Just a chance that maybe we´ll find better days
Cause I don´t need boxes wrapped in strings
And designer love and empty things
Just a chance that maybe we´ll find better days
Goo Goo Dolls
„Zatím to vypadá, že nedělají rozdíly mezi mudly a čaroději,“ prohlásil Harry a nahlédl do pergamenu, který visel ve vzduchu vedle něj. Za jeho zády se vznášela obří mapa Velké Británie, na které bylo vyznačeno několik červených bodů. „Za právě uplynulou noc jsme zaznamenali tři útoky v mudlovských a dvě v kouzelnických rodinách. Musíme však brát v potaz i to, že ne všechna napadení byla nějakým způsobem nahlášena. Navrhuji soustředit se v příštích dnech na jakékoli zprávy o náhle pohřešovaných osobách a vraždách. Jak u nás, tak u mudlů.“
Někteří jeho kolegové souhlasně pokývali hlavami, Ludford stojící u mapy ze strany si mnul bradu a mlčel. Velká místnost se třemi podlouhlými stoly praskala ve švech. Ústředí bystrozorů svolalo poprvé po několika letech krizovou poradu, a objevili se dokonce i ti, kteří trávili většinu pracovní doby v terénu a v kanceláři se téměř neukázali. Zpráva o lidech posednutých démony se šířila jako požár. Harry věděl, že i na Ministerstvu kouzel byl toho rána parádní poprask a v redakci Věštce už aktivně chystali zvláštní vydání novin.
Když se teď jeho ´historka´ potvrdila; nemluvě o tom, že díky popisům z míst činu, které si někteří nenechali pro sebe, běhal mráz po zádech; všichni se na něj začali dívat jinak, s mnohem větším respektem. Zato šéf ho nenechal ani vydechnout a dal mu šibeniční termín na prezentaci všech známých faktů od Bratrstva, přes Oblouk smrti až po vypuštěné démony a jejich nočními útoky konče. Sice to konečně začali brát opravdu vážně, ale za cenu toho, že spousta starostí připadla právě na něj.
Harry si unaveně promnul kořen nosu a zamrkal. Oči ho štípaly únavou. Předešlý večer se na otočku stavil u Lupinových, vysvětlil, co se stalo a požádal je o poněkud delší pohlídání Jamese, než původně plánoval. V noci vůbec nespal a jen se s kolegy míhal z Ústředí do terénu a zase zpátky. Z několikerého přemístění během jediné noci ho brněly všechny končetiny.
Hned ráno musel k Weasleyovým, kde se Ludford po dlouhém přemlouvání uvolil nechat dvoučlennou hlídku a upustil od původního plánu pokusit se Billa Weasleyho přesunout do vazby na Ústředí. Jen o dvě hodiny později k nim spěchal znovu, když pro něj přišel Arthur. Molly totiž dostala hysterický záchvat a myslela si, že se něco stalo i jemu. Zavolali k ní léčitele od Munga a za přítomnosti Harryho se ji konečně podařilo uklidnit.
Byl k smrti unavený a to ještě slíbil Ginny, že se večer přemístí na Hrad kvůli pátrání v knihovně společně. Raději by místo toho prospal tak dvacet hodin.
Nahlédl do dalších papírů a pokračoval.
„Kromě Williama Weasleyho se zatím nepodařilo žádnou oběť posednutí vypátrat. Rovněž proti nim neznáme žádnou účinnou obranu kromě smrtící kletby nebo takzvané Ďáblovy pasti,“ v tom místě se zastavil a ohlédl se na Ludforda. „Šéfe?“
Bystrozor pokývl hlavou a postoupil víc dopředu.
„Berte jako oficiální příkaz, že se všichni v co nejkratším termínu naučíte vyčarovat Ďáblovu past. Je to pentagram, který dokáže uvěznit nebo zahnat démona či člověka, který je démonem posedlý.“
Jeho slova doprovázelo udivené mručení.
„Opakuju: všichni. Do zítřejšího večera půjde oběžník s rozpisy lekcí. Dále ustavím členy týmu, který bude pátrat pouze po Bratrstvu krve a Oblouku. Další tým se soustředí na hlášení o možných posednutých. Ti se budou hlásit u Pottera.“
Harry zamračeně zarazil ruce do kapes, ale raději neřekl nic.
„To by bylo k těm démonům… Navíc je tu další věc, kterou musíme vyřešit. Potřebuju dobrovolníky, kteří budou hlídat letošní expres do Bradavic. Jak už všichni víte, budeme tam mít dětičky upírů a i když nám ta jejich slavná Rada zaručila bezpečnost, nevsadím na to krky všech našich děcek.“
Místnost se rozezvučela nespokojeným mumláním.
„Proč na to Bradavice nenasadí jako dozor učitele?“ ozval se Vebersky.
„Ti tam taky budou,“ přikývl Ludford. „Ale zatím je určena jenom Margaret Shiernová, což je poloupírka a profesor lektvarů Lestern. Chci tam mít i naše. Jenn,“ zadíval se na bystrozorku s dlouhými černými vlasy na okraji stolu vlevo. „Postarejte se o to, do zítřejšího rána chci znát pět jmen, odjezd je už za čtyři dny.“
Jeho podřízená přikývla, ale moc nadšeně se při tom netvářila.
„Dál potřebuju, aby se někdo soustředil na komunikaci s nemrtvýma. Pottere,“ otočil se zase na něj. „Vy se s nima tak rád bratříčkujete, budete to mít na starost.“
Kdybys jen věděl, s jakými upíry se to vlastně bratříčkuju, pomyslel si Harry kysele.
„Šest bystrozorů se bude na směny střídat až do odvolání u Weasleyho v Doupěti. U toho démona vlastně…“ potřásl hlavou.
Harry zjevně nebyl jediný, na koho doléhala únava.
„Přesun, který jsme plánovali, by byl příliš riskantní. Jo, a nemluvte s novináři, prohlášení vydám později osobně. Co se ke mně doneslo, tak už teď z toho Věštec dělá apokalypsu,“ rozpřáhl ruce Ludford.
Jo, docela dobře si umím představit ten titulek: Konec světa přichází! Harry potlačil nutkání si dlouze povzdechnout. Už začínal myslet na blbosti.
„Ti démoni a Bratrstvo mají prioritu. Ostatní záležitosti počkají. Žadatele s pitomostmi odkazujte na praktikanty z Campurie. Nějaké dotazy?“
Nikdo se neozval. Na tvářích všech se usadil vážný a mnohdy i ustaraný výraz.
„Fajn. Milesi, odvolejte všechny z dovolených. Chci mít na Ústředí plný stav. Kdo nebude dostupný podle rozepsaných směn, tak si ho podám. Konec porady.“
Harrymu bylo stejně jako skoro celé místnosti jasné, proč se do toho všeho Ludford tak obul, ale nikdo by neriskoval vyslovit to nahlas. Ještě jeden takový masakr během jeho úřadování a praskne pod ním židle. Ministr kouzel to prý naznačil víc než jasně. Bernard Casto už zjevně nehodlal trpět bezúčelnou samostatnost Ústředí bystrozorů.
***
Ginny chystala další dávku uklidňujícího čaje pro matku, která ležela ve svém pokoji. Kuchyní se nepříjemně rozléhalo každé cinknutí lžičky nebo zašustění její halenky, když pohybovala rukama. V domě jinak panovalo hrobové ticho.
Naložila konvici, cukr a šálek na tác a chystala se ho odnést nahoru, když zvenčí vešel do kuchyně Ron.
„Počkej, ségra…“
Otočila se.
„Já jí to tam vezmu,“ vztahoval ruce k tácu.
Zůstala na něj chvíli udiveně koukat, než mu ho podala. Něco takového nebylo Ronovi vůbec podobné.
„Měla by sis taky odpočinout,“ zamumlal a opustil kuchyň.
Poslouchala, jak se jeho kroky vzdalují po rozviklaných schodech.
Odpočívat… Ne, to nemohla. Umučila by se představami dalších mrtvých sourozenců…
Otřásla se od hlavy až k patě. Celý den se pohybovala na hraně, kterou si nemohla dovolit překročit. Nesměla tomu podlehnout jako mamka. To už by bylo na tátu moc…
Obrátila se a bezmyšlenkovitě vyšla ven před dům. Na rohu stál jeden ze dvou bystrozorů, kteří drželi odpolední hlídku u démona v jejím bratrovi. Pentagram zatím držel. Stále zářil a démon přes něj zjevně nemohl.
Z náhlého popudu vykročila a zamířila přímo k sedícímu rudovlasému mladíkovi na zahradě. Bystrozor k ní obrátil zrak, ale neřekl nic. Jeho kolega procházel po vnitřním okraji ochranného štítu kolem jejich pozemku.
Démon seděl bokem k ní, ale upřeně ji pozoroval od okamžiku, kdy se objevila v jeho zorném poli. Ginny nezpomalila a zastavila se až necelý metr od okraje znaku, kde si dřepla a zadívala do tváře svého nejstaršího bratra.
Démon toho od chvíle, kdy ho tam uvěznila, moc neřekl. Nic nekomentoval. Jen pozoroval dění kolem a divně se ušklíbal. Stejně jako teď.
„Copak, maličká?“ zašklebil se způsobem, ze kterého se jí zvedl žaludek. Takový výraz na bratrovu tvář nepatřil.
„Chci se na něco zeptat,“ řekla tiše.
„Ale…To bych nečekal,“ ohrnul ret.
Nadechla se a sama byla překvapená, když se její hlas ani nezachvěl, když znovu promluvila.
„Proč jsi to udělal? Proč jsi sem přišel a zaútočil? Proč jsi ubližoval mým rodičům? Proč jsi… Proč jsi mi zabil bratra?“ až u poslední otázky se zadrhla, ale dokončila ji.
Démon na ni několik vteřin civěl těmi černočernými propastmi, co měl místo očí a pak se dlouze rozesmál. Chechtal se způsobem, ze kterého bylo Ginny opravdu špatně. Pak přestal stejně rychle, jako začal.
„Protože mi to udělalo radost, maličká,“ zasykl studeně.
Ztuhla. A znovu jí začala být ta příšerná zima jako předešlý večer.
„Co jsi vůbec zač?“ vyrazila ze sebe.
„Ve vašem ubohém jazyce démon, jestli sis toho ještě nevšimla,“ konstatoval s překvapivým cynismem. Kdo by taky čekal tolik emocí od bytosti temnoty. „S docela důležitou funkcí, když to tak vezmu. Strážce nemůže dělat jen tak někdo…“
Ginny postřehla, jak sám sebe označil, ale v tu chvíli tomu nepřikládala žádnou důležitost.
„Ale co jsou vlastně démoni? Co jste to za stvoření, že máte radost z utrpení a bolesti?“ pronesla vážně.
Už se nesmál. Dokonce se ani nešklebil. Přísahala by, že na tváři, kterou ukradl, zahlédla na okamžik upřímný údiv. Ale ten hned zmizel a nahradilo ho pohrdání.
„Vidím, že jsem se trochu spletl. Za celé ty roky se lidi přece jen změnili. Jsou ještě naivnější než kdysi…“
Ginny už na to nic neřekla, zvolna se narovnala a vrátila se zpátky do domu.
Když pak seděla ve svém pokoji a bezhlesně plakala, snažila se přijít na to, proč za tou zrůdou vlastně šla. Ale žádné logické vysvětlení nenacházela. Možná proto… Možná proto že věřila, že se jí podaří něco změnit. V něčem měl pravdu. Byla naivní…
***
„Pár mrtvol a naši čarodějní spoluobčané jsou z toho podělaní až za ušima,“ konstatoval Serpens napůl schovaný za rozloženými novinami, zpoza kterých se vznášel bílý proužek dýmu.
Corvus zvedla hlavu od hromady rozvrhů a zabodla do něj pohoršený pohled.
„Trochu soucitu, Serpensi.“
„Momentálně mi došel,“ odtušil blondýn. „Podívejme se na to, dokonce se díky tomu ta tvoje upíří školička dostala až na druhou stranu. Dnešní noviny určitě způsobily mnoho radosti,“ dodal ironicky a naposledy potáhl ze své první klidné cigarety za celé dva týdny.
„Hlavně že se u nich dobře bavíš ty,“ procedila mezi zuby.
Složil noviny a zadíval se na ni: „Nějaká špatná nálada, má drahá.“
Zamračila se způsobem, který by kohokoli jiného přiměl utéct do nejbližšího sklepa a zamknout se zevnitř.
„Za pár dní začíná škola a já nemám ani rozvrhy ani učitele!“ vztekle odhodila propisku na druhou stranu místnosti.
„Co sis nadrobila…“ protáhl Serpens.
„Běž si najít nějakou večeři, zlato,“ prskla po něm.
„Nejraději bych si dal tebe,“ zazubil se.
„Tak si nech zajít chuť!“
Serpens rychle pochopil, že s ní nebude řeč.
„No, dobře,“ postavil se a pořádně protáhl ztuhlá záda. „Feles se ti neozvala?“
„Ne. A nechápu, co se ptáš mě, poslední dobou spolupracujete jedna radost.“
„Snad nežárlíš?“ ušklíbl se.
„Dovol, abych se zasmála. Na Angelu těžko. Nejspíš bys přišel o něco důležitého, kdyby ses na ni jenom vilně podíval.“
„Narážíš tím na našeho blond Sokola?“
„Na koho asi jiného?“
„Snad si nemyslíš, že by v našem případném souboji vyhrál on?“ nadzvedl obočí.
„Nesázela bych na to, ale kdyby se jednalo o ni…“
„Jo, jo, roztrhal by mě na kousíčky velikosti skupinky molekul,“ mávl Serpens rukou. „Já raději jdu. Už mě dneska nečekej, musím do sídla a Bulagra ví, co si zase Marcus vymyslí.“
Koukla na něj.
„Doufám, že se objevíš ještě do konce měsíce,“ zabručela.
Naklonil se k ní, chytil ji za bradu a políbil na ústa.
„Rozhodně,“ slíbil a jeho výraz byl náhle naprosto vážný. „Ciao!“ mávl na ni už ve dveřích a byl pryč.
Corvus hodnou dobu zamyšleně hleděla do prázdna. Serpens se ji snažil oklamat nebo snad i uklidnit dobrou náladou, ale přesto na něm viděla, že je ve skutečnosti plný starostí…
***
Před Hrad se Harry přemístil ruku v ruce s Cathy i Ginny a batohem na zádech, ve kterém schovával plnou termosku horkého kafe a jejich večeři. Ron zůstal kvůli matce doma v Doupěti. Ginny si ale svoje rozhodnutí vymluvit nenechala a Molly namluvila, že jde spát. Ne, že by to Harry schvaloval, ale věděl, že hádat se s ní nemá smysl.
Slunce sice zapadlo sotva před pár minutami, ale v horách se rychle stmívalo a průchod v ochranné bariéře překračovali skoro za tmy. U brány se v tu chvíli rozsvítilo světlo. Harryho instinkt už už napřahoval hůlku, když rozpoznali Malfoye.
Bez pozdravu nebo jakékoli jiné poznámky je zavedl dovnitř a pak dál skrovně osvětlenými chodbami k jasně ozářené knihovně. Angela už byla obklopená hromadami knížek a k Harryho překvapení něco ťukala do mudlovského notebooku.
„Ahoj,“ pozdravil ji, zatímco holky vytahovaly z batohu bezedné zásoby.
Skoro se vyděsil, když k němu zvedla pohled. Téměř bílá pleť a propadlé oči s popraskanými žilkami svědčily o tom, že toho nejspíš naspala tolik co on sám.
„Ahoj, Harry…“ zamumlala a vrátila se k soustředěnému vypisování nějakých poznámek.
Malfoy mezitím mířil dozadu do skladu pro další stůl, protože ten, který nachystali včera, Angela zabrala celý.
*
Pocit déja vu ji naplňoval jako bublina hořkosti. Kolikrát už takhle seděla a snažila se přijít na něco, co by napravilo nenapravitelné?
Ze zamyšlení ji vytrhlo ťuknutí talíře. Angela se nechápavě zadívala na hromadu grilovaných kuřecích křídel, česnekové omáčky a chlebových bochánků. Pak zvedla hlavu k blondýnce, která vedle jejího notebooku ten obří tác položila.
„Jíš taky normální jídlo, ne?“ zvedla Cathy obočí.
Pomalu kývla.
„Fajn. Vypadáš, že to docela potřebuješ, tak jez.“
Angela se nezmohla na slovo a jen na dívku upírala pohled. Catherine se trochu nervózně usmála, odvrátila se a vrátila k Ginny, která mlčky chystala další jídlo na vedlejší stůl. Podívala se znovu na nečekanou večeři, která mimochodem nádherně voněla, a pak se otočila na Draca, který zrovna ustavil další, v pořadí už třetí stůl, z druhé strany.
Ta holka se mi snad zdá, pronesla v duchu.
To jsme na tom stejně, reagoval klidně.
Malfoy se vzdálil někam ven, sotva se Harry usadil naproti Angele se svojí várkou těžkých bichlí. Hádal, že nejspíš na svačinku, ale zakázal si o tom nějak extra přemýšlet. Večeře byla výborná a z takového uvažování by nemusela vydržet v jeho žaludku.
Z útrob knihovny byly slyšet dva dívčí hlasy. Catherine a Ginny tam prohledávaly krajní regály.
„Vypadáš unaveně,“ nadhodil.
Angela se na moment odtrhla od monitoru notebooku a střelila po něm pohledem.
„Nápodobně,“ konstatovala pak. „Připadá mi, žes od včerejška vůbec nespal.“
„Ale jo… Asi dvě hodiny,“ odtušil a znovu se zaměřil na latinský text v jedné nadějně vypadající knize. Hned vedle měl položený obrovský slovník.
Angela chvíli něco ťukala do klávesnice.
„Jak jsou na tom?“ ozvala se pak tiše.
Zvedl k ní oči.
„Weasleyovi,“ upřesnila.
„Dost špatně,“ reagoval pochmurně. „Molly se zhroutila, Arthur je z toho na prášky. S Charliem vůbec není řeč, vyčítá si, že nebyl doma. Percy se pořád nebyl schopný vrátit z té jeho pitomé stáže, mluvili s ním jen přes krb. Ron se to snaží nést statečně, ale…“
„Nedivím se, že dneska nepřišel,“ řekla Angela. „Spíš Ginevra mě dost překvapila.“
Harry se na okamžik ohlédl směrem, odkud stále vycházely hlasy.
„Vypadá to, že se zatím drží nejlíp,“ pronesl zvolna. „Ale mám o ni strach…“
Hnědovláska se zkoumavě zahleděla do jeho tváře.
„To je pochopitelné.“
Harry se otočil k ní, ale to už se Angela opět dívala jen do počítače.
„Jak to zvládáš ty?“ zeptala se dřív, než stačil otevřít ústa.
Mlčel tak dlouho, až se na něj tázavě zadívala.
„Pořád kolem mě někdo umírá…“ zašeptal a opětoval jí pohled.
Mlčky se dívali jeden na druhého až do chvíle, kdy se ke stolu vrátily obě dívky.
„Angelo?“
Oslovená obrátila svou pozornost ke Catherine. Ginny postávala kousek za ní. Přikázala si na ni moc necivět. V té drobné holce bylo víc odhodlání než by jeden čekal. Oči měla úplně červené, pod nimi tmavé kruhy, ale ve tváři klidný výraz.
„Ano?“
„Měly bychom takový návrh…“ nadechla se blondýnka.
„Poslouchám,“ vybídla ji, ale tušila, že se jí to moc zamlouvat nebude.
„Co kdybychom nejprve prošli tu knížku, kterou jsi včera vrátila zpátky do regálu?“ navrhla Cathy váhavě.
Angela semkla rty a mlčela.
„Nemyslíš, že je docela velká pravděpodobnost, že bychom v ní třeba něco našli?“ pokračovala opatrně dál.
Upírka na moment zavřela oči, pak se pomalu postavila.
„Pojď se mnou,“ řekla tiše a vykročila.
Cathy ji bez řečí následovala, Ginny se posadila na židli vedle Harryho.
„Myslím, že bych neměl odvahu se jí na tohle po tom včerejšku zeptat,“ pronesl potichu Harry, když obě zmizely z doslechu.
„To já taky ne,“ souhlasila vážně Ginny.
Harry se k ní otočil.
„Opravdu nechceš jít raději domů?“ zeptal se.
Pomalu zavrtěla hlavou.
„Necítila bych se tam o nic líp než tady,“ hlesla. „Spíš hůř.“
Pozoroval její bledou tvář, ale už nenaléhal.
Angela byla i s Cathy za chvíli zpátky. Útlou knížku nesla v ruce Catherine způsobem, jako by kráčela s časovanou bombou.
„Polož ji, prosím tě, na stůl…“
Bylo víc než očividné, že Angela se té věci nechce dotknout ani prstem. Cathy poslechla.
„Ale opravdu netuším, od čeho bychom měli začít. A číst to celé…“ hnědovláska potřásla hlavou.
„Ten démon, co je v Billovi, o sobě řekl, že je Strážce,“ pronesla náhle Ginny.
Všichni se na ni zahleděli.
„Ty jsi s ním snad mluvila?“ zeptal se jako první Harry.
Jen přikývla. Na chvíli se rozhostilo ticho.
„Říkal ještě něco?“ ozvala se Angela.
„Nic, co by nám mohlo pomoct,“ hlesla rusovláska.
„Dobře… Strážce. Něco mi to říká…“ mumlala si pro sebe upírka.
Catherine už opatrně otáčela stránku za stránkou a ona jí nahlížela přes rameno.
„Tady je to… Já věděla, že jsem to tu někde viděla. Mohla bys to přečíst?“
„Jasně,“ přitakala Cathy. „Sagittis nebo také Strážce Brány. Jeden z démonů vyšší třídy, ovládá velice silnou telekinezi, jeho rychlost a síla se vyrovná dvojnásobku nemrtvého. Není však nepřemožitelný. Nedoporučuje se přivolávat právě jeho, ať už z jakéhokoli důvodu. Je totiž znám jako Strážce Výchozí Brány a své místo nesmí opustit. Zakletí, které ho tam drží, se může obrátit proti vyvolávateli jako zpětný efekt. Pro přinucení tohoto démona k návratu do jeho světa je třeba užití pravého jména a stříbrného klíče jako symbolu jeho pozice. A… To je všechno,“ vydechla Cathy. „Nic dalšího tu není.“
„To nám moc nepomůže,“ zabručel Harry.
„Ale ano, pomůže,“ namítla Angela. „Znám systém znaků pro zaříkání démona, jméno je v té knížce, stačí sehnat ještě klíč ze stříbra a někoho, kdo dokáže provést vymítání…“
„Opravdu myslíš, že ho dokážeme poslat zpátky? A zachránit Billa?“ narovnala se s nadějí v očích Ginny.
„Nebudeme to vědět, dokud to nezkusíme.“
„Může to vymítání provést kdokoli z nás?“ zeptal se Harry.
Pomalu zavrtěla hlavou.
„Ne. Je na to třeba vynaložit opravdu hodně magické síly a energie, nezvládne to každý. Navíc si myslím, že by byla mnohem větší pravděpodobnost na úspěch, pokud to udělá někdo přímo z rodiny.“
Ginny se zadívala se na Angelu přesně ve chvíli, kdy k ní ona obrátila zrak.
„Upřímně řečeno… Největší šanci máš podle mě ty, Ginny.“
Harryho tohle prohlášení dost překvapilo a i Catherine se tvářila udiveně. To ale nebylo nic proti tomu, v jak očividném šoku byla právě rusovláska. Zjevně ani v nejmenším něco takového od upírky nečekala.
„Tvoji rodiče na to nemají dost síly, na Charlieho nebo Percyho bych raději nespoléhala a Ron by měl nejspíš problém se soustředěním a s latinou. Ale říkám jen svůj názor, rozhodnout se musíte vy.“
Ginny zaraženě mlčela.
„Co se přitom může pokazit?“ ozval se Harry.
Angela se posadila zpět na své místo. Všichni tři na ni hleděli.
„Billa to může zabít,“ pronesla nakonec ztěžka. „A když nebudeš opatrná, ohrozíš i sebe.“
Ginny se zachvěla.
„Máme nějakou jinou možnost?“ vydechla pak.
„Pochybuju,“ povzdechla si Angela. „A nemůžete ho v tom pentagramu nechat navěky.“
Znovu se rozhostilo ticho.
„Kdy bychom to měli zkusit?“ porušila ho jako první bledá Ginny.
Angela se mlčky nahnula ke druhé straně stolu, kde byly halabala naložené nějaké knihy a začala se v nich překopávat. Cathy si pomalu četla dvoustranu o Sagittisovi znovu, v naději, že něco přehlédla a Harry se díval na Ginny, ustaranou vrásku mezi obočím. Angela dost nešetrně odhazovala některé svazky stranou.
„Bylo by to o dost jednodušší, kdyby mi všechny poznámky neshořely na Golden Street,“ zamumlala si pro sebe.
I tak se na ni obě dívky zadívaly. Harry raději nereagoval, dobře si uvědomoval, jak citlivé tohle téma pro Angelu je. Až v tu chvíli si uvědomil, že vlastně pracuje se stejným útvarem, který tehdy Malfoye zatkl a ji tam nechal uhořet. I když byla většina bystrozorů jiná, stejně to byl podivný pocit.
„Tady je to…“
Hnědovláska chvíli listovala nějakou bichlí, která vypadala dost staře, pak obešla stůl a položila ji před Ginny.
„Za jak dlouho se tohle zvládneš naučit?“ ukázala na krátký odstavec v latině a na nějaký obrazec.
Ginny zamrkala a chvíli určenou stranu studovala.
„Nazpaměť? Za dva nebo tři dny,“ odvětila váhavě.
„Čím dřív, tím líp pro všechny…“
„Není to moc narychlo?“ nelíbilo se to Harrymu.
Angela se na něj klidně zadívala: „Rozhodně ne…“
Zarazil se.
„Není tu něco, co nám neříkáš?“ protáhl zamračeně.
Unaveným pohybem si shrnula vlasy z obličeje dozadu: „Nevím, co se děje s Billovým vědomím, když ho ovládá ten démon, ale je docela dobře možné, že zabijete i to, co z něj zbylo, váháním.“
Ginny se celá nahrbila.
„Udělám to,“ řekla vážně.
„Ginny…“ naklonil se k ní Harry. „Jsi si jistá?“
Přitakala.
„Ještě před tím, než George…“ hlas se jí zadrhl a mrkáním potlačovala štiplavé slzy. „Před jeho pohřbem. Nebudeme se s ním moct v klidu rozloučit, dokud nebudeme vědět, co je s Billem. Ne, dokud je v něm ten…“ raději už nedořekla.
Angela přikývla.
„Dobře. Pomůžu vám, jak jen budu moct.“
*
Na Waltham Abbey na severu Londýna ležela noc jako těžká opona. Ulicí směrem k Industrial parku se motala skupina náctiletých a v batozích, které měli dva z nich na zádech, přitom něco podezřele cinkalo. Bez povšimnutí minuli nehybnou postavu v rozepnuté mikině s velkou kapucí a chechtali se nějakému sprostému vtipu.
Draco jen mírně zvedl hlavu, když kolem něj prošli, dlouze potáhl z cigarety a nehnul se z místa. Bylo jich zbytečně moc.
Seděl na nízké zídce nad krátkým srázem, který se svažoval k říčce River Lee. Nemusel se ze severu přemisťovat tak daleko, ale nějak nedokázal odolat příležitosti strávit chvíli v klidu o samotě a hlavně daleko od Pottera. Nebo možná jen hledal výmluvu…
Kouřil a pozoroval hladinu vody pod sebou, která se vlnila ve žlutém světle lamp podél opačného břehu. Když byl od Angely takhle daleko, intenzita jejich magického propojení slábla. Cítil ji jen na okraji vědomí jako nit vedoucí tam, kde byly jeho myšlenky i srdce.
A proto si dovolil pustit uzdu tomu strachu, který před ní skrýval. Tomu strachu, který se zrodil poté, co mu ukázala svoji vidinu. Tu hrozbu a tmu, kterou Angela sama neviděla. I když se sám sobě snažil namluvit, že už je přecitlivělý, že si to vykládá jinak, že přehání, protože o ni nechce přijít, ale v hloubi duše věděl… Věděl, co ta temnota na konci její vidiny znamená. A věděl taky to, co by to znamenalo pro něj.
*
Ginny se pokoušela překreslit na čistý papír obrazec podle předlohy v knize, kterou jí Angela dala. Ale obrysy byly nepřesné a tužka ji neposlouchala. Její ruce se třásly jako v zimnici a nedokázala tomu zabránit. Únava, zármutek, obavy z budoucnosti. Všechno se v ní míchalo a nedovolovalo jí klidně se soustředit na tak jednoduchou věc.
Pohled jí utekl k zápěstí, k řetízku, který se na něm leskl.
Její život nebyl nikdy úplně klidný. Možná tak ještě když byla malá holka a před spaním poslouchala matčiny příběhy o Chlapci, který přežil. Ale kdy se to stačilo všechno takhle strašlivě zkazit?
Když už všichni věřili, že po pádu lorda Voldemorta bude klid, rozpoutala se válka s upíry. Když s nimi konečně po mnoha dohadech uzavřeli příměří, objevilo se Bratrstvo a otevřelo Oblouk. Kdy už to konečně přestane?
Na chvíli zavřela pevně oči a několikrát se nadechla. Až když si byla jistá, že nezačne nahlas brečet, znovu je otevřela, a vzápětí sebou trhla, když si všimla, že nad ní někdo stojí. Byl to Malfoy a prohlížel si rozevřenou knihu.
„Co s tím chcete dělat?“
„Pokusit se o vymítání…“ hlesla automaticky v odpověď, poněkud vyvedená z konceptu dost nebezpečným výrazem v jeho tváři.
„No, to sedí. Pokusit se,“ opakoval po ní a každé slovo z něj odpadávalo jako kostka ledu.
Za jeho zády se vynořila Angela.
„Je to to nejlepší, co jsme zatím našli,“ pronesla vážně.
Otočil se k ní, takže Ginny neviděla výraz v jeho tváři, pak se beze slova sebral a zalezl někam do útrob knihovny. Tázavě se zadívala na upírku, ale Angela se k tomu zjevně vyjadřovat nechtěla.
„Jak ti to jde?“
„Nic moc,“ přiznala sklesle.
„Nechceš už jít raději domů?“ nadhodila a Ginny jen překvapeně zamrkala. „Jestli na to chceš mít klid, můžeš přijít zase zítra přes den, když tu nebudeme. Na chodbách ti udělám značky, abys to tady našla.“
„No, já…“ nadechla se.
„Běž domů, Ginny,“ řekla upírka znovu a tentokrát to nebyla otázka.
*
Cathy se překvapeně ohlédla, když ucítila chladný závan. To kolem ní prošel Draco Malfoy a mířil někam do zadní části knihovny. Ověřila si situaci u stolů, Angela zrovna doprovázela Ginny ke dveřím.
„Díky Merlinovi,“ vydechla tiše.
Vypadalo to, že ji upírka konečně přesvědčila, ať jde domů.
Vrátila do regálu teprve pátou knihu, na zemi měla nachystanou ještě pěknou hromadu. Dřepla si a začala nad další v pořadí provádět sérii diagnostických zaklínadel na černou magii, stejně jako u všech předešlých. Než ji vzala do ruky, pohled jí znovu utekl do míst, kde zmizel Malfoy. Narovnala se a nerozhodně se kousla do rtu. Jedna její část jí radila, ať ho nechá na pokoji, ale druhá ji postrkovala za ním, aniž věděla proč.
Někdy opravdu nerozuměla sama sobě. Měla by k němu cítit nenávist, odpor, nechuť, případně nezájem. Ale místo toho… Čím víc ho poznávala, tím více ji zajímal. Jaký charakter může mít někdo, kdo toho tolik prožil?
Místo zášti se v ní vzmáhal počátek zvláštních sympatií s jeho osudem. Nevěděla, proč má takové nutkání poznat blíže někoho, kdo ji připravil o matku. I když to bylo rozkazem a z donucení, zemřela jeho rukou a oba si to uvědomovali každou minutou, kterou strávili ve vzájemné blízkosti. A přesto… Přesto…
Násilím zastavila zběsilý tok svých myšlenek a popadla jednu útlou knížku, kterou si předtím dala bokem, protože se jí nezdála. Vydechla a zvolna vykročila.
Našla ho až za úplně poslední řadou polic, seděl se zavřenýma očima pod vysokým oknem, obě ruce přehozené přes pokrčená kolena. Rysy ve tváři měl podivně stažené. Vypadal jako někdo, kdo se ze všech sil snaží zůstat klidný. Sevřela knihu v ruce pevněji.
Ani se nepohnul, dokud nedošla až těsně k němu a nedřepla si. Až tehdy otevřel oči, které do ní zabořil způsobem, ze kterého jí zamrazilo.
„Co je?“ zeptal se tiše.
Natáhla k němu ruku.
„Myslíš, že bys mi s tímhle mohl pomoct? Provedla jsem všechna potřebná kouzla, ale stejně mám pocit, že bych ji neměla otevírat.“
Chvíli na ni nehybně hleděl, než knihu vzal. Ve druhé ruce už se mu mezitím objevila hůlka, aniž si stačila všimnout, kdy ji vlastně vytáhl. Poklepal na ni z obou stran, pak i na boční vazbu a vzápětí se ozval krátký praskavý zvuk. Draco položil knihu vedle sebe na zem a krátce švihl hůlkou. Poklidně se otevřela někde uprostřed.
„Mělas pravdu, bylo tam jedno špatně zjistitelné zaklínadlo,“ pronesl a podal jí knížku zpátky. „Teď už by to mělo být v pohodě.“
„Díky,“ pokývla vděčně hlavou, ale zůstala na místě. „Už víš, co jsme mezitím našli?“
Jeho výraz se až na mírné zamračení nezměnil, ale i tak cítila, že otevřela ne zrovna vítané téma.
„Jo, už jsem si stačil všimnout,“ odvětil nevrle.
„A nelíbí se ti to,“ konstatovala. „Proč?“
„Co se týká démonů, nezamlouvá se mi nic,“ odsekl a pohled mu utekl někam skrz police.
„Angela šla vyprovodit Ginny ven,“ řekla zvolna, když jí došlo, na co myslí.
Zahleděl se na ni dost překvapeně. Jen mu mlčky opětovala pohled. S povzdechem zapřel hlavu o zeď za sebou a znovu zavřel oči. Catherine pozorovala jeho obličej a stále se nehýbala.
„Připomíná mi to příliš špatných zážitků,“ pronesl ztěžka. „Stejný obrazec Angela použila, když se ze mě snažila sejmout tu kletbu. Skoro jsem přitom zemřel… A ona taky…“
Cathy se tiše posadila na studenou podlahu a nespouštěla z Malfoye oči.
„Jak jsi k té kletbě vlastně přišel?“ zeptala se opatrně. „Nechce se mi věřit, že bys…“
Nedořekla a ani nemusela.
„Ne, žádného jednorožce jsem nezabil,“ potvrdil její domněnku. „Ale jejich krev mi dal tehdy vypít Snape,“ jeho hlas prozrazoval, že se právě brodí nejméně po krk ve vzpomínkách.
Otřásla se: „Proč to udělal?“
„Chtěl se pomstít,“ odpověděl Draco stručně.
Bylo jí jasné, že za tou větou se toho skrývá mnohem víc, než si vůbec umí představit, ale měla v sobě natolik taktu, že se nevyptávala dál.
„A do toho pak ten Albaran…“ odmlčel se.
„Takže když tě odtamtud Angela tehdy vysvobodila, taky to mělo něco společného s démony?“
Draco byl zticha.
„Nějakého využila?“
Otevřel oči a bylo v nich najednou tolik bolesti, až překvapeně vydechla.
„Ano,“ připustil chraptivě. „Byl to… výměnný obchod.“
Při tom pohledu už se nebála vyslovení i své poslední otázky.
„Co za to ten démon chtěl?“ zeptala se přiškrceně, uvězněná v bouřkové šedi Dracových očí.
Na krátkou chvíli sevřel čelisti pevně k sobě, a když už si myslela, že ji pošle do háje, řekl to: „Naše dítě.“
Catherine už nedokázala zadržet slzy lítosti, které se jí tlačily zpod víček. Nemohla to vědět, ale nepřekvapilo ji to. Měla nějaké tušení už od chvíle, kdy viděla reakci těch dvou na malého Jamese.
Ještě nikdy neslyšela Draca Malfoye promluvit takovým hlasem jako v ten moment, během těch jediných dvou slov. Tak zlomeně, tak nešťastně. Co všechno je v životě potkalo… Neštěstí jiných v porovnání s tím jejich podivně bledlo. Proč si s nimi osud tak krutě pohrával? Zasloužili si to snad? Kdyby je neznala, nejspíš by řekla, že ano. Ale teď…
Ať už provedli cokoliv, měli právo na druhou šanci, pokud toho litovali. Ale podle všeho jim neustále padaly pod nohy další a další překážky, přes které se museli probojovávat. Nebylo divu, že pak za nimi zůstávala stopa krve…
Catherine v tu chvíli vypustila z hlavy všechny pochyby a přemýšlení o tom, co je správné a co ne. Prostě se natáhla a položila dlaň na Dracovu paži.
„Je mi to líto.“
Tím obvykle chladného upíra vyvedla z míry ještě víc. Jeho oči se zaleskly jako v horečce a díky lehkému doteku cítila, jak se třese. Vidět u něj takové emoce ji skoro vyděsilo.
„Catherine… Já…“
„Nemusíš nic říkat,“ potřásla hlavou. „Vůbec nic.“
Jeho pohled jí toho pověděl víc než dost. Pomalu stáhla svou ruku a postavila se na nohy.
„A říkej mi Cathy,“ navrhla mu spontánně. „Catherine zní hrozně upjatě. Není mi přece čtyřicet.“
Její pokus o odlehčení atmosféry přivítal. Na jeho tváři se objevil záchvěv obvyklého úšklebku: „Docela rád, ale před tvým zrzavým přítelem si to raději odpustím…“
Usmála se: „Jo, to není špatný nápad.“
Sehnula se pro odloženou knížku a odvrátila se. Udělala ale sotva dva kroky, když se znovu ozval jeho hlas. Tentokrát už klidný.
„Cathy… Děkuju.“
Ohlédla se po něm.
„Nemáš za co,“ reagovala vážně.
*
Mírně zadýchaný Harry přehodil hůlku do levé ruky a začal si protahovat prsty na pravé, které už měl celé ztuhlé z nekonečného procvičování pentagramu. Kolem něj se v podlouhlé síni různou rychlostí pohybovaly tři figuríny, které představovaly jeho cíle. Otráveně se na ně zahleděl, když se scukly k sobě a upřeně na něj civěly. Naučil se je vyčarovávat až příliš dobře.
„Už ti to docela jde,“ ozvalo se za jeho zády.
Ani sebou necukl, v celém hradě se za ním mohly takhle nepozorovaně přiblížit jen dvě osoby a obavy z nějaké nepříjemné kletbičky do zad měl jen u jedné z nich. Otočil se k Angele, která si zaujatě prohlížela tři vyčarované figuranty.
„Díky… Ale pořád nejsem dost rychlý ani na tyhle umělotiny.“
„Chce to jen cvik,“ povzbudila ho. „Přišla jsem ti říct, že jsem vyprovodila Ginevru domů.“
Udiveně zamrkal: „Tobě se podařilo ji přesvědčit?“
„Snad si nemyslíš, že jsem ji odtáhla svázanou?“ reagovala s mírným úšklebkem.
„Jasně, že ne,“ potřásl hlavou a dvakrát krátce mávl hůlkou. Otravné figuríny zmizely. „Opravdu věříš, že to zvládne? To vymítání?“
Angela zvolna přikývla: „Věřím. Má tu sílu v sobě a taky dostatečnou motivaci.“
„Dobře…“ vydechl.
„Nebudu moct být přímo u toho, díky těm hlídkám, ale budu poblíž, kdyby něco.“
Zadíval se na ni.
„To je na mě tak vidět, že potřebuju povzbudit?“ nadhodil sklesle.
Pokrčila rameny: „Jdu zpátky do knihovny, kdybys něco potřeboval…“
„Angelo, počkej,“ zastavil ji.
„Co je?“
Chvíli váhal, jestli má tu triviální otázku opravdu položit, ale nakonec mu to nedalo.
„Jsi v pořádku?“
Opětovala jeho upřený pohled.
„Ne, nejsem,“ připustila tiše, i když měla původně v úmyslu zalhat. „Ale zvládnu to.“
„Zvládneme to všichni společně,“ opravil ji vážně.
Smutně se usmála: „Některé věci snad ano…“
***
Arthur Weasley si připadal starý. Ano, nebyl už sice žádný mladíček, ale v tu chvíli cítil váhu všech svých let snad zatím nejhůř v životě. Díval se na své dvě nejmladší děti, které už dávno nebyly dětmi, a teď mlčky čekaly na jeho rozhodnutí. Na rozhodnutí, které mohlo stát jeho nejstaršího syna život.
„Jaká je pravděpodobnost, že se to vymítání povede?“ zeptal se ztěžka.
„To bohužel nevíme jistě, tati,“ odpověděla Ginny zvolna. „Ale moc velká není…“
Ztěžka se zapřel do svého oblíbeného křesla, které bylo léty používání ošoupané do běla.
„Je nějaká jiná možnost?“
Ron zvedl hlavu.
„Ano, je…“ řekl tiše a sestra se na něj udiveně zadívala. „Zabít ho.“
„Rone!“ vydechla Ginny.
„To není z mojí hlavy,“ prohlásil nasupeně. „Já to tedy rozhodně jako možnost neberu. Nikdo z nás…“
Jejich otec si znaveně přejel rukou přes ztrhanou tvář. Za poslední dvě noci toho moc nenaspal, většinu času probděl u manželky.
„Mámě ale nic neříkejte,“ pronesl nakonec velmi tiše. „Jen by jí to přitížilo.“
Oba vážně přikývli.
„Kdy to chcete udělat?“
„Angela naléhala, ať to zkusíme co nejdřív,“ hlesla Ginny.
„Takže zítra večer,“ doplnil ji bratr.
***
„Margaret… Pojď dál,“ Angela ustoupila a otevřela křídlo bílých dveří dokořán, aby mohla vejít.
„Díky,“ pokývla hlavou a překročila práh domu naplněného příjemným chladným vzduchem.
„Dáš si něco?“ zeptala se hnědovláska, zatímco ji vedla do místnosti vpravo.
„Ne, ne, díky… Mladý pán domu není přítomen?“ porozhlédla se po prázdném salonu, který naplňovaly rudé stíny díky nedávnému západu slunce.
„Ne, je venku… Proč?“ pozvedla Angela obočí a usadila se v jednom z křesel.
„Ale nic, jen jsem si s tebou chtěla popovídat,“ usmála se poloupírka a uvelebila se ve druhém.
„Popovídat… Co potřebuješ, Margaret?“
Shiernová si odevzdaně povzdechla: „Potřebuju od tebe pomoc…“
„Přece víš, že se na mě můžeš vždycky obrátit. Taky jsi toho pro mě udělala víc než dost,“ podotkla Angela. „Čeho se to týká?“
„No… Letošního expresu do Bradavic. Podle domluvy by ho mělo hlídat několik bystrozorů a pak i několik našich. Jenže se mi nedaří nikoho sehnat a jen já s ještě jedním profesorem je málo. Než si ty děcka zvyknou na nějaký režim, potrvá to. Potřebovala bych se spolehnout na nějakého upíra-čaroděje, který je dokáže usměrnit, a sama víš, že těch je mezi námi méně jak šafránu a ještě méně těch ochotných se do tohohle pustit.“
„A se mnou to má společného co?“ zamračila se mírně Angela.
„Netvař se, že mi nerozumíš.“
„To není dobrý nápad,“ začala vrtět hlavou. „Vždyť jsem pořád hledaná…“
„Stačí jiné vlasy a nikdo tě nepozná,“ oponovala Shiernová. „Stejně už dávno nikoho nezajímáte, všichni mají spoustu jiných starostí… Prosím tě, Angelo. Neznám nikoho jiného, za kým bych mohla jít.“
Hnědovláska si ztěžka povzdechla. Váhala.
„Alespoň se zase podíváš do Bradavic,“ kula Margaret železo, dokud bylo žhavé.
„A z jakého důvodu předpokládáš, že mi to místo schází?“ nadzvedla Angela obočí.
„Uděláš to pro mě?“ zkusila to tedy jinak.
Nemohla si pomoct a převrátila oči v sloup: „Půlka dne strávená hlídáním rozespalých upírských dětiček. Co si přát víc?“
„Díky, Angelo!“ usmála se s velkou úlevou poloupírka. „Já věděla, že se na tebe můžu spolehnout.“
„A já už teď vím, že toho budu litovat…“
***
Přípravy jim nezabraly ani zdaleka tolik času, kolik Harry čekal. Jen přemluvit Ludforda, aby dal k tomu jejich pokusu svolení, bez kterého se prostě neobešli, když už démona hlídali dnem i nocí dva bystrozorové, nebyla žádná sranda, zvlášť když byl čím dál podezřívavější ohledně faktu, kde berou tak citlivé informace. Ovšem démon nedémon, stále se jednalo o Billa Weasleyho a když ten sám za sebe rozhodovat nemohl, byli tu jeho rodiče. V tomto případě to byl pouze Arthur spolu s Ginny a Ronem, kteří se do šéfa Ústředí obuli dost rázným způsobem.
Oba bystrozorové se tak v tuhle chvíli drželi zpátky a zpovzdálí pozorovali počínání Ginny, která podle předlohy pečlivě kolem už matněji, ale stále zářícího pentagramu vykreslovala další o něco větší a složitější.
Harry se držel těsně u ní a nespouštěl oči z vysoké postavy Billa Weasleyho, z níž je dost nevraživě pozoroval černooký démon.
„Co si myslíte, že tímhle dokážete?!“ prskl posměšně.
Ani jeden z nich nereagoval.
„Být vámi, tak se uteču schovat někam hodně daleko, než se odtud dostanu a skončíte jako hromádka střev!“
Charlie, který stál vedle obou bystrozorů, se zlostně zamračil, ale nehýbal se.
„To skoro vypadá, že má strach…“ zamumlal Harry.
Ginny k němu na krátkou chvíli zvedla zrak: „Myslíš, že je něčeho takového schopen?“
Harry zaraženě mlčel. Z domu jen o chvíli později vyšla Helen, následovaná Ronem, který se ji snažil zastavit.
„Helen, říkám ti, že to není dobrý nápad.“
„A já ti říkám, Rone, že je to můj manžel! Neopustím ho ve chvíli, kdy mě potřebuje!“
Harry se k nim otočil; Ginny se nenechala vytrhnout ze soustředění a nevšímala si jich.
„Harry, prosím tě, řekni něco mé drahé švagrové,“ rozhodil rukama Ron. „Nechce si to nechat vymluvit.“
„A co přesně?“ otázal se Harry.
„Chci být u toho,“ pronesla Helen pevně. „Nehodlám se schovávat vevnitř, když se tady bude rozhodovat o osudu mého muže a otce mého dítěte!“
Harry trochu zalitoval toho, že ji obeznámili s jejich plánem. Ne, že by na to Helen neměla právo, ale měl spíš obavy, aby to nevyvádělo z koncentrace Ginny, na které to bude všechno viset…
„Ať tu zůstane, Harry,“ ozvala se právě ta, na kterou myslel.
Ginny se narovnala od dokončeného obrazce a podívala se na něj. Chvíli jí pohled opětoval, než neochotně přikývl.
„Dobře… Ale držte se s Ronem zpátky, kdyby se cokoliv pokazilo…“
Přímo u démona zůstal jen on a Ginny. Helen a Ron stáli u zdi s hůlkami v rukou, Arthur byl vevnitř s Molly, která neměla o ničem tušení a spala pod vlivem uklidňujícího lektvaru. Spolu s Charliem doplňoval skupinu nedaleko Percy, který se konečně uráčil rovněž objevit. Harry netušil, jestli mu to ostatní členové rodiny pěkně vytmavili nebo ne, ale tvářil se dost zaraženě.
V kuchyni čekala Daria, kterou poprosili o pomoc, kdyby potřebovali ošetření a byla tam s ní i Catherine. Harry se na moment ohlédl na severní stranu pozemku Doupěte. Věděl, že je odtamtud pozoruje jistá dvojice, připravena v případě nutnosti pomoct a cítil se díky tomu o něco klidnější…
Angela si všimla, že se Harry na chvíli otočil směrem, kde tušil jejich přítomnost, a snažila se v sobě najít víru, že tenhle šílený hokus pokus dobře dopadne. Bylo to riskantní, nebezpečné, s malou nadějí na úspěch, s velkou pravděpodobností, že se to posere ještě víc. Ale nic lepšího nedokázali vymyslet a pochybovala o tom, že by toho byl schopný někdo jiný.
Hrabala se v knihách o černé magii dost dlouho na to, aby si ověřila, že kouzelníci měli o démonech méně písemných záznamů než o muchlorohých chropotalech. Což bylo dost s podivem vzhledem k tomu, že s nimi už kdysi dávno museli bojovat. Jako by se někdo cíleně snažil zbavit veškerých důkazů o tom, že tyhle bytosti vůbec existují. Mohli se jen dohadovat kdo, a proč to dělal. A nijak by jim nepomohlo.
„Myslíš, že to zrzka zvládne?“ ozvalo se za jejími zády.
Draco se válel v trávě u toho nejširšího stromu v okolí, na nose obrovské sluneční brýle, i když už slunce zapadlo a ve tváři otrávený výraz. Neohlédla se při jeho otázce, dokázala si poměrně přesně představit, jak v tu chvíli vypadá.
„Pevně v to doufám,“ odvětila tiše.
„Moc přesvědčeně nezníš…“
„Udělá pro to všechno, tím jsem si jistá,“ oponovala klidně.
Na chvíli se rozhostilo ticho.
„Copak ty jí to vůbec nevyčítáš?“
Až teď se obrátila. Draco ležel na zádech, ruce za hlavou a v brýlích mohla vidět odraz korun stromů nad ním.
„Co?“
„To, co ti tehdy provedla.“
„To už je dávná minulost.“
„Která nám pořád dřepí za krkem,“ konstatoval blondýn.
Zaraženě se na něj zadívala.
„Ty sám jsi ještě docela nedávno mluvil trochu jinak. Ne, nevyčítám jí to. Teď už ne… Nebyla to čistě její vina a lituje toho. Spíš mě udivuje, co tě zrovna teď přimělo se nad tím zamyslet.“
„Ten tón, jakým o ní mluvíš. Ještě nedávno jsi používala takový, že by z tebe jeden měl husí kůži.“
Ta odpověď jí z nějakého důvodu nestačila. Po velmi dlouhé době dostala pocit, že se před ní Draco snaží něco skrýt a neměla ponětí, co by to mohlo být.
„Draco, co se děje?“
„Co by? V celé Anglii řádí démoni jak černá ruka, na tebe se sypou vidiny jedna za druhou, schyluje se tu k něčemu ohavnému a támhle nedaleko se právě jedna rudovlasá čarodějka pokouší o pěknou šílenost. Co jiného by se dělo?“
„Moc pěkný proslov,“ zamračila se. „Mě by ale zajímalo, co se děje s tebou.“
Chvíli byl zticha.
„Jen už mi leze krkem, jak se to všechno sere…“ vydechl nakonec tiše.
„Draco…“ nadechla se, ale posadil se a přerušil ji.
„Už začala,“ oznámil jí.
Neochotně se obrátila zpět k Doupěti, u kterého právě Ginevra zahájila latinskou litanii.
„Sama se zabiješ!“ zařval hlasitě démon.
Ginny se zadrhla, ale rychle se vzpamatovala. Jeho reakce nasvědčovala tomu, že se jim to opravdu může podařit. Když nic nepokazí…
Harry stál vedle ní a s hůlkou nachystanou upřeně pozoroval všechno, co se dělo. V druhé ruce svíral malý klíč ze stříbra, který si nechali vyrobit u zlatníka na Příčné podle kresby z knihy, ve které našli i démonovo jméno.
Obrazec vyrytý Ginny v trávě začal právě hořet, když se démon v Billově těle rozeřval. Helen sebou poděšeně trhla a Ron ji chytil za paži.
Ginny z démona nespouštěla pohled a zarytě opakovala latinské zaklínání.
„Sagittis, veni versa ad Orbis Algols… Sagittis, veni versa ad Orbis Algols… Sagittis, veni versa ad Orbis Algols.“
Plameny najednou uhasly a obrazec se rozzářil rudě. A Harry v tu chvíli odhodil klíč daleko od sebe přímo k démonovi.
Strašlivý řev z Billova hrdla utichl, tak náhle jako začal. Záplava černého kouře vyletěla z jeho hrdla a zmizela tak rychle, že sotva stačili postřehnout kam. Bill ještě dvě vteřiny stál na nohou, než se skácel k zemi. Dopadl polovinou těla mimo pentagram, ale nic se přitom nestalo. Démon byl pryč, světlo zhaslo, na okolí padlo šero.
Otřesená Ginny se nedokázala hnout z místa. To Helen se pohnula jako první a vzápětí po ní Harry i Ron. Percy a Charlie se blížili opatrněji s hůlkami v rukou, oba bystrozorové zůstávali v pohotovosti.
Helen trochu nemotorně poklekla k nehybnému tělu manžela.
„Bille…?“
Harry se k ležícímu sklonil z druhé strany a přiložil dva prsty na jeho krk. Ginny zadržela dech, roztřesená a napjatá jako snad ještě nikdy.
„Žije!“ zvolal Harry. „Rone! Dojdi pro Dariu!“
Rusovláska se s úlevným výdechem vyčerpaně svezla na zem.
„Nebude lepší odnést ho k Mungovi?“ vyrazil ze sebe Percy, zatímco se Ron rozběhl k domu.
„Samozřejmě, Daria ho tam doprovodí,“ přikývl Harry.
„Půjdu s nimi!“ vyhrkla Helen.
„Jste si jistí, že je to dobrý nápad?“ ozval se jeden z bystrozorů.
„Ten démon je pryč, všichni jsme to přece viděli!“ zavrčel po něm Charlie.
Kolem nehybného Billa už se shromáždili všichni, když přiklusala Daria, která se na chvíli zastavila u sedící Ginny, ale ta jí naznačila, že je v pořádku.
„Ustupte trochu!“ rozehnala je rázně černovláska a už švihala hůlkou, aby vyčarovala nosítka.
Netrvalo to ani dvě minuty a Daria, Ron a Helen se s nehybným tělem přemístili pryč.
Harry se zjevnou úlevou zastrčil hůlku do kapsy. Sice nemohli vědět, jak na tom Bill bude, až se probere, ale teď bylo důležité, že přežil a démon se vrátil zpátky tam, odkud přišel.
„Podáme hlášení Ludfordovi,“ ozval se za oba jeden z jeho kolegů a Harry jen přikývl.
„Myslíš, že už můžeme říct mamce, o co šlo?“ zadíval se na něj Charlie.
Harry znovu pokývl hlavou.
„Ale bacha na slova, nevíme, jak na tom Bill bude,“ varoval je.
„Jasně…“ Charlie se otočil, ale ještě si přidřepl k sestře, u které byla Catherine. Ginny ho ale poslala pryč stejně jako předtím Dariu. Oba bratři zmizeli v Doupěti a Harry přistoupil k holkám.
„Jsi v pořádku, Ginny?“ zadíval se na rusovlásku ustaraně.
Vzhlédla k němu: „Myslím, že ano… Jenom mě to vyčerpalo.“
Cathy jí položila ruku na rameno: „Nechceš si jít na chvíli lehnout, než se vrátí Ron?“
„Ne,“ potřásla Ginny hlavou a zadívala se na vypálenou trávu před nimi. „Měla jsem hrozný strach…“ hlesla pak.
„To my všichni, Ginny,“ reagoval Harry.
„Ale já jsem byla ta, kdo to mohl všechno zkazit.“
„Nic si nezkazila, přece se to povedlo!“ vyhrkla Cathy.
„Ale co když…“ nadechla se.
„Ginny, Bill bude v pořádku,“ přerušil ji Harry důrazně a napřáhl k ní ruku. „Pojď, alespoň si sedneš vevnitř.“
Přikývla a vděčně jeho ruku přijala.
*
Uběhly skoro dvě hodiny od chvíle, co Angela viděla malou skupinku s nosítky se přemístit pryč a stála už v úplné tmě, když konečně zaslechla kroky. Vytáhla hůlku a sotva na jednu vteřinu ji nechala zazářit. Po chvilce se před ní objevila Harryho postava.
„Angelo?“
„Jsem tady,“ trochu vystoupila ze stínu stromu na volné prostranství. „Tak co?“ zeptala se napjatě.
„Bill je v kómatu, dehydrovaný a podvyživený, ale stabilizovaný,“ shrnul, co se dozvěděli v Doupěti od Rona. „Léčitelé prý neřekli nic určitého, ale snad se z toho dostane.“
„Snad…“ vydechla. „Jsem moc ráda, že to vyšlo.“
„To my všichni. Teď máme alespoň konečně něco, co proti nim můžeme použít,“ přitakal a nedokázal potlačit zívnutí.
„Měl by sis odpočinout,“ nabádala ho.
„Neboj, jen dojdu pro Jamese a určitě prospím celou noc. Na Ústředí už mě nikdo nedostane. A kde máš blonďáka?“
„Už ho nebavilo tady čekat,“ odvětila jen velmi neochotně. „Raději půjdu.“
„Díky za pomoc, Angelo.“
„Za málo…“
„No víš…“
Zastavila se v půli kroku: „Ano?“
„Mohl bych tě požádat ještě o malou laskavost?“
***
Harry si spěšně oblékl košili, která vypadala čistá a bílá jen díky kouzlům a popaměti začal zapínat jednotlivé knoflíky, přičemž se rozhlížel po chaosu v ložnici v naději, že někde zahlédne černou kravatu. Byl si skoro jistý, že ji vytahoval ze skříně už předešlý večer.
Ještě ráno musel do práce na další poradu, přestože měl nahlášené neplacené volno, místo pořádného oběda do sebe spěšně naházel zeleninový salát a teď jen nervózně těkal pohledem po hodinách. Ani ne za půl hodiny začínal Georgeův pohřeb a připadal by si jako úplný idiot, kdyby nepřišel včas.
Byl nesmírně vděčný Ginny, která se i přes to, co ji a její rodinu ten den čekalo, utrhla od matky a právě dole krmila Jamese.
Znovu prohrabal všechny šuplíky v komodě, ale kýžený kus látky nikde. Hnal se k posteli, kde leželo na hromadě několik jeho hábitů a zakopl přitom o přichystané boty, které odletěly až ke dveřím. Zadržel za zaťatými zuby nadávku a konečně zahlédl kravatu, která z nějakého jemu neznámého důvodu visela přes opěradlo židle pod tričkem, ve kterém v noci spal. Přehodil si ji kolem krku, vklouzl do bot, ze stolu shrábl svou hůlku a vyšel na chodbu. Hábit nechal ve skříni, bylo mu jasné, že by se v něm uvařil zaživa. Září bylo za rohem, ale slunce se letos odmítalo podrobit obvyklému deštivému počasí.
Při scházení schodů a pokusu o uvázání kravaty už slyšel z kuchyně brumlajícího Jamese a Ginny, která mu domlouvala. Sám pro sebe se pousmál a následoval zvuk hlasů, ale pak se zastavil ve dveřích kuchyně. Ginny v sametových černých šatech po kolena seděla zády k němu a přes ramena i lopatky jí přitom splývala záplava vlasů, jejichž barvu šaty jen zdůrazňovaly. Jeho syn sebou vrtěl v dětské židličce z druhé strany stolu a Ginny se do něj neúnavně pokoušela dostat celou přesnídávku. Ten pohled ho podivným způsobem těšil i bolel zároveň.
„Tati!“ vyhrkl James ještě málem s plnými ústy. „Kdy přijít hodná paní?“
„Andy,“ povzdychla si Ginny, když viděla, jak se celý poprskal. „Kroť se trochu, na tvoje převlíkání už nemáme čas. Co by na takovou špindíru ta hodná paní asi řekla?“
„Řekl bych, že by jí to bylo jedno,“ konstatoval Harry.
Ginny se bez reakce postavila a obešla stůl ke dřezu, kde začala oplachovat misku i lžičku. Chvíli zamyšleně pozoroval její záda.
„Nevadí ti to?“ nadhodil opatrně.
Otočila se k němu s utěrkou v ruce: „Co myslíš?“
„Dnešní paní na hlídání,“ upřesnil.
V očích se jí mihlo něco, co nedokázal rozpoznat.
„Podívej, Harry,“ pronesla zvolna. „James je přece tvůj syn, a pokud jí důvěřuješ natolik, abys jí ho svěřil do péče, já do toho nemám co mluvit.“
Nejprve se na chvíli zarazil, protože si vůbec nebyl jistý, jestli to myslí vážně, nebo takový způsobem dává najevo svůj nesouhlas. Pak si ale uvědomil, jakým tónem se předtím zmínila o ´hodné paní´. Nebyla v tom žádná jízlivost…
Teď už si začínal být jistý, že se její postoj k Angele za pár týdnů výrazně změnil. Když si vzpomněl, jak se na ni dívala předtím, když poprvé přišla… Teď to bylo úplně jiné. Ostatně nebylo divu, jestli Ginny změnila názor, po tom všem, co se v poslední době přihodilo. Ale nahlas ze svých myšlenek nevyslovil nic.
„Fajn,“ pokývl jen hlavou.
Přistoupila k němu a beze slova mu několika pohyby uvázala kravatu, která do té chvíle vypadala jako dost nepovedený uzel. Když skončila, zvedla hlavu a střetla se s jeho pohledem. Z toho hlubokého smutku, který měla zarytý v očích, ho zabolelo u srdce.
„Děkuju,“ hlesl.
Vzápětí se domem rozlehl zvuk zvonku.
„Já otevřu,“ prohlásila Ginny, než se vůbec stačil pohnout a už byla pryč.
Vzal Jamese do náruče.
„Vrátím se co nejdřív, dobře? Vydržíš to tu?“
Klučina zamrkal a ručkou plácl Harryho po nose.
„Taky jít!“ vypadlo z něj překvapivě razantně.
„Ne, Jamesi, zůstaneš hezky doma,“ domlouval mu.
Jeho syn něco nespokojeně mručel.
„Nevymýšlej,“ zamračil se na něj a zamířil do haly.
V žádném případě ho nehodlal brát s sebou na další pohřeb v tak krátké době. A vzhledem k tomu, že v podstatě všichni, kdo by ho mohli pohlídat, se šli s Georgem rozloučit, jinou možnost ani neměl. I když mu teda dalo docela práci vykoktat, co vlastně po Angele chce a koukala na něj, jako by si myslela, že mu přeskočilo. Zjevně by ji v životě nenapadlo, že ji o něco takového požádá… Pořád se považovala za horší, než ve skutečnosti byla. Vždycky to tak dělala, roky na tom moc nezměnily.
„Opravdu mě to mrzí…“ říkala zrovna ta, o které přemýšlel, když prošel dveřmi.
„Já pořád nerozumím tomu, za co se vlastně omlouváš, Blacková,“ reagovala Ginny a Harryho dost zarazil její nevraživý a téměř naštvaný hlas. „Existuje snad něco, co jsi mohla udělat pro mého bratra a neudělala?“
Angelu přístup rusovlásky nejspíš taky trochu vyvedl z konceptu.
„Ne…“ zavrtěla pomalu hlavou.
„Tak se přestaň obviňovat,“ zahučela Ginny unaveně.
Angela na ni zůstala nepohnutě zírat.
„Můžeme?“ otočila se Ginny k Harrymu. „Slíbila jsem mamce, že půjdeme všichni z Doupěte.“
Přikývl.
„Tak, Jamesi, ne že budeš zlobit,“ cvrknul chlapce do nosu a ten se zahihňal.
Až pak si uvědomil, že přesně tohle gesto vždycky prováděl George… Jednou bude muset synovi nějak říct, že jeden z jeho oblíbených strýčků už mu nikdy šílené historky vykládat nebude. Postavil ho na zem a James hned aktivně přicupital k nově příchozí.
„Áhoj!“
Do té chvíle poněkud ztuhlý výraz na tváři Angely změkl.
„Nazdar, prcku…“ dřepla si k němu a James začal téměř okamžitě studovat dlouhé hnědé vlasy, které jí přepadly přes rameno.
„Za pár hodin budu zpátky, nejpozději v šest,“ sliboval Harry. „Nezlob se, že tě s tím otravuju, Angelo.“
Ani se na něj nepodívala, jen pozorovala Jamese.
„To je v pořádku, Harry, vzala jsem si s sebou pár knížek a budu u toho dál hledat. Rozhodně to nebude vyplýtvaný čas.“
„No, alespoň, že Zmijozela si nechala doma…“
Pobaveně se na něj zadívala: „Snad sis nemyslel, že přijdeme oba?“
Pokrčil rameny: „Napadlo mě to.“
„Hmm, myslím, že si tu vystačíme sami, viď, prcku?“ zaměřila se znovu na Jamese.
„Jo!“ přitakal chlapec hlasitě
„No, dobře… Tak jdeme?“ ohlédl se po Ginny, která nereagovala. Zamyšleně totiž sledovala Angelu. „Ginny?“
Zvedla hlavu.
„Půjdeme?“
Přikývla a jako první zamířila beze slova ke dveřím.
„Angelo, ještě jednou díky.“
Postavila se i s Jamesem na rukou a v její tváři přitom byla jasně znát radost. Takový výraz u ní za tu dobu, co přijela zpátky, ještě neviděl. Údivem skoro pootevřel ústa, ale na poslední chvíli se zarazil.
„Nemáš zač, Harry,“ ujistila ho.
*
Ginny milovala svoji velkou rodinu z celého srdce a neuměla si život bez ní ani představit. Ale to odpoledne se jí na mysl ne poprvé vloudily myšlenky, za které se styděla. Myšlenky, které by nikdy v životě nevyslovila nahlas. Čím větší počet členů jedné rodiny, tím víc příležitostí měl Osud k zasazení bolestivé rány, která se mnohdy nikdy nezahojila. Tím větší strach se v ní vzmáhal, tím víc se děsila toho, že někoho z nich ztratí.
S přibývajícím věkem pochopila, proč byla jejich matka taková, jaká byla, i když jí to ještě jako puberťačce pěkně brnkalo na nervy a vadila jí její neustálá starost. Její máma už přišla o dva syny, ona sama o dva bratry, třetí ležel v nemocnici v bezvědomí a nikdo nevěděl, jestli a kdy se probere. A bolelo to jako peklo. Kdo by po tom všem nechápal?
Když pohledem přejížděla po jednotlivých tvářích, děsila se toho, že Georgem to ani zdaleka neskončilo. Co když se něco stane někomu dalšímu? Otec ztrhaný v obličeji držel mamku pevně za paži a druhou rukou ji podpíral zezadu. Máma už ani neměla sílu plakat, jen zarudlýma očima nespouštěla zrak z dubové rakve. Percy stál těsně za ní, bledý jako stěna. Vzmáhal se v ní vztek, když si vzpomněla na jeho příjezd domů. Dal přednost práci a dorazil, až když už bylo na všechno pozdě. Musela si neustále připomínat, že by se nic nezměnilo ani tím, kdyby byl s nimi v Doupěti. Nechtěla mu to vyčítat.
Charlie vypadal hrozně. Věděla, že už dvě noci za sebou vůbec nespal, pokaždé ho načapala v obývacím pokoji s otevřenou lahví. Vyčítal si svou nemohoucnost, ačkoli za nic z toho nemohl. Ron se držel, ale rysy ve tváři měl stažené smutkem. Za ruku ho držela Cathy, která měla dlouhé vlasy stažené černou gumičkou a ve volné dlani držela drobný květ. Všichni tři Lupinovi stáli mírně stranou a těsně vedle nich nahrbená Helen. Ta se nedala vyhnat od Billa z nemocnice, seděla u něj od chvíle, kdy ji k němu pustili a domů se šla jen převléct na pohřeb.
Za jejich zády pak postávalo několik dalších příbuzných a známých, ale Ginny se jejich soustrastné a zároveň zvědavé pohledy snažila nevnímat. Už tak toho na ni bylo moc.
Smuteční řečník vypouštěl z úst nějaká slova, ale neslyšela je. Nad hlavou jí svítilo slunce, které jako by se vysmívalo jejich současnému rozpoložení. Třaslavě vydechla. Ani si neuvědomila, že jí po obou tvářích stékají slzy jedna za druhou.
A pak ucítila na jinak ledové pravé ruce příjemné teplo. Nechápavě sklouzla pohledem dolů. To Harry ji držel pevně za ruku.
Někde v hrudi se jí vytvořila hrouda, která hrozila vybuchnout v záchvatu pláče, ale díky tomu jednoduchému gestu ji dokázala spolknout. Trochu se narovnala a křečovitě sevřela jeho dlaň, nesmírně vděčná za ten projev podpory.
*
Angela seděla ve velmi pohodlném křesle v dolním salonu, na klíně rozloženou jednu z odporně tlustých knih, které bylo třeba projít, jestli se v ní nenachází něco užitečného, ale vůbec si jí nevšímala a místo toho s úsměvem pozorovala hrajícího si Jamese. Capkal kolem jednotlivých kusů nábytku a snažil se přimět lítat malé koště, přičemž se mu statečně pod nohy pletl Felix. Venku bylo nádherně a kvůli malému ji to mrzelo, ale po stresu několika předešlých dnů a ubohému stravování si nemohla dovolit válet se na sluníčku a museli zůstat vevnitř.
Na tváři sice měla úsměv, ale srdce jí svírala neurčitá bolest. Jaké by to asi bylo, kdyby takhle mohla trávit čas se svým vlastním dítětem? Kdyby dostalo šanci se na tenhle šílený svět narodit, byly by mu skoro tři roky. Ani nevěděla, jestli to byl chlapec nebo holčička… Nebyli by jen sami dva, byli by tři. Její a Dracovo dítě. Ztěžka polkla a zamrkala, aby zahnala štípání v očích.
Raději se sklonila nad text v latině. Jaký mělo smysl hrabat se v minulosti? Měli dost problémů, které museli celkem akutně řešit.
„Ange!“ ozvalo se ze strany.
Koukla na mrňouse, kterého už košťátko přestalo bavit, a nemohla si pomoct, aby se neusmála. Pěkně to její jméno zkomolil.
„Copak?“
„Hlad!“
„Aha…“ zaklapla s jistým potěšením tu ohavnou bichli. „Tak pojď, dáme si něco dobrého, jo?“
***
Bílé dveře jednoho z pokojů na rozsáhlém oddělení pro pacienty postižené trvalými následky kouzel či zaklínání se tiše otevřely a dovnitř vešla těhotná žena s tmavě hnědými vlasy po ramena. Přistoupila k jedinému obsazenému lůžku a sklonila se nad nehybným tělem mladého muže s ohnivě zrzavými vlasy.
„Ahoj, miláčku,“ hlesla Helen s mírným úsměvem na rtech a pohladila svého manžela po tváři. „Jsem zpátky.“
Opatrně se usadila na okraj postele a do obou dlaní vzala jeho pravou ruku. Několik vteřin pozorovala bledou tvář, než znovu promluvila.
„Rozloučili jsme se s Georgem, už jsme nemohli dál čekat, promiň,“ odmlčela se a chvíli přemýšlela, než promluvila znovu. „Bille… Nevím, jestli mě slyšíš, ale na tom nezáleží, protože i kdyby ne, vím, že to cítíš… Nemůžeš takhle zůstat moc dlouho, je ti to jasné?“ ztěžka polkla a znovu se pokusila o úsměv, i když jí v očích stály slzy. „Za pár měsíců z tebe bude táta. To si přece nemůžeš nechat ujít…“
Třaslavě se nadechla.
„Takže se koukej probrat co nejdřív,“ prohlásila a ještě zesílila svoje sevření.
Žádné odezvy se nedočkala, ale věřila. Ne, musela věřit, že se k němu její slova nějak dostanou, že sebere sílu a dostane se z toho. Přece na ně jednou musí sednout alespoň kousek štěstí…
521 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...