Skip to content

Část sedmá – VI. Svatba

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Duben 2005

 

Důstojný poklid sídla rodu Malfoyů v časném odpoledni narušily nezvyklé hlasy. Stupňující se halas a smích ve vstupní hale i venku před domem vytrhly Lionela z už tak neklidného spánku.

Natáhl ruku a poslepu hmátl po svých fungl nových hodinkách. Kromě určení času, data a dokonce světové strany, dokázaly poslat zprávu – a v případě nutnosti i nouzový signál – do jiných, téměř totožných hodinek. Pro něj byly až moc nóbl, ale nahlas by to Kendallovi, který je koupil v rámci příprav na jejich plánované cestování, nepřiznal ani za svět.

Otráveně pootevřel oči na úzkou škvíru, jen aby si potvrdil, že je na vstávání nechutně brzo a s povzdechem je šoupl zpátky na noční stolek u jejich postele. Organizátoři té tak očekávané události v čele s Catherine Prewettovou byli teda pěkně přemotivovaní a podle všeho začali strašit s přípravami o dost dřív, než bylo nutný. A na to, že se měli přednostně věnovat vybudování velkého stanu a svatebního altánu mimo hlavní pozemky, dělal někdo podezřelý kravál přímo v domě. Uměl si živě představit, jak bude z tohohle halasu nadšený ženich, který neoblomně trval na tom, že víc otrapů, než bylo doposud absolutně nevyhnutelné, za zabezpečenou hranici prostě nepustí.

S vědomím, že už znovu určitě neusne, se přetočil na druhý bok. Kendall spal tvrději než on, čelem k němu, s jednou rukou pod polštářem. Lionel si chvíli prohlížel jeho obličej, a až když si byl jistý, že nevnímá okolí, natáhl ruku a jemně mu shrnul rozcuchané vlasy z čela. Bulagra věděl, kdy příště si budou moct dovolit tak pohodlný a bezpečný odpočinek…

Feles je ukecala, aby zůstali až do svatby, což bylo dneska. Další přemlouvací páku na ně neměla. Už tak se na Malfoy Manor zdrželi mnohem dýl, než počítal a bylo načase se vypařit. Ačkoliv musel uznat, že těch devět týdnů bylo strašně fajn.

Domov Feles a Falca byl zabezpečený snad líp než samotné Bradavice a až příliš rychle si s Kendallem zvykli na volnost a otevřenost, kterou si v něm mohli dovolit. A taky se vůbec nenudili. Feles na ně neměla kvůli školním povinnostem moc času, tak požádala svého nastávajícího chotě, aby je něco naučil místo ní. Z plavovlasého pána domu sice ochota k tomu, aby je nějak zabavil, zrovna netryskala, ale když už se do nějakého cvičeníčka s nimi pustil, stálo za to. Nesčetněkrát po tréninku s ním skončili oba polomrtví.

Jejich čas strávený v bílém sídle tak rozhodně nebyl vyplýtvaný a dost si ho užívali. Trochu jim to kazily akorát dvě věci…

Od Serpense věděli, že jeho kreténský strýc se po něm stále aktivně shání. Bylo jen otázkou času, než je na lovu vyhmátne někdo, kdo usiloval o to vlézt neoficiálnímu Gor´namskému šéfovi do zadku. To riziko nad nimi viselo pokaždé, když opustili sídlo a na náladě jim zrovna nepřidávalo.

A pak tu byl taky Kendallův marný pokus o usmíření s rodiči. Feles přinesla jeho dopis zpátky nepřečtený, s celkem jasným vzkazem od hlavy klanu – pokud by dal Kendall Lionelovi okamžitě kopačky a připlazil se domů poníženě omluvit, tak prý Darius Rowann zváží, že mu tu nechutnou zradu celé rodiny odpustí. Kendall na to nic neřekl, jen vzal ten neotevřený dopis a spálil ho. Dobře si pamatoval, že tu noc už nebyla s jeho Modroočkem vůbec řeč…

Sjel po Kendallově tváři dolů, přes bradu až na krk a zastavil prsty na místě, kde téměř neznatelně tepala jeho krev. Ne poprvé ho napadlo, jak je od něj parádně sobecké, že Kendalla takhle táhne s sebou k životu na útěku. On sám jinou možnost neměl. Kdyby napochodoval před strýce, ať už s omluvou nebo výmluvou, dopadlo by to v každém případě katastroficky. Bylo fuk, co by řekl. Sergios by to neakceptoval a chtěl by ho jen potrestat. A nikdo by mu v tom nezabránil…

Jen z té myšlenky mu přejel mráz po zádech. Stáhl ruku zpátky k sobě, ale zároveň se pošoupl blíž ke svému nehybnému příteli.

Nebylo by pro Kendalla lepší, kdyby ho tu nechal a práskl do bot sám? Kvůli vztahu s ním se mu převrátil život aristokratického upíra naruby. On sám neměl problém se výsostné pozice v klanu Gor´namů vzdát, ale měl snad právo požadovat to samé i po něm?

Co když pak začne Kendall litovat, že všechno v Anglii opustil a odešel s ním? I když měli v plánu se někdy později vrátit, na nápravu jeho reputace už bude dávno pozdě. Teď by to přece ještě šlo. Kendall dal sice jasně najevo, že se ho nevzdá, ale taky mohl dát kopačky on jemu…

Zničehonic, bez jakékoli změny v pozici nebo výrazu, se do něj zabořily jeho oči. Lionel překvapeně vydechl. Vůbec nepoznal, že už je Kendall taky vzhůru. Nic neřekl, jen na něj upřeně, až skoro vyčítavě hleděl.

Trochu se pod tím pohledem ošil: „Hele, já za ten rambajz nemůžu…“ zamumlal chabě.

V příští chvíli měl na rameni ruku, která ho prudce převrátila na záda. Pak se k němu Kendall sklonil tak blízko, až ucítil na tváři jeho dech.

„Jestli okamžitě nepřestaneš, tak si mě nepřej,“ vylezlo z něj trochu chraptivě.

Ztěžka polkl: „S čím mám jako přestat?“ snažil se znít nechápavě, ale bylo mu jasný, že to moc nevyšlo.

„S vymýšlením blbostí,“ procedil Kendall.

Lionelovi se sevřelo hrdlo. „Kenny, já…“

„Odejdu s tebou a tečka. Tak snadno se mě nezbavíš, Lvíčku,“ přerušil ho rázně a než mohl nějak reagovat, začal ho Kendall líbat. A to takovým způsobem, že se mu udělalo pěkné horko.

Chtěl k němu vztáhnout ruce, ale Kendall mu to nedovolil a doslova ho přišpendlil k pelesti celým tělem.

„Zatraceně… Kendalle…“ vyrazil ze sebe třaslavě, když se horké, pevné rty přesunuly na jeho krk. Na kratičký okamžik ucítil na kůži dráždivý dotek jazyka, než Kendall zvedl hlavu.

„Když už jsme oba vzhůru, tak toho můžeme využít, ne?“ nadhodil jeho překvapivě aktivní přítel vyzývavě.

„No…“ Lionel se na okamžik zadrhl a opětoval ten naléhavý pohled. A pak, aniž by si to uvědomil, mu rty roztáhl úsměv. V Kendallově náruči se dalo na ´blbosti´ zapomenout snadno. „Protestovat nebudu.“

*

 

Kendall věděl, že Lionel vázanky vždycky nesnášel. Ale tu, co si zrovna marně pokoušel upravit na krku, musel podle toho vražedného výrazu bytostně nenávidět. Po třech minutách, během kterých si vyslechl velmi bohatou sbírku upírských i lidských nadávek, už to nevydržel. Dokončil poslední vyrovnávací kouzlo na saku a přistoupil k němu.

„Ukaž, prosím tě,“ vzal ho za loket a otočil od vysokého zrcadla k sobě.

Lionel ho nechal, aby vzal tu neposlušnou věc do rukou místo něj, ale pořád se u toho mračil jako kakabus: „Že zrovna Feles bude chtít, abychom tu dělali kašpary,“ brblal pod nosem, zatímco mu úspornými pohyby vytvářel z pomuchlané kravaty úhledný uzel.

„Je to jen na obřad, však tě neubyde,“ chlácholil ho Kendall a snažil se zkrotit svoje pobaveně cukající koutky. „Nemluvě o tom, že ti to sluší,“ oznámil mu vzápětí.

Pan Bezdůvodně Nabručený šlehl pohledem po svém odrazu v zrcadle: „Pche, akorát tak teď pasuju ke tvým očím.“

Pobaveně zvedl obočí: „A to je snad špatně?“

Lionel na něj chvíli beze slova civěl, než ho docela neurvale popadl za klopy nažehleného saka, až se Kendall překvapeně zapotácel. Frontální útok na svoje rty nečekal, ale i tak měl sotva po třech vteřinách nutkání z Lionela tu kravatu zase hezky rychle strhnout a to spolu s košilí i kalhotami…

Kruci… Měl jsem to přesvědčování v posteli nechat na jindy.

Sevření kolem jeho krku trochu povolilo a žádoucí rty se s úšklebkem odtáhly: „Proč jako?“

Přitáhl si Lionela za pas blíž: „No, v téhle náladě budeme mít asi docela problém dnešní noc ve společnosti přetrpět.“

Výraz, který se objevil na Lionelově tváři, se mu vůbec nelíbil. A oprávněně. Vzápětí totiž dostal další polibek, a když byl z něj posléze propuštěn, cítil se jako by ho něčím krásně měkkým pořádně bacili po hlavě. Nemohl si v ten okamžik vybavit lepší pocit a bezděky ho napadlo, jestli to takhle mezi nimi bude fungovat vždycky.

Docela pracně hledal znovu hlas: „Pokud to bylo poděkování za tu kravatu, tak ti ji budu klidně vázat každý večer.“

Lionel mu věnoval potměšilý úsměv: „Ne, to bylo proto, aby se tak neklepaly nohy jen mně.“

*

 

Zpětně mu bylo postesknutí Feles, že přijdou tak čtyři lidi, k smíchu. Ačkoliv byla většina těch, kteří by se téhle slávy určitě s nadšením zúčastnili, Bulagražel roztroušena hned po několika hřbitovech, nakonec to na tak prťavou akci nevypadalo. Přinejmenším bylo jasný, že nevěsta, která byla zatím zalezlá v útrobách malfoyovského sídla, nebude kráčet k oltáři prázdnou uličkou.

Lionel uzmul z přichystaných táců dvě skleničky se šampusem a nenachytán je propašoval až ke Kendallovi, který postával po straně slavnostně vyzdobeného stanu, v němž už to šumělo hlasy čarodějů i upírů. Na západě se třepotaly už jen poslední červánky, ale všude kolem byl rozházený dostatek kouzelných světel, proti kterým neměl jarní soumrak šanci.

Jeho přítel v tmavě modrém kvádru a s vlasy staženými do frajerského culíku vypadal jinak, než jak na něj byl v poslední době zvyklý. A byla to změna jen k lepšímu. Pokud nepočítal nastávající novomanžele, vůči kterým by to nebylo fér, měl nejhezčí doprovod rozhodně on.

Kendall výjimečně ani neprotestoval, když mu strčil šáňo pod nos. Postavil se vedle něj a stejně jako on se docela zvědavě zahleděl na tu nezvyklou sešlost.

Na první pohled poznal skupinku Weasleyových, po bitvě u Bran poněkud prořídlou, ale furt dost hlučnou. Mimo jejich super-zaklínače Billa Weasleyho s manželkou a miminem, na které se aktuálně zaměřovalo nejvíc pozornosti, do ní patřili jeho rodiče a taky dva se vší pravděpodobností bratři, jeden z nich rovněž s ženským protějškem. Poslední zrzavá členka téhle čistě kouzelnické famílie – Ginevra – byla v domě u chystající se nevěsty společně s Prewettovou.

Další mudrující kroužek, už méně početný, se shromáždil kolem Felesina otce v parádním fialovo-nachovém hábitu. Při příchodu se jim představili jako Lupinovi. Jejich synek, který pro změnu přitahoval pohledy hostů extrémně častými změnami barvy vlasů, pobíhal kolem stanu společně s potomkem Harryho Pottera. Ten jejich směrem neustále vysílal přísné kontrolní pohledy, jelikož u toho nadělali strašně kraválu. Až musel obdivovat takový výkon u dvou malých děcek.

Kupodivu se Tobias Lupin i James Andrej Potter instinktivně vyhýbali velkým obloukem stolu, u kterého vysedávali dva upíři, a to ačkoliv si jich ani jeden z nich nevšímal. Serpens se ohodil komplet do černého, což sice značilo, že nejspíš ještě drží smutek, ovšem nezabránilo mu to v utahování si z od pohledu poněkud toporného ženicha, kterému šel za svědka. Svědkyní nevěsty pak byla Catherine Prewettová, která se s upírským svědkem hezky sladila, jelikož ji předtím potkali vystrojenou v černobílém kostýmku jak ze žurnálu.

Nad tácy se šampaňským pak postávala ředitelka Bradavic, k Lionelovu překvapení v družném hovoru s jednou z mála přeživších členek jejich Rady Vznešených – Merene. Vedle nich nervózně přešlapovala mlaďounká houžev, která prý před měsícem nastoupila do Bradavic jako učitelka Lektvarů. Feles ji podle všeho dostala na starost a docela tu obrýlenou hubeňouru teda litoval. Čarodějka se mezi ostatními přítomnými asi moc necítila a vyvaleně koulela očima všude kolem, jako by snad byla mudla.

Celkem se na svatbu Feles a Falca sešlo i s dětmi přes dvacet osob, plus kapela, která už si v načančaném altánu ladila nástroje. Byla čistě upírská a nutno konstatovat, že ji Feles vybrala na jejich doporučení, vzhledem k jejich početným zkušenostem s upírskými bály.

I po všech průserech a protáhnutí jejich jmen tím největším bahnem bulváru to vypadalo, že Angele Blackové i Draco Malfoyovi přece jen zůstalo dost lidí, kteří jim přáli štěstí a chtěli s nimi tenhle den sdílet. Podle něj si nějakou tu pohodu bez démonů fakt zasloužili. Otázkou zůstávalo, jestli si něco takového zaslouží i on s Kendallem…

Ozvalo se jemné cinknutí, které ho vyrušilo z pozorování vyšňořených svatebních hostů. To Kendall ťukl do jeho sklenice, na kterou krapet zapomněl. Pozvedl ji a trochu si usrkl. Sekt byl správně vychlazený a bylo jasné, že jim půjde pěkně rychle do hlavy.

Kendall si rovněž upil a nespustil z něj přitom oči. Pak z něj očekávatelně vypadla zvídavá otázka: „Na co jsi to právě myslel?“

Pokrčil rameny: „Na nic důležitýho.“

„Takže na žádné…“

„Žádné blbosti, neboj.“

Kendall na něj ještě chvíli nedůvěřivě hleděl, než se uvolnil a usmál. Když se k tomu přidaly odlesky magických světel v těch jeho neuvěřitelných očích, Lionelovi podezřele změkla kolena. Měl chuť kecnout si do trávy a jen se tiše kochat tím, že tenhle upír patří jemu…

Vzápětí však Kendallův úsměv zmizel a on sám taky trochu ztuhl. Temným lesem se k ozdobené mýtině někdo rychle přibližoval, a to příliš rychle na člověka, takže to musel být upír.

Obezřetně se otočili směrem k lesu a vzápětí zjistili, že se spletli. Byla to upírka.

Mezi stromy se vynořila vysoká světlovláska v úzkých šatech, i na jejich poměry obdivuhodnou rychlostí přeběhla trávník, a než se stačili vzpamatovat, vrhla se Kendallovi kolem krku, až mu skoro vyrazila šampus z ruky. Lionelovi cukla ruka k hůlce, než si uvědomil, že upírku zná.

„Čau, bratránku!“ vlepila příchozí překvapenému Kendallovi pusu na obě tváře.

Lionel protáhl obličej a hodil do sebe zbytek sektu na jeden zátah.

„Ariano… Co ty tady?“ Kendallův překvapený výraz se v okamžení změnil ve víc než potěšený.

„Přesvědčila jsem Feles, že bys rád viděl někoho z rodiny. Někoho normálního teda,“ zdůraznila s úšklebkem.

„Kde jsi prosím tě zrovna ty narazila na Feles?“ nechápal Kendall.

„Byla jsem s otcem v lesním sídle a potkala jsem ji, když chodila s oznámením. I když mi strašně dlouho nechtěla přiznat, že ví, kde jsi. Neodpustím jí, že mě nechala tak škemrat,“ odfrkla si. „Pamatovala jsem si, že to byla jediná učitelka, o které jsi říkal, že jí důvěřuješ, a když jsem se pak doslechla, že jste utekli, bylo mi to jasný,“ Ariana na vteřinu přestala drmolit a posunula si Kendalla dál od sebe. Pak uznale pokývla: „Teda z tebe je vážně fešák.“

Kendall ne zrovna skromně pokrčil rameny: „Díky. Taky ti to sluší, sestřenko. Jako vždycky.“

Ariana mu věnovala široký úsměv, než se obrátila k Lionelovi, který se snažil moc neksichtit.

Upírka si ho okatě prohlédla od hlavy až k patě a znovu se otočila na svého bratrance: „Tak to je ten tvůj vyvolený?“

„Jmenuju se Lionel,“ ozval se nevraživě, nevrlý z toho, jak se ta krasotinka ke Kendallovi pořád lísá.

„Jasně, omlouvám se,“ konečně pustila Kendalla z fialově nalakovaných spárů a napřáhla k němu ruku. „Ariana Rowann, Kendallova sestřenice z druhého kolena.“

Překvapený Lionel její gesto opětoval: „Těší mě.“

„Určitě ne víc než mě!“ rozzářila se najednou Ariana. „Byla jsem na tebe hrozně zvědavá!“

Nechápavě na ni civěl, stejně jako Kendall.

„No, moc na mě nekoukejte,“ vrazila si upírka ruce v bok. „U nás doma se neřeší nic jiného, než jak jsi našeho svatého Kendalla svedl a strašně zkazil.“

Lionel vyprskl smíchy, po tom neuvěřitelném prohlášení si nemohl pomoct. Ariana si u něj pomalu nabírala sympatie: „Svedl? Já?“

„Máš snad dvojče, které se jmenuje stejně?“ ušklíbla se.

„Pokud vím tak ne,“ usoudil pobaveně.

„Škoda. Taky bych si dala říct. Vůbec se nedivím, že ses nechal udolat, bratránku,“ dodala Ariana se spikleneckým mrknutím.

Kendallova obvykle důstojně bledá tvář mírně znachověla, zatímco Lionel se jen spokojeně cenil.

„Díky za poklonu.“

Ariana předvedla ukázkové pukrle: „Není zač.“

Kendall se konečně trochu otřepal: „Tak počkat, Lionel mě ne…“

Sestřenka už ho však neposlouchala: „No, nic, jdu prozkoumat občerstvení. Zatím, kluci! A jo,“ zastavila se ještě a zazubila se na ně přes rameno: „Pasuje vám to.“

Lionel měl dojem, že občerstvením nemyslela tahle upírská slečna jednohubky, ale každopádně mu to bylo úplně fuk. Zvlášť po její reakci… Rozhodně nečekal, že by ho někdo z Kendallovy rodiny takhle otevřeně přijal. A byl to strašně fajn pocit.

„Máš víc takových příbuzných?“ protáhl významně.

Kendall si povzdechl: „Kéž by. Nějaké bych ti půjčil.“

*

 

Kendall určitě nebyl sám, kdo bez váhání uznal, že nastávající paní Malfoyová je v bělostných šatech s dlouhými rukávy a střídmým výstřihem ve zvláštním světle zelenkavém odstínu jednoduše dech beroucí. Nejen Falco z ní byl očividně na větvi a její otec Sirius Black se po dceřině boku pyšně naparoval. I když ještě lépe stejně vypadala, když ji předal ženichovi, který měl na sobě slušivý oblek v doslova zmijozelských barvách. Co si všiml, tak měli oba pro zelenou docela slabost.

Samotný, ne příliš dlouhý obřad proběhl v povzneseném duchu, kdy ženich i nevěsta vypadali, že svoje okolí skoro nevnímají a moc se tomu ani nedivil. Nejspíš jim po těch letech, kdy se potáceli od jednoho problému ke druhému, něco tak normálního jako svatba přišlo dost neuvěřitelné. Nemluvě o pečlivě udržovaném tajemství, jež ještě nebylo pod šaty Feles vidět a o kterém s Lionelem věděli jako jedni z mála.

Po rozjařených gratulacích a nezbytném prvním přípitku se svatební oslava pěkně rozjela. Feles jen zářila, Falcův výraz pro jednou taky trochu roztál, upírská kapela se do toho obouvala, jako by hrála na největším banketu roku a všichni přítomní se vesele bavili.

Lionel se sice nejprve cukal, že ze sebe nebude dělat blbečka, ale nakonec se nechal přesvědčit, aby si s ním zatancoval. Z počátku se sice neustále ohlížel po ostatních, ale když mu konečně došlo, že se na ně nikdo z přítomných nedívá skrz prsty, uvolnil se a dokonce navrhl, aby pro oživení předvedli dva tradiční upírské tance. Nutno říct, že je ostatní hosté odměnili nadšeným aplausem a nikomu nevadilo, že místo obvyklého páru se na parketu předvádějí dva mladí upíři.

Když jim pak ale chtěl dojít pro něco k pití, Lionel ho místo toho odtáhl za ruku ze stanu ven. Nebránil se tomu, protože měl stejné nutkání – chtěl s ním být na chvíli o samotě. Tahle svatba pro ně byla dost neobvyklý zážitek. Nikdo je neodsuzoval ani nepomlouval. Nakonec je mezi sebe přijali úplně cizí lidé. Bylo to nečekané, zvláštní a oba za to byli vděční.

Zůstali stát nedaleko zářícího stanu, na hranici světla a tmy, Lionel ho pořád držel za ruku a najednou vypadal, že neví, co říct.

Měkce mu přejel palcem po kůži: „Nemusíš nic říkat, Lio,“ pronesl tiše. „Cítím to stejně. A jsem hrozně rád, že jsme na Malfoy Manor ještě zůstali.“

Lionel na něj nejprve beze slova hleděl, než se tak nějak napůl smutně, napůl šťastně uchechtl: „Já taky.“

 

I když ho Kendall ujistil, že mu rozumí, přece jen tu bylo něco, co chtěl vyslovit nahlas. Akorát k tomu najít odvahu. Sevřel jeho ruku pevněji a rozpačitě přešlápl. Kendallův výraz zvážněl, ale nepromluvil a jen čekal, co z něj vypadne.

Myslel, že mu šampus trochu rozváže jazyk, jenže to by asi musel vypít celou lahev.

Nebuď srab, sakra, nakopl se vnitřně.

„Kenny, chtěl bych…“ odhodlal se konečně a přesně v tu chvíli se mu všechny chloupky vzadu na krku postavily do pozoru.

Pustil Kendalla, prudce se obrátil a zároveň si nemohl pomoct, aby o krok necouvnul. Kendall si nového příchozího, který se u nich zjevil tak rychle, že to ani jejich upíří smysly nedokázaly zaregistrovat dřív, všiml sotva vteřinu po něm a ostražitě se nahrbil.

Lionel naprosto chápal, že Falco odmítl pustit přes zabezpečené hranice pozemků tolik lidí a proto přichystali svatební slavnost mimo ně, a nemohl mu to ani v nejmenším vyčítat. Ale v ten okamžik za to rád fakt nebyl. Celou mýtinu měli začarovanou před mudly, ale s dalšími zabezpečeními si nelámali hlavu. Nebyl pro to důvod, aspoň ne zjevný…

„Tak přece. Konečně jsem tě našel, synovče,“ sotva dva metry od nich se tyčil vysoký upír v dokonale padnoucím obleku a probodával ho očima.

Lionel měl v hlavě pusto prázdno a nedokázal reagovat. Chtěl jen popadnout Kendalla a utéct stejně jako předtím ze školy, ale nohy jako by mu vrostly do země.

Neuvědomil si, jaké to bude stát před strýcem teď, když už Sergios věděl, co prováděl za jeho zády. Že před ním tajil milence, a to navíc Rowanna. Nechal se ukolíbat pohodou v sídle Malfoyů, povolil v obezřetnosti a teď se mu ta lehkovážnost vrátila zpátky jak bumerang a dala mu parádní ťafku. Vždyť dobře věděl, že ho strýc nenechá jen tak být…

„To už neumíš ani řádně pozdravit člena vlastní rodiny?“ protáhl Sergios.

Pod tím ostrým, odsuzujícím pohledem Lionela mrazilo do morku kostí a strýcův hlas mu zauzloval hrdlo spolehlivěji než provaz. Dodatečně si všiml i dvou poskoků za jeho zády – strýc byl tentokrát obezřetnější a nehodlal ho nechat proklouznout jako posledně. Uvědomil si, že se mu roztřásly ruce a křečovitě je sevřel v pěsti.

„Však já tě zase naučím způsobům. Tak jdeme,“ procedil strýc rozkazovačně a natáhl k němu ruku.

Se vzrůstající hrůzou zíral na tu nemilosrdně se přibližující hrozbu, a i když v duchu sám sobě nadával, nedokázal se ani pohnout. Celé jeho tělo do poslední buňky si pamatovalo, co ten tón a panovačné gesto znamenají. Čekalo ho ponížení a bolest. Spousta bolesti.

Jenže než na něj strýc stačil dosáhnout, Kendall se postavil před něj a hrubě odstrčil upírův pařát stranou.

„Lionel s vámi nikam nepůjde,“ zavrčel jeho přítel tónem, jaký od něj ještě nikdy neslyšel. Kendall vypadal jako ztělesnění hrozby a vzteku. Až ho to probralo z toho hnusně ledového zkamenění.

Strýc na Kendalla zaměřil znechucený pohled: „Milerád poskytnu stejnou lekci chování i tobě, rowannský spratku.“

Lionel se při té výhrůžce celý přikrčil. Zuřivě potlačil vlastní strach, vztáhl ruku a sevřel Kendallovo rameno, napjatě zaměřený na každý strýcův pohyb.

„Nemyslete si, že se vás bojím,“ procedil nahrbený Kendall mezi zuby, s prsty přitisknutými na dřevě hůlky, která se jako vždycky schovávala v pouzdře na jeho boku.

„Žádný respekt, jen naivní vzdor,“ zasykl Sergios hlasem plným opovržení. „Lionel byl kdysi taky takové nevychované smrádě. Jak sis mohl dovolit ho znovu takhle zkazit poté, co mi dalo tolik práce vštípit mu správné chování?“

Kendall ho poslal v upírském jazyce do prdele. A to tak obhrouble, až Lionela šokovalo, že takový výraz vůbec zná. A paradoxně mu to i přes konfrontaci se strýcem udělalo pošetilou radost. Instinktivně sevřel jeho rameno ještě pevněji, odhodlaný nehnout se od něj ani na centimetr.

Strýcův výraz zkameněl: „A navíc naprosto nevhodné chování ke starším. Jak vidno, doma tě neuměli vychovat.“

„To spíš ty bys potřeboval naučit způsobům, Gor´name,“ ozvalo se jízlivé, ale velmi studené prohlášení. „Přijít někam nepozván a ohrožovat hosty je dost drzé v každém případě.“

Lionelova napjatá křeč trochu povolila, když zjistil, že se jim po boku objevili Serpens a Falco. Strýc se na narušitele jejich rozhovoru zahleděl velmi otráveně. Ale než se stačil ohradit, vložil se do toho i Falco.

„Máme tu soukromou oslavu, takže vás musím požádat, abyste odešel,“ prohlásil mrazivě blonďák.

„Jistě,“ přitakal Sergios překvapivě ochotně. „Mým záměrem rozhodně není poctít tuhle ubohou sešlost svou přítomností. Ale neodejdu sám.“

„Pokud se k tobě na odchodu někdo z té naší ubohé sešlosti dobrovolně přidá, nemáme důvod tomu bránit,“ vycenil na něj zuby Serpens. „Ale nevšiml jsem si, že by tu někdo takový byl.“

Strýc přesunul pohled zase na něj: „Synovče, odcházíme.“

Lionel naprázdno otevřel ústa. Jeho statečnější já chtělo Sergiose odpálkovat podobně nevybíravě jako Kendall, ale krk měl pořád zacpaný úzkostí.

„Nenuť mě se opakovat,“ zasyčel Sergios.

„Já to zopakuju klidně – Lionel nikam nejde,“ vpálil mu do ksichtu Kendall ještě hrozivěji než prve.

Strýc po něm šlehl pohledem: „Ty drzý malý…“

„Pane Gor´name, jaké milé překvapení,“ přerušil jeho nadcházející nakvašený proslov hlas Feles, která se lehkým krokem přesunula přímo před Kendalla, takže teď byli oba za jejími zády, zatímco měla po boku novomanžela a Serpense. „Přinesl jste nám snad svatební dar?“

Sergios Gor´nam jí věnoval pohled, pod kterým by se každý druhý rozbrečel a škemral o milost. Čerstvě provdaná upírka se jen trochu víc narovnala.

„Feles… Výborně. Rád bych si s tebou něco objasnil. Ti dva byli celou dobu tady, že ano? Lhala jsi mi.“

„Neměla jsem žádnou povinnost vám oznamovat, kde jsou,“ reagovala nevěsta důstojně.

„Tomu říkám výchova,“ založil si ruce za zády strýc. „Tohle je na té ubohé škole učíte? Přetvářku, bouření proti dobrým mravům i morálce? Ani si nechci představovat ty nechutné věci, které…“

„Kroťte se, Gor´name,“ zasykla Feles studeně. „Nic nechutného se pod mým dohledem ve škole nikdy nedělo.“

„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím!“ odpálkoval ji Sergios. „Tihle dva nemravní spratci…!“

„Podle mě nedělali nic nemravného,“ usekla ho znovu už dost nezdvořile.

Sergios se ohavně usmál: „Můj synovec nastavuje svůj zadek Rowannovi! To tady nikomu z vás nepřijde nechutné?“

Na mýtině se rozhostilo dusné ticho, ve kterém si teprve všiml, že kapela ve stanu dávno přestala vyhrávat. Nejspíš už měli pozornost i všech ostatních. To jim tedy zařídili pěkné divadlo…

Feles si nadzvedla dlouhé šaty a postoupila k jeho napruženému strýci o krok blíž. Kdyby těsně vedle ní nestál její novomanžel s očividně všemi svaly napnutými a připravený ji bránit, měl by o ni Lionel strach.

„Právě teď jste nechutný vy, Gor´name,“ usoudila Feles tvrdě. „Odejděte. Teď hned.“

Gor´nam se k Feles prudce nahnul s neskrývanou nenávistí v očích: „Měla by ses odklidit zpátky do té špinavé díry, odkud tě naše rasa vytáhla, ty malá kočičí čubko!“

Ani pořádně nedořekl. Falco samozřejmě nehodlal tolerovat urážky na adresu své novomanželky a dost neurvale smýkl Gor´namem stranou. Vypadal, že si klidně zasviní i ten svůj parádní oblek, jen aby si to s ním mohl vyřídit ručně.

„Vypadněte, než zapomenu na způsoby já,“ oznámil mu hlasem jako kámen.

Lionel by přísahal, že z něj vidí vycházet mrazivou páru jak z kusu ledovce. Nemluvě o tom, že Kendall působil dost podobně.

Sergios si s hrozivým výrazem důležitě urovnal sako: „Bez svého synovce neodejdu.“

„Ale odejdete,“ zopakovala mu Feles už zjevně nasraná s hůlkou v ruce. „A to okamžitě.“

Strýc ignoroval hrozbu, kterou jako zatraceně dobrá čarodějka představovala a znovu zabodl pohled do něj: „Lioneli? Říkám to naposled. Ke mně.“

S rukou pořád na Kendallově rameni se trochu třaslavě nadechl: „Nikdy,“ dostal ze sebe konečně a sám se musel pochválit, že to znělo dost odhodlaně.

Strýcův výraz byl v tu chvíli skoro nepopsatelný. Nejspíš si pořád myslel, že se prostě nevzmůže na odpor.

Kendall mlčky natáhl ruku a chytil ho kolem pasu. Přesně to potřeboval, aby zadusil i poslední záchvěv hrůzy, která se ho při pohledu na strýce zmocňovala.

„Otci vyřiď, že se vrátím domů, až ty tam nebudeš, strýčku,“ prohlásil s úšklebkem a fakt si to oslovení vychutnal.

*

 

Feles se s šustěním šatů a s rukou ochranitelsky přiloženou na břichu usadila na lavičku v opuštěném altánu, kde si sotva před pár hodinami řekli s Falcem ano, zatímco oni zůstali ruku v ruce stát.

Kendall ho od chvíle, co konečně vypoklonkovali nevěřícně nakvašeného strýce zpátky do tmy, nepustil z dosahu. Feles sice vybudovala kolem mýtiny provizorní ochrannou hranici, ale jen Kendallova blízkost mu dodávala jistotu a pocit bezpečí, takže se tomu ani náhodou nebránil. Falco jim sice nechal soukromí a zůstal ve stanu, ale hlídkoval a nespustil z altánu zrak.

„Mrzí mě to, kluci,“ vydechla nevěsta ztěžka. „Nenapadlo mě, že se o té svatbě dozví a bude vás tu znovu hledat.“

„Ten hajzl už tu někdy předtím otravoval?“ zeptal se zachmuřený Kendall.

Nepřestal mluvit vulgárně, což byla neklamná známka, že je ještě pořád pěkně naštvaný. A on měl chuť dát mu za to pořádnou pusu.

Feles k nim trochu provinile vzhlédla: „Jo… Poslala jsem ho do háje. Moc se mu to nelíbilo…“

„Nic by se nezměnilo, i kdybys nám o tom řekla,“ usoudil Kendall pochmurně.

Na moment se rozhostilo ticho. Feles se nadechla, ale on ji předběhl.

„Už tu nemůžeme zůstat,“ pronesl pevně. „Raději hned zítra odejdeme.“

Kendall se po něm podíval a očekávatelně nic nenamítal. Jen Feles to zkusila, jak jinak.

„Kvůli tomuhle nemusíte hned pryč. Klidně můžete…“

„Vrátí se znovu,“ přerušil ji neoblomně. „Už tak má na tebe pifku, Feles. Můj strýc je nebezpečný hajzl. Nechci, abys ještě někdy musela stát mezi ním a námi.“

Feles na něj chvíli překvapeně hleděla, než odevzdaně přikývla a vstala: „Dobře. Násilím vás tu držet nebudu.“

Pak se protáhla kolem nich a zamířila zpět ke svému manželovi. Dívali se za ní, jak k němu došla, a počkali, až si ji Falco zase odvede mezi hosty.

„Vypadala smutně,“ pronesl Kendall.

„To jo,“ uchechtl se nevesele. „Skoro bych si myslel, že jí budeme chybět.“

Kendall se na něj vážně zadíval: „Jsi v pohodě?“ zeptal se tiše.

„Naprosto,“ přitakal okamžitě. „Konečně mi došlo, že se mu dokážu postavit – s tebou. Do dneška jsem netušil, že dokážeš působit tak děsivě.“

Kendall si ho přitáhl blíž a pevně ho objal: „Nedovolím, aby na tebe ještě kdy vztáhl ruku,“ hlesl mu přímo do ucha.

Lionel se pomalu, s hrdlem staženým nadechl vůně, kterou cítil z jeho vlasů: „Já vím.“

***

 

Jelikož se ani jeden neuměli přemisťovat a mudlovská veřejná doprava se po válce s démony vracela k normálu jen velmi pozvolna, neměli na výběr zrovna moc způsobů, jak pohodlně opustit britské ostrovy. A tak dali na doporučení jejich nezapomenutelné učitelky.

„Tak… A jsme tu,“ zastavila se poněkud skleslá Feles u posledního vagonu večerního – a taky ten den jediného – rychlíku do Francie a obrátila se k nim. „Vím, že dáváte pozor hlavně jeden na druhého, takže… Hlídejte i sami sebe, jo?“

Kendall jen beze slova vážně přikývl, zatímco Lionel si stáhl už zbytečné sluneční brýle z nosu a mrkl na ni: „To je jasný, když teď nebudeme mít tebe, abys nám zachraňovala zadky.“

Chvíli na něj koukala.

„Vždycky mě budete mít,“ ujistila je pak tiše. „Rozumíte, vy dva?“

Ani jeden nevěděli, jak na to reagovat. Feles potřásla hlavou, jako by bránila sama sobě říct něco dalšího a zkontrolovala čas na nádražních hodinách.

„Ještě byste měli něco vědět… Požádala jsem o pomoc Serpense a trochu jsme rozhodili sítě v upírské komunitě. Vypadá to, že se najde spousta upírů, kteří neschvalují způsob, jakým se tvůj strýc ujal vedení nad klanem, Lioneli. Když se to vezme za správný konec, mohli by tě proti němu podpořit před Radou Vznešených. Jestli se teda někdy vrátíte…“ dodala nejistě.

„Vrátíme,“ reagoval za oba Kendall a dokonce zněl dost přesvědčivě.

Lionel na upírku zamyšleně hleděl a přemítal, jak by to asi dopadlo, kdyby se tehdy Feles neujala Noční třídy a oni by ji s Kendallem nepoznali. Kdysi si myslel, že celý jeho život za moc nestojí. Ale teď musel uznat, že nějaké to štěstí se na něj přece jen nalepilo.

Usmál se na ni: „Když nepočítám Kendalla, byla jsi první, komu jsem začal fakt věřit. A dobře jsem udělal. Díky, Feles… Za všechno.“

Feles několikrát zamrkala a pak zkroutila rty v pokusu o odlehčený úšklebek: „Víte přece, co jsem vám povídala o tom nekonečném děkování… Radši jdu, než mě zas rozbrečíte. Mějte se, kluci.“

*

 

Vyhoupl se do vagonu jedním skokem, ale zůstal stát v chodbičce u okna. Věděl, že tam Feles ještě bude a taky byla. Stála ve stínu stříšky na nástupišti, s Falcem po boku. Zvolna zvedl ruku k pozdravu, který mu upírka se smutným úsměvem opětovala.

Vlak se houpavě rozjel a perón mu rychle zmizel z očí. Až pak si konečně všiml, že ho Kendall ze strany zaujatě pozoruje.

„Páni… Nenapadlo by mě, že tě někdy uvidím dojatého.“

„Nejsem dojatý!“ vyprskl, odvrátil se od něj a už si to rázoval uličkou kolem jednotlivých kupé k jejich místům. Kendall se ale nenechal odradit a nalepil se mu na paty.

„Feles ti bude chybět, viď?“

Odfrkl si: „Nechápu, kdes na tohle přišel.“

„Mám oči a vidím,“ reagoval jeho přítel důležitě.

„Tak radši koukej na můj sexy zadek.“

„To nemusíš říkat dvakrát…“

„Tss, Kendall Rowann – perverzák.“

„To ty jsi mě přece tak strašně zkazil, Lvíčku.“

„A hodlám v tom pokračovat. Máš se na co těšit, Kene.“

„To vážně rád slyším.“

 

*** *** ***

 

KONEC

82 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář