Skip to content

Paralela snů: Kapitola osmá – Zapomnění

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

K Lyninu nepříjemnému překvapení Pansy dodržela, co slíbila. Lyn později přemýšlela, jestli ji nenaštvala i tím, že si na svou stranu naklonila Malfoye, aniž by se o to pokoušela, nicméně její odpověď byla rychlá a zákeřná. Lyn ani neslyšela, jaké zaklínadlo vykřikla, když jí zastoupila cestu na chodbě vedoucí k ložnicím, cítila jen, že měla najednou tvář podivně beztvarou a otupělou. Když se podívala do zrcadla, bylo jí jasné, že Pansyina pomsta byla zaměřena na místo, které považovala za nejcitlivější – Lynino vědomí vlastní krásy. Lyn se v první chvíli zděsila, ale nakonec se musela smát. Pansy si sama sebou evidentně nebyla ani trochu jistá, když musela své soupeřky hyzdit, aby se cítila méně ohrožená.

Ve společenské místnosti se jí dostalo rozličných reakcí: nepochopení, zděšení i posměchu. Farida právě přišla z knihovny a v prvním okamžiku ji nemohla poznat. Pak k ní přiskočila.

„Kdo to byl? Pansy, že jo?“

„Trošku se asi naštvala kvůli Tracey a Dracovi,“ pokrčila Lyn rameny. I jí samotné její hlas zněl zastřeně, neboť sotva cítila rty „Ukážeš mi prosím cestu na ošetřovnu? Madame Pomfreyová to snad dokáže spravit.“

Farida ji bez otálení popadla za paži a táhla ji k východu, přičemž si Lyn všimla, že vrhá vražedné pohledy na ty ze studentů, kteří se skrytě i nahlas smáli.

„Abys věděla, není na tobě vůbec nic vtipného,“ řekla jí cestou sklepením. „Chechtali se, ale museli to ze sebe dávit. Určitě to bylo jen z oddanosti Pansy a dalším elitářům. Vypadáš spíš hrůzostrašně, jako noční můra.“

„Tak dík,“ broukla Lyn beze zloby. „Už jsem vypadala všelijak, ale noční můra jsem asi poprvý.“

„Neboj, já ji na oplátku uřknu ze zálohy,“ slibovala Farida temně. „Já znám zase svá zaklínadla, a to si pak za rámeček nedá.“

„Neblbni, nestojí ti za to. A já už vůbec ne. Nevadí mi to, fakt, je to jen důkaz toho, jak moc si ona věří, a to mi bohatě stačí. Kdo nebude blbej, tomu to dojde, a nakonec to budu já, kdo z tohohle vyjde jako vítěz. A blbci mě nezajímaj.“

Farida ji obdařila obdivným pohledem.

„Nechci říkat, že bych předtím pochybovala o tvojí příslušnosti k téhle koleji, ale musím říct, že tohle bylo ukázkové uvažování Zmijozela,“ pochválila si. Nad tím se Lyn jen zamračila; tedy pokusila se o to, ale nebyla si jistá, zda se to povedlo, neboť necítila obočí. „Ale to platí pro tebe. Já si budu bránit kamarádku, a na tom není nic slabošského. A kromě toho umírám touhou to udělat od okamžiku, co mi něco podobného provedla loni před plesem, když pro změnu žárlila na mě.“

„Ta by si už fakt potřebovala doléčit mindráky,“ poznamenala Lyn neutrálně, přestože Faridina žízeň po pomstě na ni udělala nečekaně pozitivní dojem.

„O tom žádná. To hlavně kvůli ní jsem tu jako kůl v plotě a kamarádím jen s Mallorym. V té zatuchlé ložnici plné Pansyiných obdivovatelek a otrokyní jseš jako závan čerstvého vzduchu, proto ses mi taky hned líbila.“

Lyn to dojatě ocenila úsměvem. Sice si Faridina slova mohla vykládat i tak, že byla tím nejlepším kouskem v hromadě hnoje a Farida se jí chytla jen proto, aby konečně také měla kamarádku, jakkoli mizernou, ale rozhodla se to nedělat. Bylo osvěžující mít zase jednou přátele a Lyn to nechtěla pokazit tím, že by se v tom příliš rýpala.

Na ošetřovně strávila poměrně hodně času. Když ji madame Pomfreyová viděla, jen nespokojeně mlaskla a prohlásila cosi o žárlivých děvčatech, což byla přesná diagnóza, Lyn se však zařekla nežalovat a ošetřovatelka se dál neptala. Přiměla ji vypít jakýsi odporný lektvar a alespoň půl hodiny jí mávala do obličeje hůlkou, ovšem bez výsledku.

„Zatracené dívčí souboje!“ zuřila madame Pomfreyová a zmizela na chvíli v kumbálku, který Lyn identifikovala jako sklad lektvarů. Farida ji poklepala po rameni.

„To asi zabere dýl,“ povzdechla si. „Nebude ti vadit, když půjdu? Mám ještě hromadu úkolů a i tak mi asi zaberou půl noci.“

„V pohodě, stejně tu asi nebudeš nic platná. Díky, žes mě sem odvedla.“

„Není zač. A neboj, ona tě dá dokupy,“ mrkla na ni povzbudivě, pohodila svou bezchybnou hlavou a poroučela se.

Madame Pomfreyová ji nakonec na lůžku nechala přes noc, prý „jestli chcete být ráno na hodině k poznání“. Lyn otráveně přemýšlela, kde se Pansy podobnou kletbu naučila. Možná ji obsahovala některá z těch užitečných knih v privátní knihovně na koleji. Nedivila se, že studentů její koleje se zbytek školy trochu obává, když každý druhý ovládá sbírku podobných nástrojů.

Byla zaskočena, nicméně příjemně potěšena, když se za ní na ošetřovnu stavili další spolužáci. Vypadalo to, že nad Pansy rozhodně zvítězila – získala si respekt a náklonnost některých lidí, kterým dosud byla lhostejná.

První ji až tolik nepřekvapil; byl to Mallory, který se musel o jejím osudu doslechnout od Faridy. Usmíval se na ni se stále stejnou intenzitou, což musela obdivovat, protože věděla, jak děsivě vypadala. Ujistil se, jestli má všechno, co potřebuje, neohrabaně ji poplácal po hřbetu ruky a slíbil, že přijde zase.

Druhým byl Pucey (Lyn měla nejasný dojem, že mu někdo říkal Adrian), který se s nonšalantním výrazem přišel podívat, „co zase Pansy natropila“, ujistil ji, že to není trvalé, a zatímco se díval na sušenou květinu ve váze a nepřítomně jí otrhával lístky, oklikou se jí omluvil za všechny, kteří se jí ve společence smáli.

Když se vypařil, ve dveřích se objevila Tracey s vyděšenou tvářičkou a tvrdila, jak je jí líto, že se jí zasloužila o takový nepěkný osud, a že se za Pansy stydí, stejně jako za sebe, že není dost odvážná, aby s ní nadobro rozvázala vztahy. A taky kdyby byla tak hodná, aby se nikde nezmiňovala o tom, že tu za ní byla, protože o tom Pansy neví. Lyn nasadila chápavý a vděčný výraz a poslala ji zpět na kolej, aby ji její otrokářka nezačala shánět, ale do zad jí upřela nevěřícný pohled. Nikdy Pansy nevěnovala dost pozornosti, aby ji napadlo, jaká malá bestie to musí být. A to si myslela, že ten hlavní parchant je Malfoy.

Zrovna když uvažovala o vlku, vlk se objevil na ošetřovně. Měl vážně zvláštní výraz, jako by se nedokázal rozhodnout, co má cítit, co si myslet a co z toho navíc smí dát najevo. Stoupl si k jejímu lůžku, aniž by dal najevo, že ví o tom, že je obydlené, a prohlížel si květiny otrhané Puceym.

„Měli by ti sem dát čerstvé,“ prohodil neutrálně.

„Co potřebuješ, Draco?“ povzdechla si Lyn.

„Jen jsem se na tebe přišel podívat,“ pokrčil rameny v sebeobraně. „Pansy umí být zákeřná a ostatní mi řekli, že to prý bylo kvůli mně.“

„Cítíš se provinile?“ usmála se na něj ironicky. „Šetři se. A můžeš jí říct, že fakt nestojím o jejího kluka. Mám poněkud jinej vkus; většinou se pohybuje aspoň o takovejch deset patnáct let vejš, nic osobního.“

„Nemusíš hned být taková,“ přimhouřil oči. „Jdu ti jenom popřát, aby se to brzy spravilo, to je všechno. Obyčejná rodinná a kolejní soudržnost, dobře? A s Pansy nechodím; to jen ona pořád dělá, jako kdybychom byli souzeni jeden druhému. Začínám toho mít po krk.“

„Fajn, nemusíš se rozčilovat. Děkuju ti. Ale vím, že se na mě nedívá dvakrát příjemně, tak bys třeba moh bejt tak hodnej a nechat mě o samotě, abych zejtra byla schopná se ukázat na veřejnosti.“

Draco pokrčil rameny a popřál jí dobrou noc. Ve dveřích se však zastavil.

„Máš na zítra hodně úkolů?“

„Jenom jsem nedodělala tu esej pro Binnse, ale snad mi to promine.“

„Jestli na tom chceš pracovat, pošlu někoho z kluků, aby ti donesl tvoje věci a učebnice.“

Lyn vylétlo obočí; dobrá, vylétlo by, kdyby její tvář měla normální rysy.

„To by od tebe bylo hezký,“ souhlasila. Když zmizel, uznale protáhla obličej. „Ty se nezdáš, hochu,“ zamumlala pro sebe užasle.

O chvilku později přidusal Goyle a beze slova jí podal brašnu. Lyn strávila večer bádáním nad učebnicí historie a nemusela tak aspoň myslet na nechutný vtíravý pocit, že jí obličej začíná mokvat.

 

Den osmý, pondělí 11. září

Ráno už Lyn vypadala alespoň jako člověk. Madame Pomfreyová tvrdila, že medicína, kterou jí dala, ještě bude účinkovat pár hodin, během nichž se jí obličej vrátí do víceméně původního stavu, ale že musí po vyučování přijít znovu pro novou dávku. Lyn si od Faridy vypůjčila kosmetickou taštičku a zakryla to nejhorší. Kromě toho, že její kamarádka měla citelně jiný odstín pleti a tudíž i báze a pudru, byla Lyn s výsledkem spokojená. Jelikož o incidentu věděla přinejmenším celá její kolej, nedělala si iluze o tom, že by si na to ostatní nevzpomněli jen proto, že by na ní neviděli následky.

O lektvarech se Lyn konečně mohla připojit ke zbytku třídy při vaření. Zapadla vedle Faridy a vytáhla si kotlík a přísady. Snape její čin ocenil pozvednutím obočí a řekl, že se tedy může pustit do přípravy, jestli si věří. Lyn si nebyla jistá, zda věří vůbec nějakým svým magickým schopnostem, ale přikývla. Chtěla se o to alespoň pokusit, když její boj s hůlkou byl tak skličující. Doufala, že alespoň něco jí dá příležitost veřejně ukázat, že není úplné nemehlo.

Snapea ta trocha líčidel nezmátla. Jeho pozornému zraku neuniklo, že jí na obličeji zůstalo pár drobných podlitin a měla opuchlá víčka a poněkud nepravidelný tvar okolo lícních kostí. Popošel blíž a prohlédl si ji.

„Co se vám stalo?“ nadhodil. Dal si záležet, aby zněl i vypadal lhostejně, ale nějakým způsobem z něj vyzařovala zlost, což v Lynině nitru vyvolalo bouřlivou reakci.

„Ehm,“ zadrhla a rozhlédla se po stěnách učebny, snad v naději, že tam najde odpověď. „Trochu jsem se včera potýkala s hůlkou a asi se něco pokazilo,“ pokrčila rameny s odzbrojujícím úsměvem. Dala tím okatě najevo, že je to jen veselá příhoda pro zasmání, nicméně podle jeho výrazu soudila, že si leccos přečetl z její mysli. Lyn rychle uhnula zrakem; nechtěla být za žalobníčka a z jeho upřeného pohledu jí začínalo být horko.

„Nuže,“ začal Snape hodinu, až Lyn navzdory tichému tónu, jaký použil, nadskočila; ten zvuk ji totiž zalechtal kolem žaludku. Téměř cítila, že se na ni stále díval, a neodvážila se vzhlédnout, aby se opět nestřetla s jeho očima. „Dnes vás pověřím úkolem namíchat Lektvar zapomnění, takzvaný Oblivion. Pro některé z vás jistě bude nadlidským výkonem připravit jej alespoň z poloviny správně, ti šikovnější se však budou moci pochlubit nahoustlou tekutinou sytě mentolové barvy se zlatými odlesky. Pamatujte, že Lektvar zapomnění má při vnitřním užití účinky pouze na paměť a podává se výhradně jako desetiprocentní roztok. Dostane-li se na kůži neředěný, dokáže napáchat nepěkné věci, buďte tedy ve vlastním zájmu opatrní, pokud se vám nakonec podaří namíchat skutečný Oblivion.

Návod k přípravě je zde,“ mávl nonšalantně hůlkou k tabuli, „dejte se do práce. Na konci hodiny váš výsledek oznámkuji.“

Lyn zabořila nos do kotlíku a soustředila se na přípravu. S vařením jako takovým nikdy problémy neměla, dělala to intuitivně a šlo jí to od ruky, přestože nikdy nevěnovala moc času tréninku. Bylo jí jasné, že se všemi těmi nachlup přesnými postupy je míchání lektvarů něco docela jiného, ale byla si docela jistá, že při dostatečné píli na tom nemůže být nic tak světoborného. Chtěla dokázat, že je dobrá.

Hodinu tiše a neúnavně krájela, strouhala, škrabala, mačkala, loupala, míchala, chodila si mýt ruce, aby nekontaminovala jedny přísady druhými a potýkala se s mírnou malátností, kterou musely způsobovat výpary z kotlíku, až nakonec k jejímu zadostiučinění ta podivná hnědozelená břečka pomalu ustoupila světlounce zelené barvě. Lyn do ní s úsměvem vhodila poslední přísadu a potěšeně sledovala, jak lektvar mírně zmodral a začal zlatě jiskřit. Vypadal kouzelně a Lyn se líbil o to víc, že byl důkazem, že přece jen měla nějaké schopnosti.

Se zadostiučiněním se rozhlédla po třídě. Málokdo měl v kotlíku mentolové zlato jako ona. Její očekávání splnila Hermiona Grangerová, která spokojeně míchala bezchybný Oblivion, většina ostatních se však dostala jen k té hnědozelené břečce a tvářila se nad svými kotlíky jako umučení, zbrocení potem a zamračení v soustředění. Mallory, jehož snaha při vaření lektvarů byla poměrně vlažná, měl kupodivu před sebou onu jemně zelenkavou, ale Farida vedle něj zuřila nad svým bahnem. Lyn až dosud měla pocit, že musela být třídní premiantkou – a možná jí i byla, ale dnes se jí evidentně nedařilo. Mallory tomu nepomáhal: hučel do ní, co udělala špatně, a pokoušel se jí poradit, jak z toho ven, ale cokoli udělala, situaci ještě zhoršilo. Když jí z kotlíku začal stoupat hustý šedý dým, Lyn doslova cítila, jak se v ní samotné dme neovladatelná zlost. Zaťala ruce v pěst, ale nepomohlo to.

V tom si všimla, že k ní zamířil Snape. Na tváři mu hrál výraz, který by se s velkou nadsázkou dal označit za potěšený. Lyn na okamžik emocionálně zakolísala – měla pocit, jako by stála na desce stolu s jedinou nohou – a v příští chvíli její kotlík vybuchl.

Stihla si jen zakrýt oči rukama. Lektvar byl skoro všude. Lyn byla natolik v šoku, že ji ani nenapadlo se rozhlédnout, zda-li byl zasažen i někdo jiný, ale měla dojem, že Oblivion si pro přistání vybral jen ji. Zatímco jí po těle naskakovaly modřiny v místech, kam ji zasáhly letící kusy kotlíku, zírala na tu zářivou spoušť, která začala měnit barvu, až přešla do temně rudého odstínu nápadně připomínajícího krev.

Věděla, že k ní Snape přiskočil, ale vnímala jen okrajově, co se kolem ní vlastně děje. Ucítila na krku něco jako… ano, pocit, jako by se právě pořezala žiletkou. Malé, štiplavé zranění, ze kterého okamžitě začala téct krev. Vzápětí to samé ucítila na hřbetě ruky; pak na koleni, na klíční kosti a na rameni, ale to už přestala stíhat lokalizovat, protože se to rozlezlo po celém těle jako vyrážka. Uvědomovala si, že lektvar z ní už někdo odstranil, ale jeho účinky se tím nezmírnily.

Někdo jí zaklonil hlavu; ucítila, jak jí hrdlem protéká štiplavá tekutina, a zakuckala se. Něco ji nadzvedlo do vzduchu. Cítila, že jí hlava přepadla dozadu; bylo to nepohodlné, ale nedokázala s tím nic udělat. Na to pod sebou ucítila podložku. Měla ruce pořád sevřené a nyní na dlaních cítila teplé vlhko. Pak zřejmě ztratila vědomí.

 

« Předchozí kapitola                                                Další kapitola »

129 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář