Část druhá – I. Duel

ČÁST DRUHÁ

Stíny minulosti

 

I try to make it through my life, in my way, there’s you

I try to make it through these lies, and that’s all I do

 If you were dead or still alive

I don’t care, I don’t care

Just go and leave this all behind

´Cause I swear I don’t care

APOCALYPTICA – I Don´t Care

 

 

I. Duel

*************

Březen 2002

 

Na poslední chvíli vklouzl pod obrovskou trychtýřovitou konstrukci a lavina rezavějících trubek s rachotem zasypala úzký prostor ohraničený pochmurnou budovou, která se tyčila hned vedle. Neměl ani páru, na co tu kovovou věc nad ním původně používali, ale jako dočasný kryt posloužila dobře, i když ho musel okamžitě zase opustit. Nehodlal zjišťovat, jestli Rowanna napadne připlácnout ho k zemi něčím větším než jen trubkami.

Ohlušující randál ještě ani nedozněl a už se plazil na druhou stranu konstrukce. V mžiku byl znovu na nohou, přihrbeně přeběhl přes plácek plný polámaných desek a smykem zabrzdil za nebližším rohem.

Sice měl před chvílí pocit, že ho jeho soupeř odněkud pozoruje, ale nenapadlo ho zkontrolovat prostor přímo nad sebou, dokud se na něj nezačaly sypat ty podlouhlé ´dárečky´.

S hůlkou připravenou obezřetně vykoukl. Až teď zmerčil stín neslyšně přebíhající po jedné z mnoha kovových traverz nad jeho hlavou. Rowann si tam nahoře nejspíš připadal jak Spiderman[1]. Pokud teda věděl, kdo to je. S tím, jak slušňácky se oblíkal a hlavně mluvil, Lionel těžce pochyboval, že mají v tom jejich slavném sídle vůbec televizi.

Štíhlá figura ladně přeskočila na další traverzu, kde se znovu zastavila. Lionel se spokojeně ušklíbl. Rowann si nevšiml, na jakou stranu utekl a hledal ho. Počkal si na jeho další přeskok a vklouzl pod rozpadající se schodiště z druhé strany budovy. Měl odtamtud lepší úhel, aby mohl zamířit hůlkou na hlavní spoj těch mega trámů za Rowannovými zády.

Připomenul si Lorenzovy nekonečné výtky ohledně přesnosti a přinutil se počkat, až si byl jistý, že dokáže zacílit kouzlo dokonale. Pak s hůlkou krátce švihnul.

„Expertonum,“ pronesl tiše, ale důrazně.

Ozval se tichý svist a sotva o dvě vteřiny později kov ve tmě začal žhnout.

Rowann něco postřehl a začal se podezřívavě otáčet do všech směrů, ale nevšiml si zdroje svého oprávněného neklidu včas. Spoj traverz najednou povolil a jedna strana kovového trámu se s dost škaredým skřípěním prudce naklonila.

Jeho nepřítel se v nějaké parodii na balet pokusil udržet rovnováhu, ale pak se k Lionelovu překvapení uvolnila i druhá strana traverzy. Rowann se spolu se svou bývalou vyhlídkou zřítil za slušného kraválu k zemi.

Lionel samolibě ofoukl špičku svého dřevěného kamaráda. Na ohnivá kouzla všeho druhu byl vždycky lepší on. I když bylo vidět, že těm letitým traverzám stačilo jen trochu pomoct…

Opatrným obloukem klusal k místu dopadu, ze kterého se zvedal prach. V oblaku toho bordelu dost pracně vypátral očima Rowanna, který už se sbíral na nohy. Bez zaváhání vyslal poutací kletbu, ale na poslední chvíli se odrazila od štítu.

Kruci, takže hůlku nepustil…

Napůl skoro kotoulem zaplul za nějaký sáhodlouhý posuvný pás, jelikož Rowann okamžitě opětoval útok. Kouzlo poslalo s drnčením do vzduchu nějaké klubko drátů.

„Ještě nemáš dost, Kene?!“ vykřikl zpoza pásu a vzápětí po všech čtyřech, aby ho druhý upír náhodou nezahlédl, pelášil podél toho divného nesmyslu.

„Právě jsem se chtěl zeptat na to samé!“ ozvalo se v odpověď.

Vzápětí Lionelovi došlo, že se dosud travnatý pás pod jeho koleny a dlaněmi mění v bahno.

No, bezva…

Rowann počítal s tím, že se pokusí proplížit na druhou stranu. Otravně to podkluzovalo a v jedné obzvlášť odporné čvachtanici skoro přišel o botu. Jen tak tak se dobrouzdal k začátku pásu a to už byl olepený jako správné prase.

Na širokém prostranství mezi dvěma dalšími budovami byla tma a ticho. Ale Rowann tam byl, věděl to. Číhal na něj, až vyleze a mohl být kdekoliv.

Lionel se spěšně rozhlédl. Po levé ruce měl holou zeď, nad sebou nějaké obří trubky vedoucí k největší zřícenině celého areálu. Od pohledu by ještě mohly něco vydržet. Normálně by na jednu z nich z fleku vyskočil, ale bahno ho drželo jak lepidlo.

Našpicoval uši a pustil si na nohy z hůlky horký vzduch. Až to trochu uschne, pomůže si vyčarovaným provazem. Když se dostane nahoru, bude mít zase lepší přehled…

„Moje bahenní lázeň se ti nezdá?“ ozvalo se nad ním posměšně.

Do démoní řiti!

Rowann měl zjevně stejný nápad jako on.

Lionel sebou hodil na stranu a poutací kletba zasáhla starý pohyblivý pás, až rozcinkala řetězy na jejím konci. Vyškrábal se zpátky na nohy, i když mu přitom podjížděly tak, že si skoro rozbil tlamu a naslepo nad sebe vyslal odzbrojující kletbu. Zasáhl sice jen jeden z těch tlustých válců, ale ten se díky tomu rozklepal natolik, že přinutil Rowanna seskočit zpátky na zem.

Prudce se nadechl a vyslal další kletbu tak spěšně, a ještě předtím než znovu našel rovnováhu, že u toho udělal nějakou šílenou piruetu a zabahněné nohy mu tentokrát podjely. Kecl si na zem a kouzlo skončilo ve zdi za Rowannem. Ten ovšem při pokusu uhnout zakopl o traverzu za sebou a s přidušeným heknutím skončil úplně stejně jako on.

U všech ďasů… Přece jen už se tu naháněli dost dlouho. Normálně by se takhle nedůstojně neváleli po zemi ani jeden.

Lionel se znechuceně znovu postavil. Samozřejmě že se vyválel v tom největším svinstvu a jeho oblíbené, efektně protrhané kalhoty to pěkně odnesly.

Pokročil vpřed. Hlava ještě stále sedícího Rowanna se objevila za traverzou a Lionel bez přemýšlení pálil. Tentokrát kouzlo trefilo jeho soka naplno. Upírovo tělo odletělo vzad, skrz napůl otevřené plechové dveře do nějaké místnosti. Skřípavé zadunění prozrazovalo, že zrovna měkce nedopadl.

Lionel rázně mašíroval za zvukem a nadával si, že nepoužil poutací kletbu. To byla podmínka vítězství – Spoutat, ne zabít. Jasné? Jakoby Lorenza slyšel přímo za uchem.

Trvalo přes půl roku náročného studia a tréninků, než je konečně postavil proti sobě. A Lionel musel uznat, že to čekání stálo za to. Mávat s Rowannem sem a tam vzduchem bylo fakt uspokojující.

Ze tmy proti němu cosi vyletělo. Instinkt sebezáchovy přiměl Lionela ohnout se dozadu v pase a starý vozík na uhlí mu přeletěl přímo nad nosem. Musel u toho vypadat jak Neo z Matrixu[2]. Hodil sebou znovu na stranu a připlácl se ke zdi.

Z budovy se ozývalo chrastění nějakých kamínků a celkem ošklivé pokašlávání. To se ještě nevyhrabal na nohy a už na něj posílal takové srandy?

„Mám ti sehnat nějaké pastilky proti kašli?“ prskl do tmy opovržlivě.

*

Za těch několik měsíců si Kendall dobře všiml, že mladý Gor´nam neumí ovládat intenzitu svých kouzel a ani se o to moc nesnaží. Ale stejně ho překvapila síla, s jakou ho jeho odzbrojující kletba poslala na výlet do hlubin staré ocelárny.

Skončil na hromadě nějakého šrotu a praštil se do hlavy tak, že se mu před očima objevila celá souhvězdí. Mátožně se posadil a zaměřil východ.

Tušil, že po něm Gor´nam hned zase půjde, takže poslal proti dveřím to první, co mu přišlo pod ruku. Nadzdvihnout starý vozík pro něj nebyl velký problém, ale při hodu se nadechl toho svinstva, které se zvedlo všude kolem, a rozkašlal se.

Provokativní otázka zvenčí značila, že se stejně netrefil.

„Spíš seženu tobě nějaké na hlavu,“ snažil se zavrčet v reakci na to posmívání, ale vyšlo z něj spíš zachrčení.

„Myslíš, že seš vtipný?“ ozvalo se zvenku a vůbec to neznělo tak štiplavě jako předtím.

Kendall se spěšně rozhlížel po své hůlce: „Ani moc ne,“ usoudil střízlivě.

Chvíli bylo ticho.

„Vylezeš, nebo po mně budeš házet další vozíky jako správný Rowannský zbabělec?“

Zamračil se: „S těmi urážkami už jsi jak zadrhnutý prorok konce světa.“

„Jste srabi, co zabili mou matku,“ přišla vrčivá reakce, v tom klasickém nenávistném tónu, na který si v posledních týdnech skoro zvykl. „I horší urážky jsou na vás furt málo.“

Kendall přestal šátrat mezi kameny: „Raději zmlkni, Gor´name,“ tentokrát už nedokázal zabránit vzteku, aby se mu neobjevil v hlase. Byl celý rozbolavělý, unavený a měl těch blbých řečí vážně plné tesáky. „Zjevně nemáš tušení, co se tehdy opravdu stalo.“

„A ty snad jo?!“

„Byl jsem u toho!“ vyletěl prudce, i když jedna jeho část mu důrazně radila, aby mlčel. „A tvoje matka si za to mohla sama!“

Venku se rozhostilo nevěřícné mlčení a on konečně nahmatal hřejivé dřevo svojí hůlky.

„Jestli ses mě snažil vytočit, tak se ti to povedlo,“ ozvalo se najednou zřetelněji, než čekal.

Zvedl hlavu a napůl i ruku s hůlkou, ale to už ho zalila oslepující záře, před kterou neměl kam utéct.

*

„Lumos Re!!“

Bylo to sakra riskantní kouzlo, mohl totiž popálit i sebe, ale v tu chvíli nad tím vůbec nepřemýšlel. Jen chtěl ublížit tomu frajerovi, co si bral do huby jeho mámu. Kryl se za rohem, ale i tak ho jasné světlo oslepilo. Samotného ho ta intenzita překvapila.

Z místnosti se ozval bolestný křik.

„Dobře ti tak, ty lháři,“ zavrčel Lionel.

Bolestné sténání nepřestávalo a jeho ruka se roztřásla. Cítil nepříjemné pálení i na vlastní kůži a jedna jeho část chtěla to kouzlo hned ukončit, ale druhá, ta silnější, se nechtěla pustit pomstychtivé radosti z toho, že taky pro jednou trpí někdo jiný než on.

„Protego Re Maxima!!“

Něco zarachotilo a světlo vycházející z jeho hůlky potemnělo, jakoby pohlcované černou zdí.

Škubl hlavou. Po jeho boku stál Lorenzo, s hůlkou v ruce rovněž mířil skrz vchod do místnosti a vypadal dost nakvašeně.

„To by stačilo, Lioneli! Zruš to kouzlo!“

Neochotně sklonil hůlku a světlo zmizelo. Tma kolem mu teď připadala třikrát hlubší než předtím a překvapeně si uvědomil, že je zadýchaný a kolena má celá rozklepaná. Tahle noc mu dávala zabrat mnohem víc, než čekal.

Lorenzo rázně mávl hůlkou a temná bariéra, kterou vytvořil na blokaci jeho slunečního kouzla, se rozpustila v drobných chomáčcích.

„Lumos,“ zamumlal jeho učitel a spěšně vkročil do budovy. „Kendalle? Jsi v pořádku?“

V odpověď se ozvalo jen zasténání, ze kterého Lionela zamrazilo. Možná to trochu přepísknul…

„U Bulagry, to snad…“ Lorenzův hlas zněl sykavě a teď už vážně naštvaně.

Lionel se podíval na hůlku ve své levé ruce. Zase v jeho sevření tak jemně, pravidelně tepala, jako by byla spokojená se svým výkonem. On se oproti tomu trochu vyděsil, když si uvědomil, že si spálil prsty do krve. Při čarování to vůbec neregistroval, až tak byl zaslepený touhou ublížit.

„Můžeš vstát?“ ozvalo se zase zevnitř, následovalo šustění, další bolestné steny a pak pomalé kroky.

Lionel trochu couvl, když se v plechových dveřích objevil jeho učitel podpírající pod rameny Rowanna. V bílém světle hůlky bylo dobře vidět pomaloučku se hojící spáleniny na jeho obličeji a krku, oči měl zavřené. Lionel semknul rty. Ještě před chvílí vážně chtěl, aby dostal pořádnou lekci za ty kecy, ale teď když ho viděl, nějak z toho nedokázal mít radost.

„Tady, posaď se,“ Lorenzo pomohl Rowannovi na napůl ztrouchnivělou lavičku pod osamělým stromem vedle budovy. Zamával kolem něj, nejspíš zdaleka ne poprvé hůlkou, a pak si znovu podrobně prohlížel jeho poranění. „Pálí to ještě?“

„Přestává to,“ reagoval mladý upír tiše.

Lorenzo kývl a otočil se k němu. Lionel jen polkl, když se do něj zabodl ten temný pohled.

„Lioneli, porušil jsi pravidla čestného souboje. Neřekl jsem snad jasně, že v takovém případě vaše studium končí?“

Sevřel svou hůlku pevněji v ruce a neodpověděl. Teď už ho trochu mrzelo, že se nechal unést. Ale omlouvat se rozhodně nehodlal.

Když mlčel, Lorenzo se zachmuřil: „Jak myslíš. Takže se seber a…“

„Vyprovokoval jsem ho, Torgosi,“ ozvalo se z lavičky. „Byla to i moje vina.“

Poloupír se nevěřícně obrátil na svého druhého žáka, ale rozhodně nemohl být překvapenější než Lionel. Měl co dělat, aby mu šokem nevypadla čelist z pantů. Rowann se ho zastává? Po tom co mu udělal?

Hnědovlasý upír měl stále zavřené oči, ale jeho tvář už vypadala mnohem líp, až na několik rudých skvrn.

„Jestli ho chcete potrestat, potrestejte i mne.“

To už bylo na Lionela moc. Třeba mu tím kouzlem vypálil i nějaké mozkové buňky. To by podobné prohlášení z Rowannských úst možná vysvětlovalo…

Lorenzo se mračil a hodnou chvíli mlčel, než znovu promluvil: „Dobrá tedy… Protentokrát z toho nebudu vyvozovat žádné definitivní závěry. Ale už se to nebude opakovat, jasné?“ kouknul nehezky po tumpachovém Lionelovi, který dokázal jen kývnout. „Co tvoje oči?“ otočil se znovu na Rowanna.

Lionel zalapal po dechu, když je druhý upír otevřel. Zornice měl nepřirozeně světlé, skoro bílé.

„Zatím bohužel nic,“ odpověděl jeho spolužák klidně.

Lorenzo se k němu nahnul a k Lionelově úlevě mu tak zakryl na Rowanna výhled. Možná bylo uspokojivé mu ublížit, ale následky tak trochu překonaly jeho očekávání. Někde hluboko v žaludku ho protivně šťouchlo svědomí. Přece jen bylo použití slunečního světla proti jinému upírovi trochu podraz.

Lorenzo změřil Rowannovi tep a chvíli kolem něj zase máchal hůlkou, než se narovnal.

„Potřebuješ krev,“ prohlásil rázně a pak se nečekaně obrátil k němu. „Takže hezky napravíš, cos tady spáchal. Vezmeš Kendalla na lov a postaráš se, aby se mu ty oči zahojily.“

„Já?“ vyjevil se Lionel. „Proč jako? Nemůžete s ním jít…“

Poloupír se k němu nahnul s nebezpečně vyceněnými zuby: „Protože to kvůli tobě momentálně nic nevidí. Tohle je tvůj trest.“

Lionel sklapnul. Sice se mu do něčeho takového vůbec nechtělo, ale tak nějak si za to mohl sám a byl si toho vědom. Rowann kupodivu ani necekl.

„Do dvou hodin se mi hlaste ve cvičebně. Bez jakýchkoli dalších úrazů. Jasné?“

„Ano, pane,“ zamumlal Lionel.

 

Vysvětlivky:

[1] Hlavní hrdina akčního fantasy filmu na motivy komiksu, kterého pokouše radioaktivní pavouk, díky čemuž získá nadpřirozené schopnosti.

[2] Akční sci-fi film z roku 1999, v němž zbytky lidstva bojují proti strojům, které většinu obyvatel planety uvěznily v iluzorním světě.

528 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí