Až do poslední chvíle nevěřil, že to dokáže. Že nakonec opravdu vyřkne ta dvě slova tvořící jednu z Kleteb, které se nepromíjejí. Ale jakmile opustila jeho ústa a s ozvěnou se odrazila od stěn Komnaty, zvláštním způsobem se mu ulevilo.
Z jeho hůlky poprvé a nejspíše také naposledy vyšlehl paprsek jasně zeleného světla, stejně jako z Voldemortovy. Postavil se mu. Udělal, co mu bylo určeno. Teď už je to na osudu. Nezáleží na něm. Vykonal, co měl. Ať se stane, co se má stát…
Myslel přitom všem na Angelu. Na svého andílka. Tak moc ji miloval… Ještě před rokem a půl by ho vůbec nenapadlo, že je schopný tak propadnout lásce. Přišel už o příliš lidí, na kterých mu záleželo. O rodiče, o Siriuse, o strýce a bratrance, o Albuse Brumbála, o Hermionu… I Angela tu skoro umřela. Bez ní by jeho život už neměl cenu.
V podstatě mu bylo jedno, jestli teď umře. Jen přitom chtěl vzít lorda Voldemorta sebou. Nechtěl, aby dál pokračovaly ty hrůzy, které se odehrávaly poslední dva roky a trpěli kvůli tomu nevinní. Aby ta zrůda mohla dál ubližovat jí a ostatním. Za žádnou cenu to nechtěl dopustit.
K tomu, aby se pokusil zachránit Angelu, se neodhodlal jen kvůli lásce, kterou k ní choval. Také proto, že až příliš dobře věděl, že na tohle střetnutí stejně jednou musí dojít. A z pohledu těch, kteří pod hrůzovládou Pána zla trpěli a přicházeli o své blízké, bylo lepší, aby na ten střet došlo spíše dříve než později… Musel ho zastavit, i kdyby to jeho samotného mělo stát život.
Dva zelené paprsky, ze dvou hůlek – sester, se střetly mezi dvěma protivníky na život a na smrt v obrovském záblesku. Zalily je oba oslepujícím smrtelným světlem.
Harrymu v celé hlavě od jizvy zažehla taková bolest, až měl pocit, že se mu musí rozskočit na tisíc kusů. Kdyby mu fungovaly hlasivky, řval by bolestí. Nic neviděl, jen tu odpornou záři. Slyšel táhlý nářek a křik. Volání a jekot mnoha a mnoha hlasů.
I přes ten řev a neuvěřitelnou sžíravou bolest, která mu kolovala celým tělem, se mu podařilo udržet si před očima obraz dívky, kterou miloval. Chtěl, aby právě ona byla to poslední, na co bude myslet. Musel na ni myslet. Nemohl připustit, aby ho v poslední chvíli ovládla nenávist k Voldemortovi, která naplňovala jeho duši.
Nevěděl, jak dlouho to všechno trvalo, ale připadalo mu to jako celá věčnost. Jako by se čas zastavil a nechtěl se pohnout ani o kousek vpřed. Bolest se ještě vystupňovala a Harry pochopil, že už to nevydrží. Jeho vědomí se ponořilo do požehnané hluboké tmy…
***
Severus Snape zamrkal, aby se zbavil mžitek před očima, které mu zůstaly i poté, co mohutný zelený záblesk zmizel stejně rychle, jako se objevil. Nevěřícně si třel levé předloktí, které ještě před chvílí hrozilo tím, že mu snad uhoří. Když si vyhrnul rukáv, šokovaně zpozoroval, že jeho Znamení zla, ještě před chvílí černé jako uhel, zesvětlelo a zůstal po něm jen tmavý obrys.
Že by…? Tohle může znamenat jen jediné. Ten smrad to dokázal… pomyslel si nevěřícně.
Momentálně mu to ale mohlo být jedno. Podle hluku někde od hlavního vchodu do hradu, na tyhle úvahy nebyl čas. Jeho kolegové nejspíš obranu Hradu pěkně podělali.
Pomalu přešel kolem zdobeného zábradlí, zahleděl se dolů na tělo mladíka se světlými vlasy a spokojeně se ušklíbl. Už se chtěl vydat po schodech k němu, když se odněkud kvapně přiřítila vysoká postava s dlouhými světlými vlasy a poklekla k tělu. Snape se zarazil. Byla to Narcissa Malfoyová.
Otočila k sobě rozbitou tvář svého syna. Pak vytáhla třesoucí se rukou hůlku a začala mu kouzlem rány a zlomeniny léčit. Snape se potměšile usmál. To už mu nepomůže… Nasadil však soucitný výraz a sešel k ní dolů.
Narcissa plakala a nejspíš o tom ani nevěděla. Jen se stále pokoušela tvrdohlavě uzdravit Dracovy rány, které však zůstávaly stále stejné. Draco samotný byl ke Snapeovu údivu při vědomí. Chrčivě se nadechoval, zrak mu zastíral mrak bolesti a z koutku úst mu vytékala rudá krev.
Smrtijedka plná zoufalství k němu vzhlédla: „Severusi, kdo mu to udělal?“ zachrčela.
Snape zavrtěl bezmocně hlavou: „Nevím, teď jsem se sem dostal… A náš Pán…“
Narcissa ho stejně neposlouchala. Znovu se sehnula k synovi. Znovu a znovu přejížděla hůlkou po celé délce jeho těla.
„Proč to nejde…?“ nechápala. „Proč?“
„Nějaká kletba…“ zašeptal Snape. „Umírá, Narcisso.“
„Ne… To není možné! Ne!“ vykřikla vdova Malfoyová. „On už ne!“
Severus se neviděn ošklivě usmál. Takže už našla i svého bývalého manžílka…
„Můžeš ho zachránit…“ poznamenal nahlas vážným tónem.
Narcissa k němu prudce vzhlédla s náhlou nadějí ve tváři. Snape jí upíral pohled do očí a nevšiml si, že se Dracův zastřený pohled zaměřil přímo na něj.
„Jak?“ zeptala se chraptivě.
Snape sáhl hluboko do vnitřní kapsy hábitu a vytáhl z něj lahvičku, kterou si schovával už hodně dlouhou dobu. Původně sice byla určená pro někoho jiného, ale když se mu naskytla taková příležitost… Lucius Malfoy byl mrtvý a jeho milovaný syn Draco bude díky téhle lahvičce…
Musel se pevně ovládat, aby se nezačal smát nahlas. Narcissa ho napjatě pozorovala. Ani jeden z nich si momentálně nevšímal otřesů a hlasů, které doléhaly až k nim odněkud zdola. Snape poklekl a vztáhl k ní rozevřenou dlaň. Narcissa se nevěřícně zahleděla na malou lahvičku naplněnou až po okraj stříbřitým obsahem.
„Tohle zabírá na všechno…“ podotkl Severus.
„Ale to je… to je…“ nadechovala se namáhavě Narcissa. „Jak jsi to…“
Snape pohlédl na Draca, který začínal jen tichounce sípat. Už je neviděl. Oči mu zakalila chtivá přicházející smrt.
„Nemyslím si, že má moc času,“ zasykl.
„Ale to nemůžu!“ dostala ze sebe Narcissa.
„Bude žít.“
„Ne, to ne!“ vrtěla razantně hlavou. „To by pro něj bylo ještě horší než smrt!“
„Ty svého syna nemiluješ?“ otázal se Snape jízlivě.
„Severusi…“
„Když to neuděláš ty, udělám to já,“ pronesl ledově.
Narcissa nestačila zareagovat. Snape ji kouzlem spoutal a posadil ji tak, aby na Draca dobře viděla.
„Severusi… Severusi… Prosím, nedělej to!“ žadonila Narcissa. „Prosím! Pro všechno na světě tě žádám, ať ho necháš být!“
Snape se jen ledově pousmál. Tenhle tón od ní chtěl vždycky slyšet. Teď už však bylo na prosby pozdě.
Jednou rukou Dracovi násilím otevřel ústa a druhou do něj nalil celý obsah lahvičky. Bylo to na poslední chvíli. Narcissa táhle zasténala a po tvářích se jí začaly kutálet další slzy.
„Nee… Ne… Proč…?“ vzlykala zoufale.
Snape si jí nevšímal. Počkal, dokud si nebyl jistý, že Draco tekutinu polkl, odhodil lahvičku někam za sebe a vstal.
Ano, konečně se mu dostalo zadostiučinění… Zničil ty, kteří zničili jeho. Naposledy přeletěl pohledem nehybného Draca, bílého jako stěna a rozklepanou plačící Narcisu.
Krutě se ušklíbl a rozběhl se směrem k nejbližší komnatě na přemístění. Tady už skončil.
*
Angela se nesmírně pomalu posadila. Ani nevěděla, jak se vlastně ocitla na zemi. Pátravě se rozhlédla. Zrak měla podezřele zamlžený a strašně se jí motala hlava. Harryho čupřinu ale rozeznala nedaleko od sebe. Pokusila se vstát, jenže ke svému vlastnímu šoku se dokázala dostat jen na kolena. Odplazila se tedy po nich až k nehybnému tělu. Napravo viděla koutkem oka nějakou tmavou hroudu, ale vůbec si jí nevšímala. Nahnula se nad Harryho obličejem a marně se snažila zaostřit.
Měl zavřené oči, brýle nakřivo a ve tváři byl bledý jako sama smrt. Vztáhla třesoucí se ruku a sáhla mu na ledové čelo. Z očí se jí samovolně řinuly slzy. Rukou sjela níž a dotkla se ho na krku. Buď měla tak necitelné prsty, nebo opravdu pod jeho studenou kůží nic necítila.
Pohledem se vrátila znovu na čelo, ze kterých se mu při pádu na zem odhrnuly prameny vlasů. Něco se na něm změnilo…
Usilovně se snažila přijít na to co, jako by to bylo kdovíjak důležité. Pak jí to došlo. Jeho jizva byla pryč. Nezbylo po ní vůbec nic…
Zatmělo se jí před očima. Celá zmalátněla. S podivným klidem si uvědomila, že nejspíš umírá. Na její tělo i duši už toho bylo prostě příliš. Položila se na Harryho hruď a zavřela oči.
*
Remus pracně prokulhal kolem svázané a nepřítomně zírající Narcisy Malfoyové a jejího syna Draca, nad kterým se sklonil Aberfort Brumbál, aby mu zjistil tep. Jen zavrtěl hlavou a zase se narovnal. S několika kouzelníky se vydal dál chodbou, kam před nimi zmizelo několik Smrtijedů.
Lupin zamířil ke schodům, po kterých se dostal nahoru za pomoci Shiernové a oba s nataženými hůlkami i houfem dalších kouzelníků za zády postupovali chodbou. I když se Smrtijedi z kdovíjakého důvodu po tom obrovském záblesku rozprchli do všech stran, pořád si ještě museli dávat pozor na mozkomory. Ani po těch tu nebylo ani památky. Zatím se však nikdo neodvažoval doufat v dobrý konec.
Nejprve našli Dariu Prescottovou v bezvědomí. Jedna kouzelnice se k ní starostlivě sehnula. Pokývla hlavou, že se o ni postará. Opatrně šli dál. Před nimi panovalo jen dusné ticho.
Se špatným tušením vešli do rozlehlé komnaty, která sloužila Voldemortovi a jeho Smrtijedům nejspíše za shromaždiště a zůstali tiše stát dva metry od vchodu. Nenaskytl se jim právě utěšený výhled.
Kousek od dveří leželi na podlaze bezvládní Crabbe, Goyle a jejich synové. Na opačné straně komnaty se s šíleným pohledem krčila spoutaná Bellatrix Lestrangeová. Po jejich levé ruce seděl na zemi Ron Weasley, v náručí pevně držel bezvládné tělo bledé dívky s dlouhými kudrnatými vlasy a celý se třásl. Jeho zarudlé oči jako by je ani neviděly.
Uprostřed místnosti blíže k nim ležel na zemi dlouhý pokrčený černý hábit, ve kterém bylo navlečené cosi, co bylo možná kdysi živé. Naproti neurčité jakoby spálené hroudě nehybně ležela hubená hnědovláska, s hlavou opřenou o tělo černovlasého mladíka. Přestože vypadala opravdu strašně, s jistotou ji poznali. Angela Blacková. Mezi ní, Harrym a černou hroudou ležely na zemi ohořelé zbytky dvou hůlek.
„Harry!“ vydralo se Lupinovi z hrdla. Nedokázal tomu zabránit.
Poprvé za celý útok na Hrad se na svých nohou malátně zakymácel. Shiernová ho popadla za paži a dala si ji kolem ramen. Společně obešli to neurčité cosi, co snad kdysi bývalo mocným lordem a rychle přešli k Angele a Harrymu. Pobledlý pan Weasley pomalu zamířil s Billem Weasleym k nejmladšímu synovi.
Remus si klekl k Harrymu a Margaret k sobě otočila Angelu. Nedokázala potlačit šokované nadechnutí. Musela si projít učiněným peklem.
Lupin se snažil nahmatat Harrymu tep a Angela pootevřela na malou škvíru oči. Měla v nich cosi, co se bývalé bradavické profesorce vůbec nelíbilo.
Mladá Blacková něco nesrozumitelně zašeptala a definitivně upadla do bezvědomí.
*
Všichni kouzelníci, kteří prošli kolem nehybného Draca, včetně několika Smrtijedů, kteří tudy před nimi utekli, mířili dál po schodech nebo do chodby. Narcisu Malfoyovou už někdo odvedl. Zajaté Smrtijedy hned umisťovali do předběžného vězení. Draca Malfoye si nikdo nevšímal. O padlé se hodlali postarat až později.
Mladík však nebyl tak mrtvý, jak na první pohled vypadal. Ve chvíli, kdy byla většina členů Řádu v horní Komnatě na shromažďování přívrženců Pána zla, se jeho tělo pohnulo. Pomalu se zapřel o ruce a posadil. Na chodbě nikdo nebyl. Bez jakýchkoli očividných problémů vstal na nohy. Otevřené rány, které ještě před chvílí zohavovaly jeho tělo, byly pryč.
Nějakou dobu stál na místě, jakoby nevěděl, co tu vlastně dělá. Nakonec se otočil a neslyšně zmizel v bludišti chodeb.
***
V rozlehlé kouzelnické Nemocnici svatého Munga bylo nadmíru živo. Těch několik členů Řádu, kteří útok na Hrad temnoty přežili bez jakékoli úhony, sem dopravovali ostatní, kteří na tom nebyli už tak dobře. Onen zelený záblesk, po kterém začali Smrtijedi prchat, přišel v pravou chvíli.
Útočících vlkodlaků je sice s přehledem zbavili kentauři, ale přívrženci Pána zla začínali být ve značné výhodě. Kouzelníci a čarodějky na straně Řádu už padali únavou, i když jim přišli pomoci bystrozorové, kteří měli za úkol dobýt Ministerstvo, což se jim také povedlo.
Po chodbách, kde byli usazení méně vážně ranění a trpělivě čekali, pobíhali lékouzelníci a léčitelé v citrónově zelených hábitech. Největší ruch panoval na příjmu pacientů, ale také hlavně ve čtvrtém patře, kde se ti nejlepší léčitelé pokoušeli kouzelníky a čarodějky zbavit pěkně hnusných kleteb, které schytali při souboji se Smrtijedy.
Přes mnohé padlé a vážnost situace raněných panovala v celé budově jakási povznesená nálada. Zpráva o smrti Toho, jehož jméno se nesmělo vyslovit se roznesla po nemocnici rychlostí blesku.
Jakmile se předseda Kouzelnické Rady doslechl, že se v nemocnici objevil i Aberfort Brumbál, okamžitě přispěchal, aby pokrytecky vyjádřil své potěšení nad tím, že se akce zdařila. Slíbil také, že se osobně postará o zajaté Smrtijedy, které bez ohledu na jejich ranění odváděli do předběžné vazby, než nad nimi bude vynesen rozsudek. Aberfort se ho znechuceně velmi rychle zbavil. Měl úplně jiné starosti.
Část Smrtijedů se na Hradě podařilo zajmout a jen několik jich při obraně zemřelo. Členové Řádu a ostatní sahali ke smrtícím prostředkům jen zřídka. Většina přívrženců Pána zla utekla poté, co bezpochyby poznali, že jejich vůdce padl. S velkým nasazením po nich pátral oddíl bystrozorů z Ministerstva, které úspěšně znovu obsadili.
Ministerská rada sestavovala podle dostupných informací seznam uprchlých Smrtijedů, kteří byli stále velmi nebezpeční a kouzelníci se před nimi museli mít na pozoru. Rovněž vydali do celého kouzelnického světa varování před značným počtem mozkomorů, které měl lord Voldemort na povel a kteří jako by se propadli do země. Nebylo po nich ani vidu ani slechu.
Fénixův řád už měl na své straně obětí víc. Odneslo jich to skoro dvakrát tolik než Smrtijedů. Přívrženci Pána zla si servítky nebrali. Ale z toho, že lord Voldemort padl, byli nadšení všichni. Snad až na ty, kteří v boji o někoho přišli.
Tento fakt se z nemocnice rychle šířil dál a dál. Po sovách, přes krby i osobně, prostě všude, kam se jen dalo. Do rána už celý kouzelnický svět slavil. Avšak většina těch, kdo se o jejich štěstí zasadili, teď bojovala v nemocnici o život. Včetně Harryho Pottera, na kterého se teď připíjelo v každé kouzelnické domácnosti. Každý věděl, že právě Chlapec, který zůstal naživu, lorda Voldemorta nakonec zabil. Jejich tušení a předchozí šuškání o tom, že právě Potterovi je určeno, aby se mu postavil, se jim potvrdilo.
Nikdo však netušil, co se s ním stalo dál. Informace o těch, kteří se prý přímo zúčastnili posledního střetu s Pánem zla, se přísně střežily. Vůdce Řádu, Aberfort Brumbál, se oprávněně obával odplaty Smrtijedů, kteří by ve vzteku a zoufalství byli schopni čehokoliv.
*
Ron Weasley seděl s hlavou v dlaních na jedné z židlí ve čtvrtém patře. Už dvě hodiny, po kterou bylo v pokoji se zavřenými dveřmi před ním snad šest léčitelů, se nepohnul. Jeho starší bratr, Charlie Weasley, stál vedle něj u zdi se sklopenou hlavou a rukama založenýma na hrudi. Bill Weasley ještě pomáhal přivádět do nemocnice raněné. Jakoby jich nebyl nikde konec. Ginny ležela na pokoji někde na konci chodby. Zanedlouho ji prý měli převážet na Oddělení pro trvalé následky působení magie, či lépe řečeno v jejím případě lektvaru.
Arthur Weasley tam právě byl i se svou manželkou. Skoro půl hodiny ji musel uklidňovat, přestože dostala od jedné léčitelky lektvar. George Weasley ležel v pokoji před nimi, včetně dalších dvou lidí. Byl v bezvědomí. Nic jiného zatím nevěděli. Jeho bratr Fred byl mrtvý. Někdo z členů Řádu tvrdil, že ho zabil Avery. Jeden z uprchlých Smrtijedů.
Bledá Daria Prescottová seděla na zemi u zdi. Čelo měla omotané obvazem namočeným do hojivé masti. Nikdo ji nepřesvědčoval, aby se posadila na židli. Bylo by to k ničemu.
Dveře naproti nim se náhle otevřely. Ron i Charlie zvedli napjatě hlavy. Ronova tvář byla strhaná zármutkem. Daria k nim jen nepřítomně obrátila pohled.
Z pokoje rychlým krokem vyšla vysoká vyhublá léčitelka. Za ní se vznášela ve vzduchu pohodlná nosítka, na které dohlížel další léčitel se vztaženou hůlkou. Ležela na nich mladá hnědovláska bílá jako křída s namodralými rty. Už nebyla tak zřízená, jako když ji sem donesla Margaret Shiernová, ale nevypadala příliš zdravě. Než se dveře zase zacvakly, Ron za nimi zahlédl pobíhající žluté hábity kolem dalších dvou lůžek. Krátký průvod, který vyprovázela pohledem Daria, se vzdálil na druhý konec chodby.
Znovu se rozhostilo dusné ticho.
Po chvíli se otevřely nedaleké dveře výtahu. Vykulhal z nich Remus Lupin, jednu paži opřenou o berli a druhou o Nevilla Longbottoma, který kromě obvázané ruky a náplasti na tváři vypadal v pořádku. Zamířili k nim.
„Něco nového?“ zeptal se tiše očividně vyčerpaný Remus.
Charlie jen zavrtěl hlavou. Lupin se opatrně posadil na židli vedle Rona.
„Co Tonksová?“ obrátil se na něj starší Weasley.
Remus sklopil hlavu.
„Přežije to, ale… Zůstanou jí určitě nějaké následky,“ odvětil ještě tišeji než předtím.
Charlie chápavě mlčel. Věděl, že na Tonksovou dost ošklivě zaútočili tři vlkodlaci. A i když neproměnění, znamenalo to pro Nymfadoru změnu v životě.
Nečekaně se u nich odněkud objevila Shiernová. Přeletěla je pohledem a nejdéle se zastavila na Darie sedící na zemi.
„Tak co?“ ozvala se tázavě.
Znovu odpověděl Charlie: „Nic nového. George a Harryho mají pořád uvnitř. Blackovou někam odvezli.“
Margaret se zamračila a pak přešla k Lupinovi. Položila mu ruku na rameno.
„Teď jsem se dozvěděla o Tonksové. Mrzí mě to,“ pronesla.
Remus jen pokýval hlavou.
„Půjdu se zeptat alespoň na Rosierovou,“ rozhodla se Shiernová a zase odkráčela.
Po jejím odchodu k nim pomalým krokem dorazili manželé Weasleyovi. Bledá Molly se třásla a svírala v ruce zmuchlaný kapesník. Pan Weasley ji pevně držel kolem ramen.
„Ginny už převezli,“ obrátil se na své syny. „Nejspíš tu bude muset zůstat dost dlouho.“
Slova se mu z úst dostávala těžko a mluvil zlomeným hlasem člověka, který v krátké době o hodně přišel.
„Fred se bil statečně,“ promluvil nečekaně potichu Lupin. „Hodně nám pomohl.“
Arthur Weasley vděčně přikývl: „Děkuju, Remusi.“
Svou chvějící se manželku jemně posadil na židli. Ron stále mlčel.
Dveře pokoje se znovu otevřely. Všichni se k nim obrátili. Vyšel z nich vrchní léčitel Starske. Zaměřil se pohledem na dva dospělé se zrzavými vlasy.
„Manželé Weasleyovi?“
Arthur Weasley jen napjatě přikývl. Molly roztřeseně vzhlédla.
„Váš syn George je mimo nebezpečí,“ pronesl Starske klidně. „Byl v bezvědomí, ale teď už jen spí. Pokud všechno půjde dobře, měl by se do dvou dnů probrat.“
„Děkujeme…“ zašeptal Arthur se neskonalou úlevou.
Léčitel jen pokývl hlavou. Remus se pracně postavil.
„A Harry?“ vyrazil ze sebe.
„Informace o Harrym Potterovi smím poskytnout jen jeho poručníkům a to…“
„Harry už má jen tetu a ta je mudla,“ přerušil ho nečekaně Ron studeným hlasem. „My jsme ti, kteří jsou k Harrymu nejblíž, tak si nechte ty kecy a řekněte nám, co s ním je.“
Starske se nejprve zarazil, ale pak povolil: „Stav pana Pottera je vážnější. Ocitl se jakémsi druhu komatu, ze kterého se nám ho nedaří probrat…“
„Nedaří probrat?“ opakoval pomalu Remus.
„Bohužel,“ přikývl léčitel.
„Probudí se někdy?“ zeptal se tiše Ron.
Starske neurčitě pokrčil rameny: „Je to možné, ale velká pravděpodobnost není… A teď už mě omluvte.“
Vrchní léčitel zase zapadl do pokoje. Skupina zůstala zaraženě zírat na znovu zavřené dveře. Na chodbě panovalo ticho, až do doby, kdy se ozvaly rychlé dvoje kroky.
„Rosierová je na tom špatně,“ zahučela Shiernová, když k nim dorazila.
V patách za ní kráčel mladý léčitel. Většina hloučku se k nim otočila a Daria pomalu vstala ze země.
„Co je s ní?“ zeptala se napjatě.
„Dostala vysokou horečku, kterou se nám dosud nepodařilo srazit,“ osvětlil jim léčitel ne příliš ochotně.
Margaret Shiernová už mu však dost rázným způsobem vysvětlila, že Angela Rosier Blacková žádné žijící blízké příbuzné nemá.
„Jak to myslíte, nepodařilo srazit?!“ vyštěkl netrpělivě Remus. Pro dnešek už toho měl dost. „Nějaká horečka pro vás přece není…“
„Podívejte se, my tu děláme, co můžeme,“ odsekl léčitel nevrle. Sám byl už značně unavený. „Očividně si prošla dlouhým a krutým mučením a vypadá to, že byla vystavena tvrdému psychickém nátlaku. A potom do ní někdo nacpal dva silné povzbuzující lektvary, které jsou dnešními směrnicemi zakázány pro jejich vedlejší účinky! Víme o lidech, kteří měli dost velký problém poté, co pozřeli jeden, ale ona je v sobě měla nejméně dva!“
Mladý lékař toho řekl víc, než sám chtěl. Zpátky už to vzít nemohl.
„Ale to přece…“ vydechla Daria.
„Uděláme, co bude v našich silách, abychom z toho slečnu Blackovou dostali,“ pronesl vážně léčitel a rychle se odvrátil od pochmurné skupiny.
Kráčel zpátky na opačný konec chodby, aby mu už nemohli klást další otázky. Neříkalo by se mu lehko, že nikdo neví, zda se z toho někdy ta holka dostane. Zřídili ji opravdu řádně, i když na tom hradě prý byla sotva půl druhého dne.
***
„Ten Merogh je ale hajzl!“ rozohňoval se Dedalus Kopál s páskou přes oko a u stolu v bufetu, u kterého stál, široce rozkládal rukama.
Ron, který si byl v nemocničním občerstvení pro kafe a bral i pro Dariu, která se rovněž odmítala hnout z nemocnice, se k němu otočil. Kopála se marně snažil uklidnit Aberfort Brumbál. Remus Lupin usazený na židli je zachmuřeně pozoroval.
Ron si hůlkou raději vznesl kelímky s kávou do vzduchu a opatrně k nim přešel. Remus ho viděl, ale nezakázal mu to.
„Uklidněte se, Dedalusi! Co se stalo?“ otázal se Aberfort.
Odpověděl mu stále se rozčilující Dedalus, i když si ho vlastně ani nevšiml. Ron u nich stál a nic neříkal.
„Když jsme chtěli zaútočit proti Voldemortovi, tak od toho každýho zrazoval, ale když se nám to povedlo, tak toho okamžitě využil! Zmetek!“
„Co udělal?“ ptal se naléhavě Remus.
„Rada ho zvolila Ministrem kouzel!“
„Cože? Jak je to možné?!“ vyskočil Lupin od stolu a zapomněl i na bolavou nohu.
„Měl prý nějakou plamennou řeč, kterou doložil rovnou i skutky. Ujal se Smrtijedů, které jsme zajali! Tvrdě prý hodlá zakročit proti jejich proviněním a pochytat i ty, co utekli!“
Ron se raději znechuceně obrátil a zamířil k výtahu. Nechal trojici, ať si na slizkého Merogha zanadává sama. On na takové věci neměl náladu.
Cestou se stavil na oddělení pro pacienty s trvalým poškozením. Svou sestru skoro nepoznával. Museli jí dávat velké dávky utišujících léků, aby jim zase vzteky bez sebe nerozbila nějaké zařízení, jak už se jim jednou stalo. Léčitelé nedávali žádnou naději, že se z toho někdy dostane. Zjistili, že jí někdo pravidelně podával jistý lektvar, který z ní vytáhl a zesílil veškeré negativní emoce. Ginny se stala agresivní, majetnická a v jistých okamžicích skoro nepříčetná. Rovněž však také strašně lítostivá. Záchvaty vzteku se u ní střídaly s výbuchy pláče. Vzhledem ke svému nepředvídatelnému stavu musela být dokonce oddělena od ostatních pacientů.
*
Na Harryho stav se přišel ten den optat zamračený Aberfort Brumbál, spolu s Shiernovou a McGonagallovou. Ron a Daria, kteří teď byli stále v nemocnici, jim nedokázali říct nic nového. Harry byl v tom podivném kómatu a Angela se zmítala v horečkách.
Alespoň že se večer druhého dne od útoku na Hrad temnoty probral George Weasley a převezli ho na jiný pokoj. Psychicky na tom byl však dost špatně. Dával si totiž za vinu smrt svého bratra…
*
„Prescottová? Prescottová!“
Daria sebou škubla a vzhlédla z nemocniční pohovky, na které už delší dobu seděla. Už asi sté kafe na stolku před ní dávno vystydlo. Byla to Margaret Shiernová.
„Ano, paní profesorko?“ zeptala se unaveně.
„Neměla byste tu pořád zůstávat,“ pronesla vyčítavě poloupírka. „Tohle vás zničí. Když se něco změní, určitě vám dá někdo vědět.“
„Já jsem ale byla venku,“ odvětila Daria klidně. „Dopoledne měl můj děda pohřeb.“
Shiernová se zarazila. Černovláska před ní byla očividně unavená, ale v očích měla odhodlaný výraz. Tu z nemocnice nikdo nedostane.
„Tak dobrá,“ povzdychla si Margaret. „Kde je Weasley?“
„Na pohřbu,“ zareagovala Prescottová tiše. „Stejně jako všichni ostatní Weasleyovi.“
„Ach, na to jsem trochu pozapomněla…“ zahučela Shiernová.
Nejraději by si sama nafackovala. Přece včera na poradě Řádu ještě Brumbál připomínal, že většina obětí má smuteční obřady právě dnes.
„No, nemůžu se tu zdržet, pořád máme spoustu práce. Jak je na tom Rosierová?“
„Blacková,“ opravila ji automaticky Daria. „Už je to lepší. Tvrdili mi, že horečku překonala. Jen nikdo neví, kdy se vzbudí. Jestli se vzbudí…“
Margaret si odkašlala a odněkud vytáhla dlouhý papyrus.
„Jestli se tedy probere, dejte jí prosím tohle,“ požádala Dariu a podávala jí jakýsi seznam jmen. „Je to seznam Smrtijedů, o kterých víme, že uprchli. Mohla by vědět, kde se schovávají. A také by nám ještě mohla napsat, o kterých ví, ale nejsou na seznamu.“
„Hmm, dobře…“ zahučela Daria a přeletěla pohledem seznam. Nad jedním jménem zalapala po dechu. „Draco? Ale ten přece…“
„Já vím,“ přerušila ji Margaret. „Řád vzal vaši výpověď v potaz. Tohle je ale seznam z Ministerstva. Berou ho jako uprchlého Smrtijeda. Meroghovi ani Radě to nikdo nevymluví.“
Daria se škaredě zamračila. Po tom všem, čím si Draco prošel…
„Víte o něm něco?“ zeptala se s malou nadějí.
„Bohužel ne, jako by se propadl do země,“ zavrtěla Shiernová hlavou. „A ještě něco… Pokud by se Ros- ehm, Blacková ptala na svou matku, tak o její tělo se Řád také postaral.“
„Dobře …“ kývla Daria smutně hlavou.
***
Neměla ponětí, kolik času uběhlo od doby, co se jí před očima rozlila tma. Pamatovala si, že naposledy velmi matně viděla tvář Margaret Shiernové. Za ten čas, co byla úplně mimo sebe, nevěděla vůbec nic, i když měla tušení, že by nejspíš měla. Velice pomalu se drala z bezpečné temnoty, která ji obklopovala. Vůbec se jí z ní nechtělo. Nemusela v ní na nic myslet, o nic se starat, ani nic cítit…
Ztěžklá víčka nadzvedla jen na úzkou škvíru a hned je zase zavřela. Jasné světlo do nich doslova bodalo. Zatím slyšela kolem sebe jen ticho. Pohnula ztuhlými rty, tiše vydechla a opatrně to zkusila znovu. Několikrát zamrkala, než se jí podařilo rozevřít oči natolik, aby se mohla rozhlédnout.
Zářivá bělost stropu nad ní se neumenšovala. Byla přikrytá až po klíční kosti tenkou pokrývkou a mělo by jí být teplo, ale nebylo. Cítila zároveň horko a zároveň zvláštní chlad. Celé tělo měla jakoby malátné a hlava jí příšerně třeštila tupou bolestí. Natočila ji pomalu na stranu.
Byla v malém nemocničním pokoji. Na židli vedle její postele seděla drobná vyhublá černovláska a se zavřenýma očima si podpírala rukou bradu. Na čele měla skoro zahojenou ránu. Oknem za ní bylo vidět, že venku krásně chumelí. Stmívalo se.
Angela pohnula prsty na rukou, aby se ujistila, že s nimi vůbec ještě může hýbat. Vyživovali její tělo zřejmě kouzly. Umělou výživu zavedenou neměla. Ztěžka vydechla a znovu zavřela oči. Nebyla připravená na to, aby se dozvěděla, co se stalo.
„Angie?“
Sevřela rty. To oslovení na ni dopadlo jako balvan.
„Angelo?“ zkusil to znovu dívčí hlas.
Ne příliš ochotně se na ni podívala. Daria na její otevřené zelenohnědé oči vytřeštila pohled. Pak jí unavenou bledou tvář rozzářil šťastný úsměv.
„Angelo, ty jsi vzhůru!“ zajásala tmavovláska hlasitě a Angelu rozbolela hlava ještě víc.
Daria vyletěla ze židle, na které seděla už několik hodin, sedla si na pelest a chytila Angelu za ruku.
„Jak se cítíš?“ zeptala se starostlivě. Její kamarádka pořád ještě nevypadala moc dobře. „Mám zavolat léčitele?“
Angela se vzmohla jen na zavrtění hlavou. Nechtěla, aby kolem ní někdo začal šaškovat s lektvary. Opatrně se zapřela na slabých rukou a s Dariinou pomocí se posadila. Přikrývka se jí svezla do pasu a odhalila bílou dlouhou košili.
Jakmile se však narovnala, všechno se s ní roztočilo. Zavřela oči a pomalu dýchala, aby zahnala nevolnost. Když se to kolem ní alespoň trochu uklidnilo, znovu oči otevřela.
Daria ji upřeně pozorovala. Angele padl pohled na stolek u postele. Natáhla k němu ruku a vzala do ní prstýnek z bílého zlata. Nechala jej v dlani a chvíli na něj zírala, než s vážným výrazem vzhlédla k Darie. Ta se neklidně zavrtěla. Hnědovláska jí však nedovolila, aby od ní odtrhla pohled.
„Žije…“ dostala ze sebe Daria nakonec.
Mladá Blacková se na ni stále upřeně dívala.
„Je v kómatu. Léčitelé jsou už bezradní. Nedávají mu moc velké šance, že se… probere.“
Říkalo se jí to těžko, ale Angela by stejně nedala jinak. Ta na její oznámení nijak nezareagovala. Jen si nasadila prsten na levý prsteník a pohledem se vrátila na stolek.
Pro změnu si k sobě stáhla stříbrný náramek. Studil. Daria moc dobře věděla, od koho jej má. Když ho našli v zadní kapse jejích zničených kalhot, léčitelé ho rovněž nechali u postele. Darie se znovu dostalo toho zvláštního pohledu od bledé hnědovlásky. Tentokrát však bezradně pokrčila rameny.
„Brumbál ho na Hradě kontroloval a prý prohlásil, že je mrtvý,“ dostala ze sebe tichým hlasem. „Ale když se vrátili pro jeho tělo, prostě zmizelo… Nikdo neví, kde je a jestli je vůbec naživu…“
Angela ustaranou černovlásku pozorovala s knedlíkem lítosti v krku a v očích ji štípaly slzy. Bez Draca by byli v háji. Naprosto a definitivně v háji. Zachránil jim všem krk. A nejspíš za to těžce zaplatil…
Znovu si lehla a náramek si natáhla na ruku. Vzpomněla si na řetízek s drakem, který si kvůli Harrymu sundala. Teď ji mrzelo, že ho u sebe nemá.
„Ministerstvo ho hledá jako Smrtijeda,“ dodala ještě Daria a usilovně mrkala, aby zahnala slzy. To Angelu vůbec neudivilo. Co jiného od nich taky čekat.
„Jak dlouho…“ přenesla ztěžka přes suché rty.
Daria věděla, na co se Angela ptá.
„Když počítám i tu noc, co tě sem přinesli, tak skoro tři dny,“ odvětila tiše.
Angela ztěžka vydechla. Tak dlouho? pomyslela si sklesle.
„Přece jen ti zavolám toho léčitele,“ dodala ještě Daria starostlivě a rychle se vzdálila.
O hodinu později…
„Angelo…“ vydechl překvapeně Remus Lupin, dosud sedící na židli před pokojem se zavřenými dveřmi. „Co tady vyvádíte! Vždyť máte být v posteli!“
Angela Blacková, jednou rukou si přidržujíc nemocniční nafialovělý župan a druhou se opírajíc o zeď, k němu zvedla ostrý pohled. I když vypadala úplně vyčerpaná, v očích měla zář odhodlání.
Remus se postavil. O berli se už jen zlehka opíral. Nohu měl skoro v pořádku.
„Angelo…“
Hnědovláska se podívala na dveře, pak zpátky na něj. Lupin si povzdychl.
„Neměla byste tam chodit,“ pronesl tiše. „To vám k uzdravení neprospěje.“
Stále se na něj upřeně dívala. Sklopil hlavu. Pak ji vzal jemně ale pevně za paži, aby jí pomohl ke dveřím. Když vešli, Angela se ho pustila a upřela pohled na jedinou vysokou postel v místnosti. Pomalu k ní přešla. Čím víc se blížila, tím jasněji viděla bledý obličej se zavřenýma očima orámovaný kšticí černých vlasů.
Remus z pokoje vycouval a zavřel za sebou dveře. Angela jemně položila svou dlaň na Harryho nehybnou ruku.
*
Když o čtvrt hodiny později vešla do pokoje tiše Daria, Angela stále ve stále stejné poloze upřeně pozorovala Harryho obličej.
„Angelo?“ oslovila ji pomalu. „Přinesla jsem ti něco na převlečení. Máš to ve svém pokoji. Hádám, že do postele už tě hned tak někdo nedostane.“
Angela jen trochu kývla hlavou, jako že rozumí. Daria se zachmuřila. Ten její výraz jí dělal starosti. I když se už probrala, nevypadala o moc líp.
Už ji to samotnou všechno nějak zmáhalo. A to se ještě pořád nemohla zbavit starostí o Draca. Věřila, že žije, ale drásalo ji pomyšlení, že nemá ponětí kde je a co se s ním děje. Teď o to víc, když už stoprocentně věděla, že on její babičku zachránil před smrtí. Z nějakého záhadného důvodu se totiž paní Merillové vrátily pravé vzpomínky na onu osudnou noc. Vzpomněla si i na to, že za ní byl Draco v nemocnici a změnil jí paměť. Jakmile se Daria včera k večeru konečně na chvíli objevila doma, hned jí to taky všechno řekla. Dělala si o ni velké starosti. Už jí zbyla jen vnučka a stará paní chtěla, aby byla šťastná. Daria jí neřekla, že Draco Malfoy zmizel…
Černovláska od sebe zahnala ty depresivní myšlenky.
„Měla by ses vrátit na pokoj, Angelo. Léčitele jsem sice umluvila, aby tě tu chvíli nechal, ale určitě si pro tebe přijdou, aby sis šla odpočinout.“
Na to už Angela nijak nezareagovala. Daria si povzdychla a nechala ji zase o samotě.
*
„Je to pravda, že se Blacková probrala?“ zeptala se Shiernová okamžitě, jak Dariu zahlédla před pokojem, kde ležel Harry.
Lupin byl momentálně u Tonksové. Daria přikývla.
„Tak proč se stále tak mračíte, Prescottová?“ nechápala Margaret.
„Od chvíle, co se probudila, řekla sotva půl slova,“ pronesla Daria tiše.
„To je pochopitelné,“ usoudila Shiernová. „Prožila strašné chvíle. Muselo se to na ní podepsat.“
„Mám o ni starost.“
„To se vám ani nedivím, ale… Musím vás o něco požádat,“ Shiernové se do toho očividně nechtělo.
„Co se děje?“ vzhlédla k ní Daria.
„Chtějí vás vyslechnout bystrozorové z Ministerstva. Přece jen jste byla přímo ve středu dění a Ron Weasley zrovna není, no… Aberfort Brumbál už je prosně nedokáže dál udržovat v patřičných mezích. Dožadují se přesných informací. Víte přece, že…“
„Ale ano. Samozřejmě že vím, co se děje,“ přerušila ji Daria. „Nemusíte mi to tu vysvětlovat. Máte mě tam zavést?“
„Ano,“ přikývla Shiernová. „A nejlépe asi hned.“
„Tak dobře,“ povzdychla Daria.
„Máte ještě ten seznam?“
„Ano…“
„Angele jste ho ještě nejspíš neukázala?“
Daria se na bývalou profesorku vyčítavě zadívala.
„No, jistěže ne, to byla hloupá otázka… Omlouvám se. Dejte mi ho. Zařídím u Starskeho, aby jí ho předal a pak půjdeme.“
*
„Slečno Blacková! Co tady pro všechno na světě děláte?“ rozčílila se štíhlá léčitelka, když vešla do Potterova pokoje zkontrolovat jeho stav. „Vy máte odpočívat v posteli!“
Angela Rosier Blacková už převlečená v džínách a tričku se ani nepohnula na židli, na které seděla. Za léčitelkou vešel do pokoje Starske.
„Slečno, takhle si můžete svůj stav zhoršit!“ vyčítala Angele blondýnka.
„Sáro, nechte slečnu tady,“ pronesl tiše Starske.
„Ale, pane doktore…“
„Doneste jí ten lektvar, co jsme jí předepsali a nechte ji tu!“ přerušil ji vrchní léčitel.
„Ano, pane doktore,“ vzdala to oslovená Sára a odkráčela pro dávku lektvaru.
Starske se zahleděl na mlčící dívku. Osobně ji viděl ve stavu, ve kterém ji přinesli. Byl zázrak, že vůbec mohla chodit.
„Je dobře, že už jste se probrala, slečno, ale slibte mi, že se budete šetřit, ano?“ pronesl Starske rázně.
Odpovědi se nedočkal.
„Sára vám přinese zředěnou směs z lektvaru, který jste v sobě měla. Vaše tělo se teď bez něj nějakou dobu neobejde, takže ho budete brát pravidelně.“
Starske si povzdychl, když se ani tentokrát nedočkal reakce.
„Bohužel vás musím ještě obtěžovat s tímhle seznamem…“ vytáhl z žlutého hábitu už trochu pomuchlaný pergamen. „Je z Ministerstva. Margaret Shiernová mi zdůraznila, že se na něj máte co nejdříve podívat.“
Léčitel položil pergamen na malý stůl u okna.
„Znovu vás důrazně upozorňuji, Angelo, abyste se šetřila. Jinak to může s vámi ještě špatně skončit!“ prohlásil zastrašujícím tónem a raději už rychle odešel. Už se na tu bezmoc v její tváři nedokázal déle dívat.
***
„Ahoj,“ ozval se tiše něčí hlas.
Nedala nijak najevo, že by si ho všimla. Dál seděla s pokrčenýma nohama na židli a upírala pohled na nehybnou tvář jeho přítele. Neodradilo ho to. Přitáhl si z druhé strany taky židli a posadil se.
„Z léčitelů jsem sice nic nevytáhl, ale jak vidím, nic se tu nezměnilo,“ pronesl nadmíru klidně.
Jen jeho oči prozrazovaly bolest, kterou cítí. V krátké době přišel o svou sestru, o lásku, o bratra a v podstatě i o nejlepšího přítele.
„Tys toho vždycky tolik věděla… Netušíš, co s ním je?“ zeptal se tiše.
Angela po hodně dlouhé době pomalu zavrtěla hlavou. Ron se trochu uvolnil. Alespoň nějaká reakce.
„Myslíš, že se probere?“
Angela se na něj podívala. V očích se jí v tu chvíli odráželo všechno utrpení, které musela prožít. Bezradně pokrčila rameny a vrátila se zpět pohledem k Harrymu.
„Nevypadáš moc dobře,“ poznamenal Ron.
Trpce se ušklíbla. Ron si uvědomil, že si o něm musí myslet to samé. Ještě chvíli u nich seděl, ale pak vstal a uklidil židli. Rozhodl se taky jít na Ministerstvo, aby tam Daria netrpěla sama.
„Hermiona má zítra pohřeb. V deset na Marvelském hřbitově v Lutonu,“ pronesl nesmírně potichu už zády k ní.
„Měla jsem tam umřít já,“ dostalo se mu odpovědi.
Prudce se obrátil. Její hlas zněl strašně vzdáleně, až mu připadalo, jestli se mu to nezdálo, ale skutečně odpověděla. Dívala se na něj.
„Co to říkáš?“ vydechl nechápavě.
„Měla jsem to být já,“ zopakovala jen Angela.
Zíral na ni a mrazilo ho v zádech: „Takhle nemluv. Nedalo se nic dělat. Vlastně za to můžu já.“
„Ne,“ popřela to okamžitě. „Za všechno můžu jen a jen já. Skoro všechno, co se stalo, je jen moje vina.“
Ron k ní rychlým krokem přistoupil, sehnul se a pevně jí položil ruku na rameno.
„Tak za prvé to není pravda a za druhé, když se tady budeš ze všeho obviňovat, nikomu to nepomůže! Nikomu, rozumíš?“
Angela se mu zahleděla do očí. Viděla v nich bolest, ale také ještě naději. Naději v to, že někdy zase bude šťastný. Ona tu naději už ztratila.
„Měla by ses trochu sebrat, Angelo!“ pronesl Ron důrazně a zase se narovnal.
„Díky,“ zašeptala Angela po chvíli, ale s pohledem sklopeným k zemi. „Díky, Rone. Zítra přijdu.“
***
Na podivně ztichlé Obrtlé ulici si skučivý vítr pohrával s velkými měkkými vločkami sněhu, padajícími z potemnělého nebe. Další krátký únorový den se chýlil ke konci. Krámky i obchody byly sice naoko pozavírané, ale ve skutečnosti skoro všechny prodlužovaly otevírací hodiny. Znovu obnovené Ministerstvo kouzel se s vervou pustilo do potírání všeho, co souviselo s černou magií a zde byli lidé, kteří mohli ohrožené osoby dotyčných starostí zbavit. I když bylo jen otázkou času, kdy dojde i na prohledávání obchodů samotných.
Kouzelníci a čarodějky povětšinou v tmavých hábitech kráčeli rychle svou cestou a nikdo si nikoho nevšímal. Bylo příliš nebezpečné pouštět se s někým do řeči na ulici. Bystrozorové už mohli čmuchat i tady.
Merlin věděl odkud se na ulici zatoulal vyhublý hnědočerný pes. Očenichal zadní vchody těch několika hospod, které měly otevřeno. Zoufale se snažil najít něco k snědku. Odvrátil se od další hromady odpadků a táhle zakňučel. Celý se klepal zimou.
S nadějí vzhlédl k přicházející postavě, ale ta naznačila nohou nakopnutí, takže zase rychle couvl. Poodběhl o kousek dál a natáhl čumák do úzké tmavé uličky. Zavětřil. Cítil, že by tam mohlo být něco k snědku. Třeba starý salám nebo dokonce plesnivá kotleta.
Mlsně se olízl a vcupital pár kroků do uličky. Pak se však zarazil. Ucítil ještě něco jiného. Něčí přítomnost. Jeho tělíčko se rozklepalo ještě víc. Nelíbilo se mu to, co cítil. Úplně vzadu v temných stínech někdo nehybně seděl.
Pes ještě jednou zavětřil, stáhl ocas a s vyděšeným kňučením z uličky utekl.
Neznámý v černém plášti s kápí hluboko staženou do obličeje se ani nepohnul. Vlastně si psa vůbec nevšiml. Byl schoulený v koutě u nějakých starých beden. Těch několik vloček sněhu, které pronikly až sem, se neslyšně usazovaly na jeho kápi.
Až po dlouhé době, kdy už z okolí mizely i poslední zbytky denního světla, zvedl hlavu. Zpod kápě vyklouzlo několik pramínků světlých vlasů. Kolem uličky někdo hlučně prošel, ale pak se zastavil a vrátil se zpět. Mladík zvedl oči a zahleděl se na neznámého.
Postarší čarodějka s dlouhými vlasy na něj sice viděla jen slabě, ale stejně se jí jeho upřený pohled zabodl až do žaludku. Spěšně odkráčela a ještě se cestou několikrát otočila s pocitem, že ji ten děsivý zjev sleduje.
Draco Malfoy vstal pomalu ze země až po dalších dvou hodinách. Neslyšně přešel tmavou uličku a vyšel z ní na opuštěnou hlavní ulici. Vzhlédl k nočnímu nebi. Sněžit už dávno přestalo a zpod tmavých mraků se ukázal jasný měsíc. Jeho světlo však neproniklo do Dracových nepřirozených očí, ve kterých se zračila jen hluboká temnota.
576 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...