Skip to content

Část pátá – VII. Prázdno

[Celkem: 4    Průměr: 5/5]

Obklopovala ho tma, kterou k němu doléhaly dva tiché, cizí hlasy.

Ležel na něčem příjemně měkkém, sice nepřikrytý, ale i tak mu bylo teplo. Hlavu, ve které mu trochu divně hučelo, měl podepřenou nadýchaným polštářem. Jeho citlivý nos vnímal nějakou slabou vůni. Po chvilce mu došlo, že je to studená krev. To vědomí v něm probudilo hlad, ale zatím nijak naléhavý. Pak taky ještě slyšel tlumené šumění slabého deště a hukot větru. Všechno ostatní ale bylo zvonivě prázdné a vůbec z toho neměl dobrý pocit.

Pomalu otevřel oči. Nad sebou měl tmavě omítnutý strop nějaké místnosti. Když stočil pohled na stranu, zjistil, že se nachází na příliš široké posteli v chabě osvětleném a docela strohém pokoji.

Kromě postele viděl jen poctivě uklizený psací stůl s židlí, velkou skříň, přes jediné okno byly zatažené těžké závěsy, na nočním stolku u jeho hlavy stála vysoká sklenice s krví.

Mezi dveřmi toho cizího pokoje stál vysoký muž, držící kolem ramen krásnou ženu. Až když se na ně zaměřil pohledem, pronikl k němu význam jeho slov.

„Bude v pořádku, drahá. Náš syn je silný.“

Syn?

Zmateně se posadil. Pravděpodobně manželský pár postřehl pohyb a v okamžiku stáli oba u postele.

„Kendalle,“ svezla se na pelest ta opravdu velmi půvabná tmavovlasá upírka a vzala ho za ruku. „Jak se cítíš?“

Podíval se nejprve na její štíhlé ruce a pak znovu na ni. Měla působivě modré oči, ale byly potažené únavou a napětím. Přeletěl pohledem k přísně vypadajícímu muži, který ho upřeně pozoroval.

„Kendalle, zlato, řekni něco,“ naléhala ta jemu neznámá žena.

Obezřetně vyvlékl svou ruku z jejího sevření. Snažil se v sobě najít nějaké vodítko, které by mu napovědělo, kde je a jak se tu ocitl. Nebo kdo jsou ti dva.

Ztěžka polkl, když nic nenašel. Vůbec nic. Cítil se, jako by zamrzl. Ve tváři by se mu nepohnul jediný sval, ani kdyby o to usiloval.

Upírka se vyděšeně podívala na svého chotě. Vysoký upír se hrozivě mračil.

„Kendalle, odpověz matce,“ pronesl hlasem tvrdým jako kámen.

„Kendall,“ opakoval téměř neslyšně. To slovo znělo v jeho ústech cize. „Matce?“ podíval se znovu na ženu. „Vy jste moje matka?“ zeptal se opatrně.

Krásná upírka zesinala. Její manžel se k němu prudce naklonil, chytil ho za bradu a přiměl ho, aby se mu podíval do očí. Pracně potlačil nutkání odtáhnout se.

„Co si pamatuješ naposledy?“ vyrazil ze sebe otázku a hlas se mu přitom téměř neznatelně zachvěl.

„Já…“ nevěděl, co říct. Nejen že netušil, kde právě je, neměl ani ponětí, co dělal předtím, než usnul… Šel vůbec spát? Vždyť byla noc, to by měl být normálně vzhůru, ne? „Já nevím. Já si nic…“ hrdlo měl najednou přiškrcené natolik, že nedokázal mluvit dál.

„U všemocného Bulagry, to není možné,“ vydechla žena. „Zlato, my jsme tvoji rodiče. Jsi doma, ve svém pokoji. Tolik jsme se o tebe báli. Přinesla tě…“

Její muž jí položil ruku na rameno a ona okamžitě zmlkla.

„Nic si o sobě nepamatuješ?“ zeptal se ho upír zpříma.

Celý nahrbený jen němě zavrtěl hlavou. V očích té ženy, která měla být jeho matkou, se zaleskly slzy: „Ach, drahý, co budeme dělat?“

Její manžel a nejspíše i pán domu se vážně narovnal.

„Přivedeme k němu léčitele. A taky tu učitelku. Za tohle se bude někdo zodpovídat,“ z upíra čišela hrozba. Byl docela rád, že není zaměřena na něj.

„Ano, určitě nám někdo pomůže,“ upírka se k němu s nadějí znovu naklonila. „Odpočívej, ano? Zase budeš brzy v pořádku,“ pohladila ho po ruce a on se musel hodně snažit, aby před tím studeným dotekem neuhnul.

V hlavě mu vířil kolotoč otázek, na které si nedokázal odpovědět.

Co se s ním stalo, že si nemůže na nic vzpomenout? Proč se cítí tak vyčerpaný? A tak děsivě prázdný? Jako by přišel o všechno, co pro něj bylo kdy důležité…

*

Když pak zůstal o samotě, bylo to ještě mnohem, mnohem horší.

Teprve poté, co se vzpamatoval z prvotního šoku, si uvědomil, že nepřišel o paměť úplně. Věděl, že se narodil jako upír, že se nachází ve Velké Británii, která je součástí Evropy, a že venku za okny toho jemu neznámého pokoje se nedávno ujal vlády podzim. Uměl číst i psát, rozuměl angličtině, francouzštině, latině a přirozeně i upírskému jazyku. Nechápal ale potom, proč si nepamatuje vlastní domov, svůj klan, ani své jméno.

Čím víc se na ty mezery zaměřoval, čím usilovněji se snažil chytit něčeho, co by mu pomohlo vybavit si, co se s ním v předešlých dnech, týdnech a letech dělo, tím větší a děsivější byly. Snažil se v sobě najít alespoň záblesk, ale nacházel jen prázdno. Téměř se z těch černých děr, které měl místo všech svých vzpomínek, pomátl.

Celý den nemohl spát, i když se cítil podivně unavený. Několikrát se pustil do bezcílného pochodování po pokoji, bral do rukou věci, které prý byly jeho, ale nic mu neříkaly. Po mnoha nekonečných hodinách marného přemítání nad neexistující minulostí si dokázal vybavit jen jednu věc – opojnou chuť něčí krve. Úplně jinou než tu, kterou mu dávali pít. Jenže netušil, čí krev to byla, ani kdy ji pil. Věděl jen to, že ji měl určitě hodně nedávno. Proto mu ta studená tolik nechutnala. A přivádělo ho to k šílenství.

Navečer k němu jeho rodiče, jak si musel v duchu neustále připomínat, přivedli velmi zvláštní prastarou upírku. Netroufl by si ani odhadovat její věk, prozradila mu ho až paní domu, jeho matka. Byla to prý přes osm set let stará léčitelka, která si vyžádala, aby s ním mohla zůstat o samotě.

Nevypadala na svůj věk, spíš jako velice dobře udržovaná čtyřicátnice, se stříbrnými vlasy spadajícími až k pasu, v saténových šatech. Nejpůsobivější byly ovšem její oči. Prohlédla si ho až rentgenujícím pohledem, pak na něj položila suché ruce a dlouho si něco mumlala. Vyptala se ho na spoustu věcí a ještě chvíli ho tiše zkoumala. Pak se mu uklonila – nechápal proč, spíš měl pocit, že by se měl klanět on jí – a odešla. Netvářila se zrovna pozitivně, ale snažil se nebrat si to k srdci. Jeho rodiče mu pak jistě poví, co o jeho stavu říkala. On neměl odvahu se hned vyptávat.

Zamyšleně hleděl na své ruce položené na pelesti, když se dveře jeho pokoje znovu otevřely a objevila se v nich strašně smutná hnědovlasá upírka. A k jeho překvapení měl pocit, že ji zná. Byl to jen chabý záblesk někde uvnitř jeho černé mysli, ale z nějakého důvodu věděl, že jí může věřit.

„Dobrý večer, Kendalle,“ pozdravila ho mírně a přitáhla si k posteli židli od psacího stolu. Byla hezky učesaná, střídmě nalíčená a oblečená celá v černém. Nebyla tak krásná jako jeho matka, ale přece měla v sobě něco velmi atraktivního.

Nemohla být o moc starší než on sám, alespoň na to nevypadala. Make-up však nedokázal zakrýt její i na upírku až nepřirozeně bledou pleť a zapadlé, potemnělé oči. Normálně její oči takhle nevypadaly, byl si tím najednou jistý jako první věcí vůbec od okamžiku, kdy se probral. Patřily do nich jiskry milující osoby, která patří mezi ty šťastné a je milována nazpátek…

„Já vás znám,“ vydechl dřív, než mu ten pocit stačil uniknout.

Upírka si pozorně prohlédla jeho obličej: „Opravdu?“ otázala se obezřetně.

„No…“ zaváhal. Dívala se na něj těma temnýma očima, které k její tváři nepatřily, a to ho trochu znervózňovalo. „Mám ten dojem. Já nevím, nepamatuju si vlastně nic,“ přiznal sklesle.

„Jsem tvoje učitelka. Jmenuju se Feles,“ oznámila a nespouštěla z něj zrak.

„Učitelka?“ nakrčil překvapeně obočí.

„Ano, studuješ ve škole,“ potvrdila mu vážně.

„To mi moji… rodiče neřekli,“ reagoval zvolna.

„Je toho určitě hodně, co ti nestačili říct,“ ujistila ho vážně.

Jen pochmurně pokýval hlavou. To byla určitě pravda. Moc toho s ním zatím nenamluvili. Nechávali ho v tom pokoji většinou o samotě, kde se jen užíral vlastní nemohoucností.

„V jaké škole?“ zajímal se, kam mohli jeho očividně bohatí rodiče poslat studovat mladého upíra.

„Čar a kouzel v Bradavicích,“ informovala ho. „V Noční třídě.“

Kendall šokovaně zamrkal: „Já umím čarovat?“

„Dost dobře,“ kývla Feles.

Najednou mu nějak došla slova. Bylo toho tolik, co o sobě nevěděl… Ale představa čarodějnického studia se mu zamlouvala.

„Budu se moct do té školy vrátit?“ vyhrkl rychle. „I když si nic nepamatuju?“

To jeho učitelku očividně překvapilo.

„Chceš studovat?“ zeptala se místo toho.

Zaváhal a zahleděl se do zdi, aby utekl těm jejím očím.

„Ano,“ přikývl pak vážně. „Třeba si tam na něco vzpomenu. Tady jsem zavřený mezi čtyřmi zdmi,“ dodal přiškrceně, jak se mu najednou stáhlo hrdlo. Byl to sice podle všeho jeho domov, ale necítil se tu dobře.

„Třeba,“ uznala povzbudivě Feles. „Máš tam přátele, mohli by ti pomoct.“

„Opravdu?“ otočil se zase k ní nadšeně. „Jaké?“

Trochu se zarazila: „No… Dobré. Ale budeš se moct vrátit jen tehdy, když s tím budou souhlasit tví rodiče.“

Přikývl. Sám o sobě teď asi bude rozhodovat těžko.

„Domluvím to s nimi. Mohla bych s tebou vyzkoušet nějaká kouzla předem, a pokud ti to půjde, moc ráda tě znovu uvítám ve Třídě.“

Rty mu sám od sebe roztáhl úsměv a vděčně na ni kývl. Jako jediná se nevyptávala na jeho paměť a mluvila s ním normálně. Dokonce plánovala do budoucna. Bylo moc fajn pro změnu myslet na něco jiného než na ty hnusné neosobní mezery v jeho hlavě.

Pak ale Feles zvážněla: „Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ pronesla tiše. „Tedy alespoň fyzicky…“

Opětoval jí pohled: „Říkali mi, že… Že mě uneslo nějaké Bratrstvo krve.“

„Ano,“ potvrdila vážně.

„Co se mnou dělali?“ ptal se hned dál. Jeho rodiče mu totiž nic víc neřekli, ani co je to Bratrstvo zač.

„Kendalle, upřímně si myslím, že na tenhle rozhovor je příliš brzy,“ přišla však odtažitá odpověď.

Nahrbil se. U učitelky Feles očividně taky neuspěje.

„Bylo by lepší, kdyby sis vzpomenul sám,“ dodala vyhýbavě a pak rychle vstala. Asi aby ho nenapadlo klást jí další otázky.

Nevypadala ale moc jistě a držela se opěradla židle, jako by ji mělo zachránit před něčím, co neviděl. Překvapilo ho, když uhnula před jeho pohledem.

„Proč jste tak smutná?“ zeptal se dřív, než si to stačil víc promyslet.

Její oči se rozšířily a pak zalily slzami. Vyděsilo ho, když se ztěžka zapotácela. Vypadala na omdlení.

Vyskočil z postele, chytil Feles pod rameny a pomohl jí posadit se zpátky na židli. Byla dost hubená a působila najednou tak křehce, že své zvědavé otázky opravdu litoval.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem… Já jen…“ koktal rozpačitě omluvy a pro jistotu ji pořád přidržoval za rameno.

Feles vzhlédla, podívala se na něj a v jejích očích se teprve v tu chvíli konečně objevilo něco jiného než ten hrozný smutek. Vztáhla ruku a položila ji měkce na tu jeho. Její dotek byl hřejivý a jakoby známý. Znovu ho ten pocit překvapil.

„To je v pořádku,“ hlas měla klidný, ale poznal, že se musí hodně snažit, aby takový byl.  „Děkuju.“

V tom jediném slově bylo překvapivé množství emocí. A k jeho vnitřnímu nepochopení ho to ovlivnilo víc, než trápení jeho vlastní matky. Zvolna se zvedla ze židle, on se narovnal spolu s ní.

„Zatím odpočívej, potřebuješ nabrat zpátky síly,“ naléhala na něj úplně stejně jako matka, ale s mírným úsměvem. „Mám u sebe tvou hůlku, brzy ti ji přinesu.“

To ujištění mu dodalo aspoň trochu jistoty, kterou zoufale potřeboval. Nebude tu hnít na místě jako prázdný sud, bude se s ním něco dít, bude se zase učit, vrátí se mezi spolužáky. I když to bude určitě těžké, těšil se na to. Potřeboval něčím zaplnit to děsné prázdno…

***

 

Nehybně zíral na bledou tvář své učitelky a snažil se pochopit význam jejích slov. Čekal všechno možné, jen takovou novinku zrovna ne.

Trvalo několik vteřin, než mu došlo, co všechno to může znamenat a nějak mu změkla kolena. Odložil bokem na lavici svou hůlku, na kterou Feles narazila při pátrání po Falcovi a z jejíhož nalezení měl ještě před vteřinkou upřímnou radost, a ztěžka si kecnul do židle. Kromě něj a Feles byla učebna prázdná, takže si pro jednou takovou reakci mohl dovolit.

„Co přesně to znamená?“ vyrazil ze sebe.

Feles na něj chvíli ustaraně hleděla, než se usadila na vedlejší lavici.

„Pamatuje si jen obecné věci – že je upírem, co je za rok, nebo taky všechny jazyky, co se kdy naučil,“ vysvětlovala zvolna. „Ale nepoznává své rodiče, nepamatuje si, že studoval v Bradavicích, ani svoje vlastní jméno.“

Takže si nepamatuje ani mě…

I když mu tenhle fakt došel dost rychle, nějak ho nedokázal akceptovat. Neuměl si představit situaci, že se bude dívat Kendallovi do očí a on v něm uvidí jen cizího upíra. Po tom, kam až to mezi nimi zašlo, byl tenhle zvrat hnusně krutý…

„Mohlo to dopadnout i mnohem hůř,“ pronesla tiše Feles, jako by tušila, co se mu honí hlavou.

Lionel pracně polkl ve snaze si trochu pročistit hrdlo: „Takže jinak je v pohodě? Žádné další následky kromě…“

Nedokázal to doříct, ale ani nemusel; upírka už vrtěla hlavou: „Fyzicky je na tom velmi dobře, normálně komunikuje a podle všeho mu nic jiného nechybí.“

„Tak to je… fajn,“ s výdechem sklonil hlavu. Sice bylo těžké si aspoň vnitřně nestěžovat na další hnusný klacek pod nohama, ale úleva a radost z toho, že je Kendall naživu a relativně v pořádku, v něm rozhodně převládala.

„A taky se chce vrátit do školy,“ dodala Feles.

Udiveně vzhlédl: „Vždyť jsi říkala, že si Bradavice nepamatuje.“

„Ne, ale řekla jsem mu o Noční třídě a vypadal z té možnosti znovu se učit čarovat dost nadšeně. Jenom…“ Feles se zadumaně odmlčela.

„Jenom co?“ pobídl ji netrpělivě. Na jednu stranu skoro nadskakoval radostí z představy, že bude mít Kendalla zase u sebe, na tu druhou se předem děsil toho, jak na něj bude muset reagovat. I když už se z té novinky o jeho ztracené paměti trochu otřepal.

„Budu muset přesvědčit jeho rodiče, hlavně tedy pana otce. Nechtějí teď syna spustit z očí, což docela i chápu.“

To se taky vůbec nedivil. Což ovšem neznamenalo, že by neměl Kendalla na dohled radši sám.

„Tak to hodně štěstí,“ ušklíbl se trochu. „Co jsem slyšel, Kendallův fotřík dokáže být tak zatvrzelý, jak je starý.“

Feles se na něj pozorně zahleděla: „Neměl bys nějaký tip, jak na něj? Taky z toho doslechu třeba?“

Pokrčil rameny: „Zkus vyzdvihnout bezpečnost téhle úžasné školy. Dost pochybuju, že by se těm hajzlům povedlo unést ho odsud…“

„Pravda,“ kývla Feles uznale, rozumně nekomentujíc jeho náhle pochmurný výraz a znovu se postavila. „Rozhodně zkusím, co se dá. Byla by škoda, aby toho čarování nechal.“

„Hmm,“ zahučel neurčitě s pohledem upřeným na svou hůlku.

„A co ty? Jsi v pořádku?“

„Jo, jo, v pohodě,“ přitakal bez přemýšlení.

Chvíli bylo ticho. Pak ucítil lehký, skoro něžný dotek na rameni, který ho přiměl zvednout hlavu a opětovat zelený pohled.

„Dals Kendallovi napít docela hodně, viď?“ pronesla pak jeho učitelka měkce.

Překvapeně zamrkal, když mu došlo, že si jeho blížící se hranice sebeovládání všimla dřív než on sám. Neodpovídal, ale Feles odpověď nepotřebovala.

Zvolna se narovnala: „Vezmu tě zítra…“

„Ne!“ vyhrkl rychle. „Jen ne k nám do sídla, Feles. Strýc by se vyptával, proč jsem zpátky tak brzy a…“

„…z Bradavic někam do města jsem chtěla říct,“ přerušila ho klidně. „Vezmu to na sebe, budeme pryč sotva pár hodin. Jen pokud nejsi proti samozřejmě.“

Lionel naprázdno zaklapl ústa.

Jeho bývalí soukromí učitelé mu vždycky lezli na nervy – Lorenzo byl jediná zářná výjimka – a bradavičtí profesoři mu byli povětšinou úplně fuk. Nikdy by do sebe neřekl, že bude mít nějakého učitele rád. Ale v tu chvíli mu došlo, že Feles už se do toho jeho pidi seznamu výjimek dávno zařadila.

456 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář