Skip to content

Část šestá – I. Návrat

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

ČÁST ŠESTÁ

Zima

 

After all that we’ve been through

And after all we left in pieces

I still believe our lives have just begun

‚Cause now the past can be outrun

And I know you are the reason

I still believe the best is yet to come

RED – Best Is Yet To Come

 

I. Návrat

*************

 

Studený vítr si pohrával se zbytky zetlelého listí a v tanečních obloučcích je posílal vysoko podél zdí k zářivě osvětleným oknům majestátního hradu, který se před ním rýsoval na pozadí polojasné noční oblohy. V sychravém vzduchu už byla cítit zima, ale ta mu vůbec nevadila, i když měl na sobě jen blankytnou košili a sako, které mu na sebe k příležitosti návratu do školy vybrala jeho matka Eleinne.

Pak si všiml, že Feles postává s rukama v kapsách slušivého kabátu na pěšině několik metrů před ním a shovívavě se usmívá. Až v tu chvíli si uvědomil, že stojí jak zařezaný na místě a fascinovaně hledí na tu pohádkovou scenérii už nějakou dobu.

Spěšně ji došel s pohledem rozpačitě upřeným do země: „Omlouvám se.“

„Nemáš vůbec za co,“ reagovala jeho učitelka klidně a znovu vykročila směrem k hradu. „Při prvním pohledu na Bradavice jsem kdysi reagovala dost podobně,“ dodala nečekaně nostalgicky.

„Jak už je to dlouho?“ zeptal se zvědavě.

Koukla po něm úkosem: „Chceš vědět, jak jsem stará, viď?“

Bez vytáček přikývl. Byla to jedna z asi tak desítky věcí, které mu momentálně vrtaly hlavou. Feles vypadala mladě, ale působila hrozně staře, což bylo u velkého množství upírů naprosto běžné, jenže jeho otec zmiňoval, že byla proměněna jen krátce. A nebyl si dvakrát jistý, jestli není moc neslušné zeptat se na její věk přímo.

„Letos mi bylo dvacet čtyři,“ oznámila mu Feles klidně.

Kendall na ni vykulil oči. Ta informace dokonce odvedla jeho pozornost od obří brány do hradu, ke které se blížili. Po tom všem, co už se o téhle hnědovlasé upírce stačil od svého probuzení do života bez osobních vzpomínek dozvědět, čekal o dost vyšší číslo.

„To…“ vydechl celý tumpachový.

„Je na učitelku málo?“ doplnila ho nevtíravě.

Trochu se zarazil: „Nechtěl jsem vás urazit, Feles.“

„Jestli mi budeš dál vykat, tak se ti to podaří,“ reagovala suše.

Sakra, zaklel v duchu. Zase se zapomněl. Už několikrát mu opakovala, že s ní nemusí mluvit tak zdvořile.

„Zapíšu si to za uši,“ zabručel omluvně.

Feles se zastavila na vrcholu dlouhého schodiště a mrkla na něj: „To nebude třeba, mezi ostatními si na to určitě rychle zvykneš.“

Kéž by tak měl její jistotu. Nervozitou z toho, co ho čeká v Noční třídě, se mu stahoval žaludek.

Pak pohybem, který téměř nepostřehl, vytáhla upírka hůlku a vztáhla ji ke své záplavě vlasů. Do čtyř vteřin měla místo ní na hlavě rozježené černé hnízdo a na očích obrovské brýle s tlustou obroučkou. Rychle mu došlo, že je to její krytí za Alegnu Whiteovou.

Sice tomu úplně nerozuměl, jak se někdo jako Angela Blacková dostala k práci bradavické učitelky, ale neměl nutkání se v tom nějak zvlášť pitvat. Pořád si sice nic nepamatoval, ale nějak věděl, že na svoje instinkty se může spolehnout. A díky nim Feles už od prvního okamžiku důvěřoval, nehledě na záplavu nehezkých článků v kouzelnických novinách, které si dal přinést, aby se alespoň trochu obeznámil s událostmi v posledních letech.

Pak upírka namířila hůlku na bránu a vzápětí otevírala do té doby neviditelná malá dvířka. Následoval ji dovnitř, držíc se myšlenky na to, že s ním bude hodně času v Bradavicích aspoň jedna osoba, kterou už víceméně zná.

Přesně jak slíbila, Feles za ním vzápětí po své první návštěvě přišla znovu a přinesla jeho hůlku. Zkoušela s ním spoustu kouzel, o kterých tvrdila, že jsou jednoduchá a docela mu to i šlo. Měl z toho nefalšovanou radost, bál se totiž, že díky ztraceným vědomostem u toho bude přinejlepším vypadat jako pitomec, přinejhorším se mu podaří něco zlikvidovat. Ke svému překvapení cítil k tomu kusu dřeva zvláštní spřízněnost a rychle si na něj zvykl.

Feles s ním vedla několik dlouhých rozhovorů, popisovala mu, jak to ve škole chodí, jací jsou jeho spolužáci, kdo ho kromě ní učí a spoustu dalších věcí. Byl jí vděčný, že se snažila zaplnit ty díry, co měl v paměti, i když to bylo pořád žalostně málo. Bál se, aby ve Třídě něco nepokazil jen díky tomu, že svoje spolužáky a kamarády nepoznává. Ale nelitoval toho, že nezměnil názor, i když přesvědčit jeho rodiče dalo zabrat jak jemu, tak Feles.

Zvlášť jeho otec nechtěl o nějakém návratu do školy ani slyšet. A to přestože na jeho výtky měla Feles pádné argumenty. Nakonec si Darius Rowann usmyslel, že ho učitelka malých upírů musí porazit v souboji, aby prokázala, že je schopna své studenty bránit.

Feles na to přistoupila a vyhrála. I když měl Kendall silné podezření, že obyčejný čaroděj by si na jeho otce jen tak nepřišel. Ovšem jeho učitelka měla kromě bravurního zvládání kouzel i upírskou hbitost a rychlost, nemluvě o trpělivosti a odhodlání, se kterým se do sídla Rowannů neustále vracela. Byl jí za to hrozně vděčný, vzhledem k tomu, že měla očividně svých starostí taky dost.

Za těch několik týdnů, kdy musel Kendall trčet doma, už stačil pročíst všechny kouzelnické učebnice, které u sebe v pokoji našel. Uvědomoval si, že bude náročné učit se všechno znovu od začátku, ale bavilo ho to a nijak velké obavy z toho neměl. To spíš z ostatních… Jak na něj asi budou spolužáci reagovat? Určitě pro ně bude hrozně divné, že si nikoho z nich nebude pamatovat.

Ve vstupní hale se po nich ohlédlo několik studentů vracejících se z večeře, ale po cestě ze schodů a pak i dlouhou podzemní chodbou už nikoho nepotkali.

Kendall se na každém kroku zvědavě rozhlížel. Temná zákoutí se střídala s jasně osvětlenými průchody, na rozích postávala působivá brnění a na zdech visely obrazy, o kterých by přísahal, že se po něm dívají a šeptají si mezi sebou. Snažil se pomalu dýchat a uvolnit se, ale stejně se ho každým krokem zmocňovalo větší napětí.

Jeho učitelka pak zastavila před jedněmi z dveří a obrátila se k němu: „Připraven?“

A bylo to tady. Kendall pevněji sevřel svou školní tašku a ztěžka se nadechl: „Lepší už to nebude.“

„To zvládneš,“ povzbudila ho Feles. „Tak jdeme.“

V učebně panovalo ticho, a když Feles otevřela dveře, přidalo se k němu i napětí. Mlčky došli až ke katedře a Kendall se po cestě úporně vyhýbal všem zvědavým očím. Nedokázal jim čelit hned, aniž by ztratil klid. V místnosti byl tak tucet mladých upírů a on raději hleděl nad jejich hlavy někam dozadu.

„Yrdo retni,“ pozdravila Feles a přeletěla po žácích docela ostrým pohledem. „Jak už jsem vám říkala včera, ode dneška se k nám znovu přidá Kendall. Všichni víte, co se stalo, takže předpokládám, že na to budete brát ohled.“

Nikdo nereagoval, ale jeho učitelce to mlčení asi jako souhlas stačilo.

„Kendalle, tvoje místo je vzadu, nechali jsme ho volné. Můžeš se posadit.“

Vážně přikývl: „Děkuju.“

Neděkoval jí jen za to a Feles to věděla. Mírně se na něj usmála a on odhodlaně vykročil k určenému místu. Pohledy jeho spolužáků se při tom otáčely za ním.

Díval se jen na svou lavici, příliš nervózní z toho, jak se na něj upírá veškerá pozornost. Přesto ho však něco, co neuměl pojmenovat, přimělo se na jednoho z přítomných podívat.

Oči mu utekly k upírovi, který seděl na své židli s hlavou skloněnou a rukama zastrčenýma v kapsách. Jeho oči zakrývaly černočerné brýle, takže mu do nich špatně viděl, ale i tak si uvědomil, co ho na něm zaujalo. Jako jediný se na něj vůbec nedíval. Nevěnoval mu na první pohled ani špetku pozornosti. Zvláštní…

Kendall konečně došel ke svému místu a s neurčitou úlevou se posadil. Z vedlejší lavice se k němu vzápětí naklonila nějaká hubená světlovláska.

„Vítej zpátky, Kendalle,“ oslovila ho s přátelským úsměvem.

Zamrkal a potěšeně se pousmál: „Díky.“

No, vida. Stačilo málo a hned se cítil o něco líp.

„Lioneli,“ oslovila najednou Feles toho nehybného upíra v prostřední lavici tiše, ale důrazně. „Co ti dovolí profesor Lestern je jedna věc, ale v mých hodinách dej ty brýle laskavě dolů.“

Mladý upír se hodnou chvíli nehýbal, ale nakonec poslechl a stáhl ten svůj módní doplněk z nosu. Někteří upírci zaměřili pozornost i na něj, ale nevypadalo to, že by si toho všímal.

Takže tohle je ten Lionel Gor´nam, došlo Kendallovi.

O Gor´namových si toho od rodičů vyslechl podezřele hodně, a nic z toho nebylo pozitivní, od Feles zase příliš málo v porovnání s tím, kolik mu toho řekla o ostatních.

„Děkuju,“ pokývla jejich učitelka a odložila si kabát. „Tak – u čeho jsme skončili minule?“

*

Během té první hodiny Lionel vůbec nevnímal. Ještěže se ho Feles na nic neptala, určitě by ze sebe vydoloval maximálně neurčité vrčení.

V kouzelnických novinách se řešili jen démoni, v sídle zase vytváření ochranných pentagramů a ve Velké síni studenti denně probírali desítky tragických případů, které se množily rychleji než žížaly po dešti. Příchod Lamidea vyděsil všechny včetně Rady Vznešených. Ale on tomu všemu nedokázal přiřadit nějakou důležitost.

Celé týdny se jen plácal mezi tím, jestli se má na Kendallův návrat těšit, nebo se ho děsit. Nakonec skončil napnutý jak špagát a marně přesvědčující sám sebe, že to bude v klidu a nemá důvod se stresovat. Ve chvíli, kdy do učebny vešla Feles a v závěsu za ní elegantně oblečený hnědovlasý upír, by se nejradši schoval pod lavici, kdyby byla i jen malá šance, že takové srabáctví zůstane nepovšimnuto. Takže se kryl aspoň brýlemi. Když už nic jiného, dodávaly mu tu trochu jistoty, kterou dost postrádal.

Úporně civěl jen a jen před sebe, ale stejně si nemohl pomoct, aby Kendalla koutkem oka nevnímal, když procházel kolem něj dozadu ke své lavici. Vypadal dobře, v nažehlených hadrech mu to seklo jako vždycky, ale hlavně – byl živý a zdravý. Vzhledem k tomu, že ho naposled viděl nehybného, smrtelně bledého a celého od krve, mu z pohledu na něj poskočilo srdce. Kendall byl sice určitě trochu nervózní, ale jinak očividně v plné síle. I jeho vůně byla stejná jako vždycky, jeho pohyby, jeho oči…

Lionel celý zkoprnělý poslouchal, jak si starší upír sedá na své místo. Mohl si namlouvat, že zpoza brýlí blbě viděl, ale stejně by věděl, že to není pravda. Kendall se na něj podíval. Ještě pořád na sobě ten jasný, zkoumavý pohled cítil. Přitom už od dveří působil, že všechny okolo kromě Feles ignoruje. A s tou se on sám raději nedohadoval, když ho požádala, aby si ty brýle sundal. Zvlášť ne při tom pohledu, co na něj upírala – napůl varovném, napůl soucitném.

Došlo mu, že to Feles myslí dobře. Snažila se ho upozornit na to, že na celou tu záležitost s Bratrstvem krve nereaguje tak, jak se od někoho, kdo celou Rowannskou famílii nesnáší, čekalo.

V pochmurném dumání si ani nevšiml, že už začala přestávka, dokud nezahrkaly židle a ze zadní části učebny se neozvalo hlášení jmen. Nehybně naslouchal, jak se jeho spolužáci jeden po druhém Kendallovi představují. Od kdy se vůbec všichni žáci Třídy k sobě chovali tak přátelsky? On se o to tedy nijak nezasadil…

Všiml si, že Feles sice okatě opravuje horu nějakých pergamenů, ale po očku kontrolovala situaci. No, samozřejmě. Až v tu chvíli mu došlo, že to jejich učitelka si dala tu práci, aby Noční třídu trochu stmelila. A on ji nechal, ani ho nenapadlo se proti tomu nějak bouřit. Neměl k nějaké třídní válce energii ani chuť. Když nemusel za jeho nepřítomnosti předstírat, že Kendalla nesnáší, urážky a posměch mezi jeho podporovateli a zbytkem upírků, kteří se bili spíš za Rowannovce, postupně skomíraly, až skoro zmizely úplně.

Zvedli se fakt všichni, nakonec i Isidora. Najednou mu bylo nějak vedro. Cítil na sobě upřené pohledy ostatních. Mlčky čekali, až se taky zvedne a… A co? Má se postavit proti Kendallovi, podívat se mu do očí a potřást mu rukou? Nebo na něj prsknout nějakou stupidní urážku? Když by si ho nejraději odtáhl někam do soukromí a…

Zatraceně… To nedokážu! Nedokážu se chovat normálně, ani tak jak by ode mě čekali.

Kousek za ním stál jiný Kendall než ten, kterého znal jako vlastní boty. Tak strašně mu chyběl, a teď byl zpátky, ale zároveň nebyl. Nemohl mu skočit kolem krku, nemohl na něj normálně promluvit. Ostatní by to v tu chvíli poznali. Že ta jeho nenávist je jen komedie. Neměl na předstírání, ne v ten okamžik.

Zachytil vážný pohled Feles, ale rychle uhnul.

Nemůžu. Ne takhle přede všemi.

Potřeboval pryč a hned. Aspoň na chvilku. Jestli zůstane sedět tady, rupnou mu nervy a udělá nějakou hovadinu.

Roztřesenou rukou si nasadil sluneční brýle zpátky na nos a s hrdlem staženým se postavil. S očima zarytě upřenýma pod nohy odpochodoval ke dveřím jen tak rychle, aby se to nedalo považovat za útěk.

438 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář