Skip to content

Kapitola sedmnáctá – Démoni jsou mezi námi!

[Celkem: 4    Průměr: 3.3/5]

Say goodbye, as we dance with the devil tonight

Don’t you dare look at him in the eye, as we dance with the devil tonight

Breaking Benjamin

 

Když jedna z mnoha pochodní zasazených v řadě ohavně pokroucených držáků hlasitě zaprskala, ani jeden z nich se nepohnul. Angela se jen pro sebe usmála. Šlo jim to docela dobře. Všichni ji příjemně překvapili, dokonce i Ronald.

„Udržujte si mysl klidnou a čistou. Potřebnou magickou sílu máte všichni v sobě. Jen ji musíte najít.“

Mluvila tichým, vemlouvavým hlasem a neslyšně našlapovala za jejich zády. Všichni její ´studenti´ seděli se zavřenýma očima v tureckém sedu na vyčarovaných měkkých poduškách.

„Naslouchejte svému dechu. S každým jednotlivým nádechem do sebe nabíráte nový život, novou energii, stačí ji správně využít.“

Vyčarování pentagramu nebylo nepodobné principu, díky kterému se dal vykouzlit Patron. Ale zatímco zaklínadlo Patronus vyžadovalo šťastnou vzpomínku, na Pentagram stačilo soustředění na jeho tvar a sebedůvěra. Otázkou už pak zůstávalo, jestli byl vytvořený znak dost silný na to, aby zahnal nebo zastavil démona. Pokud do něj kouzelník dokázal vložit dostatek své magické energie, posloužil svému účelu.

Angela měla tehdy po otevření Brány štěstí, že její kouzlo zafungovalo. Sama do poslední chvíle nevěděla, jestli to vůbec k něčemu bude, jelikož ho nikdy naostro nevyzkoušela.

„A teď se soustřeďte. Jak jsem vám předtím říkala, představte si před sebou zářící pentagram. Nakreslete ho v duchu jedním tahem, každou stranu zvlášť. Pamatujte, všechny strany, jedním tahem, začněte shora…“

Obcházela je teď zepředu, a všimla si, jak Ronald úsilím křiví obličej. Hned jí bylo jasné, že má problém s tím, jak si představit pentagram nakreslený jedním tahem…

„Udržte si ten obraz před sebou. A teď po mně opakujte zaklínadlo. Quin cuspis.“

„Quin cuspis,“ přeneslo se přes čtvery rty.

Draco se k nim nepřidal a zůstal v knihovně. Domluvila se s ním, že ho to pak raději naučí soukromě, své bývalé spolužáky by spíš rozptyloval.

„Dobře. Vztáhněte před sebe hůlku a znovu si představte ten pentagram. Nenuťte se do toho, nechte svou ruku, aby ho vykreslila volně. A když začnete poslední tah, vyslovte zaklínadlo…“

Znovu se ozvalo mnohohlasné zamumlání tentokrát spojené s nejistými pohyby hůlkou. Hlavně Ron a Harry vykreslovali znak příliš rozmáchle, pohyby Ginevry a Catherine byly mnohem ladnější. Ale přesně jak čekala, kouzlo nemělo žádný viditelný efekt.

„Skvěle, nechte ruku nataženou a zopakujte to znovu, ale tentokrát do toho vložte sílu. Jako byste se snažili uzvednout něco hodně těžkého,“ pro jistotu se postavila stranou. „Tak znovu – Quin cuspis!“

„Quin cuspis!“

Vzápětí zůstala překvapeně zírat. Před Ronem se neobjevilo nic, Harrymu se z hůlky vynořil mihotavý stín pokřiveného znaku a hned zmizel, stejně jako ten od Cathy. Ale z hůlky Ginevry se naráz vynořil celý pentagram, zářil dobré dvě vteřiny a zmizel.

Angela nejmladší Weasleyovou nikdy nepokládala za nějak extra dobrou čarodějku, ale tohle ji přesvědčilo o tom, že má rozhodně minimálně talent. I jí samotné se povedlo až na třetí pokus vyčarovat něco, co se výrazně podobalo konečnému výsledku.

„Postavte se,“ vyzvala je všechny zamyšleně. „Teď to zkusíte s otevřenýma očima. Ginny, mohla bys první, prosím?“

Rusovláska se po ní překvapeně podívala. Nic dalšího už neřekla a čekala. Ginevra po chvíli váhání postoupila víc dopředu tak, aby na ostatní neviděla a zhluboka se nadechla. Upíraly se na ni pohledy všech v místnosti, když už mnohem rychleji než před chvíli vykreslila do vzduchu požadovaný tvar.

„Quin cuspis,“ vydechla a vykulila oči, když se před ní vytvořil zářící znak.

Povolila v soustředění a kouzlo okamžitě vyprchalo do ztracena.

„Dobře… Moc dobře,“ pronesla Angela uznale. „Vůbec jsem nečekala, že by se někomu z vás už dneska podařilo vytvořit nějaký smysluplný tvar.“

„Myslím, že můžeme být jenom rádi, že jsi minimálně jednu z nás podcenila,“ ozvala se Catherine.

Angela se mírně pousmála: „Nemůžu nesouhlasit. Zkus to znovu, Ginny, ale tentokrát se nenechej vyvést z míry a ten znak udržuj. Harry, když se víc soustředíš, půjde ti to. Catherine, u tebe to vypadá dobře, ale dáváš do toho málo energie. A Rone… Ehm, zkus si hlavně procvičit správný tvar.“

Zrzek se na ni zašklebil.

„Zkoušejte to klidně pořád znovu a znovu, cvičení dělá mistra. Navíc, pokud to budete chtít doopravdy použít proti démonovi, musíte být rychlí. Nesmíte nad tím příliš přemýšlet, jinak už nejspíš ani nedostanete příležitost zvednout hůlku.“

„Jak rychlé to podle tebe musí být, když se musíme soustředit na dokonalý pentagram?“ ozval se zachmuřeně Ron.

Angela neodpověděla. Jen její ruka se pohnula, když vytahovala z kapsy džínů hůlku, kterou vzápětí namířila. Mezi Harrym a Cathy proletěl asi metrový zářící znak a zastavil se Ronovi těsně u nosu. Ten nejprve překvapeně civěl na znak a pak na ni.

„Teď už bys mohl mít představu, ne?“ nadhodila a nechala pentagram zase zmizet. „Tak jen do toho,“ pobídla je. „Zajdu se podívat za Dracem a hned jsem…“

Angela už nedořekla a zastavila se v půli kroku. Harry, který už si pro sebe znovu opakoval zaklínadlo, si toho všiml a ohlédl se po ní. Hnědovláska najednou zbledla, chytila se za hlavu a zapotácela se.

„Do háje…“ zaklel, když mu došlo, co se děje.

Stačil k ní přiskočit na poslední chvíli a zachytit ji, když se pod ní podlomila kolena.

„Angelo?“

Celá přikrčená jen tiše zasténala. To už se k nim sbíhali i ostatní, když se mezi nimi prosmýkl vysoký blondýn, klekl si k Angele ze strany a sevřel jí rukou rameno. Harryho si vůbec nevšímal.

„Co je s ní?“ nahnula se k nim ustaraná Cathy.

„Určitě má zase nějakou vidinu,“ zabručel Ron.

„Vidinu?“ otočila se k němu udiveně.

„O něčí smrti,“ odpověděla místo bratra tiše Ginny.

 

Uklizená kuchyň, velké hodiny na zdi, táhlý ženský křik, třeskot rozbíjených talířů, zlověstný smích a dunění. Záplava zářivých jisker, dutá rána, další hlas křičící v agónii, krev, krev, všude krev zbarvující rusé vlasy do zlověstného odstínu…

 

Ta křečovitá bolest hlavy nechtěla povolit, i když vidina skončila. Mnula si spánky a snažila se promluvit přes přiškrcené hrdlo.

„Doupě…“ zachraptěla namáhavě.

Všichni ztuhli, Ginny vyděšeně vydechla.

„Ten démon… Bill…“ narovnala hlavu.

„Kdy?“ vyjel na ni Ron bílý jako stěna.

„Teď,“ pronesla ztěžka a konečně spustila ruce. Bolest odcházela, zůstaly po ní jen mžitky před očima. „Běžte! Hned!“

To už se Ron i Ginny rozběhli ven z místnosti, Harry se zvedl a těsně je následoval.

„Draco, běž s nimi,“ vydechla Angela a snažila se postavit na vratkých nohou. Hlava se jí motala tak, až myslela, že se pozvrací. „To přejde… Nenajdou odsud sami cestu.“

S jasně vypsaným nesouhlasem ve tváři jí pomohl na nohy a nehýbal se.

„Já tu s ní zůstanu,“ ozvala se Catherine tiše.

Krátce se po ní podíval, Angela ještě ucítila silný stisk na ruce a vzápětí byl pryč. Zapotácela se a opřela o zeď. Catherine k ní hned přiskočila, aby jí pomohla.

„To bude v pohodě…“ mumlala Angela, ale dobře si uvědomovala, že takhle špatně už jí po nějaké vidině dlouho nebylo a s tou šíleně se motající hlavou se nejspíš nehne z místnosti.

Zatraceně… Co se to se mnou zase děje?

Tlak mezi očima najednou znovu zesílil a další děsivý záblesk ji dokonale překvapil. Nějaká žena držící v náruči plačící dítě, a před nimi muž s černýma očima… To snad ne… Vzápětí následovala nová vidina, delší než předešlá, viděla nějakého výrostka, jak se s nožem v ruce blíží ke spícím rodičům…

Přestože ji Cathy podpírala, Angelu ten nápor srazil znovu k zemi.

„Angelo!“

Neslyšela ji. Schoulila se do klubíčka, oběma rukama si svírala hlavu, jen tiše sténala bolestí a modlila se ke všem upírským bohům i Merlinovi, aby to už bylo všechno. Jenže nebylo…

*

Běžet normální lidskou rychlostí Draca v tu chvíli neskutečně iritovalo, ale nutil se do pomalejšího pohybu, aby ho Weasleyovi a Potter měli pořád na očích. Angela měla samozřejmě pravdu, sami by cestu ven na nádvoří nenašli ani za hodinu. Když se konečně dostali až k bráně, za kterou zastavil, Weasleyová a její bratříček se prořítili kolem něj k další, zabrzdil jen Potter.

Draco se otočil zpátky ke hradu. Spojení s Angelou pořád rušila ta nepřekonatelná černá zeď. Cítil, že je něco špatně.

„Malfoyi?“

Neochotně k němu obrátil pohled. Potter se na něj díval se skutečnou prosbou v očích. V životě by ho nenapadlo, že zrovna on se na něj bude takhle dívat.

Jenže Angela… Snažila se ho přesvědčit, že bude v pořádku, ale on měl nutkání se k ní hned vrátit. Kdyby něco, je u ní Catherine, přesvědčoval sám sebe, i když ho to stálo sakra úsilí. Ani nevěděl, proč té holce vlastně tolik věří…

„Zatraceně,“ procedil mezi zuby a otočil se na podpatku. „Tak jdeme.“

Oba se rozběhli za Weasleyovými, jejichž přemístění v tu chvíli zaslechli někde před hradem.

*

 

Přechod přes ochrannou hranici, kterou viděl jako zlatavou stěnu, byl sám o sobě dost nepříjemný, nicméně mu nezabránila ve vstupu na zahradu, která byla z poloviny zarostlá trávou, a na zbylém místě se zjevně dařilo všemožné zelenině. Květy nějakých rostlin na okraji záhonů byly zavřené a schoulené před tmou, kterou rozjasňovala jen světla z dolních oken Doupěte.

Přesunul se k zadním dveřím, které vedly do kuchyně. Náhodný pozorovatel by byl tím pohybem určitě šokován, protože to vypadalo, jako by vysoká postava s rusými vlasy v jednu vteřinu stála u záhonu s mrkví a v druhou už natahovala ruku k otevírání dveří.

Bledá tvář se nespokojeně zkrabatila, když se ozvalo zasyčení. Odtáhl ruku a zahleděl se na dlaň, která byla plná rudých puchýřů. Vzápětí se ušklíbl a rázně otevřel. Kuchyň byla prázdná, v dřezu již notně opotřebovaný kartáč drhnul nějaký hrnec. Na okraji stolu stál velký stojan na nože, který téměř okamžitě přitáhl jeho pozornost. Zašklebil se. Musel sice vynaložit dost úsilí, aby práh překročil, ale nakonec se mu to podařilo.

Velké štěstí, že ty ochrany jsi vytyčil ty sám, Williame, jinak bych měl mnohem větší potíže přijít k tobě domů na návštěvu.

Jeho hostitel mlčel.

Ha! Nejspíš jsi zalezl někam do koutku a teď tam brečíš strachy, co? posmíval se démon. Však já věděl, že ti jednou zavřu hubu.

Odpovědí mu bylo stále ticho, ale věděl, že tam ten zrzula někde je, cítil ho.

Z nějaké místnosti v domě zaslechl hlasy a tvář se mu roztáhla v děsivém úsměvu.

Konečně si taky užiju nějakou srandu. Po těch letech v té hnusné díře už jsem myslel, že se tam ukoušu nudou…

 

„Taky bys jim už mohl něco říct, Arthure,“ promluvila zamračená paní domu, která usazená v křesle zuřivě ťukala jehlicemi a vytvářela přitom z vlny něco, co ještě nemělo žádný pořádný tvar.

Její manžel zvedl oči od hromady popsaných papírů, které si přinesl z práce.

„Co tím myslíš, drahá?“

„Nepředstírej, že nevíš, o čem mluvím,“ osopila se na něj Molly. „Copak sis nevšiml, že jsou pořád pryč?“

„Kdo?“

„Ron a Ginny přece!“

„Ron pracuje a Ginny hlídá Harrymu Jamese,“ reagoval Arthur klidně.

„Ale o to mi nejde,“ mračila se dál.

„Přece ještě není tak pozdě, nemůžeš je hlídat na každém kroku, Molly.“

„To já vím, ale vždyť se nám Ginny sotva vrátila a… A co když se jí zase…“

„Zlato,“ odložil Arthur papíry na stolek. „Takhle to přece nemůžeš brát.“

Molly si povzdechla.

„Já vím…“ potřásla hlavou a v příštím okamžiku ztuhla úlekem.

Všimla si, že kdosi nehybně stojí ve dveřích a pozoruje je. Jehlice jí vypadly z rukou.

„U nejdobrotivějšího Merlina… Bille!“ vyšlo z jejích úst bez přemýšlení, když poznala nejstaršího syna.

Arthur však pamatoval lépe než ona na varování jisté hnědovlasé upírky, a stačil jediný pohled do tváře příchozího, aby věděl, že tohle není jejich syn. Hmátl po své hůlce, kterou měl položenou na stolečku vedle lahve máslového ležáku, ta však zničehonic odletěla z jeho dosahu a zapadla někam za skříň.

Zděšeně pohlédl na rusovlasého muže, který měl vztyčený jediný prst a samolibě se na ně usmíval. Vyskočil na nohy, i když měl najednou pocit, že ho snad slabostí neunesou.

„Molly! Uteč!“

Jeho žena byla však schopná jen vystrašeně hledět do Billových očí, které nebyly ničím jiným než černou propastí.

„Kdepak, matko a otče,“ pronesl studeným hlasem ten bastard, co posedl jejich syna. „Nikam neodcházejte, zábava teprve začíná…“

V příštím okamžiku Arthura i Molly popadla neviditelná síla, oba se vznesli a skončili přiražení ke zdi, chodidla několik centimetrů nad podlahou.

„Jsem doma,“ doplnil démon s úsměvem.

 

Helen ztuhla v půli kroku na úzkém odpočívadle ve druhém patře, když se k ní zdola donesl naléhavý výkřik jejího tchána. Naklonila se přes zábradlí dolů. V obývacím pokoji se svítilo. A pak uslyšela hlas… Šokovaně vydechla.

Bill!

V prvním okamžiku chtěla co nejrychleji seběhnout schody, ale hned se zase zastavila, když si vzpomněla, co nedávno vyslechla v kuchyni. Ten démon…

Ale pořád to je přece můj manžel!

Se sevřeným hrdlem se dotkla svého zakulaceného břicha.

Domem se rozlehly dvě rány a bolestný křik. Vzápětí se rozletěly dveře pokoje po její pravé ruce a vyřítil se z nich rozcuchaný George s hůlkou v ruce.

„Helen! Co se děje? Co to bylo?“

Křečovitě svírala zábradlí, když se na něj podívala.

„Myslím, že je to Bill,“ pronesla třaslavým hlasem.

Celý dům tentokrát naplnilo ženské ječení.

„Máma!“ zachraptěl George. „Zůstaň tady, Helen.“

„Ale já…“ nadechla se, jenže to už se její švagr hnal co nejtišeji dolů ze schodů.

 

Srdce mu prudce bušilo v hrudním koši a ruce se mu potily, když se George plížil ke dveřím. Bolestné výkřiky z hrdla jeho otce se mu přitom zarývaly do uší.

„Přestaň!“ vykřikovala zoufale jeho matka. „Nech ho být! Bille, prosím!“

Georgem vzápětí do hloubi duše otřásl zlověstný smích.

„William momentálně není dostupný,“ pronesl hlas, který byl tak podobný tomu Billovu a zároveň byl úplně jiný.

S hůlkou připravenou zariskoval pohled dovnitř a myšlení se mu zatmělo vztekem, který potlačil veškerý strach. Teď už neměl sebemenší důvod nevěřit tomu, co jim řekla Blacková. Ta svině v těle jeho bratra nějakou silou držela mamku i tátu přilepené na zdi, jako by byli obrazy na výstavě a postupně zabodávala do Arthurova těla nože z jejich kuchyně, zatímco máma jen bezmocně plakala a křičela.

V tom okamžiku ho opustil snad veškerý zdravý rozum. Zaútočil se slepou zuřivostí, kterou vložil do kletby. Ani si neuvědomil, jaké kouzlo vlastně vyslal. Démon v Billově těle se začal otáčet po svištivém zvuku ve chvíli, kdy už nebylo možné se kletbě vyhnout. Ani rychlost démona na tohle nestačila.

Bill odletěl v záplavě světla ke zdi a srazil cestou křeslo i dvě police s knihami. Svalil se do rohu, ale nepovolil sílu, kterou držel oba manžele. George se k němu hnal s napřaženou hůlkou, připravený udělat cokoliv, aby ho zastavil. Démon zvedl hlavu a na tváři mu hrál děsivý úsměv.

Vztáhl ruku a George zamrzl uprostřed dalšího švihu hůlkou, jak ho zastavila neviditelná síla. Celý se třásl zuřivostí, ale nedokázal ten odpor překonat. Démon se postavil a teatrálně oprášil Billovu koženou bundu.

„Pěkný pokus, chlapečku,“ ocenil Georgeovu snahu.

Podíval se do očí svého bratra, který v tu chvíli jeho bratrem nebyl a pochopil, že udělal obrovskou chybu, když se na něj vrhl bez přemýšlení. Nejspíš poslední chybu v životě…

 

George náhle odlétl přes celou místnost až do předsíně a zmizel Molly z očí. Znovu zoufale zakřičela. Těžké zadunění svědčilo o tvrdém dopadu na podlahu a sípavé chroptění jí rvalo srdce. Strach o syna ji dusil spolehlivěji než démonova telekinetická síla.

Bill se… Ne, ten démon se otočil zpátky k ní.

„Budeme pokračovat?“ nadhodil se spokojeným úsměvem, zjevně si jistý tím, že ho už mladší bratr nebude obtěžovat.

Pak se ve dveřích objevila další postava. Helen vkročila do pokoje s velkým ochranným štítem před sebou. Démon se líně otočil a vycenil zuby.

„Jsem doma, ženo moje,“ vycenil zuby. „Co takhle mě řádně přivítat?“

„Ty nejsi Bill!“ vyrazila ze sebe Helen, plná bezmoci a hněvu.

„Helen, ne,“ zasípala Molly. „Uteč…“

Ani jeden z nich si jí nevšímal.

Čarodějka se třásla, špička hůlky se viditelně chvěla. Upírala planoucí pohled na toho, kdo jí ukradl manžela.

„Jak se to vezme,“ naklonil démon hlavu na stranu. „Prakticky jsem.“

Helen se nadechla, jako by chtěla vyslovit nějaké zaklínadlo, ale nedokázala to. Roztřásla se ještě víc. Démon postoupil o krok k ní.

„Vážně si myslíš, že mě tohle zastaví?“ nadhodil posměšně.

V příští vteřině se objevil za ní a zkroutil jí ruku za záda. Vzlykla bolestí, hůlka jí vypadla na zem. Démon vztáhl druhou ruku k jejímu hrdlu, ale v následující vteřině i s Helen ve svém sevření uskočil dozadu před další zářivou kletbou. Do obývacího pokoje se vřítil rudý Ron s rozježenými vlasy.

„Ještě jedna taková blbost a je po nich!“ zavrčel démon Billovými ústy. „Je to jasné?“

Ron zůstal stát s hůlkou napřaženou a namáhavě dýchal. Ve dveřích už se objevila i Ginny, stejně zadýchaná jako její bratr, ve tváři hrůzu, hůlku však měla svěšenou podél těla a na rukou krev. Molly se téměř zastavilo srdce, když to postřehla.

Démon pevně svíral prsty kolem hrdla Billovy manželky a Helen se začínala dusit.

„Bille…“ pronesla tiše Ginny. „Já vím, že tam někde jsi.“

Démon k ní stočil oči a zašklebil se ještě víc. Obličej Helen dostával nebezpečně rudou barvu a Ronova ruka s hůlkou se začala třást. Oba starší Weasleyovi se stále nedokázali vymanit z neviditelných pout.

„Pusť ji!“ zaryčel Ron.

Démon se zachechtal.

„A když to neudělám? Co pak uděláte vy, smradi?“

„Je to tvoje žena!“ vykřikla Ginny. „Vím, že bys jí nikdy neublížil!“

„Jak jste naivní! Vůbec…“ démon najednou zmlkl a ztuhl.

Oba sourozenci napjatě sledovali každý jeho pohyb. I Ginny už pozvedla hůlku.

„Ne!“ zařval najednou, až sebou škubli.

Helen upadla na podlahu, když ji nečekaně uvolnil ze sevření a chytil se za hlavu.

„Zapomeň na to! Ne!“

Zvrátil hlavu dozadu, zapotácel se a vzápětí ho popadly a vynesly ven přímo skrz okno s hlasitým třeskem dvě kletby. Manželé Weasleyovi se svezli na podlahu, Ron k nim přiskočil. Ginny je přeletěla pohledem stejně jako kašlající Helen, rozběhla se a vyskočila rozbitým oknem ven za démonem.

Ten skončil několik metrů od domu těsně vedle záhonu růží a namáhavě se sbíral ze země. Znovu proti němu vztáhla hůlku, když zvedl hlavu.

„Zabij… mě…“ prodral se z jeho hrdla podivně nalomený hlas.

Ginny ztuhla v pohybu jako socha a vytřeštila oči, když uviděla ty Billovy. Černota byla pryč. V tu chvíli v něm znovu spatřila svého nejstaršího bratra.

„Dlouho ho… neudržím,“ zasípal znovu. „Musíš…“

Hrdlo se jí stáhlo, jako by kolem něj měla smyčku.

„Ne,“ zachraptěla. „Nemůžu…“

Bill se roztřásl.

„Ginn… Prosím…“

Za ní se oknem dral ven i Ron a zprava slyšela rychlý běh, jak k nim nejspíš po zvuku mířil Harry.

„Já… Nechci vám…“ zasténal a chytil se za hlavu.

„Quin cuspis!“ ozvalo se ze dvou hrdel.

Ale ani Harry ani Ron nebyli v tu chvíli schopni vyčarovat byť jen něco, co by se pentagramu podobalo. Oba se přiřítili před ni a zakryli ji.

Ginny se nadechla. A ve stejnou chvíli, kdy se z Billova hrdla vydral další bolestný řev, vykřikla i ona a švihla hůlkou. Okruh několika metrů se rozzářil jasným světlem, které vydával obrovský pentagram. Billovy oči už znovu černaly, když se znak snesl přímo na něj a uvěznil ho ve svém středu.

Démon zuřivě zaryčel a pokusil se prorazit ven. Ozval se praskot, zasyčení a vřeštění bolesti. Harry i Ron jen němě zírali, když se démon v Billově těle skrčil a držel si spálenou ruku. Oba se najednou otočili na Ginny, která stála s hůlkou napřaženou. Z druhé strany pentagramu, démonovi za zády, se téměř zničehonic objevil Malfoy a zadíval se na její dílo.

Pak sebou Ginny nečekaně trhla.

„George!“ vyhrkla, obrátila se čelem vzad a běžela zpátky do domu.

Harry s Ronem za ní, Malfoy zůstal stát u uvězněného démona a ostražitě ho pozoroval.

Ginny zakopla o práh a téměř se poroučela k podlaze, ale rychle našla ztracenou rovnováhu a vrhla se k bratrovi, u kterého už klečela její matka a kroužila nad jeho tělem hůlkou.

„Mami!“

Molly zvedla oči plné slz.

„Nejde to!“ vzlykla téměř hystericky. „Nefunguje to…“

George měl doširoka otevřené oči, ve tváři byl mrtvolně bílý a z úst mu vytékala krev. Ginny věděla, co její matka myslí. Už zkoušela zahojit jeho rány, když se Ron vrhl do útoku. Žádné ze tří kouzel, které vyzkoušela, neúčinkovalo. Na roztřesených nohou se svezla na zem a chytila bratra za zápěstí. Téměř už necítila jeho tep…

„Odneseme ho k Mungovi!“ vyhrkl Ron, který už rovněž vpadl do domu. „Tam mu přece pomůžou!“

Harry se k němu přidal.

„Pusťte nás k němu,“ ozval se rozhodně. „Odneseme ho.“

Ginny se chvíli nehýbala a pak se prudce narovnala.

„Kde je?!“

„Kdo?“ nechápal Harry, otřesený zkřiveným výrazem v jejím obličeji.

„Angela!“ vyhrkla a už se hnala zpátky ven.

„Ginny!“ zvolal Ron.

„Rone, pomoz mi!“ zachytil ho za paži Harry. „Vyneseme ho ven, jinak už bude na všechno pozdě!“

 

Angela byla vděčná, že jí Catherine pomohla s přemístěním. Sama by v lepším případě skončila napůl zabořená do půdy. Hlava ji třeštila jako střep, nohy jí snad zrosolovatěly. Vidiny konečně přestaly, ale následky tolika najednou byly čím dál horší. Co nejrychleji se vydaly směrem k Doupěti, a Angela se s každým krokem snažila získat zpátky sebekontrolu.

U záhonů růží zářilo povědomé světlo.

„Pentagram…“ vydechla šokovaně.

Cathy už si toho taky všimla a mířila přímo ke zdroji. Stál u něj Draco a uvnitř… Uvnitř se krčil démon s tváří Billa Weasleyho.

Draco se otočil, když se zastavily a v mžiku byl u Angely.

„Co je?“

Angela jen ztěžka vydechla a narovnala se. Bolest hlavy konečně trochu polevovala.

„Měla ty svoje vidiny,“ hlesla Cathy.

„Bylo jich víc?“ vyrazil ze sebe Draco přiškrceně.

Blondýnka opatrně přikývla. Zaráželo ji, jak moc strachu bylo v Malfoyově hlase.

„Angelo!“ zakřičel někdo od hlavního vchodu.

Obrátili se.

„Angelo!“ byla to Ginny a běžela k nim tak rychle, až se skoro vznášela. „George!“

Hnědovlasá upírka nic víc slyšet nepotřebovala. Mihla se kolem rusovlásky a zastavila se až přede dveřmi, ze kterých právě Harry a Ron vynášeli George na nosítkách.

„Počkejte,“ zasykla a spěšně začala mumlat dlouhé zaklínadlo.

Všem svitl v obličejích záblesk naděje, který ale pohasínal, když se Angela najednou zarazila a odstoupila od nosítek.

„Je pozdě,“ zašeptala přiškrceně.

 

I tak to slyšeli. Ron a Harry zamrzli na místě. Máma podpíraná tátou, který byl příšerně zakrvácený, v tu chvíli vykročila ze dveří a zbledla ještě víc. Ginny klopýtavě přibelhala k bratrovi a s děsivě se klepajícím koncem hůlky provedla diagnostické kouzlo. Špička nezazářila. V očích ucítila pálení slz.

„Je pozdě…“ zopakovala upírka dutě a v příští vteřině se poroučela k zemi.

Malfoy k ní přiskočil a ona se mu složila do náruče. Catherine s křečovitě semknutými rty sevřela Ronovo rameno.

„Ne,“ zaskřípěl hlas Molly. „Ne, udělej to znovu… Není pozdě! Vezměte ho. Vezměte ho a odneste! K Mungovi! Rychle! Prosím!“

„Molly, klid!“ Arthur ji pevně držel a snažil se ji utišit.

„Prosím! Pomozte mu! Pomozte někdo mému synovi!“ zavyla Molly.

„Je mrtvý, mami,“ pronesla Ginny hlasem změněným bolestí a potlačovanými slzami. Všechno se v ní svíralo a na nohou se držela jen silou vůle. „George je mrtvý,“ opakovala šeptem.

„Ne…“ hlesla její matka.

Harry se odvrátil a prudkým pohybem od sebe odhodil svou hůlku. Ron si klekl do trávy a sklopil hlavu. Catherine mu jemně položila ruku na temeno a do očí se jí hrnuly slzy.

„Ne! Proč? Proč?“ Molly se rozvzlykala a až v tu chvíli se nechala stáhnout do náruče manžela, který ještě nevěřil tomu, co se mu událo před očima.

Ginny několik vteřin hleděla do tváře milovaného bratra. Pak vztáhla ruku a něžně ho pohladila po obličeji. Když ji stáhla, měl už oční víčka zavřená.

Nikdy by ji při hodinách na Campurii nenapadlo, že to kouzlo použije takhle. Na vlastního bratra. Aby se ujistila, že už nežije. Nevšimla si, kdy se jí začaly kutálet slzy po tvářích.

Malfoy objímal kolem ramen Angelu, která se o něj opírala se zavřenýma očima.

Uprostřed pentagramu na zahradě se krčil démon a se zaťatými zuby se snažil potlačit urputnou bolest v celé paži. A u rozbitého okna obývacího pokoje stála Helen, dívala se na něj a na krku se jí vybarvovaly ošklivé modřiny. Pomalu vztáhla dlaň a položila si ji na břicho. A její dítě ji v tu chvíli poprvé koplo.

***

 

Harry bez sebemenšího zaváhání vykročil ze sotva dohasínajících zelených plamenů a spěchal rovnou do nejvyššího patra Ústředí bystrozorů. Už na chodbě postřehl, že v hlavní místnosti panuje poněkud větší ruch než obvykle. Ve dveřích skoro vrazil do Veberskyho.

„Pottere! Co ty tady děláš?“

„Potřebuju mluvit se šéfem, je tady?“

„Před hodinou šel domů, ale už ho sháníme,“ dostalo se mu odpovědi.

Harry se zarazil: „Proč?“

„Dostala se k nám tři hlášení o krvavých útocích,“ odvětil zamračený bystrozor. „Ve dvou čarodějnických a jedné mudlovské rodině.“

„Víte něco bližšího?“ ptal se okamžitě.

„Zatím jen to, že to vypadá, jako by lidem zničehonic přeskočilo,“ zavrčel Vebersky.

„Posednutí…“ vydechl Harry.

„Cože?“

„Jsou posednutí démony,“ opakoval netrpělivě.

Odvrátil se od kolegy a chtěl zamířit do své kanceláře, ale Vebersky ho ještě zastavil.

„Tím chceš říct, že ty kecy o otevření brány do nějakého světa démonů nebyly kecy?“

Harry do něj zabodl pohled: „Přesně tak. Dělá mi radost, že jsi to tak rychle pochopil.“

„Hele, bacha na tón, Pottere,“ ohradil se Vebersky. „Ta tvoje historka byla pěkně přitažená za vlasy.“

„Nebyla to žádná historka!“ vyštěkl nevrle.

„Hlavně klid,“ ozvalo se za nimi. „Vysvětlete mi, co se tu děje.“

Oba se ohlédli. Na pracoviště dorazil Ludford ve slavnostním hábitu. Nejspíš ho vytáhli z nějaké rodinné akce.

„Co ty tři vraždy?“ zabodl pohled do Veberskyho.

„Už jsem tam poslal hlídky, pane,“ hlásil hbitě jeho podřízený.

„Co máte vy, Pottere?“

Harry se nadechl: „Můžete zrušit pátrání po Billu Weasleym. Je taky posedlý a před hodinou zaútočil na dům Weasleyových.“

„A do prdele,“ vyrazil ze sebe Vebersky.

„Stalo se někomu něco?“ ptal se Ludford.

„Manželé Weasleyovi jsou lehce zranění, ale jejich syn George…“ Harry se na okamžik zadrhl a odvrátil pohled jinam. „Je po smrti. Toho démona se nám podařilo zastavit.“

„Jak zastavit?“ nechápal Vebersky.

„V tuhle chvíli je uvězněný u nich na zahradě.“

„Cože?“ vyvalili na něj oči oba dva.

„Jak to sakra myslíš, Pottere?!“ vyrazil ze sebe nakonec jako první Vebersky. „Weasleyovi přemohli nějakého démona?!“

Harry se nespokojeně ohlédl po ostatních bystrozorech.

„Myslím, že bude lepší, když se přijdete podívat osobně, šéfe.“

Ludford neváhal ani okamžik.

„Vebersky, zatím to tu máte na povel. Kdyby došlo další hlášení, jsem u Weasleyových.“

*

 

V místnosti pod nimi panovalo mrtvé ticho, přestože se v ní nacházelo sedm osob. I vzlyky Molly Weasleyové před několika minutami utichly. Kdyby se Draco jen trochu soustředil, mohl slyšet jejich dech i tep. Kromě jednoho jediného, jehož srdce se ani ne před hodinou zastavilo navždy. Ale jeho pozornost byla v tu chvíli plně zaměřena na někoho úplně jiného.

Nacházeli se v jednom z horních pokojů Doupěte, podle vybavení hádal, že původním obyvatelem byl Percy Weasley, který v něm ale zjevně dlouho nepřebýval. Angela ležela na posteli schoulená do klubíčka, tmavě červený přehoz jen zdůrazňoval, jak je bledá. Nepřítomný pohled upírala někam do zdi. Seděl těsně u jejích pokrčených nohou a svíral jí úplně ledovou ruku. Zády k nim stála u malého okna Catherine. Všichni tři mlčeli, Angela i v myšlenkách a Draco v sobě cítil každou vteřinou vzrůstající obavy.

„Už jdou,“ ohlásila od okna tiše blondýnka.

Draco zvedl hlavu: „Kolik jich přivedl?“

„Jenom svého šéfa – Ludforda,“ ujistila ho.

„Alespoň že tak…“

Nelíbilo se mu, že tu zůstávali. Instinkt několikaletého uprchlíka mu velel co nejdřív zmizet. Ale Potter přesvědčil Angelu, aby počkali s nimi, že je nikdo neprozradí a ze strany jeho kolegů nic hrozit nebude. Takže ačkoli mu to nevonělo, zůstal. Stejně by Angelu v téhle chvíli nemohl ani spustit z očí.

Cathy se k němu otočila. Tvář měla staženou smutkem.

„Je ti přece jasné, že to musel jít nahlásit. A raději dřív než později.“

„Jo,“ připustil. „Jen by mě docela zajímalo, jak vysvětlí ten svítící znak v trávě.“

 

Nebyl jediný, komu tenhle drobný detail v tu chvíli vrtal hlavou. Harry se už několik minut snažil přijít na nějakou věrohodnou historku, která by vysvětlovala, kde přišli na ten zatím velmi účinný pentagram.

Šéf bystrozorů se obezřetně přiblížil k postavě sedící v trávě na velmi malém prostoru vymezeném jasně zářícími vnitřními hranami pentagramu. Bill Weasley je mlčky pozoroval černými propastmi místo očí.

„Ďáblova past…“ hlesl Ludford a fascinovaně zíral na zářící znak.

Veškeré výmluvy se v tu chvíli Harrymu vykouřily z hlavy.

„Cože? Vy víte, co to je?“

Ludford na něj vytřeštil oči: „A vy snad ne, když jste to tady vyčarovali?“

„No…“ Harry se zasekl.

„Nepoužíváme pro to takový název,“ zachránil ho dívčí hlas.

Nenápadně k nim totiž mezitím stačila dojít Ginny. Přes ramena měla přehozený dlouhý pletený svetr a oběma rukama si objímala hruď, jako by jí i tak byla pořád zima. Nikdo jiný z rodiny z domu nevyšel.

„Slečno Weasleyová,“ obrátil se k ní bystrozor. „A jaký tedy?“

„Prostě pentagram,“ odpověděla tiše.

Ludford si přejel dlaní přes celý obličej a povolil si hábit.

„Ani jsem nevěřil, že tohle zaklínadlo existuje… Kdo ho vyčaroval?“

„Já,“ přihlásila se Ginny dřív, než mohl Harry začít cokoli namítat.

„Kdo vás to pro Merlina naučil?“

Ginny zaváhala a Harry úplně ztuhl. Démon sedící na bobku se podivně šklebil, ale neřekl nic.

„Našla jsem to kouzlo v jedné knize,“ řekla nakonec opatrně.

„Můžu ji vidět?“ vypálil okamžitě Ludford.

Zavrtěla hlavou: „Bohužel není moje…“

Bystrozorský hlavoun se podezíravě zamračil.

„Ale můžeme vám ji sehnat, když bude třeba,“ vložil se do toho Harry rychle.

„Co s tím máte společného vy, Pottere?“ šlehl po něm Ludford pohledem.

„Učím se to kouzlo taky,“ zamumlal neochotně a zamračeně přeletěl pohledem jejich uvězněného vetřelce. „Nepůjdeme raději dovnitř?“

Ludford si povzdechl.

„Jen na chvíli, tohle se bude muset okamžitě řešit. Slečno Weasleyová, Potter mi řekl o vašem bratrovi. Upřímnou soustrast.“

Rusovláska semkla rty a nejprve to vypadalo, že se rozpláče, ale nakonec jen krátce pokývla hlavou.

*

 

Ludfordova návštěva byla k velké úlevě dvou upírů schovávajících se v patře opravdu jen velmi krátká. Soustrastně potřásl manželům Weasleyovým rukou, vyptal se na podrobnosti, znovu se připomněl o knihu, ze které se Ginevra naučila Ďáblovu past a slíbil, že zařídí odnesení Georgeova těla do márnice.

Bohužel o pentagramu věděl jen z vyprávění svého dědy a nebyl schopný jim poradit, zda to démona na zahradě opravdu zadrží či nikoli. Ale oznámil jim, že si pro Billa přijde eskorta, jak nejdříve to bude možné.

Po jeho odchodu se v Doupěti rozhostilo ještě větší ticho než předtím.

Trojice pomalu sešla dolů, Catherine jako první. Draco s Angelou se zastavili těsně u dveří. Angela přejela pohledem přeplněnou místnost. Manželé Weasleyovi seděli na pohovce, Arthur objímal Molly kolem ramen, Helen stála nehybně u rozbitého okna a stále se dívala ven, směrem k zahradě. Charlie, který dorazil domů sotva před pár minutami, seděl v křesle s hlavou v dlaních. Ron se s vyčerpaným výrazem opíral o zeď a nespouštěl zrak z nehybné siluety pod bílou plachtou na stole v rohu, Harry mu svíral rameno a Cathy právě zvolna přistupovala k nim. Ginevra mlčky ošetřovala rány po nožích na rukou i nohou svého otce. Naštěstí žádné ze zranění nebylo vážné. Na podlaze bylo vidět několik cákanců krve a nebýt vyskleného okna, oba upíři by se neodvažovali ani nadechnout.

„Mrzí mě to,“ pronesla Angela tichým hlasem. „Mrzí mě, že jsem vás nemohla varovat dřív.“

Kromě Helen a Molly se na ni všichni zadívali. Draco sevřel její ruku pevněji.

„Ty jsi věděla, že se tohle stane, Angelo?“ zeptal se dutým hlasem Arthur Weasley.

Povědomě si přitáhla Draca blíž.

„Ne tak úplně. Měla jsem… Měla jsem vidinu, že démon v Billovi na vás dneska zaútočí.“

„A kdy, pro velkého Merlina?!“ vykřikla nečekaně Molly. „Včera?! Předevčírem?!“

„Mami!“ zarazila ji Ginny tichým, ale pevným hlasem. „Vysvětlíme ti to později.“

Angela na to raději neřekla už vůbec nic. Z pachu smrti, která se šířila pokojem, se jí zvedal žaludek. Mlčky couvla, otočila se a vyšla z místnosti v závěsu s Dracem, který se tvářil mírně řečeno nerudně. Ginny schovala hůlku a vykročila za nimi ve stejnou chvíli jako Harry, který ji pustil ve dveřích jako první.

Oba upíři na ně čekali těsně před vchodem. Několik vteřin všichni čtyři jen mlčky stáli a nikdo se neměl k tomu promluvit jako první.

„Angelo, vydrží ten pentagram?“ ozvala se nakonec tiše Ginny, stále se zimomřivě krčíc ve svetru.

Hnědovláska jí odpověděla až po krátké pomlce.

„Nevím… Opravdu si nejsem jistá. Netušila jsem ani to, že může takhle fungovat.“

Harrymu se vůbec nezamlouval podivný tón jejího hlasu. V posledních letech se mu málokdy podařilo poznat, na co Angela myslí, ale v tuhle chvíli na sebe prozradila hodně. Vyčerpání, vztek a… Strach.

„Zato bych řekla, že ten přesun je dost blbý nápad,“ dodala tiše.

„V tomhle s tebou souhlasím,“ ozval se Harry. „Kdyby se cokoliv pokazilo, a nebudeme ho schopni zastavit.“

„Nedovolím, aby mu kdokoli ublížil,“ řekla Ginny o hodně pevnějším hlasem, než před chvílí. „Pořád je to můj bratr. Pořád tam je.“

„To nemůžeš vědět,“ namítla mírně Angela.

„Vím. Zastavil toho démona, když chtěl uškrtit Helen.“

Upírka zpozorněla: „Co přesně se stalo?“

„Najednou vykřikl a pustil ji. Odhodili jsme ho s Ronem ven, a když jsem za ním vyběhla, tak…“ krátce se odmlčela. „Tak to byl Bill. Chtěl po mně, abych… abych ho zabila.“

„Měl v tu chvíli normální oči?“ zeptala se Angela a Ginny přikývla.

Upírka se zamyšleně ohlédla směrem, kde jak všichni věděli, dřepěl démon ve svítící pasti.

„Jestli mu máme pomoct, měl by zůstat tady,“ řekla nakonec.

„Zkusím to zařídit,“ ozval se Harry.

„To bys měl, Pottere, z mrtvého by se démon vymítal těžko,“ podotkl Malfoy.

Harry po něm šlehl ostrým pohledem, ale Ginny zvedla hlavu s nadějí v očích.

„Myslíte, že to půjde?“

„V té zatracené knihovně je určitě návod, jen ho najít,“ reagovala Angela.

„Půjdete tam zase zítra?“ ptala se dál.

Angela se na ni zadívala a kývla.

„Přijdu vám pomoct,“ pronesla vážně rusovláska. „A Ron určitě bude chtít taky.“

„Myslím, že by bylo lepší, kdybyste teď podpořili rodiče,“ nadhodila Angela vážně.

Ginny byla chvíli zticha.

„Už jsem přišla o dva bratry,“ její oči se i ve tmě leskly. „Ale pořád mám další čtyři, za které můžu bojovat.“

Harryho popadlo neodolatelné nutkání ji pevně obejmout, ale Ginny se otočila a vrátila se zpátky do domu. Podíval se zpátky na temné siluety dvojice upírů.

„Když jsem byl na Ústředí, byla tam už tři hlášení o dalších podivných útocích.“

„A bude jich ještě víc,“ hlesla Angela.

Harry se zarazil: „Kolik jsi měla těch vidin, Angelo?“

„Hodně,“ odvětila chraptivě. „Nepočítala jsem je.“

„To ale není normální, viď?“

„Ne. Myslím si…“ pracně polkla. „Myslím si, že je to kvůli tomu, že jsem byla tehdy…“ nedokázala to doříct.

„Posedlá?“ doplnil tiše Harry.

Bolestně se na něj zadívala. Malfoy se díval do země a mlčel.

„Po těch vašich narážkách jsem si to dal dohromady,“ vydechl ztěžka. „Poznala jsi ještě někoho?“ zeptal se pak napjatě.

„Merlin-žel ne,“ zavrtěla pomalu hlavou.

„Hmm… Proč by ale zaútočili takhle najednou?“

„Myslím, že můžeme jen hádat.“

Roztěkaným pohybem si zapnul bundu až ke krku. Najednou mu byla taky zima.

„Raději už běžte. Nevím, jak rychle se Ludford vrátí. Uvidíme se zítra na Hradě.“

*

 

Draco se při přemístění Angely pevně držel a dobře udělal. Tušil, že provede přesně tohle.

„Angelo?“

Nedočkal se žádné reakce.

„Říkala jsi přece, že se sem vrátíme zítra.“

Zrychlila krok, rozrazila dveře knihovny dokořán a vpochodovala dovnitř.

„Tohle přece nemá smysl,“ zkoušel to dál Draco.

Rázně pokračovala ke stolu a cestou vyčarovávala nové a nové svíčky.

„V tomhle rozpoložení se na to stejně nedokážeš soustředit,“ naléhal.

Popadla ze stolu knihu o vlkodlacích a přešla knihovnu zase na druhou stranu, aby ji uložila do prázdné police v rohu. Opřel se o zeď, založil si ruce na hrudi a už mlčky ji pozoroval, jak se zase vrací zpátky. Začala přerovnávat knihy na stole, které už si vytáhli a chtěli projít a shodila přitom další dvě na podlahu.

Předupala kolem, sehnula se, vzala jednu a hodila ji na stůl, až skoro sjela zase dolů. Narovnala se s druhou v ruce. Chvíli jen tak nehybně stála, pak se napřáhla a švihla s bichlí tak prudce, že se nejbližší police povážlivě zapotácela a žuchlo z ní na zem hned několik svazků. Následně se složila do jedné z židlí a zakryla si tvář dlaněmi. Nebrečela, nekřičela, jen tam tiše seděla.

Draco chvíli trpělivě čekal, dokud nevycítil, že se před ním Angela konečně neuzavírá, odlepil se ze svého místa a zastavil se těsně u ní. Narovnala se a on k ní napřáhl rozevřenou dlaň. Aniž se na něj podívala, křečovitě se jí chytila, nechala se vytáhnout na nohy a odvést ke dveřím, kde se Draco zastavil. Mávl hůlkou a zhasnul v knihovně všechny svíčky.

173 Celkem zhlédnutí, 3 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář