If I were a carpenter
And you were a lady
Would you marry me anyway?
Would you have my baby?
If you were a carpenter
And I were a lady
I’d marry you anyway
I’d have your baby
If a tinker was my trade
Would you still find you
I’d be carry the pots you made
Following behind you?
Save we love through loneliness
Save we love through sorrow
I’ll gave you my onlyness
give me your tomorrow
And if you were a miller
Had a mill-wheel grinding
Would you see it written on my face?
I’m here for the finding
If I were a miller
at a mill wheel grinding,
would you miss your color blouse,
and your soft shoe shining
If you were a miller
at a mill wheel grinding,
I’d miss my color blouse,
and my soft shoe shining
Save we love through loneliness
Save we love through sorrow
I’ve given you my onlyness
give me your tomorrow
If you worked your hands in wood
Would you still love me?
I answer you, Yes I would
I would put you above me
If you were a carpenter
And I were a lady
I’d marry you anyway
I’d have your baby
Save we love through loneliness
Save we love for sorrow
I’ve given you my onlyness
give me your tomorrow
Doupě; 6. srpna 2011
Hermiona vyšla ze svého domu, oblečená do slavnostních smaragdově zelených šatů bez ramínek, vlasy vyčesané do ležérního drdolu. Svatba měla začít až za hodinu, slíbila však Molly pomoci. Sešla na louku vedle starého domu Weasleyových, kde už stál velký bílý stan, stejný, co před čtrnácti lety sloužil jako svatební stan Billovi a Fleur. Od té doby se tady tolik lidí dosud nesešlo – Svatby Charlieho, Percyho i George se konaly v rodinách nevěst. Svatba Harryho se konala sice v Doupěti, ale byla v zimě a narychlo, protože nevěsta byla už v pátém měsíci. Navíc Harry velkou svatbu ani nechtěl, obával se tehdy přílišné pozornosti novin.
Hermiona se nemohla ubránit vzpomínkám. Bylo horko jako tehdy, stejně jako tehdy se všude motali číšníci v bílých hábitech, stejně jako tehdy v rohu stanu ladila své nástroje kapela.
Je to jen čtrnáct let, zrovna tak to však mohlo být v jiném životě. Tehdy tu stála a čekala na hosty, připadala si dospělá. Když si na to vzpomněla nyní, viděla se jako dítě, které netuší, co všechno se stane. Ten hrozný rok plný beznaděje a bezcílného putování byl teprve před nimi. Hrozná noc v sídle Malfoyů i strašná bitva o Bradavice – to tehdy neexistovalo. Ačkoli se ji snažila zaplašit, do srdce se jí vkrádala úzkost – není na tom stejně jako tehdy? Neřítí se na ni něco hrozného, něco, co je v naprostém kontrastu s letní náladou svatebního veselí?
„Hermiono, jsem ráda, že jsi tu. Na, vezmi si to,“ strčila jí Molly do ruky kus pergamenu. „Tady máš zasedací pořádek. Když se dotkneš jména hůlkou, dozvíš se o každém hostu základní informace, abys ho mohla přivítat a bavit se s ním. Podívej,“ dotkla se svou hůlkou jména Melissa Prewettová. Čtvereček s jejím jménem se okamžitě rozšířil na celý pergamen a ukázala se na něm fotka hrdě vyhlížející čarodějnice přibližně Mollyina věku.
„Melissa Prewettová, rozená Selwynová. Vdova. 67 let. Manžel, jeho otec a bratr zabiti za první války, syn za druhé. Možno zmínit. Nezmiňovat vztah k rodině Selwynů, nestýká se s nimi. Nezmiňovat věk. Druhý syn Edgar, manželka Cassia, rozená Belbyová. Pochválit vnuka Fabiana, zeptat se na jeho prospěch. Zeptat se na vnučku Cleo, ocenit, že hezky zpívá. Zájmy: květiny, vypěstovala zpívající lilii.“
„To jde vypěstovat zpívající květinu? O tom jsem ještě nečetla,“ kroutila Hermiona překvapeně hlavou.
„Zpívající, to je trochu nadnesené,“ usmála se Molly, „spíše kníkající. Ale to jí říkat nebudeme, Hermiono!“
„Samozřejmě,“ vrátila jí úsměv Hermiona. Pak si všimla, že jména Edgar, Cassia, Fabian a Cleo jsou napsána zeleným inkoustem. Zkusmo se dotkla jména Cleo a objevilo se nové políčko s podrobnějším popisem a obrázkem roztomilé asi desetileté holčičky s dvěma rezavými copy.
„Molly, to je skvělé! Práce George?“
Molly přikývla. „Musím už jít, Hermiono, zvládneš to? Zkus si jich co nejvíc prohlédnout, abys je poznala. Omlouvám se, že jsem ti to nedala dříve, ale znáš George, dal mi ho až teď…“
„To zvládnu, Molly.“
Molly odběhla, mávajíc dalšími pergameny: „Arthure, Bille, Harry! Kde vězíte!“
Hermiona si sedla a začala otevírat jedno políčko za druhým. Snažila si zapamatovat co nejvíce o pozvaných hostech a zejména tváře těch, jejichž jména jí nic neříkala.
„Promerlina,“ zahartusila, „koho napadlo pozvat Hannah Abbotovou!“
„Abych řekl pravdu, tak mě,“ ozval se nad ní známý hlas.
„Rone!“ zvedla hlavu Hermiona. „Nečekala jsem tě tak brzy. Myslela jsem, že hlavní hvězda dne se bude ještě chystat,“ usmívala se.
„Co bych tam dělal. Všechny ty zmatky a nervozitu mamky přímo nesnáším. A hlavní hvězdou je přece Carys, ne?“ Posadil se vedle Hermiony a povzdechl si: „Vlastně mě ženský vyhodily. Snaží se přede mnou Carys schovávat, jako bych ji nikdy neviděl.“
„To se musí, Rone. Nesmíš ji vidět před obřadem, přineslo by to smůlu. Ale hlavně tě chce překvapit,“ usmála se, cítila se však trochu smutně. Ona takovou svatbu neměla.
„Jsi v pohodě, Hermiono?“ zeptal se Ron.
„Jistě, Rone. Jsem ráda, že vám to vyšlo. Carys se k tobě hodí, je to milá dívka.“
„Milá…“ vzdychnul si Ron. „To jo. Ale občas mi připomíná mamku.“
„To jsem právě myslela, Rone. Je přesně taková, jakou potřebuješ,“ zasmála se Hermiona, pak ale zvážněla. „Teď mi dělá starosti Hannah. Rone, nemyslíš, že to třeba bude Lence nepříjemné? Nebo Nevillovi? Není to přece jen tvoje svatba. Mluvil jsi s nimi o tom?“
„Ne,“ zamračil se Ron. „Udělal jsem hromadný zvadlo pro všechny spolužáky. Nenapadlo mě, že bych Hannah zvát neměl, vůbec mě nenapadlo, že bych se na to měl Nevilla nebo Lenky ptát. Ale když tak o tom uvažuju, proč bych vlastně neměl? Hermiono, ona za to fakt nemůže, že ji Neville opustil. Nevidím důvod, proč trestat ji. Mně nic neudělala. Jsem rád, že jsem ji pozval. Nebude jediná bývalka, ne?“ podíval se na ni trochu úkosem.
„Jenže u ní je to čerstvé. A byla podváděná manželka. A Lenka musí být v klidu, každou chvíli bude rodit… Snad to bude v pohodě… Promluvím s Erniem a Alicí, aby ji drželi dál. Všichni tři jsou z Mrzimoru, budou si mít o čem povídat.“
„Hermiono, nemusíš to tak organizovat, ono se to nějak vyvrbí,“ mávnul rukou Ron a přešel ke stolu, kde si nalil trochu jablečného moštu.
„Ahoj, Rone.“ Vedle Rona se objevila Levandule, na sobě červené šaty, které se Hermioně zdály nevhodně krátké, s příliš velkým výstřihem a při těch pár kilech, které Levandule měla navíc, i příliš upnuté. „Ukaž, máš tu kytku nakřivo,“ začala mu upravovat gerberu, kterou měl Ron na klopě.
Hermiona přemýšlela, jak může být kulatá gerbera nakřivo.
„Ahoj, Levandule,“ odpověděl s úsměvem Ron a Hermiona si s pobavením všimla, že nemůže odtrhnout oči od Levandulina výstřihu. „Moc ti to sluší.“
„Díky, Rone, tobě taky. Nevěsta musí být šťastná. Co vlastně dělá?“
„Ošetřovatelku. U Svatého Munga.“
„Zdravím, Levandule,“ vstala Hermiona, „kde jsi nechala Terryho? Přišla jsi docela brzy, pozvánka byla až na jednu hodinu.“
„Ahoj, Hermiono,“ pozdravila ji Levandule podstatně méně nadšeně než Rona. „Nevšimla jsem si tě, promiň. Terry se zapovídal s Harrym, ten nás poslal sem. Přišli jsme o něco dříve, kdybyste třeba potřebovali s něčím pomoci…“ Levandule rozpačitě zmlkla.
„Marigold jsi nepřivedla?“ zeptala se Hermiona a znělo to příkřeji, než snad zamýšlela.
Levandule polkla a mírně zbledla. Hermiona přemýšlela, zda to nepřehnala, ale zloba za to, co se stalo, v ní stále přetrvávala. Nemohla se zbavit znovu nalezené nechuti k Levanduli, a to přestože na racionální úrovni byla ochotná uznat, že za to Levandule nemohla.
„Ne, jela na prázdniny za… za kamarády. Na jeden statek.“
„Znáš ty kamarády?“ zeptala se Hermiona pochybovačně. Přemýšlela, zda Marigold nejela za ostatními vlkodlaky. Ale to by jí snad Levandule nedovolila!
„Proč tě to zajímá, Hermiono?“ uhnula Levandule pohledem a potvrdila tak Hermionino nejasné podezření.
„Jen, že by ji třeba děti rády viděly. Josh o ní mluvil moc hezky.“
„Opravdu?“ usmála se konečně Levandule. „Ona o něm taky. Hermiono, tobě jsem to ještě neměla příležitost říct, ale je mi to opravdu moc líto. Terrymu taky, určitě ti to bude chtít říct sám. A Marigold samozřejmě nejvíc. Moc si svou chybu vyčítá.“
„Ty za to nemůžeš a Terry taky ne, nemáte se mi za co omlouvat,“ odpověděla vážně Hermiona. „A na Marigold se také nezlobím,“ zalhala, aby napravila svou instinktivně nevstřícnou reakci.
„Mám sebou svou mladší, Daisy. Teď si hraje s ostatními. Nastoupí letos do školy.“
„Tak to se určitě právě seznamuje s Percyho Molly, ta jde také do prvního ročníku. Omlouvám se, Levandule, budu muset jít. Musím se věnovat dalším, hosté se začínají scházet.“
„Jistě, Hermiono, kdybys potřebovala s něčím pomoci…“
„Jsi host, Levandule, tak se podle toho chovej,“ usmála se až příliš mile Hermiona a zamířila ke skupince, která se právě objevila na druhé straně stanu.
Starší žena v nápadném klobouku ozdobeném květinami se rozhlížela kolem a evidentně čekala, že se jí bude někdo věnovat. Hermiona v ní poznala paní Prewettovou, jejíž portrét si před chvílí prohlížela. Vedle ní stála žena o něco starší než Hermiona, asi čtyřicetiletý muž se zrzavými vlasy, který jí připomínal Billa, a dvě děti – chlapec přibližně stejného věku jako Joshua a trochu menší holčička s dlouhými lehce načervenalými vlasy.
„Vítám vás,“ usmála se na ně. „Vy jste určitě madam Melissa Prewettová.“
„Ano, to jsem,“ řekla žena bez úsměvu. „A vy jste ta slečna Grangerová, nemýlím-li se.“
„Mami,“ podíval se muž pohoršeně na matku. „My všichni si vážíme toho, co jste za druhé války udělala,“ usmál se na Hermionu a úsměvem jí teď připomněl spíše George než Billa. „Hermiono, rád vás vidím, Cassia také, viď miláčku?“ obrátil se na manželku, která mlčky přikývla a podala Hermioně ruku.
„Já vás také, Edgare, Cassio,“ obrátila se k hnědovlásce. „Vzpomínám si, viděli jsme se na Mollyiných kulatých narozeninách. To jsou vaše děti – Fabian a Cleo, nemýlím se?“
„Ano, Fabian teď ukončil první ročník, Cleo bude nastupovat za rok. Chtěla jsem, aby tenhle poslední rok chodila do školy k Ginny, je to možné? Pozdravte,“ strčila Cassia Prewettová nenápadně do dětí.
„To se domluvte přímo s ní. Je za domem, chystá tam dětský koutek a nějaké hry pro děti, aby se nenudily. Jsou tam i všechny děti z Doupěte. Fabiane, ty chodíš do třídy s Jamesem a Joshem, viď. Slyšela jsem, že máš výborný prospěch.“
„Hm. S Jamesem jsem na pokoji.“
„Tak za nimi běžte, určitě se na tebe těší. A Cleo tam také najde kamarádky,“ pobídla je. Děti nečekaly a opustily nudnou společnost dospělých.
„Půjdu za nimi, promluvím si s Ginny o té škole. Těšilo mě, Hermiono,“ rozloučila se Cassia.
„Počkej, Cassio, jdu s tebou. Chci také Ginevru pozdravit,“ stará paní zašustila sukněmi a důstojně odkráčela. Když došla svou snachu, Hermiona slyšela zřetelně Mellisin hlas: „Je to pobuřující. Ona tu vítá hosty, jako by byla paní domu. To Molly nevadí? Musím si o tom promluvit s Ginevrou. Je to tak nedůstojné.“
Hermiona sevřela rty a začervenala se, spíše hněvem než studem. Edgar také zrudl rozpaky, raději však předstíral, že je velmi zaneprázdněn zkoumáním okolí. Rozhostilo se rozpačité ticho, z kterého je vysvobodil George.
„Nazdar Edgare,“ plácnul jej přes rameno. „Neviděl jsem tě věky. Pojď se s námi zašít, jinak je mamka schopná zaměstnat i tebe.“
„Vezmi sebou i Rona, Georgi,“ usmála se na něj. „Stojí tamhle v koutku stanu a evidentně se s Levandulí nudí. Všichni ti budou vděční, když ho z toho utrpení vysvobodíš.“
„Nepřipadá mi, že by se nudil, Hermiono,“ pousmál se George, „ale tvé přání mi je rozkazem.“
Hermiona zůstala sama a nejdříve měla chuť se vrátit domů. Hosté se však začali postupně objevovat a nebyl zde nikdo jiný, kdo by je vítal. Všechny ženy rodiny Weasleyů byly plně zaměstnány opožděným dokončováním posledních příprav a muži se raději vytratili. Hermiona měla plné ruce práce, vítala svatebčany, pomáhala jim usazovat se. Na podrobnější hovory už nebyl čas, za což po zkušenostech s paní Prewettovou byla ráda. A možná i díky nucené stručnosti se již nic takového neopakovalo, snad kromě několika pátravých pohledů. Ale to si mohla jen namlouvat. Percy se k ní přidal přesně s úderem jedné, a po půlhodině, když Hermiona s Percym přestávali nápor hostů zvládat, se objevila i jeho manželka Audrey a Georgeova Angelina.
Hermiona s úlevou pozici hostitelky opustila a posadila se ke svým rodičům, kteří dorazili chvíli po jedné. Paní Prewettová měla ostatně pravdu. Není členkou rodiny, teď jí připadalo nesprávné, že na ni Molly tuto odpovědnost přenesla, a zejména se zlobila na chlapce, že ji v tom nechali tak dlouho samotnou.
Rodiče tu byli jediní mudlové, a přestože v Doupěti nebyli poprvé, kouzelnickou svatbu ještě neviděli. Všechno pro ně bylo zajímavé, na všechno se vyptávali. A oni byli nesmírně zajímaví pro Arthura Weasleyho, který se u nich na chvíli usadil.
Hermiona toho využila, musela se už vrátit do domu, obřad měl začít již brzy. Když vstala, střetly se její oči s pohledem jejího muže. Téměř zavrávorala, musela se chytit stolu. Byl to on, kdo po chvíli oči odvrátil a s lhostejným výrazem ve tváři se obrátil k někomu za sebou a ztratil se jí mezi lidmi. Jistě, pomyslela si s nádechem hořkosti, jejich vztah musí zůstat tajemstvím, jak mohla zapomenout. Přesto jí to však nedalo a automaticky, jako by ji táhla cizí vůle, se vydala směrem ke skupince, kde ho viděla. Už tam nebyl. Rozhlížela se, zda ho nezahlédne, ale bezvýsledně. Zabolelo ji to. Přece to, že by ji pozdravil, že by s ní promluvil, alespoň letmo se jí dotkl, by nic neprozrazovalo.
Nečekala ho tu, jeho jméno na plánku se zasedacím pořádkem hostů musela přehlédnout. Znovu jej rozbalila, chtěla se podívat alespoň na jeho portrét. Jeho jméno tam však nebylo – patřilo do anonymní skupiny u jednoho ze zadních stolů označené ‚kolegové Nevilla‘. Neměla však čas se nad tím zamýšlet, měla své povinnosti.
Došla do domu, Molly na ni už čekala u dveří.
„Hermiono, už jsou tu všichni, je čas,“ nervózně ji řadila do dvojice s hnědovlasou dívkou nápadně podobnou Ronově nevěstě. Poté dala znamení Billovi a ozvaly se tři rány gongu.
Dveře Doupěte se otevřely.
Ven vyšli Bill s Percym a postavili se kolem dveří jako stráž. Charlie pak mávnul hůlkou, z které vylétla bílá stuha vedoucí až k připravenému pódiu. Ze stuhy začaly jak úponky popínavých růží rašit tenké bílé stužky a zaplétaly se do složitého vzoru. Když byl krajkový koberec hotov, vytvořili kolem něj hosté špalír. Ozvaly se konečně slavnostní tóny svatebního pochodu z Lohengrina a již připravený průvod vyšel ze dveří domu.
První šly mladší družičky – Lily, Percyho Lucy a Georgeova Roxanne – a z košíčků vážně a soustředěně rozhazovaly pod nohy nevěst okvětní lístky růží. Za nimi následovaly nevěsty – Lenku vedl jejíotec, Carys starší bratr Trevor, protože o otce přišla za druhé války. Carys ve splývavých světle zelených šatech se zlatou výšivkou a zlatým páskem vypadala jako víla. Vlasy měla rozpuštěné, přidržovala je zlatá síťka zdobená několika oranžovými růžičkami. Lenka byla ve své oblíbené zářivé žluté. Vysoký stupeň těhotenství by už žádné šaty zakrýt nedokázaly, Lenka se však o to ani nesnažila: šaty byly přiléhavé a lesklý brokát její křivky zdůrazňoval snad až příliš. Vlasy si také nechala rozpuštěné a jako s ozdobami se kupodivu spokojila jen s několika žlutými růžemi.
Následovali je Ron a Neville, oba ve tváři vážný a poněkud nervózní výraz. Další dvě dvojice byli svědci: George vedl Carysinu sestru Eirwen a Harry Hermionu. Po nich šla trojice starších družiček – Vicky, Furtuna a Carysina mladší sestra Rhoslyn. Dívky byly oblečeny ve stejných bílých šatech, ve vlasech věnečky z bílých růží. Po družičkách následovali rodiče a ostatní nejbližší členové rodiny.
Na pódiu už čekal ministerský úředník, v ruce pergamen s projevem. Hermiona proslov sledovala jen na půl ucha, bylo příliš horko, a přestože úředník kvůli stavu Lenky zkrátil obřad na minimum, nebo si to alespoň myslel, Hermiona měla pocit, že to nevydrží. Téměř litovala, že Lenčině prosbě vyhověla. Jenže když to vydrží Lenka dva týdny před termínem porodu, musí to vydržet také. Obřad Rona a Carys téměř nevnímala, soustředit se začala, až když se oddávající obrátil se svatebním slibem na Nevilla.
„Opakujte po mně, pane Neville Algisi Longbottome,“ slavnostně deklamoval, „Lenko Scamanderová, beru si tě za svou manželku a slibuji, že ti budu věrný, budu tě milovat a ctít. Půjdu s tebou v dobrém i zlém, budu ti po boku, dokud nás smrt nerozdělí.“
Neville po něm slova slibu zopakoval téměř bez zakoktání a úředník se obrátil k Lence s obdobnou formulací. Hermiona o manželském slibu přemýšlela. Moderní doba odstranila jakékoli rozdíly v slibu manžela a manželky. Bylo to tak dobře? Na to si netroufala odpovědět. Byla role ženy a muže v manželství skutečně stejná? To si nemyslela, i v běžných kouzelnických manželstvích byly rozdíly mezi manželkou a manželem velké, zřetelnější než v mudlovských rodinách. Přesto však tyto rozdíly nebyly ve slibu vyjádřeny, a málokdo by se odvážil nad tím pozastavit.
„Nyní prosím svědky, aby přistoupili blíže a podali ženichům prsteny.“
Harry vyňal z náprsní kapsy zlatý prsten s kamenem z neopracovaného žlutého turmalínu a podal jej Nevillovi.
George také sebevědomě sáhl do náprsní kapsy, pak do postranních kapes svého smokingu, kalhotových kapes. Nenechal se vyvést z míry ani naštvaným pohledem Rona, ani nervózním syčením matky a nonšalantně mávnul hůlkou: „Accio Ronův prsten!“ Prsten vyletěl otevřenými dveřmi Doupěte a George jej v letu zachytil na hůlce, za což sklidil potlesk a smích svatebčanů. George se ukláněl na všechny strany a hůlkou podal prsten Ronovi.
„To jsi musel nacvičovat dlouho, Georgi,“ zašeptal Ron, usmíval se ale také.
„Neville Algisi Longbottome a Lenko Scamanderová, prohlašuji vás za manžela a manželku. Ronalde Biliusi Weasley a Carys Weno Hornbyová, prohlašuji vás za manžela a manželku. Jako stvrzení vašich manželských slibů nyní navlékněte svým manželkám prsteny.“
Hermiona se s ulehčením usmála na Harryho, který jí úsměv opětoval. Byla ráda, že je obřad konečně u konce. A ještě víc byla ráda, že k němu vůbec došlo a že proběhl bez komplikací. U Nevilla a Lenky se rozvody jejich manželství táhly příliš dlouho. Po celou dobu se obávala, že se Sungifu narodí mimo manželství. A i když věděla, že svatba v devátém měsíci není ideální, z formálního hlediska bude děvčátko manželské, a to i její zásluhou. Lenka si nic z toho nepřipouštěla, a teď zářila, jako by vše bylo v naprostém pořádku. Hermiona cítila úlevu i ze svatby Rona. Přála mu rodinu, byla si jistá, že z něj bude skvělý otec a snad i dobrý manžel. Zejména z ní však spadlo břemeno, pocit odpovědnosti za to, že Ronův neuspořádaný život je její vina. Byla přesvědčená, že teď se všechno zlepší, že Ron bude šťastný a s jeho štěstím se vrátí klid i do Doupěte. Alespoň nyní při svatbě měla dojem, že se vše do starých kolejí skutečně vrátilo a že nevyřčené napětí mezi ní a Molly, a ještě více mezi ní a Ginny, zmizelo či se alespoň zmírnilo.
…
Stál stranou, tak, aby nebyl příliš na očích, a pozoroval Hermionu. Neviděl ji šest týdnů. Neviděl ji celou věčnost. Byla krásná, snad ještě krásnější, než si ji uchovával v paměti. Zelená barva šatů ladila s lehkým opálením, vyčesané vlasy odhalovaly křivku její šíje. Lehký úsměv, se kterým pozorovala oba páry, mu připomínal štěstí, které do jeho života přinesla. Ona tu měla stát jako nevěsta, a přestože pro něj nevěstou byla, bolelo jej, že pro celý svět je svobodou matkou. A jeho syn bastardem, stiskl zuby, až ho zabolely. Podařilo se mu zaslechnout hovor dvou starších žen, pravděpodobně příbuzných Molly Weasleyové, které probíraly domnělý vztah Hermiony a Harryho. Samozřejmost, s kterou hovořily o něčem, pro co neměly jediný důkaz, jej přiváděla téměř k zuřivosti. Nechápal, kde se vzala ta zloba, se kterou nenechaly na Hermioně nic dobrého. Přece, i kdyby to byla pravda, Hermiona by stále zůstávala touž statečnou, pracovitou, inteligentní a laskavou ženou. Dívkou, která bojovala proti Pánovi zla. I kdyby to byla pravda, nebyla by to jejich věc.
Nenechal se však vztekem ovládnout, nedal na sobě nic znát. Navíc byl schopný rozpoznat jemnou ironii této situace. Jedinou opravdovou manželkou zde přece byla jeho žena, protože to, co tady předváděl ten ministerský tajtrlík, byla jen hra na svatbu. Nikdy dříve ho to nenapadlo, jejich pouto dlouho vnímal jen jako nespravedlivé a tížící břemeno. Až nyní, když pozoroval Longbottoma a Lenku, ještě před okamžikem Scamanderovou, pochopil, jak důležitý je fakt, že jejich pouto nelze zrušit. Jak důležité je jeho vědomí, jeho jistota, že Hermiona nemůže patřit nikomu jinému. Viděl, jak se usmála na Pottera. Nevadilo mu to však, právě proto, že věděl, že to nemůže vůbec nic znamenat. On tu jistotu měl. Nejspíš jediný v celém davu svatebních hostů; o věrnosti žen si nedělal žádné iluze. Pozoroval šťastné tváře Longbottoma a jeho ženy. Již jednou slíbili, že budou věrní, že budou milovat. Teď znovu slibují a tváří se, že to myslí zcela vážně. Nejspíš i myslí. Ale k čemu takový slib je, když ho můžete kdykoli zrušit?
Rozhlížel se po svém synovi. Už několikrát jej zahlédnul, vždy mu však rychle zmizel. Byl se svými kamarády, to chápal. Vlastně s ním nemusel hovořit, beztak by nevěděl, co mu říci a ani by to nepůsobilo přirozeně. Stačilo, že ho vidí a že chlapec je očividně zdravý a spokojený. S Hermionou to bylo podobné, i když jí se spíše vyhýbal on. Musel. Nebyl si jist, zda by se mu podařilo zachovat svou obvyklou masku, jeho touha byla příliš silná. Pozoroval ji po většinu doby a jen násilím se musel přinutit k tomu, aby nebyl s ní. Nedokázal si představit, že by s ní mohl hovořit, a přitom ji neobejmout. Musí najít příležitost, kdy budou sami, někdy později, k večeru. Nejdřív ale musí najít Pottera. Záležitost, kterou chce probrat, nestrpí odkladu. A není bezpečné ji probírat před nikým, dokonce ani před nikým z Řádu.
…
Harry konečně našel chvíli pro to, aby si nabral na talíř lákavě vypadající dobroty, když za sebou uslyšel hlas svého bývalého profesora.
„Harry, pojď za mnou.“
„Jistě, Severusi. Co se děje?“
Neodpovídal, dokud nedošli stranou od největšího davu. Pro jistotu kolem nich zakouzlil Ševelissimo.
„Nerozmyslel sis své rozhodnutí? Myslím ohledně té hůlky,“ začal bez zbytečných úvodů.
„Máš od doby, kdy jsme o tom minule mluvili, nové informace?“
Snape zavrtěl hlavou. „Přesto mě to čím dál více znepokojuje. Vlastně mě znepokojuje i skutečnost, že nové informace nemám. Není rozumné tam tu hůlku nechávat bez dozoru. Je to hůlka, kvůli které se vraždilo.“
„Tím spíše ji nechci,“ prohlásil odmítavě Harry.
„Znič ji tedy. Nevím, co o ní ví, ale nelze vyloučit, že se dozvěděl, že jsi jejím držitelem, Harry. V ohrožení může být celá tvoje rodina. Bude ji hledat. Všude. I u tebe doma.“
Harry se zamračil. Samozřejmě, i o této možnosti uvažoval, vlastně už tenkrát. Nezničil ji kvůli památce Albuse Brumbála, ale nejen z tohoto důvodu. Možná to dokonce ani nebyl hlavní důvod. Jednou ji možná bude potřebovat. Ta hůlka byla příliš mocná, ožná by ji přeci jen měl začít používat. Byla to přece jeho hůlka, jeho si vybrala. Měl právo ji mít, používat ji, když bude chtít. Jenže teď by to mohlo být nebezpečné, zvlášť pokud po ní pátrá. Nejbezpečnější místo je Brumbálův hrob. Tam bude spát, okud nebude skutečně potřeba.
„U mně není,“ řekl jen.
„Ale on to neví.“
„Byl bych blázen, kdybych ji měl doma.“
„Jsi blázen, když ji necháváš u Brumbálova těla.“
„Když ji zničím, tak to nepomůže. To bych ji musel zničit veřejně.“
„Ano,“ třel si Snape zamyšleně prstem bradu, „jinak by to nemělo význam. Jenže i tak by měl pochybnosti, zda to byla ta hůlka.“
„V tom případě je bezpečnější, když zůstane zachována. Už jsme to přece všechno probírali, Severusi.“
„Myslím, že se mýlíš, Harry. Necháváš tím otevřenou možnost, že se jí zmocní on. Tady přece nejde jen o tvůj život!“ řekl Snape ostře.
„Nechci ji zničit,“ řekl konečně Harry otevřeně.
„Tak ji užívej.“
„Nechci ji používat.“
„Pak je nutné ji schovat. Obávám se, že jej může napadnout, kde by mohla být. Je velmi pošetilé ji tam nechávat.“
„Právě. Je to natolik pošetilé, že tuto možnost vyloučí,“ mávl Harry rukou. „Navíc ochranná kouzla jsou silná, vždyť jsi s nimi sám pomáhal. A kam ji jinam dát?“
„Kamkoli. Na jakékoli místo, které není spojeno s tebou, s Brumbálem, s Pánem zla.“
„Nechci znesvěcovat hrob Brumbála,“ zamračil se Harry. „Hůlka by měla zůstat tam, kde je. Je správné, že je u něj.“
„Jak nebelvírské,“ ušklíbnul se Snape, nehádal se však s ním.
„Severusi,“ řekl Harry překvapivě racionálním tónem. „Já přece vím, že je to špatné řešení. Jenže je to nejlepší ze všech špatných řešení, které máme. Pokud ví, že jsem držitelem hůlky, jsem v ohrožení. Když ji budu mít u sebe, je to riziko pro rodinu. Když ji budu používat, je riziko, že to nezůstane bez povšimnutí. Když ji nechám na jiném místě, bude bez dozoru. Nemůžu vyloučit, že mě nechá sledovat, takže nemůže být nikde, kam chodím. Takto je alespoň na dosah Bradavic. A není zcela bez dozoru, vždyť tam máš signální kouzla, ne?“
Snape se mračil, v jednom dal však Harrymu za pravdu. Je pravděpodobné, že Harryho sledují, i když sledovat kouzelníka, který se umí přemisťovat, není nic jednoduchého. Ale ani nemožného. Neměl by to být on, kdo hůlku odnese.
„Možná máš pravdu, Harry,“ přikývl konečně, třebaže přesvědčen nebyl. Nicméně Brumbálův hrob zabezpečen byl. Signální kouzla umístili společně. A kromě toho postavil na stráž skřítky. Ano, dozví se, kdyby byla bariéra narušena. Nebude však už pozdě?
…
„Neville, na, ochutnej,“ nabídl Ron Nevillovi tác se sušenkami, „tyhle sušenky fakt nejsou dobrý.“
„Hm, díky,“ odpověděl Neville bezmyšlenkovitě a strčil si jednu do pusy. „Výborný,“ zamumlal s plnou pusou a nabral si hrst dalších.
„Od mé švagrové Audrey, neboj, nikdo ti je nesní. Tak jak se cítíš ty po svatbě?“ poplácal ho Ron po zádech.
„Hm,“ zamumlal Neville s plnou pusou.
„Já nějak pořád stejně. Ale to je asi normální, ne? Co říkáš Carys?“
„Pěkná,“ Neville konečně polknul. Pak zpozorněl, protože za svými zády uslyšel své jméno. Zaposlouchal se do skřehotavého hlasu staré ženy.
„Arthure, jak jsi mohl souhlasit s takovým zostuzením své rodiny! Ještě jsem neviděla, aby někdo rozvedený měl tak velkou svatbu!“
„Vždyť oni až tolik hostů neměli, Muriel,“ odpověděl konejšivě pan Weasley.
„No právě! Vetřeli se na svatbu slušné rodiny a tváří se, že je všechno v pořádku! Jak se ta ženština nesla s tím svým parchantem! Důkaz, že se chovala jak coura, a ona ho staví na odiv, jako by udělala kdoví co úžasného! S někým takovým bych si vůbec nepodala ruku! Už jsem o svých názorech informovala Minervu. A nejen já. Ostatně celý Dámský spolek už požadoval po Správní radě jeho odchod ze školy, někdo tak mravně problematický nemůže učit děti. U učitelů se vždy dbalo na jejich mravní zachovalost, za našich časů museli žít sami a zcela bezúhonně. A něčemu takovému poskytujete prostor, jako byste to schvalovali!“
„Muriel,“ snažil se promluvit pan Weasley, stará žena ho však nenechala.
„Navíc ten skandál s tvým zetěm a tou jeho courou! Jako by nestačilo, že se vdává žena s outěžkem z doby manželství s jiným mužem, ale za svědky jim jdou milenec se svou milenkou! To už jste skutečně přehnali! Takový skandál nemůže slušná společnost nechat bez povšimnutí!“
„Muriel,“ snažil se rozhořčený skřípající hlas staré ženy znovu přerušit. Marně.
„Nechci už nic slyšet. Ničím to nemůžeš ospravedlnit, Arthure Weasley. Vlastně jsem ti jen přišla oznámit, že svou přítomnost zde považuji nadále za nesnesitelnou. Urazili jste mě. Vůbec bych nepřišla, kdybych věděla, že budu přítomná té nepřístojnosti. Ještě dnes změním závěť, všechno dostane Melissa Prewettová a její děti. Ona si je vědoma toho, že některé věci se zkrátka netolerují.“ Muriel se bez rozloučení odvrátila a s hlasitým prásknutím se přemístila.
Neville ztuhl a snažil se zůstat klidný. Jen sevřené pěsti prozrazovaly, jak hluboce se ho řeči staré paní dotkly.
„Neville, to je tetička Muriel,“ dotknul se jej na rameni Ron. „Vždycky byla taková. Nesmíš si to tak brát.“
Neville se ještě několikrát zhluboka nadechl a vydechl, pak dokázal konečně odpovědět. „To nebude jen ona. Rone, omlouvám se ti. Mělo mi to dojít. A navíc naši situaci jsme tím jen zhoršili.“
„Ale ne, Neville,“ mávl rukou Ron. „Hele, Muriel je už přes sto dvacet. Ona žije v jiný době. Dneska je to už jiný. Nemusíš si s tím dělat žádný starosti. A s ní nikdy o ničem nemělo cenu debatovat.“
„Přišel jsi kvůli mně o dědictví,“ řekl zkroušeně Neville. „A nejen ty.“
„Zbláznil ses? Muriel nás vydědila už aspoň dvacetkrát. Hele, to fakt nic neznamená. A jestli ano, je to jedno. Nikdo z nás její peníze nepotřebuje.“
„Stejně jsem už uvažoval o tom, že v Bradavicích raději skončím. Mám vyhlédnutý malý domek v Yorkshiru. Je tam krásně. Lence se tam líbí. Vlastně jsem už Minervě nabídnul výpověď.“
„Snad ne kvůli tomu? Co na to Minerva? Doufám, že ti to rozmluvila.“
„Rozmlouvala, je to od ní milé,“ usmál se smutně Neville. „Ale nechci jí komplikovat život víc, než je nutné. Ještě nedozněla ani ta aféra s vlkodlaky, myslím, že poslední Správní rada byla hodně tvrdá. Nemůžu to ještě zhoršovat. Víš, ne že bych toho litoval, jsem rád, že mám Lenku a že se brzy narodí Sungifu. Ale správné to nebylo. Měli jsme se napřed rozvést. Nebyl bych dobrým příkladem pro studenty.“
„To já taky ne, Neville, kdybys věděl…“ usmál se sebevědomě Ron.
„Jenže ty nejsi bradavický učitel, Rone.“
…
Hermiona měla už dost toho všeho ruchu, zdvořilých frází i falešných úsměvů. Chtěla mluvit se Severusem, jenže on se jí ztratil vždy, když se jí podařilo zachytit jeho pohled. Byla unavená, duševně i fyzicky. Vydala se proto kolem rybníka na své oblíbené místo, kde u ústí potoka rostly divoké kosatce. Posadila se na kámen, jako mnohokrát předtím. Zde se cítila dobře, byla tu doma. Objala rukama kolena a opřela si o ně hlavu. Zavřela oči a poslouchala pískot kosa. Opakoval stále dokola frázi několika tónů, jako by cvičil na koncert. Letní dusno, bzukot včel, šumění větru v korunách osik ji pomalu ukolébávalo. Přijde. Určitě přijde, určitě se k ní nehlásil jen proto, aby je nikdo neviděl spolu. On si ji tu najde.
Uslyšela, jak se kutálejí po cestě kamínky. Někdo sem šel. Neotvírala oči, jen se snažila rozpoznat kroky.
„Hermiono, můžu si k tobě přisednout?“ uslyšela hlas Lenky.
Zklamaně zvedla hlavu, dokázala se však usmát. „Samozřejmě. Je tady dost místa pro nás obě.“
„Jestli chceš být sama… Je toho na tebe asi už dost, viď.“
„Já si nemám co stěžovat. Co bys pak měla říkat ty? Termín máš 22. srpna, ne?“
„Ano. A ty?“
Hermiona se začervenala. Jak na to Lenka přišla? Ani vlastní matka si ničeho nevšimla, a snad ani nikdo jiný. Vlastně si vůbec nebyla jistá, protože první menstruace se dostavila, byť slabší než obvykle. Až teď jí o několik dní meškala.
„Jak jsi to poznala? Vždyť nemůže být nic vidět,“ rozhodla se nezapírat. Stejně by se to brzy dozvěděla. A před Lenkou nikdy nemělo smysl nic tajit.
„Samozřejmě, že není. Ukaž,“ zakroužila Lenka svou dlaní nad Hermioniným podbřiškem. Hermiona ucítila příjemné teplo. „Myslím, že to bude holčička. Jak ji pojmenuješ?“
„Já… O tom jsem opravdu ještě nepřemýšlela. Vlastně jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem opravdu těhotná. Jsi si jistá, Lenko?“
„Ano,“ odpověděla prostě Lenka. Přešla ke keři a na jeden z nezralých plodů přiložila hůlku. „Retro ago,“ zašeptala a šípek se začal zmenšovat do malé zelené kuličky, na které se objevily pestíky a nejdříve jeden světle růžový lístek, postupně i další. Lenka hůlku odtáhla v okamžiku, kdy se květ růže začal zavinovat do poupěte. Pak růži utrhla a připnula Hermioně na šaty. „Myslím, že se bude jmenovat Rosie.“
Hermiona se na ni překvapeně dívala. O tomhle jménu nikdy neuvažovala a ani se jí moc nelíbilo. Už od dětství se jí líbila Berenica, jmenovala se tak i její nejoblíbenější panenka. Později uvažovala i o Rhiannon, v poslední době se jí líbilo řecké Amalthea nebo Aglaia. Rose. Rosie. Ne. Příliš obyčejné. „Ty se ani nezeptáš, kdo je její otec?
„Ne, proč? Vždyť je to jasné.“
…
Zůstala tam i po odchodu Lenky. Nevěděla ani proč. Kvůli poznámkám, které omylem a možná záměrně byly řečeny na její doslech? Kvůli únavě, kterou skutečně cítila? Či snad proto, že stále doufala, že přijde za ní? Nevěděla, nejspíš pro všechny tyto důvody dohromady. Vykouzlila malou deku a rozložila ji vedle kamene do trávy. Natáhla se a nechala se ukolébávat omamnými vůněmi a zvuky léta.
Opět uslyšela, že někdo přichází. A tentokrát si byla jistá. Uslyšela, jak potichu kouzlí, aby je nikdo nemohl vyrušit ani uvidět. Pak se vedle ní posadil a odhrnul jí vlasy z čela. Políbil ji.
Hermiona konečně otevřela oči a uviděla ty jeho. Chvíli se na sebe jen dívali.
„Jsi ještě krásnější, než si tě pamatuji. Jsi jiná. Nevím v čem, ale připadáš mi jiná.“
Hermiona se usmála. Přemýšlela, zda mu má říct o tom, že je těhotná. Nakonec tu myšlenku zavrhla. Přes jistotu Lenky měla stále pochybnosti. Dokud to nebude potvrzené od lékouzelníků, nemá smysl o tom hovořit. Posadila se a upravila si účes.
„Něco sis u mě před prázdninami zapomněla,“ podával jí náušnici.
„Kde byla?“ vzala si ji od něj a dala ji do malé korálkové kabelky.
„Netuším. Skřítka ji po úklidu položila na stůl.“
„Co jsi dělal o prázdninách?“
„V Bradavicích je stále dost práce.“
„Nikde jinde jsi nebyl?“
Snape chvíli mlčel a Hermiona mu položila dlaň na ruku. „Trochu jsem cestoval. Nevěděl jsem, že už jsi zpět.“
„Přiletěli jsme teprve včera, neměla jsem čas ti napsat,“ odpověděla omluvným tónem.
„To je pochopitelné, nemusíš se omlouvat. Jak jste se měli?“ Zvedl jeden koutek ve zvláštním poloúsměvu.
„Cestovali jsme po Americe. Obyčejná mudlovská dovolená. Vlastně jsem celou dobu téměř nekouzlila.“
Chvíli mlčeli a Hermiona nevěděla, jak začít. Tolik bylo toho, co chtěla vědět. Zjistil už něco o tom tajemném ohni? Byl to ten důvod, proč cestoval?
„S Joshuou nebyly žádné problémy? Žádná spontánní magie?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Rád by jel s Charliem do Rumunska. Chtěl vidět draky.“
„Vím. Nejde to. Není to bezpečné místo.“
„Severusi,“ zaprosila Hermiona, „on o to hodně stojí. A říkal jsi, že to ještě promyslíš.“
„Promyslel jsem.“
Opět se mezi nimi rozhostilo ticho.
„Byl jsi v Irsku?“ změnila Hermiona téma.
Snape ztuhl. „Proč?“
„Tvá matka pocházela z Irska. Nesouvisí to všechno s tím?“
„Nevím,“ zamračil se. „Možná,“ dodal po chvíli. „Byl jsem tam. Ale s nikým z rodiny jsem nehovořil.“
„Může to být důležité, Severusi. Vím, že je to těžké, ale…“ Větu nedořekla. Věděla, že pro Severuse je téma jeho rodiny citlivé, i když neznala příčiny. Jen je nejasně tušila.
Severus jí neodpovídal, jen zamyšleně pozoroval květ jetele, který systematicky cupoval.
„Teď není dobrá příležitost o tom hovořit. Musím si napřed něco ověřit.“
„Promluvíme si pak o tom?“
Snape chvíli seděl strnule rovný, pak váhavě přikývnul, aniž by se na Hermionu podíval.
„Levandulina Marigold asi tráví prázdniny s ostatními vlkodlaky na tom jejich ostrově,“ vzpomněla si na svůj dnešní dojem.
„Zmínila to?“
„Neřekla to. Ale myslím si to právě z toho, co neřekla.“
„Budu to mít na paměti,“ přikývnul Snape.
Hermiona jej zpod přivřených víček pozorovala. Seděl zamyšlený, nevěděla, zda vůbec své okolí vnímá. Na co myslí? Vzala jej za ruku. Propletl své prsty s jejími a sevřel je.
„Dnes je sobota,“ prohodil po chvíli, pohled stále upřený někam k obzoru a Hermiona nevěděla, zda se má smát či plakat. To jí nemůže říct, že po ní touží? Rozhodla se zahrát nechápavou.
„Ano, obvyklejší pro svatby je neděle, ale Lenka tvrdila, že nejlepší okamžik pro uzavření šťastného manželství bude přesně ve dvě hodiny a dvacet dva minut dnešní den. Ostatní neměli důvod jí oponovat.“
„Chyběla jsi mi,“ řekl konečně o něco příměji, co chce. Hermioně to už stačilo, na něj to bylo až dost.
„Ty mně taky,“ pousmála se. „Dnes jsou tu ale moji rodiče. A doma je Josh. Příliš mnoho zvědavých očí a uší. Jsi to ostatně ty, kdo nechce, aby se o nás vědělo,“ přimhouřila oči.
„To přece chápeš, Hermiono.“
„Jistěže, to přece nelze nechápat,“ odpověděla s nádechem hořkosti.
„Mně je ale úplně jedno, kdo je doma,“ otočil se k ní. „Tady se mi ostatně líbí víc.“ Vyňal jí z vlasů zlatou jehlici a pozoroval vlasy padající jako závoj na ramena. Zabořil do nich své dlaně, až to téměř zabolelo, a prudce si Hermionu k sobě přitáhnul. Téměř neurvale ji políbil. Nebránila se, poddala se jeho rukám a ochutnávala jeho ústa vonící vínem. Pak se od ní odtáhl, její hlavu však z dlaní nepouštěl. Zkoumavě a upřeně ji pozoroval, nic však neřekl. Hermiona prudce oddychovala, tělem se jí začínalo od podbřišku rozlévat horko. Neuhnula pohledem. Jen mlčky čekala. Snape ji konečně pustil. Dlaněmi sklouznul lehce po její šíji a ramenou, otočil ji zády k sobě a začal jí mučivě pomalu rozepínat šaty.
Poznámka:
K druhým jménům: Vycházím z toho, že je spíše výjimkou, když čaroděj druhé jméno nemá, byť je běžně nepoužívá. Druhé jméno Rona je kanonické. Druhé jméno Nevilla je odvozené od kanonického strýčka Algieho, které je pravděpodobně odvozené ze starogermánského Algis. Druhé jméno Carys je velšské, jako ostatně všechna v rodině Hornbyových. Výjimku dělám u Lenky, jejíž žádné ženské členy rodiny jednak neznáme, ale hlavně k počeštěnému jménu by se anglický zvyk pojmenovávání nehodil.
674 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...