Pass me that lovely little gun
My dear, my darling one
The cleaners are coming, one by one
You don’t even want to let them start
They are knocking now upon your door
They measure the room, they know the score
They’re mopping up the butcher’s floor
Of your broken little hearts
Oh children
Forgive us now for what we’ve done
It started out as a bit of fun
Here, take these before we run away
The keys to the gulag
Oh children
Lift up your voice, lift up your voice
Children
Rejoice, rejoice
Come on, come on come on, come on
Here comes Frank and poor old Jim
They’re gathering round with all my friends
We’re older now, the light is dim
And you are only just beginning
Oh children
We have the answer to all your fears
It’s short, it’s simple, it’s crystal clear
It’s round about, it’s somewhere here
Lost amongst our winnings
Oh children
Lift up your voice, lift up your voice
Children
Rejoice, rejoice
The cleaners have done their job on you
They’re hip to it, man, they’re in the groove
They’ve hosed you down, you’re good as new
They’re lining up to inspect you
Oh children
Poor old Jim’s white as a ghost
He’s found the answer that we lost
We’re all weeping now, weeping because
There ain’t nothing we can do to protect you
Oh children
Lift up your voice, lift up your voice
Children
Rejoice, rejoice
Hey little train! We are all jumping on
The train that goes to the Kingdom
We’re happy, Ma, we’re having fun
And the train ain’t even left the station
Hey, little train! Wait for me!
I once was blind but now I see
Have you left a seat for me?
Is that such a stretch of the imagination?
Hey little train! Wait for me!
I was held in chains but now I’m free
I’m hanging in there, don’t you see
In this process of elimination
Hey little train! We are all jumping on
The train that goes to the Kingdom
We’re happy, Ma, we’re having fun
It’s beyond my wildest expectation
Hey little train! We are all jumping on
The train that goes to the Kingdom
We’re happy, Ma, we’re having fun
And the train ain’t even left the station
Nyíregyháza; 21. srpna 2011
Byla ještě noc, dvě hodiny po půlnoci, když mu zazpíval u ucha mobil. Neochotně se posadil.
„László,“ zakňourala vedle něj manželka. „Ty jdeš do práce? Vždyť je neděle. Neříkal jsi.“
„Nemůžu ti všechno říkat. To patří k mojí práci, Anno.“
Když se oblékl, snažil se co nejtišeji dostat kolo z balkónu vedoucího z dětského pokoje. Podařilo se mu děti nevzbudit – obě jeho holčičky spaly jako andílci. Na chodbě přivolal výtah. Naštěstí jezdil – přestože svou fyzičku považoval za nadprůměrnou, snášet kolo pět pater nebylo to, co by chtěl v půl třetí ráno dělat. V přízemí bytovky ze sedmdesátých let, kde na předměstí města bydleli, sice byla kočárkárna, jenže kolo by tam nezůstalo déle než týden. Ale tohle se snad konečně s novou vládou zlepší. Nasedl a vydal se spícími ulicemi na služebnu.
Policistou byl dlouho, ke speciálním jednotkám byl však vybrán teprve před rokem pro svou spolehlivost a klid, s kterým snášel i nejnáročnější situace. Byl rád, že byl povýšen, plat pochůzkáře nebyl vysoký. Zejména však dostal šanci ukázat své schopnosti.
Dnešní akce patřila k obtížnějším. Měli za úkol odvézt práce schopné nezaměstnané z jedné z mnoha osad, které hyzdily tvář jeho země. Zákon byl jasný. Každý, kdo si nedokáže nalézt zaměstnání déle než šest měsíců, musí přijmout práci zprostředkovanou státem. To přece bylo rozumné. I nezaměstnaní chtějí jíst, a když si nevydělají poctivou prací, kradou. Nikdo z nich dobrovolně nezemře hlady, to dá rozum. Ale neměl chuť je omlouvat, byl přesvědčen, že naprostá většina z nich si za to může sama. Nechtěli pracovat, ta verbež si osvojila parazitický způsob života, který si předávala z generace na generaci.
Nový premiér to konečně vzal za správný konec. Pracovat se musí, tak jako to bylo za minulého režimu před tou demokratickou anarchií. A je jen logické, že tato pracovní místa jsou málo placená, vždyť nevyžadují žádnou kvalifikaci – ostatně oni žádnou kvalifikaci nemají. Logické bylo i to, že je bylo nutné svážet do zvláštních ubikací, hloubení příkopů a stavbu silnic nebylo přece možné přesunout těm nemakačenkům za humna. A logickým důsledkem bylo i to, že se rodiny musely rozdělit – pro ženy byly vhodné jiné práce než pro muže. A děti potřebovaly výchovu v civilizovaných podmínkách, pravidelný režim, naučit manuální dovednosti, hygienické návyky, číst, psát a další znalosti na úrovni, kterou jsou schopné si osvojit. Odváželi i staré a nemocné. Jinak to přirozeně nešlo, nemohli tam nikoho nechat, co by tam samotní dělali? Premiér je nejen systematický, ale i velmi humánní člověk, když se stará i o ty, kteří neměli kvůli nedostatku odpracovaných let nárok na důchod.
Navíc byla celá osada naprosto nevyhovující, jak z jiného století, z jiného světadílu. Nehodila se do Maďarska nového tisíciletí. Byla špinavým vředem, líhništěm nemocí a parazitů, prostituce, zlodějů, rváčů. Nikdo dobrý zde vyrůst nemohl. Je jen správné, že tyto osady chce vláda odstranit. Společnost potřebuje očistu. Ta opatření přece nebyla nespravedlivá – nikoho, kdo byl ochotný pracovat, z jeho domova neodváželi. Nikomu, kdo byl schopný se o své děti řádně starat, jeho děti neodebírali. Nesnášel řeči o tom, že vládní opatření jsou rasistická. On osobně proti Rómům nic neměl. Ale nesnášel lidi, kteří nechtěli pracovat, kteří byli příliš hluční, neuměli vést své děti k řádnému životu. Bylo správné, že tento bolavý problém vláda konečně řeší. To, co dělají, je přece nejen pro dobro společnosti, ale neméně i pro jejich vlastní.
Na služebně už byla připravená káva, obložené chleby. Jedl a poslouchal pokyny velitele akce. Převzal výstroj a výzbroj a pečlivě ji zkontroloval. Pistoli nabil ostrými náboji. Pro jistotu. Nepředpokládal, že by ji musel použít. Velitel rozdělil úkoly, prošli si podrobně nákres osady. Nikdy nevěděli dopředu, do které osady jedou, a ani teď neznal její jméno.
Ostatně, nebylo to důležité.
…
Nagycsécs; téhož dne
Autobusy zastavily kus za vesnicí, přes kterou se museli do osady přilepené na ni dostat. Osada neměla vlastní jméno, byla součástí vesnice, po níž se nazývala. A zároveň její součástí nebyla, ve skutečnosti bylo těžké představit si světy oddělenější než větší, uspořádaná a vzorně uklizená část Nagyczécse a její nevítaný apendix. Zastavili stranou, aby obyvatele nevzbudil hukot motorů. Byli zde přesně na čas. Právě svítalo, všude bylo ticho. Muži v černých uniformách vyskákali z autobusu, obešli vesnici, obklíčili osadu a čekali.
Když ve vysílačkách uslyšel pokyn velitele, vyrazil. Část mužů se psy monitorovala okolí osady, aby nikdo nepozorovaně neunikl. Druhá polovina se přesunula k chatrčím. Zaklepal na dveře a chvíli čekal. Když se nic nedělo, vykopl je, zatímco jej jeho parťák kryl. Domek měl jednu místnost, kde se dokázali směstnat tři dospělí, pět dětí a pes. Pes se mu vrhnul po noze a roztrhnul mu nohavici. Odkopl ho a pes s kňučením odletěl.
Obyvatelé osady se začínali probouzet.
…
Muži pokračovali od domku k domku. Mezitím do osady přistavili čtyři autobusy. Do prvního začali odvádět muže. Některé z nich museli znehybnit paralyzérem, většinou však stačilo jen důrazné slovo, obvyklé úchopy či obušky. S ženami byla větší potíž, nechtěly pochopit, že jejich dětem bude ve zvláštním táboře lépe. Původní pokyn zněl, aby kojící matky nechávali s dětmi, jenže to pak všechny ženy tvrdily, že kojí i děti školou povinné; ne že by do školy snad skutečně chodily. Proto nyní nechávaly s matkami pouze nejmenší nemluvňata a oddělily je od větších dětí. Nepůsobilo na ně dobře, když některé děti měly u sebe matku a jiné ne. Nejhorší to však bylo se starými. Nepomáhalo nic, ani klidné pokyny, ani prosby, ani výhružky. Mnozí se odmítali hnout, i když jim ukazovali připravené barely s benzínem. Už si zvykl na to, že je musí z domků odnášet.
Osadou se ozýval jekot žen, pláč dětí, štěkot psů, nadávky mužů. Byla to náročná práce. László ji však prováděl profesionálně. Nedal se vyprovokovat k zbytečnému násilí, nenechal se zviklat pláčem žen. Plnil svou roli klidně a vyrovnaně a po sté opakoval nacvičené pokyny a uklidňující věty.
Cítil pocit z dobře vykonané práce, když akci dokončovali a s parťákem kontrolovali, zda v osadě přeci jen nikdo nezůstal. Vše proběhlo podle plánu, nebyli žádní mrtví ani vážně zranění. Nikdo neutekl.
Nasedl do autobusu jako doprovod dětí. Vyčištění prostoru bývalé osady nechají jiným.
Byl už bílý den, do střechy autobusu začalo prát slunce. Otevřel proto okýnka u stropu. Děti byly většinou už klidné, nechaly si vysvětlit, že jedou na výlet, kde dostanou dobré jídlo a pak se vrátí domů. Jeho parťák Koloman to s dětmi docela uměl, v autobuse navíc na konec akce čekalo několik policistek, které se dětem věnovaly od počátku jejich shromažďování. Jen několik menších dětí ještě pobrekávalo. László vytáhl z kapsy pytlík karamelek a začal je mezi děti rozdávat.
„Jak se jmenuješ?“ sklonil se k jedné plačící dívence s neupravenými kučeravými vlasy asi ve věku jeho mladší dcerky Jólanky.
„Etelka,“ odpověděla holčička a nerozbalený bonbón stále držela v ruce.
„Nemáš ráda bonbóny?“
„Chci mámu.“
„Máma jela do práce. A ty jedeš na výlet. Bude to legrace, uvidíš.“
„Kam pojedeme?“
„Na nádraží a pak vláčkem. Máš ráda vlaky?“
„Ještě jsem vlakem nejela.“
„Vezmeš si tu karamelku?“
Dívenka zavrtěla hlavou.
Lászlo zašátral v kapse a objevil sušenku ve tvaru hrošíka, kterou měla jeho dcerka ráda. Koupil ji pro ni, ale nevadí, koupí jí jinou.
„Chceš?“
Holčička vážně přikývla a do sušenky se zakousla.
„Babička jela taky na výlet?“
„Ne, babička je nemocná. Jela do nemocnice. Vyšetří ji a budou se o ni starat.“
„A táta?“
„Dostal práci. Bude stavět přehradu. Vydělá pro tebe spoustu peněz.“
„A koupí mi taky čokoládu?“
„Určitě. I panenku.“
Holčička už neplakala. Jen velkýma udivenýma očima pozorovala ubíhající cestu.
…
Autobusy projížděly vesnicí. Jeden za druhým. Svátečně ustrojení obyvatelé druhé části Nagyczécze se rozcházeli z nedělní mše a mířili domů.
Malá asi sedmiletá holčička, s vlasy pečlivě sčesanými do dvou pletených copů, zatahala za rukáv svou matku.
„Mami, co je to za autobusy?“
„To odvážejí lidi z osady.“
„A proč?“
„Dostali práci.“
„Mami, koukej, tam jsou děti,“ ukazovala. „Ty jedou taky do práce?“
„Co by tady dělaly samy, Zsófiko. Budou v nových domech, které pro ně postavili. Pojď už.“
„Mami, a kde ty domy postavili? A mají sebou i pejsky a kočky? A mami, proč nejedou děti dohromady s tatínky a maminkami?“
„Nech už těch svých věčných otázek, Zsófio. Pojď už konečně, to se nás netýká.“
………………
Grimmauldovo náměstí; 31. srpna 2011
Hermiona se vzbudila časně. Dnes Joshua odjede zase do Bradavic. Byla z toho nervózní, i když zdaleka ne tolik jako minulý rok. Vstala, oblékla se a potichu sešla do kuchyně. Pustila si tlumeně rádio a začala chystat snídani a svačiny pro děti, které dnes budou doprovázet na vlak. Pamatovala si, jak si jako malí s Ronem a Harrym vždycky zkazili žaludek sladkostmi z vlaku. Doufala, že když budou mít děti svačiny, že to nebude tak hrozné.
Z přístěnku za kuchyní slyšela mrmlání nespokojeného Krátury, že mu znesvěcuje jeho kuchyň. Významu slov raději nevěnovala pozornost, věděla, že to Krátura tak nemyslí. Harrymu byl skutečně oddaný, vlastně celé jeho rodině. A do té rodiny se samozřejmostí, které porozuměla až mnohem později, zahrnul i Joshuu. Za to byla ráda, a Kráturovy hloupé poznámky namířené proti sobě nebrala vážně.
Míchala ručně ovesnou kaši. Vařit se učila od matky a nikdy nepovažovala za nutné používat kuchyňská kouzla, vaření ji bavilo a uklidňovalo. Mechanicky kroužila vařečkou a přemýšlela o poslední schůzce Fénixova řádu, které se účastnili i Charlie a Vulpe, když si přijeli pro Furtunu s Dorinem, aby si je odvezli domů do rumunských hor. Hovořili o mizejících osadách. V Rumunsku, v Maďarsku, v Bulharsku, jinde o tom informace zatím neměli. Vědělo se o mudlovských zákonech, přijatých nejdříve v Maďarsku a šířících se jako mor východem Evropy. Znepokojovalo ji to. Na první pohled to vypadalo nevinně. Stát zprostředkovával nezaměstnaným práci. Na tom, že jim nabídl i ubytování, nebylo nic divného. Oficiální zdroje uváděly, že vše se děje dobrovolně, totéž vyplývalo i z rozhovorů dělníků se zahraničními novináři. Zvláštnější bylo, že děti byly ubytovány odděleně od rodičů, jenže v ukázkových dětských koloniích se zdálo také vše v pořádku. Děti byly usměvavé, vymydlené, dobře živené, měly skvěle zařízenou školu. Vulpe se podařilo proniknout i do domova pro nemocné a seniory – i zde byla relativně slušná péče odpovídající místní ekonomické úrovni. Přesto se jí to nelíbilo. Hodně se jí to nelíbilo.
Z rádia začala znít zvláštní píseň. Byla jí povědomá. Nezvyklý podmanivý hlas, znepokojující melodie a nesmyslný text jak z říše za zrcadlem:
„Teď nám odpusť, co jsme udělali. Začalo to jako legrace. Tady jsou, vezmi je, než utečeme, klíče od tábora…“
Odkud ji jen znala?
Najednou měla pocit, že se na ni někdo dívá. Zvedla oči. Ve dveřích stál Harry, opřený o začernalá dubová futra. Se zvláštně lesknoucíma se očima Hermionu pozoroval. Dívala se na něj a konečně si vzpomněla. Pousmála se.
Harry se také rozpačitě usmál. „Pamatuješ?“
Přikývla. „Nic z toho roku jsem nezapomněla. Bylo to tehdy od tebe milé. Pomohlo mi to alespoň na chvíli snášet tu beznaděj.“
Pátravě se na ni podíval. „Skutečně? A nezapomněl jsem na něco důležitého naopak já, Hermiono?“
„Jak to myslíš?“ zeptala se a uhnula očima stranou. Věděla, jak to myslí. Stálo to mezi nimi už dlouho a dosud se tomu úspěšně vyhýbala.
„Hermiono, jak to bylo tehdy dál?“ zeptal se naléhavě. „Potřebuju to slyšet. Potřebuju to slyšet od tebe.“ Přešel pomalu až k ní. Chytil ji za ruku.
Dívala se na něj a připadala si lapená do pasti vlastních polopravd. Teď už nemohla sama sobě předstírat, že se nic neděje. Dělo se.
„Harry…“ zaprosila, ani nevěděla o co. O odpuštění? O pochopení? O mlčení, kterému za ta léta navykla? Musí mu to všechno vysvětlit. Proč jen s tím Severus nechce souhlasit?
Harry ji obejmul. Jemně, bez naléhání. „Mohla jsi mi to přece říct, Hermiono. Už dávno. Já se na tebe nezlobím. Mám vás oba rád, víš? Vždycky jsem měl.“
Hermiona se vzpamatovala a uskočila, jako by ji Harryho dotyk pálil. „To ne, to neříkej…“ kroutila nešťastně hlavou.
Pozdě. Ve dveřích stála Ginny.
…
Ráno probíhalo normálně. Zdánlivě normálně. Děti vstaly, snídaly, dobalily se. Vše bylo zcela v pořádku. Ginny nekřičela. Nebrečela, alespoň před ostatními ne. Hermioně sice její oči připadaly začervenalé, nic však najevo nedala. Nic neříkala, vlastně téměř nehovořila. Hermiona se s ní snažila promluvit a vysvětlit jí to, říct jí, že je to všechno jinak, ale Ginny se jí důsledně vyhýbala. Ani na okamžik se spolu neocitly samy.
Na nádraží dorazili na poslední chvíli. Harryho londýnský dům sloužil, jak se již stalo tradicí, jako útočiště před cestou i rodině Flacků, jejichž syn Morgan nastupoval do druhého ročníku a dcera Abigail do prvního. Přespali u nich i Bill s Fleur se svými třemi dětmi. Na nádraží se k nim přidali i Percy s Audrey, jejich nejstarší dcera Molly rovněž jela do Bradavic letos poprvé.
Děti se tvářily, jako by si žádného napětí mezi dospělými nevšimly. Nejspíš si ho opravdu nevšimly, byly vzrušené, rozradostněné a mladší děti i trochu vystrašené z blížící se cesty a začátku školního roku.
„Ahoj, Maud,“ vítala se Molly radostně se svou spolužačkou. Maud byla dcera neteře pana Weasleyho Deiondry a měla stejně jako ostatní členové rodiny rezavé vlasy. „Jsem ráda, že tu jsi. Sedneme si spolu?“ obrátila se i na Abigail, která stála vedle ní. Všechny tři spolu chodily pět let do Ginniny školy a byly dobrými kamarádkami.
„Jo, ve vlaku jo. Jenže vy dvě určitě půjdete do Nebelvíru a já nejspíš do Havraspáru.“
„Musíš si přát, aby ses dostala do Nebelvíru s námi. Třeba se ti to podaří,“ vysvětlovala přemoudřele Molly. „Strýček Harry to přece tak taky udělal.“
„Jenže ty půjdeš určitě do Zmijozelu,“ vyplázla na Molly jazyk její mladší sestra Lucy. „Zlomyslná jsi na to dost.“
„Ty jsi zlomyslná! Ty skončíš ve Zmijozelu, ty malá, protivná-“
„Molly, Lucy!“ okřikla je Audrey. „Jak se to chováte! Molly, omluv se Lucy.“
„Ona si začala!“
„Jsi starší. Máš mít rozum.“
Hermiona to vše vnímala jako z dálky. Držela se stranou. Cítila se uprostřed rodiny nesvá. Harry se na ni pro jistotu před Ginny ani nepodíval. A Ginny se tvářila, že neexistuje.
Horší však bylo, že měla pocit, že se jí odcizuje Joshua. Strávila s ním celý měsíc dovolené v červenci. Celou dobu byli spolu sami, jen s rodiči. Cestovali po Americe. Měli dost času se sblížit, přesto však měla pocit, že si byli spíše vzdálenější. Změnil se. Vyrostl, to určitě, ale stal se i málomluvným. Hodně četl. Měl půjčené knihy od Severuse a ona byla ráda za to, kolik pozornosti jim věnuje. Když je dočetl celé, četl je znovu od začátku a ona mu pak sehnala i mudlovské filmy, které byly podle knih natočeny. Na všechno se vyptával, vše ho zajímalo. Chtěl vědět co nejvíce i o autorovi, o kterém tvrdil, že není mudla, ale kouzelník. Hermiona to nevěděla, a přestože se snažila nalézt nějakou informaci o Tolkienově původu, nic tomu nenasvědčovalo. Joshua vše studoval, jako by šlo o skutečné dějiny. Téměř ji až znepokojovalo zaujetí a systematičnost, s jakými ke čtení knih přistupoval. Když mu řekla, že to je jen pohádka, i když velmi pěkně promyšlená, podíval se na ni pochybovačně a trochu přezíravě. „Když myslíš,“ řekl jí tehdy a usmál se na ni, jako by on byl jejím rodičem.
Byl jiný. Nejvíc ji mrzelo, s jakou zarputilou důsledností odmítal jakýkoli její dotyk. Byl na ni zdvořilý, vlastně byl milý, ale cizí. Tak cizí.
Příliš se to nezlepšilo ani po návratu do Doupěte, i když si to nejdřív namlouvala. Začal se chovat normálněji, byl s Jamesem, na celý srpen přijela i Furtuna s Dorinem, často dorazily i děti Billa, někdy i Percyho. Mezi nimi se choval zase jako dítě a byla za to ráda. Pokud však měla pocit, že je to lepší, bylo to nejspíš proto, že ona byla v práci a přestala se na něj tolik soustředit. Teď, když tu spolu stáli a ona se snažila se s ním rozloučit, propadala téměř zoufalství. Nevěděla, jak se mu přiblížit, jak mu dát najevo, že ho miluje.
„Budeš mi chybět,“ řekla rozpačitě a pokusila se ho znovu obejmout.
„Opravdu?“ Lehce se jí vymanil a odmítavě se na ni podíval. Snad ještě odmítavěji, než kdykoli po celé prázdniny. „Tak proč se za mnou nestavíš?“
„Vždyť víš, že to nejde. Rodiče chodí do Bradavic, jen když se stane něco závažného. A to bych letos skutečně nerada, Joshi.“
„Jistě. Byla jsi tam vloni jen jednou. Zapomněl jsem,“ řekl bez emocí, s maskou, kterou jí připomněl svého otce.
Pozorně se na něj zadívala. „Jak to myslíš?“
„Jak bych to měl myslet?“ zvedl obočí. „Ty jsi tam snad byla víckrát?“
„Joshi,“ polkla a nevěděla, jak odpovědět. „Proč si to myslíš?“
„Já si přece nic nemyslím. Byla?“ pátravě se na ni zadíval. „Už zase nosíš náušnice.“
Věděl něco? Hermioně se udělalo téměř slabo. Musela se opřít o sloup, vedle kterého stála.
„Joshi, nastupujeme!“ vysvobodil ji hlas Vicky, která chytila Joshuu za ruku a chtěla ho odtáhnout k vlaku.
„Ahoj, teto Hermiono,“ usmála se na ni.
„Vicky, přeji ti šťastnou cestu. A ať ti to ve škole jde. A-“
„Já vím, mamka a taťka to do mě teď znovu už asi posté hustili. Nebudeme chodit po večerce ven. Za žádnou cenu.“
„Dobře,“ usmála se Hermiona a obrátila se k Joshuovi, který ji s nečitelným výrazem pozoroval. „Joshi, to je složitější. Promluvíme si o tom jindy, teď už musíš jet.“
„Kdy jindy,“ pokrčil rameny. „Není to složitější. To ty to děláš složité. Stejně jako s tím druhým, jak mi nechceš říct, kdo je můj táta. Stačí přece říct ano nebo ne. To bys stihla. Kdybys chtěla. Ale fakt už musím jít. A vlastně už od tebe nic slyšet nepotřebuju.“ Jeho výraz byl dospělejší, než měl výraz dvanáctiletého chlapce být.
„Joshi,“ pokusila se ho znovu obejmout a on se tentokrát na okamžik nechal. Stál strnule, neobejmul ji.
„Tak ahoj, mami.“
„Buď hodný, Joshi. A poslouchej učitele.“
„Třeba Snapea?“ ušklíbl se.
„Jistě, je to přece ředitel tvé koleje,“ odpověděla nejistě Hermiona.
Přikývl a beze slova nastoupil.
Zastavil se u okna, a když se vlak rozjížděl, podíval se na ni znovu tím pátravým pohledem, který ji tak znepokojil. Pozorovala jej a divila se, jak si někdo vůbec může myslet, že je Harryho. Ano, byl mu trochu podobný, možná. Ale výraz obličeje, jeho mimika… To vše prozrazovalo Snapea. Copak jsou všichni slepí? Nebo v něm vidí to, co očekávají, ostatně stejně jako ona?
Vlak odjížděl, zamávala mu. Chvíli zaváhal a po chvíli jí odpověděl. Něco na ni ještě volal, v rachotu kol mu však již nerozuměla.
Najednou se jí udělalo špatně. Hučelo jí v uších a dělaly se jí mžitky před očima. Musela se znovu opřít o sloup. Zavřela oči.
„Hermiono, co se děje?“ uslyšela hlas Billa.
„Jsi hrozně bledá…“ zaslechla ještě Fleur, než se jí okolní svět rozplynul v nicotě.
Když se probrala, ležela na lavičce stále ještě na nástupišti. Vlak už zde nebyl. Nad ní se skláněla Fleur s hůlkou v ruce.
„Co jí je?“ zaslechla hlas Harryho. Překvapilo ji to. Očekávala by, že se raději k ní nebude vůbec hlásit, ale on zde byl vedle Billa, starostlivě ji pozoroval a nevěděl, co s rukama.
„Jsem v pořádku,“ začala vstávat.
„Hermiono, ještě lež. Něco zkontroluju,“ pokračovala Fleur v přejíždění hůlkou kolem jejího těla.
„Vezmeme tě k Mungovi,“ nabídl se Bill.
„To není třeba. Nedělejte si starosti,“ odstrčila Hermiona ruku Fleur a posadila se.
Fleur ji zvědavě pozorovala, nic však neřekla.
„Co je jí?“ zeptal se nervózně Harry a Fleur se na něj nesouhlasně podívala.
„Je zdravá. Ale dneska je hrozně dusno,“ odpověděla. „Běž za Ginny, Harry, čeká na tebe s dětmi. Bille, běž s klukama napřed a kup jim zmrzlinu, doženu vás.“
„Určitě to už zvládnete?“ zeptal se pochybovačně Bill, a když přikývla, vzal za ruce dvojčata. „Harry, pojď, vezmeme děcka na zmrzlinu spolu,“ zavolal ještě na švagra, který se neměl k odchodu.
„Běž, Harry, nic mi není,“ řekla Hermiona a byla to téměř pravda. „To bylo jen z horka.“
Když odešli, Fleur se obrátila k stále bledé Hermioně. „Víš o tom, že jsi těhotná?“
Hermioně se zhoupl žaludek. Měla chuť to popřít. Ale k čemu by to bylo? Ještě měsíc, při troše snahy dva, na ní nebude nic vidět. Ale neutají to. A Fleur se neptala. Ona jí to oznamovala. Po babičce byla víla, a přestože nebyla vystudovaná lékouzelnice, Hermiona věděla, že Fleur má silné léčitelské i diagnostické schopnosti.
„Vím. I když u Svatého Munga jsem ještě nebyla, takže vlastně nevím.“
„A je Harry otec?“ Fleuřin hlas zněl přísně.
„Ne, samozřejmě, že ne!“ odpověděla překotně.
Fleur se na ni pochybovačně dívala, nepřikývla na souhlas, ani však její tvrzení nezpochybňovala.
„Jeho jméno mi řekneš?“
„Fleur… nemůžu, později… Dej mi čas, musím s ním nejdřív mluvit. Mohla by sis to nechat zatím pro sebe?“
Fleur ji přemýšlivě pozorovala, pak bez úsměvu přikývla.
„Mohla. Ale počítej s tím, že to brzy poznají. Takže bys měla v zájmu nás všech co nejdřív toho neznámého tatínka přivést, Hermiono.“
640 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...