Skip to content

GENERACE Z: Alter ego: Ante portam inferam

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

„Slečno Vernová, jsem rád, že jste si na mě udělala čas. Vím, že jste zcela vytížená vedením odboru a novým výzkumem, který je nesmírně důležitý pro naši společnost,“ ministr pokynul ženě, aby se posadila.

„Ach jistě, ale na vás si najdu čas vždy, pane ministře. Ještě jednou vám děkuji za povolení. S týmem jsme vám opravdu zavázáni. Přineseme spoustu důležitých poznatků pro všechny.“ Charles Knott se usmál a napil se čaje.

„O tom nepochybuji. Přejděme k tomu, proč jste tady.“ Serena si upravila sukni a složila ruce do klína.

„Včera jsem dostal velice znepokojivou zprávu z naší věznice. Z nevysvětlitelných důvodů začínají magické štíty praskat. Správci se vše snaží držet pod kontrolou. Obavy jsou ale na místě. Sama dobře víte, že věznice nesmí padnout za žádnou cenu.“ Serena sebou škubla a nervózně si promnula dlaně. Znala nazpaměť celý seznam uvězněných. Bývalí smrtijedi a členové Temného řádu, vrahové a násilníci. Zrůdy lačnící po krvi a moci.

„Jistě, pane ministře. To se nikdy nesmí stát. Můžete se spolehnout, že tam pošlu ty nejlepší.“

„O tom nepochybuji. Své podřízené znáte nejlépe, ale chci, abyste si to vzala na starost osobně. Vím, že to po vás nemůžu chtít, máte malého syna, ale pokud padne Indictio, jsme ztraceni. Nikdo nerozumí starodávné magii tak jako vy.“ Promnula si tváře a podívala se ven z okna.

„Už dlouho byl klid, že ano? Od poslední války je to kolik? Třicet let? A všichni zapomínají. Kouzelníci a lidé žijí v bezstarostném světě a netuší, jaké zlo se skrývá na ostrově Soay. Tam, kde bouřlivé moře a oceán naráží na konec světa, ante portam inferam*,“ Serena se podívala na ministra. Mnul si nervózně bradu. Postavila se a přešla ke knihovně. Jemně přejížděla po hřbetech starých a vzácných knih.

„Všichni máme děti a ty se musí chránit za každou cenu. Kdy mám odcestovat?“ Knott s úlevou přikývl. Nerad to přiznával, bál se jí. Celý Odbor záhad bylo pro něj hrozba, ale zároveň zcela nezbytný pro chod kouzelnického světa. Všichni zaměstnanci oplívali titulem nejlepších a nejschopnějších mágů. Ovšem Serena vyčnívala nad všemi. Občas měl pocit, že mu vidí až do žaludku. Naštěstí byl ministrem on, takže musí přijmout, cokoliv jí přikáže. Tedy i boj v první linii se zlem.

„Za tři dny. Apeluji na vás, diskrétnost je na prvním místě.“ Serena se zamračila. Neměla ráda, když někdo zpochybňoval její loajálnost.

„Samozřejmě. Je to v zájmu celé kouzelnické společnosti. Nemůžeme si dovolit paniku.“

„Dobře, děkuji vám.“

„Pokud je to vše…“ Ministr jí pokynul a ona s těžkou hlavou odešla z kanceláře. Tenhle úkol jí byl čert dlužen. Hodil to na ni schválně. Kdyby se celá akce posrala, bez milosti ji hodí před tribunál. Moc dobře věděla o jeho panickém strachu, že mu někdo vezme jeho milované křeslo. Vztekle za sebou bouchla dveřmi své kanceláře, až se rozvibrovala skla od vitrín. Zapálila si a vytáhla složky spolupracovníků.

***

„Ano, vstupte,“ ozvalo se zpoza dveří. Mladý muž vstoupil do kanceláře nadřízené.

„Den Sereno,“ pozdravil s úsměvem a prohrábl si vlasy.

„Thomasi, vem místo.“ Nenechal se pobízet, okamžitě mu na stolku vedle křesla přistála sklenice whiskey.

„Milé, proto moc rád chodím na kobereček. Tak, co jsem provedl tentokrát?“ Serena ho sjela pohledem a povzdechla si. Vstala od stolu a přistoupila k muži. Thomas Carter byl nezmar. Nelíbil se jí jeho frajerský přístup, ale jako výzkumný pracovník byl neocenitelný. Potáhla si s cigarety, kterou následně položila na okraj popelníku. Přistoupila k mladíkovi a podala mu tlustou složku. Ten ji s odfrknutím přijal.

„Indictio? Co s ním? Ten není v naší kompetenci.“

„Jak se to vezme. Před lety, po finální porážce toho zmrda bez nosu, dostalo naše oddělení speciální úkol. Vytvořit kompletně celou novou věznici. Můj předchůdce vytvořil vězeňský komplex. Určitě jsi slyšel povídačky, jak se zbláznil a zabil se. Tenhle příběh ti povím jindy. Tohle, co vidíš,“ nahla se k němu a ukázala na plánek, „je půdorys ostrova. Nás zajímá hlavně Hirta a Soay. Zde, zde a zde jsou staré magické kameny. Jmenují se Am Plastair, Stac Dona a Stac Biorach. Nemusím ti snad vysvětlovat, k čemu slouží.“ Thomas sebou mírně zavrtěl, protože mu do nosu udeřila Serenina vůně. Koutkem oka zavadil o její výstřih. Polkl.

„Ehm, sama dobře víš, že magické kameny byla moje disertační práce.“

„Ano, já vím, proto pojedeš se mnou.“

„Prosím? Asi jsem špatně slyšel…“ Serena ho obešla a potáhla si opět z cigarety, poškrábala se na bradě a vyfoukla dým.

„Dobře, asi máš plný pytel, takže ti to nemyslí. Ty a já odjíždíme za tři dny do nejhoršího vězení na celém kouzelnickém světě. Vyřešíme problém s magickými kameny, které brání, aby ta monstra neuprchla a nevypukla tak apokalypsa. Snad už si rozumíme… Jo, abych nezapomněla. Ne, není odpověď.“ Thomas polkl.

„To ne, počkej, já jsem výzkumník na ministerstvu, nejezdím do terénu. Naposledy jsem byl na škole a nedopadlo to úplně podle mých představ. Řecko,“ zašeptal a oklepal se, „proto jsem dobrovolně v podzemí.“ Zasmála se. Krátce a ironicky. Muž před ní byl jeden z mála, který se mohl pyšnit magickým potenciálem skupiny F. Stejně jako ona a další tři z oddělení. Před pěti lety se v rámci výzkumu zúčastnili zkoušek magického potenciálu. Výsledky této studie neopustily dveře ministerské kanceláře. A proč? Protože výsledky byly jaksi revoluční a dle slov ministra nebezpečné.

Každý obyvatel planety se narodil s magickým potenciálem, jen u některých se nevyvinul do takové třídy, aby mohli čarovat a jsou tedy označováni jako skupina A. Patří sem převážně mudlové, ale částečně i motáci. S rostoucí hodnotou potenciálu se posouvá jednotlivec. Nejvyšší možná úroveň je právě skupina F. Proč se magický potenciál nedá nějakým způsobem rozvíjet, není známo. Vědci ale zjistili, že skupiny jsou neměnné a magický potenciál nelze zvyšovat. Tedy podle studií, ale víme, že někdy se prostě chyba může vloudit.

„Nevěděla jsem, že jsi takový posera. Jsi si jistý, že máš opravdu magii na úrovni šest?“ Thomas začal rudnout. Samozřejmě, že má! Ale není hrdina lomeno sebevrah.

„Jak se opovažuješ! Nejsem žádný posera! Jenom, prostě, mám se rád… Kdo by dobrovolně jel do toho pekla?“ Serena si odfrkla a zapálila další cigaretu. Ano, taky jedna z věcí, která ji uklidňovala. Trochu paradox, že něco, co vás systematicky zabíjí, pomáhá.

„Já. Mám syna, rodinu, přátelé. Spousta z nich je mudlovského původu nebo jsou, pro ty šílence, krvezrádci, a ty moc dobře víš, co by se jim stalo, kdyby se ty monstra dostala opět k moci, že? Nedej, Merline, aby se dostali k informaci o magických potenciálech.“ Thomas do sebe hodil panáka. Nebyl zrovna chrabrý hrdina z pohádek, ale jedno věděl určitě. On by byl mezi prvními, kteří by pocítili rasovou čistku. Pocházel z mudlovských poměrů.

„Fajn, udělám to.“

„Jsem ráda, že jsi konečně udělat dospělácké rozhodnutí. Teď tě zasvětím do problému. Nemusíš se bát, ochráním tě, ty můj malý chlapečku,“ posměšně si odfrkla, „kdyby náhodou něco nešlo podle plánu.“ Thomas se hystericky zasmál a odložil složku na stůl.

„Sereno, udělám to nejlepší, ale sama dobře víš, jak je magie nestabilní. Může se stát cokoliv, je to časovaná bomba.“ Povzdechla si, moc dobře věděla, že tohle bude největší výzva jejího života. Serena mávla hůlkou a objevila se velká nástěnka, na kterou se začaly připínat jednotlivé výkresy ze složky.

„Tak hurá do práce.“

***

Dobrou hodinu stála Serena před skříní. S Lucasem je čekala pravidelná a povinná páteční večeře u budoucích Malfoyů. Nechtělo se jí tam. Tušila, že to nebude poklidné posezení. Stoprocentně se tam objeví i jeden nejmenovaný hráč famfrpálu, který se poslední dobou objevoval na stejných místech jako ona. Začínala být alergická na jeho debilní úsměv a pokaždé, když se potkali, měla chuť mu jednu střelit. Promnula si tvář. Nakonec sáhla do skříně pro světle modré košilové šaty. Sukně jí dosahovala po kolena a rukávy po lokty. Vlasy si zapletla do francouzského copu.

„Mami, už jsi hotová?“ Do pokoje vrazil její syn. Zubil se na ni.

„Nemůžeme to ještě odvolat? Zdáš se mi nějaký unavený.“ Serena přistoupila k Lucasovi, s hranou starostí mu položila ruku na čelo.

„Jsem v pohodě. Moc ti to sluší, nemusíš se vůbec bát. Určitě se budeš Albusovi líbit a třeba pak budeme rodina.“

„Prosím? Asi jsem špatně slyšela,“ zalapala po dechu a založila ruce v bok. S otazníky v očích hleděla na svého syna, který si upravoval vlasy do menšího rozcuchu. Pořádně si ho prohlédla. Opravdu měla před sebou zmenšenou kopii jednoho famfrpálového blbečka? To se stalo kdy? Ten chlap se jim do života připletl tak před měsícem, ale obrátil ho totálně naruby.

„No, tak jak jsem to řekl. Myslím, že byste se k sobě hodili a chci ho za tátu!“ Sereně se zatočila hlava, až se z toho musela posadit na na postel. Hluboce se nadechla. Jedna… Dva… Tři…

„Tak moment, mladý muži, tyhle šílené představy si pěkně vyhoď ze své hlavinky. My dva nikdy, rozumíš NIKDY, spolu nebudeme mít nic společného. A jestli nepřestaneš, tak ti garantuju, že vy dva už spolu nic tajně nepodniknete. Och ano, moc dobře vím, že s ním trávíš čas!“ Lucas sevřel pevně rty k sobě a začal se mračit.

„Proč ne? Rád s ním trávím čas! Podniká se mnou všechny ty věci, jako dělají tátové! Chci, aby to byl můj táta!“ To bylo poprvé, co na ni křičel. A Serena nevěděla, jak by měla reagovat. Svým způsobem měl pravdu. I když pro ni byl Albus Potter osina v zadku, s Lucasem si rozuměli. Dokonce víc než to. Což dokazoval momentální výstup. Když na něho bude křičet a zakáže mu to dospělé střevo, může se stát, že by mohl něco provést. Po svém otci zdědil neuvěřitelnou tvrdohlavost. A Serena o něho nemůže přijít. Chvíli pozorovala Lucase, jak zhluboka oddechuje a zároveň se uklidňuje. A pak to přišlo, v jeho očích zahlédla slzy a to byl pro ni jasný signál. Může si hrát na co chce, ale její syn je vždy na prvním místě. A jestli je šťastný po boku toho proutníka, musí se s tím smířit.

„Zlato, promiň, nechtěla jsem na tebe zvýšit hlas, ale musíš pochopit i mě. Nemám ráda toho … pána, ale kvůli tobě se ho pokusím vzít na milost. Ale nemůžeš ode mne čekat, že bude něco víc. Tohle nejde vynutit. Takhle to prostě nefunguje. Tečka.“

„Proč? Albus je skvělý… Prosím, dej mu šanci!“ Lucas to zkoušel dál.

„Potter je arogantní, sobecký a nedospělý blbeček, který se nikdy nestane mým partnerem. Je mi to moc líto, zlatíčko, ale mezi námi není žádná zing energie, která je ve vztahu moc důležitá. To si pamatuj.“ Těžce vydechla a chytila se za hlavu. Musela se posadit. Pravda ovšem byla někde úplně jinde. Mezi Serenou a Albusem něco viselo ve vzduchu. Napětí, zvláštní pnutí v žaludku pokaždé, když se jejich pohledy střetly. Zatřepala hlavou a zvedla pohled k Lucasovi.

„Jak myslíš, ale já vím, že se mýlíš! Vy dva se k sobě moc hodíte, a ta tvoje zag věc se ukáže,“ řekl pevným hlasem a vystrčil bradu.

„Prosím, ukončeme tuto debatu a raději pojďme, ať to máme za sebou,“ nadhodila Serena a pohladila chlapce po hlavě, „víš, že tě moc miluju a jsi moje všechno, že ano?“ Lucas ji objal a dal pusu na líčko.

„Vím, ale můžeš zapírat, jak chceš! Já vím svoje,“ ukončil debatu. Chytil ji za ruku a táhl ke krbu.

*

„Pomalu si na tvé pozdní příchody začínám zvykat.“ Nemusela se ani otáčet, aby věděla, kdo na ni promluvil.

„Já na tvoji přítomnost rozhodně ne,“ zavrčela si pod nosem. Odložila psaníčko na pohovku a zamířila k baru. Bez řádného panáka to dneska nepřežije. Ne, pokud tu je Albus Potter.

„Nevím, jestli se mi víc líbí tvůj splávek nebo tvoje postava.“ Serena protočila oči.

„Merline, kolik ti je? Máš hlášky puberťáka,“ mlaskla a kopla do sebe karamelovou tekutinu, „najdi si někoho, kdo tvoje trapné balící hlášky ocení a mně dej pokoj.“ Položila skleničku a šla se posadit ke stolu.

„Ale prosím tě, nedělej se. Oba víme, že se ti to líbí. Já se ti líbím,“ křikl na ni s úsměvem Potter. S leskem v očích sledoval její pohupující se boky a nohy v páskových sandálkách na podpatku. Mrkl na Lucase a zamířil do honosné jídelny. A co čert nechtěl, ty dva seděli naproti sobě. Serena měla chuť někoho přetrhnout, ale musela své emoce držet na uzdě. Nechtěla k sobě zbytečně přitahovat pozornost. Už tak, že ji Potter propaloval dost intenzivním pohledem. Nervózně si poposedla na židli a natáhla se pro sklenku s bílým vínem. Lucas se vesele bavil s Lexem. To jí připomnělo, že se musí zeptat Daphné, jestli by u ní mohl zůstat, než se vrátí.

„Tak jsme tady všichni, můžeme začít. Jsem rád, že jsme se zde sešli v tak velkém počtu,“ zahájil večeři Scorpius, „dneska to ale bude trochu speciální večer.“ Serena po těchto slovech ztuhla. Tušila, že přijde něco, co se jí nebude líbit. A taky že ano. Rozrazily se dveře a do místnosti vplul dort. Všichni začali zpívat. Seděla tam nehybně, vlastně se snažila být neviditelná, bohužel její milovaný syn vyskočil a položil jí na hlavu speciální narozeninovou čepičku. Tváře jí hořely, v duchu všechny škrtila. Hlavně dýchat.

„Všechno nejlepší, mami. Mám tě moc rád. Seš nejlepší na celém světě.“ Lucas se k ní přitulil a potom dal pusu na tvář. A to jí dojalo. Okamžitě začala cítit pálení v očích, které se snažila rychle rozmrkat. Albus se usmíval a něžně se díval na ty dva. A najednou dostal neuvěřitelnou chuť, stát se pevnou součástí života těch dvou.

„Moc vám všem děkuju, ale nemuseli jste si dělat starost. Víte, že narozeniny neslavím…“

„To my víme, ale nějací ptáčci cvrlikali, že nám v neděli frnkneš na důležitou výzkumnou misi.“ Serena škytla a zle se podívala Theodora, který na ni mrkl.

„To je sice pravda, ale za pár dní jsem zpátky. Jedu jenom na obhlídky, že slepičí prdelko Notte.“ Ten jí naznačil ústy: nemáš zač a napil se ze sklenice.

„Mami, to je přece skvělé, budeš zase bojovat s temnýma sílama?“ Lucas na ni nadšeně hleděl.

„Ne, zlatíčko, s temnými silami bojovat nebudu. Děda je starý popleta. Nebude to žádná nebezpečná mise. Jenom nudná rutinní prohlídka starých objektů. Nic víc, žádný Indiana Jones, nebo jak se jmenuje ten tvůj hrdina z mudlovských dobrodružných filmů,“ snažila se udržet klid, ale uvnitř to vřelo. Nerada svému synovi lhala, stejně tak celé rodině.

„Tak sfoukni už ty svíčky a něco si přej!“ zanotovala Lily. A tak se stalo, možná nechtěně, možná s úmyslem, foukla příliš a část šlehačky přistála na jednom otravném chytači. Celý stůl propukl v smích. Potter si setřel štědrou dávku z očí a zamrkal na Serenu, které na tváři hrál křivý úsměv.

„Předpokládám, že to bylo omylem, slečno Vernová,“ Albus si olízl prst a zabodl pohled do ženy naproti.

„Váš předpoklad je mylný.“ Muž přikývl a zničeho nic ponořil celou ruku do narozeninové dobroty a hodil štědrou dávku ženě do obličeje.

„Měla bys používat tenhle krém, dost slušně ti zakrývá vrásky.“ Cely stůl se smál, až se za břicho popadal a Serena se klepala vzteky. Nádech, výdech. Plesk. To štědrá porce přistála Scorpiusovi na obličeji. Věřte tomu nebo ne, ale v ten okamžik se honosná jídelna proměnila v bitevní pole.

„Pro Merlina, dost!“ ozval se autoritativní hlas madam Malfoyové. Vřava přestala a jedenact kouzelníků pohlédlo směrem ke staré dámě stojící ve dveřích.

„Nechám vás tu deset vteřin o samotě a chováte se jako čuňata. Pochopila bych to u Lexe a Lucase, možná Charlese! Okamžitě se běžte upravit, máte na to deset minut.“ Lady Malfoy luskla, u jejich nohou se objevili dva skřítkové, kteří se pustili do úklidu.

Serena popadla Lucase za ruku a zamířila s ním do koupelny. Umyla mu obličej a vyčistila šaty kouzlem.

„To byla legrace! Strýc Albus je fakt třída.“

„Samozřejmě, na blbosti ho užije. Nezodpovědný darebák to je. Běž, za chvíli dorazím.“ Sklonila hlavu nad umyvadlo a pořádně si opláchla obličej.

„Lucasi, za chvíli tam budu.“ Poslepu hledala ručník.

„U toho stolu jsem lhal, nádherná jsi jak s dortem na hlavě, tak bez něj.“ Rychle si usušila obličej a podívala se na Pottera, který ji zaklínil mezi své ruce.

„Co děláš? Zbláznil ses?“

„Asi ano, ale do tebe, Vernová.“ Přiblížil se k jejímu obličeji. Sereně se začaly klepat nohy a dech se jí zrychlil.

„Nedostává se ti slov? To mě dost mrzí. Mám rád tvůj ostrý jazyk,“ zašeptal jí do ucha. Serena se nemohla nadechnout. Ale nebyl to žádný panický záchvat. Poslední dobou začala pozorovat, že v přítomnosti tohoto blba jsou její emoce v normě. Žádný přehnaný vztek.

„Voníš tak sladce. Mám chuť se do tebe zakousnout, olíznout. Cokoliv bys chtěla…“ Albus jí zastrčil pramen za ucho. Už myslela, že začne nesmyslně habkat.

„Co se tady děje?“ Serena děkovala v duchu Scorpiusovi, který rozrazil dveře. Zatlačila Albusovi na hruď, aby jí okamžitě pustil. Se sklopenou hlavou prošla kolem Malfoye, který hledel svému příteli do očí. Počkal, až bude Serena pryč a zavřel za sebou dveře.

„Jasně jsem ti řekl, abys ji nechal napokoji. Není pro tebe a varuju tě, drž se od ní co nejdál.“ Zlostně si založil ruce na prsou. Albus zvedl dlaně na znamení, že se vzdává.

„Promiň, brácho, nemůžu si pomoct. Nemůžeš po mně chtít, abych nechal jít takhle lákavý dezert.“

„Můžu. Serena patří do naší rodiny a nedovolím, aby skončila jako tvůj další zářez. Jsem rád, že jsi zpět, ale upozorňuju tě, budeš pokračovat, a končíš. Už jednou jsi zničil někomu život. Podruhé ti to už nedovolím. Takže tohle je mé poslední varování a pro jistotu ti to ještě jednou zopakuju. Dej si zpátečku a nech Serenu napokoji!“ Scorpius zapíchl ukazovák do Potterovy hrudi. Ten byl upřímně v šoku. Naposledy k němu takhle mluvil po smrti Averny. Opět se mu otevřela rána na srdci a jeho tvář se stáhla do bolestné grimasy. Tenkrát v zoufalství přijal nabídku a odjel do Irska. Potřeboval nutně zapomenout, ale nikdy se mu to nepodařilo. Každý den litoval toho, co udělal dívce, která za jeho chování zaplatila tu nejvyšší cenu. Scorpius mu hleděl do tváře a přesně věděl, nad čím jeho přítel přemýšlí. A litoval toho, co mu řekl? Ne. Nikdy mu to neopustil, že Averna nemůže být mezi nimi.

„Fajn. Tenkrát jsem udělal chybu. Každý posraný den si to vyčítám. Už nejsem takový. Proto jsem zpátky. Chci začít znovu, zahodit život playboye. Ale já prostě nemůžu od Vernové dát ruce pryč, ani od jejího syna. Mezi námi je zvláštní pouto. Konečně něco cítím. Chápeš to? Po letech jsem konečně živý a vím, že patří ke mně. Kdybych měl syna, chtěl bych, aby byl jako on. Všiml sis, že má stejné oči? Prosím tě, dejte mi šanci dokázat, že jsem se změnil. Opravdu to všechno myslím vážně.“ Malfoy po chvíli zakroutil hlavou. Netušil, co má dělat. Ale tímhle proslovem pochopil, že to Albus myslí smrtelně vážně. Nakonec ustoupil stranou, aby jeho přítel mohl projít. Nemůže tomu zabránit a jeho budoucí žena z toho vůbec nebude nadšená.

***

„Budeš si každé ráno měnit ponožky a spoďáry. Když si ušpiníš oblečení, hodíš ho do koše na špinavé prádlo. Nikde se nebudou válet hračky a jiný nepořádek. Varuju tě, Lucasi!“ Serena hrozila prstem synovi, který seděl na posteli a sledoval, jak se máma balí. Za celou dobu neřekl ani půl slova, jenom přikyvoval. Nikdy by to neřekl nahlas, ale bylo mu smutno. Podvědomě cítil, že mu tentokrát neříká pravdu.

„Zlato, podívej se na mě,“ Serena poklekla před středobod svého vesmíru a chytila ho jemně za bradu. Teďka to vážně přehnala. Viděla, že ho něco trápí.

„Nemáš se čeho bát. Musím jenom zkontrolovat pár silových míst. Budu extrémně opatrná. Uteče to rychle a už budeme spolu, slibuju.“ I když se sebevíc snažila, synovy oči se začaly lesknout. Stáhla si ho do náručí a políbila na čelo. Cítila, jak se chvěje a zavřela oči. Stiskla ho ještě pevněji. Poprvé měla strach. Jemně ho konejšila a vnitřně se uklidňovala, že bude všechno v pořádku. Náhle se rozrazily dveře.

„Tak kde mám toho budoucího chytače a jeho nádhernou mámu?“ Serena se málem vyvrátila, když spatřila Pottera. Co tady kruci dělá? Jasně se domluvila s Lily, když jí Daphné s omluvou odmítla.

„Co tu děláš?“ zaprskala a pustila Lucase, který okamžitě vystřelil, aby si plácl s Albusem.

„Dobrý den, zapomněl jsem se představit. Albus Potter, nová chůva Lucase Verna.“ Mladík začal radostí skákat do vzduchu.

„Tak to ani omylem. Jsem domluvená s Lily…“ Albus ji umlčel ukazováčkem, který ji přiložil na rty.

„ŠŠŠ, maličká. Přihlásil jsem se k tomuto úkolu dobrovolně.“

„Ale!“

„Žádné ale. Budoucí Malfoyovi museli neodkladně odjet na obhlídku jednoho speciálního místa na svatbu.“

„Řeknu tvému bratrovi nebo rodičům. Lucas s tebou nezůstane. Jsi nezodpovědný floutek.“ Serena vyskočila na nohy s úmyslem odejít ke krbu v obýváku.

„Mami, prosím!“ To ji zastavilo. Podívala se na syna, který zářil.

„Ano, prosím, mami,“ zakňoural dětským hlasem Albus.

„Slibuju, že budu hodný a budu dělat všechno, co jsi mi řekla. Nechci jít k Chloé. Prosím.“ Lucas předvedl psí oči a Serena byla v koncích. Syn měl pravdu. Těhotná Chloe je jedním slovem nesnesitelná a začíná být pěkně panovačná. Prostě na pěst. I přes značnou nevoli, musela uznat, že Albus je momentálně nejlepší volba.

„Fajn! Ale,“ výhružně zvedla prst a zabodla ho Albusovi do hrudi, „nejpozději v devět bude spát. Žádné sladkosti po šesté a…“

„Cokoliv řeknete, naše královno.“ Potter jí chytil ruku a políbil ji na hřbet ruky. Oba se jí jako na povel poklonili. Místo, kterého se dotkly jeho rty, příjemně hřálo. Nakonec přikývla. Výhra! Albus se tetelil blahem. Během předchozího dne přemlouval svou sestru, aby mu pomohla. Scorpius se sice netvářil, ale Daphné s Nottem se přidali na stranu Pottera. Samozřejmě potom, co odpřísáhl, že bude Lucase hlídat, jako by byl jeho vlastní.

„Ve dvě musím odejít, takže si asi dáme společně oběd?“ navrhla oběma.

„Výborný nápad, rodinko. Takže jdeme do jedné moc príma restaurace tady za rohem. Zvu vás!“ Albus si plácl s Lucasem a vydali se ke dveřím.

*

Rozhodli se, nebo spíš Lucas rozhodl, že se posadí venku pod slunečníkem. Jeho tajné představy se začínají pomalu, ale jistě zhmotňovat do reality. Nebude dlouho trvat, a budou ho oba uspávat a držet každý z jedné strany za ruku. Usmál se a dál vybíral z nabídky. Líbilo se mu, jak se spolu hašteří a byl si stoprocentně jistý, že se Albusovi podaří maminku získat a on mu s tím pomůže za každou cenu.

„Mami, mají tu kuřecí křídla. Můžu si je dát?“

„Jasně, že můžeš,“ mrkl na něj Albus. Serena jenom přikývla a usmála se. Musela uznat, že celá tahle situace vlastně není tak hrozná. Samozřejmě by to nikdy neřekla nahlas. Hlavně ne před tím frajírkem Potterem. Milovala, když byl její syn šťastný. S ním byl.

„A co si dáš ty, lásko? Nějaký salát?“

„Vypadám snad jako králík, lásko?“ zakabonila se na něj a vyplázla jazyk. Výborně, Sereno, už se chováš jako malá puberťačka. Co to ten chlap s tebou dělá?

„To ne, spíš jako roztomilá školačka.“ Serena se musela nadechnout a napočítat do tří. Dost vážně hrozilo, že Potterovi jednu vrazí.

„Tak co jste vybral, pane Pottere?“ zeptala se mladá servírka. Kooketně si odhodila vlasy na stranu a svůdně se usmála. Serena si odfrkla a protočila oči v sloup.

„Syn si dá kuřecí křídla, já i moje drahá manželka si dáme steak s pepřovou omáčkou. Mně prosím krokety a jí brambory, oba medium rare. Díky.“ Dívka si sebrala jídelní lístky.

„Bude to vše? Možná byste mohl jít se mnou zkontrolovat přípravu, že je to tak správně…“

„Zatím ano, jenom, slečno… Tohle si vemte. Miluji svoji ženu a syna nadevše na světě, takže tohle koketní mrkání a rádoby nabídky s jasný podtextem, si nechte pro nějakého naivního cucáka. Ocenil bych, kdybyste se vyměnila s Irmou. Díky.“ Albus se na dívku mračil a podal jí papírový ubrousek, na kterém bylo napsané telefonní číslo. Serena na něj nechápavě hleděla. V hlavě měla obrovský otazník.

„Pardon, myslela jsem, v Deníku psali…“ Servírka začala rudnou a koktat. Nečekala, že dostane košem. Všichni chlapi z ní byli hotoví a byla si jistá, že bude mít šanci. Klofnout někoho tak známého a bohatého, by bylo terno. Navíc ho v médiích prezentovali jako svobodného a bezdětného.

„Prosím, už nic neříkejte a běžte. Každým nádechem se ztrapňujete,“ Albus utnul rozhovor a podíval se na ženu, která vypadala dost zmateně. Rychle převzala menu a kvapeně odešla do kuchyně.

„Co to mělo znamenat? Jaká manželka? Syn? V jakém alternativní realitě jsem se ocitla?“ Potter Serenu uchopil za ruku a přejel jí jemně prsty po hřbetu. Nakonec dal jemný polibek. Nebudeme se zmiňovat, že jí tímhle totálně rozhodil. Slyšeli jste to puknutí? To v jejím srdci povolila první ledová kra.

„Moc vám to sluší, mami. Říkal jsem ti to.“ Serena vytáhla ruku z dlaně a rychle uchopila skleničku vína.

„Ehm, musím si odskočit.“ Sáhla po kabelce a utekla na záchody.

„To se ti povedlo, strejdo. Máma za chvíli určitě povolí.“

„Takže, tobě to nevadilo?“ Lucas zakroutil hlavou a napil se limonády.

„Ne, chceš něco říct?“ Albus přikývl a naklonil se k chlapci.

„I když nevím, co se stalo s mým tátou a kdo je to, ale byl bych rád, kdybys to byl ty. A podle mě máma taky. Líbíš se jí, akorát si to nechce přiznat. Dám ti radu, nesmíš polevit, protože já tě nechci ztratit. Mám tě rád.“ To byl moment, kdy si Potter uvědomil, že vlastně tohle není hra, ale je to opravdové. Jeho intuice byla správná. Patří k sobě a on udělá všechno proto, aby s nimi zůstal napořád.

***

Albus seděl v obývacím pokoji. Před pár hodinama se rozloučili se Serenou a Lucas teď spal ve svém pokoji. Vzal ho ještě na menší výlet do zoo, taky na zmrzlinu a zakončili to menší lekcí famfrpálu. Chtěl ho utahat, což se mu podařilo. Samozřejmě on sám pociťoval značnou únavu, a proto se rozvalil na obrovském gauči a pustil si jako podkres televizi. Zrovna vysílali nějaký pořad pro ženy, ale vůbec mu to nevadilo. Neměl rád ticho. Nic ho neuspí tak dobře, jako kvákání ženských o blbostech. Oči se mu skoro zavíraly, když zaslechl svoje jméno. Otevřel oči a na obrazovce se objevil záznam z restaurace. Někdo je vyfotil, jak se smějí. Zesílil zvuk.

Moderátorka: „…naše srdce budou oplakávat informaci, že nejlepší hráč famfrpálové ligy a Irského národního mužstva Albus Severus Potter, je ženatý a dokonce má syna! Celá šťastná rodinka byla polapena naším fotografem u oběda v restauraci Kouzelna chýňka. Podle svědků k sobě měli manželé velmi blízko. A my se ptáme, jak je možné, že tenhle playboy, jehož plakát máme každá v ložnici a pokojíčku, utajil tak důležité informace?…“ Musel se posadit, aby mu začal fungovat mozek.

Moderátorka: „Zatím zjišťujeme informace. Ale všechny nás pálí otázka, kdo je tato tajemná žena? Jistě se ptáte, jak můžeme vědět, že se jedná o manželku, když nemá na ruce žádný pořádný kámen?! Tato informace je ověřená od tajného zdroje, který nám potvrdil, že neznámou Potter nazval manželkou. A kdyby vám toto nestačilo, oslovili jsme jeho spoluhráče, kteří potvrdili, že odjel z Irska kvůli rodině a rodinným záležitostem. Nezapomeňte nás sledovat a odebírat náš Deník čarodějek.“ Obrazovka ztmavla a Albus se začal smát. Miloval tyhle dohady bulvárních plátků a někdy se v těhle dezinformacích vyžíval. A pak přišel blik cvak moment. Tohle je jiná situace, tady už nejde jenom o něj. Smích ho rázem přešel. On je na pozornost zvyklý, ale co ti dva?

„Doprdele! Ta mě prošpikuje Avadou. Ještě, že měla ty sluneční brýle,“ zamumlal si pro sebe a zatahal se za vlasy. Úplně zapomněl, že je veřejně známá osoba a ti hmyzáci budou kolem něj šmejdit! Serena ho zabije. Ne kvůli sobě, ale kvůli Lucasovi. Co teď? Nemůže tady nechat Luka, i když spí. Popadl telefon a vytočil Scorpiusovo číslo.

„Máš průser!“ ozval se z telefonu nabroušený hlas, „zabil bych tě, ale tvoje sestra mi v tom zabránila. Poslední dobou je divná a mám pocit, že začíná fandit vztahu Saluc.“

„Cože? Saluc, co to do prdele má být?“

„Pojmenování vašeho vztahu. Serena, Albus, Lucas. Lily shipuje. Na víc se mě neptej. Nerozumím tomu, jak je těhotná…,“ v telefonu se rozhostilo ticho, „do hajzlu! Nic jsem ti neřekl. Jasný?“

„Slyším, že jsme teďka oba pěkně v háji.“ Naráz se zasmáli.

„Ne, kámo, ty jsi v mnohem horší situaci. Jestli se to dozví Serena, tak tě zabije.“

„Já vím… Myslím, že bych už Lucase nikdy neviděl a to bych asi nepřežil. Mám ho rád…“ Na druhé straně se ozvalo povzdechnutí.

„Víš, brácho, já ti musím něco říct…,“ a ozvalo pípání a pak ticho.

„Haló, Scorpiusi. Jsi tam?… Krám debilní.“ Odhodil telefon na konferenční stolek. Na jednu stranu věděl, že to musí ututlat. Ale chce to? Co když to tak vesmír chtěl?

***

Albus Potter (27) a utajené manželství!!!

Naší redakci se podařilo získat exkluzivní informace ohledně utajované manželky nejlepšího famfrpálového hráče. Jedná se o Serenu Vernovou (27), která pracuje na ministerstvu. Šušká se, že je to vedoucí tajemného Odboru záhad. Ovšem tuto informaci nemůžeme stoprocentně potvrdit. V každém případě budeme pátrat dál. …

„Tak, to bychom měli. Jediné štěstí, že je máma pryč. Mám jisté podezření, že by to pro tebe dobře nedopadlo.“ Lucas se zasmál a odhodil úterní vydání Deníku čarodějka.

„Jojo, máma by tě rozcupovala na hadry. Oficiálně o ní nikdo neví. Oddělení je utajováné, a proto nechodí na žádné veřejné akce ministerstva. Máma je prostě tajná agentka, chápeš ne?“ Albus se zakuckal.

„Cože?“

„Chápej, všechno je to kvůli práci,“ mladík si vzal ze stolu další čokoládový croissant, který zapil kakaem.

„Jakože by nějací lotři mohli mámě ublížit, kdyby se dozvěděli, co dělá?“ zeptal se nejistě Albus a mladík přikývl na znamení souhlasu.

„Máma je vědkyně, a kdyby se nějaký padouch dozvěděl, na čem pracuje, mohl by ji třeba unést a mučit. To jsem viděl ve filmu!“ Najednou jakoby v něm hrklo.

„Že se mamince nic nestane?“ S jasnou výzvou se podíval na Albuse.

„Promiň, kamaráde, nevěděl jsem, že tvoj máma pracuje na Odboru záhad. Ale neboj se, nic se jí nestane, o to se postarám. Kontaktuju někoho z novin, že je to nedorozumění.“ Lucas mávl rukou.

„Třeba z toho děláme zbytečný problém a mámě by to nevadilo. Konečně by na to přistoupila a stala by se z nás rodina.“ Pottera tohle prohlášení zahřálo na srdci.

„Takže skutečná rodina?“ Lucas se zazubil, až mu vyteklo kakao na bradu. Albus se zasmál a hodil po něm ubrousek.

„Líbilo by se mi, kdybys mi říkal táto.“

„Kdybys chtěl, mohl bych ti tak říkat, samozřejmě jako naše chlapské tajemství,“ mrkl na něj malý výtečník.

„Tak dobře, synu! Ruku na to.“ Oba si potřásli pravicemi a dál pokračovali ve snídani. Ozvalo se zaklepání na okno. Na parapetu seděla majestátní sova se znakem Národního irského týmu. Potter si utřel prsty do ubrousku a šel si převzít obálku.

Zdravím Pottere,

sejdeme se dnes v 11:00 nemocnici u Sv. Munga. Mají výsledky dalších testů.

Coach Malinowski

P.S. Oddělení sportovní chiropraktiky.

Odkašlal si a podíval se na nástěnné hodiny. Měli necelou hodinu, aby se dopravili do nemocnice.

„Synátore, jak dlouho ti bude trvat, než se vypravíš? Přišel mi dopis od trenéra. Chce se sejít za necelou hodinu. Stíháš?“

„Jasný, taťko. Deset minut s čištěním zubů. Nebo si je čistit nemusím?“

„Co myslíš?“

„Musím.“ Albus se zasmál nad výrazem Lucase. Sám si šel do skříně pro černé džíny a bílé tričko. Nezapomněl ani na kšiltovku a sluneční brýle, které si frajersky pověsil za výstřih. Do vnitřní kapsy černé kožené bundy strčil hůlku.

„Lucasi, jak jsi na tom?“ zavolal z předsíně.

„Hotovo.“

***

„Prosím, počkej na mě tady. Bude to chvilka.“ Lucas se posadil do kožené sedačky v čekárně a vzal do ruky sportovní časopis. Z titulky se usmíval jeho nový „táta“.

„Aspoň se dozvím další perly z tvého života. Ne, že bych tě neměl přečteného,“ zasmál se a ukázal na obálku.

„Pak mi to přetlumočíš,“ Albus mu rozcuchal vlasy a vyrazil do ordinace.

„Pane Pottere, zdravím, prosím posaďte se.“ Starší lékouzelník mu pokynul na křeslo.

„Trenére, rád vás vidím.“

„Taky. Takže pane Jonesi, prosím, co pro nás máte. Může tenhle chlapák nastoupit od září do sestavy?“ Postarší muž zavřel s dramatickým efektem složky a sundal brýle.

„Je mi líto, ale pan Potter už nenastoupí. Udělali jsme opakovaně řadu testů, proto máme výsledky až po měsíci. Zranění se vyléčilo na stoprocent, ale bohužel jsem ve vašich kostech objevil neobvyklé srůsty. Nejsem si jistý, ale mohlo by se jednat o nějaký druh nádoru. Nechci to označovat přímo za rakovinu, ale musím konstatovat, že v této oblasti je mudlovská medicína na lepší úrovni. Pokud byste dovolil, poslal bych vás na vyšetření k mému známému. Je to mudlovský doktor, ale nejlepší specialista na onemocnění tohoto typu. Jen se vás zeptám, neměl jste poslední dobou bolesti zad nebo necítil jste nevolnost?“ Místností se rozhostilo ticho, které trvalo asi pět sekund, než se Albus začal šíleně smát.

„Tak ten byl dobrý, doktore! To jste si domluvil tady s koučem, že jo!“ Oba zmínění se na sebe nechápavě podívali.

„Pane Pottere, obávám se, že nežertuji. Ve výsledcích krve jsme zjistil velké množství…“ Teď už asi bývalém hráči se začaly dělat mžitky před očima. V hlavě mu začalo dunět a cítil, jak se mu zrychlil tep.

„Dost, doktore!“ zahřměl na celou místnost. Muž na proti němu přestal mluvit. Albus si protřel obličej a podíval se na trenéra, který měl lítost přímo vytesanou ve tváři. Pochopil. Nikdo na něho nic nehrál. Všechno najednou začalo dávat smysl. Bolest zad, kterou ospravedlňoval špatnou matrací. Občasná nevolnost, kterou přisuzoval alkoholu. Tohle je daň za minulost.

„Já, omluvte mě, musím za synem.“ V rychlosti sebral bundu a rozrazil dveře ordinace.

„Pottere!“ zahulákal za ním trenér a chtěl odejít za svým nejlepším chytačem.

„Pane Malinowski, počkejte. Teď ho musíte nechat, aby se s tím vyrovnal. Pošlu mu ještě dnes doručenku, aby se dostavil na konzultaci.“

„Takže je vážně konec? Jen tak? Přijdu o nejlepšího hráče? To nemyslíte vážně. V té vaši laboratoři se museli určitě splést! Nevěřím tomu!“

„Obávám se, že nikoliv. Udělali jsme řadu testů, dokonce i na otravu, ale všechny vyšly negativně. Až na ten poslední. Můj velmi dobrý přítel se na něj podívá a určí přesnou diagnózu. V každém případě pan Potter už nemůže hrát. Pokud se potvrdí rakovina kostní dřeně, je možné, že budeme muset provést operaci nebo amputaci, ale takové závěry nechám odborníkovi. “ Trenér bouchl pěstí do opěrky křesla. Musí zasednout s týmem a vymyslet, co a jak.

Albus se opřel o dveře a pořádně vydechl. Proč zrovna teď? Podíval se na chlapce, který byl zabraný do časopisu. Mumlal si slova z článku a občas tak zvláštně nakrčil nos.

„Lucasi, můžeme.“ Chlapec odhodil časopis na stolek a vyskočil.

„Píšou tam děsný hovadiny. Raději to nečti.“ Albus se zasmál a poplácal ho po rameni.

„Mám chuť na pořádnou porci zmrzliny. Dáme si?“

„Že váháš!“ Společně si plácli a vyrazili na Příčnou ulici.

***

*latinsky: před branou pekelnou

57 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Nezařazené

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář