Skip to content

Část pátá – IV. Odhodlání

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Kendall zakroutil hlavou ze strany na stranu a pokusil se uvelebit do příjemnější pozice. Jak se dalo čekat, moc si nepomohl.

Nebyl nijak zpohodlnělý, v rámci výcviku pod vedením svého otce byl zvyklý přespávat na různých místech, někdy i takových, které by jeho vrstevníky stoprocentně znechutily. Ale bylo nutno podotknout, že ho Bratrstvo krve neubytovalo zrovna v luxusním pokoji.

Strčili ho do malé, ledově studené kobky, kam nepronikl byť sebemenší paprsek světla. Ani s upířím zrakem si neviděl na špičku nosu a obě ruce měl připoutané v okovech ke zdi zhruba ve výši hlavy, ovšem pouze když klečel. Na sezení tedy nepříjemně vysoko a díky napevno zabudovaným poutům se nemohl ani normálně postavit. Pokud si tedy nechtěl vykloubit obě zápěstí, což nebyla zrovna lákavá představa. Nohy i ruce ho z té pozice ze začátku nehezky brněly, ale po pár dnech už se jen otupěle snažil moc nehýbat.

Zima mu tak nevadila, na naprostou tmu se dalo zvyknout rychle, a ani neměl strach. Jeho nejnaléhavější potřebou byl momentálně hlad. Nebo žízeň. Jak se to vzalo. Během nekonečných hodin o samotě už zjistil, že nad podstatou upíří potřeby po lidské krvi se dalo polemizovat donekonečna a stejně byl konečný výsledek hodně subjektivní. Například už nějakou chvíli docela vážně zvažoval, jestli by zvládl vykroutit nohu tak, aby se do ní zakousl. Pít vlastní krev se upírům zrovna nedoporučovalo, ale určitě by to byla zajímavá zkušenost.

Zpozorněl, když jeho uši v tom příšerném tichu kolem zachytily zvuk dvou kročejí. Přicházející stráže byly rozhodně lepší vyrušení než vzdálený bolestný křik, který k němu občas dolehl z jiné části sklepení.

Tu noc, co spadl do téhle kaše, ho prováděli kolem dost velkého množství jiných cel. Nechtěl ani vzpomínat na to, co zahlédl za všemi těmi mřížemi. Některé z pohledů, které se na něj tehdy upřely, už snad ani nebyly lidské…

Něco zachrastilo, do jeho očí uvyklých tmě se vzápětí zařízlo matné světlo a dovnitř vešli dva z jeho strážných. Odemknuli jeden z okovů a Kendallova ruka bez opory spadla ochable dolů. Když mu do ní vzápětí vrazili otlučený pohár s napůl sraženou krví, skoro ho neudržel.

Po úvodní dost nepříjemné hladovce mu sice dávali pravidelně napít, ale chutnalo to tak odporně, jako by ta krev byla z nějakého Lovce. Očividně ho potřebovali udržet jen naživu, ne při síle a na nějaké jeho chutě nebrali ohledy. Jeho krvežíznivost ovšem snadno překonala nechuť a spolykal ten hnus do poslední kapky.

Pak je odevzdaně nechal, ať ho zase připoutají. Už dávno si ověřil, že odpor nemá žádný smysl. Původně neměl okovy vůbec, jenže pak dostal úžasný nápad pokusit se o útěk a tak mu trochu přitvrdili režim.

Nebavilo ho jen sedět na zadku a marně čekat na nějakou velmi nepravděpodobnou záchrannou výpravu. Takže když zmerčil u jednoho ze stráží kouzelnickou hůlku, zkusil toho využít.

Nedostal se ani přes chodbu. Hlídali ho mnohem důkladněji, než čekal a další tři členové Bratrstva po něm skočili sotva vystrčil nos ze dvířek. Praštili s ním dost bezohledně, celý následující den ho pak šíleně brněla hlava. Nemluvě o dost pomalu se hojícím poranění, co ho ještě pořád štípalo na straně krku.

Hlášení o jeho naivním pokusu se totiž samozřejmě dostalo k uším Caususe Atera a ten ho poctil osobní návštěvou. Vznešený upír nepromluvil ani jediné slovo, jen si ho chvíli prohlížel, pak Kendalla popadl za ramena a zaryl mu tesáky do hrdla…

Ještě teď se otřásl, když si tu zkušenost vybavil. Ten naprosto děsivý pocit vlastní bezbrannosti ve smrtícím sevření, když z něj Ater vysával po doušcích život… Byl od toho večera slabý jako moucha a ubohé stravování mu nijak nepomohlo.

Nemohl si pomoct, aby se nezašklebil z odporné pachuti, která mu zůstala na patře. Jeden ze strážných si toho všimnul a popadl ho za vlasy.

„Měl by sis téhle chuťovky víc vážit, mladej,“ zasyčel.

Kendall mlčky hleděl skrz něj, potlačujíc chuť plivnout tomu hajzlovi do tváře. Po všem, co v tomhle odporném sídle viděl, měl o celém Bratrstvu krve dost radikální názor.

„Jo, moc už jich totiž nedostaneš,“ dodal škodolibě druhý.

Oba se zachechtali a naštěstí si dali odchod.

Když se dvířka jeho kobky zase zabouchla, s těžkým povzdechem si opřel hlavu o zeď za sebou. Mohl děkovat jenom vlastní pitomosti za to, že se dostal do takového průseru. A o to víc ho to štvalo. Nepotřeboval nějak extra přemýšlet, aby mu došlo, o co Aterovi jde.

Tehdy v létě na shromáždění Třináctý zmiňoval, že se hlavoun Bratrstva chce pokusit o vyvolání upírského poloboha Lamidea skrz otevřenou Bránu. Jako by do jejich světa už těch černých problémů neproletělo dost.

Kendall tipoval, že k danému vyvolávání bude určitě potřeba víc než jen pár zamumlaných slov. Nejspíš k tomu potřebovali Lionela, ale spokojili se s ním, když už na něj narazili. A co měli oni dva společného? Oba byli čistokrevní upíři-čarodějové. Navíc ještě nedospělí.

Jejich spolužáci ze Třídy pocházeli ze smíšených rodin poloupírů nebo proměněnců. Jen on a Lionel pocházeli z čistých, prastarých rodů. A podle těch řečí, co před ním vedli, si moc naděje nedělal. Ater ho při tom rituálu, co zmiňovali, nejspíš zabije.

Zůstala mu jediná věc, kterou se mohl trochu utěšovat. Nebýt toho, že dal na svůj instinkt a vplížil se na pozemky Gor´namů, seděl by tu teď a čekal na smrt místo něj Lionel… A Kendall byl nepopsatelně vděčný, že tomu tak nebylo.

Jeho myšlenky se naprosto nepřekvapivě většinu času točily právě kolem toho tak tvrdohlavého, vznětlivého upíra. Nic jiného než rozjímání se taky v jeho neutěšené situaci nedalo dělat.

Jen pár nocí zpátky ho mohl chytit do náruče tak těsně, že slyšel tlukot jeho srdce, cítil vůni jeho kůže, která ho přitahovala už od začátku, mohl zabořit ruku do jeho vlasů a přitáhnout si ho k sobě. A teď… Trčel sám ve tmě a zoufale se snažil potlačit myšlenky na svoje pesimistické vyhlídky vzpomínkami.

Dokud byli prakticky každý den spolu, vůbec mu to nedošlo. Až teď si uvědomil, jak moc mu blízkost mladšího upíra chybí. Nemluvě o tom, že si o něj dělal starosti. Všiml si vůbec toho přepadení? Nebo si vydedukoval, že se prostě záhadně vypařil? Myslel na něj taky, jako on na něj?

Na Lionela jeho představivost nestačila. Zato mu bylo jasné, že jeho rodiče nejspíš udělali pěkný povyk, když zjistili, že se nenachází v jejich úžasném domově. Jenže ani oni nemohli mít tušení, kam se poděl a on s tím nemohl nic dělat. Jen čekat na to, co se bude dít.

Mimoděk a trochu zoufale ho napadlo, že až ho budou odvádět k té Bráně, budou ho muset odpoutat. Kdyby si dokázal udržet nějakou sílu, a poblíž nebyl Ater nebo čarodějové, třeba by se mu podařilo uniknout. Nechtěl se nechat odvést na popravu, aniž by se alespoň pokusil znovu o útěk. Ani ne tak kvůli sobě, jako kvůli Lionelovi.

Co když ho třeba hledá? A co když se mu kvůli němu něco stane?  Co když…?

Zatraceně… Ta bezmoc ho postupně ubíjela. Ale zarytě odmítal dovolit sám sobě se podvolit osudu a jen odevzdaně čekat. Věděl, že myšlenky na Lionela mu od té otupělosti pomůžou a tak se jich vší vůlí, kterou v sobě dokázal najít, držel.

***

 

Díky Bulagrovi všichni celkem rychle pochopili, že není dobrý nápad ho moc opruzovat.

Dokud nemusel s nikým komunikovat, tak se ještě docela držel. I když ho totálně přešla chuť na máchání tou dřevěnou zbytečností, která Kendallovi podle všeho hovno pomohla, a hodiny čarování pro něj začaly být spíš utrpením. A to i přesto, že některé byly nečekaně zajímavé, jako třeba když se nechala Feles ukecat, aby jim předvedla tu nejhorší z Kleteb, které se nepromíjely.

Jedovatě zelený záblesk byl dostatečně hnusný na to, aby každého odradil od tendencí si tu kletbu vyzkoušet osobně. Ať už na pavoucích nebo na jakékoli jiné havěti. Jenže žádná činnost nebyla dostatečně záživná na to, aby odvedla jeho myšlenky od nezvěstného Kendalla.

Nejhorší bylo to bezmocné čekání. Feles ho sice ujišťovala, že dělají, co se dá, jenže to mu nestačilo. Noci letěly jeden za druhým a s každou se jen zvětšovala pravděpodobnost, že už Kendalla nikdy neuvidí. To vědomí ho deptalo způsobem, se kterým nedokázal bojovat a podle toho, jak udiveně na něj někteří civěli, to bylo dost vidět.

Až konečně jednou večer zmerčil Feles čekající na chodbě před učebnou lektvarů, i když tu noc neměla být vůbec ve škole. S hrdlem staženým k ní zamířil a pak mlčky čekal, co z ní vyleze. Ten její výraz se mu totiž moc nezamlouval…

Lionelovi připadalo jako věky, než usoudila, že může mluvit bez toho, aby je poslouchaly cizí uši, přitom to ale určitě nebylo dýl jak pár vteřin.

„Máme u Bratrstva špeha, který nás zavede k Bráně. Zaútočíme v noci přímo u Rituálu, který chce Ater podle všeho provést k přivolání Lamidea,“ řekla vážně a dívala se mu přitom do očí. „Pozítří. O Kendallovi bohužel nic nového.“

Pozítří?! v duchu se vyděsil. To je přece až za další dva dny!

V první chvíli na ni chtěl vyletět, proč jako hodlají čekat na nějaké znamení shůry nebo na jinou kravinu, jenže vzápětí mu došlo, že pro takový plán určitě mají dobrý důvod.

„Vezmi mě s sebou,“ vyrazil ze sebe místo výčitek odhodlaně.

„Lioneli…“ nadechla se, ale neomaleně ji přerušil.

„Kolik vás tam bude upírů-čarodějů? Moc ne, co?“ ušklíbl se pesimisticky. „A mimo to jsem ti přece řekl, že nebudu jen sedět se založenýma rukama.“

Feles se mračila a neodpovídala.

„Nejsem přece úplně neschopný,“ naléhal dál.

„To jsem nikdy neřekla,“ odpověděla klidně.

„Tak mi přece dovol…“

„Musíš pochopit, že tohle si na triko vzít nemůžu, Lioneli,“ tentokrát přerušila ona jeho. „Musel bys mít svolení tvých rodičů, bez toho tě nevezmu nikam. Promiň.“

Myslela to upřímně, ale raději se spěšně odvrátila. Viděl ten záblesk váhání, když ho odmítala. Spěšně jí skočil do cesty a Feles zůstala stát.

„Tak dobře. Svolení rodičů, říkáš…“ protáhl a v duchu se snažil přesvědčit sám sebe, že to není tak šílený nápad. Strýc by totiž neměl být v sídle. Za tu dobu už věděl, že Sergios dost urputně dodržuje svoje zvyky a touhle dobou by měl vycucávat nějakou nevinnou oběť. „Vem mě k nám domů,“ vypálil ze sebe dřív, než si to jeho rozumnější část mohla rozmyslet. „Zeptám se otce hned.“

*

O hodinu později se s ním Feles vytratila z Bradavic a přemístili se na pozemky Gor´namů. Netvářila se u toho ale zrovna ochotně. Až se divil, že na něj fakt počkala a nevykašlala se na jeho umíněnost.

Otevřela jim Betty. K jeho překvapení hlásila, že otce najde v pracovně. Ovšem klasicky nijak střízlivého. A v to ostatně i doufal.

„Cože to chceš udělat?“ zahleděl se na něj krví podlitýma očima jeho stvořitel.

„Pomoct v boji proti Bratrstvu krve,“ opakoval zatvrzele. „Náš odboj má v řadách málo upírů-čarodějů, tak jsem se nabídnul. Moje učitelka za mě ale nechce převzít zodpovědnost, dokud nebudu mít svolení.“

„Erkindars,“ odfrkl si otec. „Nevím, proč by se jimi měl zrovna náš klan zabývat.“

„Ti magoři jsou už dávno problémem nás všech. Věděl bys to, kdyby ses furt nezašíval ve sklepě.“

Pan otec se nepěkně zaksichtil: „Pořád drzosti, synu?“

„Pořád ožralý, otče?“ odpálil neomaleně.

Vesper se potácivě postavil: „Vypadni, ty smrade,“ zavrčel.

To se mu nemuselo říkat dvakrát. V mžiku byl ve dveřích.

„Pro mě za mě si dělej, co chceš!“ neslo se za ním až do vstupní haly, kde čekala Feles. „Nech se třeba zabít!“

Následně ho otec ještě stačil obdařit snůškou nadávek, než Lionel rázně zavřel dveře a utnul ten chraplavý hlas. Upírka se na něj zahleděla s pozvednutým obočím.

„No? Slyšelas, ne?“ nadhodil nevzrušeně. Za tu dobu už mu bylo fuk, co si fotr myslí, ale Feles byla zjevně trochu vyvedená z konceptu.

„Ehm… To byl tvůj otec?“ ujišťovala se.

„Jo,“ potvrdil studeně. „Při své oblíbené činnosti,“ zašklebil se s pocitem, že na něm ulpělo něco z toho hnusného odéru v místnosti. „Takže svolení mám. Ještě něco?“

Pozorně mu hleděla do tváře a on jí ten upřený pohled sveřepě opětoval. Pak si dost ztěžka povzdechla.

„Pojď se mnou ven,“ řekla nakonec a vykročila jako první.

Zůstala stát několik metrů od vchodu, založila si ruce na hrudi a zahleděla se na vzrostlé borovice opodál.

Nad čím jako dumá? Lionel čím dál netrpělivější čekal, až se mu zase začne věnovat.

Těžké mraky plující přes měsíc vytvářely na zahradě pokřivené stíny. Keře růží tak vypadaly jak nějaké příšery. Třeba se tam i nějaká schovávala. Od toho Kendallova únosu měl pořád tendence zkoumat svoje okolí víc, než bylo nutné.

Semknul rty a zarazil si ruce do kapes, když ho bezdůvodně zamrazilo. Měl toho nicnedělání fakt dost.

Feles se k němu konečně zvolna otočila.

„Co pro tebe Kendall vlastně znamená?“ zeptala se tiše.

Zarazil se. Úplně cítil, jak mu při té otázce tuhne krk. Nechtěl jí na ni odpovídat, stejně pořádně nevěděl jak.

„Potřebuju to vědět, Lioneli,“ pronesla naléhavě, když nic neříkal. „Musím vědět, jak to budeš brát…“

Jo, to byla celkem jasná věc. Svolení, nesvolení, Feles za něj bude mít zodpovědnost. Nejspíš se třepala, že při první příležitosti udělá nějakou kravinu. A musel uznat, že to bylo extrémně pravděpodobné.

Sklopil pohled do trávy a hledal v sobě správná slova, zatímco jeho učitelka mlčky čekala.

Mračno odplulo pryč a měsíční záře je zase zalila naplno, když se konečně odhodlal promluvit. A i když v něm pořád byla ta část, co prskala, aby mlčel, byl odhodlaný říct jí pravdu.

„Znamená pro mě všechno,“ dostal ze sebe ztěžka. „Já vím, zní to asi pitomě, ale…“ zadíval se vzhůru na pochmurné nebe a pokrčil rameny. „Ale jinak to říct neumím. Můžu mu věřit. Je někdo, o koho…“ rozpačitě přešlápl. „Zatraceně, mluvím jako idiot, že jo?“ snažil se ušklíbnout, ale hádal, že to moc nedopadlo.

Feles z něj ani na vteřinu nespustila pohled, jen se tak nějak chápavě usmála: „Někdo, o koho se můžeš opřít?“ doplnila za něj.

Hodil po ní pohledem a jen mlčky přikývl. Znělo to klišovitě, ale zatraceně pravdivě. Neměl k tomu moc co dodat, pokud nechtěl zacházet do pikantních podrobností jejich vztahu. A hádal, že to by Feles moc neocenila.

„Tak dobře,“ kývla už mnohem méně odevzdaně. „Pozítří v noci tě vyzvednu ze školy.“

Až překvapeně zamrkal. Myslel, že ji bude muset přesvědčovat víc. Ale viděl na ní, že teď už necouvne. To vědomí ho trochu povzbudilo. Bude u toho, když půjdou pro Kendalla… A on udělá všechno pro to, aby ho zachránil, i kdyby měl kvůli tomu stát proti celému zatracenému Bratrstvu.

***

 

Nemuseli ani nic říkat. Už při zacinkání odemknutých okovů věděl. Nastala rozhodující noc, pravděpodobně jeho poslední. Cítil to v sobě jako zlověstné mrazení.

Kendall se opatrně narovnal s urputnou snahou vyrovnat se s neschopnými končetinami. Bude je muset pořádně rozhýbat, jestli se chce o něco pokusit. A jelikož to nehodlal vzdát do poslední chvíle, začal na tom nenápadně pracovat hned.

Popadli ho za lokty a vyvlekli ven z temnoty, která mu skoro okamžitě začala chybět. Táhli ho chodbami, stejnou cestou jako předtím. Schválně předstíral naprostou nemohoucnost a čekal na příležitost.

Dorazili do velké haly, kde u jednoho z východů už čekal Causus Ater, s černovlasou upírkou po svém boku. Když se do něj zabodl jeho pohled, Kendall jen ztěžka polkl. Cítil se v tu chvíli doslova jako obětní beránek.

„Uspěte ho. Pro jistotu,“ rozkázal Vznešený.

Do hajzlu, to ne, zaklel v duchu Kendall těsně předtím, než se mu na mysl snesla nucená tma.

*

Když ho zase probrali, bylo mu ve vteřině jasné, že už je pro něj na všechno pozdě. Zápěstí měl zase v okovech, tentokrát přikovaných k dlouhým řetězům, které ho držely ve stoje a vedly někam vzhůru ke stropu prostorné, podivně osvětlené jeskyně. Byl svléknutý skoro do naha a těsně před ním se hrozivě tyčil Causus Ater se zvláštní stříbrnou dýkou v ruce a naprosto děsivým úsměvem ve tváři.

Kendall ztěžka polkl a snad poprvé v životě dostal opravdový strach. Nebyl připravený na smrt, jenže právě ta se teď na něj hezky zblízka šklebila.

Nedokázal potlačit bolestný výkřik, když se mu do kůže zakouslo pálící stříbro. A pak znovu a znovu, až krvácel z několika dlouhých podélných ran. Díky tomu ostrému pálení ani pořádně nevnímal, kde všude je má.

Ater vzápětí vyštěkl nějaký rozkaz a jeden z upírů-čarodějů vztáhl hůlku. Kendall nevěděl jak, ale najednou se ocitl ve vzduchu, obě paže a ramena bolestivě napnuté. Z otevřených žil mu dál pomalu vytékala krev a dopadala někam dolů na obrovský kamenný oblouk, ze kterého se linulo cosi zlověstného. Instinkt mu velel od té věci utéct, ale jeho tělo se jen bezmocně pohupovalo ve vzduchu a tak poplašeně vyrazila vpřed jen jeho mysl…

Kendall šokovaně vydechl, když si najednou uvědomil, že cítí Lionela. Se staženým hrdlem a očima zalitýma slzami bolesti se vyděšeně rozhlédl po jeskyni a okolostojících členech Bratrstva. Ale očima nenašel, co hledal. Našlo to jen jeho srdce. Lionel tu nebyl. Jak by taky mohl vědět, kde ho hledat?

Se ztrátou krve se k němu čím dál chtivěji vztahovala černá chapadla a okrádala ho o síly i vědomí. Víčka měl jako z olova, a i když se snažil udržet je otevřená, tma se před ním rozprostřela s neodbytnou naléhavostí.

V posledním záchvěvu vědomí si uvědomil, že v životě udělal pár věcí, kterých teď litoval, ale v tu chvíli pro něj byla důležitá jen jedna jediná. To, že ani nestačil Lionelovi říct…

107 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář