Skip to content

Část pátá – V. Rituál

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Halloweenská noc byla pěkně odporná. Ale nebylo to pichlavé mrholení ani vlezlá mlha, co mu hrozilo rozklepat ruce. Bylo to vědomí, že před několika lety za úplně stejné noci přišel o matku. Děsil se toho, že se teď něco podobného stane znovu.

Feles mu sice žádné podrobnosti neprozradila, jenže nemusel být génius na to, aby si dokázal představit, co tak může vyžadovat rituál, kterým chtěl ten magor v čele Bratrstva přivolat prastarého strašáka upírčat. Kdyby od Kendalla, nebo od něj samotného – jak si připomenul s neustávajícím pocitem viny – potřebovali jen pramen vlasů nebo podobnou kravinu, tak se nemuseli obtěžovat s jeho únosem. Určitě ho chtěli obětovat… A i když mu tenhle předpoklad dával aspoň částečnou jistotu, že Kendalla přinejmenším do té doby nechají naživu, o to víc se bál, že se jim nepodaří ho na poslední chvíli zachránit.

Lionel se nuceně pomalu nadechl a zavřel na několik vteřin oči. Nemělo smysl užírat se děsivými představami, když už se konečně něco dělo. Musel se víc soustředit, jinak dostane při prvním střetu s nějakým členem Bratrstva pěkně přes držku.

Znovu se zaměřil pohledem na skupinku diskutující poslední podrobnosti útoku na jakousi jeskyni vysoko v kopci nad mýtinou, na kterou se s ním Feles přemístila asi před čtvrt hodinou.

Mezi hlavouny téhle šílené akce patřil Harry Potter, kterého Lionelovi s tím profláknutým ksichtem nikdo nemusel představovat, pak nějaký vysoký, a jemu očekávatelně dost nesympatický Lovec, a rovněž jejich Vznešený Marcus. Ten se k Lionelově přítomnosti po intervenci Feles sice vyjádřil kladně, ale jeho výraz jasně vypovídal o tom, že by ho tu radši neviděl. Stejně jako další z upírů dohadující se s jeho učitelkou, která byla kvůli desítkám bystrozorů účastnících se útoku v podobě Alegny Whiteové.

„Ty to fakt myslíš vážně?!“ supěl ne zrovna potichu Lupus Antrán. „To tam chceš tahat takové děcko?“ píchl prstem směrem k němu.

Lionel dával příliš energie do toho, aby zůstal klidný, takže ho nějaké stupidní řeči nemohly rozhodit. Nehybně na ně civěl s rukama v kapsách krátké bundy, stejně jako nedaleko stojící Falco a taky Serpens, kterého si pamatoval z organizace posledního tradičního turnaje v sídle. Toho turnaje, jehož se Kendall kvůli němu nezúčastnil. Při té vzpomínce se Lionel celý nahrbil. Kendall snad vždycky myslel jako první na něj a pak až na sebe…

„Je to jeden z mála upírů-čarodějů, které máme na naší straně,“ bránila jeho přítomnost Feles studeně. „Bratrstvo krve má v tomhle výhodu, kterou musíme co nejvíc omezit. A Marcus souhlasil.“

Antrán rozhodil rukama: „Ale vždyť…!“

„Já ho k tomu nenutím, přihlásil se dobrovolně,“ přerušila ho rázně.

Upír se zachmuřil a chvíli na ni otráveně civěl, než znovu šlehl pohledem po Lionelovi: „Nepleť se nám pod nohy. Zachraňovat zadek ti nebudu,“ osopil se na něj nehezky.

Neměl chuť ani náladu na to reagovat. Dokázal se o sebe postarat. Mnohem větší hlavu si dělal s tím, co je s Kendallem. Už od přemístění do tohohle zapomenutého zamlženého lesa se mu úzkostí svíral žaludek a měl co dělat, aby nevyrazil sám napřed.

Antrán odfučel o kus dál k malé jednotce upírů, které velel. Feles ho vyprovodila zamračeným pohledem a pak si jen pro sebe zakroutila hlavou.

„Drž se u mě,“ obrátila se posléze na něj.

Lionel přikývl, i když tak nějak tušil, že s dodržením tohohle pokynu bude mít trochu problém. Naštěstí už nečekali dlouho.

Nejprve se museli všichni upíři nechat označkovat, jak nějaká zvířátka v zoo. Prý bezpečnostní opatření, aby Lovci nezačali střílet i po svých spojencích z řad nemrtvých. Nechtělo se mu věřit, že ty kouzelné pruhy nebudou na oblečení běžně vidět, ale nezbylo mu než se podvolit.

Když konečně všechny dohady a přípravy ztichly, Potter i vůdce Lovců se přemístili a většina upírů včetně Marcuse se odporoučela na své pozice v lese. Pak na nějaký jemu neviditelný pokyn Feles vyrazila vpřed do prudkého srázu a on se jí s hůlkou v ruce držel v patách.

Jeho drahá učitelka mu několikrát opakovala, aby se nespoléhal jen na svou upíří rychlost. Výjimečně se s ní o tom nehádal. Vzhledem k tomu, že šli kromě normálních upírů i proti vycvičeným upíro-kouzelníkům, se jejích rad hodlal držet.

Půda pod jejich nohama byla měkká, kmeny popadaných stromů kluzké deštěm, hustý mléčný opar se plazil po všem okolo. Jiné upíry kromě Falca ani nezahlédl. Ten kontroloval jejich postup zprava, jeho pohyby byly hbité a úsporné.

Lionel si mimoděk pomyslel, že Malfoyovi změna druhového zařazení prospěla. Málokdo z proměněnců se dokázal takhle pohybovat dřív než po deseti letech výcviku. A měl u něj bod k dobru za to, že reagoval na jeho výpomoc snad nejvstřícněji. Respektive – nenamítl ani půl slova a nevěnoval mu víc než jeden vážný pohled.

Bolestný řev někde vysoko nad nimi ho přiměl sevřít pevněji hůlku. Feles se zarazila jen na okamžik, než se po něm ohlédla a vzápětí společně vystřelili mezi stromy vzhůru do kopce mnohem rychleji. Stejně určitě reagoval i zbytek upířího útočného týmu. Moment překvapení byl podle všeho v tahu.

První hlídku, na kterou narazili vzápětí, se jim podařilo překvapit. Ti dva nestačili ani začít nadávat, když se Feles a Falco vynořili z mlhy a s fascinující sehraností jim drobátko pokřivili páteř. Lionel jen zíral, když vzápětí použili proti dalším dvěma upírům své hůlky a obezřetně se držel stranou.

Instinktivně se přikrčil, když zaslechl podezřelý šelest. Zpod stínů mezi stromy se vyřítil další z Erkindars a vpadl Feles do zad. Lionel vůbec nepřemýšlel a pálil. Ani si neuvědomil, jakou kletbu použil, ale upír se s vrčením a v cákancích krve skutálel z kopce a už se neobjevil.

Feles na něj vděčně kývla, na moment se ohlédla po Falcovi, který se bleskově přesunul někam na stranu, a vzápětí už pokračovali spěšně dál.

S jejich postupem výš se mlha postupně vytrácela a viditelnost zlepšovala. To ovšem pomáhalo jak jim, tak Bratrstvu.

Lionel si ještě před akcí vyslechl nechutně podrobné školení s předpoklady ohledně nepřítele a plán útoku, stejně jako ostatní. A s hlídkami v okolí jeskyně se rozhodně počítalo. Ale co stačil postřehnout, bylo jich mnohem víc, než se předpokládalo. Naplánovaný spořádaný útok se podle zvuků celkem rychle vyhrotil do totálního chaosu a směsice řevu, vrčení, kleteb a pachu krve všude po lese.

Razantně odpálil na nějakou vychrtlou upírku parádní šutr a v duchu ji posílal do démoní řiti. Čas jako by letěl, každá potyčka je strašlivě zdržovala a on…

Něco zachytil koutkem oka, zarazil se na obrovském skalisku a zvrátil hlavu vzhůru.

Bulagro, co to sakra je?

Noční obloha, na které snad zářily hvězdy, nebyla vůbec vidět, i když pokrývka mlhy zůstala v lese za jejich zády. Nízko nad obzorem totiž visela černá mračna s podivnými narudlými okraji. Nikam nepluly, ale kroužily nad kopcem a tvořily podivný vír. Tichý a hrozivý. Přitom se nikde nehnul ani lístek a přes podzimní chlad začínalo naplňovat vzduch divné dusno.

„Zatraceně… Kolik je hodin?“ ozvala se za ním Feles polekaně, jak nejspíš zmerčila to samé, co on.

„Půl jedenáctý,“ hlásil Serpens, kterého jeho poslední souboj zavedl až k nim. „Proč?“

„Připadá mi, že začali dřív…“

Dřív? Jak dřív? v Lionelovi se všechno sevřelo. Kendall… S Kendallem je zle.

Musel za ním, co nejrychleji. V jednu chvíli měl dokonce dojem, jako by ho cítil, ale hned to sám sobě popřel s tím, že je akorát vystresovaný. Jenže teď mu došlo, že ta přítomnost, to světlo, ke kterému ho to táhlo, každou vteřinou slábne.

Lionel už se neudržel a vypálil ze skaliska. Feles jako by jen na to čekala. Popadla ho zezadu za ramena, jakmile doskočil mezi nejbližší stromy.

Okamžitě se ji snažil setřást: „Pusť mě! Jenom se tu zdržujem, musím za ním!“

„Ani se nehni, jinak tě přinutím!“ reagovala Feles o nic méně zuřivě a otočila ho k sobě.

„Co když jdem pozdě? Co když už je mrtvý??“ vyjel na ni zprudka, až se vyděsil vlastního hlasu. Poprvé dal tomu děsnému strachu reálnou podobu, když ho přiznal, a cítil se ještě hůř, než když to jen dusil v sobě.

Feles nejprve ztuhla, ale pak s ním dost nelítostně zatřásla: „Co cítíš?“ vyhrkla nečekanou otázku.

„Cože?“ vykulil na ni zmateně oči.

„Co ti říká o Kendallovi tvoje srdce?“

Ztěžka polkl a ramena mu poklesla.

Moje srdce?

Aniž o tom nějak uvažoval, znovu se zaměřil do sebe a hledal, pátral, snažil se v té nicotě… Byl tam. Někde daleko, ve hluboké tmě, ale Kendall tam byl. Feles ho pustila.

„Že ještě žije,“ vydechl trochu nevěřícně, zmatený z toho podivného vědomí, že Kendalla takhle vnímá.

Jeho učitelka ho chvíli mlčky a napjatě pozorovala. Pak si ověřila, kam se poděli Falco a Serpens. Podle zvuků už zase bojovali, jen o kus výš nad nimi.

„Pojď opatrně za mnou. Najdeme ho spolu.“

*

Byl by ji i poslechl, jenže ten neodbytný pocit, že se od něj Kendall každou vteřinou vzdaluje někam, kam za ním nemohl, mu to nedovolil.

Při první příležitosti se Lionel prosmykl za zády členů Bratrstva bojujících s jeho doprovodem a hnal se do kopce odhodlaný dostat se až nahoru co nejrychleji.

Někde nalevo od něj se lesem rozléhal praskot dřeva a zuřivé vrčení. Nevšímal si toho. Naprosto ho nezajímalo, kdo, kde a s kým bojuje. Jediné, o co mu šlo, bylo dostat se do jeskyně. Tam byl právě teď Kendall. Nepotřeboval žádný důkaz, prostě to věděl.

Temná díra ve skále se objevila jen pár desítek metrů před ním tak nečekaně, že polevil v pozornosti. Hrozící nebezpečí tak vycítil jen na poslední chvíli a uskočil před dost nebezpečným útokem vyšklebeného upíra dozadu.

Lionel se nahrbil do obranné pozice a zavrčel. Za zády hlídače se mezi kmeny stromů vysoko nad vchodem do jeskyně míhaly záblesky světel, nejspíš kletby jejich bystrozorského komanda. Odněkud zprava zněl řev, jako by někoho rvali na kusy, po lese se pořád rozléhal praskot padajících stromů. Pěkný bordel. Plánovali ten jejich super útok věky, ale nevypadalo to, že by to k něčemu bylo.

Vyhnul se dalšímu rozmáchlému napřáhnutí, které jen chabě připomínalo jeden z chvatů, které sám znal, a prudce švihl hůlkou. Vyzubený blbeček se rozchechtal, když se jasně oranžové kletbě snadno vyhnul a vyplázl na něj jazyk. Lionel si počkal, až na něj spadne vzrostlý smrk, na který předtím kletbou mířil. To už přirozeně násoska z Bratrstva náladu na výsměch neměl. Přišpendlený k zemi mlátil pěstmi a vztekle prskal, když dokázal kmen stromu jen nadzdvihnout.

„Lioneli!“ zaslechl přes nadávky varovný výkřik Feles.

Předvedl ukázkový ústup za nějaký šutr a zelená kletba se roztříštila o nebohý stromeček za jeho zády. Vykoukl znovu s hůlkou připravenou.

Feles, Falco a Serpens už ho očividně dohnali. Míhali se mezi stromy v souboji se čtveřicí upírů, která zřejmě hlídala vchod stejně jako Lionelův protivník – a byl to upír-čaroděj. Rádoby frajersky točil hůlkou mezi prsty, jako by to byla tužka a civěl jen na něj.

„To by mě nenapadlo, že budeš mít odvahu sem lézt, chlapečku,“ prskl vysoký náfuka a v tu chvíli ho Lionel poznal.

Byl to Ratus, jeden z trojice těch šmejdů, kteří unesli Kendalla, a vyzývavě se na něj šklebil.

Lionel zaskřípal zuby, soustředěně se narovnal a už přitom pohyboval hůlkou. Ratus mezitím stačil osvobodit zpod smrku druhého upíra a oba se postavili proti němu. Tedy spíš zůstali čumět na vír, který se před nimi s kvílením vytvořil.

Houby plynule, Kenny. Lepší je se s tím moc nepárat.

Bez váhání poslal záplavu hlíny, jehličí a kamení proti upírovi, který ze sebe předchozí vrstvu něčeho dost podobného zrovna setřásl. Síla gravitačního víru s ním hrubě smýkla, roztočila ho a následně parádně rozplácla o skálu. Jeho hlava při dopadu s puknutím praskla jak shnilý meloun.

Lionel zadýchaně sledoval, jak se tělo upíra svezlo k zemi, kde zůstalo bez pohnutí ležet. No, ještě to chtělo vychytat mouchy. Mířil totiž na Ratuse. Ten zůstal Bulagražel stát opodál a dost vyjeveně na něj zíral.

Najednou se mu zamotala hlava, ruka s hůlkou mu poklesla a vír se s rachotem kamení rozpadl.

´Vkládáš do toho moc síly, Lioneli.´

Jako by slyšel výtku své učitelky nahlas. Do hajzlu…

Ratus se zašklebil a znovu proti němu pozvedl hůlku. V Lionelovi hrklo, když zjistil, že ho pořádně neposlouchají nohy. Tohle nemohl stačit…

Díky všem upírským bohům vyrazila odněkud z lesa až jásavě zářivá kletba a doslova mu zachránila prdel. Ratus musel vytvořit štít a vzápětí uskočil za nejbližší strom. Na scéně se objevil udýchaný a neskutečně zasviněný Potter, zabodávající do upíra dost nakvašený pohled.

Bezva, aspoň ho někdo zabaví, zhodnotil Lionel situaci a klopýtavě se od počínajícího souboje odvrátil dřív, než si na něho zas mohla vzpomenout Feles. Pracně se vyškrábal k opuštěnému černému vchodu do jeskyně. A pak byl konečně uvnitř.

Zvuky hlasitých potyček se ztlumily, až s jeho postupem chodbou utichly úplně. Mezi kořeny, které si za dlouhé roky prorazily úzké cestičky kamenným stropem, se sypaly drobné vodopády hlíny a písku a šustěly po nerovném tvrdém povrchu pod jeho botami. Nad jeho hlavou nejspíš zuřila bitva, ale v jeskynní chodbě bylo ticho.

Lionel postupoval vpřed se sevřeným hrdlem a s tou největší opatrností, jaké byl schopen. Ruka s hůlkou se mu mírně chvěla, všechny smysly měl nastražené. Uvědomil si, že do chodby odněkud dopadá matné načervenalé světlo. Mihotalo se a mátlo jeho zrak pokřivenými stíny.

Až po několika vteřinách mu došlo, že kolem něj nepanuje takový klid, jako myslel. Hluboko v uších, snad až v mozku spíš cítil, než slyšel vzdálené hučení a zvláštní dunění, které nedokázal identifikovat. A pak k jeho smyslům dorazilo ještě něco. Roztáhl nozdry a zaťal volnou ruku v pěst. Ucítil totiž krev. Spoustu krve.

Odhodlaně zrychlil krok. Chodba se zatáčela a změnila se ve velký prostor tak nečekaně, že bez zpomalení vrazil přímo do jeskyně. Zastavil se na prahu na poslední chvíli. Nepřirozené rudé světlo přibližně uprostřed jeskyně ho na chvíli zmátlo. Nedokázal vůbec rozpoznat, co je vevnitř. Až během dvou vteřin se rozkoukal.

Několik metrů před ním se tyčil dost staře vypadající kamenný oblouk. To, že na něm rudě zářily znaky, které neznal, pro něj nebylo až tak podstatné. Nedokázal však odtrhnout oči od toho, co tam bylo místo normálního průchodu. Z pohledu na černočernou hmotu, ve které se vlnilo něco, co snad ani nemělo jméno, se mu udělalo šoufl.

V ten okamžik zahodil svoje pochyby o tom, jestli ta Brána, kterou prý Causus Ater vykopal, vůbec někam vede. Vedla a něco se přes ni fakt snažilo dostat k nim.

Kolem obludného oblouku zářil obrovský kruh tvořený linkami a znaky, které postupně jasněly a úplně zastiňovaly chabě plápolající pochodně v rukou členů Bratrstva.

Lionel se zadrženým dechem postřehl dvojici stráží po každé straně východu z chodby, kteří si ho nevšimli jen díky tomu, že fascinovaně zírali na dění před sebou. Nesmírně opatrně o krok couvl a znovu se panicky rozhlédl. Kde je sakra Kendall?

Po levé straně Brány se tyčila majestátní postava prastarého upíra s dlouhatánským bílým hárem. Po obličeji měl rozmázlou krev a vzrušeně třepal nějakou knížkou. Jeho pohled plný očekávání a lačnosti byl upřený někam vzhůru nad tu kamennou věc.

Lionel sledoval ten směr a všechno se v něm sevřelo děsem, když konečně našel zdroj té krve, co cítil. Asi půl metru nad obloukem visel za zápěstí na dvou řetězech Kendall. Byl polonahý a celý od krve, která mu vytékala z hlubokých ran na pažích, krku i stehnech. Hlavu měl bezvládně skloněnou na hrudi, vlasy zcuchané a nehýbal se. Pomalu z něj prchal život, stejným tempem jako se znaky na Bráně plnily jeho krví.

V ten okamžik Lionel nedokázal přemýšlet. Nechal, aby ho ovládly emoce, i když na něj jedna jeho část ječela, že sám nic nezmůže. Téměř už se vrhl vpřed, když mu na rameno dopadla něčí ruka a zadržela ho.

Trhl sebou a obrátil se. Byl to Falco a díval se mu přímo do očí.

„Nebuď blbý,“ naznačil mu ústy bezhlesně.

Lionela stálo děsné úsilí se ovládnout, ale díky tomu nesmlouvavému sevření se mu to povedlo. Přikývl, Falco ho pustil, proklouzl kolem něj na okraj chodby, aby spěšně prohlédl celý prostor. Pak se otočil a naznačil mu, ať zacouvá zpátky. Ani se nepohnul, nohy ho nechtěly poslouchat. Tak ho druhý upír bez cavyků popadl a odtáhl dál násilím.

Až když na Kendalla neviděl, dokázal se soustředit na to, co Falco říkal. Ve spěchu vymysleli docela dobrý plán, jak by se daly co nejúsporněji zlikvidovat stráže po stranách, když se k nim skoro bez dechu přichomýtla Feles.

„Zbláznili jste se?“ vyprskla nevraživě přímo doprostřed jejich rozhovoru. „Bez Marcuse tam nemůžem, někdo se musí postarat o Atera!“

„Tišeji, zlato,“ upozornil ji Falco.

„On tam umírá!“ vyrazil ze sebe Lionel naléhavě. „Musíme přece něco udělat!“

Skoro nadskočil, když se u nich najednou objevil i špinavě blond upír.

„Kde je Marcus?“ otočila se na něj Feles okamžitě.

„Co já vím? Někde se mi ztratil,“ pokrčil Serpens rameny.

„Děláš si srandu?“ procedil Falco mezi zuby.

„Vypadám snad na to?“

„Nebudu tady na nic čekat,“ vyštěkl Lionel odhodlaně. „Ani na Vznešeného!“

Ucítili pohyb, pak zaslechli nějaké zašustění a jemu bylo jasný, že moment překvapení je v háji. Jejich ne zrovna tiché dohadování se neobešlo bez pozornosti. Byl to jeden ze strážných z jeskyně, který je zaslechl a přišel chodbu zkontrolovat.

Vykulil na ně oči a dřív, než mu v tom kdokoli z nich stačil zabránit, varovně vykřikl na poplach. Pak šlo všechno ráz na ráz.

Feles skočila po hlídači a ostatní vtrhli do jeskyně. Strážní upozornění na nebezpečí, už však čekali v obranném postavení. Serpens si protáhl krk, Falco zápěstí. A Lionelovy oči byly upřené jen k Bráně. Když se upíři kolem něj pustili do sebe, nemohlo ho už nic zastavit a vrhl se k té hnusně svítící věci. Cosi se mihnulo za jeho zády a poplašeně se ohlédl. Feles, která se řítila hned za ním, srazila k zemi nějaká černovlasá upírka, co dosud dřepěla v koutě jeskyně nepovšimnuta.

Lionel se do toho vrčícího klubka drápů a vlasů rozhodně nehodlal montovat a doklopýtal až těsně před zářící kruh, do kterého se mu fakt vstupovat nechtělo. Vzhlédl vzhůru a rázně namířil na řetězy držící Kendalla ve vzduchu.

Sevření za jeho krkem bylo tak nečekané, tvrdé a ledově studené, že svoji hůlku skoro upustil. Najednou byl taky ve vzduchu, s pocitem, že mu za chvíli prasknou vazy v týle. Bývalý Vznešený Ater ho takhle drtil jen jednou rukou a zíral na něj jako na otravný hmyz.

Do démoní prdele…

Měl počítat s tím, že Ater se na jeho počínání nebude dívat se založenýma rukama.

Snažil se vykroutit a namířit na něj, ale bolestí se mu až tmělo před očima. Mrkáním se snažil zahnat slzy, přes které neviděl ani na Kendalla, který pořád visel nad nimi.

Zatraceně… Zatraceně!

A pak se něco zase mihlo. Po boku Atera se objevila jiná vysoká postava a smrtící sevření na jeho krku povolilo. Najednou letěl vzduchem a jen na poslední chvíli si vzpomněl na trénink. Schoval se do klubíčka a skutálel se mezi kamením do tmavého kouta jeskyně. Sotva se otřeseně vyhrabal na nohy, došlo mu, že někde ztratil hůlku.

Kurvadrát!

Oba Vznešení stáli proti sobě a měřili se pohledy. Jejich Marcus držel Atera pod krkem, jenže ten šmejd se usmíval. Tak spokojeně, až z toho mrazilo.

„Jdeš pozdě, Marcusi…“

Nejen Lionel bez dechu zíral na to, jak se černá hmota v Bráně najednou prohnula dovnitř. Pak se celá jeskyně otřásla, když z ní cosi vyrazilo ven takovou silou, že všechny přítomné kromě Atera srazil stranou tlak vzduchu. Lionel se znovu ocitl na zemi. Už ho to začínalo fakt srát.

Vložil svůj vztek do toho, aby zvedl zadek. Narovnal se s jednou jedinou myšlenkou v hlavě, s jediným jménem: Kendall.

I ostatní upíři se sbírali ze země tak pomalu, jako by je něco neviditelného tlačilo dolů. Jen Marcus už byl na nohou.

Celou jeskyní se rozlehl skřípavý jekot, který ho zamrazil do morku kostí. Vyvaleně civěl na hutný černý dým, který se zformoval do podoby vysoké postavy. Stín vyrazil tak rychle, že pomalu nestačili ani mrknout a obklopil šíleně se smějícího Caususe Atera jako nějaká hnusná deka.

Lionel rozklepaně potlačil nával nevolnosti. Nasrat, byl přece čistokrevný upír! Nepobleje se tu jak nějaké upírče poprvé chutnající krev Lovce. Odhodlaně se znovu vydal k Bráně. Bylo mu jedno jak, prostě odtud Kendalla dostane.

Po jeho boku se zjevila rozcuchaná Feles a díky Bulagrovi svižně realizovala jeho předchozí úmysl. Chřestící řetězy spustily Kendalla dolů k němu.

Když se mohl konečně pořádně podívat do jeho obličeje, skoro se rozbrečel. Vyhublý, smrtelně bledý a s cákanci krve vypadal jako…

„Kendalle…“ jeho hlas byl jen zoufalý skřípot, vůbec ho nepoznával.

Ne, to ne…

„Vezmi ho,“ nakázala mu Feles ostře.

Její tón ho probral. Potřeboval slyšet nějaký přímý rozkaz, dělalo mu totiž podezřelé problémy vnímat pořádně okolí. Jen matně si uvědomoval, že ten hnusný černý kouř zmizel v Aterovi a pak hlas Marcuse, i když nerozuměl, co říká.

Lionel si nadzdvihl bezvládného a překvapivě lehkého Kendalla do náruče a s křečovitě sevřeným hrdlem se naposled podíval k Bráně. Majestátní postava Caususe Atera se začala narovnávat a zároveň s tím mu tmavly vlasy.

Bulagra tě vem, ty šmejde… pomyslel si na jeho adresu nenávistně.

To už ho Feles pobízela před sebou. Hnali se k východu, stejně jako Serpens a Falco podpírající Pottera. Už byli všichni v chodbě, když se jeskyní rozlehl další šílený, vítězoslavný smích a z Brány se vyřítila záplava černých dýmů.

„A kurva,“ zaslechl až příliš lidsky zanadávat Serpense.

„Pryč! Dělejte, ven!“ zaječela Feles, aby je vytrhla z civění na nové a nové démony.

Rozběhl se za Serpensem s pocitem, že jediná opravdu reálná věc kolem je tělo v jeho rukou. Připadalo mu, že se chodba táhne věky. Přitom to nemohlo být víc než pár vteřin.

Když vyběhli ven, Falco zůstal se Serpensem a Potterem stát. Skoro do nich vrazil a Feles do něj. Šokovaně se rozhlédli.

Ti, co přežili z jejich útočné skupiny, byli shromáždění u vchodu do jeskyně. Byla jich asi polovina, hůlky vztažené, kolem nich přibližně tucet pentagramů, které udržovaly v odstupu výhružně mlčící dav. Jen tam nehybně stáli mezi stromy, mlčeli a civěli na ně očima bez zornic.

Asi uvítací výbor, pomyslela si jeho cynická část, ale zněla podezřele ustrašeně.

Ohlédl se po nich zakrvácený Antrán i bývalý zvěd u Bratrstva Lucis, kteří bitvu i s většinou upírů očividně ustáli.

„Musíme pryč, teď hned!“ vyštěkla na všechny Feles.

Na potvrzení jejích slov se z chodby zas ozval ten hnusný zvuk. Něco mezi skřípěním, smíchem a jekotem.

Lionel sevřel Kendalla pevněji. Nebyl tak rychlý, aby i s ním utekl po svých a o hůlku přišel. Musel se spolehnout na Feles, že je z tohohle srabu dostane… Ohlédl se po ní ve chvíli, kdy se na ně z černoty jeskyně vyřítily vřeštící kouřové stíny.

85 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář