I got a heart full of pain, head full of stress
Head full of anger, held in my chest
Uphill struggle
Blood sweat´n tears
Nothing to gain
Everything to fear
LINKIN PARK
Dva strážní, kteří dosud stáli nepohnutě, přistoupili k podstavci, ke kterému byl Draco Malfoy připoután. V síni vládlo dusné ticho. Všichni zaraženě mlčeli a sledovali, jak mladíka se světlými vlasy odvádějí v řetězech ze síně ke hlavnímu východu, kde už čekaly další stráže s hůlkami v rukou.
Harry i Daria se za ním dívali, každý ztracený ve vlastních pochmurných myšlenkách. Zkusili to, teď už se nedalo dělat nic.
Catherine se otočila k řadám za sebou a pohledem hledala bratra. Nenašla ho. Zamračeně pátrala po celé síni, a pak ho konečně objevila. Stál u zdi nedaleko dveří, ke kterým odváděli odsouzence.
Alex upíral upřený pohled na Draca, který se nechával bez sebemenší známky odporu odvádět. Když už od něj byli sotva dva metry, nejspíše jeho oči vycítil, protože zvedl hlavu.
Jejich pohledy se střetly. Alex nedokázal rozeznat, jestli v té hluboké šedi vidí nějakou lítost, vztek nebo strach. Nebylo v nich nic. Jako by ho už absolutně nic nezajímalo. Pak ho vyvedli ven a byl pryč.
Alex až teď povolil nevědomky zadržený dech. Pak zachytil pohled své sestry a opětoval jí ho.
Catherine nedokázala rozpoznat výraz, který měl její bratr ve tváři. Ale byl tak zvláštní, že ji donutil se nad ním zamyslet. Pak ale potřásla hlavou a pohled raději sklonila ke kabelce na lavici.
V jedné ze zadních řad seděla dáma, obličej přikrytý krátkým závojem, který byl součástí velkého klobouku. Její oči hleděly na dveře, kterými mlčícího mladíka odvedli, velmi zvláštním způsobem. Se zármutkem a zároveň s úlevou.
Kdyby se na ni některý z přítomných jen trochu zahleděl, nejspíše by v dámě rozpoznal jistou osobu, která v této síni už rovněž byla souzena. Ale nikdo si jí nevšímal.
Když se za trojicí zabouchl vchod, Harry sklopil hlavu.
„Dělali jsme, co se dalo,“ zašeptala vedle něj Daria. „Stejně bylo jasné, že ho odsoudí.“
„Proč se to jen všechno takhle zvrtlo?“ pronesl Harry spíš pro sebe, než pro ni.
„Mohlo to dopadnout i hůř,“ reagovala pochmurně.
Rada se zvedla, všichni ostatní také. Papaláši odpochodovali a podivně zaražené obecenstvo se postupně pohnulo k východům.
Samantha hned zamířila dolů k Harrymu. Přistoupila k němu a konejšivě ho vzala za ruku. Nijak na to nereagoval.
„Ahoj,“ pokývla hlavou k Darie.
Ta ji přejela zkoumavým pohledem.
„Ahoj,“ odvětila poté na pozdrav. „Daria,“ představila se a natáhla k ní ruku.
Sam se potěšeně usmála.
„Samantha, ale můžeš mi říkat Sam,“ pevně jí ruku stiskla.
„Dobře,“ přikývla Daria a úsměv jí zdrženlivě opětovala.
Pak pohledem sledovala Catherine, která mířila k východu. Alex tam na ni čekal. Když k němu dorazila, prohodili spolu pár slov, pak ji vzal kolem ramen. Oba bez ohlédnutí odešli spolu s davem dalších čarodějů, ve kterém se Darie ztratili z očí.
„Půjdeme?“ nadhodil Harry tiše.
Obě dívky přikývly.
***
Místo, kam se dva zamračení bystrozorové přemístili se svým vězněm v závěsu, působilo nesmírně pochmurným dojmem. Bylo jako stvořené pro natáčení nějakého praštěného mudlovského hororu.
Ocitli se na malé mýtině zahalené mlhou. V husté bělobě se rýsovaly obrysy mohutných jehličnanů. V těchto místech se ještě držel sníh, byli tedy někde dál na severu.
Bystrozorové ho okamžitě vlekli dál. Prošli úzkou pěšinou a sotva po pár vteřinách se před nimi objevila nízká kamenná budova s malými okny. Svítilo se v nich. Venku stáli před domem na stráži dva čarodějové v černých hábitech a s kápěmi na hlavách. Upřeně je pozorovali. Prošli kolem nich bez zastavení a vešli do průchodu, ve kterém nepříjemně táhlo.
Zastavili se přibližně uprostřed u dubových dveří, které se hned otevřely.
Jeden z Dracových průvodců natáhl k upjaté čarodějce s mastnými vlasy, která se v nich objevila, nějakou kartu. Prohlédla si ji a pak zabodla pichlavý pohled do Draca.
„Draco Lucius Malfoy,“ zavrčel ten samý strážný.
Přikývla, vrazila mu kartu zpátky do ruky a zabouchla za sebou dveře.
Odvedli ho na druhou stranu, kde už se mlha trochu protrhávala.
Draco ucítil vodu jen chvíli předtím, než ji před sebou uviděl. Vodní plocha se před nimi táhla, kam oko dohlédlo. Zamrkal a podíval se pořádně. Byl to vodní příkop. A za ním se v dálce a mléčném oparu tyčila obrovská skála. Byli nejspíše někde v předhůří. A na jejím vrcholu bylo něco příliš pravidelného na to, aby to byl opravdu vrchol. Albaran.
Jeho momentální věznitelé ho beze slova předali dvěma dalším, rovněž v černém oblečení. Ti mu zkontrolovali řetězy, pak ho vzali za paže a zavedli na něco, co vypadalo trochu jako široký létající koberec.
Jeden z nich ho stále pevně svíral, zatímco druhý se soustředil na plošinu. Poklepal na ni třikrát hůlkou a ona i s nimi hladce vzlétla. Uvědomil si, že se nedokáže vůbec pohnout. Jako by ho plošina k sobě připoutala. Zamířili přes příkop. Draco bezděčně pohlédl přes okraj.
Vodní hladina pár metrů pod nimi byla tmavá a nehybná. Nepřirozeně nehybná. Pak se tam ale něco mihlo. Zahleděl se pořádně. Připadalo mu, že se v ní najednou něco pohybuje. Rychle, velice rychle. Jakoby zahlédl i ostré zuby. Bez zájmu odvrátil pohled zase před sebe.
Letěli pomalu, ale přesto jím otřásala zima. Nedokázal tomu zabránit.
Začali stoupat o něco výš. Jen o chvíli později pochopil proč. Příkop končil a za ním následoval široký pruh vydupané a skalnaté země. Panovalo nad ní hrobové ticho.
Když už se nacházeli někde zhruba v polovině, napravo od nich se ozval příšerný táhlý řev. Jeho strážce se ušklíbl, ale ani se nepohnul. Draco tím směrem pohlédl a v mlze zahlédl děsivý obrovský obrys. Pak se tam rozzářily rudé plameny.
Došlo mu to téměř okamžitě. Draci. Tohle zakleté místo hlídali draci.
Prudce zamířili vzhůru. Letěli teď téměř kolmo podél ostrých skalisek. Draco vzhlédl k pevnosti, která se tyčila nad nimi. Zdi Albaranu působily dojmem, jako by byly postaveny ze stejného materiálu jako skála, na kterém se vězeňská pevnost tyčila. Tvrdý vyhlazený kámen. Hladké, beze škvír a otvorů. Žádné mříže nebo jiné nesrovnalosti, jen vysoké hladké zdi.
Letěli východním směrem a pak přímo k jedinému místu v celé zdi, které nebylo její neměnnou součástí. K velké tepané bráně z tmavého dřeva neurčitého původu. Přistáli na malém prostranství vytesaném přímo do skály, asi pět metrů před ní.
Strážce ho odvedl z plošiny. Dracovy řetězy na kamenech zacinkaly. U vchodu do jeho budoucího trvalého bydliště už čekali čtyři kouzelníci v tmavě modrých hábitech s hůlkami v rukou.
Jeho dosavadní průvodce jim pokývl a oni už si ho bez řečí přebrali.
Černooděnec se vrátil k plošině a Draco spíš vytušil, než viděl, že zase vzlétli.
Brána, jediný přímý vchod do pevnosti, se pomalu rozevřela dokořán bez jakéhokoli viditelného zásahu strážných. Modří ho odváděli dovnitř tak rychle, že skoro o řetězy na nohou klopýtal.
Vešli do velké dvorany osvětlené mnoha pochodněmi. Vedla z ní nezměrná spousta dveří a před nimi se točilo do výšky jedno schodiště. Strážní ho vzali doprava do místnosti, která byla ozářena ještě dvakrát jasněji. Plápolaly tu také dva ohně a uprostřed stála pevná velká židle, pokud se tak dalo říkat výtvoru vytesanému do kamene. Hrubě ho do ní usadili. Řetězy se obmotaly kolem dokola tak pevně, že téměř nemohl ani dýchat.
Jeden ze strážných mu jediným škubnutím utrhl pravý rukáv košile až u ramene. Dracovy oči utekly k dalšímu, který se pro něco shýbal k rudým uhlíkům v koši u zdi. Narovnal se. V rukou, na kterých měl nasazeny rukavice z dračí kůže, držel dlouhé kovové kleště zakončené podlouhlým hrbolatým plíškem, který byl rozpálený doběla.
Další strážný na plíšek namířil hůlkou a on téměř nepatrně změnil tvar.
Jeden z dalších, kteří stáli před ním, se zaměřil pohledem na jeho hrdlo a pak přistoupil blíž.
„Copak to tady máme?“ protáhl.
Prstem vytáhl na světlo řetízek, který měl Draco kolem krku.
„Je to stříbro,“ zahuhlal druhý rádoby znalecky.
„Že by ti to dala ta tvoje kurva?“ zasykl posměšně zase první. „Taková starostlivá…“
„Asi aby si ho nesežrala!“ zachraplal další hrubým hlasem, až se mu knír třásl.
Draco jen zaťal zuby. Strážný škubl a utrhl mu řetízek s drakem z hrdla.
„To tady potřebovat nebudeš,“ procedil a spokojeně si ho zastrčil do kapsy.
Pak k němu přistoupil modrák s kleštěmi, na tváři škodolibý škleb. Ostatní na něj rovněž lačně upírali pohledy. A Draca poprvé, ale ne naposledy napadlo, co to je tady zaměstnané za cvoky.
Strážný zaryl rozpálený kov tvrdě do kůže těsně pod Dracovo rameno. Draco zařval strašnou bolestí, která mu spalovala kůži i sval a vyháněla mu z hlavy cokoli jiného. Tomuhle se prostě nedalo bránit, ani kdyby člověk chtěl.
Bolelo to i poté, co ten modrý zmetek po nekonečně dlouhé době železo odtáhl a vrátil ho do zpět do jeho lůžka v uhlících.
Draco přivřel oči, aby zabránil vytéct slzám bolesti. A to už na něm řetězy povolily a znovu ho popadly hrubé ruce.
Přes mžitky bolesti viděl, že ho vyvedli znovu do hlavní dvorany. Pak zamířili ke schodišti, vystoupali nahoru, odbočili do úzké chodby. Už se trochu vzpamatoval, ale v rameni mu škaredě pulzovalo. Míjeli spoustu mříží. Za většinou z nich bylo dusné ticho, za některými zaslechl vzlyky, za jinými nářek, řev nebo nadávky. Několik vězňů stálo přímo u mříží a pozorovali procházející strážné prázdnýma očima. V ohybu chodby zastavili.
Jeden strážný přistoupil k mřížím a přiložil k nim hůlku. Zazářilo to ošklivou zelení a kovové mříže zmizely. Draca dovnitř doslova vhodili.
Tvrdě dopadl na kolena a dlaně a narazil si je o špinavou kamennou podlahu.
„Doufáme, že se ti bude líbit ubytování, hajzle,“ zasykl jeden z nich.
Strážní se zachechtali a o chvíli později se vzdálili.
Draco ztěžka oddychoval. Pomalu vzhlédl, vlasy mu spadly do očí.
V kobce panovala hluboká tma, kterou narušovalo jen mihotavé světlo pochodní z chodby, které do ní dopadalo skrz mříže. V jednom koutě slabá vrstva shnilé slámy, ve druhém jakási proláklina, která měla nejspíš sloužit jako záchod. Jinak nic. Až na to, že cela byla z jedné strany místo kamenné zdi opatřena mřížemi po celé délce. Druhá půlka byla prázdná. Zahlédl na ní dveře.
Nezaujatě se odvrátil, odplížil se ke zdi a znaveně se o ni opřel. Ruka mu podvědomě vyjela k místu, kde ho ještě před chvílí hřálo stříbro. Zavřel oči. Okamžitě ji před sebou uviděl. Jak ta se na něj dokázala podívat. Ty její oči.
I kdyby se opravdu snažil, už si ji nikdy nedokáže vyhnat z myšlenek, z hlavy, ze srdce. Nikdy.
Teď, když o ni nadobro přišel, připadal si, jako by mu někdo vyrval duši z těla. Znovu.
***
Narcissa za sebou s úlevou zavřela dveře vedoucí do sklepa pod jejich domem. Potěšilo ji, že tajná chodba je neporušená a očividně i neobjevená. Celé sídlo bylo zabezpečené perfektně. Zatím si na jejich ochraně vylámali zuby všichni ti neschopní otravové z Ministerstva.
Nadechla se těžkého vzduchu v hale. Popošla dál a svůj kufr nechala dopadnout na podlahu pod schodištěm. Přeletěla pohledem celou halu a potlačila vzpomínky, které se jí hrnuly na mysl dřív, než by ji stačily pohltit. Přes tvář jí přeletěl prchavý úsměv.
Kouzlem poslala svůj klobouk na věšák u hlavních dveří. Zhluboka si povzdechla. Mrzelo ji, že pro syna nemohla nic udělat. Udělal chybu, že se nechal takhle chytit. Teď shnije v tom podělaném vězení, do kterého ji kdysi taky chtěli strčit.
V očích ji zaštípaly slzy. Nebo se ho měla pokusit zachránit? Takhle skončit neměl. I když z něj šla hrůza. Bála se ho, i když to nikdy neřekla nahlas.
Ty jeho oči ji děsily k smrti. Bez emocí, tak temné a hluboké. Milovala ho a děsila se ho zároveň.
Byla ráda, že za celou dobu procesu nezvedl hlavu. Co kdyby ji zahlédl? Vyčítal by jí, že mu nijak nepomohla? Nenáviděl by ji? Nebo by mu to bylo jedno?
Zavrtěla nad sebou hlavou. Jaký mělo smysl o něčem takovém přemýšlet?
Když se dočetla, že ho zatkli, okamžitě se vydala na cestu, i když věděla, že tu nebude nic platná. Chtěla ho alespoň naposledy vidět.
Znovu zvedla kouzlem svůj kufr a zamířila nahoru po schodišti. Přespí tu a zítra odjede znovu do Francie. Bylo to tu pro ni příliš nebezpečné.
Zabočila vpravo, prošla kolem úzkých dveří, za kterými vedlo úzké schodiště na půdu, a zarazila se. Tam nahoře bylo jeho oblíbené místo… Jejího jediného syna.
Odnesla zavazadlo do temného chladného pokoje a vrátila se zpět. Dveře se bez odporu otevřely. Zamířila opatrně nahoru, schůdky ani nezaskřípaly. Vyšla až na půdu, vzpomínajíc na chvíle, kdy ho tady hledala, pohlédla směrem k otevřenému vikýři a ztuhla jako solný sloup.
Pak okamžitě zvedla hůlku a spolu s pohybem vyslala znehybňující zaklínadlo. To se však odrazilo od lesklého štítu.
Oproti tmavě modré podvečerní obloze se rýsovala neznámá postava. Opírala se o jednu veřej k Narcisse bokem, takže bylo poznat, že je to dívka. Na podlaze za ní se chvěly rozevřené listy posledního Denního Věštce.
„Kdo jste?“ vyštěkla Narcissa. „Jak jste se sem dostala?!“
„Proč jste přijela, madame Malfoyová?“ otázal se mladý ženský hlas místo odpovědi.
Narcissa sevřela hůlku pevněji.
„Trochu pozdě na pomoc synovi,“ dodala postava.
Malfoyová ztuhla.
Hlas měla ta ženská podivně zkreslený, jako by mluvila s obrovským vypětím, ale přece jí přišel povědomý.
„Kdo jsi?“ opakovala svou otázku, a pečlivě se snažila ovládat svůj hlas.
„Nepoznáváte mne?“ protáhla neznámá.
Narcissa postoupila blíž, hůlku stále připravenou. Došla až k ní, k otevřenému vikýři, odkud na ně vanul čerstvý vzduch jarního podvečera. Kolik takových večerů zažila ve společnosti manžela a syna. A teď je jeden mrtvý a druhý ve vězení. A nějaká taková nafoukaná koza jí tady…
Neznámá se otočila tváří k ní. Narcissa ztěžka zalapala po dechu. Až teď si všimla, že dívka sotva stojí na nohou a jednou rukou se přidržuje parapetu. I přes zpola zahojené jizvy, které jí hyzdily obličej, ji bezpečně poznala.
„Ty?“ vyrazila ze sebe šokovaně a ruka s hůlkou jí klesla.
„Já,“ přikývla Angela Blacková pomalu.
***
„Harry! Myslím, že něco mám!“
Samantha na něj volala hlasem, který čišel vítězným tónem. Harry pomalu odložil noviny, ve kterých se psalo o vyvraždění celé rodiny jednoho Lovce, a vstal z křesla u krbu. Vykoukl na chodbu.
„Pojď sem!“ vyzvala ho Sam z místnosti naproti, kde se nacházel horní salonek.
Uvelebila se tam s těmi svými materiály, co sehnala na Ministerstvu. Harry ji poslechl a zamířil k velkému stolu u okna, kde měla rozložený obrovský rodokmen ministra Merogha. Papír byl celý popsaný drobnými poznámkami a spousta jmen byla přeškrtnutých.
„Podívej,“ ukazovala na jedno ze jmen v červeném obloučku.
„Horwatz Radinus Merogh,“ přečetl si.
„Ministrův bratranec,“ začala Sam. „Už dvakrát ho podezřívali z používání černé magie. Nikdo mu ale nic nedokázal. Mezi Smrtijedy nepatřil, ale prý s názory Pána zla velmi sympatizoval. Před rokem se po něm slehla zem, když se chtěli pustit do vážného vyšetřování jisté příhody s neživými…“
Harry se po ní podíval. Vážně přikývla.
„Myslím, že jsem konečně kápla na toho pravého. Nikdo jiný z ministrovy rodiny mi nepasuje do našeho profilu zmetka, který se honí jen za ziskem a neohlíží se na žádné oběti.“
„Musíme to prověřit,“ zahučel Harry.
„To rozhodně. Nepomohl by nám někdo z Řádu?“
„Možná,“ připustil Harry. „I když moc se jich přesvědčit nedalo…“
„Už se nikdo nepřidal?“ zeptala se tiše.
Jen zavrtěl hlavou.
„Však to zvládnem,“ prohlásila povzbudivě a natáhla se na druhý konec stolu pro soupis adres, na kterých byl Horwatz posledně přihlášen.
Harry něco zahučel a posadil se na židli.
„A Remus si to taky nenechá vymluvit,“ mručel nespokojeně. „Chce pomáhat za každou cenu. A zrovna jeho jsem z toho chtěl vynechat.“
„Nymfadora nemá nic proti,“ konejšila ho Sam. „Včera jsem za ní byla.“
„Jak se jí daří?“ zeptal se.
„Zatím všechno v pořádku,“ usmála se.
„Fajn,“ pokýval Harry hlavou. „Alespoň něco.“
Sam trochu zvážněla.
„Za to u mě v práci to začíná nějak smrdět.“
„Co se stalo?“ zamračil se okamžitě.
„Ale nic… Jen se mi zdá, že na mě nasadili jednoho poskoka. Nespustí ze mne oči.“
Harry ji vzal kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.
„Dej na sebe pozor,“ pronesl vážně.
„To víš, že jo,“ přitakala a zahleděla se mu do tváře.
Vztáhla ruku a pohladila ho. Už jí nedovolil, aby ji zase sundala dolů. Chvíli se mu zamyšleně dívala do očí.
„Ještě pořád si vyčítáš, jak to dopadlo, že?“ otázala se.
Neodpověděl, jen pevněji stiskl její dlaň.
„Nemůžeš s tím nic dělat, Harry. To přece víš.“
„Vím,“ přikývl pomalu. „Právě že vím.“
***
Lynx, Serpens a Corvus stáli před Radou. V hale panovalo ticho. Všem nějak došla slova.
Pozvali si je sem všechny najednou a projednávané téma nebylo nijak veselé.
„Každopádně je to teď pro nás obrovská ztráta,“ prolomil nakonec nehybný vzduch Třináctý ze svého křesla nad ostatními. „V této chvíli by se nám Feles velmi hodila.“
„Jako ostatně celou dobu,“ poznamenala Corvus.
„Ano, to je pravda,“ připustil další člen Rady.
Lynx se jen ušklíbl.
„Hledali jste její tělo?“ zeptal se Třináctý.
Corvus a Serpens zavrtěli svorně hlavou.
„Snažili jsme se ji vycítit, lorde, ale… Pokud tam zůstala, nemohla to přežít,“ vysvětlil Serpens.
„Najděte ji,“ přikázal Vznešený nemrtvý. „Bude lepší mít jistotu.“
„Ano, lorde,“ uklonili se všichni tři upíři.
„Corvus, ty můžeš jít,“ vyzval ji poté Marcus.
Poklonila se ještě jednou a rychle odešla. Lynx a Serpens s očekáváním vzhlédli k shromážděným lordům.
„Máme důvodné podezření, že od nás někdo donáší,“ pronesl Marcus vážně.
Oba upíři se po sobě podívali.
„Myslíte někoho určitého?“ zeptal se Lynx.
„Ne,“ odvětil Třináctý. „Váš úkol bude toho zrádce najít.“
„To nebude nic jednoduchého,“ zavrčel Serpens nespokojeně.
„Ale pro vás dva nic nemožného,“ reagoval na jeho slova nejvyšší z lordů.
„Smím se zeptat,“ začal Lynx. „Jaký bude náš další krok?“
Radou něco zašumělo.
„Donesla se k nám jistá zvěst,“ promluvil poté Marcus. „Někteří čarodějové prý chtějí tuto válku zastavit.“
„Co je to za nesmysl?“ vyprskl Lynx.
„Nesmysl nebo ne, vybereš dva, kteří nám o tom zjistí víc,“ procedil upír.
„Ano, pane,“ sklonil hlavu Lynx. „Jak si přejete.“
Serpens se po něm úkosem podíval. Zdálo se mu, že v jeho hlase zaslechl jakousi podivnou jízlivost. Ale když se Lynx narovnal, v jeho obličeji po něčem takovém nebylo ani památky.
***
Draco velice brzy pochopil, proč měl Albaran tak špatnou pověst i přesto, že se o něm toho příliš nevědělo.
Sotva hodinu poté, co ho do jeho kobky vhodili, se dveře její druhé poloviny otevřely. Dovnitř zavanul ledový vzduch, studenější a protivnější než ten, na který si již zvykl. Po něm následovala vysoká postava v černém plášti. Ztěžka polkl.
Mozkomor se okamžitě nahrnul k mříži, která je dělila a pak už Draco neslyšel nic než odporný srkavý zvuk a hlasy ve své hlavě. Po půl hodině, kdy mozkomora zase odvedli, se cítil… Prázdný. Jiný výraz pro to najít nedokázal.
Nebylo to tak strašné jako kdysi, ale přesto. Přesto to bylo až příliš.
Tak ty svině si sem dovedli pár mozkomorů, aby mohli vězně pěkně vydusit. A samozřejmě, že se to tutlá, aby se to náhodou nedozvěděla veřejnost. Od druhé války s Voldemortem byli všichni na mozkomory mírně řečeno vysazení.
Bylo jich však nejspíše málo a střídali se. Každý dostal svůj díl. Ve zkratce řečeno, pěkně odporná část dne.
Jídlo se rozdávalo dvakrát denně. Ráno a večer. Svého prvního přídělu se ani nedotkl. Neviděl důvod, proč si prodlužovat trápení. Čím dřív se bude moct na celý tenhle svět vykašlat, tím bude raději.
Když strážný v modrém zjistil, že nic nesnědl, vrátil část mříží, které nechal zmizet na místo a odpochodoval se zvláštním úšklebkem. O chvíli později se vrátil se dvěma dalšími. Pustili se do něj posměšky, nadávkami, kopáním a pěstmi.
Nakonec si odplivli a oznámili mu, že nakládačku dostane pokaždé, když nesní to, co se mu sem na tácu dodá.
Pak mu vyráchali obličej v odporné kaši neurčitého původu, která byla k večeři, a s odporným chechtotem vyšli ven. Draco počkal, až jejich kroky odezní na chodbě a opatrně se posadil. Nic mu nezlomili, ale každá rána ho bolela jako čert. Setřel si krev z úst a tu nechutnost z obličeje. Pak se znovu opřel o zeď na úplně stejném místě, jako když přišli.
V noci nezavládlo v pevnosti ticho.
Slyšel vzlykot, nářek, křik, smích a všechno dohromady, jako by se k němu donášely zvuky z celého vězení. První noc ani nezamhouřil oko.
Ráno dostal kus tvrdého chleba a něco v plechovém hrnku, co se snad ani nedalo nazvat vodou. Tupě to do sebe napěchoval a zase se vrátil do rohu.
V poledne mu vedle přibyla společnost. Tentokrát troska někoho, kdo kdysi snad býval člověk.
Trvalo mu skoro hodinu, než poznal v chvějícím se bledém mužíčkovi s velkými nahnědlými zuby Petera Pettigrewa. Ten se celou dobu plazil po cele po čtyřech z jedné strany na druhou a díval se po něm vytřeštěnýma očima.
Když pro toho chudáka zase přišli, jeden strážný přistoupil k mříži a podíval se na něj.
„Zanedlouho budeš jako on, Malfoyi. Přesně jako on,“ zazubil se na něj a šel pomoct druhému.
Pettigrew v jejich sevření podivně pištěl, pak se za nimi konečně zavřely dveře.
Další den se konala mozkomorova druhá návštěva. Ani ho nenapadlo myslet si, že by se na to dalo zvyknout. Mohl jen doufat, že k němu toho návštěvníka nebudou vodit častěji.
Zase hnusné jídlo. Nějaká břečka. Když něco nechal, strážní se k němu okamžitě nahrnuli.
Další bezesná noc. Bolestné vytí se neslo chodbami. Rozechvívalo tělo i mysl.
K ránu se k němu donesl šílený smích. Poznal ho. Alespoň o tom byl přesvědčený. Připadalo mu, že se směje jemu. Byla to Bellatrix.
Dny mu splývaly jeden s druhým. Netušil, jak dlouho už tu je zavřený, ale připadalo mu to jako věky. Na zápach vlastních výkalů z rohu už si zvykl. Na ty ohavnosti, kterými je krmili jako zvířata téměř. Už alespoň nezvracel. Návštěvy vedle přicházely s železnou pravidelností. I když se je snažil nevnímat, každá v něm zanechala otřesnou vzpomínku.
Jednou strážný zapomněl v jeho cele lžíci. Z hliníku nebo z nějakého podobného šuntu. Schoval si ji.
Pak, bylo to někdy v noci, seděl zase ve svém rohu u zdi a pomalými tahy ryl do kamenné ledové plochy vedle sebe. S prázdným pohledem a neutuchající vytrvalostí.
***
Toho dne se sám vydal na zátah proti dvěma upírům, kteří byli hlášeni u domu nějakých mudlů. Pokusil se je chytit, ale utekli. A to se je ani nesnažil zabít. Nepotřeboval je mrtvé, k čertu!
Když se ráno doplazil domů, polomrtvý únavou, Samatha už byla v práci. Zašel do kuchyně a udělal si černou kávu. Vyzvedl od sovy ranního Věštce a zamířil nahoru do pracovny.
Nakvašená nálada ho neopouštěla. Nedařilo se jim. O Horwatzovi nic dalšího nezjistili, i když se Sam dozvěděla, že někdo, kdo odpovídal jeho popisu, se u Merogha kdysi objevil.
Upíři nepřestávali v útocích. Odbor Lovců už byl plný navztekaných čarodějů, kterým zavraždili rodinu nebo přátele. Jejich dosavadní snahy – k ničemu.
Kopl do pootevřených dveří, vešel dovnitř, a se zívnutím za sebou zase zavřel. Hrnek i noviny položil na stůl. Roztáhl závěsy. Slunce už se nedotýkalo obzoru a zalévalo zahradu za domem jasně žlutým světlem. Protřel si oči, vzal kávu a otočil se, že se s Věštcem posadí do křesla.
Hrnek mu vypadl z ruky, tmavá horká tekutina se rozstříkla a chtivě se začala vpíjet do udržovaného koberce. Harry třeštil oči do opačného kouta místnosti, kde v jeho křesle seděla dívka s vlasy po ramena a upřeně na něj hleděla.
Trvalo mu asi pět vteřin, než proti ní vztáhl hůlku, kterou vyštrachal z kapsy.
„Kdo kurva jsi?“ procedil mezi zuby. Hlas se mu chvěl.
Sukně po kolena se na ní zavlnila, když ta dívka pomalu vstala a pokročila do prvního ranního světla.
„Přece víš, že jsem to já, Harry,“ promluvila tiše.
Hůlka se mu v ruce začala třást. Zatínal do ní prsty, ale bylo to jen horší.
„To není možné…“ zašeptal a zoufale se snažil ovládnout.
Jen se na něj dívala zvláštně zabarvenýma očima a nic neříkala.
„Angelo,“ vyrazil ze sebe. „Všichni si myslí, že jsi mrtvá… Jak jen jsi to… Jak, u Merlina?!“
524 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...