistoupil. Když do něj zabodl svůj pohled, Severus ztichl a po tváři mu přeběhl nádech strachu.
Angela zůstala stát venku na polorozpadlé verandě malé chaty hluboko v horských lesích a bez jakéhokoli pohnutí poslouchala bolestný řev linoucí se z vnitřku chaty. Zaťatými pěstmi však zaháněla třas rukou.
Draco vyšel ven sotva o tři minuty později. Stále stála na stejném místě. Na chvíli se u ní zastavil.
„Nestojí mi ani za to, abych si s ním dál špinil ruce,“ pronesl chraptivě.
Pak sešel dolů z verandy do sněhu, kde si očistil dlaně od krve. Poté zamířil do lesa. Angela ho vyprovodila pohledem a vrátila se dovnitř.
Bývalý profesor lektvarů se choulil u zdi v kaluži krve. Snape už jen tiše sípal a třaslavě se nadechoval. Když vešla, upřel na ni lesknoucí se pohled. Opřela se o zeď a čekala. Nespustila přitom z něj oči.
O pár minut později se Draco objevil ve dveřích a zahleděl se na třesoucího se Snapea.
„Tak… už mě… zabij…“ prodralo se Snapeovi skrz rozbité rty a díry po vyražených zubech. „Jestli… na to máš.“
„On vás ale nechce zabít,“ pronesla jízlivě místo Draca Angela. „On chce, abyste trpěl největším možným způsobem do konce života. Stejně jako to chci já.“
Snape se pohnul, jako by se od nich chtěl vzdálit, ale jen zaskučel novou bolestí nad zlámanými kostmi. Angelu ne poprvé napadlo, kdy Draco tak zesílil.
„Nechceš raději odejít?“ otočil se Draco na Angelu.
„Ne,“ zavrtěla rozhodně hlavou. „Zůstanu.“
„Dobře… Jak chceš.“
Draco ustoupil ze dveří, dovnitř vplula vysoká postava v černém plášti s kápí a cíleně zamířila k dobitému profesorovi. Snapeovy oči se rozšířily hrůzou. Mozkomor se k němu s odporným srkavým zvukem sehnul.
„Ne… Ne… Ne…“ zaslechla Angela ještě Snapea šeptat.
Pak už jen řval nezvladatelnou hrůzou. Na poslední chvíli odvrátila pohled. Draco však celou scénu s nepohnutým výrazem sledoval až do úplného konce.
576 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...