A/N: Tato vánoční jednorázovka vznikla na přání jako odměna a poděkování pro Arn Dair a Alastora, jimž je také věnována. Zároveň je i poslední tečkou a rozloučením s mou HP pentalogií, kterou moje prsty vedené rozvernou paní Múzou sepsaly v letech 2006 – 2020. Snad jste si tu dlouhou cestu užili alespoň z poloviny tak jako já.
Witch
***********************************************************************************************************************************************************************************
23. prosince 2016
Londýn, nádraží King´s Cross
Doposud poklidně tančící sněhové vločky se pohoršeně rozlétly do všech stran, kam je rozehnala tlaková vlna způsobená pohybem Bradavického expresu, který právě přisupěl na nástupiště 9 a ¾. Průvodčí v zářivě fialové uniformě, a s knírem přesahujícím velikost jeho trpasličího obličeje, zuřivým pískáním odháněl od okraje perónu některé z nedočkavějších rodičů, kteří se přes zamlžená okna snažili spatřit své drahé potomky přijíždějící domů na vánoční prázdniny.
Blýskavě rudá lokomotiva skřípavě zabrzdila a spokojeně vypustila oblaka páry do všeobecného povyku, který se strhl, jakmile se všechny dveře vlaku s rachotem otevřely. Problikávající ozdobná světélka na stříšce nástupiště i na nevelkém stromku blízko začarovaného východu ozařovala radostné výrazy dětí od jedenácti let, z nichž mnohé zapomněly v kupé svoje ledabyle sbalená zavazadla, přes šklebící se teenagery, kteří útrpně snášeli objetí nadšených matek, až po téměř dospělé mladé kouzelníky, kteří pobyt mimo školní pozemky vítali se zjevnou úlevou.
Harry James Potter jen ztěžka překonával nostalgii, která na něj při tom pohledu padala. Připadalo mu neuvěřitelné, že už to bylo tak dávno, co naposledy přijížděl do Londýna stejným vlakem i on sám – celých devatenáct let.
Potlačil řadu vzpomínek, která mu hrozila zaplnit hlavu, a zaměřil znovu pozornost na hemžení kolem. Bylo to stejné jako kdysi a zároveň tak jiné… I teď po letech vzbuzoval víc pozornosti, než mu bylo milé. Zatímco starší generace čarodějů ho stále poznávala a srdečně zdravila, mladí kouzelníčci na něj pohlíželi s respektem a hlavně s notnou dávkou zvědavosti.
I přes dlouhé roky míru, které uplynuly od doby, kdy on a jeho přátelé museli bojovat proti černokněžníkům, upírům a nakonec i démonům, byl Harryho obličej stále velice dobře znám, nejen díky jeho proslaveným činům v minulosti, ale i díky pozici šéfa Nejvyššího Kouzelnického Bezpečnostního Odboru, který před několika roky definitivně skloubil činnosti bystrozorů a Lovců.
„Harry!“
Stále ještě dokonale černovlasý čaroděj se otočil po hlase a zaregistroval vysokého muže s tmavě zrzavou kšticí, jíž už prokvétala spousta pramínků až nepřirozeně světlých šedin, který se k němu prodral skrz dav.
„Dobrý večer, Bille! Rád tě zase vidím,“ Harry si potřásl s dlouholetým přítelem srdečně pravicí.
„Nápodobně,“ zazubil se na něj jeden ze sourozenců Weasleyových, který sice na první pohled vypadal nepřiměřeně starý vzhledem ke svému skutečnému věku, ale výraz jeho tváře byl obličejem šťastného muže. „Přišel sis pro Jamese?“
Harry přikývl: „A taky pro Nica. Angela ještě musela zůstat ve škole, tak mě o to požádala.“
„Ale? A pročpak si malého lvíčka nevyzvedne tatínek?“ zašklebil se Bill potměšile.
„Nejspíš se ještě nevrátil, neptal jsem se,“ pokrčil Harry rameny. „Každopádně už by tu mohli…“
„Tatíí!“
Konec Harryho věty zanikl v radostném výkřiku a vzápětí už se Bill dusil v nadšeném objetí hnědovlasé dívčiny.
„A mamka?“ zeptala se Cedrella v okamžiku, kdy ji otec postavil zase na zem. A že to udělal mnohem rychleji než kdysi, zaregistroval Harry, přece jen už mu dvanáctiletá dívenka sahala skoro po prsa.
„Dělá doma svůj speciální pudink, kotě,“ oznámil Bill dceři šeptem. „Ale neřekl jsem ti to.“
„Paráda!“ zavýskla dívka, až se jí náušnice, které se podezřele podobaly opravdovým dračím zubům, zatřásly.
O hodně ukázněnějším způsobem k oběma mužům přistoupila o rok mladší bradavická studentka s tmavě červenými vlasy, které se jí kolem kulaté tváře kroutily do prstýnků.
„Ahoj, Mio,“ pozdravil ji s pobaveným úsměvem jako první Harry.
„Dobrý večer,“ reagovala důstojně čerstvá prvačka, která byla jedinou dcerou Billova mladšího bratra Charlieho.
„Tak, a kde máme ten zbytek?“ rozhlédl se Harry znovu po nádraží.
„Ti dva? Určitě zase někde…“ další slova přerušila ohlušující rána přímo uprostřed nástupiště, která rozčísla vzduch zároveň s oslepujícím zábleskem, až sebou všichni, včetně supící červené lokomotivy, trhli, a většina přítomných dívek poděšeně zaječela. Ne tak Cedrella, která se jen pobaveně uchechtla, a ani Mia, která otráveně dokončila svoji řeč: „…něco vyvádějí.“
Pak se obě holky udiveně zadívaly na Billa i Harryho, kteří už drželi v rukou hůlky a byli v bojové pohotovosti. Staré instinkty se v nich nezapřely.
Všichni přítomní zůstali civět na očividně magickou projekci tlustého muže v červeném, jenž se podezřele podobal současnému Ministrovi kouzel, a který nad hlavami šokovaných kouzelníků prosvištěl na sáních tažených třemi páry blíže naprosto nepopsatelných zvířat. Následně sáně s ohlušujícím cinkáním vyrazily vysoko nad nástupiště, kde se s dalším rachotem projekce rozprskla na tisíce červených a stříbrných světel.
Většina hlav byla vyvrácena vzhůru ještě dobrou půl minutu, než se pozornost čarodějů začala zaměřovat na původce celé cirády – na dva mladé kouzelníky v hábitech Havraspárské koleje, válející se smíchy po perónu mezi zbytky něčeho, co ze všeho nejvíc připomínalo starý koberec.
Bill s úlevou zase schoval hůlku a Mia si jen odfrkla, zatímco Cedrella dusila smích. Zato Harryho výraz poněkud potemněl, když jako jediný vykročil přímo k těm dvěma, kteří se dobře bavili tím, jaký povyk svým nástupem způsobili.
Mladší z obou delikventů měl na hlavě přesnou kopii Harryho vlasů, snad jen delší a rozcuchanější, zatímco starší se ten večer honosil zářivě žlutou hřívou, která mu jistě přinášela obdivné vzdechy děvčat, ovšem Harrymu v tu chvíli připomínal účes jistého Zlatoslava. Pomáhali jeden druhému na nohy a pořád se přitom chechtali. Oběma hochům chviličku trvalo, než zaregistrovali postavu, která se nad nimi hrozivě tyčila.
„A sakra…“ vydechli James i Tobias synchronizovaně.
„Bavíte se dobře?“ otázal se Harry a v očích se mu nebezpečně blýskalo.
„No… Ještě před chviličkou jo,“ připustil odvážně potomek Harryho někdejšího vlkodlačího učitele.
Jeho vlastní syn byl v danou chvíli dost chytrý na to, aby mlčel.
„Vyděsili jste půlku nástupiště k smrti!“ vyštěkl Harry.
„Ale zjevně to všichni přežili,“ podotkl James, mrkajíc na jednu z dívek, která právě odcházela se svou matkou.
„Jamesi…“ Harry nebezpečně ztišil hlas. „Jestli to někdo stihl vyfotit, hned zítra máme zase za dveřmi toho patolízala z Ministerstva.“
„Tak ho vyhodíš jako minule…“ reagoval jeho syn s nevinným kukučem.
„A dost!“ pronesl Harry takovým tónem, že už raději oba ztichli. „Co ten koberec?! To už je třetí! Tohle je nebezpečné! Nezakázal jsem vám snad jakékoli magické cestovní výmysly přesahující rámec vašeho vzdělání?!“
„Zakázal,“ připustili provinilci sklesle.
„Seberte se a mazejte pro svoje kufry, které máte, předpokládám, na rozdíl od sebe samotných ve vlaku, jinak se neznám!“ rozkázal přísně.
Oba Havraspárští se naoko zkroušeně odšourali k nejbližším dveřím, ale jakmile zmizeli z dosahu přísných očí Jamesova otce, spokojeně se na sebe zašklebili.
„Až se tohle dozví Dory…“ brblal si pro sebe Harry.
„Já bych to nechal být, Harry,“ ozval se Bill. „Však oni z toho vyrostou.“
„Momentálně mi to tak nepřipadá,“ konstatoval nakvašeně. „My se sice taky navyváděli, ale tohle…“
„Alespoň jsou v těch přenášedlech opravdu šikovní,“ pokrčil Bill rameny smířlivě. „A taky umí řádně odvádět pozornost.“
„To mě mělo uklidnit?“ povytáhl Harry obočí.
„Ne, to ti mělo připomenout, že můžeš být na synka hrdý,“ zamrkal Weasley.
„Ale to já přece jsem,“ povzdechl si Harry a vzápětí mu oči utekly přes vylidňující se nástupiště k opačnému konci vlaku, kde konečně zahlédl také plavou hlavu jeho dalšího svěřence. „Alespoň někdo může přijít normálně.“
„Snad to nebyla chvála na nějakého Malfoye, Harry?“ popíchl ho Bill.
„Ticho. Ten kluk má uši jak rys,“ sykl.
„Já myslel, že jako sokol,“ chechtal se proslavený odeklínač dál.
„To jsou mi teda vtipy,“ zamumlala si pro sebe Mia, která z přicházejícího upírka nespouštěla upřený pohled, zatímco Drella se otcovu vtípku upřímně rozesmála.
Nico Sirius Malfoy – syn Draca a Angely, narozen jako upír, ale zatím stárnoucí téměř stejnou rychlostí jako každé jiné normální čarodějnické dítě –, který k nim právě kráčel s nicneříkajícím výrazem, nastoupil do prvního ročníku v Bradavicích jen pár týdnů před jeho jedenáctými narozeninami.
Za poslední roky se vedení školy podařilo téměř zcela propojit výuku mladých upírů s čarodějným nadáním s vyučováním dětí, které holdovaly spíše zákuskům než čerstvé krvi. Prozatím to fungovalo a co Harry věděl, tak už hezkých pár let se mezi studenty nemusel řešit žádný závažnější incident. Byl si celkem jistý, že obrovskou zásluhu na tom má neustálá přítomnost proslulé profesorky na Obranu proti černé magii, a rovněž novějšího předmětu ´Temná zaklínadla využitelná v praxi´ a Zaklínačského semináře pro starší studenty, kterou nebyla nikdo jiný než Angela samotná.
Nico a Mia, která se narodila Charlie Weasleymu a Susan Bonesové jen o pár měsíců později, tak měli všechny předměty společně. James už byl ve čtvrtém ročníku, Tobias dokonce v pátém, a i když se podle toho moc nechovali, Harry musel (samozřejmě jen v duchu) uznat, že on sám a jeho kamarádi nebyli v jejich věku o nic rozumnější.
„Dobrý večer,“ pozdravil Nico oba muže slušně.
Ačkoli se na otce vzhledově velice podobal, v jeho chování se neprojevovalo nic z někdejší malfoyovské nadutosti. A vzhledem k tomu, že chlapce vychovávali jeho rodiče úplně jiným stylem, než kdysi Lucius Draca, nebylo na tom skutečně nic divného.
I tak ale Harrymu ten bledý hoch se zvláštníma očima občas naháněl husí kůži, i když nahlas by to nikdy v životě nepřiznal. Moc upířích dětí neznal, lépe řečeno žádné natolik dobře jako Nica, takže nemohl srovnávat, každopádně už jako děcko dokázal ten malý zaplašit jejich Felixe s kňučením do toho nejzazšího kouta, což s oblibou připomínal James, který se chlubil tím, že on tedy ze Zelenoočka nikdy strach neměl.
„Ahoj, Nico,“ pousmál se na něj Harry, i když narazil jen na hradbu chladně klidného obličeje.
„Ááá, mladý pan Malfoy v celé své kráse,“ za to Bill měl nejspíš sebevražednou předvánoční náladu. „Tak jak to jde ve škole? To je něco jiného než se prohánět po zahradě a plašit veverky, co?“
„Strýčku!“ vyjekla kupodivu jako první pohoršeně Mia. „Nico určitě nemá potřebu honit někde veverky!“
Oba muži i malý upír se na dívenku překvapeně zahleděli. Cedrella za jejími zády se znovu dusila, což se dalo vyhodnotit jako potlačované hihňání.
„Jste jako malí,“ ohrnula červenovláska nos.
„Za to ty jsi nějaká velká,“ potřásal hlavou Bill. „Musím se zeptat Charlieho, kdo ti nalil do hlavy tu chytrost.“
„A hele! Už je tu Nico!“
„Ničkůůů!!“
To se k nim s rachocením kufrů přihnali James a Tobias.
„Tak jak se těšíš na VéVéÓ neboli Velké Vánoční Odhalení?!“ James přehodil mladšímu chlapci paži přes ramena a důvěrně se k němu naklonil, zjevně přitom ignorujíc náhle vražedný Nicův výraz. Až příliš děsivý na tak malého kluka.
„Neboj, třeba tě otec nenechá hladovět…“ přidal se naoko soucitně Tobias, opírajíc se o svůj mega kufr, až kolečka skřípala.
„Třeba tě jenom vydědí,“ navázal na něj James.
„O čem to kluci mluvíte?“ nevydržel to už Bill.
„No… Čirou náááhodou…“ protáhl Tobias. „Jsme se dozvěděli…“
„…že pan Malfoy ještě neví o tom…“ pokračoval James.
„…že je tady náš Niček…“
„V Nebelvíííru!“ dokončili oba sborově.
Harry překvapeně zamrkal a pak mu rty roztáhl vypočítavý úsměv: „Tak u toho chci být.“
„Jo!“ zajásal James. „To jsem chtěl přesně slyšet, táto!“
Nico už v tu chvíli vypadal, že někomu skočí po krku, ale nepohnul se ani o píď.
„Nic si z toho nedělej, Nico, strašně přehánějí,“ nahnula se k němu Mia.
Zarputilý výraz ve tváři malého upíra trochu polevil, ale stále nic neříkal.
„Ohó, to je vidět, že pořádně neznáš Malfoyovy, děvenko,“ přidal se Bill ke všeobecnému popichování malého člena slavného klanu.
„Nekecej blbiny, Bille,“ ozval se stále pobavený Harry, který už raději nechtěl zkoušet hranice sebeovládání malého upíra, ne bez dozoru alespoň jednoho z jeho rodičů. „Víš přece, že na takové nesmysly jako čistá krev se už dávno nehraje. Tady se jedná o něco jiného…“
„Jo, jde o to, že pana Malfoye klepne, až zjistí, že jeho syn chodí do stejné koleje jako kdysi můj táta!“ James stále visel na Nicovi, který ho zarputile ignoroval a chechtal se, až ho bolelo břicho.
„Jste hrozní,“ odsoudila je všechny Mia důležitě a jako první vykročila k východu.
Byla následována dobře se bavící skupinou tří dětí, dvou dospělých, a pak jedním malým upírem, který se za nimi ploužil jako poslední s náhle pohřebním výrazem.
*
Harry ještě ani nestačil zvednout hlavu v reakci na melodickou zvonkohru a halou už se k hlavním dveřím hnala malá postava. Než se vyhrabal z pracovny, kde procházel poštu, Nico už měl obuté boty a právě si zapínal krátký černý kabátek, přičemž ho ze zápraží s lehce udiveným výrazem pozorovala mladá žena s dlouhými světle hnědými vlasy spletenými do copu.
„Angelo…“ vydechl Harry docela úlevně při chůzi k nim. „Už jsem si říkal, jestli bych neměl Nicovi rozestlat.“
Bradavická profesorka na něj zaměřila pohled chladně zelených očí. Harrymu se přitom znovu jako už tolikrát předtím připomenulo, že ač během konce války s démony upírka proti všem zákonům jejich rasy zestárla, pořád teď vypadala mladší než on sám.
„Ahoj, Harry, promiň. Zdržela jsem se.“
„Nic se nestalo,“ pokrčil rameny. „Jen Nico už se zjevně nemohl dočkat…“ půlka jeho věty téměř zanikla v rachocení, za kterého malý chlapec bezohledně táhl svůj kufr k východu.
Angela najednou stála vedle syna a něžně vymanila zavazadlo z jeho sevření. Ještě nakloněná se zadívala Nicovi beze slova do očí. Harry měl dojem, jestli s ním náhodou nekomunikuje v duchu, ale na to byl přece Nico ještě moc malý…
Jeho kdysi-sakra-tak-dávno přítelkyně se narovnala, kufr zmenšila jedním mávnutím hůlky a zastrčila ho do kapsy kabátu, který jí plachtil kolem kolen, když se ladně přesunula ke schodišti do patra.
„Jamesi? To ani nepřijdeš pozdravit svou nejoblíbenější tetu?“ zavolala směrem vzhůru.
„Mami,“ zabručel Nico nesouhlasně. „Pojď už radši…“
„Ani náhodou… No, to je dost,“ hnědovláska vzhlédla ke střapaté hlavě nad zábradlím v prvním patře.
„Ahoj, Ange! Dneska ti to sekne,“ ozvalo se shora v odpověď.
Harry si všiml, že Angele ve tváři něco pobaveně zacukalo, ale jinak se dál tvářila přísně.
„Lichotky ti nepomůžou. Co jste to s Tobiasem Nicovi nakukali?“
„Vždyť to byla jen legrace…“
„Tak legrace? Jestli má někdo povoleny vtípky na účet mého manžela, tak je to tvůj otec. Na tebe se to rozhodně nevztahuje,“ oznámila chlapci nekompromisně.
James nakrčil nespokojeně nos.
„Vážně?“ podivil se Harry okatě.
„Ty mlč, beztak je to tvoje chyba,“ sekla po něm Angela pohledem.
„Moje?“ ohradil se dotčeně.
„A kdo jiný asi všem kolem vykládá historky ze školních let, co?“
„Netvrď mi, že Draco Nicovi nic nevyprávěl,“ bručel Harry. „Úplně ho slyším.“
„Vy si nikdy nedáte pokoj,“ povzdechla si Angela.
Harry se už zase zubil: „Samozřejmě, že ne.“
Upírka převrátila oči a otočila se zase ke svému potomkovi.
„Víš co, Nico, máš pravdu… Jdeme.“
Matka se synem byli vmžiku za dveřmi, až se Harry lekl a rychle dusal za nimi.
„Angie, počkej! Přece se neurazíš!“
Hnědovláska zůstala stát těsně pod verandou a otočila se. S širokým úsměvem na rtech.
„Zítra ta večeře u nás platí, tak ne že dorazíte pozdě.“
Harry s úlevou kývl.
„To bych si nikdy nedovolil,“ ujistil ji. „Taková čest večeřet v sídle Malfoyů… Ty pokoje, ty příbory… Aah!“ dveře stačil zavřít jen těsně předtím, než by mu přistála v obličeji pořádná sněhová koule.
***
Už jedenáct let se na Britských ostrovech neodehrál žádný závažnější konflikt, a to ani v upířím, ani v čarodějnickém a mudlovském světě, které se stejně za tu dobu prolnuly způsobem, který nikdo nečekal. Nedalo se však říct, že by se hrdinové poslední války proti upírskému polobohovi jménem Lamideus někdy nudili. Naopak, užívali si radosti i strasti běžného života s nadšením a vděčností, která z nich nevyprchala ani plynoucím časem. Bylo nemožné zapomenout na tehdejší události a o to raději byli za ty klidné momenty, kdy největší potíže, které museli řešit, byly výtržnosti Jamese a Tobiase na školní půdě, nebo rostoucí zvláštnosti chutí a zvyků malého upíra a polovlkodlaka.
Bradavice díky mnohem otevřenějšímu přístupu k novým studentům vzkvétaly, Ministerstvo kouzel se rozrostlo a víc soustředilo na mezinárodní spolupráci a mudlové… Byli pořád mudlové. Po prvotní neochotě a obavám se jak Londýn, tak celé ostrovy znovu zalidnily a obyčejní lidé zapomínali na uplynulé hrůzy snadněji než čarodějové.
Pokud šlo o upíry, po masakru v jejich tajném sídle v Zapovězeném lese roku 2004 a po skončení války, se ocitli na pokraji vyhynutí. Stáhli se mnohem více na sever a dlouho o nich nebylo slyšet. Až poté, co jistá skupina pečlivě vybraných nemrtvých podnikla několik výprav do Evropy, Asie a taky za oceán, zaměřena na přátelskou komunikaci s komunitami na jednotlivých kontinentech, se jejich situace začala vylepšovat, a jejich počty narůstat díky přistěhovalcům. Některé klany vytrvaly, stejně jako stovky let předtím, zbytek Rady se taky držel a buďme upřímní, času na vzpamatování se měli jakožto nesmrtelní habaděj. Ovšem jinak byly veškeré informace týkající se aktuálního stavu britské upíří komunity přísně tajné a hrdí nemrtví si na rozdíl od kouzelníků udrželi svůj status tajuplnosti a uzavřenosti i přes spolupráci s čaroději a společného studia jejich potomků.
Tři světy se propojily a přece zůstaly své.
Harryho by nikdy nenapadlo, že se něčeho takového dožije. A přece tu stále byli, součástí tak rapidně se měnícího světa – on sám, i jeho nejbližší, i když ne všichni. I přes všeobecný mír se však s nimi nevídal často a chvílí, kdy se staří přátelé a známí sešli v plném počtu, bylo poskrovnu.
Možná i to bylo důvodem, proč si po nějaké domluvě, která se Harrymu ztrácela v temné díře způsobené ohnivou whisky, zavedli tradici, že se pokud možno všichni sejdou alespoň jednou do roka. Nezáleželo na příležitosti, jednou to byla něčí narozeninová oslava během letních prázdnin, jindy křtiny, nebo Halloween párty, nebo slavnostní večeře před Vánoci. Místa konání se rovněž střídala, jednou to bylo Doupě, pak Soví vrch, několikrát dokonce i Bradavice.
V honosném sídle Malfoyů se jejich sraz konal teprve podruhé, což nebyl žádný div vzhledem k neochotě svrchovaného pána bílého domu pouštět na stále stejně pečlivě chráněné pozemky více osob, než bylo absolutně nezbytně nutné. Ostatně Malfoy se podle všeho ještě nevrátil z Rumunska z mise, na kterou ho vyslala Rada Vznešených, a i když se Harrymu nezdálo, že by se doma neobjevil ani na Vánoce, Angela chtěla té příležitosti buď využít, nebo jen zaplnit prázdný dům… Každopádně její naléhání, aby se večeře konala u nich, chápal. U těch dvou bylo těžko uvěřit, pokud vydrželi od sebe déle jak týden, a její drahý upíří choť byl pryč už přes dva měsíce.
Harry byl za tu tradici vděčný a na jejich setkání se vždycky těšil, tentokrát o něco víc než obvykle, když to vypadalo, že by se mohli docela dobře pobavit v případě, že se Malfoy objeví doma.
Bylo chvíli po západu slunce, když se v závěsu s Jamesem přemístil na širokou cestu vedoucí k tepané bráně, za kterou se skvělo bílé sídlo. Jeho syn se trochu zapotácel, ale Harry ho pevně držel.
„V pořádku?“
„Jo… Na tohle si nikdy nezvyknu,“ bručel James.
„Je to teprve druhý pokus, časem to bude jen lepší,“ ujistil syna Harry.
„To teda doufám… Jinak zůstanu u svých přenášedel.“
Podezřelý hukot nad jejich hlavami zarazil Harryho námitky ještě v hrdle a přiměl je vzhlédnout. Oba Potterové poděšeně odskočili z cesty právě dost prudce přistávajícímu tmavě modrému autu značky Hyundai, z jehož pootevřených oken se ozýval nadšený dětský výskot. A díky tomu samozřejmě skončili přímo v té největší závěji vytvořené odklizeným sněhem.
Auto překvapivě hladce dosedlo na všechna čtyři kola a svižným smykem doklouzalo na půl metru před honosný vstup na pozemky, kde zůstalo stát.
„To tomu šílenci ještě pořád nevzali řidičák?“ prskal Harry, smetávajíc ze svého oblíbeného kabátu bílou vrstvu. Na to, že modré Háčko jistě řídil potomek starobylého rodu, se kterým byl určitým způsobem pokrevně spojen i sám Harry, se podle toho určitě nereprezentoval.
„Řekl bych, že by řídil i bez něj, táto,“ poznamenal James, který právě vyhrabal ze sněhu svoji čepici.
„To máš nejspíš pravdu,“ uznal Harry a spolu se synem zamířil k autu, jehož reflektory jim zářivě svítily na cestu a z nějž postupně vyskákalo více osob, než se dalo na první pohled očekávat, povětšinou se známými zrzavými vlasy.
„Matte! Kolikrát jsem ti říkala, že máš jezdit opatrně?!“ mrazivý vzduch rozčísl jasný hlas krásné ženy v ručně pleteném svetru, který dával vyniknout vodopádu zářivě rusých vlasů.
„Osmnáctkrát, miláčku,“ reagoval řidič vozidla, který se opíral o otevřené dveře a věnoval manželce odzbrojující úsměv.
„Klid, sestřičko, vždyť se nic nestalo,“ uklidňoval situaci ramenatý muž se stejnou barvou vlasů jako rozčilená čarodějka, který se vynořil ze zadního sedadla a pomáhal ven baculaté manželce. „Opatrně, Susie, klouže jim to tady…“
„Ale mohlo! Je to nebezpečné!“ trvala na svém rusovláska, přičemž už otevírala poslední dveře a levitovala hůlkou ven dvě dětské sedačky.
„Řídím vždy bezpečně,“ prohlásil vysoký blondýn s jasně modrýma očima a zabouchl dveře řidiče. „A holkám se to líbilo. Že jo?!“ naklonil se ke dvěma naprosto identickým děvčátkům, které právě jejich matka vysvobozovala ze zajetí bezpečnostních sedaček.
„Jó!!!“ ozval se ze dvou hrdel zároveň hlasitý souhlas.
„Ty z toho nemůžou mít rozum!“ protestovala prudce blondýnova manželka.
„Néé!!“ reagovaly holčičky okamžitě a jejich otec se rozesmál na celé kolo, stejně jako strýček č. 1 a 2, tedy Charlie a Bill, který se vydoloval z auta hned po obou sedačkách.
Jejich matka, která v tu chvíli připomínala svou vlastní mámu mnohem víc, než byla kdy ochotna uznat, jen potřásla hlavou.
„Drellko, pomůžeš mi s nimi, prosím?“ poprosila dceru svého bratra, která vyskočila z vozu hned za otcem. „Těm nezodpovědným chytrákům je nesvěřím do rukou…“
„Jasně, teti,“ Cedrella už chytala obě rozjuchané dívenky za ruce, aby se nerozutekly někam do okolních polí a lesů. „Beztak mám hlídání Ronnieho plné kecky,“ zamumlala už téměř neslyšitelně.
„Já to slyšela!“ ozvala se okamžitě její matka Helen, vykládající stejným způsobem jako Ginevra z auta svého mladšího potomka.
Cedrella se jen zaksichtila, protože viděla, že táta Bill sdílí její momentální nadšení z příliš vitálního pětiletého synka, který se už rozhlížel, co by kde vyvedl.
„Já ho pohlídám, teto,“ ozvala se rozumně osůbka, která se vynořila z Hyundai jako poslední.
„Děkuju, Mio,“ usmála se na červenovlásku Helen vděčně.
„Ty né!“ protestoval chlapec, když ho popadla za ramínka právě včas, než stačil skopnout na zem svoji sedačku. „S Miou je nuda!“
Dívka si z toho však nic nedělala a jen převrátila zrak.
Než k téhle hlučné skupině Harry se svým synem došel, nějaké naštvání z toho, že je při příjezdu skoro přejeli, už ho dávno přešlo. Taky díky tomu, že byl jen v půli cesty, když si ho všimla rusovlasá matka dvojčátek a tvář jí rozzářil úsměv.
„Harry! Andy!“
Ginny byla v mžiku u něj a bez nějakých cavyků ho radostně objala. Stejně tak naložila se synem, i když ten se notně vzpouzel a brblal něco o tom, že už není malý.
„Dlouho jsme se neviděli, Ginn…“ usmíval se Harry potěšeně. „Sluší ti to.“
Na hodnou chvíli se do sebe zaklesli pohledem, než je vyrušili ostatní hrnoucí se k uvítání obou Potterových, zatímco Cedrella a Mia doslova honily mladší děti všude kolem. Susan a Helen napodobily Ginny a rovněž oba objaly, s Charliem se přivítali srdečně, s Billem se na sebe spiklenecky šklebili.
K manželovi Ginny, který stál trochu bokem, mírně se usmíval a čekal, až se to hemžení uklidní, napřáhl Harry pravici.
„Je fajn tě zase vidět, Matthew.“
„Nápodobně, Harry,“ opětoval mu sympatický muž pevně stisk. „I s tím zadkem ve sněhu,“ dodal škodolibě.
Harry se na něj zářivě zazubil a zesílil sevření svých prstů.
„Měl by sis zkontrolovat, jestli ti ještě neprošly papíry…“
„To bych nejprve musel nějaké mít,“ kontroval Matt Peverell.
„Říkal jsem to,“ konstatoval klidně James. „Ahoj, strejdo.“
„Čau, chlape,“ uvítal se manžel Ginny stiskem ruky i s jeho synem, když si konečně s Harrym přestali drtit kosti.
„Mamí! Nemohli bychom už jít dovnitř?“ ozvala se zadýchaným hlasem Cedrella, jak na ní z obou stran visela dvojčata a každá ji tahala na jinou stranu.
„To byste skutečně mohli,“ ozval se zpoza brány pobavený hlas. „Pokud už jste se dostatečně předvedli sousedům, tak jen račte,“ drobná světlovláska jediným mávnutím hůlky rozevřela obě kovová křídla dokořán.
„Cathy!“
Ginny už se řítila opačným směrem, aby mohla obejmout další dlouho neviděnou kamarádku. A hlučný dav Weasleyových-Peverellových plus dva Potterové ji následoval.
*
Catherine jim po cestě k domu oznámila, že se Angela věnuje přípravě večeře a poslala proto ji, aby je uvedla dovnitř dřív, než stihnou udělat před bránou zase takový bordel jako posledně, když s sebou Weasleyovi tahali domácí pálenku a sťali se ještě před vstupem.
Všichni Lupinovi už seděli v příjemně vytopeném salonu, ve kterém se odehrálo další srdečné vítání, jež přerušila až paní domu, levitující k hostům plný tác skleniček s alkoholem i džusem pro děti na přípitek a její syn, který nakráčel do salonu pár kroků za matkou s rukama v kapsách tmavě zelených kalhot.
Nejen Harry v duchu uznal, že z Angely je skutečně krásná paní Malfoyová; i ostatní muži si vřelé objímání zjevně vychutnávali, za což si vysloužili nepěkné pohledy svých protějšků.
Následovala hádka o to, kdo bude mít tu ´čest´ a dostane úkol s názvem: „Jak zabavit děti, zatímco se rodiče budou bavit“. Všichni se totiž shodli, že nechat starší – tedy Tobiase a Jamese – aby vymysleli zábavu ostatním – což zahrnovalo Cedrellu, Nica, Miu, dvojčata Grace a Freyu, a taky nejmladšího Ronnieho, by skončilo přinejlepším demolicí poloviny domu. Muži od úkolu dali ruce rovnou pryč a Angela s Cathy takticky ustoupily do kuchyně, takže to zůstalo na Ginny, Helen, Dory a Susan, které nakonec stejně Tobias s Jamesem ukecali, že se dokážou dozorovat sami a dají na ´ostatní děcka´ pozor, přičemž se k tomu přidal i Nico s nabídkou, že je provede horními patry sídla, které ještě neviděli.
Paní domu servírovala jednohubky a alkohol, a s večeří zjevně otálela, ale nikdo si nestěžoval. Malí kouzelníčci dělali nahoře pěkný virvál, ale většina dospělých důvěřovala úsudku Mie, která by určitě přišla žalovat, pokud by to přehnali. Nemluvě o tom, že se předvídavá paní Malfoyová na podobnou situaci připravila a všude byla rozmístěna bezpečnostní zaklínadla, takže se dětem nemohlo stát nic vážného.
Angela zrovna dávala vychladit do lednice předpřipravené zmrzlinové poháry, když si všimla, že její pomocnice Cathy, která byla v sídle už od časného rána, nehybně stojí u kuchyňského okna a hledí ven do tmy.
Ze salonu k nim doléhala ohnivá debata mužů, kteří seděli u hracího stolku s kouzelnickými šachy a zuřivě se o něco hádali, přičemž bílá strana se skládala z Harryho a Matthewa a černá z Billa a Charlieho. Remus jim do toho jenom kibicoval. A její upíří uši slyšely i spiklenecký smích žen, které u krbu popíjely elfské víno. Ještě podvědomě zkontrolovala rachot shora a přistoupila ke světlovlásce, se kterou se za ty roky dokázala sblížit nejvíce ze všech žen v domě. Ne že by se nějak snažila nahradit místo Margaret nebo Darie, to by se jí nikdy ani nepodařilo, ale Catherine byla úžasný člověk i přes všechny tragédie v jejím životě a jako jedné z mála osob si jí Angela opravdu vážila a měla ji ráda.
Položila jí ruku na rameno.
„Oni se objeví,“ pronesla povzbudivě.
Cathy se na ni smutně zahleděla: „Dlouho se neozvali, ani jeden…“
„Já vím… A můj drahý choť si určitě nedá za rámeček, co se mu k tomu chystám říct. Ale jsou v pořádku, neměj strach. Věděly bychom, kdyby s nimi něco bylo.“
„Ty určitě, ale já… Já nikdy nemám ani tušení,“ reagovala Catherine pesimisticky.
„Divila by ses, co dokáže vztah s čistokrevným upírem,“ mrkla na ni spiklenecky. „Pojď, dáme si taky trochu toho vína, ne?“
„Angelo,“ zastavila ji světlovláska váhavě. „Počkej chvilku…“
„Copak? Něco ti vrtá hlavou, viď?“
Cathy kývla: „Já vlastně nevím, jestli chci, aby už se vrátil,“ hlesla. „Nejsem si jistá. Měla jsem se rozhodnout, ale…“
„Nabídnul ti proměnu?“ zeptala se Angela tiše.
Catherine se na ni vyplašeně zahleděla: „Jak…? Já… Nikdo to…“
„Neboj, jen hádám. Všimla jsem si, že nad něčím přemýšlíš už dlouho. Takže ano?“
Její přítelkyně roztřeseně přikývla.
„Bojím se mu na to odpovědět. Uvědomuju si riziko, ale o tom to není. Mám strach z následků.“
„A co ti říká srdce?“ zeptala se Angela.
„Že chci být s ním,“ pronesla Catherine pevně.
Její kamarádka upírka se usmála: „Takže jakákoli tvá odpověď bude správná.“
„Ale…“ nadechla se Cathy k dalším námitkám, než ji Angela rázně přerušila.
„Nebude tě nenávidět za to, když odmítneš, ale… Něco ti řeknu, Cathy. Po bitvě, když… Když přišel o Corvus, jsem se o něj bála, poprvé za celou tu dobu, co ho znám. Bála jsem se, že už to neunese. Ale díky tobě se vzpamatoval. My se s Dracem snažili, ale bylo to málo. Potřeboval nesobeckou lásku a trpělivost a tys mu dala obojího dostatek. A ta jeho nabídka, to je celoživotní závazek. Znamenáš pro něj mnohem víc, než ti vůbec říká.“
Cathy na ni po tom proslovu chvíli překvapeně hleděla, než se jí na tváři rozlila úleva. A pak upírku pevně objala.
„Děkuju, Angelo.“
„Nemáš vůbec za co…“
Když se od sebe odtáhly, Angela zbystřila a naklonila hlavu na stranu.
„Co je?“ ptala se Cathy hned.
Angela se mírně pousmála a ještě předtím než odpověděla, halou k hlavním dveřím proletěl malý uragán s plavými vlasy. Netrvalo dlouho, a vstupní halou se rozlehl pobavený smích mladých hlasů.
„Další hosté,“ oznámila Angela spokojeně a zamířila je uvítat s Cathy v patách.
586 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...